"Nemesis" - читать интересную книгу автора (Asimov Issac)

JEDNA MARLENE

1

Marlene viděla naposledy sluneční soustavu, když jí bylo něco málo přes rok. Samozřejmě si to nepamatovala.

Hodně o ní přečetla, ale nikdy při tom neměla pocit, že by někdy byla částí sluneční soustavy, nebo že by sluneční soustava měla jakkoliv obsahovat ji samu.

Celých patnáct let svého života si pamatovala jen Rotor. Vždycky o něm přemýšlela jako o světě. Koneckonců, měl osm kilometrů v průměru. Od svých deseti let ho čas od času — přibližně jednou za měsíc, když to šlo — aby nevyšla ze cviku, obešla kolem dokola a příležitostně se sklouzla po nízkogravitačních chodnících. Pokaždé to byla legrace. Ať už klouzala nebo kráčela, Rotor, spolu se svými budovami, parky, farmami, a hlavně lidmi, letěl stále dál a dál.

Zabralo jí to celý den, ale matce to nevadilo. Říkala, že Rotor je naprosto bezpečný. „Ne jako Země,“ dodávala obvykle. Proč ale nebyla Země bezpečná, se už nezmínila. „A vůbec,“ skončila vždycky.

Co se Marlene zamlouvalo nejméně, byli lidé. Nové sčítání, jak tvrdili, ukázalo, že jich je na Rotoru šedesát tisíc. Příliš. Přespříliš. A všichni s maskou pokrytectví na tváři. Marlene se nemohla dívat na ty falešné obličeje s vědomím, že se pod nimi skrývá něco docela jiného. Také o tom nemohla mluvit. Když byla mladší, několikrát to zkusila, ale matka se vždycky rozhněvala a přikázala jí, že takové věci nesmí nikdy říkat.

Čím byla starší, tím zřetelněji faleš rozeznávala, ale už jí tak nevadila. Naučila se ji brát jako fakt a snažila se trávit co nejvíce času sama, jen se svými myšlenkami.

Poslední dobou se jí myšlenky často zatoulávaly k Erythro, planetě, kolem které obíhali po většinu Marlenina života. Nevěděla, proč ji tolik přitahuje, ale jak měla chvilku čas, nechala se vyvézt na pozorovací plošinu a upírala na planetu toužebný pohled. Přála si být tam — přímo na povrchu Erythro.

Matka se jí podrážděně a netrpělivě ptávala, proč by chtěla být na prázdné a pusté planetě, ale ona na to nikdy nedokázala odpovědět. Nevěděla to. „Prostě chci,“ odpovídala.

Dnes opět stála sama na pozorovací plošině, planetu před sebou, sama. Rotořané sem zabloudili jen zřídkakdy. Už ji znali, vysvětlovala si to Marlene a z nějakého důvodu je Erythro víc nezajímala.

Tady byla; polovina ve světle, polovina ve tmě. Mlhavě si vzpomněla na to, jak ji někdo zdvihá, planeta se přehoupne do jejího zorného pole, vždycky jednou za čas, a pokaždé je větší, to jak se k ní Rotor po celá ta léta pomalu přibližoval.

Byla to skutečná vzpomínka? Vlastně jí tehdy už byly skoro čtyři, tak proč ne.

Ať už byla vzpomínka skutečná či nikoli, teď ji překrývaly jiné myšlenky — Marlene si postupně uvědomovala, jak velká vlastně planeta je. Erythro neměla v průměru osm kilometrů, ale dvanáct tisíc. Nemohla takovou velikost pochopit. Na obrazovce se tak velká nezdála a Marlene si nedokázala představit, že stojí na jejím povrchu a vidí na stovky — nebo dokonce tisíce — kilometrů daleko. Ale věděla, že to chce. Moc.

Aurinela Erythro nezajímala a to ji mrzelo. Říkal, že má jiné starosti, jako třeba přípravu na vysokou. Bylo mu sedmnáct a půl.

Marlene bylo nedávno teprve patnáct. Když vezmeme v úvahu, že dívky dospívají rychleji, nebyl to tak velký rozdíl, pomyslela si umíněně.

Přinejmenším by měly. Pohled se jí svezl po vlastním těle a s obvyklým pocitem roztrpčení si uvědomila, že ona přesto vypadá stále jako dítě, malé a podsadité.

Pohlédla znovu na Erythro, velikou, krásnou a na osvětlené straně matně červenou. Byla dost velká na to, aby mohla být planetou, ale Marlene věděla, že ve skutečnosti je to měsíc. Obíhala kolem Megas, to Megas (ta byla ještě větší), byla planetou, i když tak všichni nazývali Erythro. Obě, Megas i Erythro, a také Rotor, obíhaly kolem Nemesis.

„Marlene!“

Marlene za sebou zaslechla něčí hlas a poznala, že patří Aurinelovi. V poslední době měla před ním stále víc a víc svázaný jazyk a příčina ji uváděla do rozpaků. Hrozně se jí totiž líbilo, jak vyslovoval její jméno. Vyslovoval ho správně, trojslabičně — Mar-LE-ne — s malým trylkem na „r“. Lahodilo to sluchu.

Otočila se a špitla: „Ahoj, Aurinele,“ a snažila se přitom ne-zrudnout.

Usmál se na ni. „Koukáš na Erythro, že jo?“

Neodpověděla. Samozřejmě, že koukala na Erythro. Všichni věděli, co cítí k Erythro. „Kde ses tu vzal?“ (Řekni, že jsi mě hledal, zatoužila.)

Aurinel odvětil: „Poslala mě tvá matka.“

(Aha.) „Proč?“

„Říkala, že máš špatnou náladu a že pokaždé, když jsi smutná, jdeš sem nahoru. A já tě mám dovést zpátky, protože když tu zůstaneš, tak prý budeš ještě mrzutější. Tak co, proč máš špatnou náladu?“

„Nemám. A jestli mám, tak k tomu mám důvod.“

„Jaký? No tak, ven s tím, už nejsi malé dítě a měla by ses umět vyjádřit.“

Marlene zdvihla obočí. „Výmluvnost mi nechybí, neměj strach. Důvod je prostý — chtěla bych cestovat.“

Aurinel se rozesmál. „Vždyť jsi cestovala. Procestovala jsi víc než dva světelné roky. Za celou historii sluneční soustavy nikdo neprocestoval ani zlomek světelného roku. — Kromě nás. Takže nemáš důvod si stěžovat. Ty, Marlene Insignová Fisherová, Galaktický poutník.“

Marlene potlačila výbuch smíchu. Insignová bylo matčino dívčí příjmení. Kdykoli Aurinel vyslovil její jméno v plném znění, zasalutoval a udělal přitom grimasu. A to už se dlouho nestalo. Předpokládala, že je to proto, že už byl skoro dospělý, a musel se učit zachovávat důstojnost.

„Já si tu cestu ale nemohu pamatovat,“ řekla. „To dobře víš. A když si na něco nevzpomínám, tak je to, jako by to ani neexistovalo. Jsme teď tady, více než dva světelné roky od sluneční soustavy, a nikdy se tam nevrátíme.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Nedělej se. Už jsi někdy někoho slyšel mluvit o tom, že bychom se měli vrátit?“

„I kdybychom se neměli vrátit, komu by to vadilo? Země je přelidněný svět, a stejně tak přelidněná a obnošená začínala být celá sluneční soustava. Není nám tu lépe — nejsme snad pány všeho, co je na dohled?“

„Ne. Erythro je na dohled, ale abychom se stali jejími pány, museli bychom na ni sestoupit.“

„A neudělali jsme to snad? Máme na Erythro skvěle fungující Kopuli, to dobře víš.“

„Ta není pro nás, ale pro pár vědců. Já mluvím o nás. A nám sejít dolů nedovolí.“

„Časem,“ řekl povzbudivě Aurinel.

„Jistě, až ze mě bude stará bába. Nebo mrtvola.“

„Tak zlé to nebude. Ať je to, jak chce, teď polez ven a udělej matce radost. Nemůžu tu zůstat. Mám něco na práci. Musím Dolorette —“

Marlene zahučelo v uších a už konec věty nezaslechla. Stačilo říct — Dolorette!

Marlene Dolorette nesnášela. Byla vysoká a — a tupá.

Ale jaký to mělo smysl? Aurinel se kolem ní točil a Marlene přesně věděla (stačilo se na něj podívat) co ho k Dolorette táhne.

A teď ho někdo pošle, aby hledal ji a ztrácel tím čas. Poznala, že právě tak to cítil. Také poznala, jak už se nemohl dočkat, aby byl zpátky u té své — Dolorette. (Proč musela vždycky všechno poznat? Bylo to někdy tak nesnesitelné.)

Náhle zatoužila ho nějak zranit, najít slova, která mu způsobí bolest. A přitom aby byla pravdivá. Nedokázala by mu lhát.

„Nikdy se nevrátíme do sluneční soustavy,“ řekla. „A já vím proč.“

„Ááá, tak proč tedy?“ Když Marlene váhavě mlčela, dodal: „Tajemství?“

Marlene byla v pasti. Neměla to říkat. „Vlastně bych to neměla vědět,“ zabručela. „Neměla bych to vědět.“ Ale chtěla o tom mluvit. V tu chvíli si přála, aby se všichni cítili mizerně.

„Ale mně to řekneš, že? Jsme přece kamarádi?“

„Že by? Dobrá, řeknu ti to. Nikdy se nevrátíme, protože Země bude zničena.“

Aurinelova reakce byla jiná, než očekávala. Začal se hlasitě řehtat. Chvilku mu trvalo, než se uklidnil. Nasupeně na něj hleděla.

„Marlene,“ řekl, „kam na to chodíš? Že ses dívala na nějakou detektivku?“

„Ne!“

„Tak jak můžeš něco takového říct?“

„Protože to vím. Poznám to. Z toho, co lidé říkají, ale neřeknou a z toho, co dělají, když neví, že to dělají. A z toho, co mi řekne počítač, když mu dám správné otázky.“

„Jako třeba co?“

„Tobě to neřeknu.“

„Nebude to náhodou, jen čirou náhodou, tak,“ — a zdvihl dva prsty těsně u sebe — „že máš bujnou fantazii?“

„Ne, ani náhodou. Země nebude zničena hned — možná ani za tisíce let — ale zničena bude.“ S napjatým výrazem vážně pokývala hlavou. „A nic tomu nezabrání.“

Nato se otočila a odešla, rozezlená, že jí Aurinel nevěří. Ne — ne, že jí nevěří. Bylo to něco víc. Myslel si, že se pomátla. Dobře mi tak. Řekla příliš mnoho a ničeho tím nedosáhla. Všechno špatně.

Aurinel za ní hleděl udiveně. Z jeho pohledné chlapecké tváře vyprchal úsměv a kůži mezi obočím mu zbrázdil neurčitý pocit úzkosti.