"Svět Stínu" - читать интересную книгу автора (Lukjaněnko Sergej)Část první ZeměKapitola prvníRudofialová alarská eskadra. Stovka bojových kosmických plavidel, střežících hranice galaktického Konkláve. Trup mé lodi zprůhledněl a já si mohl nerušené prohlížet ty úhledné třpytky, rozsypané po celé obloze. Stačilo, abych se na některé z nich zastavil pohledem, a její obraz se okamžitě zvětšil. Ti geometři mají dobré technologie. Jenže technologie nejsou všechno! Na světě jsou věci silnější než zbraně — vůle, síla ducha, semknutost a víra ve správnost své věci. Co dnes může Konkláve postavit proti civilizaci geometrů? Spory a sváry, temnou nespokojenost Slabých ras a přežranou samolibost Silných. Celá ta vratká rovnováha by se při konfrontaci v jediném okamžiku zhroutila. No a když se pak postarají i regresoři… „Podřizuj se mu,“ nařídil jsem. „Všechno je v pořádku. Mám své instrukce. Je to v zájmu Vlasti,“ přerušil jsem loď. Výzvědný člun, který patřil Niku Rimerovi, jsem nakonec nenašel. Zřejmě už byl zničen — pro každý případ. Možná je to tak lepší. K počítači, který obsahoval část Nikovy paměti, způsob jeho chování a jeho verše, bych se bezděky začal chovat jako k myslící bytosti. S tímhle strojem, který byl zbrusu nový a nikdy ještě nikomu nepatřil, to bylo mnohem jednodušší. Geometři dokázali své palubní partnery navrhnout tak, že byli velmi chápaví, schopní běžné komunikace a dokonce i nestandardních reakcí. A aby při tom všem přece jen zůstali stroji. V zásadě je to asi správné. Však také ani jedna z ras sdružených v Konkláve nevyužívá (a když, tak jen v malé míře) systémy umělé inteligence; raději se uchylují ke službám počtářů, Kualkuů nebo jiných úzce specializovaných bytostí. Už v samotné myšlence vytvoření nového rozumu a možného konkurenta je cosi děsivého. Proč ale k něčemu podobnému nepřistoupí geometři, s tou svou umanutostí jednotou a přátelstvím? Není to nakonec tak, že když se ozve pud sebezáchovy, veškerá ideologická pěna se prostě vytratí? „Podřizuj se,“ zopakoval jsem úvodní pokyn. „Jsme na misi Přátelství.“ A stejně je dobré, když je ideologie na úplně prvním místě. I kdyby geometři přepokládali možnost únosu kosmické lodi, podobné pochyby jí prostě neumožnili. Se zhaslými motory jsme vpluli přímo do středu sestavy, k vlajkové lodi. Od okamžiku, kdy jsem ji uviděl poprvé, uplynul teprve týden. Tehdy ten obrovitý kotouč skýtal hodně smutnou podívanou. Pokus zmocnit se průzkumného člunu geometrů celého a bez poškození se vlastně zdařil, ale přišel Alary hodně draho. Dnes už vlajková loď znovu působila jako zbrusu nová. Strašlivý bitevní stroj, který prohrát prostě neumí… „Kualkuo,“ oslovil jsem symbionitu v duchu. „Podíleli se na opravě i tvoji soukmenovci?“ „Ale to je přece nebezpečné i pro vás!“ Jak neuvěřitelná lhostejnost vůči smrti! Jak nevídaná… V tomhle chování amébovitých bytostí se cosi skrývalo, ale zatím nikdo ještě nepochopil, co přesně. Ve středu gigantického kotouče se otevřel poklop. Žádnou přechodovou komoru za ním nebylo vidět, vzduch uvnitř lodi bezpečně udržoval silový štít. Padali jsme do šachty. Vypadalo to opravdu jako pád, když na sebe navzájem začala působit umělá gravitační pole obou lodí, pocítil jsem lehkou nevolnost. „Vypnout gravitaci,“ nařídil jsem, jakmile jsme se ocitli v útrobách vlajkové lodi. „Odpojit všechny ochranné systémy. Otevřít kabinu.“ Tentokrát už moje lodička reagovala — jako by se rozhodla, že nemá smysl plakat nad vlasy na sťaté hlavě. Kabina se otevřela a já pocítil lehký kořeněný pach cizího, nelidského obydlí. Hangár podobající se jeskyni byl osvětlený jen velmi skoupě a nehybné postavy Alarů bylo sotva vidět. Najednou mi z toho bylo nanic. Před týdnem jsem se jejich řadami musel probíjet. Jako odvážný hrdina, který si sice nepamatuje, co je zač, ale štědře rozdává rány a švihá nožem napravo nalevo… V cestě mi přitom stáli jen technici a inženýři, tedy jedinci, kteří boj zblízka jednoduše neovládali. Bylo třeba vytvořit iluzi bitky, a to se zdařilo. Kdyby mi do cesty postavili pár pravých alarských výsadkářů, a ještě ke všemu ve vychvalovaných alarských bojových vestách, neměl bych nejmenší šanci. Huňatá těla kolem vyčkávala. Jak se asi na mě dívali? S pochopením — protože věděli, do čeho jdou? Nebo snad s nenávistí — protože jsem na rukou měl krev jejich přátel? Anebo se zvědavostí — protože jsem se přece jen vrátil a přinesl nové informace… „Kde jsou moji přátelé?“ zeptal jsem se a seskočil na podlahu. „Alaři!“ Ticho. Pak mi vykročil vstříc černý Alar ve zlatavé tunice. „Vítám tě na palubě, Petře Chrumove,“ řekl překládající Kualkua, který visel na krku nejvyššího velitele jako zrůdný váček. „Jsme rádi, že ses dokázal vrátit.“ Jeho srst na dvou místech těla kryly bílé obvazy, které jen sotva mohly být součástí jeho uniformy. Nejsou to nakonec stále ještě stopy mého řádění? „Kde jsou mí přátelé?“ zeptal jsem se ještě jednou. „Spí. U nás je teď čas odpočinku.“ „Nevadí. Klidně je vzbuďte, zlobit se nebudou,“ řekl jsem. Pokud si Alaři vymysleli nějaký uskok, jsem ztracen… Jenže právě v tu chvíli ze vzdálenějšího tunelu vykročily dvě postavy. Danilov a Máša. Běželi ke mně a já cítil, jak mě konečně opouští to příšerné napětí. Přece jen jsem se měl kam vrátit. Ale proč jsou úsměvy na jejich tvářích tak nucené? „Petře!“ shrábl mě do náruče Danilov. Zatřásl mnou a pohlédl mi do tváře. „Chlape jeden zatracená! Tak ses vrátil!“ Máša se chovala zdrženlivěji. Prostě se usmívala a, i když mi to připadalo zvláštní, tahle pro ni dosti neobvyklá věc ji činila podstatně sympatičtější. „Ahoj,“ řekla, vztáhla ke mně ruku a lehce se dotkla mého ramene. „To je fajn. Hrozně jsme se o tebe báli.“ Zašilhal jsem po tunelu, ale odtud se už nikdo nevynořil. „Kde je děda?“ zeptal jsem se zaraženě. „Spí,“ vyhrkl překotně Danilov. „Teďka zrovna spí.“ Alarové do téhle scény nezasahovali. Vytvořili kolem místa setkání huňatý prstenec a se zájmem pozorovali, co se bude dít. Vyhledal jsem pohledem velitele a zeptal se ho: „Během útěku… jsem…“ „Zabil jsi tři naše,“ odpověděl nejvyšší velitel, aniž by čekal na konec mé otázky. Co jiného jsem taky mohl čekat? Ještě štěstí, že byli jen tři. Kolem Nika Rimera zkrátka byli Danilov lehce stiskl mé rameno. „Veliteli…“ začal jsem nerozhodně. Bylo hloupé omlouvat se a prosit o odpuštění. Tohle není vina, které se lze zbavit pár slovy. Jenže co jiného mi zbývalo? „Petře Chrumove! Jako představitel civilizace Alarů tě prosím o odpuštění,“ řekl prostě velitel. Užasle jsem se zahleděl do jeho lesklých černých očí. Ale ne, to nebyl trpký výsměch. „Donutili jsme tě přestoupit zákony vaší civilizace,“ pokračoval Alar. „Musel jsi zabíjet spojence, ale jiné východisko jsme nenašli.“ Úlevu z těchto slov, která zásadně měnila situaci, jsem nepocítil — to rozhodně ne. Což bylo možná to jediné, co mi ponechávalo právo dál si sám sebe vážit. „Prosím rasu Alarů o odpuštění, veliteli,“ odpověděl jsem. „Je mi velmi líto těch, kteří padli za oběť.“ Alar mlčel. I kdyby naše etické principy byly seberozdílnější, životy členů vlastní posádky mu na srdci ležet musely. Jinak by se asi jen těžko mohl stát vrchním velitelem flotily. Moc sice poskytuje právo vyžadovat oběti, ale nezbavuje bolesti, když k těm obětem dojde. Samozřejmě za předpokladu, že je to moc a ne tyranie. „Takže jejich oběť nebyla marná?“ zeptal se velitel. „Dostal ses do světa geometrů?“ „Ano,“ mávl jsem rukou směrem ke své lodičce. „Ale tohle je jiný člun. Ten, co jsem s ním odlétal odsud, rozebrali a zničili.“ „Proč?“ „Protože se dostal do zajetí.“ Danilov vítězoslavně pohlédl na Mášu a do mé mysli se vkradlo podezření, že dívka možná podlehla svodu umístit do Rimerovy lodi deset či dvacet špionážních štěnic. „Jsem rád, že ty ses podobnému osudu vyhnul,“ přikývl velitel. „Ale s potížemi,“ řekl jsem jen. Alar ještě jednou pokýval hlavou. Zřejmě tak kopíroval lidskou mimiku, ale při pohledu na ten jeho myší čumáček to na člověka působilo komicky. „Může se civilizace geometrů stát spojencem Slabých ras?“ zeptal se. Dobrá otázka. Možná nejlepší otázka sezóny… „Geometři by se mohli stát novými pány Slabých ras,“ odpověděl jsem. „Pohltí nás. Darují nám svou ideologii. Přijmou nás do své sféry vlivu.“ „Změnit násilím ideologii rozvinuté pospolitosti není možné,“ odrazil mou argumentaci Alar. Jenže ta pospolitost by dlouho rozvinutá nezůstala,“ vysvětlil jsem mu. Černá myší očka mě provrtávala skrz naskrz. Pak se Alar rozhlédl po těch, co se tu shromáždili — a jako když do vrabců střelí. Za deset vteřin bylo v hangáru úplně pusto. „Pojďme, Petře,“ natáhl ke mně Alar tlapku a lehce mě postrčil. „Hangár není to pravé místo. Teď na tebe čeká místnost hlášení.“ „Hlášení nebo výslechů?“ „To závisí na okolnostech.“ Soudě podle rozměrů „místnosti hlášení“ se tu zdejším myším občas zpovídali sloni. Hrbolatý povrch, na alarských lodích běžný, byl v tomto případě pohasle oranžové barvy; několik osvětlovacích segmentů zářilo tlumeně a jaksi znepokojivě. Umístili mě do měkkého křesla, v němž jsem pololežel, a zavřeli za mnou víko. Vypadalo to trochu jako internace. „Péťo,“ ozval se odkudsi Danilovův hlas. „Alaři tě prosej o svolení, aby ti směli napustit trochu plynu.“ „Jakýho plynu, proboha?“ „Je to lehkej trankvilizér. Aby se ti líp vzpomínalo. Jinak je to absolutně neškodný.“ Znělo to dosti nepříjemně. Pokrčil jsem rameny a pohlédl ke stropu: „Tak jo, pusťte mi to sem.“ Nic se neozvalo, ani jsem nic neucítil. Jen se mi lehce zatočila hlava a světlo jako by najednou bylo jasnější. Rozhodně jsem ale nezaznamenal nic, co by připomínalo účinek narkotik. Třeba se Alaři přepočítali a jejich trankvilizér na lidi nepůsobí… Pak se mě zmocnily pochyby. Jak dlouho už tady takhle ležím? Minutu, nebo dvě? Každopádně dlouho. Copak to jde, takhle plýtvat drahocenným časem? Vždyť tu chcípnu nudou! Nepokojně jsem sebou zavrtěl, jako bych měl sto chutí vstát a odejít. „Řekni nám, Petře, co všechno se s tebou dělo po útěku,“ uslyšel jsem velitelův hlas. „Od okamžiku, kdy ses ocitl v lodi.“ Ta otázka pro mě znamenala úlevu. Konečně jsem se měl čím zabývat. „Jmenoval jsem se Nik Rimer,“ řekl jsem. „Prostřednictvím neverbálního komunikačního kanálu mi to oznámila sama loď. Byl jsem rozvědčík a regresor. To první asi vysvětlovat nemusím a to druhý znamená, že regresor se začlení do společnosti a postupně snižuje úroveň jejího rozvoje. Což je přípravná etapa před vývojem příslušný civilizace tím správným směrem.“ „Co je to správný směr?“ zeptal se Alar. „Přátelství. Jednota všech civilizací a jejich společná expanze.“ „S jakým cílem?“ „Tím cílem je zase přátelství. Je to uzavřenej vývojovej cyklus. Civilizace se hledají a pohlcují za účelem hledání civilizací nových.“ Vrchní velitel učinil krátkou pauzu a pak se zeptal: „A jaký to má smysl?“ To je přece tupec! „No žádnej.“ „A rasa geometrů pak mezi pohlcenými civilizacemi dominuje?“ „Ne. Dominuje idea.“ Do dialogu zasáhl kdosi další: „Vyprávěj dál, Petře.“ „Ahoj, Karle.“ Počtářův hlas mě nijak nepřekvapil. „Kde je děda?“ „Děda je tady.“ „Tak ať se mi ozve.“ Následovala krátká odmlka, až jsem konečně zaslechl: „Nazdar, Péťo.“ „Nazdar,“ odpověděl jsem do stropu. „Tak co, všechno v pořádku?“ Dědův hlas mi připadal nějak unavený a bez obvyklého optimizmu: „V mezích možností. Ale vyprávěj, chlapče. Jak jsi loď geometrů vlastně ovládal?“ „Dával jsem jen všeobecný pokyny. Ty lodě mají slušnej systém vnitřního intelektu. Jenže… Jenže je to kastrát.“ „To nám vysvětli, Péťo.“ „Řek bych, že počítač lodi je na pomezí normálního rozumu. Je dokonce schopen se učit. Ale neznámo proč si sám sebe neuvědomuje.“ „Ano, to jsme předpokládali. Je to velmi elegantní řešení, Péťo. Jejich počítače nezískávají inteligenci, protože se za inteligentní už považují.“ „Cože?“ Moc se mi chtělo mluvit samotnému, ale tentokrát jsem se otázky nedokázal zdržet. „Ba co víc — v jistém smyslu,“ děda se charakteristicky uchichtl, „se každý počítač geometrů považuje za jedinou inteligentní bytost ve vesmíru. Prostě za Boha, jestli chceš. Realitu vnímá jen jako hru své obrazotvornosti. Takhle výkonná soustava umělé inteligence by si sama sebe nakonec uvědomila, kdyby ovšem tento úkol nepovažovala za už dávno splněný.“ „Trochu nebezpečná cesta,“ usoudil jsem. „Naopak, Péťo. Ta nejpohodlnější. Snad dokonce jedině možná. Vězeň, který se považuje za svobodného, o svobodu neusiluje.“ „Já jsem tak rád, že tě slyším, dědo,“ řekl jsem po krátkém odmlčení. „Víš, docela jsi mi scházel.“ Pauza z jeho strany byla krátká a rozpačitá. Přece jen nás poslouchalo až příliš mnoho svědků. A na sentiment nebyl čas. „Vyprávěj dál, Péťo,“ poprosil mě dědeček. „Tenhle plyn vyvolává řečnost a snahu podělit se o informace. Tak se zbytečně netrap.“ „Geometři mají výborný lodě,“ pokračoval jsem tedy. „Techniky jumpu se neužívá, ale jejich rychlost v mimoprostoru překonává všechno, co znaj civilizace Konkláve. No a protože sám o sobě jsem si nic nepamatoval, loď začala fungovat podle instrukcí…“ Mluvil jsem dlouho. Občas mě přerušili nějakou otázkou — Danilov, děda, Máša i alarský vrchní velitel… Otázky posledně jmenovaného mi občas připadaly zvláštní — řekl jsem si, že se nejspíš neptá on sám, ale jeho symbiotický tlumočník. Nejtěžší pro mě bylo mluvit o společnosti civilizace geometrů. Ještě pořád jsem nebyl schopen chápat tuto společnost jako zcela cizí a soustředit se na to, co bylo nejpodstatnější. Velmi zajímavá byla například absence rodiny, jenže zrovna na tenhle rys jsem si vzpomněl zcela náhodou. Navíc jsem velice mnoho věcí prostě nevěděl. Například to, jak fungují dopravní kabiny… „Je to jump, průnik jinou dimenzí nebo proces překopírování těla v jiném bodě a zničení těla původního?“ zeptal se Alar — a já odpověď na takovou otázku neznal. Z poslední verze mi bylo až trochu špatně, ale musel jsem připustit, že i takováto varianta je plně myslitelná. Než jsem své vyprávění ukončil, působení narkotika téměř ustalo. Nějaký Alar mi mlčky přinesl podnos se snídaní a vzdálil se. Já jen usedl zpříma, začal jíst a zároveň se zaposlouchal do sporu. Spojení „místnosti hlášení“ s prostorem, kde seděli „spiklenci“, se nepřerušilo, z čehož jsem měl velkou radost. Jinak bych si v tuhle chvíli připadal jako prachsprostý špion. Mluvil především děda. Vypadalo to, že všichni — tedy jak Alaři, tak počtář — ho považovali za hlavního znalce geometrů. „Jejich civilizace je fenomenální,“ hlásal děd profesorsky. „Začněme tím nejdůležitějším: na jejich planetě existovaly dvě inteligentní rasy. Jsou jinak známy podobné precedenty?“ „Ano,“ ozval se Alar a tentokrát to byl zřejmě on osobně, a ne jeho Kualkua. „Několik takových příkladů známe.“ „A k jakému výsledku vedla jejich koexistence?“ zajímalo okamžitě dědu. „Jedna z ras byla vždy zničena už v zárodečném stádiu. To, co se stalo na planetě geometrů, je víc než banální. Civilizace méně rozvinutá přitom vždy druhou inteligentní rasu považuje za konkurenta, jehož je třeba zničit.“ Měl jsem najednou pocit, jako by se omlouval. Neměl snad na mysli i samotné Alary? „Tohle je ale poněkud jiná varianta. Obě rasy byly už dostatečně rozvinuté a inteligentní. Geometři zvítězili díky tomu, že vymysleli biologickou zbraň, což je pro feudální stupeň vývoje společnosti úspěch věru nevídaný.“ „Tahle argumentace mi nepřipadá úplně přesná,“ ozvala se nečekaně Máša. Na okamžik se zarazila, ale pak s jistým napětím v hlase pokračovala: „Andreji Valentinoviči… Společnost geometrů sice nadlouho uvízla ve středověku, ale zároveň ho v mnoha ohledech přerostla. Vzpomínáte si, o čem mluvil Péťa? O dlouhé izolaci na jednom kontinentu. V tom bych viděla jistou analogii s japonskou společností. Tam prodloužení středověku taky znamenalo nečekaný vývoj v mnoha oblastech vědy. A jejich základní sociální systém, Patronství, je pak taky snadno vysvětlitelný.“ No výborně, Mášo! Tak ona mladá dáma se klidně hádá s dědou! Roste nám, děvče, roste… Dopil jsem příjemně nakyslou šťávu, uložil se co nejpohodlněji zpátky do křesla a zavřel oči. „Jenže středověk zůstává středověkem, Mášo,“ nenechal se vykolejit děda. Jistě, asijského typu, to máš pravdu. Proto jejich kultura zůstala i nadále v intencích asijské vývojové linie.“ „Co to znamená?“ zasáhl do debaty Alar. „V rozvoji pozemské civilizace zaznamenáváme dva základní proudy: evropský neboli západní a asijský neboli východní,“ vysvětlil děda. „Západní kultura je více zaměřena na jednotlivce, na lidskou individualitu, na její práva a svobody. Východní zase obvykle operuje kategoriemi společnosti a státu. Nu a protože my patříme k západní kultuře… mno…, ale budiž, přece jen k západní, tak je nám ta východní méně blízká. Když modelujeme smyšlené společnosti — čemuž se u nás věnuje hlavně literatura — propůjčujeme jim rysy asijské civilizace. Tuhá sociální struktura, potlačení svobody jedince… No a východní kultura smyšleným společnostem zase propůjčuje rysy evropské civilizace.“ „To se až divím, že jste se navzájem ještě nevybili,“ poznamenal Alar. „A která z těch civilizací na Zemi momentálně dominuje?“ „Západní,“ prohlásil s jistotou v hlase děda. „V tomto okamžiku se ovšem všechny popsané rozdíly stírají. Zato civilizace geometrů je vybudována přísně podle toho, čemu říkáme orientální princip.“ „To je zajímavé,“ poznamenal Alar. „A já si myslel, že pozemská civilizace je příklad extrémně strukturované společnosti. Zejména ve srovnání s naší.“ Řekl bych, že někdo se zasmál — asi Danilov. „Na tom není nic divného,“ mínil dědeček. „Při sledování jiné pospolitosti si všímáme v první řadě takových detailů, jako jsou projevy řádu a organizovanosti.“ „Můžeme ale v takovém případě činit nějaké hlubší závěry o civilizaci geometrů?“ zauvažoval nahlas Alar. „Řekl bych, že ano. My jsme jim hodně blízcí, takže xenofobie v tomto případě vlastně nefunguje. Souhlasíš se mnou, Petře?“ „Asi ano, dědo,“ přisvědčil jsem po krátké úvaze. „To, co jsem tam zažil, samozřejmě není koncentrák. Ale všechno je dokonale zorganizováno. A přitom nikde žádný represivní orgány, na všechno stačí ideologie.“ „Což je ovšem rovněž typické pro orientální cestu vývoje,“ podotkl děda. „A to je velice špatné. Při stejné úrovni technického rozvoje vede konflikt východní a západní civilizace k velice smutným důsledkům. Kdyby Konkláve mělo alespoň nějakou společnou, sjednocující ideologii…“ „Civilizace geometrů je nepočetná, Andreji Valentinoviči,“ zasáhl do diskuze Danilov. „Pokud skutečně dojde ke střetu…“ „K jakému střetu?“ zeptal se pichlavě dědeček. „To podle tebe hrozivé eskadry Konkláve vyrazí bombardovat světy geometrů? To bys mě rozesmál! Dokonce i naše Země pěstuje politiku zadržování… Snad si nemyslíš, že nevím, jak to celé vypadá?! Lodi naložené kobaltovými a vodíkovými bombami visí na oběžných drahách už dobrých deset let. A Cizí to vědí. Víte to, vrchní veliteli?“ „Ano,“ utrousil skoupě Alar. To mě poněkud vyvedlo z míry — upřímně řečeno jsem o něčem takovém ještě nikdy neslyšel. „Typ konfliktu je vždy předurčován vývojovým stupněm eventuálních soupeřů,“ pokračoval děda. „Rasy Konkláve se v tomto případě neodváží rozpoutat skutečnou válku. Maximem by mohla být nějaká karanténní pásma, pokusy geometry nějak uzavřít, přehradit jim cestu k nám. Jenže copak se něco takového dá uplatnit proti civilizaci, která přestěhovala vlastní hvězdu i s planetární soustavou přes celou Galaxii? Pochybuji. Takže začne něco jako studená válka. A přesně v tuhle chvíli mohou geometři uplatnit přitažlivé rysy své civilizace. A začnou z Konkláve odlamovat po kousíčcích. Odejdeme k nim třeba my — a Konkláve přijde o možnost přepravy spěšných nákladů. Pak odejdou Alaři — bojeschopnost Konkláve se sníží o čtyřicet procent. Odejdou prasnici — a všichni, kdo jsou na nich závislí, pocítí krizi těžebního průmyslu. No a až to Silné rasy pochopí a přece jen se rozhodnou pro válku, Galaxii čeká skutečná genocida. Než geometři zahynou a zalknou se pod nápory silových polí, jejich lodi zničí většinu obydlených planet. Zaplaví je jedy, v tom jsou už tradičně mistři. A co se taky dá postavit proti maličké, rychlé a dobře chráněné kosmické lodičce? A to jí stačí přiblížit se k vybrané planetě a shodit do její atmosféry jednu jedinou bombičku s virovým aerosolem. Dejme tomu, že Dženšové a vy, Alarové, dokážete celou soustavu geometrů rozprášit. Jenže jejich lodi ve vesmíru zůstanou. A budou se mstít. Dlouho, velice dlouho!“ „Pokud je náš předpoklad správný a jejich lodi využívají energie vakua, jejich autonomnost je prakticky neomezená,“ poznamenala Máša. Následovala dlouhá odmlka, po níž se Alar zeptal: „Ty tedy považuješ nápad poštvat proti sobě Konkláve a geometry za málo efektivní, Andreji Chrumove?“ „Spíš za zbytečný. Jsou to i beztak antagonističtí protivníci. Silné rasy podobné sousedy nesnášejí.“ „Co tedy navrhuješ? Na čí stranu se postavit?“ Dědeček se odmlčel. „Asi přece jen na stranu geometrů,“ řekl a já se nechápavě vymrštil ze svého křesla. „Jejich hierarchie hodnot sice velké naděje neskýtá, ale Slabé rasy alespoň dostanou šanci přežít. Jistě, ocitnou se pod vlivem nové moci, to ano. Ale díky tomu přece jen přežijí.“ Co má tohle znamenat? Stál jsem a nervózně se rozhlížel do všech stran, jako bych měl šanci někde je spatřit. Copak děda nechápe, k čemu tak dospějem? Vždyť jsem to přece všechno vysvětlil! Jistě, zpočátku budeme spojenci a přátelé. Část Slabých dokáže opustit Konkláve a sjednotit se kolem geometrů. Jenže tohle všechno přece neskončí vnucováním ideologie Přátelství a tím, že se uprchlíci připojí k této rozrůstající se kosmické utopii. Z hlediska obyvatel Vlasti jsme naprosto nepodaření. A tak nás nechají zdegenerovat, a to tak, že si toho ani nevšimnem… Kosmodromy se vyprázdní a továrny se zastaví, například pod záminkou obnovy narušeného životního prostředí. Pak nám geometři vypomůžou tím nejlepším, co mají — Patrony. Třeba pod záminkou, aby mladá generace co nejdřív získala přístup k mimořádným znalostem. Poté nám poskytnou i vymoženosti svého bionženýrství, takže sice vymýtí zákeřné nemoci, ale s nimi i přílišnou emocionalitu a agresivitu. K čemu by tvorové, usilující o Přátelství, potřebovali nějaké výbuchy emocí? Dokonce i zabíjet se přece dá bez vzteku a nenávisti. Pak se vystřídá pár generací (jak si to ostatně představuje i Konkláve) a Země se stane novou Vlastí pro ty, kdo už nebudou schopni tomuto slovu správně porozumět. „Dědo,“ zašeptal jsem, jenže oni mě neslyšeli. „Řekl bych, že ses k životu začal stavět jinak, Andreji Chrumove,“ poznamenal zamyšleně vrchní velitel. Děda se opět podivně uchichtl. „Ano, asi ano. A co je na tom divného? Život je přece v každém případě lepší než smrt. A všechno, co jsme od Péti slyšeli, mě přivádí k jedinému závěru: Bojovat s geometry — to je smrt…“ „Dědečku!“ vykřikl jsem. „Počkej, dědo! Je tu přece ještě Stín! To si snad uvědomuješ, nebo ne?“ „Myslíš nepřátele geometrů?“ „Ano! Ty, co před nima utíkali!“ Dědovu tvář jsem stále ještě neviděl, ale uměl jsem si představit jeho shovívavý úsměv. „Péťo, nepřítel geometrů ještě nemusí být naším přítelem. To za prvé. A za druhé utekli moc a moc daleko. Až tam za nimi Stín určitě nepůjde.“ „Zato my bychom mohli dojít ke Stínu!“ Myslel jsem si, že děda si povzdychne jako pokaždé, když narazí na další projev mé paličatosti, jenže on jen odpověděl: „Ty by ses chtěl dostat do jádra Galaxie? Zatím si neumím představit, zda je to vůbec možné technicky, ale ptám se po smyslu. Jaký by to mělo smysl, Péťo? Abychom našli neznámou civilizaci a prozradili jí, kde se ukrývá její nepřítel? A jak víš, že budou chtít geometry pronásledovat? Anebo že se nepustí i do nás, kdyby náhodou geometry pronásledovat chtěli…“ „Ale ty sám jsi přece mluvil o třetí síle!“ zvolal jsem. „Tahle síla ovšem už není třetí, Petře. Ta je čtvrtá. Slabé rasy, Silné rasy, geometři a Stín. Zákony existence společnosti nejsou totožné se zákony fyzikálními. Zatímco v klasické astronomii je problémem vzájemné působení tří těles, v politice přináší čtvrtý faktor nejistotu a nevyváženost. Když bychom k současnému klubku problémů přidali ještě Stín — bez ohledu na to, oč vlastně jde —, nikdo nebude schopen odhadnout výsledek.“ „No dobře, ale co když nám ty výsledky, který odhadujeme teď, rovnou nevyhovujou?“ nedal jsem si pokoj. „Nemělo by se zkusit něco dalšího, dědo, když obě současný hypotetický varianty jsou jen slepá ulička?“ „Nevím,“ odpověděl mi. „Já jsem tam přece nebyl, Péťo.“ „Kdežto já ano!“ Všichni mlčeli. Párkrát jsem přešel po „místnosti hlášení“ sem a tam a pak jsem se zeptal: „Můžu odsud ven? Řek bych, že už jsem řek všechno.“ Místo odpovědi jsem se dočkal jen jakéhosi polekaného ticha. Pak se ozval děda a poprosil mě: „Počkej ještě, Péťo. Je tu jistý důvod, abys… Zkrátka si tam ještě chvíli pobuď.“ Pak buď všichni umlkli nebo vypnuli spojení. Spíš to druhé. Co blázní — že by mě považovali za dvojitého agenta? A teď se připravují k prověrkám a mentoskopiím na způsob geometrů? Popadl mě vztek. Ale co, mám přece v těle Kualkuu, tak se vyptám jeho! „Proč?“ zeptal jsem se ho v duchu. To, že se Kualkua se mnou dal do řeči bez zjevné příčiny sám od sebe, bylo dost nečekané. „Nerozumím ti!“ Kualkua chvíli počkal a pak ještě dodal: Něco se tu dělo. Něco velmi divného. Kualkua jako by mi nabízel tiché spojenectví. Ne jako mí přátelé! „Proč ale znáte odpověď na příliš mnohé?“ Mlčel. „Kolik jedinců má vaše civilizace, Kualkuo?“ liž jsi Možná se mi to jen zdálo, ale spíš se mu líbilo, že jsem se dovtípil. „Ty… jsi sám?“ Kualkua mlčel. Je pravda, že přímé odpovědi jsem se od něj nikdy nedočkal. Občas ale odpovídal shovívavým mlčením. Maličcí amébovití Kualkuové, ti pěšáci kosmických šachovnic, netečné bytosti, které nikdy o nic neusilovaly. Nene, bytosti ne. Bytost!!! Bytost, která tvořila jediný celek. Odjakživa. Která se nebála smrti, protože pro ni smrt nikdy neexistovala! Panebože, co asi může pro tohoto jedince znamenat moc Silných ras, jejich síla a jejich sebevědomí, jejich diplomatické hrátky a galaktické intriky! A Kualkua nikdy nedovolil, aby byl zneužit a zničen, protože ze ztráty jedné buňky si nemusí nic dělat žádný organizmus. Byl to jeden obrovitý celek, rozprostřený po vesmíru, žijící v cizích tělech a mechanizmech, vyhřívající se pod tisícovkou Sluncí a dívající se na tento svět miliardami očí! Jaká síla a jaké zákony bytí umožňovaly těmto chomáčkům rosolu, jež od sebe dělí stovky parseků, myslet jako jeden intelekt? Z jakého světa se mohli zrodit? Počtáři, Alaři, Hixani a dokonce i prasnici či Dženšové — ti všichni jsou skoro jako lidé! Ve srovnání s Kualkuou. Přejel jsem si rukou po tváři a vybavil si, jak šikovně měnil mé tělo. Člověk by to mohl považovat za samozřejmost, ale stačilo si jen uvědomit, jak ignoroval zákon o zachování hmoty, když mě měnil v Pera a pak zase zpátky v Petra. Zasmál jsem se. V mém těle nežil symbionita. Spíš částice Boha. Boha skutečného, který se docela klidně obešel bez hromů, blesků a starozákonních přikázání… Ačkoli ne, v tomhle asi pravdu nemám. Do role Boha se Kualkua nehodí, a ani o ni neusiluje. Spíš by se dal považovat za součást přírody. Za cosi prastarého a nevyčerpatelného — jako vítr, jako světlo, jako reliktní záření. Vítr žádnou moc nepotřebuje a dokonce, i když si ho chytíte do plachet, nemůžete si myslet, že jste se stali jeho pány. Prostě jste chvíli měli společnou cestu… V duchu jsem se zeptal: „Proč říkáš ‚my‘? Vždyť jsi jeden!“ To ano — co znamenají slova? Asi nic. Ty jsi sám a já jsem taky sám. My všichni jsme navždy osamělí, bez ohledu na to, kolik samolibých živých bytostí tvoří jednotlivé rasy. Každý z nás je svébytná civilizace. S vlastními zákony a vlastní samotou. A stejně — dokonce i Kualkua o sobě raději říká „my“… Přistoupil jsem ke dveřím, přesněji řečeno k obdélníku na stěně, který se od zbytku jejího povrchu téměř nijak nelišil. Byl nízký, pohodlný pro Alary. Dotkl jsem se ho rukou, i když na to, že neznámý mechanizmus poslechne a laskavě otevře, jsem vlastně příliš nevěřil. Dveře se odplazily do zdi. V prostorném sále byli dva Alaři. Leželi ve svých přízemních křesílkách před čímsi jako pult. Podle mne ten pult vypadal jako obří křišťálová váza, korunovaná matovou nefungující obrazovkou. Ačkoli — možná fungovala, ale můj zrak to odmítal vzít na vědomí. Když na mne pohlédli, jejich nasedla srst se naježila. Oba měli na krku bouli s Kualkuou. Výborně. „Potřeboval bych z organizmu odstranit metabolické odpady,“ řekl jsem. „Kde to můžu udělat?“ Historie se vždy opakuje v podobě frašky… Jeden z Alarů vstal a odcupital k tunelu, ubíhajícímu kamsi do dáli. A druhý mi řekl: „Následujte ho, prosím…“ Teď jsem nebyl vězeň, jehož se patřilo držet pod zámkem — teď jsem byl zdroj mimořádně důležitých informací a představitel spojenecké civilizace. „Je to proces velice intimní a nikdo by o něm neměl nic vědět,“ oznámil jsem mu. Nešťastného technika u pultu jsem tedy postavil před menší etický problém a vyrazil ve stopách svého průvodce. Když se tunel asi po dvaceti metrech rozdvojoval, nařídil jsem mu: „Odveď mě k představitelům mé rasy. Okamžitě!“ Alar zmateně přešlápl na místě. Bylo jen málo pravděpodobné, že by to byl řadový příslušník alarské společnosti a nechápal, že se tu děje cosi předem nenaplánovaného. Ocitl se však pod tlakem dvou dosti přesvědčivých argumentů: tím prvním byl můj zřejmě respektuhodný statut a tím druhým vzpomínka na krvavý útěk Nika Rimera… „Okamžitě!“ vyštěkl jsem ještě jednou. Zabočil doprava a já za ním, s pohledem upřeným na jeho legračně pokleslý zadek a naježený krk. Cizák vypadal jako honicí pes na stopě. Ačkoli — pokud ta podoba není zavádějící a Alaři opravdu vzešli z hlodavců, pak pachy u nich sehrávají roli jen o málo větší než u lidí. Po chvíli průvodce zastavil u zavřeného poklopu a upřel na mě oči zbitého psa: „Tady ale probíhají důležitá jednání…“ „…a já se jich musím zúčastnit!“ ujistil jsem ho. Kdyby teď byl vstup zablokovaný, ocitl bych se v trapné situaci. Můj alarský průvodce však asi byl dostatečně důležitý na to, aby se nic takového nestalo. Poklop se otevřel. „…ne, ne a ne!“ uslyšel jsem okamžitě dědův hlas. „To nejde. Byl by to pro něj příliš velký šok!“ „Jakej šok, dědo?“ zeptal jsem se a vstoupil dovnitř. Kualkua mi v mozku nezvučně zašeptal: Poprvé jsem na alarské vlajkové lodi uviděl teplé a výrazné barvy. Sál byl oválného tvaru, s jemně růžovými stěnami, oslnivě nachovým stropem a temně rudou podlahou. Vypadalo to trochu jako vnitřnosti obři nestvůry… Alarský vrchní velitel ležel uprostřed, v křesle neobyčejně složité konstrukce; hned vedle stála tři jiná křesla, tentokrát obvyklejších tvarů, zjevně připravená pro lidi. Obsazena byla však jen dvě — seděli v nich Danilov a Máša. Vedle Alara stál počtář, který se na mě zahleděl s jakýmsi až lidským úžasem. Dědeček tu nikde nebyl. Tak jsem se pořádně rozhlédl a teprve pak jsem se zeptal: „A kde je děda?“ Můj průvodce pomaličku couval ve snaze opustit prostor ve stále ještě otevřeném vstupu. Tomu to ještě spočítají… Potkal jsem se s Danilovovýma očima, ale ten pohledem okamžitě uhnul. Tak jsem pohlédl na Mášu — byla celá přepadlá a bledá. „Vrchní veliteli! Kde je Andrej Valentinovič Chrumov?“ zeptal jsem se. „Kde je můj dědeček?“ „To je velice složitý mravní problém,“ odpověděl mi Alar. „Obávám se, že nemám právo na tuto otázku odpovědět, dokud s tím nebude souhlasit on sám.“ „Karle! Počtáři!“ Zkoumavě jsem si změřil reptiloida. „Kde je děda?“ V sále se rozhostilo ticho. „Jiné východisko jsem neměl, Péťo,“ odpověděl mi počtář dědečkovým hlasem. Vy svině! „Co je s dědou?“ rozeřval jsem se. „Co je s ním, vy ksindlové?!“ „To jsem já, Péťo,“ řekl počtář. Pokročil jsem bezděky k němu — a v tu chvíli nevěděl, zda jsem se chtěl přesvědčit, že tak blízký hlas opravdu vychází z té nelidské tlamy, nebo abych okamžitě zadusil tu cizáckou bestii, která se pokoušela… Pokoušela se… „Jiné východisko jsem opravdu neměl, Péťo,“ řekl děda. „Prostě neměl.“ Bezzubá tlama, plná žvýkacích destiček, se otevírala nervně a trhaně a zvuk lidské řeči se snažila reprodukovat obzvlášť pečlivě. V blankytných počtářových očích se zračila prázdnota. Známého a blízkého v tom tvorovi nebylo nic, vůbec nic! „Chtěl jsem se tě dočkat, Péťo,“ řekl děda. A já to nevydržel. Nohy se mi rozklepaly, zdi se zachvěly, daly se do pohybu a vzápětí se mi na obličej přilepila podlaha. |
||
|