"Dravci meho stoleti" - читать интересную книгу автора (Strugackij Arkadij, Strugackij Boris)

Kapitola šestá

Cestou domů mě zastihl konec pracovní směny. Ulice zaplavila auta. Nad křižovatky se zavěsily vrtulníky dopravní služby a zpocení policisté řvali do megafonů ve snaze rozehnat co chvíli vznikající zácpy. Automobily se pohybovaly pomalu. Řidiči vystrkovali hlavy, vykládali si, vtipkovali, hulákali, připalovali si jeden od druhého a zoufale troubili. Nárazníky lomozily. Všichni byli veselí, přívětiví, všichni zrovna překypovali divošskou rozjařeností. Jako by z duše spadl nějaký obrovský balvan. Jako by všichni žili jakousi záviděníhodnou předtuchou. Na mě a na další chodce si ukazovali prsty. Několikrát do mě strčili nárazníkem — obyčejně děvčata, jen tak, z legrace. Jedna slečna dlouho jela vedle mě po chodníku, takže jsme se spolu seznámili. Pak parkovacím pruhem prošla demonstrace lidí se zbožně vážnými tvářemi. Nesli plakáty, které vyzývaly k podání přihlášek do amatérského pěveckého sboru Písně vlasti a do radničních kroužků kuchařského umění, případně k zápisu do krátkodobých kursů mateřství a kojenectví. Do těch s plakáty motoristé strkali nárazníky s obzvláštním potěšením. Házeli po nich nedopalky, ohryzky a koulemi zmuchlaného papíru. Křičeli na ně: „Hned se k vám zapíšu! Jen co si vobuju galoše!“

„Já jsem zase neplodná!“

„Strejdo, nauč mě být maminkou!“ Oni dál pomalu a nevzrušeně postupovali mezi dvěma souvislými proudy aut jako obětní beránci a s chmurnou povzneseností velbloudů hleděli přímo před sebe.

Nedaleko od našeho domu mě přepadl dav dívek, a než jsem se dostal na Druhou předměstskou, trčela mi z klopy nadýchaná bílá astra, na tvářích mi usychaly polibky a zdálo se mi, že jsem se seznámil minimálně s polovinou všech děvčat ve městě. Tomu říkám kadeřník! Tomu říkám mistr!

Na křesle v mé pracovně seděla Vuzi v ohnivě oranžovém svetříku. Její dlouhé nohy ve špičatých střevíčcích spočívaly na stole, v dlouhých prstech svírala dlouhou tenkou cigaretu a se zakloněnou hlavou zaujatě vypouštěla z nosu dlouhé husté proužky dýmu.

„Konečně!“ zvolala, když mě uviděla. „Kde se, prosím vás, flákáte? To nevíte, že tu na vás čekám?“

„Trochu jsem se zdržel,“ řekl jsem a marně přemítal, zda jsem si s ní skutečně smluvil schůzku.

„A utřete si tu růž,“ žádala tvrdě. „Vypadáte jako naprostej moula! Co má být zase tohle? Knihy. Nač to potřebujete?“

„Jak to, nač?“

„Teda to je hrůza! Přijde si pozdě, vláčí nějaký knížky... Že by porno?“

„To je Münz,“ řekl jsem.

„Dejte to sem!“ Vyskočila a vytrhla mi knihy z rukou. „Propáníčka, taková pitomost, všechny tři stejný... A co má znamenat tohle? Dějiny fašismu?! Vy jste snad fašista?“

„Co blázníte, Vuzi?“

„Tak nač to potřebujete? Vy to ještě nakonec chcete číst, ne?“

„Ano.“

„Tomu nerozumím,“ zafňukala uraženě. „Ze začátku jste se mi tak líbil... Maminka říkala, že jste literát. Já už se všude vytahovala jak stará kráva a z vás se nakonec vyklube málem intl.“

„Jak jste na něco takového vůbec mohla přijít, Vuzi?“ ozval jsem se vyčítavě. Už jsem stačil pochopit, že v tomhle světě nesmíte připustit, aby vás považovali za intla. „Tyhle knížátka my literáti k práci prostě potřebujeme, to je všechno.“

„Knížátka!“ rozřehtala se. „No to je dobrý, knížátka! Podívejte, co umím.“ Zvrátila hlavu a vypustila z nosu dva tlusté sloupy kouře. „Už napodruhý se mi to povedlo. Není to ohromný?“

„Máte naprosto mimořádné schopnosti,“ přisvědčil jsem.

„Neposmívejte se mi a zkuste to sám. Mě to dneska naučila jedna dáma v Salónu. Celou mě voslintala, ta stará kráva... Zkusíte to taky?“

„A proč vás oslintala?“

„Kdo?“

„Ta kráva.“

„Je praštěná. Nebo to mohla bejt smutňačka... Zapomněla jsem, jak se jmenujete.“

„Ivan.“

„Sranda jméno. Pak mi ho připomeňte... Nejste náhodou Tunguz?“

„Řekl bych, že ne.“

„Ježíšmarjá, nestrašte ...! Já už jsem všem nabulíkovala, že jste Tunguz. To je škoda... Heleďte, ale cvaknout bysme si snad mohli.“

„Beze všeho.“

„Já bych dneska potřebovala pořádně natankovat, abych pustila z hlavy tu uslintanou krávu.“

Vrhla se do salónu a vrátila se s podnosem. Popili jsme něco brandy, podívali se po sobě, nenapadlo nás nic, co bychom si navzájem měli zjevit, takže jsme popili ještě něco brandy. Nevím, čím to bylo, ale líbila se mi. Něco jsem v ní tušil, třebaže jsem sám nechápal, co konkrétně — cosi ji prostě odlišovalo od unifikovaných čtenářek módních časopisů. A pokud se nemýlím, ona zase něco tušila ve mně.

„Dneska je krásně,“ řekla a uhnula očima.

„Trochu horko,“ přidal jsem se.

Usrkla si brandy, já taky. Mlčení se protahovalo.

„Co děláte ze všeho nejraději?“ zeptala se.

„Jak kdy, a vy?“

„Já taky jak kdy. Ale jinak mám nejradši, když je veselo a nemusí se na nic myslet.“

„Já taky,“ řekl jsem. „Přinejmenším momentálně.“

Trochu ji to vzpružilo. A já jsem náhle pochopil, oč tu jde: Za celý den jsem nepotkal ani jednoho opravdu příjemného člověka a už mě to definitivně přestávalo bavit. Nebylo v ní nic.

„Pojďme někam,“ navrhla.

„Proč ne,“ odpověděl jsem. Nikam se mi nechtělo, nejraději bych si teď býval poseděl v chládku.

„Koukám, že se moc nehrnete.“

„Upřímně řečeno dal bych přednost vaší pohostinné domácnosti.“

Zamyslel jsem se a vyprávěl jí o obchodním cestujícím na horním lůžku spacího vozu. Líbilo se jí to, i když pointu podle mého názoru nepochopila. S mírnými úpravami jsem jí posloužil ještě tím o prezidentovi a staré panně. Dlouho se chechtala, až bezmocně kopala nádhernýma dlouhýma nohama. Tak jsem do sebe vrazil ještě jednu brandy a vyprávěl o vdově, které rostly na zdi houby. Sesula se na podlahu a div nepřevrátila podnos s láhví a sklenkami. Zvedl jsem ji, posadil zpátky do křesla a vysypal příběh o opilém planetonautovi a lyceistce. Vtom přiběhla teta Vaina a polekaně se ptala, co se s Vuzi děje, jestli ji náhodou nešimrám. Nalil jsem tetě Vaině brandy, otočil se k ní a jen a jen pro ní zadeklamoval ten o Irovi, který se chtěl stát zahradníkem. Vuzi se z toho dočista mohla rozsypat, teta Vaina se smutně usmála a podotkla, že tuhle historku velmi rád vyprávěl generálplukovník Tuur, když měl dobrou náladu, jedině v tom nefiguroval Ir, ale nějaký negr, a neusiloval o kariéru zahradníka, ale ladiče pian. „A víte, Ivane, že v našem podání to celé končilo nějak jinak?“ dodala po chvilce zamyšlení. V tom okamžiku jsem si všiml, že ve dveřích stojí Len a dívá se na nás. Zamával jsem mu a usmál se na něj. Tvářil se, jako by si toho vůbec nevšiml, tak jsem na něj zakýval prstem, aby šel ke mně, a přátelsky jsem zamrkal.

„Na koho to tam mrkáte?“ zeptala se rozesmátá Vuzi přeskakujícím hlasem.

„To je Len,“ řekl jsem. Sledovat ji bylo vyslovené potěšení — mám rád, když se lidé smějí, zvlášť takoví jako Vuzi, krásní, ještě téměř děti.

„Kde je Len?“ podivila se.

Chlapec už ve dveřích nestál.

„Len tu není,“ řekla teta Vaina a pochvalně očichala svou sklenku. Ničeho si nevšimla. „Šel dneska k Zirokovům na narozeniny... Ach, kdybyste jen věděl, Ivane...“

„A proč mluvíte o Lenovi?“ zeptala se Vuzi a znovu se ohlédla po dveřích.

„Byl tady,“ vysvětlil jsem jí. „Chtěl jsem, aby přišel mezi nás, ale on utekl... Víte, připadá mi tak trochu plachý.“

„Inu... ono je to hrozně nervózní dítě,“ poznamenala teta Vaina. „Narodil se v těžké době a v těch dnešních školách to s nervózními dětmi vůbec neumějí. Dneska jsem ho pustila na návštěvu...“

„My už taky půjdem,“ zvedla se Vuzi. „Doprovodíte mě? Musím se jen trochu namalovat, protože se mi to kvůli vám všechno rozmazalo. A vy se zatím taky hoďte do gala.“

Teta Vaina by bývala zřejmě neměla nic proti tomu, kdyby tu ještě chvíli mohla zůstat, něco zajímavého mi vyložit a možná dokonce ukázat album s Lenovými fotografiemi, ale Vuzi ji odtáhla někam pryč a já ještě zaslechl, jak se matky ptá: „Jak že se to jmenuje? Pořád si to nemůžu zapamatovat... Veselej chlápek, co?“

„Ale Vuzi!“ zamentorovala znovu teta Vaina.

Vyložil jsem na postel celý svůj šatník a pokusil se odhadnout, co si Vuzi může představovat pod pojmem „muž v gala“. Až doposud jsem se domníval, že chodím oblečen dostatečně vybraně. Vuziny podpatky už netrpělivě stepovaly v pracovně. Nic jsem si nevymyslel, tak jsem ji zavolal.

„To je všechno, co s sebou máte?“ zeptala se a nakrčila nosík.

„Copak to nestačí?“

„Ale ano, snad s tím něco provedem... Sundejte si sako a oblíkněte si tuhle havajku.., Nebo radši tuhle... Vy se teda voblíkáte, v tom vašem Tunguzsku... A dělejte. Ale ne, košili si taky svlíkněte.“

„To chcete, abych si to navlékl na holé tělo?“

„Vy jste prostě Tunguz, jinak to nebude... Kam se to chystáte? Na severní pól? Nebo na Mars? Co to máte pod lopatkou?“

„Štípla mě tam včelka,“ řekl jsem jí a chvatně si natahoval havajku. „Můžeme jít.“

Na ulici byla tma. Skrz černé koruny stromů klidně zářily luminiscenční lampy.

„Kam jsme se to vůbec vypravili?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě do města... A nechytejte se mě, je mi horko... Umíte se aspoň prát?“

„Umím.“

„Tak to je príma. Já se na to strašně ráda dívám.“

„Což o to, kdybych se měl jen dívat, taky bych nic nenamítal.“

Lidí bylo v ulicích mnohem víc než ve dne. Pod stromy, mezi keři i ve vratech domů postávaly nevelké hloučky dosti rozjívených lidí. Zpitoměle kouřili popraskávající syntetické doutníky, řehtali se, nedbale a často si uplivovali a pokřikovali na sebe obhroublými hlasy. Nad každou takovou skupinkou se vznášel bengál z tranzistorových přijímačů. Pod vysokou pouliční lampou repetilo bandžo a kroutili a zmítali se tu dva výrostci, kteří tančili poslední výkřik módy, flug, což je nesmírně pěkný tanec, zvlášť když ho umíte. Ti dva to uměli. Kolem stála nějaká parta, bujaře povykovala, rytmicky tleskala.

„Nechcete si taky zatancovat?“ navrhl jsem Vuzi.

„Radši ne...,“ sykla, popadla mě za ruku a přidala do kroku.

„Proč ne? Vy neumíte flug?“

„To bych radši tancovala s krokodýlama než s těmahle...“

„Škoda, to byste neměla,“ mínil jsem. „Kluci jako kluci.“

„To jo, ale každej zvlášť,“ ušklíbla se křivě Vuzi. „A ve dne.“

Ti hranatí a prokouření mládenečkové se klackovali po křižovatkách, shlukovali se pod lampami a zanechávali za sebou na chodnících bizarní souhvězdí plivanců, špačků a papírků od bonbónů. Byli podráždění a zdůrazňovaně melancholičtí. Čehosi lační, těkající očima, výhružně přihrblí. Zoufale se snažili nepodobat se zbytku světa, a zároveň horlivě kopírovali jeden druhého a dvě tři populární filmové hvězdy. Nedalo se říct, že by jich bylo nějak přehnaně mnoho, ale byli velice nápadní, a já se nemohl zbavit dojmu, že zaplavili celé město a celý svět, možná proto, že každé město a celý svět jim náležely právem. Tušil jsem v nich jakési temné tajemství. Vždyť já sám jsem kdysi taky prostál dlouhé večery v partě přítelíčků z ulice, dokud se nenašli lidé jaksepatří, kteří nás z těch ulic zavedli jinam — a pak jsem mockrát a mockrát viděl stejné party ve všech městech naší zeměkoule, kde těch lidí jaksepatří asi nebylo dost. Ale nikdy jsem nedokázal do důsledku pochopit, jaká je to síla, která tyhle mladé lidi odtrhuje, odvrací a odvádí od dobrých knih, kterých je přece tak mnoho, od tělocvičen, jichž je v tomhle městě taky požehnaně, a koneckonců i od docela obyčejné televize, sila, která je žene do večerních ulic, aby tu stáli s cigaretou v zubech a tranzistorem v uchu, plivali (co nejdál), řehtali se (co nejprotivněji) a jinak nedělali nic. Když je nám patnáct, asi nám ze všech požehnání světa připadá skutečně vábné jen jedno jediné: pocit vlastní významnosti a schopnost vyvolávat všeobecný jásot nebo v nejhorším případě alespoň budit pozornost. Všechno ostatní se zdá nesnesitelně nudné a otravné, dokonce i — vlastně možná obzvlášť — ony způsoby dosahování vytčených cílů, které doporučuje unavený a popudlivý svět dospělých...

„A tady žije starej Ruen,“ přerušila mé úvahy Vuzi. „Ten má každej večer novou holku. Zařídil si to tak, prďoch jeden stará, že za ním choděj samy. Při událostech mu to utrhlo nohu... Vidíte? Nesvítí se a maj puštěnej gramec. A přitom je šerednej jako smrtelnej hřích.“

„Jednonohým lidem se zkrátka musí žít ohromně,“ řekl jsem roztržitě.

Samo sebou se zachichotala a pokračovala:

„A tady bydlí Sus. Je to rybák. To je, panečku, kluk!“

„Rybák?“ zeptal jsem se. „A co vlastně dělá, takový rybák Sus?“

„No rybákuje. Co jinýho dělají rybáci? Rybákujou. Nebo vás zajímá, kde slouží?“

„Ne, já se ptám, kde rybákuje.“

„No v metru...“ Najednou si přikryla ústa dlaní. „Heleďte, a nejste vy náhodou taky rybák?“

„Já? Proč? Je to snad na mně vidět?“

„Máte v sobě něco takovýho, hned jsem si toho všimla. To známe, tyhle včelky, co koušou do zad.“

„Ale jděte!“ řekl jsem.

Uchopila mě za loket.

„Vyprávějte mi něco,“ zaškemrala koketně. „Ještě jsem žádnýho skutečnýho rybáka osobně nepoznala. Přece se nenecháte prosit?“

„Jak jinak... To víte, že vám něco řeknu. Pro vás bych měl třeba ten o pilotovi a krávě.“

Škubla za můj rukáv.

„No tak...“

„Že ale je dneska horko!“ řekl jsem. „Ještě že jste ze mě stáhla to sako.“

„To máte jedno, tady stejně všichni všechno vědí. Vykládá to Sus, a jiný vlastně taky...“

„Ale prosím vás!“ podivil jsem se. „A copak vypráví, ten váš Sus?“

Okamžitě rukáv pustila.

„Sama jsem nic neslyšela, ale říkaly to holky.“

„A co říkaly?“

„No... všelicos... Možná že všichni lžou... Možná že Sus s tím nemá nic společnýho...“

„Hm ...,“ řekl jsem.

„Hlavně si o něm nemysli nic ošklivýho, Sus je moc hodnej kluk, akorát hrozně zamlklej.“

„A proč bych si měl o Susovi něco myslet?“ uklidnil jsem ji. „V životě jsem ho neviděl.“

Znovu mě uchopila v podpaždí a zapáleně prohlásila, že teď si dáme něco k pití.

„Nejvyšší čas, abysme do sebe někde něco vrazili, co myslíš?“

Tykat mi začala s naprostou samozřejmostí. Zahnuli jsme za roh a vyšli na magistrálu. Bylo tu světleji než ve dne. Zářily lampy, svítily i stěny domů, výklady obchodů plápolaly různobarevnými záblesky. Patrně jeden z kruhů Amadova ráje. Já si to všechno ovšem původně představoval trochu jinak. Čekal jsem řvoucí orchestry, křepčící páry, polonahé či dokonce nahé lidi. A tady bylo poměrně klidno. Už tu skoro nebylo k hnutí a já měl pocit, že jsou všichni opilí, ale především byli krásně a nápaditě oblečení a veselí. A skoro všichni kouřili. Nepohnul se tu ani vánek a vlny sivého tabákového dýmu se pohupovaly kolem pouličních lamp a luceren jako v zakouřeném pokoji. Vuzi mě zatáhla do nějakého podničku, zahlédla tam nějaké známé, kvapně mi slíbila, že si mě pak najde, a zmizela. V lokále bylo natřískáno. Lidi mě přimáčkli k pultu, a než jsem se stačil vzpamatovat, měl jsem v sobě velkou hořkou. Postarší hnědý strejda se žlutými bělmy mi hučel rovnou do tváře:

„... Kuen má nohu v háji, žejo! Broš se dal k artikům a teď je k ničemu. To máme už tři, žejo! No a na pravý straně nemaj nikoho, leda Finniho, a to Je eště horší, než kdyby tam nebyl vůbec nikdo. Finni je normální pingl, jinač nic. Žejo!“

„Co pijete?“ zeptal jsem se.

„Já vůbec nepiju,“ pronesl hrdě zahnědlý muž a vydechl na mě odér prachmizerné lavórovice. „Mám žloutenku. Víte vy, co je to žloutenka?“

Za mými zády se někdo malátně svezl z barové stoličky. Hluk chvílemi sílil, a pak zase utichal. Hnědolící muž přerývaně sípal příběh o nějakém individuu, které v práci poškodilo hadici a div se nezalklo čerstvým vzduchem. Nebylo snadné se v tom vyznat, protože podobné historky se sypaly ze všech stran.

„Ten blbec se nechal ukecat a vodešel a vona zatím zavolala nákladní taxík, dala jeho krámy naložit, vodvízt to všechno do města a tam to prostě vyklopit...“

„Vaši televizi bych si nepověsil ani na hajzl. Lepší přijímač než Omega stejně nikdo nevymyslí, mám souseda inženýra a ten to říká pořád. Prej lepší televizi než Omega stejně nikdo nevymyslí...“

„No a takhle teda skončila ta jejich svatební cesta. Vrátili se domů, táta ho vlákal do garáže — on má totiž tátu boxera — a tam ho zrychtoval, až kluk ztratil vědomí, museli k němu volat první pomoc...“

„... No tak jo, povídám, tak si nějakej chlast koupíme... A víš, jak to tam chodí: vobjednat si můžeš, kolik chceš, ale pak musíš vylemtat všechno, co ti přinesou. A von už byl rozjetej. Prej dáme si eště... A voni už brousej kolem a koukaj... Panejo, říkám si, nejvyšší čas zahnout kramle...“

„... Propáníčka, holčičko, s takovejma plícema bych neznal, co je to pláč, takový plíce má tak jedna z tisíce, a nemysli si, že ti chci jen sekat poklony, na to já si nepotrpím...“

Na uvolněnou barovou stoličku vedle mě se vyškrábala šlachovitá dívčina s patkou spadající až ke špičce nosu, zabušila pěstičkami do pultu a křičela: „Barmane! Barmane! Něco k pití!“ Halas zase mírně opadl a já zaslechl, jak se za mými zády nějací dva dohadují tragickým pološeptem: „A kde to sehnal?“

„Od Buby. Znáš Bubu? Toho inženýra...“

„No a co, je to to pravý?“

„Perfektní, div z toho duši nevypustíš!“

„Ale prej se k tomu potřebujou taky nějaký tabletky...“

„Kruci, buď zticha...!“

„Prosím tě, kdo by nás poslouchal... Máš je?“

„Buba mi krabičku dal, ale říkal, že v každý lékárně jsou toho hory... Dívej.“ Pauza. „De... Devon... Co je to?“

„Nějakej lék, jak to mám vědět?“ Obrátil jsem se. Jeden měl kypré nachové tváře, chlupatá prsa zčásti zahalená košilí rozepnutou až k pasu. A druhý mi připadal celý utrápený, ten s velkým houbovitým nosem. Oba se na mě napjatě zadívali.

„Nedáte si panáka?“ navrhl jsem jim.

„Ochlasto!“ vyštěkl pórovitý nos.

„Nech toho, Pete, nech toho!“ okřikl ho nachový obličej. „A nenech se vytočit, prosím tě!“

„Pokud byste potřebovali devon, můžu vám přenechat,“ pronesl jsem zřetelně a nahlas.

Zděšeně uskočili. Pórovitý nos se nenápadně rozhlédl kolem. Koutkem oka jsem zaregistroval, že několik tváří se obrátilo směrem k nám a vyčkávavě ztuhlo.

„Jdem, Pete,“ prohodil polohlasně nachový obličej. „Kašli na něj. Jdem.“

Někdo mi položil ruku na rameno. Ohlédl jsem se a spatřil hezkého opáleného muže s mohutným svalstvem.

„Přejete si?“ zeptal jsem se.

„Podívej se, kamaráde,“ oslovil mě vlídně, „nech toho. Nech toho, dokud není pozdě. Nejseš ty Nosorožec?“

„Já jsem hroch,“ zavtipkoval jsem.

„Neblbni, já to myslím vážně. Nedostals třeba někde přes hubu?“

„Hrozně. Jsem samá modřina.“

„To nic, nic si z toho nedělej. Dneska jsi to schytal ty, a zítra už budeš rozdávat sám... A devon a ty věci kolem — to je svinstvo, to mi věř. Na světě je plno svinstva, ale tohle je to nejhorší, rozumíš?“

Holčina s patkou mi poradila:

„Jednu mu přišij, co se do tebe má co montovat... Fízl zasranej...“

„Krávo vožralá,“ odtušil klidně opálený a otočil se k nám zády. Záda měl obrovská, obtažená poloprůsvitnou košilí a celá posetá oblými boulemi svalů.

„Tobě je do toho prd!“ křikla za ním ještě dívka a pak se obrátila ke mně. „Ty, borče, zavolej barmana, nějak ho sem nemůžu dostat.“

Postrčil jsem k ní svou sklenku a zeptal se:

„Do čeho se pustit teď?“

„Hnedka pudem, všichni,“ odpověděla dívka. Obrátila do sebe sklenku a rázem pohasla. „No a pokud se chceš povyrazit, tak to záleží na klice. Jak nemáš kliku, nikam se neprodereš. Nebo potřebuješ prachy, to kdybys chtěl náhodou k mecenášům. Ty asi nejsi místní, viď? Tohle u nás nikdo nepije. Hele, řekni mi, jaký je tam u vás... Nebo ne, dneska nikam nejdu, leda do Salónu. Náladu mám hnusnou a nic na to nepomáhá... Matka prej, tak si pořiď dítě! Jenže to je taky nuda, co s dítětem...?“

Zavřela oči a nechala bradu klesnout na propletené prsty. Vypadala vyzývavě a ublíženě zároveň. Pokusil jsem se trochu ji rozptýlit, ale už si mě přestala všímat a náhle opět freneticky zavřeštěla: „Barman! Panáka! Barman!“ Podíval jsem se po Vuzi, ale nikde jsem jí nezahlédl. Ulicemi táhly davy a lokál se taky vyprazdňoval. Všichni kráčeli stejným směrem a asi za pět minut mě proud lidí vynesl na náměstí. Byla velké a špatně osvětlené — rozsáhlé chmurné prostranství, vroubené světelným prstencem pouličních lamp a zářících výkladů. A plné lidí.

Stáli namačkaní jeden na druhého — muži, ženy, chlapci i děvčata — všichni netrpělivě přešlapovali a na něco čekali. Téměř nikdo nemluvil. Tu a tam se rozežhnuly doutníky a cigarety, které ze tmy vytínaly sevřené rty a vtažené tváře. Pak se tichem rozezněly údery věžních hodin a nad náměstím se rozzářily obří světelné panely. Byly tři — rudý, modrý a zelený — ve tvaru nepravidelných trojúhelníků se zaoblenými vrcholy. Dav se vlnil a strnul. Všichni kolem mě dusili cigarety. Panely mírně pohasly a začaly jeden po druhém pravidelně blikat: rudý — modrý — zelený — rudý — modrý — zelený... Na čele jsem pocítil závan horkého vzduchu a náhle se mi z toho všeho zatočila hlava. Lidé se mačkali a strkali do sebe. Stoupl jsem si na špičky. Ti přímo pod panely uprostřed náměstí stáli bez pohnutí; vznikal dojem, jako by dočista zcepeněli a nepadají jen proto, že je drží kolemstojící dav. Rudá — modrá — zelená — rudá — modrá — zelená... Zdřevěnělé tváře, obrácené vzhůru, strnulé vypoulené oči. Mezitím nastalo absolutní ticho, takže když pronikavý ženský hlas někde kousek ode mě zaječel: „Traská, třaska!“ překvapeně jsem sebou trhl. K té ženě se hned přidaly desítky dalších hrdel: „Třaska, třaska!“ Lidé na chodnících po obvodu náměstí se rytmicky roztleskali do taktu blikajících panelů a skandovali jednotvárnými hlasy: „Třas-ka, třas-ka, třas-ka!“ Někdo se mi ostrým loktem zapřel do zad, jiný se na mě ztěžka navalil a strkali mě dopředu, do středu náměstí, pod panely. Udělal jsem krok, pak další, pak jsem tempem stále rozhodnějším vyrazil kupředu sám, soustředěně rozhrnuje zmalátnělý dav. Dva mladí lidé, doslova přimrzlí k zemi jako rampouchy, se najednou nereflektovaně rozkymáceli, křečovitě se chopili jeden druhého, škrábali a tloukli kolem sebe, seč jim síly stačily, ale jejich strnulé tváře zůstávaly dál nastaveny mihotajícímu barevnému nebi... Rudá — modrá — zelená — rudá — modrá — zelená... Pak ten pár stejně neočekávaně všeho nechal. A já v tom okamžiku konečně pochopil, že je to všechno obrovská legrace, prostě opravdu k popukání. Všichni jsme se smáli. Popadl jsem kolem pasu jednu báječnou holku a roztančili jsme se; jako kdysi, tak, jak to má být, jako před dávnými a dávnými lety, jako vždycky — bezstarostně, aby se z toho člověku točila hlava, aby nás všichni obdivovali, a pak jsme poodešli stranou a já ji dál držel za ruce a nemusili jsme o ničem mluvit a ona hned souhlasila, že ten řidič je hrozně zvláštní člověk. Alkoholiky nemůžu vystát, řekl Riemayer, a ten houbovitý nos — to je ten nejopravdovější alkoholik, ale co devon, zeptal jsem se, co si počnem bez devonu, když máme báječnou zoologickou zahradu, kde si býci tak rádi lehají do bahna, protože z bahna pořád vyletují tiplice, a Řím, řekl jsem, nějací idioti mi vykládali, že prý je ti padesát, to je mi pěkná pitomost, já bych ti hádal nanejvýš tak pětadvacet, a tohle je Vuzi, už jsem jí o tobě vyprávěl, ale já vám přece překážím, řekl Riemayer, flám nikdo překážet nemůže, řekla Vuzi, a tohle je zas Sus, nejlepší rybák, popadl flusku a zasáhl skata rovnou do oka. A Hooger uklouzl a upadl do vody, aby ses nám tak nakonec utopil, řekl Hooger, jen se podívej, plavky už se ti rozpustily, vy jste ale legrační, řekl Len, to je přece taková hra na chlapečka a gangstera, jen si vzpomeňte, jak jste si na to hráli u Marii... Ach, to je mi dobře, proč mi ještě nikdy v životě nebylo tak dobře, a je to vlastně k vzteku, vždyť takhle by mohlo být každý den, Vuzi, řekl jsem, jsme my to ale pasáci, Vuzi, lidé před sebou ještě nikdy neměli tak závažný úkol, Vuzi, a my jsme ho vyřešili, byl by tu už jen jeden problém, jeden jediný problém na světě, vrátit lidem duchovní podstatu, duchovní starosti, ne, Susi, řekla Vuzi, já tě mám strašně ráda, Oscare, ty jsi tak bezva, ale chtěla bych, aby to byl Ivan, a objal jsem ji a pochopil, že ji smím líbat, a řekl jsem jí, já tě miluju...

Buch! Buch! Buch! V nočním nebi něco zatřaskalo, shůry se sypaly ostré cinkavé střípky a rázem bylo chladno a lezavo. Kulometné dávky. „Lehni si, Vuzi,“ zařval jsem, i když jsem ještě vůbec ničemu nerozuměl, hodil jsem ji na zem a padl přes ni, abych ji ochránil před kulkami, a vtom mě někdo začal mlátit do obličeje...

Tratatata... Kolem mě trčeli jako plaňkový plot ztumpachovělí lidé. Někteří už začali přicházet k sobě a omámeně blýskali bělmy. Pololežel jsem na prsou muže tvrdého jako lavice a přímo před mýma očima se černala jeho dokořán otevřená tlama s lesklým proužkem slin na bradě... Modrá — zelená — modrá — zelená — modrá — zelená... Něco mi scházelo. Kolem se rozléhaly pronikavé výkřiky, nadávky, někdo sebou hystericky mlátil a kvílel. Nad náměstím narůstal sytý mechanický ryk. Ztěžka jsem zvedl hlavu. Panely visely přímo nade mnou, modrý a zelený se rovnoměrně rozsvěcely, kdežto červený zhasl a sypalo se z něj skleněné smetí. Tratatata — a pukl a zhasl i zelený trojúhelník. Modrým přerušovaným světlem nespěchavě proplouvala široká křídla, z kterých se utrhovaly narudlé blesky výstřelů.

Znovu jsem se pokusil zalehnout, ale nešlo to, všichni kolem stáli jako solné sloupy. Pár kroků od nás něco ohavně pšouklo, z toho místa okamžitě vyrostl hřib žlutozeleného dýmu a šířil kolem sebe nesnesitelný puch. Pok, pok! Nad náměstí vzlétly další dva hřiby. Dav zavyl a zmateně se zahemžil. Žlutavý dým byl ostrý jako hořčice, z očí se mi vyvalily slzy, z úst sliny, rozbrečel a rozkašlal jsem se a všichni kolem se také rozkuckali a uslzeně chroptěli: „Pakáž! Verbež jedna! Bijte intly!“ Nad dav se znovu sunul stále silnější řev motorů. Letadlo se vracelo. „Proboha, lehněte si, idioti!“ zařval jsem. Ti v mém nejbližším okolí se pokáceli jeden přes druhého. Tratata ...! Tentokrát kulometník nezasáhl a dávka přejela po protějším domě, zatímco plynové bomby opět dopadly přesně do cíle. Světla kolem náměstí byla najednou ta tam, zhasl i modrý trojúhelník a v černočerné tmě se strhl nepředstavitelný zmatek.