Solange Marriot RIEN DU TOUT, OU LA CONSÉQUENCE

(Ed. du Midi)

Nic, aneb důslednost není jenom knižním debutem paní Solange Marriotové, ale i prvním literárním dílem, které dospělo k hranicím spisovatelských možností. Není to žádné veledílo krásna; pokud je to nutné, nazval bych je arcidílem poctivosti. Právě totiž nezbytnost poctivosti je oním červem, který nám dnes ohlodává celou literaturu. Jejím největším trápením je totiž pocit studu, že není možné být současně spisovatelem a člověkem zcela, tj. naprosto vážně poctivým. Zasvěcení do literatury působí totiž utrpení, velice podobné tomu, co pociťuje citlivé dítě, když se mu dostane sexuálního poučení. Šok dítěte je formou vnitřního nesouhlasu s genitální biologií našich těl, která jako by se dožadovala odsouzení z hlediska dobrého vkusu, zahanbení a stud i šok spisovatele opět vyplývá z toho, že si uvědomil nevyhnutelné lži, jichž se při psaní dopouští. Existují lži, které jsou nevyhnutelné, například motivované mravně (když lékař lže smrtelně nemocnému), literární lež k nim však nepatří. Někdo musí být lékařem, a tudíž jako lékař musí nezbytně lhát; neexistuje však žádná nutnost vést pero po čistém papíře. Minulost neznala tyto rozpaky, neboť nebyla svobodná: v období víry literatura nelže, jedině slouží. Teprve když se emancipovala, tj. vymanila z vykonávání těchto nezbytných povinností, začala krize, jež dnes nabývá žalostných, neřkuli přímo obscénních podob.

Tristní: neboť román popisující svůj vznik je napůl zpovědí a napůl chvástáním. Trochu, ba dokonce dost lží zůstalo i v něm: to literáti po řadě vycítili a začali postupně stále více psát na úkor tvorby fabulační o tom, jak se píše, a po nakloněné rovině posléze tato metoda sklouzla k dílům hlásajícím nemožnost epiky vůbec. Takže román nás pojednou zve do své šatny. Leč taková pozvání bývají vždy dvojsmyslná — pokud nejsou vysloveně dohozením prostituce, zůstávají koketérií: ale vlichocovat se namísto lhaní je totéž jako přijít z deště pod okap.

Antiromán se snažil být mnohem radikálnější: zejména se rozhodl zdůraznit, že není iluzí ničeho: „autoromán“ byl jako kouzelník, odhalující podstatu svých triků obecenstvu; antiromán už neměl nic předstírat — tím méně demaskujícího se černokněžníka. Co tedy? Slíbil nic nesdělovat, o ničem neinformovat, nic neoznačovat — prostě jen být jako oblaka, židle nebo strom. To vypadá v teorii hezky. Avšak zklamal, neboť ne každý se může ihned stát pámbíčkem, tvůrcem autonomních světů; a vůbec už jím nemůže být literát. O prohře rozhoduje soubor souvislostí; na nich, čili na tom, co zůstává ve výpovědi zcela nevyřčeno, závisí smysl sdělení. Ve světě Pánaboha žádné kontexty nejsou, mohl by jej tedy opravdu nahradit pouze takový svět, který je stejně soběstačný. To se v jazyce nikdy nepodaří, i kdybyste se stavěli na hlavu.

Co tedy zbylo literatuře poté, když si uvědomila vlastní neslušnost? Autoromán je částečným striptýzem, antiromán je de facto (bohužel) formou autokastrace. Právě tak jako skopci uražení vlastní pohlavností ve svém mravním svědomí provádějí na sobě strašlivé operace, tak i antiromán vyklešťoval nešťastné obludné tělo tradiční literatury. Co tedy ještě zbylo? Nic, kromě románků s nicotou. Protože ten, kdo lže (a jak víme, spisovatel musí lhát) o ničem, ten zcela jistě přestává být lhářem.

Bylo tedy zapotřebí — a v tom tkví právě dokonalá důslednost — napsat nic. Ale může takový úkol mít vůbec smysl? Napsat nic to je totéž jako nic nenapsat. Takže…?

Roland Barthès, autor letitého eseje Le degré zéro de l’écriture k žádnému takovému podezření nedospěl (navzdory své perfektní oslnivosti je to duch mělký). Nepochopil tudíž, že literatura pokaždé cizopasí na inteligenci čtenáře. Láska, stromy, park, nadšení, bolení uší — tomu všemu čtenář rozumí, protože se s tím setkal. Kniha může pochopitelně přestavět nábytek v čtenářově hlavě, ovšem pouze tehdy, pokud tam už nějaké kusy nábytku před čtením byly.

Pouze ten, kdo konkrétně něco dělá, jako třeba technik, lékař, stavitel, krejčí nebo uklízečka, se na ničem nepřiživuje. Co potom vytváří spisovatel ve srovnání s nimi? Zdání. Ale je to skutečná práce? Antiromán si chtěl vzít vzor z matematiky: ta přece také nic reálného nevytváří! Ano, ale matematika nelže, protože dělá pouze to, co musí. Činí to pod tlakem nutností, které si nevymýšlí na potkání: její metoda je dána, a proto objevy matematiků jsou opravdové a je také opravdové jejich zděšení, když metoda vede k rozporu. Spisovatel, protože není omezen takovou nezbytností, protože je tak svobodný, pouze uzavírá tiché dohody se čtenáři. Přemlouvá čtenáře, aby připustil…, aby uvěřil…, aby vzal za bernou minci… Ale to je pouze hra a nikoli ona velkolepá nutnost, v níž se matematika rozrůstá. Naprostá svoboda značí absolutní ochromení literatury.

O čem hovoříme? Přece o románu paní Solange. Začněme tím, že toto pěkné jméno lze podle kontextu chápat všelijak. Ve francouzštině to může značit slunce a anděl (sol, ange), v němčině to zas bude časový interval (so lange — tak dlouho). Naprostá autonomie jazyka je humbuk, jemuž uvěřili humanisté v naivitě, kterou si už nemohli dovolit hloupí kybernetikové. Ano, stroje na přesný překlad! Ve vlastních zákopech a hranicích ani slova, ani celé věty neoznačují samy sebe. Borges se k tomu stavu věcí přiblížil, když v povídce Autor Quijota, Pierre Menard popsal literárního fanatika, pomýleného Menarda, který s pomocí duševního soustředění napsal Dona Quijota ještě jednou, doslovně, aniž jej od Cervantesa opsal, ale tak, že jaksi ideálně vrostl do jeho tvůrčí situace. Místem, v němž se román dotýká tajemství, je tento úryvek: „Je objevné porovnávat Menardova Dona Quijota s Quijotem Cervantesovým. Cervantes kupříkladu napsal (Don Quijote, díl první, kapitola devátá): ‚…pravda, jejíž matkou je historie, sokyně času, uchovatelka činů, svědkyně minulosti, nabádavý příklad pro přítomnost, varování budoucnosti.‘

Tento sled pojmenování napsaný v sedmnáctém století ‚nevzdělaným géniem‘ Cervantesem je pouhou rétorickou chválou historie. Naproti tomu Menard píše: ‚…pravda, jejíž matkou je historie, sokyně času, uchovatelka činů, svědkyně minulosti, nabádavý příklad pro přítomnost, varování budoucnosti.‘

Jaká ohromující myšlenka: historie jako matka pravdy! Menard, současník Williama Jamese, definuje historii jako zdroj skutečnosti, ne jako její zkoumání. Pro něho není historická pravda to, co se stalo, ale to, co si myslíme, že se stalo. Dvě závěrečná pojmenování — nabádavý příklad pro přítomnost, varování budoucnosti — jsou zcela nepokrytě pragmatická.“

To je něco daleko víc než pouhý literární žert či šprým. Je to čirá pravda, kterou nesmyslnost samotného záměru (napsat ještě jednou Dona Quijota) ani v nejmenším nesnižuje. Protože v podstatě naplňuje každou větu kontext epochy smyslem. To, co bylo v sedmnáctém století „nevinnou rétorikou“, se ve svém významu jeví jako cynické v století našem. Věty samy o sobě neznamenají nic: to si neumínil Borges žertem: dějinný okamžik utváří jazykový význam, taková je nezměnitelná skutečnost.

A nyní k literatuře: ať už nám vypovídá o čemkoli, musí se to jevit jako lež, nebo alespoň kusá pravda: Faustův ďábel neexistoval, stejně jako neexistoval Balzacův Vautrin. Pokud literatura vypovídá úplnou pravdu, přestává být sama sebou a stává se memoáry, reportáží, udáním, dopisem, čímkoli chcete — jenom ne krásným písemnictvím.

V této podobě se objevuje paní Solange se svým Rien du tout, ou la conséquence. Co říká titul: Nic aneb důslednost? Ale čí? Zřejmě literatury. Zůstat poctivou, tj. nelhat, znamená pro ni totéž co nebýt. Dnes lze poctivě napsat knihu pouze o tom. Zahanbení nad neslušností dnes už nestačí, to bylo dobré včera, ale dnes již poznáme tu normální licoměrnost, trik obratné striptérky, která dobře ví, že předstíraná cudnost, falešný ruměnec a stud chovanky penzionátu při svlékání kalhotek dodatečně rozjitřují publikum!

Takže téma zůstalo vymezeno. Ale jak teď psát o ničem? Je to zapotřebí, a je to nemožné. Stačí říci „Nic“? Opakovat to slovo tisíckrát? Nebo začít slovy: „Nenarodil se, takže se ani nejmenoval, proto ve škole nenapovídal a nepletl se ani později do politiky?“ Takové dílo by mohlo vzniknout. Bylo by pouze dovedným kouskem, nikoli uměleckým dílem, podobně jako četná vypravování v druhé osobě jednotného čísla: každé z nich lze z takové „originality“ vyvést bez větší námahy a donutit, aby se vrátilo na náležité místo. Postačí druhou osobu předělat znovu na první — věci to vůbec neuškodí, v ničem ji to nezmění. Podobně i v našem smyšleném příkladu: stačí odstranit všechny negace, ona nesnesitelná „ne“, jež obsypala text jako pseudonihilistická vyrážka, onen text, který jsme si na počkání vymyslili, a rázem přijdeme na to, že tu máme další historku s markýzou, která v pět hodin vyšla z domova. Říct, že nevyšla — to by byl teprve objev!

Paní Solange se nedala vlákat do této pasti. Totiž pochopila (a pochopit musela!), že určitý příběh (řekněme milostný) lze skutečně vyjádřit popisem neudálostí právě tak dobře jako líčením událostí — přičemž první případ je pouze vytáčkou. Místo pozitivu získáme přesný negativ — a to je také všechno. Podstata inovace musí být nejen gramatická, ale také ontologická!

Řekneme-li „nejmenoval se, protože se nenarodil“, pohybujeme se skutečně již za hranicemi bytí, ale po oné nejtenčí blance neexistence, jež se těsně přimyká k realitě. Nenarodil se, ač se mohl narodit, nenapovídal, ačkoli mohl napovídat. Mohl by všechno, kdyby byl. Celé dílo bude závislé na onom „kdyby“. Z tohoto mraku však pršet nebude. Takto nelze manévrovat a skákat ze jsoucna do nejsoucna. Bylo tedy zapotřebí odstranit slupku primitivních popření, čili negací akce, abychom se mohli vnořit do nicoty — velice hluboko, abychom se do ní propadli, ovšem ne nazdařbůh; nejsoucno zezápornit čím dál víc — to musí být značně namáhavá a vysilující práce; a tady je spása pro umění, protože jde o celou výpravu do propastná stále obšírnějšího, stále většího Nic, a tudíž i o postup, jehož dramatické peripetie, zvraty lze vylíčit tak, jako kdyby se staly!

První věta v Rien du tout, ou la conséquence zní: „Vlak nepřisupěl“ a hned další: „On nepřijel.“ Setkáváme se tedy s negacemi — čeho vlastně? Z logického hlediska jsou to negace totální, protože text nepotvrzuje existenci absolutně ničeho, neboť hovoří výlučně o tom, co se nestalo.

Avšak čtenář je stvoření mnohem křehčí než dokonalý logik. A tak, třebaže se o tom text nezmiňuje, mimoděk vzniká v jeho představivosti scéna odehrávající se na jakémsi nádraží, čekání na kohosi, kdo nepřijel, a protože čtenář zná pohlaví autora (autorky), očekávání nepříchozího se ihned zaplňuje nejasnou předzvěstí nějakého erotického vztahu. Co z toho plyne? Všechno! Neboť veškerá odpovědnost za tyto představy padá na čtenáře již od prvních slov: sám příběh ani slůvkem jeho očekávání nepotvrzuje: je a zůstává ve své metodě poctivý; slyšel jsem již názory, že místy je přímo pornografický. Přitom se v něm nenajde ani slovo, jež by na sex nějak poukazovalo nebo jej připomínalo. Jak lze něco podobného tvrdit, když se přímo říká, že se v domě nevyskytuje ani Kámasútra, ani jakákoli rodidla (přitom jsou zvlášť zevrubně negována!).

Nebytí je nám známo z literatury, ale pouze jako jistý nedostatek něčeho pro někoho. Například vody pro žíznícího. Totéž platí o hladovění (rovněž erotickém), o samotě (nedostatku druhých bytostí) atd. Kouzelně hezké nebytí Paula Valéryho je čarovným nedostatkem básníkova jsoucna; z takových nicot vzniklo nejedno básnické dílo. Ale pokaždé jde výlučně o nicotu pro někoho, čili o čistě soukromé jsoucno, cítěné individuálně, proto dílčí, snové a nikoli ontologické (když se jako žíznivý nemohu napít vody, to přece neznamená její nepřítomnost — jako by něco takového jako voda vůbec neexistovalo!). Taková neobjektivní nicota nemůže být tématem mezního díla — paní Solange to také pochopila.

V první kapitole po nepříjezdu vlaku a neobjevení se kohosi se v líčení, které pokračuje dál neosobně, dovídáme, že není zima, ani jaro, ani léto. Čtenář se rozhoduje pro podzim, ale zase jen a jen proto, že tato poslední klimatická možnost dosud nebyla popřena (později se to však stane!). Čtenář je tak ustavičně a výlučně odkázán na sebe, což je ale problémem jeho vlastních anticipací, domněnek, hypotéz ad hoc. Ty však nejsou ve vyprávění ani stopově obsaženy. Přemítám o nemilence v beztížném prostoru (tj. tam, kde není přitažlivost), uzavírající první kapitolu, se mohou zajisté jevit jako obscénní, ovšem opět pouze tomu, kdo si sám na vlastní odpovědnost myslí jisté věci. Dílo však o tom jedině hovoří, co by taková nemilenka v jistých situacích udělat nemohla a nikoli, co by udělat mohla. Onen druhý člen, který se má domyslet, je opět čtenářovým osobním vlastnictvím, cele jeho soukromým ziskem (nebo ztrátou, jak je komu libo). Dílo dokonce zdůrazňuje, že nemilenka se nenachází v přítomnosti nějakého samce. Začátek další kapitoly konečně oznamuje, že ona nemilovaná je nemilovanou prostě proto, že neexistuje, což je naprosto logické, není-liž pravda?

Pak započíná ono drama redukce prostoru, rovněž prostoru falicko-vaginálního, který se nelíbil jednomu z kritiků, členovi Akademie. Tento akademik prohlásil, že se jedná o „anatomickou nechutnost, neřkuli vulgaritu“. Prohlásil to, ale povšimněme si, že na svou odpovědnost, protože v textu nalézáme jenom další, stále četnější popření stále obecnější povahy. Pokud může něčí slušnost urazit nedostatek vagíny, to jsme se dostali pěkně daleko. Jak může být nechutné něco, co vůbec neexistuje?

Pak se doposud ještě mělká roklina nicoty začíná povážlivě prohlubovat. Prostřední část knihy — od čtvrté do šesté kapitoly — je vědomí. Ano, jeho proud ale už začínáme chápat — nejde o proud myšlení o ničem — to je již dávno pasé. Jde o proud nemyšlení. Konstrukce sama ještě zůstává nedotčena, neporušena a jako notně se prohýbající můstek nás převádí nad propastí. Hle, jaká prázdnota! Ale — uvažujeme — dokonce bezmyšlenkovité vědomí přece ještě stále zůstává vědomím, či ne? Poněvadž tato bezmyšlenkovitost má své meze. To ale je klam: vždyť meze si vytváří sám čtenář! Text nemyslí a nic nám neposkytuje, právě naopak, postupně nám bere to, co doposud bylo naším vlastnictvím, a emoce z četby jsou ovšem výsledkem absolutnosti takového odnímání: horror vacui nás ochromuje a zároveň pokouší: četba se nestává toliko a ne natolik záhubou prolhaného románového jsoucna, jako spíše formou zničení samotného čtenáře jakožto psychické bytosti. Že tu knihu napsala žena? Je to k nevíře, přihlédneme-li k její neúprosné logice.

V poslední části knihy se projevuje pochybnost, zda dílo ještě může pokračovat: přece už tak dlouho mluví o ničem! Další pochod směrem k centru nejsoucna se zdá nemožný. Ale kdepak! Zase nástraha, zase exploze, spíše imploze, vpád další nicoty! Jak víme, vypravěč neexistuje, nahrazuje jej jazyk, to, co se jím samo sděluje, jako fiktivní „ono“ (právě „ono“, které „hřmí“ či „blýská se“). V předposlední kapitole s úžasem zaznamenáváme, že bylo právě dosaženo záporného absolutna. Věc nepříjezdu jakéhosi muže jakýmsi vlakem, neexistence ročních údobí, domovních zdí, bytu, tváře, očí, vzduchu, těl — to všechno zůstalo daleko za námi, na povrchu, jenž vstřebán v dalším vývoji onou výbojnou rakovinností Ničeho přestal existovat i jako negace. Vidíme, jak bylo hloupé, naivní a přímo směšné se spoléhat, že nám tu cokoli řeknou o faktech, že se tu něco přihodí!

Je to tedy jenom v úvodu redukce k nule — pak se tato redukce po vláknech negativní transcendence spouští do hlubin a stává se redukcí existencí rovněž transcendentálních, když už žádné metafyziky nejsou možné, a přece střed nejsoucna je stále ještě před námi. Prázdnota tedy obklopuje vyprávění ze všech stran: a zde jsou její první vpády, vnikání do jazyka samého. Vyprávějící hlas totiž začíná pochybovat o sobě — ne, říkám to špatně — „to, co samo sebe vyjadřuje“ se propadá a letí někam: ví již, že neexistuje. Pokud vůbec ještě existuje, pak jako stín, který je čistým nedostatkem — světla: tak i tyto věty jsou nedostatkem bytí. To není chybění vody v poušti, dívčina milence, ale nedostatek sebe. Kdyby šlo o knihu napsanou klasickou, tradiční formou, snadno bychom mohli odpovědět, co se stane: hrdinou by byl někdo takový, kdo začíná chovat podezření, že se sám sobě nejeví ani nezdá, nýbrž je utajenými záměrnými činy někým sněn a jeven (jako kdyby byl tím, kdo se někomu sní a pouze díky snícímu může provizorně existovat). Odtud by pak pramenilo zděšení, že tyto úkony přestanou, vždyť mohou přestat kdykoli a on v tom případě zahyne!

Tak by tomu bylo v obvyklém příběhu, nikoli však u paní Solange: vyprávěče nic nemůže vyděsit, vždyť přece neexistuje. Co se tedy děje? Samotný jazyk začíná podezírat a pak chápat, že kromě něj nic není, že významové vyjádření (pokud ho dává) pro každého, pro všechny ipso facto neexistuje a nikdy neexistovalo, nemohlo být osobním vyjádřením; náhle odseknutý od všech úst jako vyplivnutá tasemnice, jako cizoložný cizopasník, jenž pozřel své hostitele, jenž je zabil už tak dávno, že v něm jakákoli vzpomínka na onen nevědomě spáchaný zločin vyhasla a zašla, tento jazyk se začíná smršťovat jako dosud tvrdý a pružný plášť balónu, z něhož nepostřehnutelně, stále rychleji uniká plyn. Toto zatemnění řeči není blábolením ani strachem (zase se bojí pouze čtenář, to on jaksi v zastoupení prožívá ona naprosto odosobněná muka: ještě několik stránek, nějakou chvíli zůstává v chodu mašinérie gramatiky, mlýnské kameny substantiv, ozubená kola syntaxe — melou stále pomaleji, ale až do konce perfektně nicotu, která je skrznaskrz prohlodává — a tak všechno končí uprostřed věty, v polovině slova… Tento román nekončí: on přestává. Jazyk, zpočátku na prvních stránkách sebejistý, naivní, zdravým rozumem věřící ve svou suverenitu, podemílaný mlčky zradou, ne, spíše dobírající se pravdy o svém vnějším, nelegitimním původu, o svém hanebném zneužití (to je totiž poslední soud literatury), jazyk, jenž vytušil, že je formou incestu — krvesmilného svazku nejsoucna se jsoucnem — se sebevražedně zříká sám sebe.

Že tu knihu napsala žena? Zvláštní. Měl ji napsat matematik, ale pouze takový, který by matematikou dokázal — i proklel — literaturu.