Marcel Coscat LES ROBINSONADES

(Ed. du Seuil, Paris)

Po Robinsonovi Defoeově se objevil švýcarský Robinson, osekaný pro mládež, stejně jako řada ještě více infantilizovaných verzí života na pustém ostrově. Před několika lety vydala naopak pařížská Olympia, jdoucí s duchem doby, Sexuální život Robinsona Crusoe, plytkou zábavu, o jejíž hodnotě ani o autorovi nestojí vůbec za to se zmiňovat, protože se skryl za jedním z oněch příznačných pseudonymů, které jsou vlastnictvím vydavatelů využívajících nádeníků pera k známým záměrům. Ale na Robinsonády Marcela Coscata se čekat vyplatilo. Je to popis společenského života Robinsona Crusoe, jeho sociálně charitativních činů, jeho krušného, těžkého a mnohotvárného života — jde totiž o sociologii samoty, o masovou kulturu opuštěného ostrova, který v závěru tohoto příběhu doslova praská ve švech přelidněním.

Dílo pana Coscata, jak si čtenář nepochybně ihned všimne, není svou povahou ani plagiát, ani komerční trhák. Nevyžívá se v senzacích ani v pornografii samoty, takže by třeba trosečníkův pohlavní pud nasměrovalo na kmeny palem s jejich chlupatými kokosy, na ryby, kozy, sekery, houby a uzeniny zachráněné z vraku lodi. Na rozdíl od spisku z Olympie zde již Robinson není říjícím samcem, který se jako falický jednorožec žene mezi křovinami, rozdupává zasetý bambus a cukrovou třtinu, znásilňuje písky pláží, horské štíty, vody v zálivu, chechtot racků, vznosné stíny albatrosů či žraloky bouří zahnané ke břehu. Kdo hledá v knize podobné věci jako potravu pro svou zjitřenou obrazotvornost, ten se vrátí s prázdnou, Robinson Marcela Coscata je ryzí logik, krajní konvencionalista a filozof, který z doktríny vyvodil tak dalekosáhlé závěry, jak jen to bylo možné, a ztroskotání lodi — trojstěžníku Patricia — znamenalo pro něj pouze otevření dveří, přetnutí lan, přípravu laboratorní aparatury k experimentu, protože šlo o akt, který mu umožnil dosáhnout vlastní identity, nenarušené přítomností jiných.

V okamžiku, kdy si Serge N. uvědomuje svou situaci, nejenže pasivně nepodléhá, ale rozhoduje se stát se opravdovým Robinsonem, počínaje už dobrovolným přijetím tohoto jména. To je o to rozumnější, že už nebude mít možnost těšit se jakýmkoli výhodám ze svého dosavadního života.

V celkovém spektru existenčních potíží je osud trosečníka sám o sobě natolik nepříjemný, aby ho nebylo zapotřebí ještě kořenit předem ztraceným napínáním paměti, tesknící po tom, co je nenávratně ztraceno. Je třeba svět takový, jaký je, lidsky uspořádat, a proto bývalý Serge N. hodlá ostrov i sebe vytvořit od samého prvopočátku. Nový Robinson pana Coscata nechová žádné iluze; ví, že Defoeův hrdina byl fikcí, zatímco jeho skutečný vzor, námořník Selkirk, po letech náhodně zachráněný jakousi brigou, je bytostí natolik dokumentárně zpracovanou, že mluvit o něm je zbytečné. Defoeův Robinson přežil nikoli díky Pátkovi — ten se objevil příliš pozdě — ale proto, že vědomě počítal se skutečně drsnou, ale pro puritána nejlepší z možných společností — totiž se samotným Pánem Bohem. A právě onen strohý brach mu vštípil pedantsky přesné chování, urputnou pracovitost, výčitky svědomí a zejména onu ryzí cudnost, která autora pařížské Olympie natolik rozzuřila, že ji útokem nabral na rohy bezuzdnosti.

Serge N., čili Nový Robinson, který v sobě shledal jistou tvůrčí sílu, předem ví, že na jedno určitě nebude stačit — aby stvořil Nejvyššího. Je racionalista a jako takový přistupuje k svému dílu. Všechno hodlá promyslet a uvážit, začíná tudíž od toho, zda by nebylo nejmoudřejší nedělat vůbec nic. Nejspíš to povede k šílenství, ale kdoví, zda to nebude stav docela příjemný? Ovšem kdyby si mohl druh šílenství vybrat asi jako kravatu ke košili, třebas hypomaniakální euforii s trvalou rozjařeností, Robinson by si ji dokonce rád i naočkoval. Leč kde má jistotu, že nepodlehne depresi, končící pokusy o sebevraždu? Myšlenka na to ho leká už z estetického hlediska a navíc pasivita není v jeho povaze. Na to, aby se šel pověsit nebo utopit, bude mít vždy ještě dost času, takže i tuto variantu může odložit ad acta. Snový svět — říká si na jedné z prvních stránek románu —, to je ono Nikde, které může být zblízka dokonalé; je to utopie s nezřetelnými konturami, chorobně rozbředlá, utopená v noční činnosti mozku, který tentokrát není zcela na výši požadavků reálné skutečnosti. „Ve snu mě navštěvují různé osoby,“ říká Robinson, „které mi kladou rozličné otázky, na něž neznám odpověď, dokud se ji nedovím z jejich úst. Má to snad znamenat, že tyto osoby jsou kousíčky odvíjejícími se z mého bytí jako prodlužující se pupeční šňůra? Tvrdit něco podobného by znamenalo upadnout do hrozného omylu. Stejně jako nevím, zda se právě pod tímto plochým kamenem, který se palcem bosé nohy chystám obrátit, najdou červi, ty tlusté bílé ponravy, co mi už chutnají, tak ani nevím, co se skrývá v myšlenkách osob navštěvujících mě ve snách. Vůči mému já jsou proto tyto osoby stejně vně jako ti červi; vůbec nejde o to, setřít rozdíl mezi snem a bděním — to vede k šílenství —, nýbrž o vytvoření nového a lepšího řádu. To, co se ve snu děje jenom někdy, jakoby pokrouceně, nejistě a nahodile, je třeba narovnat, sevřít, spojit a posílit; sen připoutaný ke skutečnosti, aplikovaný na skutečnost jako metoda, prospívající skutečnosti, zalidňující a naplňující skutečnost tím nejlepším zbožím, přestává být snem a pod vlivem takové terapie se skutečnost stane jako obvykle střízlivou a nově ztvárněnou. Protože jsem sám, už s nikým nemusím počítat, ale protože vědomí mé osamělosti je pro mne zároveň jedem, sám nezůstanu.

Na Pána Boha fakticky nestačím, ale to přece ještě neznamená, že nestačím na Nikoho!“

A náš logický Robinson pokračuje: „Člověk bez Jiných je jako ryba bez vody, ale protože většina vodstva je špinavá a znečištěná, tak i má prostředí byla smetištěm. Příbuzné, rodiče, šéfy ani učitele jsem si nevybíral sám, týká se to i milenek, které se mi namanuly do cesty: mezi nimi jsem si vybíral (pokud jsem si vybíral) to, co mi osud dal. Jestliže jsem jako normální smrtelník byl odkázán na natálně-rodinně-společensky nahodilé okolnosti, ani pak není čeho litovat. A proto nechť zazní první slova Genese: ‚Pryč s tím chaosem!‘“

Vidíme, že ta slova vyslovuje s důstojností, rovnající se Stvořitelovu: „Staniž se…“ Robinson totiž zrovna tak začíná tvořit svůj svět od prvopočátku. Do tvoření se vrhá se zápalem nejen proto, že v důsledku nahodilé katastrofy byl oproštěn od lidí, ale protože se k tomu rozhodl. Takto vytyčuje logicky dokonalý hrdina Marcela Coscata svůj program — program, který ho posléze zničí a zesměšní — že by stejně jako lidský svět svého Stvořitele?

Robinson neví, z kterého konce začít: měl by se obklopit ideálními bytostmi? Anděly? Pegasy? (Chvíli má zálusk na kentaura.) Protože se neoddává iluzím, chápe, že z existence dokonalých bytostí jaksi nic nebude. Takže si na začátek dopřeje alespoň to, o čem v minulosti mohl jenom snít. Věrného sluhu, komorníka, garderobiéra a lokaje v jedné osobě — tlustého (tlouštíci bývají dobrosrdeční) Glumma. Během této první Robinsonády rozjímá náš adept na Stvořitele o demokracii, kterou jako každý člověk (tím si je jist) snášel pouze z nezbytí. Když byl chlapec, sníval o tom, jak by to bylo krásné, kdyby se byl narodil někdy ve středověku jako mocný šlechtic. A teď konečné může své tužby realizovat. Glumm je omezenec, což jeho pána samovolně povyšuje, v hlavě se mu nerojí žádné vlastní myšlenky, takže se nikdy nepokusí vyhnout se plnění povinností, plní všechno promptně a okamžitě, dokonce i to, oč si jeho pán sám ještě ani nestačil říct.

Autor nevysvětluje zcela jasně, zda Robinson pracuje za Glumma a jak to dělá, protože příběh je vyprávěn v první (Robinsonově) osobě; pokud on sám (a jak jinak?) potichoučku vykonává to, co se pokládá za výsledek lokajova snažení, pak všechno činí naprosto bezmyšlenkovitě, takže jsou zřejmé pouze výsledky této lopoty. Jedva si Robinson ráno promne oči ještě sklížené spánkem, již leží vedle jeho hlavy jeho nejoblíbenější pokrm, pečlivě připravené ústřice, jemně prosolené mořskou vodou a ochucené šťávou šťovíku, na čistých placáčcích jako na talířích jsou připraveni k zakousnutí měkouncí červi, bílí jako máslo; hle, opodál stojí boty, vyblýskané kokosovými vlákny až zrak přechází, čekají i šaty, vyžehlené valounem ohřátým na slunci, kalhoty mají puky a v klopě kajzrroku září čerstvá květina. Pán však stejně při snídání a oblékání trochu zabručí, k obědu si objedná mořského ptáka a k večeři kokosové mléko — ale dobře vychlazené! A Glumm, jak se na dobrého sloužícího sluší a patří, vyslechne jeho příkazy, pochopitelně pohroužený v uctivé mlčení.

Pán bručí, sluha poslouchá — pán přikáže, sluha poslechne. Je to příjemný, klidný život, dokonalá venkovská idyla. Robinson chodí na špacír, sbírá oblázky, které upoutají jeho pozornost, a dokonce si z nich dělá sbírku, zatímco Glumm chystá občerstvení — a při tom v podstatě sám nic nejí — kolik jen se takto ušetří a jak to snižuje náklady! Zanedlouho se však do vztahu mezi pánem a sluhou vloudí první zrnko písku. Glummova existence je nesporná; pochybovat o ní značí totéž jako zapochybovat o tom, že stromy stojí a oblaka plynou, i když se na ně nikdo nedívá. Nicméně lokajova úslužnost, pečlivost a psí oddanost začínají nakonec být nudné. Pokaždé jsou boty vyčištěné, každé ráno voní ústřice u tvrdého lože, Glumm nad ničím nehloubá — to by tak ještě scházelo, pán totiž sluhy mudrlanty nesnáší —, ale z toho je zřejmé, že Glumm jako osoba na ostrově neexistuje. Robinson se rozhoduje vytvořit něco takového, co by situaci příliš jednoduchou, a tedy primitivní, učinilo rafinovanější. Zabudovat Glummovi do hlavy nedbalost, vzdor nebo čtveráctví nelze: Glumm je už jednou takový, jaký je — příliš silně začal existovat. Robinson tedy angažuje jako kuchařského pomocníka malého Smena. Je to umouněný, ale hezký chlapec, skoro bychom řekli cikáně, drobet líný, ale jinak bystrý a se sklonem k taškařicím. Už ne pán, ale lokaj začíná mít čím dál víc práce — ani ne tolik s obsluhou pána, ale s tím, aby utajil před pánem všechno, co ten usmrkanec spískal. Výsledkem je, že Glumm neexistuje větší měrou než doposud, ježto je stále zaneprázdněn peskováním Smena. Robinson někdy bezděky zaslechne Glummovo lání, když je k němu donese mořský vánek (Glummův hlas podivně připomíná skřehot velkých mořských ptáků), leč on sám se přece nebude plést do hádky svých sluhů! Oddaluje Smen Glumma od jeho pána? Dobrá, Smen tedy musí pryč, a už je neodvolatelně v prachu. Vždyť dokonce ujídal i ústřice! Pán je ochoten na tu epizodku zapomenout, což se ovšem už tolik nedaří Glummovi. Jeho pracovní morálka valem upadá a nadávky nejsou nic platný; lokaj nadále mlčí, tišší než voda, nižší než tráva, je však zřejmé, že si začíná leccos myslet. Pán se lokaje přece nebude na nic vyptávat nebo se doprošovat jeho upřímnosti — komu by měl dělat zpovědníka!? Všechno nejde jako po másle a drsné slovo nepomáhá? Tak se mi kliď z očí i ty, starý hlupče! Tady máš tříměsíční plat a plav!

Robinson, ješitný jako každý pán, zabije celý den sestavováním voru, aby se dostal na palubu Patricie, ztroskotavší na útesech. Peníze voda naštěstí neodnesla. Učet je vyrovnán a Glumm mizí — ovšem takovým způsobem, že si odpočítané peníze nevzal. Robinson, lokajem takto potupený, neví, co si počít. Cítí spáchanou křivdu, i když pouze intuitivně — co, co se to vlastně nevyvedlo?

Já tu jsem pánem, já můžu všechno! řekne si za chvíli na povzbuzenou a přijímá Středotu. Jak se můžeme domyslet, je vytvořena po vzoru Pátka, ale je i jeho protikladem (Pátek se má ke Středotě jako pátek ke středě). Toto mladé, jinak poměrně obyčejné děvče by však mohlo svádět pána k pokušení. Mohl by snadno zahynout v jejím objetí, kouzelném, protože mu je nedosažitelné, zahubit se horečkou z říje a volné lásky, zešílet z jejího bledého, záhadného úsměvu, jemně řezaného profilu, bosých pat, hořce vonících popelem ohniště, z boltců drobných oušek s vůní skopového loje. A tak se zanícením hned na začátku dělá Středotu jako trojnohou, v normálnější, to jest triviálnější objektivní všednosti by to učinit nemohl! Zde však je pánem tvorstva. Udělal to jako ten, kdo má soudek jedovatého metylalkoholu, vybízejícího k opilství, ale zatluče jej před sebou hřebíky, neboť bude žít vedle pokušení, kterého se nikdy nezbaví; co nevidět bude mít mnoho duševní práce, protože jeho vášeň bude s rozkoší hermetickou zátku ustavičně otevírat. A podobně bude i Robinson žít vedle trojnohého děvčete, přirozeně schopen si ji představit i bez střední nohy, jenže to také bude všechno. Stane se bohatým vlastníkem nevydaných citů a nepromarněných lichotek (proč jimi za těchto okolností také plýtvat?). Malá Středota, sdružující se mu v mysli se sirotou i středou (Mitt-woch, střed týdne; je v tom zjevně symbolizován sexus), stane se jeho Beatricí. Copak ta hloupá čtrnáctiletá holka může vědět o pekelných mukách Dantovy žádostivosti! Robinson je opravdu spokojen sám se sebou. Sám ji stvořil a díky trojnohosti ji také sám před sebou zabarikádoval. Jenže celá věc se začíná kvapem hroutit. Robinson se soustředil na svrchovaně důležitý problém, leč přitom opomněl řadu neméně důležitých rysů Středotiny povahy!

Zprvu jde o dost nevinné drobnosti. Chtěl by si maličkou občas prohlédnout, ale je příliš hrdý na to, aby se této choutce podvolil. Leč poté se mu začínají v hlavě honit různé myšlenky. Děvce dělá práci, která předtím příslušela Glummovi. Sběr ústřic není problémem, ale co péče o pánův šatník, zejména o jeho spodní prádlo? A tady již lze postřehnout začátek dvojznačnosti — nikoli! — ryzí jednoznačnosti! A tak kradmo vstává uprostřed noci, když děvče ještě tvrdě spí, aby si prádlo vypral v zátoce. A když už i tak vstává brzy, proč by jen tak ze žertu (čistě pro své vlastní, panské potěšení) nevypral také její věci? Copak je od něj nedostala darem? Sám, bez ohledu na žraloky, pádloval k vraku Patricie, aby tam vyhledal pár dámských tretek, sukní, halenek; a jakmile je vypere, zase je třeba všechno pověsit na šňůru, napjatou mezi kmeny dvou palem. Je to nebezpečná hra! O to nebezpečnější, že Glumm sice už není na ostrově lokajem, ale přece jen odsud zcela nezmizel. Robinson jako kdyby slyšel jeho sípavý dech a dovtípil se, co si o něm myslí: tedy mně jaksi velkomožný pán nevypral nikdy nic. Když Glumm existoval, nikdy by si něco takového opovážlivého nedovolil ani v narážce, ale nepřítomný se projevuje jako neuvěřitelný hašteřivec! Glumm v podstatě neexistuje, nicméně po něm zůstala prázdnota. Na žádném konkrétním místě ho není vidět, ale když ještě sloužil, choval se velice skromně, šel pánovi z cesty a nesměl mu přijít na oči. Teď však Glumm na ostrově doslova straší: jeho patologicky vytřeštěné lokajské oči, jeho skřehotavý hlas jsou stále hmatatelnější a bližší; ze skřehotu mořských ptáků v puklinách útesů zaznívají vzdálené hádky se Smenem; Glumm vystrkuje svá chlupatá prsa v dozrálých kokosových ořeších (kam až vede nestydatost podobných narážek!), ohýbá hřbet v šupinatých kmenech palem a rybíma (vytřeštěnýma!) očima utopence vyhlíží Robinsona. Kde? Ano, odtamtud, z toho skalnatého výběžku nad mořem, protože Glumm měl svého koníčka: rád vysedával u mysu na skále a chraplavě proklínal staré a zesláblé velryby, vystřikující své fontány v rámci oceánského rodinného soužití.

Kéž by bylo možné se domluvit se Středotou, a tím už značně neslužební vztahy ustálit, vymezit a kromě poslušnosti a rozkazu přizpůsobit také přísnosti pána a zralosti muže. Středota je ovšem z gruntu prosté děvče; o Glummovi vůbec neslyšela a cokoli jí vykládat znamená házet hrách na stěnu. Třebaže si snad pomyslí svoje, docela určitě neřekne nic. Zdánlivě to je z prostoty, z nesmělosti (vždyť slouží!), ale doopravdy je taková panenskost instinktivně prohnaná, má dokonalé ponětí k čemu — nikoli, vůči čemu je pán věcný, spokojený, vyrovnaný a šlechetný. Navíc mizí na celé hodiny a do večera ji není vidět. Že by Smen? Asi, protože Glumm na ostrově být nemůže, to je vyloučeno! Určitě není na ostrově!

Naivní čtenář (a těch je bohužel dost) si jistě už představuje, že Robinson propadl bludům a zešílel. Kdepak! Pokud je vůbec nevolníkem, pak jedině své tvorby. Nemůže si totiž přiznat to jediné, co by na něj radikálně zapůsobilo — co by jej uzdravilo. A to, že Glumm stejně jako Smen vůbec neexistovali. Předně by takto ta, která existuje nyní — Středota — podlehla jako bezbranná oběť ničivému návalu tak zjevné negace. A navíc by takto motivované vysvětlení Robinsona jako stvořitele naprosto a trvale paralyzovalo. Tudíž Robinson, bez ohledu na to, co se ještě stane, nemůže sám před sebou přiznat nicotu toho, co vytvořil, tak jako se pravý a opravdový stvořitel nikdy nepřizná, že stvořil — zlo. V obou případech by totiž přiznal totální prohru. Bůh nestvořil zlo; Robinson přece analogicky s jakýmisi nic rovněž nepracuje. Každý jako by byl duchem uvězněn ve vlastní Genesi.

A tím je vydán Robinson Glummovi napospas. Glumm je tady — ale pokaždé o kousek dál, než dohodíš kamenem či dosáhneš holí, a nepomůže ani Středota, přivázaná v noci jako návnada ke kůlu (jak daleko už Robinson zachází!). Zapuzený lokaj není nikde, a proto je všude. Nešťastný Robinson, který se tak velice hodlal vyhnout ledajakosti a obklopit se vybranými jedinci — zaneřádil sám sebe, protože celý ostrov zaglummoval.

Hrdina prožívá opravdová muka. Zvláště dokonalé jsou popisy nočních hádek se Středotou, oněch dialogů rytmicky členěných jejím rozhněvaným, samičím, pokušitelsky nabubřelým mlčením, rozmluv, v nichž Robinson překračuje veškerou míru a ztrácí zábrany, kdy z něj opadává veškerá panskost a on se plně stává jejím vlastnictvím — závislý na jediném jejím pohledu, kývnutí, pousmání. Cítí, jak noční temnotou prostupuje pomíjivý dívčin úsměv, když se uondaný, zalitý potem až do rozbřesku převaluje na svém tvrdém loži, napadají ho nevázané a šílené myšlenky; začíná si v duchu malovat, co všechno by se Středotou mohl podniknout… třeba něco na způsob Ráje? Odtud v jeho vzrušených představách nejrůznější narážky, od krajky na kapesníčku přes krajtu až k biblickému hadovi, stejně jako useknutí vršku révy na zkoušku, aby po odstranění písmene R zůstala jenom Eva, jejímž Adamem by se pochopitelně stal Robinson. Ví ale dobře, že když už se nemůže zbavit Glumma, třebaže mu byl naprosto lhostejný v době, kdy u něj sloužil jako lokaj, plán na odstranění Středoty by už znamenal katastrofu. Jakákoli forma její přítomnosti je lepší než rozloučení, to je naprosto zřejmé.

A tak začíná historie ponížení, když se každonoční praní nedbalků stává jakýmsi opravdovým mystériem. Probuzen vprostřed noci, naslouchá jejímu oddechování. Současně ví, že teď může přinejmenším bojovat sám se sebou, aby se nepohnul z místa, aby oním směrem nenapřáhl ruce — což kdyby tu malou ukrutnici vyhnal, ano, to by byl konec! V prvních slunečních paprscích se její prádlo, seprané, vybílené sluncem a děravé (o, rozmístění těch děr!), frivolně třepetá ve větru. Robinson poznává všechny možné druhy nejbanálnějších trápení, která jsou výsadou nešťastně zamilovaného. A její otlučené zrcátko a hřebínek… Robinson začíná prchat ze svého jeskynního obydlí, už si neoškliví tu skálu nad mořem, odkud Glumm lál starým, líným velrybám. Déle to už takhle nepůjde; tak ať to nejde. A tak pospíchá na pláž, aby čekal, až bouře (rovněž příhodně imaginací vytvořená?) vrhne veliký, bílý trup zaoceánského parníku Pherganic na těžký písek, pálící do chodidel, pokrytý lesknoucími se, umírajícími perlorodkami. Co to ale má znamenat, že některé perlorodky ukrývají v lasturách vlásničky a jiné zas s měkkým, slizkým mlasknutím vyplivují rozmáčené nedopalky camelek Robinsonovi pod nohy? Copak to nejsou zřetelná znamení, že ani pláž, písek, vzdouvající se voda s pěnou klouzající po hladině už nejsou částmi hmotného světa? Ať je tomu jakkoli — to drama, které začíná na pláži, kdy trup Pherganiku, který se za děsného rachotu roztrhal na útesech, na ni vysypává svůj fantastický obsah před křepčícího Robinsona, toto drama je zcela reálné jako pláč neopětovaných citů…

Přiznejme, že od tohoto místa se knížka stává méně srozumitelnou a vyžaduje od čtenáře značné úsilí. Doposud precizní dějová linie se komplikuje a zaplétá. Že by snad autor chtěl úmyslně disonancemi zamlžit přesvědčivost románové výpovědi? K čemu jsou pak ty dvě barové stoličky, které Středota porodila? Domyslíme se, že jejich trojnohost je normálním dědičným znakem, dobrá, to je jasné, ale kdo byl otcem těch stoliček? Ze by tady šlo o případ neposkvrněného početí nábytku? Pročpak Glumm, který předtím po velrybách jenom plival, se najednou stává jejich příbuzným (Robinson o něm před Středotou mluví jako o „bratranci kytovců“)? A dál: na začátku druhého dílu má Robinson tři až pět dětí. Nepřesnost počtu lze ještě pochopit: je to jeden z příznaků halucinačního světa, který se již přespříliš zkomplikoval: Stvořitel už není s to dobře uchovat v paměti všechny detaily světa, který vytvořil. Výborně. Ale s kým měl Robinson ty děti? Stvořil je pouhým bezprostředním intencionálním jednáním jako předtím Glumma, Středotu a Směna, nebo je rovněž počal imaginárně — se ženou? O třetí noze Středoty nepadne ve druhém dílu ani slůvko. Znamená to tedy nějaký druh antikreační extrakce? V osmé kapitole se to zdá být potvrzeno v rozmluvě Robinsona s kocourem z Pherganiku, který mu doslova říká: „jenom si hezky trhni nohou!“. Ale protože toho kocoura Robinson na lodi vůbec nenašel, ani si ho nijak nevytvořil, neboť kocoura vymyslela ona Glummova teta, o níž Glummova žena tvrdí, že byla rodičkou Hyperborejců, není bohužel známo, zda Středota měla či neměla nějaké děti, kromě těch stoliček. Aspoň se k žádným dětem nepřiznává, přinejmenším tím, že Robinsonovi při velkém žárlivém výstupu, kdy si tento nešťastník již plete z kokosových vláken smyčku, na žádný dotaz neodpovídá.

„Nerobinsonem“ nazývá se hrdina v této scéně a dále dokonce NICNEROBINSONEM. Jak ale máme tuto pasáž chápat, vždyť doposud udělal (tj. stvořil) tolik věcí? Proč říká Robinson, že ač není přesně tak trojnohý jako Středota, přece jenom se jí v tomto ohledu vzdáleně podobá — to lze ještě tak či onak pochopit, avšak tato úvaha postrádá jakoukoli anatomickou i uměleckou kontinuitu ve druhém díle. Dále pak i historie s tetou Hyperborejců vypadá spíš nevkusně stejně jako dětský sbor, doprovázející její metamorfózu: („Jsme tu tři, čtyři a půl, Paťáku starej“ — přičemž Paťák je Středotiným ujcem — ryby o něm bublají ve III. hlavě, jde zas o nějakou narážku na paty, jenže se neví na čí.).

Čím hlouběji se dostává do druhého dílu, tím víc se mu kříží plány. Ve druhé části Robinson už prostě se Středotou nemluví: aktem komunikace je vzkaz Robinsonovi napsaný v noci po hmatu do popele ohniště uprostřed jeskyně. Robinson ho čte za úsvitu — už předem se chvěje, když si domýšlí jeho obsah, za šera přejížděje prsty po vystydlém popelu — „…aby jí konečně už dal pokoj!“ — napsala a on už není schopen nic odpovědět, utíká jako malý kluk — a nač? Aby organizoval volby Miss Perlorodky, aby mlátil klackem do palem a pustě jim spílal, aby na plážové promenádě vykřikoval svůj program, že ostrov je třeba zapřáhnout k velrybím ocasům! Tehdy také během jednoho dopoledne vznikají ony davy, které Robinson vyvolává k životu jen tak, mimovolně, vypisuje jména, příjmení, přezdívky, jak ho napadají — poté jako by nastal naprostý chaos: kupříkladu scény se stloukáním voru a jeho rozbíjením, se stavbou domu pro Středotu a jeho bouráním, s rukama, které ztloustnou o tolik, oč jsou hubenější nohy, s nemožnou žranicí bez řepy, kdy hrdina není s to rozeznat nudli u nosu od nudliček v polévce a krev od boršče!

Tohle všechno zčistajasna — na téměř jedno sto osmdesáti stránkách, nepočítaje epilog! — vzbuzuje dojem, že Robinson se svých prvotních záměrů buď zřekl, anebo že se sám autor v díle ztratil. Jak prohlásil Jules Nefastes ve Figaro Littéraire, toto dílo je „přímo klinické“. Navzdory svému praxeologickému plánu stvoření Serge N. nemohl uniknout šílenství. Výsledkem skutečně důsledné solipsistické kreace musí být schizofrenie. Kniha se pokouší zobrazit tuto banální pravdu. Nefastes ji tudíž považuje za intelektuálně jalovou, třebaže díky autorově invenci za velice zábavnou.

Avšak Anatol Fauche v La Nouvelle Critique zpochybňuje tvrzení svého kolegy z Figaro Littéraire, když praví — podle našeho mínění zcela k věci —, že Nefastes bez ohledu na to, o čem Robinsonády hovoří, není k psychiatrickému posouzení kompetentní (načež následuje dlouhá úvaha o nemožnosti jakékoli vzájemné souvislosti mezi solipsismem a schizofrenií, ale my, považujíce tento problém pro knížku za zcela nepodstatný, odkazujeme laskavého čtenáře v tomto bodě na Novou kritiku). Fauche poté vysvětluje filozofii příběhu takto: dílo ukazuje, že akt tvoření je asymetrický, neboť myšlenkou lze stvořit skutečně všechno, leč ne všechno (spíše nic) potom lze obrátit vniveč. Samotná tvůrcova paměť, nezávislá na jeho vůli, to nedovoluje. Podle Faucheho příběh nemá vpravdě nic společného s klinickou historií (určitého druhu šílenství v osamělosti), a ukazuje stav zbloudění během kreace. Robinsonova činnost (v druhém dílu) je potud nesmyslná, že on sám z ní už nemá žádný užitek; naproti tomu její psychologický výklad je docela jasný. Jsou to křeče typické pro člověka utápějícího se v situacích, které pouze částečně anticipoval, předvídal, situace, které, řídíce se svými specifickými zákony, nabývají na síle a on se stává jejich zajatcem. Z reálných situací — zdůrazňuje Fauche — je skutečně možné vyváznout, zatímco ze smyšlených není úniku, takže Robinsonády pouze objasňují to, že reálný svět je pro člověka nepostradatelný („opravdový vnější svět je opravdovým vnitřním světem“). Robinson pana Coscata nebyl vůbec šílený — pouze jeho plán vytvořit syntetický všehomír na pustém ostrově byl od samého zrodu odsouzen k ztroskotání. Pod tíhou těchto argumentů Fauche rovněž nepřiznává Robinsonádám hlubší hodnoty, neboť — jak už bylo řečeno — jde o dílo v podstatě chudé. Ale podle názoru autora této recenze oba kritici nevěnovali dostatečnou pozornost jeho obsahu. Autor podle našeho názoru se ve svém díle zabývá věcí mnohem méně omšelou, než je příběh zešílení na pustém ostrově. Nepouští se ani do polemiky s tezí o kreační všemohoucnosti solipsismu. (Podobná polemika by byla v zásadě nesmyslná, protože v systémové filozofii nikdo nikdy s domněnkou o solipsistické tvůrčí všemohoucnosti nevystoupil; jinde snad, ale ve filozofii boj s větrnými mlýny nemá význam.)

Podle našeho mínění nemá to, co dělá Robinson během svého „poblouznění“, nic společného s bláznovstvím — a rovněž nejde o nějakou polemickou bláhovost. Úvodní zámysl hrdinův se řídí zdravým rozumem. Ví o tom, že každého člověka omezují ti druzí; zbrkle vyvozená domněnka, jako by odstranění těch druhých skýtalo subjektu dokonalou svobodu, je psychologický klam totožný s fyzicky chybným soudem, že jestliže vodě určují tvar nádoby, v nichž je uchovávána, rozbití všech nádob poskytne vodě „naprostou volnost“. Ale stejně jako voda oproštěná od nádob se rozlévá do louží, stejně prudce reaguje člověk zcela osamělý, přičemž tato exploze nabývá formy totální dekulturace. Pokud neexistuje ani Bůh a navíc tu nejsou ani ti druzí a není žádná naděje na jejich návrat, je třeba se zachránit vytvořením systému nějaké víry, která z hlediska tvůrce musí být vnější. Robinson pana Coscata tuto prostou poučku pochopil.

A dále: pro normálního člověka nejpotřebnějšími a zároveň zcela reálnými jsou bytosti nedostupné. Kdekdo zná britskou královnu, její sestru princeznu, ženu bývalého amerického prezidenta, slavné filmové hvězdy, to znamená, že nikdo normální o reálné existenci těchto osob ani trochu nepochybuje, třebaže se o jejich existenci nemůže bezprostředně (hmatatelně) přesvědčit. Dále pak ten, kdo se může pochlubit, že tyto lidi osobně zná, už v nich nebude vidět fenomenální idoly bohatství, ženskosti, moci, krásy atd. atd., neboť při osobním styku s nimi se na všednostech přesvědčí o jejich docela obyčejné, normální lidské křehkosti. Zblízka nejsou ti lidé ani zdaleka nějakými božskými či neobvyklými bytostmi. Tudíž skutečně vrcholně dokonalé, a tím doopravdy vysoce žádoucí, vysněné a vytoužené mohou být jen bytosti vzdálené až k úplné nedosažitelnosti. Magické kouzlo jim dodává jejich povznesení nad davem; nikoli dary ducha či těla, leč nepřekročitelný společenský odstup vytváří jejich zářící aureolu.

Právě tento rys skutečného světa se Robinson snaží na svém ostrově zopakovat, uvnitř království stvoření, která si vyimaginoval. Zpočátku se dopouští omylu, a to tehdy, když se prostě fyzicky obrací zády k tomu, co vytvořil — ke Glummům, Smenům atd. Odstup, mezi pánem a sluhou celkem pochopitelný, by ale rád překonal ve chvíli, kdy k sobě přidruží ženu. Glumma do náruče uchopit ani nemohl, ani nechtěl; teď — když jde o děvče — to již jenom nemůže učinit. A neběží o to, že nemůže obejmout neexistující dívku (protože to samo není žádný intelektuální problém!). Musí pochopit, že je to nemožné! Šlo o to, aby se myšlenkou vytvořila taková situace, jejíž vlastní, přirozené zákony navždycky erotický kontakt znemožní — přitom to musí být takové zákony, které dívčinu neexistenci úplně ignorují. Tyto zákony musí Robinsona zadržet, nikoli banální, prostý fakt, že jeho partnerka neexistuje! Protože kdyby normálně vzal na vědomí, že neexistuje — všecko zničí.

Proto když se Robinson dovtípí, co je třeba udělat, dává se do práce — čili do zakládání kompletního smyšleného společenství na ostrově. A právě ono se postaví mezi něj a dívku, ono vytváří systém bariér a překážek, i onen nepřekročitelný odstup, z kterého ji bude moci milovat, bude moci po ní toužit

— aniž jej ovlivní nějaká triviální okolnost, jako například chuť vztáhnout ruku, aby se dotkl jejího těla. Vždyť přece ví, že jestliže jednou jedinkrát podlehne v boji, který vede sám se sebou, jestliže se jí pokusí dotknout, celý svět, jejž si vytvořil, se v té chvíli rozpadne. Proto tedy začíná „šílet“, v živelném, vzteklém chvatu chrlí ze své imaginace davy — vymýšlí všemožná jména a přezdívky a píše je do písku, blouzní o Glummových ženách a tetkách, o starých Paťácích atd. Ježto takovou spoustu bytostí potřebuje jedině proto, aby vznikla nepřeklenutelná propast (mezi ním a ní) — tvoří ledabyle, nedbale, šlendriánsky a chaoticky, pracuje ve spěchu, který diskredituje všechno, co vytvořil, a činí zjevným jeho blábol, jeho nedomyšlené zmatky.

Kdyby uspěl, stal by se věčným milencem, Dantem, Don Quijotem, Wertherem a uskutečnil by takto svůj úmysl. Středota — copak to není zřejmé?

— by se v tom případě stala dívkou stejně reálnou jako Beatrice, jako Lotta či nějaká královna nebo princezna. Jakožto docela skutečná byla by současně — nedostupná. Proto by mohl žít a snít o ní, neboť je veliký rozdíl mezi situací, v níž někdo v reálné skutečnosti prahne po vlastním snu, a takovou, v níž skutečnost se pokouší svádět skutečnost — rozdíl je právě v oné nedostupnosti. Pouze v druhém případě lze totiž stále chovat naději… když naplnění lásky brání jenom společenský odstup nebo jiné překážky podobného druhu. Robinsonův vztah ke Středotě by se tedy mohl normalizovat pouze v případě, že se pro něj Středota stane reálnou a současně nedostupnou.

Proti klasické pohádce o spojení milenců rozdělených zlým osudem Marcel Coscat postavil antickou báji o neodvratnosti trvalého odloučení jako jediné záruky trvalých duchovních sňatků. Když si plně uvědomil trivialitu svého omylu s „třetí nohou“, Robinson (a nikoli autor!) na ni ve druhém díle mlčky „zapomene“. Paní svého světa, královnou z ledové hory, nedotknutelnou milenkou chtěl učinit Středotu, tutéž, která u něj začínala výchovu jako služtička, obyčejná nástupkyně tlustého Glumma… A to právě se mu nezdařilo. Víte už a domýšlíte se, proč asi? Odpověď je jednoduchá: poněvadž na rozdíl od nějaké královny Středota Robinsona znala, neboť ho milovala. Proto také se nechtěla stát bohyní — vestálkou; toto dilema vhání hrdinu do zkázy. Kdyby miloval jenom on ji, to by byla jiná! Jenomže ona jeho city opětovala… Kdo nechápe tuto prostou pravdu, kdo uvažuje takovým způsobem, jakým naše předky učily uvažovat jejich viktoriánské guvernantky — že jsme schopni milovat druhé, leč nikoli sebe v těch druhých, ten ať raději nesahá po kormutlivém příběhu, jímž nás obdařil Marcel Coscat. Jeho Robinson si vysnil děvče, které nechtěl beze zbytku odevzdat skutečnosti, protože ona byla jím, protože z této skutečnosti, která nás nikdy neopouští, není jiného probuzení kromě smrti.