"Rozvaliny Gorlanu" - читать интересную книгу автора (Flanagan John)

Sedm

Byl to divný pocit, opouštět hrad po všech těch letech. Will, s ranečkem svého majetku přes rameno, se dole pod kopcem otočil a zadíval se zpět na mohutné hradby.

Hrad Redmont vévodil krajině. Bylo to mohutné trojboké opevnění na vrcholu malé hory, obrácené k západu. V každém ze tří rohů byla věž. Uprostřed, pod ochranou tří vnitřních zdí, se nacházelo hradní nádvoří a čtvrtá, ústřední věž. Převyšovala ostatní, byl v ní baronův úřad i jeho osobní komnaty, a bydleli tam i jeho nejvyšší úředníci. Skála, na které hrad stál, obsahovala železnou rudu a byla téměř nezničitelná. V době, kdy slunce brzy ráno nebo pozdě odpoledne stálo nízko, jako by žhnula rudým vnitřním světlem. Tato vlastnost také dala hradu jeho jméno — Redmont neboli Červená hora.

Na úpatí hory a na druhé straně řeky Tarbus ležela vesnice Wensley, půvabné seskupení náhodně postavených domků s hostincem a dílnami řemeslníků, kteří byli pro každodenní život na venkově potřeba. Obživu tu našli bednář, kolář, kovář a sedlář. Okolí vesnice bylo do určité vzdálenosti vyklučené — vesničané tím získali půdu k obdělávání a zároveň to případnému nepříteli znemožňovalo nepozorovaně se přiblížit. V době ohrožení mohli vesničané přehnat stáda po dřevěném mostě postaveném přes řeku Tarbus, potom rozebrat střední část mostu a najít útočiště za mohutnými hradbami z železitého kamene, pod ochranou baronových vojáků a rytířů vycvičených v redmontské bojové škole.

Haltova chata byla usazená pod ochranou stromů na kraji lesa, stranou od vesnice i od hradu. Když se Will vydal na cestu k ní, slunce právě vystupovalo nad stromy. Z komína chaty stoupal tenký proužek dýmu, takže Will usoudil, že Halt už je vzhůru a čeká na něj. Vystoupil nahoru na verandu táhnoucí se po celé této straně domu, na chvíli zaváhal, pak se zhluboka nadechl a odhodlaně zaklepal na dveře.

„Pojď dál,“ ozvalo se zevnitř. Will otevřel dveře a vešel do chaty.

Nebyla velká, ale uvnitř to vypadalo hezky a útulně. Will stanul v hlavní místnosti, kde se bydlelo i jedlo. Na jednom konci byla kuchyňka, oddělená od hlavního prostoru borovou lavicí. Kolem ohně viděl rozestavěné pohodlné židle, byl tu pěkně vydrhnutý dřevěný stůl a hrnce a pánve se čistotou jen blýskaly. Na krbové římse dokonce stála váza se sasankami a velkým oknem vesele proudilo dovnitř ranní slunce. Kromě hlavní místnosti byly v chatě ještě dvě další.

Na jedné ze židlí seděl Halt a nohy v botách měl vyložené na stole.

„Alespoň že jdeš včas,“ zabručel. „Už jsi snídal?“

„Ano, pane,“ řekl Will a užasle na hraničáře zíral. Bylo to vůbec poprvé, kdy Halta viděl bez pláštěnky a kapuce. Hraničář měl na sobě prosté vlněné oblečení šedohnědé barvy a na první pohled měkké kožené boty. Byl starší, než si Will představoval. Vlasy i vousy měl tmavé, ale prokvetlé ocelovou šedí. Obojí měl zastřižené dost nakrátko a Willa napadlo, že to vypadá, jako kdyby si vlasy i vousy Halt sám pižlal loveckým nožem.

Hraničář vstal. Byl překvapivě malé postavy. To byla další věc, které si Will nikdy nevšiml. Šedá pláštěnka Halta dobře maskovala. Byl štíhlý a vůbec ne velký. Do průměrné výšky mu vlastně dost scházelo. Působil ale dojmem síly a nezdolnosti, takže nedostatek výšky a svalů nijak nesnižoval úctu, kterou budil.

„Zírání skončeno?“ zeptal se náhle hraničář.

Will sebou polekaně trhl. „Ano, pane. Promiňte, pane!“ omlouval se.

Halt zabručel. Ukázal do jedné z malých místností, kterých si Will všiml hned ze začátku.

„Tohle bude tvůj pokoj. Můžeš si tam dát svoje věci.“

Přešel ke kamnům v kuchyňském koutě a Will nesměle vstoupil do pokoje, na který mu ukázal. Byl malý, ale jako všechno ostatní v chatě byl čistý a vypadal útulně. U jedné stěny stála malá postel. Byla tu skříň na šaty, hrubý stůl a na něm umyvadlo a džbán. Willovi neušlo, že i tady je vázička se sasankami, která místnost rozveselovala. Složil raneček s oblečením a svými věcmi na postel a šel zpátky do hlavní místnosti.

Halt ještě pořád něco kutil u kamen zády k Willovi. Will zdvořile zakašlal, aby dal najevo svou přítomnost. Halt dál naléval kávu do konvice na plotně.

Will znovu zakašlal.

„Nastydl ses, hochu?“ zeptal se hraničář a ani se neotočil.

„Ehm… ne, pane.“

„Tak proč kašleš?“ divil se Halt a obrátil se, aby na něj viděl.

Will znejistěl. „Já, pane,“ začal rozpačitě, „já se vás jen chtěl zeptat… co vlastně hraničář dělá?“

„Nedává zbytečné otázky, chlapče!“ řekl Halt. „Má pořád oči i uši otevřené, dívá se a poslouchá a nakonec, pokud nemá v hlavě jen samé piliny, se dozví spoustu věcí!“

„Aha,“ řekl Will, „chápu.“ Nechápal, a i když mu došlo, že teď asi není vhodná doba na další vyptávání, nemohl si pomoct a trochu vzpurně zopakoval: „Já jen chtěl vědět, co hraničáři dělají, to je všechno.“

Halt zachytil podtón Willova hlasu, otočil se k němu a zvláštně mu blýsklo v očích.

„Tak dobrá, myslím, že bych ti to radši měl říct,“ začal. „To, co hraničáři dělají, nebo přesněji to, co dělají učni hraničářů, jsou domácí práce.“

Will měl nepříjemný pocit, že udělal taktickou chybu. „Domácí práce?“ zopakoval. Halt přikývl, očividně spokojený sám se sebou.

„Přesně tak. Jen se kolem sebe podívej.“ Odmlčel se a rukou ukazoval Willovi na vnitřek chaty. Pak pokračoval: „Vidíš tu nějaké služebnictvo?“

„Ne, pane,“ pomalu odpověděl Will.

„Ne, pane, jistě!“ opakoval Halt. „Protože tohle není žádný vznešený hrad se spoustou služebnictva. Tohle je obyčejná chata. A musí se chodit pro vodu a štípat dříví a zametat podlahu a vyklepávat rohože. A kdo si myslíš, hochu, že by to asi měl dělat?“

Will se snažil vymyslet nějakou jinou odpověď, než byla ta, která se teď zdála nevyhnutelná. Nic ho nenapadlo, takže nakonec přiznal porážku a hlesl: „Měl bych to být já, pane?“

„To si myslím, že bys měl,“ prohlásil hraničář a pak ze sebe rázně vysypal celý seznam pokynů. „Vědro je tamhle. Sud venku. Voda v řece. Sekera v kůlně, dříví za chatou. Koště je u dveří a já věřím, že víš, kde asi může být podlaha.“

„Ano, pane,“ odpověděl Will a začal si vyhrnovat rukávy. Sudu na vodu si všiml, když přicházel, nejspíš se do něj vešla zásoba vody pro srub na celý den. Odhadoval, že bude třeba tak dvacet nebo třicet plných věder. S povzdechem si uvědomil, že ho dopoledne čeká spousta práce.

Když vycházel ven s prázdným vědrem v jedné ruce, slyšel, jak si hraničář nalévá hrnek kávy, zase si sedá a přitom si pochvaluje:

„Už jsem málem zapomněl, jaká je to radost, mít učně.“

Will nemohl uvěřit, že taková malá a na pohled čistá chata může potřebovat tolik uklízení a všelijaké práce. Když naplnil sud čerstvou vodou z řeky (jedenatřicet věder), naštípal z hromady dříví vzadu za chatou polínka a vyrovnal je na úhlednou hromadu. Zametl podlahu a poté, co Halt rozhodl, že rohož na podlaze obytné místnosti potřebuje vyklepat, rohož sroloval, vynesl ven, přehodil přes provaz natažený mezi dvěma stromy a zuřivě do ní mlátil, až z ní lítala mračna prachu. Čas od času se Halt vyklonil z okna, aby ho povzbudil, což zpravidla obnášelo strohé poznámky typu „Vynechal jsi kousek na levé straně“ nebo „Jen se do toho opři, hochu.“

Když byla rohož zase zpátky na podlaze, Halt usoudil, že některé z kuchyňských hrnců se neblýskají dost oslnivě.

„Budeme je muset malinko vypucovat,“ prohlásil víceméně sám k sobě. Teď už Will věděl, že to v překladu znamená „Budeš je muset pořádně vypucovat.“ Takže beze slova vzal hrnce na kraj řeky, z poloviny je naplnil vodou a jemným pískem a drhl je a leštil, dokud kov nesvítil.

Halt se mezitím přesunul do plátěného křesla na verandě, seděl v něm a pročítal hromadu lejster, která vypadala jako úřední spisy. Když Will procházel kolem, všiml si, že na některých spisech jsou znaky a erby, ale drtivá většina měla v záhlaví jednoduchý obrázek dubového listu.

Když se Will vracel od řeky, zvedl hrnce do výšky, aby Halt mohl provést kontrolu. Hraničář se ušklíbl na svůj pokřivený odraz v zářivém měděném povrchu.

„Hmmm. Není to špatné. Vidím se tam,“ řekl a pak dodal bez sebemenšího úsměvu: „Což možná není zas až tak skvělé.“

Will neřekl nic. Být to kdokoli jiný, myslel by si nejspíš, že to má být legrace, ale u Halta se to prostě říct nedalo. Halt několik vteřin Willa zkoumal, pak malinko pokrčil rameny a ukázal, ať hrnce zase vrátí do kuchyně. Will už byl napůl za dveřmi, když za sebou zaslechl, jak Halt říká: „Hmmm. To je zvláštní.“

Will se domníval, že hraničář asi mluví na něj, a tak se mezi dveřmi zastavil.

„Promiňte?“ zeptal se nejistě. Protože skoro pokaždé, když Halt objevil nějakou další protivnou domácí práci, začínal příkaz pro Willa prohlášením jako: „To je zvláštní. Ta rohož v pokoji je úplně zaprášená.“ Nebo: „Vážně si myslím, že kamna by nutně potřebovala doplnit zásobu dříví.“

Byla to hra, která šla Willovi během dne dost na nervy, ale Halt se podle všeho náramně bavil. Tentokrát se ale zdálo, že opravdu jen zauvažoval nahlas, když pročítal jedno nové hlášení — jedno z těch se znakem dubového listu, jak si Will všiml. Teď hraničář zvedl hlavu, trochu překvapený, že na něj Will mluví.

„Co je?“ ptal se.

Will pokrčil rameny. „Promiňte. Když jste řekl: ‚To je zvláštní‘, myslel jsem, že mluvíte na mě.“

Halt několikrát zavrtěl hlavou, stále soustředěný na zprávu v ruce. „Ne, ne,“ řekl mírně roztržitě. „Já jen četl tohle…“ Hraničář zmlkl a zamyšleně se mračil. Willova zvědavost už byla probuzená a netrpělivě vyčkával.

„Co je to?“ osmělil se nakonec. Když k němu hraničář obrátil ty tmavé oči, ihned zalitoval, že to udělal. Halt ho okamžik pozoroval.

„Jsi zvědavý, viď?“ řekl posléze, a když Will neochotně přikývl, pokračoval nečekaně vlídnějším tónem. „No, já myslím, že u hraničářského učně je to dobrá vlastnost. Ostatně, proto jsme tě zkoušeli s tím papírem v baronově kanceláři.“

„Vy jste mě zkoušeli?“ Will postavil těžký měděný kotlík ke dveřím. „Vy jste čekali, že se pokusím zjistit, co je tam napsáno?“

Halt kývl. „Zklamalo by mě, kdybys to nezkusil. A taky jsem chtěl vědět, jak na to půjdeš.“ Pak zvedl ruku, aby zabránil smršti otázek, které se už už sypaly Willovi z pusy. „To probereme později,“ řekl a významně se podíval na kotlík a další hrnce. Will je zvedl a zamířil do chaty. Jenže zvědavost ho pořád pálila, a tak se znovu otočil k hraničářovi.

„O čem se tam píše?“ zeptal se a kývl směrem ke zprávě. Zase bylo chvíli ticho a Halt si ho prohlížel. Možná ho odhadoval. Potom řekl: „Lord Northolt je mrtvý. Prý ho zabil medvěd, minulý týden na lovu.“

„Lord Northolt?“ zopakoval Will. To jméno mu bylo trochu povědomé, nemohl si ale vzpomenout proč.

„Bývalý nejvyšší velitel královské armády,“ sdělil mu Halt a Will kývl, jako by mu teď už bylo všechno jasné. A protože Halt podle všeho na jeho otázky odpovídal, odvážil se pokračovat.

„Co je na tom divného? Medvědi přece čas od času někoho zabijou.“

Halt přikývl. „To se stává. Jenže já bych řekl, že Cordomské léno je pro medvědy trochu moc daleko na západě. A taky si myslím, že zkušený lovec jako Northolt by se nepustil za medvědem sám.“ Pokrčil rameny, jako kdyby tu myšlenku odháněl. „Ale pravda je, že v životě je spousta překvapení a lidé dělají chyby.“ Opět ukázal ke kuchyni a dal tak najevo, že rozhovor skončil. „Až tohle doděláš, třeba by se ti chtělo vyčistit krb,“ zavelel.

Will se odsunul, aby provedl, co mu bylo nařízeno. Ale o pár minut později, když procházel kolem okna k velkému krbu, který zabíral skoro celou jednu zeď obývací místnosti, zahlédl hraničáře, jak si zprávou zamyšleně poťukává o bradu a duchem je zřejmě někde hodně daleko.