Kapitola druhá

Probudil jsem se uprostřed noci. V místnosti někdo mluvil. Byli dva a sotva slyšitelně šeptali. Jejich hlasy si byly dost podobné, ale jeden byl poněkud přiškrcený a sípavý, druhý vyjadřoval zřejmě podráždění.

„Přestaň sípat,“ šeptal podrážděný. „Dokážeš nesípat?“

„Dokážu,“ odpověděl přiškrcený a odkašlal si.

„Ticho, hrome,“ zasyčel podrážděný.

„Škrábe mě v krku,“ vysvětlil přiškrcený. „To je ranní kuřácký kašel…“ Znovu si odkašlal.

„Zmiz odtud,“ řekl podrážděný.

„On stejně spí…“

„Kdo to je? Odkud sem spadl?“

„Jak to můžu vědět?“

„To je smůla… Prostě fantastická smůla.“

Sousedi zase nemůžou usnout, pomyslel jsem si v rozespalosti. Připadalo mi, že jsem doma. Tam vedle mne bydlí dva bratři fyzikové, kteří strašně rádi pracují v noci. Kolem druhé hodiny po půlnoci jim vždycky docházejí cigarety, a tak lezou ke mně do pokoje a začínají šťárat, rachotit nábytkem a navzájem si nadávat.

Popadl jsem polštář a mrštil jím do prázdna. Cosi se hlučně skácelo a rozhostilo se ticho.

„Polštář vraťte,“ řekl jsem, „a vypadněte. Cigarety jsou na stole.“

Zvuk vlastního hlasu mě definitivně probudil. Usedl jsem. Kdesi smutně štěkali psi, za stěnou strašlivě chrápala stařena. Konečně jsem si uvědomil, kde jsem. V místnosti nebyl nikdo. V mdlém přísvitu jsem na podlaze uviděl svůj polštář a hadry, které spadly z věšáku. Bába mi utrhne hlavu, pomyslel jsem si a vyskočil jsem. Podlaha byla studená a tak jsem přešlápl na koberečky. Stará přestala chrápat. Znehybněl jsem. Prkna povrzávala, v koutech cosi šramotilo a šustilo. Babka ohlušivě hvízdla a znovu se rozchrápala. Zvedl jsem polštář a hodil jej zpátky na pohovku. Z hadrů se linul psí zápach. Věšák se utrhl z hřebíku a visel našikmo. Narovnal jsem ho a začal jsem sbírat hadry. Jakmile jsem pověsil poslední šátek, věšák se znovu utrhl, škrábavě sjel po tapetách a zůstal viset zase na jednom hřebíku. Babka přestala chrápat a mně vyrazil studený pot. Kdesi poblíž se rozeřval kohout. Do polívky bys patřil, pomyslel jsem si nenávistně. Stařena za stěnou se vrtěla, péra skřípala a vystřelovala. Stál jsem na jedné noze a čekal. Na dvoře kdosi tiše řekl:

„Musíme jít spát, zdrželi jsme se moc dlouho.“ Byl to mladý ženský hlas.

„Když spát, tak spát,“ ozval se druhý hlas. Bylo slyšet táhlé zívnutí. „Dneska už se nebudeš šplouchat?“

„Je mi nějaká zima. Půjdem do hajan.“

Pak už bylo ticho. Babka zavrčela a zachrčela a já jsem se opatrně vrátil na pohovku. Ráno si přivstanu a dám to tady důkladně do pořádku…

Ulehl jsem na pravý bok, přitáhl si deku až na ucho, zavřel oči a v tu chvíli jsem zjistil, že se mi absolutně nechce spát, ale zato mám hrozný hlad. Aj — aj — aj, řekl jsem si v duchu. Bylo třeba urychleně podniknout nějaká opatření, a já je podnikl.

Tak řekněme systém dvou integrálních rovnic stelární statistiky; obě proměnné jsou pod integrálem. Řešit se dají přirozeně jenom numericky, a vypočítat je může jenom stroj, řekněme ČEP… Vzpomněl jsem si na náš číslicový elektronický počítač. Jeho ovládací panel má barvu žloutkového krému. Žeňa pokládá na tenhle panel cosi v novinách a pomalu je rozbaluje. „Co máš ty?“ „Chleba se sýrem a salámem.“ Mívám polský, polouzený, jemně nakrájený. — „Ech, měl by ses oženit! Podívej, já mám karbanátky s česnekem, domácí! A nakládanou okurku.“ Ne, dvě okurky… Čtyři karbanátky, a aby se to dobře počítalo, čtyři křupavé nakládané okurčičky. A čtyři krajíčky chleba s máslem…

Odhodil jsem deku a sedl si. Nezůstalo mi něco v autě? Ne, všechno, co tam bylo, jsem snědl. Zůstala tam jenom kuchařka pro Valkovu mámu, která bydlí v Ležněvu. Jak se to tam píše… Sauce piquante. Půl sklenice octa a dvě cibule… a paprička. Podává se k masitým jídlům… Pamatuji si to jako dnes: k malým biftečkům. Taková lumpárna, pomyslel jsem si, ne jednoduše k biftekům, ale maliličkým biftečkům. Vyskočil jsem a postavil se k oknu. Noční vzduch byl výrazně provoněn maliličkými biftečky. Odkudsi z hlubin podvědomí se mi vynořilo: „Vybavovala se mu obyčejná hospodská jídla jako zelňačka se smetanou, mozeček s hráškem, nakládaná okurka (tady jsem polkl) a obvyklý sladký pirožek z lístkového těsta…“ Měl bych přijít na jiné myšlenky, napadlo mě, a sáhl jsem po knize na okenním parapetu. Byl to Alexej Tolstoj, Ponuré ráno. Otevřel jsem knihu nazdařbůh. „Machno zlomil otvírák, vytáhl z kapsy perleťový nožík se spoustou čepelí a mordoval se s tím dál, otvíraje plechovky s ananasy (tak už je to v háji, pomyslel jsem si), francouzskou paštikou a humry, jejichž silná vůně se rozlila po světnici.“ Opatrně jsem položil knihu a usedl na stoličku ke stolu. Místnost náhle naplnila příjemná silná vůně, zřejmě vůně humrů. Zamyslel jsem se, čím to je, že jsem až dosud nikdy neochutnal humry. Nebo třeba ústřice. U Dickense všichni pojídají ústřice, ohánějí se zavíracími noži, ukrajují si tlusté krajíce chleba a mažou si je máslem… Začal jsem nervózně přihlazovat ubrus. Viděl jsem na něm nevyprané skvrny. Na tomhle ubruse už se snědlo mnoho chutných věcí. Jedli tu humry a mozeček s hráškem. Jedli ty maliličké biftečky se sauce piquante. Ale jedli i střední a velké bifteky. Z přejedění funěli a mlaskali, spokojeně mlaskali… Funět jsem neměl z čeho, a tak jsem začal mlaskat.

Asi jsem to dělal hodně hlasitě a hladově, protože pod stařenou za stěnou zavrzala postel, babka zlostně zamumlala, něčím zarachotila a najednou vstoupila ke mně do pokojíku. Měla na sobě dlouhou šedivou košili a v rukou nesla talíř, z něhož se po světnici linula ne fantastická, ale skutečná vůně jídla. Stařena se usmívala. Postavila mi talíř přímo pod nos a zaduněla sladkým basem

„Ochutnej, panáčku, Alexandře Ivanoviči. Ochutnej, co bůh dal a mýma rukama k tobě poslal…“

„Ale ne, to přece ne, Naino Kyjevno,“ zamumlal jsem, „přece si nebudete dělat škodu…“

Jenže to už jsem v ruce držel jakousi vidličku s kostěnou střenkou a pustil se do jídla, babka stála vedle mě, přikyvovala a žvatlala:

„Jen jez, panáčku, jen jez, ať ti slouží…“

Snědl jsem všechno. Byly to vařené brambory s rozpuštěným máslem.

„Naino Kyjevno,“ řekl jsem procítěně, „zachránila jste mě před smrtí hladem.“

„Najedl ses?“ řekla Naina Kyjevna trochu nevraživě.

„Báječně jsem se najedl. Moc vám děkuju! Neumíte si ani představit…“

„Proč bych si neuměla představit?“ skočila mi do řeči už nadobro podrážděná. „Povídám — najedl ses? Tak sem dej ten talíř… Talíř, povídám! Dej ho sem!“

„Pro… prosím,“ vymáčkl jsem ze sebe.

„Prosím, prosím… Člověk aby tady krmil za obyčejný — prosím…“

„Já vám to můžu zaplatit,“ řekl jsem a pomalu jsem dostával zlost.

„Zaplatit, zaplatit…“ Vykročila ke dveřím. „Co když se za tohle vůbec neplatí? A neměl jsi lhát…“

„Jak to myslíte — lhát?“

„Myslím to normálně — lhát! Říkal jsi přece, že nebudeš mlaskat…“ Zmlkla a zmizela za dveřmi.

Co to s ní je? pomyslel jsem si. Nějaká zvláštní babka… Všimla si snad poškozeného věšáku? Bylo slyšet, jak se převaluje na posteli, až péra povrzávají, a nespokojeně bručí. Potom potichu na jakousi barbarskou melodii zanotovala: „Ivánka nakrmím, Ivánka vykrmím a potom v peci upeču…“ Z okna zavanul noční chlad. Otřásl jsem se, vstal jsem, abych se vrátil na pohovku, ale tu mi blesklo hlavou, že jsem přece před spaním zavřel dveře. Nechápavě jsem přistoupil ke dveřím a natáhl ruku, abych zkontroloval zástrčku, ale jakmile jsem se prsty dotkl chladného kovu, všechno před očima se mi rozplynulo. Uvědomil jsem si, že ležím na posteli zabořen nosem do polštáře a prsty ohmatávám studené břevno stěny.

Chvíli jsem vyděšeně ležel, než jsem zjistil, že kdesi nablízku chrápe stařena a že v mé místnosti někdo mluví. Kdosi polohlasem mentorsky vykládal

„Slon je největší ze všech suchozemských živočichů. Má na tlamě velký kus masa, který se nazývá chobotem proto, že je dutý a protažený jako roura. Slon ho natahuje a ohýbá různým způsobem a používá ho místo rukou…“

Zvědavostí jsem ani nedýchal, opatrně jsem se otočil na pravý bok. V místnosti bylo prázdno jako předtím. A hlas pokračoval ještě důrazněji:

„Víno konzumované umírněně působí příznivě na žaludek; při nestřídmém pití však vylučuje páry, které člověka snižují na úroveň dobytčete. Jistě už jste někdy viděli opilce a vzpomínáte na onen oprávněný pocit odporu, kterýž jste k němu pojali…“

Prudce jsem se posadil a spustil nohy z pohovky. Hlas zmlkl. Zdálo se mi, že přicházel odněkud zpoza stěny. V pokoji bylo všechno v pořádku, i věšák k mému údivu visel na místě. A rovněž k svému údivu jsem zase měl hrozný hlad.

„Tinctura ex vitro antimonii,“ zahlaholil náhle hlas. Trhl jsem sebou. „Magiphterium antimon angelii salae. Vaphilii oleum vitri antimonii alexiterium antimoniale!“ Ozvalo se zřetelné zachichotání. „To je přece pitomost!“ poznamenal hlas a pokračoval zpěvavě: „Zakrátko tyto oči, dosaváde neotevřené, nespatří více slunka, nedopusť však očím těm zavříti se, aniž dojde jim dobrotivá zvěst O odpuštění mém a blaženosti… Toto jest Duch aneb Mravné myšlenky slavného plavčíka vyňaté z jeho nočních rozjímání. Prodává se v Sankt — Petěrburgu a v Rize ve Svěšnikovových knihkupectvích, kartonované za dva rubly.“ Kdosi vzlykl. „Taky slátanina,“ řekl hlas a zadeklamoval procítěně:

Teď už jsem věděl přesně, odkud hlas přichází. Zazníval z kouta, kde viselo zakalené zrcadlo.

„A nyní,“ oznámil hlas, „půjdeme dál. Všechno je jediné Já, toto Já je světové Já. Sepětí s nevěděním, pocházejícím ze zatmění světla. Já mizí s rozvojem netělesnosti…“

„A tahle slátanina je odkud?“ zeptal jsem se. Nečekal jsem odpověď, byl jsem přesvědčen, že spím…

„Citát z upanišád,“ odpověděl hlas pohotově.

„A co jsou to upanišády?“ teď už jsem nebyl přesvědčen, že spím.

„To nevím,“ přiznal se hlas.

Vstal jsem a po špičkách přistoupil k zrcadlu. Nespatřil jsem se v něm. V matném skle se odrážela záclona, roh kamen a spousta jiných věcí. Ale já ne.

„Co je?“ ozval se hlas. „Jsou nějaké dotazy?“

„Kdo to mluví?“ zeptal jsem se a nahlédl za zrcadlo. Bylo za ním mnoho prachu a pošlých pavouků. Přitlačil jsem si ukazovákem na levé oko. To je pradávný osvědčený způsob, jak poznat halucinaci. Dočetl jsem se o tom v poutavé knize V. V. Bitnera Věřit či nevěřit. Stačí přimáčknout prstem na oční bulvu a všechny reálné předměty — na rozdíl od halucinací — se rozdvojí. Zrcadlo se rozdvojilo a objevil se v něm můj odraz — rozespalý, vyplašený obličej. Záblo mě do nohou. S prsty zimomřivě sevřenými jsem došel k oknu a vyhlédl ven.

Venku nebyl nikdo, nestál tu dokonce ani dub. Protřel jsem si oči a podíval se znovu. Zřetelně jsem viděl před sebou omšelou roubenou studnu s rumpálem, vrata a u nich svůj automobil. Tak přece jenom spím, pomyslel jsem si uklidněně. Pohled mi padl na parapet, kde ležela rozdrbaná kniha. V minulém snu to byl třetí svazek Křížové cesty, teď jsem si na obálce přečetl: P. I. Karpov, Tvorba choromyslných a její vliv na rozvoj vědy a techniky. Zuby mi cvakaly zimou, když jsem listoval knihou a prohlížel si vlepené barevné obrázky. Potom jsem si přečetl Báseň č. 2.

Podlaha se mi najednou zahoupala pod nohama. Ozvalo se pronikavé, táhlé skřípání, potom se jako dunění vzdáleného zemětřesení rozlehlo rachotivé: Ko — o… Ko — o… Chalupa se zakymácela jako loďka na vlnách. Dvůr sklouzl stranou, zpod okna se vysunul a zaťal drápy do země obrovský slepičí pařát, vyryl do trávy hluboké brázdy a zase se zatáhl. Podlaha se příkře naklonila, ucítil jsem, že padám, zachytil jsem se čehosi měkkého, svalil jsem se z pohovky a bolestivě se udeřil do boku a do hlavy. Ležel jsem na koberečcích a prsty jsem svíral polštář, který spadl současně se mnou. V místnosti bylo docela světlo. Za oknem si kdosi důkladně odkašlával.

„Nuže, začneme,“ řekl dobře posazený mužský hlas. „Za devaterými horami a devaterými řekami žil — byl car, který se jmenoval… mna — a… no, na tom konečně nezáleží. Řekněme, mna — a… Poluekt… A ten car měl tři syny, careviče. První… mna — a… Třetí byl blbec, ale co ten první?“

Sehnut jako voják za palby jsem se připlížil k oknu a vyhlédl ven. Dub byl na svém místě. Zády k němu stál kocour Vasilij, v hlubokém zamyšlení na zadních tlapách. V zubech svíral kvítek leknínu. Hleděl si pod nohy a hekal: Mna — a… Potom pohodil hlavou, založil si přední tlapy za záda a mírně shrben jako docent Dubino — Kňažickij při přednášce vykročil plavně pryč od dubu.

„Tak dobře,“ cedil přitom mezi zuby. „Žili, byli, car a carevna. Ten car a carevna měli jednoho syna… mna — a… Blbce, samosebou.“

Kocour zhnuseně vyplivl leknín, svraštil obličej a promnul si čelo.

„To je zoufalý,“ pronesl. „A přitom si leccos pamatuju… Cha — cha — cha! To si pochutnám! Koně slupnu k obědu, junáka k večeři… Jenže z čeho to je?… A Ivan, co můžete čekat od idiota, odpovídá: Ech, ty obludo odporná, ještě nás nemáš — a už si pochutnáváš? A potom přijde samosebou kalená střela, všechny tři hlavy dolů, Ivan vyřezává tři srdce a veze je trouba domů k mamince… Nádherný dáreček!“ Kocour se sardonicky zasmál a pak si vzdychl. „A potom ještě existuje jedna taková nemoc — skleróza,“ oznámil.

Znovu si vzdychl, zamířil zpátky k dubu a zazpíval: „Krá, krá… děťátka moje! Krá, krá, holoubátka moje! Já jsem vás… mna — a… slzami kojila… lépe řečeno — pojila…“ Potřetí vzdychl a chvíli kráčel mlčky. Když došel k dubu, znenadání falešně zařval: „Od úst si utrhovala!“

Najednou se mu v rukou objevily masivní gusle, ani jsem nepostřehl, kde je sebral. Zuřivě do nich hrábl tlapou, ostrými drápy škubal za struny a rozeřval se ještě hlasitěji, jako by chtěl zvuky guslí přehlušit:

Umlkl a chvíli chodil beze slova, jen hrabal do strun. Potom spustil potichoučku, nejistě:

Vrátil se k dubu, opřel o něj gusle a podrbal se zadní tlapou za uchem.

„Práce, práce a práce,“ zabručel. „Furt samá práce!“

Znovu si založil tlapy za záda a vykročil od dubu směrem doleva. Přitom mumlal:

„Došlo mému sluchu, ó veliký care, že ve slavném městě Bagdádu žil — byl krejčí jménem…“ Klesl na všechny čtyři, nahrbil hřbet a zlostně zasyčel: „S těmi jmény je to prostě k zbláznění! Abu… Alí… Tenaten ibn Tenaten… Mna — a, dobře, dejme tomu Poluekt. Poluekt ibn… mna — a… Poluektovič… Jenže já už si stejně nepamatuju, co s tím krejčím bylo. I co, čert ho vzal, začnem jinou…“

Ležel jsem břichem na parapetu a zkoprněle jsem sledoval, jak zoufalý Vasilij chodí kolem dubu, hned vpravo, hned vlevo, mumlá, odkašlává, kňourá, bučí, v nejvyšším zoufalství klesá na všechny čtyři — zkrátka nevýslovně trpí. Ze žádné pohádky či písničky neznal víc jak polovinu, ale zato to byly ruské, ukrajinské, západoslovanské, německé, anglické a řekl bych i japonské, čínské a africké pohádky, legendy, podobenství, balady, písně, romance, častušky a popěvky. Skleróza ho uváděla v zuřivost, několikrát vyskočil na kmen dubu a drápy škrábal kůru, syčel a prskal, oči mu přitom ďábelsky plály a huňatý ohon, tlustý jako poleno, chvílemi trčel k nebi, chvílemi se křečovitě třásl, jindy ho švihal po bocích. Jediná písnička, kterou dozpíval až do konce, byla Čížečku, čížečku, a jediná pohádka, kterou jakžtakž souvisle dovyprávěl, byl Dům, co postavil Jack, v ruském překladu Samuila Maršaka, ale i tam měl některé vynechávky. Postupně, bezpochyby únavou, dostávala jeho řeč zřejmější kočičí nádech. „Na poli, políčku,“ zpíval, „sám ploužek chodí v poli… mňa — a–u — a–u! sám pánbůh chodí… ale ne! vodí!“ Nakonec se zcela vyčerpal, opřel se o ocas a chvíli tak se sklopenou hlavou seděl. Potom si tiše, teskně mňoukl, popadl gusle do podpaží a pomalu odkulhal po zrosené trávě.

Narovnal jsem se a shodil z parapetu knihu. Velmi dobře jsem si pamatoval, že naposledy to byla Tvorba choromyslných, byl jsem přesvědčen, že na podlahu upadla právě tato kniha. Ale zvedl jsem a položil na parapet Odhalování zločinů od A. Svensona a O. Wendela. Bezmyšlenkovitě jsem ji rozevřel, nazdařbůh jsem přečetl několik odstavců a v tu chvíli mi připadalo, že na dubu visí oběšenec. Bázlivě jsem pozvedl oči. Ze spodní větve splýval mokrý, stříbřitě zelený žraločí ocas. Těžce se komíhal v náporech ranního větru.

Ucukl jsem a narazil hlavou na něco tvrdého. Hlasitě se rozdrnčel telefon. Rozhlédl jsem se. Ležel jsem napříč přes pohovku, přikrývka mi sklouzla na podlahu, oknem se dovnitř listím dubu prodíralo ranní slunce.