"Měsíc mého života" - читать интересную книгу автора (Neff Ondřej)

I. ČÁST. PRŮKOPNÍCI

1/

Na to datum si vzpomínám přesně: 26. června 2045. Čekal jsem na to datum. O půlnoci z pětadvacátého na šestadvacátého jsem seděl ve svém šuplíku. Docela sám. Na stole přede mnou čtyři věci: krabice označená jako malinový sirup, plná pašovaného rumu, z poloviny dopitá, sklenička vrchovatě plná, ostře nabroušený nůž a maličký obdélníček s číslicí jedna.

Maličký obdélníček.

To všechno zbylo z půldruhého metru dlouhé krejčovské míry. Už ne stopadesátka, už ne stovka, padesátka, desítka. Jenom jednička.

Pětadvacítka na kalendáři se změnila v šestadvacítku. Docela malá změna — v obrazci přibyla jenom jedna maličká čárečka. Z pětky se stala šestka. Pětka je složená z pěti úseček, šestka z šesti. Dvacetiprocentní zisk.

Pro mě to byl zisk stoprocentní. Tisíciprocentní. To proto, že touhle jednou čárčičkou se zítřek změnil v dnešek.

Uchopil jsem sklínku, usmál se na kalendář, pozdravil ho prastarým pijáckým gestem a pak jsem vyklopil obsah rovnou do chřtánu.

Na zdraví, ať slouží. Nalil jsem si novou sklínku, uchopil nůž a jal jsem se obdélníček cupovat na vlákénka. Když jsem byl hotov, jednotlivá vlákénka jsem sekal na miničástečky.

Trvalo mi to hodinu, ale práci jsem odvedl dokonale: z obdélníčku se stala hromádka žlutavého prášku. Opici jsem už měl pořádnou.

Byla to hodná opice. Uložila mě na kavalec a uspala líp než maminčina ukolébavka. Nazítří ráno jsem ale byl na nohou, sotva zazněla siréna. Na nohou, a šup ke dveřím, vak s živobytím v jedné ruce, nedopitou krabici v druhé. Jaképak oblékání a mytí. Copak jsem se svlékal, než jsem spadnul na kavalec? A rum je lepší než deset zubních kartáčků.

Zajímavý. Vstal jsem hned, co to houklo, ale v koridoru už bylo plno. Chlapi tekli chodbou jako kapři při výlovu. Byla to částečně sranda, ale sem tam taky padla nějaká ta facka a kravál tu byl horší než dole v šachtě. Každej by nejraději běžel — letěl by, kdyby mohl. Jenže bylo nás pět stovek a nezbylo nám než týct rourou jako ta zatracená hlušina. K vzteku. Tělo na tělo, pro nohy místa jen tolik, aby se dalo dělat šup, šup, šup, šup, posunovali jsme se po decimetrech, ty vzadu křičeli, proč to předek zdržuje, a zepředu křičeli dozadu, ať jdou ty vzadu do hajzlu, že tam někde úplně vpředu nějaký blbci udělali špunt, a když ty vzadu křičeli dopředu, že půjdou těm úplně vpředu nakopat, tak ty uprostřed řvali, tak to zkuste, jen pojte, na co čekáte.

Marný řeči. Nezbylo než dělat šup, šup, šup, šup nohama, vydržet těch pár desítek metrů úzký chodby. Mně to bylo jasný, já nekřičel, jenom to mě mrzelo, že jsem se nechal uskřípnout s rukama svisle podle těla, takže jsem nemohl tu rumovou ruku vytáhnout nahoru, abych si opravil chuť. Šup, šup, šup.

A dvorana. Tam bylo národa! Přišli se před odchodem na šichtu podívat i ti chlapi, co to měli za stovku, za dvě, nescházeli ani nováčkové, ale ti se chovali tiše. Zato mazáci! Řečí jak vopice chcanek, a hlavně spousta nápadů stran ženskejch, které na nás nahoře čekaj, a kdyby našinec měl splnit každý to “jednou za mě“, měl by dva roky dopředu plný ruce práce, pokud se to tak dá říct. Křičeli na nás, my zase na ně, tu a tam člověk zahlíd na ochozu známou tvář, a to na vás sáhnul smutek, přece jenom osmnáct měsíců je osmnáct měsíců, žili jsme tu tělo na tělo. Tam někde nahoře byl i Kazik Prus, můj jedinej kamarád. Chtěl bych mu zamávat, ale nešlo to.

Klid! Klid!

Zrovna naproti, na balkoně třetí etáže, se objevil hlavní inženýr Dutkiewicz a vedle něho provozní náměstek Petrák, oba v dělnickým, i gumovky měli na nohách, šaškové, div že si nenasadili přílby, soudruh ředitel se nevobjevil, ten má asi jiný starosti, extra příděl kafe anebo příprava na gremiálku, aspoň že provozního poslal. Když už jsme tu dřeli osmnáct měsíců, zasloužíme si, aby se s námi slušně rozloučili.

Klid!

Jak se mohou rozloučit, když mazáci řvou: „Jednou za mě!“ a my, co vodjiždíme, křičíme: „Ani čuchnout!“ a tak podobně. Tak hergot, proč nedržej hubu?

Uvědomil jsem si, jak zbytečně jsem nervózní. Vždyť na tom nezáleží, že chlapi řvou a že soudruh náměstek nám nemůže poděkovat za obětavou práci a takový řečičky. Časovej řád je nade všema, i nad ředitelem a jeho gremiálníma poradama, a až přijde ta správná chvíle, bude tu a to všichni přestanou řvát a řečnit, protože nastala ta správná chvíle.

Kolem mě se uvolnilo. Loknul jsem si.

„Dej mi taky,“ syknul soused.

„Hovno,“ řekl jsem.

„No jo,“ řekl on.

„Tak na,“ povídám. Byl jsem zkrátka naměkko. Napil se a chtěl podat rum sousedovi doleva, ale to jsem ho bafnul za zápěstí. Soused toho využil a vypálil mi pěstí proti obličeji. Tak tak jsem se stačil zaklonit. Jen aby mi tu škatuli nerozmáčkli, blesklo mi hlavou a pěst mi proletěla kolem nosu jako rychlík. Popadl jsem rum pravicí a druhé ráně jsem nastavil temeno. Zabolelo to, ale toho bouchače víc. Klouby mu křuply a on zařval, byl to Polák, a to jsem měl kliku, protože kolem byli kucí z Čech, a jak se provalilo, že je to nějakej čenstochovskej cholera, začali ho dusit a já se přisál ke škatuli, protože mi bylo jasný, co se stane potom: budou chtít napít za tu službu. A tak, když dušení bylo završeno úspěchem, kolem mě narostl trs dlaní s roztaženými prsty a já do něj jemně vložil prázdnou krabici a usmíval jsem se jako jelimánek. Temeno mě bolelo, měl ten cholera pádnou ránu!

„Klid! Klid!“

Náměstek se naklonil k mikrofonu a řekl: „Zdař Bůh!“

A sakra, pomyslel jsem si. To nějak smrdí. Jakmile papaláši začnou po našem, vždycky to smrdí.

Na dvoranu padlo ticho. Všichni si pomysleli: a sakra, to nějak smrdí. Náměstek se odmlčel, asi se polekal toho ticha, kouknul na Dutkiewicze, ten mu něco pošeptal do ucha, náměstek si odkašlal a řekl: „Chlapi, je to těžký, ale berte to tak, jak to je: šatl nepřiletí.“

Čekal vejbuch, ale dvorana zůstala tichá. Nikdo se ani nehnul, snad nějaký povzdech zaševelil pod kupolí.

Petrák nebyl vůl a o iluze přišel už dávno, pokud někdy nějaký měl. Věděl, že to ticho nevěstí nic dobrého, a strach z něho kapal, on z něho tekl čůrkama.

„Chápejte, že to není naše vina. My jsme kolektivní smlouvu vždycky plnili do puntíku. Děláme všechno proto, abychom umožnili vaši přepravu nahoru. Pochopte, že na prodlužování kontraktu nemáme zájem, že…“

„Co se stalo?“

Poznal jsem ten hlas. Byl to Brunza, Polák. Měl funkci v Jednotný odborový, ale složil ji, protože se dnes vracel s náma nahoru, pokud šatl přiletí. Autoritu ale nesložil. Měl ji pořád i bez funkce. Autoritu nemůžete odložit a taky vám ji nikdo nikdy nedá. Buď ji máte, nebo nemáte.

Brunza ji měl.

Že by zase ta Mikronézská krize? O zprávy shora jsem se nikdy moc nezajímal, ale info bylo v poslední době Mikronézský krize plný, takže tomu nešlo utýct. Věděl jsem, že je nějaká Mikronézská krize a že napětí stoupá den ode dne, ale bylo mi to fuk, stříhal jsem metr a myslel jsem jenom na těch sto tisíc evropskej dorublů, jak je nahoře roztočím, posadím se k Flekům a v Konšelský síni tejden nebude platit nikdo jinej než Kuba Nedomý. To jsem já, Kuba Nedomý.

Co je mi do Mikronézský krize? Jen ať se ty žluťasové mezi sebou mydlej, bude na Zemi o jednu poušť víc, Střední východ je pokrytej radioaktivní skleněnou deskou, Afrika přišla o tu špičku dole, kterou vidíte na starejch mapách a Severní Amerika už není s tou Jižní spojená a Novej Sovětskej svaz zavedl v půlce Evropy tu Zónu Prosperujícího Socialismu, povídám, co je mi do nějaký Mikronézie, já chci slušný pivo a klídek a kolem sebe kamarády a chci se cejtit jako chlap!

„Není to tajemství, co se stalo,“ řekl náměstek Petrák. „Rada bezpečnosti vyhlásila žlutý stav. Zastavila veškerý provoz s výjimkou mobilních jednotek Modrých vojsk.“

„My jsme ale slyšeli něco jinýho,“ odpověděl Brunza. Byl někde vpředu, asi rovnou pod balkonem. „My jsme slyšeli, že tohle všechno je jedna veliká flígna.“

„Flígna?“ podivil se náměstek Petrák.

„Ano, flígna. Bláťáci prej nemaj zájem na tom, aby se naši lidi vraceli nahoru. Když se má velkej turnus vrátit nahoru, vymyslej flígnu na zablokování dopravy, aby nás tu zadrželi a mohli se pak odvolat na paragraf šest. Pékáel potřebuje lidi, a nový se zrovna nehrnou!“

„Něco takového slyším poprvé,“ zamumlal náměstek Petrák. Otočil se na inženýra Dutkiewicze a něco mu povídal — asi: slyšel jsi něco takovýho, soudruhu? A on asi na to: kdepák, neslyšel, no vopravdu, něco takovýho! Nejspíš si povídali v tomhle duchu, ale pokud to dolehlo k mikrofonu, my dole jsme neslyšeli ani slovíčko, protože dvorana začala hučet.

„Ticho, chlapi!“ zahulákal Brunza. Dovedl hulákat. Dvoumetrovej chlap, dmychadlo místo plic, pracky jako nakladače. „Ticho. Vy teda říkáte, že jste nic takovýho neslyšeli? Že jste nevinný jako lilium?“

„No, pravda,“ řekl náměstek Petrák.

„Podle vás je teda náhoda, že doprava je blokovaná, zrovna když se vrací turnus z Českopolské, ale taky patnáct set chlapů z Arkádie a osm stovek ze Dvojky!“

„Vždyť přece víte, že už loni se na pékáel přešlo na velkokapacitní výměnný cyklus.“

„Tak tedy nevinný,“ opakoval Brunza.

Strach už z náměstka netek, ten z něho stříkal, vzpomněl jsem si na klauna v cirkuse Humberto, ten brečel čůrkem a křičel: „Panežiditeli, panežiditeli, oni ubližujou klaun!“

Ty nebreč, oslovil jsem v duchu náměstka Petráka. Tobě nikdo neubližuje. To my jsme na tom blbě. Nám hrozí paragraf šest.

Jak se později ukázalo, hrubě jsem Brunzu podcenil. On to nebyl jenom obr s bejčí hrudí. Ve své metrákové lebce měl mozek computerák a na ranní scénku se řádně připravil, protože už dopředu věděl, co se se-mele.

Jak už jsem řek, ředitelskej balkon byl na třetí etáži a nad ním byly ještě čtyři další etáže. Do vrcholu dómu už nebylo pořádně vidět, z nás se muselo kouřit, jak jsme se všichni potili, ale natolik ten vzduch byl průhledný, aby se dalo vytušit, že se nahoře něco děje.

Přímo nad balkonem se objevil chumel chlapů, něco se zablesklo v šedavé mlze, jedna žlutá linka, druhá a třetí, na lanech se spustila dolů skupinka přímo na balkon, další dvě lana hodili dolů Brunzovi a vytáhli ho nahoru.

To všechno se sběhlo v několika málo vteřinách. A už se ozvaly sirény milice, jak jinak. Pohotovostní oddíl byl v permanenci už tři dny, všichni citróni Českopolský pulírovali ty svoje psychiny. A teď už měli určitě prsty na spouštích, jen to do nás naprat, vinnej nevinnej, však si nás přeberou, až zkapeme jak berušky za mrazu. Sirény ječely a do toho megafony říkaly něco jako: „Hahyhuálahu mahu hahá hu!“

Znělo to velmi hrozivě.

Ani Brunzovi nebylo neznámo, že milice má pohotovost, ostatně jako vždycky, když důl střídá turnusy, a připravil se důkladně. Důkladně? Jednoduše, ale fungovalo to, a podle mého názoru to, co funguje, je také důkladné. A naopak.

Brunza vytáhl ze záňadří ostře nabroušenou dýku, dlouhou dobrých třicet čísel. Leskla se ve vzduchu jako hadí slina. Položil ji náměstkovi Petrákovi na hrdlo, samozřejmě tou správnou, to jest ostrou stranou. Pak zvolal: „Při prvním rajským políbení škubnu rukou.“

Psychina nejdřív lehce ťukne, to je rajský políbení. Pak vám zamotá šišku. No a nakonec jste v limbu.

Od rajskýho políbení k zamotané šišce vede cesta, která trvá půl vteřiny. Za tu dobu Brunza dokáže škubnout rukou a ještě k tomu dodat „cholera“!

Megafony přestaly kvákat. Anebo možná nepřestaly, ale chlapi začali jásat a prostě je přehlušili. Taky poskakovali na místě. Jako malí janci. Co asi čekali, že se stane?

Měli radosti, že se vůbec něco děje. Rád bych věděl, kolik z nich si v tuhle chvíli řeklo: hergot, taková podívaná stojí za paragraf šest!

Brunza volnou rukou udělal takové malé gesto.

„Pane velkej citrón!“ zvolal. „My trváme na vystřídání. Ať nás vystřídá, kdo chce. Civilní doprava je zablokovaná? Bueno. Ať nás tedy vodvezou Modrý. Tohle dejte vědět těm velkejm pánům. Řekněte jim, že na Českopolský čeká pět set chlapu na vodvoz. Řekněte jim, že kašleme na nějakej žlutej stav. Chceme domů. Makali jsme osmnáct měsíců. Dřeli jsme jak blbí. Bydleli jsme po šuplíkách a pili destilovaný chcanky. Sprcha jednou tejdně, sakra, ať to nějakej blaťák nahoře zkusí!“

Megafon se ozval znovu, tentokrát srozumitelně.

„My to vyřídíme. Ale vy, Brunza, si to šeredně odskáčete. Za tohle budete sedět, až zčernáte.“

„Raděj sedět nahoře v base, než se válet tady dole po zbytek života v šuplíku podle paragrafu šest, pane velkej citrón! To za prvý. A za druhý: podívejte se kolem sebe na ty krásný velký chlapy. Myslíte, že blaťáci mají basu dost pevnou, aby jim ji tyhle chlapi nerozebrali na kusy během jedinýho slunnýho odpoledne? Jen řekněte, chlapi, panu velkýmu citrónoví: necháte mě sednout si do basy?“

„Ne-ne-chá-me! Ne-ne-chá-me!“

Křičeli všichni. Křičeli jsme všichni — vždyť já se taky přidal.

Je to zvláštní pocit. Stojíte v davu, stovky chlapů kolem vás a taky nad várna, galérie div se neutrhnou pod tou váhou těl, a kdyby aspoň klidně stáli, ale to ne, oni dupou do taktu, někdo by jim měl říct, chlapi nechte toho, galérie nejsou stavěný na takový dupání, ale kdo by jim to měl říct?

Petrák má ostří kudly na krku, lechtá ho po ohryzku přesně v těch místech, kde holicí strojek nejhůř zabírá, jestlipak Brunza oholil Petrákovi alespoň pár těch fousků, co vždycky zbydou i po sebepečlivějším holení? Kdepak. Petrákovi není do řeči a Dutkiewiczovi taky ne. Sice nemá kudlu na krku, ale mohl by mít, a jak už to ve světě chodí, víc je podělanej ten, komu by se mohlo něco stát, než ten, koho to už postihlo.

Chlapi, nedupejte, myslel jsem si, a sám jsem dupal ostošest do taktu. Chlapi, neřvěte, a sám jsem řval: „Ne-ne-chá-me! Ne-ne-chá-me!“

Ani na šachtě si člověk nepřipadá tolik při síle, jako když stojí uprostřed dvorany mezi stovkami chlapů a řve zplna hrdla. V ten moment jsem si uvědomil, o co jsem v životě přišel tím svým ateismem: nikdy jsem nestál v žádném kostele, mešitě nebo templu, nikdy jsem nezpíval a neřval na Pánaboha bílýho, hnědýho ani žlutýho, co jich na světě je a působěj všechny ty války.

„A já sám, vždycky sám,“ tak nějak mi to zpívala maminka, když jsem byl malej kluk. Tak jsem se dostal až sem. Já sám, vždycky sám. Jenže teď nejsem sám. Stojím ve dvoraně a skanduju nějaké slovo, které ztratilo sterým opakováním smysl. Co to vlastně říkám? Na tom nezáleží. Hlavně abych řval co nejvíc.

Zachovej klid, Kubo, ozval se mi v hlavě vnitřní hlas. Přestaň hulákat a začni aspoň trochu uvažovat. Jak dlouho vydrží Brunza na balkoně? To chce na věky věků lechtat Petráka po ohryzku ostřím zabijáckého nože? Copak tohle všechno není jedna jediná a strašná blbost?

Přestal jsem hulákat. Nikdo si toho nevšiml. Vlevo, vpravo, přede mnou i vzadu chlapi řvali, oči se jim leskly, brady měli navlhlý od slin, jéžiš, to tady není nikdo rozumnej?

Musíš se chovat rozumně sám, Kubo Kubíku. Tohle hulákání a dupání k ničemu nepovede. Brunza musí dřív nebo pozdějc Petráka pustit, anebo podříznout. Ať to dopadne tak nebo tak, na tvým vlastním osudu to nezmění nic ani o vlásek.

Není past tak pevná, aby neměla skulinu.

Teď jsme v pasti, všichni, s Brunzou a jeho nožem i bez něho. Jde o to najít tu skulinu a proklouznout ven. Sám to nedokážeš. A jediný chlap, o kterým jsi slyšel, že by to snad dokázal, se jmenuje Jerzy Zasada.