"Měsíc mého života" - читать интересную книгу автора (Neff Ondřej)

3/

Jerzy Zasada dřepěl v tureckém sedu na pokrývce rozložené na zemi s přimhouřenýma očima, bez hlesu a bez pohybu. Teprve při bližším ohledání si mohl pozorovatel všimnout, že mezi prsty svatého muže volně kloužou kuličky tasbíhu, růžence o devětadevadesáti zrnech, symbolizujících krásná slova, jež blíže objasňují atributy Alláha, toho boha, vedle něhož není jiných bohů, neboť lá iláha lila-1-láhu.

Bejček se po mně nejistě podíval a já jen pokrčil rameny. Také jsem nevěděl, co Zasada udělá, když ho vyrušíme z jeho zikru.

Zakašlal jsem.

Bejček do mne dloubnul loktem a kývnul bradou.

Byl netrpělivý, strážmistr Bejček. A já taky nemohl sloužit za příklad bohorovně vyrovnaného člověka.

„Poslyš, Jerzy,“ začal jsem, „posílá mě za tebou jistej Kazik. Přetahoval mě na vaši víru, ale marně. Ale neprásknul jsem ho. To je taky zásluha. A tenhle… chlápek je kamarád. Přesně ten policajt, kterýho potřebuješ.“

Neřekl ani slovo.

„Řekni mu něco,“ obrátil jsem se na Bejčka.

„Poslouchejte, Zasada, vy nevíte, co se děje venku. Teď už nejste v base jenom vy a půl tuctu těch dalších náboženskejch cvoků.“ Šlápl jsem mu na nohu. Nevšímal si toho. „Teď jsme v base všichni, víc než pět set chlapů. Nahoře je zase nějaká válka nebo co, a když odsud nevypadnem, máme za tejden paragraf šest na krku. Nekoukejte na mou uniformu. Jsem bezpečák, o to by nic, ale nechci tu zůstat o nic víc než tady Nedomý. Potřebuju se dostat zpátky, jasný? A vy prej víte, jak na to.“

„Přísahám ti, Jerzy, že to není podraz,“ připojil jsem se k němu. „Zařídil jsem to přesně podle toho, co říkal Kazik: přiveď Jerzymu policajta a on zařídí ostatní. Tady máš policajta, tak zařizuj.“

Konečně zvedl oči.

„Kdo jste? Neznám vás. Nikdy jsem vás neviděl.“

V cele bylo šero, ale ne zase tak husté, aby si někdo popletl vlka s babičkou. Upřímně řečeno, mezi vězeňskou celou a šuplíkem pro svobodné havíře nebyl moc velký rozdíl. Snad jenom v tom, že šuplík se zamyká zevnitř, kdežto cela zvenčí. Jenže, co na tom? Kam se dostanu ze šuplíku? Pár set metrů chodeb, kantýna, marodka, klub, dvorana, no a samozřejmě šachta, dřina, makačka. Vesmír jen o malinko větší, než má Zasada. V jistým smyslu Zasada má větší vesmír: věří ve svého Alláha, kdežto já jenom na svejch sto tisíc dorublů, který dostanu jako náhradu za osmnáct měsíců ztracenýho života na tý sviňský kulatý skále, který se odpradávna říká Měsíc.

Kleknul jsem si přímo před něho, abych měl obličej na úrovni jeho očí. „Jerzy, je zle. Už tohle je součást útěku, rozumíš? Tenhle polda Jirka Bejček je už polda jenom podle uniformy. Lítá v tom s náma. Sám jsem ho namočil do kaše, aby nemohl ucuknout. Šel jsem hodně daleko, věř mi. Nemůžeme couvnout. Od týhle chvíle seš kápo ty. Přestaň s tím divadýlkem a začni jednat. Každou chvíli se může strhnout poplach. Opustil strážní stanoviště. Budou ho hledat. On rozbil hledačku, sakra, ukaž mu tu hledačku!“

Bejček se naklonil, vyhrnul si rukáv a ukázal Zasadoví identifikační kroužek. Vysílač impulzů byl na mraky. Už to mělo Terzyho přesvědčit. Kdo by rozbíjel vysílač impulzů, tím spíš, že ten někdo vězí v policejní uniformě?

„O ničem nevím, nic jsem neslyšel a nikoho neznám,“ odvětil Jerzy. Na mě se ani nepodíval. Hleděl přímo na Bejčka.

„Ty si myslíš,“ řekl jsem, „že mě zmáčkli a že jsem tě shodil. Myslíš si, že tohle je bouda, nebo že Kazik promluvil. Jak tě mám přesvědčit, že nelžu?“

„Vzpomínáš si, co jsem ti řekl? V tomhle lapáku zůstaneme oba, ty mrtvej a já s obviněním z vraždy na krku,“ řekl Bejček.

„Slyšíš ho?“ naléhal jsem na Zasadu. „Přestává se mu to líbit. Jak by ne, je v zoufalý situaci, zrovna tak jako já a ty. Podívej se na mě, no tak, podívej se!“

Nepřestával vypočítávat krásná slova náležející Nejvyššímu, který je jeden bez druha i kohokoliv sobě podobného, v sobě jednotný, věčný, bez počátku a předchůdce i bez konce a nástupce, nepodléhaje smrti, neomezen časem ani místem, ani jiným určením. Jenže my jsme na tom jinak, jsme omezeni počátkem i koncem, časem i místem a sterým dalším určením a smrt čeká na nás na všechny. Chci umřít nahoře na Zemi, a ne tady, už zaživa pohřbený do měsíční skály.

„Bylo řečeno,“ ozval se Zasada, „že v den osudného naplnění objeví se Gog a Magog a srdce nespravedlivých naplní se hrůzou, avšak srdce pravověrného zaplesá. Nemám čeho se bát. Anděl smrti Azráíl mě převede

přes most pekelný, který je tenký jako vlas, ostrý jako břitva a temný jako noc. Po jeho boku vstoupím do čtvrté z bran džannatu, jež sluje džannat Adana a je poseta bílými perlami a je vyhražena těm, kdo nabádali k dobrému a odvraceli od zlého. Necítím vůči vám zloby. Ani pro vás není cesta k ráji uzavřena. I v hodině poslední se můžete obrátit na víru pravou. Opakujte po mně: lá iláha illa-1-láhu. Proč byste si měli upřít věčných blažeností ráje, když jeho brány jsou otevřeny i některým zvířatům, jako je oslice proroka Sáliha, tele Abrahámovo, mravenec Šalamounův, dudek královny Bilkís a pes sedmi spáčů?“

„Brána šestá,“ ozval jsem se, „džannat-un-na'ími, je stříbrná,“ podotkl jsem. Znal jsem to od Kazika

Zasada sebou trhnul.

„Já vás zabiju oba,“ řekl Bejček. Najednou mu něco blesklo hlavou. „Vždyť ty… Co to tady blábolíš o branách do ráje? Že ty jsi zakuklený muslim?“

„Nesmysl,“ odtušil jsem. „Kazik toho do mě hodně nahustil, když mě chtěl obrátit na víru, ale nějak mu to nevyšlo, viď, Jerziku.“

„Zahrada pohodlného života…,“ opakoval Jerzy Zasada zamyšleně.

„Co kdybys to měl vysvětlit vyšetřujícím orgánům,“ děl Bejček. „Antifundamentalistické oddělení je na Bázi na Jedničce. Co tomu říkáte, Nedomý? Co kdybychom se vypravili na Jedničku společně, ale služebně?“

„Nezapomeň na osobní záznam! Máš paragraf šest na krku. Už se nesmíš vrátit na Zemi.“

„Záznam lze prověřit a opravit.“

Zasada byl teď tak pozorný, jako prve netečný. Bejček ožíval. Nová naděje mu vyvstávala před očima: předvede mě na oddělení boje proti náboženskému fundamentalismu a vysvětlí ilegální zásah do služebního záznamu jako konspirační nezbytnost. Dostane se na Jedničku snadno a rychle přes Bázi. Jak? Oddělení boje proti fundamentalismu spadá pod velitelství vojsk Organizace spojených národů.

Byl z něho znovu policajt policajtská, bojovník a veterán, ramenáč, bouchač s pěstmi jako pařezy. Jednou z těch pěstí zabušil na dveře cely. Za chvilku přijde služba a všechno bude v pytli.

„To kvůli tobě, blbče!“ rozkřikl jsem se na Zasadu. „Blbče jeden muslimská, bigotní! Teď se dostaneš leda do hajzlu, a ne do Mekky!“

Šestá brána muslimského ráje je vyhražena těm, kdo vykonali hadždž, pokud možno v poutním měsíci Zul-hidždže, a spatřili hadžar el-asvad, posvátný kámen, zazděný ve východním rohu Ka'by v Mekce, ten kámen rajského původu, jenž, původně bílý, zčernal doteky hříšníků. V den ki-jámatu, v den zmrtvýchvstání, až zatroubí archanděl Isráfíl, tento kámen, kdysi rozbitý jistým Karmatovcem na čtyři kusy, takže držán pohromadě stříbrnými deskami, obdrží oči a jazyk a bude vypovídat ve prospěch těch, kdo ho políbili. Nu a nyní hrozí bezprostřední nebezpečí, že kámen hadžar el-asvad v den kijámatu, až mu přivedou Jerzyho Zasadu, řekne: „Cože? Jerzy Zasada? Račte prominout, ale tohoto pána neznám, v životě jsem ho neviděl, aniž jsem okusil dotyk jeho rtů na povrchu zčernalém dotyky hříšníků.“

A šup s ním do džahannam, do pekla doposud ukrytého pod sedmerou zemí, ledaže by se Jerzymu podařilo proklouznout do čtvrté brány, zdobené obyčejnými perlami.

„Moc na mě nekoukej, sám sis džahannam vykoledoval, protože kam jinam patří muslim, který hadždž nevykonal, ač mohl!“

Bejček nás už neposlouchal, bušil do dveří a dovolával se příchodu stráže.

„Pouť do Mekky…,“ zašeptal Zasada, hledě na rozložitá záda strážce zákona, který se na jistou krátce omezenou dobu stal přestupníkem, avšak teď už byl zase strážcem zákona, divoce odhodlaným napravit přestupek, jehož se byl pod mým velením dopustil, napravit si reputaci, získat novou zásluhu a spolu s ní i hvězdičku navíc, protože hodnost nadstrážmistra je bezpochyby impozantnější než důstojenství strážmistrovské.

Bejček se proměnil, ale teď se proměnil i Zasada.

Procitl ze strnulosti, ožil, oči mu zahrály v drobném obličejíku zvýrazněném smolně černou bradkou, a jak tak klečel na dece, která mu sloužila za modlitební kobereček, překulil se na stranu, natáhl rukama kamsi pod kavalec, ozvalo se několikeré kovové lupnutí a celá jedna podlažní deska se sklopila jako padací dvířka pod šibenicí.

Dřív než jsem se stačil vzpamatovat, Zasada zmizel v otvoru, před očima se mi mihly podrážky jeho bot, bílé, takřka neochozené, on byl vždycky velice dbalý na svůj zevnějšek, tenhle Zasada.

Bejček neviděl, co se dělo, jenom vytrvale bušil a dovolával se příchodu strážného. Jenže venku se asi zase něco dělo, kdo ví, k jakému zvratu zase došlo, co vykoumal Brunza ozbrojený nožem ostrým jako pekelný most, zase nějaká vzpoura nebo protivzpoura, ano protivzpoura, protože chlapi z nových turnusů, kteří to mají za dvanáct nebo za šest, jistě nejsou nadšení tím, že Brunza drží náměstka jako rukojmí a že inženýr Dutkiewicz vyjednává s náčelnictvem, takže důl podle všeho stojí a mládencům utíkají prachy, za lelkování nikdo nedostane ani pětník, doruble jsou jenom za odvedenou fachu, a jak mládenci mají fachat, když po dole pobíhá Brunza s kudlou v ruce?

„Pojď,“ sykl na mne Zasada z temného otvoru.

Nemusel mi to říkat dvakrát. Robinzonádou jsem se vrhnul do zejícího otvoru a věřte, že v šestinové měsíční gravitaci se robinzonády dělají velice snadno.

Praštil jsem se přitom do hlavy (vedle boule, která mi tam narostla po té potyčce ve dvoraně, budu mít zřejmě další) a odřel jsem si loket, ale jinak jsem ten let absolvoval bez úhony.

„Ještě von,“ špitnul Zasada.

„Ty vole, s ním už nemůžeme počítat!“

„Pánko kochaný,“ zvolal Zasada důlní českopolštinou, „račte se připojit k partii!“

Skočil jsem po něm, abych mu zacpal hubu. Rozčilený polda nás naštěstí neslyšel, však ta jeho perlíkovitá pěst nadělala takový kravál, že by ho přehlušil snad jen důlní nakladač.

Zasada se mi ale vysmekl.

„Neslyšel jsi, že musíme být tři?“

„Najdem si jinýho třetího.“

„Na to už není čas. Pánko kochaný!“

Bejček přestal mlátit do dveří, obrátil se a zkameněl jako ten chlapík, o kterém se vypráví nováčkům, že si venku otevřel poklopec, aby se vyčural, a zapomněl, že je kolem minus sto devadesát.

„Stát,“ zvolal strážmistr Bejček, služby dbalý orgán Bezpečnosti. „Opakuji, stát!“

Sáhl po osobní zbrani, ale hned si uvědomil, že ji musel odevzdat dozorčí službě vězeňského oddělení. Nikdo nesmí do vězení vstoupit se zbraní, takový je předpis.

„Připojte se k partii, pánko kochaný,“ lákal ho Zasada.

Bejček zachrochtal a rozběhl se k nám. Žuchnul sebou na podlahu a natáhl obě ruce kupředu. Chtěl nás vytáhnout z díry jako plže z ulity, jenže přecenil svoje síly.

Popadli jsme ho každý za jednu ruku a táhli jsme a táhli, nohama zapření o stěnu větracího potrubí, ve kterém jsme se ocitli, a Bejček jen marně kopal kolem sebe nohama, nadával a vyhrožoval. Jeho mohutné tělo se sunulo po sklopené podlaze níž a níž, už byl v šachtě do půl těla, v poslední chvíli roztáhl nohy, snažil se zachytit fajfkama o kavalec, ale stačilo jen malinko zabrat — a už byl uvnitř.

„Parchanti! Parchanti mizerný! Vyzývám vás jménem zákona… pusťte mě, parchanti!“ Zasada něco udělal s podlahou, ta se zvedla, ozvala se kovová rána, jak na ni dopadly nohy sklopeného kavalce, a kolem nás nastala měsíčná noc.

„Tohle je napadení úřední osoby, já vás varujuuuu…“

Zasada se dostal k rozběsněnému Bejčkovi zezadu a ucpal mu dlaní ústa. Nastal okamžik ticha. Nad našimi hlavami něco bouchlo, zaduněly tam kroky, uslyšeli jsme dušené hlasy. Vězeňská stráž konečně zaslechla bušení a vtrhla do cely, teď už prázdné jako ústřičné škeble po lukulských hodech.

Bachaři pobíhali po cele, křičeli a nadávali a my byli na dva tři kroky od nich. Tápal jsem oběma rukama v temnotě, abych nahmatal Bejčkův obličej a pomohl Zasadovi při dušení. V životě jsem nedostal takovou nakládačku, jako tenkrát. Bejček měl páru! Mlátil kolem sebe rukama i nohama, snažil se nás zasáhnout, občas samozřejmě trefil holou pěstí ocelovou stěnu, ale častěji mne (Zasada ho držel zezadu, ale pak se ukázalo, že taky pěkně nakoupil, protože Bejček bil dozadu lokty.)

Mimoděk jsem ustupoval, abych se dostal z dosahu těch buldozerových úderů, ustupoval jsem, ale ty údery mě také popoháněly, každá ta rána mě odhodila na čtvrt metru dozadu, už mě bolela všechna žebra a věru, že jsem netušil, kolik jich v těle mám, dobrých sto patnáct, jak jsem to tak odhadoval.

Zasada visel Bejčkovi na zádech, přitisklý jako mládě medvídka koaly, a už se viděl, jak vchází do ráje branou ze žlutých perel zvanou džannat-ul-chuldi, která je vyhrazena prorokům, ale také mučedníkům, protože ho Bejček krutě hryzal do dlaně. Trápilo ho však pomyšlení na to, že islám výslovně zakazuje dobrovolné mučednictví a za skutečného mučedníka nepovažuje věřícího pokousaného policajtem, nýbrž toho, kdo byl nevinně zavražděn, stal se obětí morové nákazy, utonul či uhořel, byl zasypán sesutou zdí, zemřel hladem či na pouti do Mekky.

Bejček proti mně zuřivě útočil, postupoval rychle kupředu a já nabyl dojmu, že to není jen tak, že ho snad Zasada zezadu postrkuje. Byl jsem pro něho ďaur, nevěřící pes.

Couval jsem, seč jsem mohl, ale Bejčkovy pěsti mě v té tmě zasahovaly s nemilosrdnou přesností. Strážmistr si zřejmě vytknul mé zničení za prvořadý cíl. Odhadl jsem totiž, že ustal v pokusech setřást Zasadu ze zad a že už ho ani nemlátil lokty a snad i přestal kousat. Nevolal o pomoc ani nevyhrožoval, jen funěl, dýchal plnou kapacitou těch svých děsivých plicních laloků a já už jen čekal na chvíli, kdy se mu rozsvítí oči jako nějaké příšeře z hororu.

A pak mě trefil naplno do čela, před očima se mi rozstříkl ohňostroj a já najednou padal nazad, byl jsem lehoučký jako pírko a stačil jsem si pomyslet: ten polda mě zabil a já se vznáším rovnou do ráje, nebo spíš do pekla, do jednoho ze sedmi, jež zná islámská věrouka. Jak k tomu přijdu, že poznám džahannam, když jsem se nikdy do pámbíčkaření nepletl, pomyslel jsem si. Proč mám poznat věčný oheň, který je sedmdesátkrát účinnější než oheň pozemský, pročež se tvrdí, že to, co my lidé považujeme za oheň, je pouhý kouř ohně pekelného. Proč to, vždyť jsem nevinný, ba zasloužilý — copak jsem se nepokusil zachránit duši muslimskou před její vlastní bláhovostí, copak jsem nechtěl pomoci Jerzymu Zasadovi nastoupit svatý hadž? A dost možná, že kdyby se mu dostalo času, Zasada mě mohl obrátit na víru pravou, mohl mě přimět k tomu, abych v upřímné víře prohlásil, že lá iláha illa-1-láhu, že není boha mimo Alláha, bytosti označené ism-ul-azam, jménem nejvyšším, jež je lidem neznámé?

Padal jsem a padal, ale žádné plameny nerozptýlily temnotu; ani pekelné, ani pozemské, případně měsíční. Všude kolem mne byla tma jak v ranci a nezlepšilo se to, ani když jsem dopadl na hromadu nějakých hadrů.

Byl jsem zpitomělý přímým úderem do čelní kosti i tím letem, ale tolik duchapřítomnosti v mé zmučené hlavě přece jenom zbylo, abych se bleskurychle odkutálel stranou, pryč z místa, kam v zápětí mělo dopadnout dvoubytostné těleso Bejček-Zasada. A už tu byli, zadunělo to, Zasada se zřejmě odpoutal z policistových zad a Bejček tak pěkně zanadával, že bylo radost ho poslouchat.

Bál jsem se pohnout, aby mě policista nezaslechl a nepokračoval v práci tak zdárně započaté. Ani jsem nešpitl, třebaže mě bolely všechny kosti a všechny vnitřnosti a plíce hrozily prasknutím, tiskl jsem rty křečovitě k sobě a cítil, jak z nich prýští slaná krev. Jenže co naplat, Zasada rozsvítil. Světlo vystříklo z maličké příruční lampy a pokropilo celou tu naši nesvatou trojici od hlavy k patě.

Zasada držel lampu v konečcích prstů levé ruky. Z obou dlaní mu tekla krev. Kdyby nebyl muslimem, mohl by vystupovat před katolickými fundamentalisty jako osvícenec obdařený božskými stigmaty.

„Tak tady je můj depot,“ prohlásil. „Vše, čeho třeba ke zdárnému útěku.“

Bejček, jak se ukázalo, dopadl hlavou napřed, a ten úder ho na nějakou dobu zbavil bojové iniciativy. Ležel na kupě bílých hadrů s hubou otevřenou a vypadal chytře jako pakůň v obrazárně.

„Helejte, Bejček, my oba odpřísáhnem, že jste ten útěk spunktoval vy,“ řekl jsem rychle, abych strážmistra znovu naháčkoval, ale zase jsem sklapnul, protože v danou chvíli nebyl schopen pochopit ani pravidla hry paci-paci-pacičky. Snad aspoň s Jerzym bude rozumná řeč, zadoufal jsem. „Že je to tak, šejku?“

„Má šalláh,“ odpověděl vážně a vytáhl z kapsy růženec, aby se posilnil krátkou meditací, než — s pomocí dvou nevěřících — bude pokračovat v pouti do Mekky, již před malou chvílí nastoupil.