"Dravci meho stoleti" - читать интересную книгу автора (Strugackij Arkadij, Strugackij Boris)

Kapitola sedmá

Ani nevím, jak jsem se k tomu vodotrysku dostal. Asi mám zdravé reflexy a obyčejná studená voda — to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Aniž jsem se svlékal, vlezl jsem si do kašny a lehl si. Hned se mi ulevilo. Ležel jsem na zádech a do obličeje se mi sypaly vodní krůpěje z fungující fontány, což bylo neobyčejně příjemné. Byla tu naprostá tma a ticho, větvovím a tryskající vodou se prodíralo jen tlumené světlo hvězd. Několik minut jsem jen tak nazdařbůh sledoval jednu jasnější, která se pomalu pohybovala, dokud jsem si neuvědomil, že je to retranslační družice Europa; hned mě napadlo, jak je to všechno odsud daleko a jak tíživé a nesmyslné jsou vzpomínky na hnusnou lidskou břečku tam na náměstí, na odporné láteření a vřískot, na rozplizlé chrchlání pukajících plynových pum a zatuchlý smrad, který obracel žaludky i plíce naruby. Chápajíce svobodu svou jakožto rozhojňování a kvapné naplňování potřeb, mihlo se mi hlavou, deptají podstatu svou, neboť v sobě probouzejí mnoho potrhlých a hloupých tužeb, zvyků, obyčejů i těch nejzhovadilejších rozmarů... Když můj převzácný Pek spokojeně kroužil nad prostřeným stolem a s potěšením si mnul ruce, rád citovával starce Zosimu. Byli jsme tenkrát usmrkaní kadeti a naprosto vážně jsme si namlouvali, že výroky tohoto druhu se v naší době hodí leda k tomu, abychom se blýskli svou erudicí a smyslem pro humor... Vtom kdosi hlučně žbluňkl do vody asi deset kroků ode mě.

Zpočátku chraplavě kašlal, chrchlal a smrkal, takže jsem si pospíšil z vody ven; ten člověk se tam ještě chvíli cachtal a máchal, až najednou ztichl, aby vzápětí vychrlil celý ohňostroj příšerných kleteb:

„Hnidy nestydatý,“ ryčel ten chlap, „prrrostitutky... čubky svinský... Do živejch lidí! Hyeny smradlavý, ksindl jeden prašivá... Slegaři študovaný, svině...“ Znovu si zuřivě odkašlal. „Tak vono je jim trnem ve voku, že se lidi trochu povyrazej... A nějakej hajzl mí tam šláp do ksichtu...“ Chorobně zasupěl. „Aby je čert vzal i s celou tou jejich třaskou, a chraň mě pánbu ještě jednou tam jít...“

Znovu zasténal a zvedl se. Bylo slyšet, jak z něj crčí voda. To už jsem v hustém šeru nejasně zahlédl jeho rozkymácenou postavu. Taky si mě všiml.

„Hele, kamaráde, neměl bys cígo?“ zavolal na mě.

„Měl.“

„Svině,“ řekl. „Že mě taky nenapadlo cigára vyndat. Hupsnul jsem tam celej voblečenej.“ Dopleskal ke mně a přidřepl hned vedle. „Nějakej blbec mi šláp do držky,“ oznámil mi.

„Po mně se taky někdo proběhl,“ sdělil jsem mu solidárně. „Všichni byli jako pominutí.“

„Ty, ale jedno mi řekni — kde berou ten slzák?“ zeptal se mě. „A kulomety?“

„A letadla,“ dodal jsem.

„Copak letadlo,“ namítl živě, „letadlo mám taky. Koupil jsem ho výhodně z druhý ruky, za sedm stováků... Ale co tím sledujou, to nechápu!“

„Je to sebranka,“ řekl jsem. „Těm je třeba pořádně dát přes hubu, a bude to...“

Žlučovitě se rozesmál.

„Jó, hochu, to už tady bylo... Ty tě tak zříděj... Myslíš, že to nikdo nezkoušel? A jak je řezali! Ale nejspíš to všechno bylo málo... Ty jsme měli zašlapat do země i s jejich hovnama, jenže jsme to nějak propásli... A teď bijou voni nás. Lidi jsou dneska hrozně měkký, tak je to, hochu. Každej na všechno kašle. Vodkroutí si svoje čtyři hodiny, trochu se naleje a hurá na třasku — a můžeš do něj třeba smažit z kanónu.“ Bezradně se plácl po mokrých bocích. „A to prej bejvaly doby,“ zaúpěl zoufale, „že nesměli ani ceknout! Sotva někdo z nich někde něco plác, už měl v baráku pár chlapů v bílejch kápích nebo černejch košilích, strčili mu jich pár do zubů, spočítali mu žebra a štandopéde do lágru, aby si příště neplácal játra... Kluk mi vykládá, jak ve škole pomlouvaj fašisty: Prej negrům ubližovali, všechny vědce umořili a prej diktatura, koncentrák... Jenže tyhle se tenkrát neměli pronásledovat, ty se měli pěkně zadupat do země, aby už se nám to tu nemohlo rozplemenit!“ Dlouze popotáhl a přejel si hřbetem ruky pod nosem. „Zejtra ráno abych šel do práce, a já mám takhle zřízenej zpěvník... Pojď někam na jednu, nebo se nakonec nastydneme.“

Prolezli jsme křovím a dostali se na ulici.

„Tady za rohem je Pohlazeníčko,“ oznámil mi.

V Pohlazeníčku posedávalo a postávalo plno polonahých lidí s mokrými vlasy. Pokud to mohu posoudit, chovali se všichni jaksi stísněně, jako by se styděli, a podmračeně se jeden druhému chlubili modřinami a škrábanci. Několik dívek jen v kalhotkách se shluklo kolem elektrického krbu a sušilo si sukně — publikum je platonicky popleskávalo po nahých tělech. Můj společník okamžitě zamířil doprostřed davu, mával rukama nad hlavou, hlučně smrkal do palce a ukazováku a ustavičně hlásal, že „ty svině je třeba zadupat do země“. Ostatní mu přikyvovali.

Požádal jsem o ruskou vodku, a jakmile dívky od krbu odešly a oblékly se, stáhl jsem si havajku a přisedl k teplu sám. Barman přede mě postavil sklenici a znovu se vrátil za pult k objemnému časopisu — doluštit křížovku. Hosté si rozčileně povídali.

„To mi řekněte, proč musejí hned střílet! Jako by už toho střílení nebylo dost! Jsou namouduši jak malí... Akorát ničit majetek, to je jejich...“

„Jsou to banditi, horší než gangsteři, ale ať je to jak chce, ta třaska je taky pěkná ničemnost...“

„To je teda pravda. Onehdy mi moje holka povídá, tati, já jsem tě viděla, byl jsi modrej jako nebožtík a tak strašnej, a to je jí teprve deset let, jak tomu pak má člověk kouknout do očí?“

„Jářku, chlapi,“ ozval se barman s hlavou skloněnou nad časopisem. „Zábava na čtyři, co by to mohlo bejt?“

„No dobrá. Ale kdo si to všechno vymyslel? Třasku a ty oramo..., a-ro-ma-ti-zé-ry... Co! Takhle je to...“

„Když je člověk takhle zmáchanej, udělá mu nejlíp brandy.“

„...Počkali jsme si na něj na mostě. Koukáme, jde takovej brejlatej a nese si rouru se sklama. A my hrr na něj — a do vody. S brejlema i s tou rourou, akorát zaškubal nožičkama... No a pak přilít Nozdra, kterýho mezitím vzkřísili, podíval se z mostu, jak to tam dole bublá. Kluci, povídá, vy jste ožraly, či co... Dyť to není von, tohohle já vidím prvně v životě, povídá...“

„To já bych řek, že by na to měl bejt zákon: Jakmile máš rodinu, žádný klackování po třaskách...“

„Jářku, lidi,“ ozval se barman. „Co by mohlo bejt literární dílo na sedům. Knížka?“

„... Podívejte se, pane, třeba já měl v četě hned čtyři intly, kulomeťáky. A vopravdu musím říct, že se uměli prát jako čerti... Vzpomínám si, jak jsme brali roha vod skladišť — však víte, kde to je, teprve nedávno se tam začala stavět nějaká továrna — a dva z nich zůstali, že nám budou krejt záda. Mimochodem se jich vo to nikdo neprosil, hrnuli se do toho úplně sami. A když jsme se pak vrátili, ty dva viseli na portálovým jeřábu, úplně nahatý a všechno vytrhaný rozpálenejma kleštěma. Takhle to bylo, jasný? Jenže teď mě tak napadá, kde asi dneska jsou ty dva zbylý? Třeba mě taky krmili slzákem, takový jsou schopný všeho...“

„Copak to věšení... To nás taky věšeli za různý oudy.“

„Zadupat je do země až po nozdry, a basta!“

„Já jdu. Přece tu nebudu jen tak sedět... Už mě z toho pálí žáha. A tam už je to možná vopravený...“

„Hej, barmane! Holky! A do dna!“ Moje havajka mezitím uschla. Oblékl jsem se, a když se kavárnička vyprázdnila, přestěhoval jsem se ke stolku a zadíval se do kouta, kde dva vybraně oblečení starší pánové slámkou usrkávali svůj drink. Byli nápadní na první pohled — uprostřed noci nocoucí seděli v obyčejném nočním pajzlíku, navlečení do přísných černých obleků s černými kravatami u krku. Nepromluvili spolu ani slovo a jeden z nich neustále sledoval hodinky. Začal jsem přemýšlet o všem možném. Tak co, doktore Opire, co říkáte takové třasce? Byl jste na náměstí? Ale že se vůbec ptám, tam vy jste samozřejmě nebyl... Škoda. Rád bych věděl, co si o tom myslíte. Ostatně čert vás vem. Co mně je do toho, co si myslí doktor Opir. A co si o tom myslím já sám? Co si o tom myslíš, ty vysoce kvalitní lazebnická surovino? Už abych se aklimatizoval. Nemořte mi hlavu indukcí, dedukcí a technickými finesami. Nejdůležitější je co nejrychleji se aklimatizovat. Připadat si jako jeden z nich... Teď zase šli všichni na náměstí. Prese všechno, co se tam odehrálo, se vrátili zpátky na náměstí. Kdežto já nemám ani v nejmenším chuť se tam vracet. Já bych teď s velkou radostí šel domů a vyzkoušel svou novou postel. Jenže kdy bych se pak dostal k rybákům? Intlové, devon a rybáci. Že by intlové byla nějaká místní zlatá mládež? A devon... ten devon nesmím ani na chvíli pustit ze zřetele. Stejně jako Oscara. Takže teď jsou na řadě rybáci...

„Rybáci mi připadají poněkud vulgární,“ řekl tlumeně, avšak rozhodně ne šeptem jeden z černých obleků.

„Víte, ona je to spíš otázka temperamentu,“ namítl druhý. „Třeba já Karagana v žádném případě neodsuzuji.“

„Abyste mi dobře rozuměl — já ho taky neodsuzuji. Mírně řečeno mě ovšem šokoval fakt, že se nerozpakoval vzít svůj podíl zpátky. Tak by se skutečný gentleman nezachoval.“

„Pardon, ale Karagan přece není žádný gentleman. Je to jen výkonný ředitel. Proto ten sklon k malichernosti a řekl bych k hrabivému křupanství...“

„Přece byste nebyl tak upjatý. Rybáci jsou zajímaví. Po pravdě řečeno nevidím důvod, proč bychom se tím neměli zabývat. Staré metro je naprosto solidní záležitost. Wilde je samo sebou mnohem vznešenější a uhlazenější než Nivel, ale to ještě neznamená, že bychom se Nivela měli zříct...“

„Vy jste skutečně ochoten...“

„Třeba hned... Mimochodem, je za pět minut dvě. Jdeme?“

Zvedli se, barmanovi věnovali zdvořile přátelskou úklonu a zamířili k východu — elegantní, vyrovnaní, shovívavě povznesení. Měl jsem obrovské štěstí. Hlasitě jsem zívl, jen tak do vzduchu prohodil: „Že bychom se taky zašli podívat na náměstí...?“ rozhrnul židle a pustil se za těmi dvěma. Ulice byla osvětlena jen velmi spoře, ale zahlédl jsem je hned. Nespěchali. Ten, co šel vpravo, byl menší, a když procházeli pod lampou, všiml jsem si, že má měkké a řídké vlasy. Moc bych býval nedal za to, že už zase mlčeli.

Obešli parčík, zabočili do naprosto tmavé uličky, rezolutně se vyhnuli opilci, který se pokoušel zapříst s nimi přátelskou debatu, a náhle se bez jediného rozhlédnutí vnořili do zahrady, obklopující velký ponurý dům. Zaslechl jsem, jak dutě klaply těžké dveře. Bylo za dvě minuty dvě.

Odstrčil jsem opilce, vkročil do zahrady a posadil se na stříbřitě natřenou parkovou lavičku v šeříku. Byla dřevěná, cestička vedoucí k domu se žlutala pískem. Vchod do domu osvětlovala modrá žárovka a já rozeznal dvě karyatidy, podepírající balkón nade dveřmi. Na vchod do metra to moc nevypadalo, ale protože to samo o sobě ještě nic neznamenalo, rozhodl jsem se počkat.

Dlouho jsem čekat nemusel. Zašramotily nějaké kroky a na pěšině ze tmy vyvstala postava v dlouhém plašti. Byla to žena. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, proč mi její hrdě vztyčená hlava s válcovým účesem, v němž se ve svitu hvězd třpytily velké drahokamy, připadala tak známá. Vykročil jsem jí vstříc a se snahou propůjčit svému hlasu ironicky zdvořilý tón jsem pronesl:

„Jdete pozdě, milostivá, už jsou dvě pryč.“

Ani trochu se nepolekala.

„Ale to snad ne?!“ zvolala. „Že by mi šly hodinky pozdě?“

Byla to táž žena, která se odpoledne poškorpila s řidičem náklaďáku, ale mě samozřejmě nepoznala. Ženy s tímhle štítivě odchlíplým spodním rtem si nikdy nepamatují náhodné kolemjdoucí. Nabídl jsem jí rámě a vystoupili jsme spolu po širokých kamenných schodech ke vchodu. Obrovité dveře neměly daleko k poklopu reaktorového sila. V hale nikdo nebyl. Žena bez dlouhého otálení odhodila plášť do mých rukou a kráčela dál, kdežto já se na pár vteřin zdržel a v obrovském zrcadle kriticky zhodnotil svůj zevnějšek. Mistr Gaoey je pašák, ale držet bych se rozhodně měl někde ve stínu. Vstoupili jsme do sálu.

Nene, tohle mohlo být všechno možné, jenom ne metro. Zdi obkládané tmavým dřevem, asi pět metrů nad podlahou se táhla galérie s balustrádou. Z velkolepého stropu se jen rty smutně usmívali růžoví kučeravě plaví andělíčkové. Téměř celý sál byl zastavěn řadami měkkých křesel, na první pohled velice masivních a čalouněných prolamovanou kůží. V nich se ležérně rozvalovali přepychově odění lidé, většinou starší muži. Zírali do hloubi sálu, kde na pozadí nadýchaného černého sametu zářil jasně nasvícený obraz.

Nikdo nám nevěnoval pozornost. Dáma proplula někam do předních řad, kdežto já jsem se posadil nedaleko dveří. V sále se mlčelo a kouřilo, z tlustých doutníků stoupaly namodralé pramínky dýmu, pod elektrickým lustrem mírumilovně zářily četné pleše. Soustředil jsem se na obraz. Nejsem žádný velký znalec výtvarného umění, ale v tomto případě šlo podle mého soudu o Raffaela — pokud to nebyl originál, musela to být skutečně dokonalá kopie.

Zahřměl šťavnatý měděný úder a hned nato vedle obrazu doslova vyrostl vysoký chlapík v černé masce, od hlavy až k patě politý přiléhavým černým trikotem. Za ním se na scénu připajdal hrbatý trpaslík v šarlatové hazuce. V krátkých předpažených tlapkách třímal obrovský, matně pableskující meč, působící už na první pohled vskutku zlověstně. Ztuhl vpravo od obrazu, zatímco maskovaný pokročil kupředu a přitlumeně promluvil:

„V souladu se zákony a stanovami ctihodné společnosti mecenášů a ve jménu umění posvěceného a neopakovatelného, z moci, dané mi tímto shromážděním, jsem přezkoumal historii a hodnoty tohoto obrazu a nyní...“

„Prosím přerušte to!“ ozval se za mnou ostrý hlas. Všichni se obrátili. Podíval jsem se tím směrem taky a zjistil jsem, že se do mě zaryly ocelové pohledy tří mladých a patrně velice silných mužů ve vznešeně staromódních tmavých oblecích. V pravém očním důlku jednoho z nich se leskl monokl. Několik vteřin jsme se navzájem beze slova hodnotili, potom mladý muž trhl tváří a nechal monokl z oka vypadnout. Okamžitě jsem se zvedl. Všichni najednou se rozběhli ke mně, našlapujíce měkce a neslyšně jako kočky. Sáhl jsem po křesle, ale připadalo mi příliš těžké. Vrhli se na mě. Přivítal jsem je, jak nejlépe jsem uměl, a ze začátku to šlo výborně, jenže jsem velmi rychle pochopil, že mají v pravičkách boxery, měl jsem co dělat, abych stačil ránám uhýbat. Přitiskl jsem se zády ke zdi, bedlivě je sledoval a oni s těžkým oddechováním sledovali mě. Ještě pořád zůstávali dva. Ze sálu zaznívalo tiché pokašlávání. Z galérie po dřevěných schodech chvatně sbíhali další čtyři, schodiště vrzalo a skřípalo na celý sál. Je to špatné, mihlo se mi hlavou, a rozhodl jsem se pro frontální průlom.

Byla to těžká práce, přesně jako v Manile, jenže tam jsme se bránili ve dvojici. Kdyby radši stříleli, to bych určitě některému z nich dokázal sebrat revolver. Jenže celá šestice se na mě vrhla jen s boxery a gumovými obušky. Ještě štěstí, že měli tak málo místa. Levou rukou už jsem nevládl, a vtom čtyři bleskurychle odskočili a pátý na mě z plochého lesklého kanystru vychrstl nějakou studenou ohavnost. Zároveň v sále zhaslo světlo.

Tyhle legrácky už jsem znal: teď oni mě viděli, kdežto já je ne. Zřejmě by to býval byl můj konec, ale hned nato nějaký hlupák rozrazil dveře dokořán a zahlaholil dobře posazeným basem: „Omlouvám se nastotisíckrát, ostudně jsem se zdržel a nekonečně lituji...“ Vyrazil jsem přes padající těla ke světlu, přehnal se dvoranou, z posledních sil se opřel do masivních venkovních dveří, zraněnou levou ruku jsem uchopil pravičkou a rozběhl jsem se po pískové pěšince. Nikdo mě nepronásledoval — já však běžel přes dobré dva bloky, než mi došlo, že už bych mohl zastavit.

Svalil jsem se na záhon a dlouho jsem ležel v tuhé trávě a ústy lapal vlahý teplý vzduch. Hned se seběhlo několik zvědavců. Stoupli si nade mě do půlkruhu a soustředěně na mě čučeli, dokonce si ani nesdělovali dojmy. „Táhněte pryč...,“ zavrčel jsem, když jsem se konečně zvedl. Chvatně se rozešli. Chvíli jsem postál a podumal, kde to vůbec jsem, načež jsem se odbelhal směrem k domovu. Pro dnešek už toho bylo dost. Naprosto nic jsem nepochopil, ale i tak jsem toho všeho za celý den měl až nad hlavu. Ať už ti členové ctihodného spolku mecenášů byli kdokoli — tajní ctitelé světového malířství, nedorazené zbytky aristokratických spiklenců či ještě kdovíco — prali se surově a nelítostně, a ten největší pitomec v sále se nakonec s největší pravděpodobností vyklubal ze mě.

Minul jsem náměstí, kde už zase ve volném rytinu blikaly tři barevné panely a stovky hysterických hrdel vyřvávaly: „Třas-ka, třas-ka!“ Tady už jsem si taky užil až dost. Příjemné sny jsou samo sebou vždycky lepší než nepříjemná realita, jenže my přece nežijeme ve snu... V podniku, do kterého mě původně zavedla Vuzi, jsem vypil láhev ledové minerálky, bezmyšlenkovitě zahleděn na policejní hlídku, která mírumilovně parkovala u barového pultu, jsem si trochu odpočinul, vyšel ven a zamířil na svou Druhou předměstskou. Za levým uchem se mi nalévala boule velikosti tenisového míčku. Bylo mi zle a šel jsem pomalu, co nejblíž podél plotů a zídek. Najednou jsem za zády zaslechl dupot, pevných podrážek a nějaké hlasy. „Ty jsi měl bejt v muzeu, a ne v hospodě!“

„Nnneexistuje... A jsem střízlivěj. C-copak to nnnechápete, jedna flaštinka moselskýho...“

„Taková zvrácenost. Namaže se a ještě si sežene děvku...“

„Jakápak děvka? T-to je jedna mmmodelka...“

„Popere se kvůli běhně a ještě nás nutí, abychom se kvůli ní prali taky...“

„K-kruci, proč věříte jim, a mně ne?“

„Protože jsi pod obraz! Ty jsi stejný pacholek jako oni. Možná ještě horší...“

„To je jedno! Toho b-bídáka s boxerem jsem si zapamatoval dobře... Moc dobře... A nedržte mě... Pudu sám!“

„Nic si nepamatuješ, kamaráde. Hned ti srazili brejle, a bez brejlí nejsi člověk, ale slepý dřevo. A nemlať sebou, nebo tě šoupnem do kašny.“

„Upozorňuju tě — ještě jeden takovejhle skandál, a poženem tě svinským krokem. Opilý kulturtrégr — taková zvrácenost!“

„Proboha, nečti mu, chudákovi, levity a nech ho trochu prospat...“

„Klucíí! Támhle je ten b-bídák!“

Ulice byly úplně prázdné, takže ten bídák jsem zřejmě měl být já. Už jsem dokázal ohnout levou ruku v lokti a zase ji narovnat, ale strašně to bolelo, a tak jsem zůstal stát a chtěl jsem je nechat přejít. Byli tři. Mladší chlapci, všichni ve stejných přílbách, naražených do očí... Jeden nich, takový pevný a podsaditý chasník, kterého vzniklá situace vysloveně těšila, pevně svíral loket toho hlučného — urostlého, tlamatého, celého rozkymáceného a podnikajícího nekontrolované výpady do všech stran. Třetí, vyzáblý čahoun s úzkou tmavou tváří, kráčel kousek za dvojicí s rukama založenýma za zády. Když došli až ke mně, rozkymácený kolohnát rozhodně zabrzdil. Podsaditý se pokusil postrčit ho dál, leč marně. Čahoun mě mezitím o několik kroků přešel, pak také zastavil a netrpělivě se ohlédl přes rameno.

„Už tě máme, ty d-dobytku!“ zařval opilec a pokusil se mě volnou rukou chytit pod krkem.

Ustoupil jsem k plotu, obrátil se k podsaditému a řekl mu:

„Ani jsem se vás nedotkl.“

„Nech toho vyvádění!“ okřikl výtržníka zpovzdáli čahoun.

„Já si tě moc dobře pamatuju!“ řval opilec. „Mně neutečeš! Já si to s tebou vyřídím!“

Hrnul se na mě a vláčel za sebou i pořízka, který se do něj zaťal jako policejní buldok.

„To není on, prosím tě,“ přemlouval opilce pořízek, který se i nadále báječně bavil. „Tamten šel přece na třasku, kdežto tenhle nic nepil..., je střízlivěj...“

„Mě nevoblafneš ...!“

„Naposledy tě upozorňuju, že tě vyhodíme!“

„Bojí se, hajzl! Náramek si sundal!“

„Ty ho přece nemůžeš vidět! Nemáš brejle, blbečku!“

„Já náhodou vidim všechno, a móc dobře...! A i kdyby to nebyl von...“

„Sakra nech už toho...“

Dlouhán k nim nakonec pro jistotu přistoupil taky a popadl opilce s druhé strany.

„Tak běžte, prosím vás!“ zasyčel na mě podrážděně. „Co tu okouníte? To jste ještě nikdy neviděl namazanýho?“

„Nené, ten mi neuteče!“

Šel jsem po svých. Domů už to nebylo daleko. Trojice mě hlučně následovala.

„Já do něj v-vidím skrznaskrz, abyste věděli! Pěknej pán tvorstva... Nachlastá se, až se z toho zeblije, n-namlátí někomu držku — ovšem sám jich taky držel požehnaně — a víc nepotřebuje... P-pusťte mě na něj, já mu jich vyšiju takovejch...“

„Tys to teda dopracoval, abysme ho vlekli jako ňákýho gangstera...“

„Tak mě neto... neveď ...! N-nenávidím je ...! Třasky... Kořalky... Štětky... Rosol rozplizlej...“

„No jistě, jistě, uklidni se... Hlavně nepadej...“

„Těch vý-výtek už snad bylo dost...! Už mám plný zuby toho vašeho farrizej... štvi... purrri... tantismu... Ty se musej rrrozsápat! Postřřřílet! Všechny je setřřřít z povrchu zemskýho!“

„Ty ses teda zpanákoval. A já blbec si myslel, že už se z toho sebral.“

„Já jsem střřřízlivej...! Všechno si pamatuju. Dneska je vosumadvacátého... Nebo snad ne?“

„Drž hubu, vole!“

„Čššš! Přřřesně tak! Nepřítel je ve střehu... Kluci, tady byl někde fízl... Přece jsem s ním mluvil... A náramek si stáhnul, sssvině... Ale já toho fízla eště do vosumadvacátýho...“

„Herdek buď už zticha!“

„Pšššt! A dost... Ani slovo! Žádný strachy, vo minomety se postarám.“

„Já snad toho hajzla zabiju...“

„Na nepřřřátele civilizi... lace... Půldruhýho tissssíce kubíků slzáku — osobně... Šest sektorů... Úúúú...!“

To už jsem stál před vraty svého domu. Když jsem se ohlédl, opilec ležel tváří k zemi, pořízek nad ním seděl na bobku a čahoun si kousek stranou mnul hranu pravé dlaně.

„Proč jsi ho takhle sejmul?“ zeptal se podsaditý vyčítavě. „Určitěs mu něco udělal.“

„Už těch keců bylo dost,“ procedil dlouhán zuřivě skrz zuby. „My se snad nikdy neodnaučíme žvanit. A chlastat kořalku. Už toho bylo dost.“

Budeme jako děti, doktore Opire, pomyslel jsem si a co nejtišeji vklouzl do dvora. Křídlo vrat jsem přivíral pomaloučku a ještě jsem ho podržel, aby zámek necvakl.

„A kde je ten chlap?“ zeptal se dlouhán tlumeně.

„Kdo?“

„Ten chlap, co šel před náma...“

„Někam zahnul.“

„Nevšiml sis kam?“

„Prosím tě, já měl jiný starosti.“

„Škoda... No nic, zvedni ho.“

Ustoupil jsem do stínu jabloní a sledoval, jak vlečou opilce kolem vrat. Úděsně chroptěl. V domě bylo ticho. Zašel jsem do svého bytu, svlékl jsem se a dopřál si horkou sprchu. Havajka i kalhoty čpěly slzným plynem a zůstaly na nich mastné skvrny po fosforeskující kapalině. Všechno jsem to hodil do utilizátoru. Potom jsem se detailně prozkoumal v zrcadle a sám jsem se divil, jak lacino jsem se z toho dostal — boule za uchem, pořádná modřina na levém rameni a několik podlitin na žebrech. A odřené klouby.

Na nočním stolku jsem objevil vzkaz, ve kterém se mi uctivě navrhovalo, abych zaplatil nájemné za prvních třicet dnů pobytu. Částka to byla opravdu značná, ale snesitelná. Odpočítal jsem pár bankovek a vložil je do prozíravě ponechané obálky, lehl jsem si do postele a zdravou ruku založil za hlavu. Ložní prádlo bylo chladné a šustivé, otevřeným oknem do ložnice proudil noční vzduch se slanou příchutí moře. Nad uchem mi příjemně syčel fonor. Chtěl jsem si před spaním ještě pár věcí promyslet, ale byl jsem k smrti utrmácený a rychle jsem usnul...

Něco mě probudilo. Otevřel jsem oči a napjatě se zaposlouchal. Kdesi poblíž buď někdo plakal, nebo si tenkým hláskem prozpěvoval. Tiše jsem vstal a vyklonil se z okna. Tenký přerývaný hlásek broukal: „...v rakvích krátce poleží, aby opět z hrobů vyšli a žili tu jako živí mezi živými...“ Následovaly tlumené vzlyky. Z dálky sem jako komáří zvonění doléhalo: „Třaska, třaska!“ A znovu ten skomíravý hlas: „...krev s hlínou smísí, by již nepojedl...“ Napadlo mě, že to asi ve svém pokoji pláče a lamentuje opilá Vuzi, a polohlasně jsem zavolal: „Vuzi!“ Nikdo neodpověděl. Slabý hlásek vykřikl: „Odejdi od vlasů mých, odejdi od masa mého, odstup od kostí mých!“ a já pochopil, čí je to hlas. Přehoupl jsem se přes parapet, dopadl do trávy a zaposlouchal jsem se do těch tajemných vzlyků. Po pár krocích problesklo mezi stromy světlo a já brzy narazil na garáž. Vrata byla pootevřená. Stál tam obrovský nablýskaný opel. Na ponku stály dvě zapálené svíce. Voněl tu aromatický benzín a roztavený vosk.

Pod svícemi seděl na švédské lavičce v bílé košili až na paty a bos Len s tlustou omšelou knihou na kolenou. Zadíval se na mě široce rozevřenýma očima, jeho tvář byla naprosto bílá a zkamenělá hrůzou.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem se hlasitě a vstoupil dovnitř.

Chvíli jen strnule zíral a pak se začal chvět. Zaslechl jsem, jak mu cvakají zuby.

„Lene, kamaráde,“ oslovil jsem ho znovu. „Tys mě nejspíš nepoznal, viď? To jsem přece já, Ivan!“

Pustil knihu na zem a dlaně si zastrčil do podpaždí. Stejně jako ráno mu po obličeji vyrazil pot. Posadil jsem se vedle něj a objal ho kolem ramen. Bezvládně se ke mně přichýlil. Třásl se jako štěně. Zavadil jsem pohledem o titul knihy. Jistý doktor Neff obšťastnil lidstvo Úvodem do učení o nekrotických jevech. Zakopl jsem svazek daleko pod ponk.

„Čí je to auto?“ zeptal jsem se zase co nejhlasitěji.

„A... auto...“

„Moc krásný ford!“

„To není ford, to je opel.“

„Máš pravdu, opel. Ten musí jezdit aspoň dvě stě za hodinu, co?“

„To jo.“

„A kdepak jsi sehnal svíčky?“

„Koupil.“

„Prosím tě! Ani jsem netušil, že v naší době se vůbec dá sehnat něco takového jako svíčky. Ona vám tu snad praskla žárovka. Jen tak jsem si vyšel do zahrady, že si utrhnu jablíčko, abys tomu rozuměl — a najednou vidím v garáži světlo...“

Posunul se ještě blíž ke mně a pošeptal mi:

„Ještě... ještě tu chvílí zůstaňte, neodcházejte.“

„No dobře. Nebo že bychom zhasli a přesunuli se ke mně?“

„To ne, to nejde.“

„Co nejde?“

„Jít k vám! Jít do domu nejde!“ Říkal to se skálopevným přesvědčením. „Ještě dlouho to nepůjde. Dokud neusnou.“

„Kdo?“

„No voni.“

„Kdo oni?“

„Voni. Slyšíte?“

Zaposlouchal jsem se. Bylo slyšet, jak ve větru šelestí větve a někde ve strašné dálce davy hulákají: „Třas-ka, třas-ka!“

„Nic zvláštního neslyším,“ pokrčil Jsem rameny.

„Protože jste tu novej, a nový voni nechávají na pokoji.“

„Ale stejně, koho máš na mysli tím oni?“

„Voni jsou všichni. Viděl jste toho ksichta s knoflíkama?“

„Petiho? Viděl. A proč by měl být ksicht? Já mám pocit, že je to docela slušný člověk...“

Len vyskočil.

„Pojďte,“ zašeptal zase. „Já vám to ukážu. Ale slibte mi, že budete zticha.“

Vyšli jsme z garáže, přikradli se k rohu domu a obešli ho. Len se mě vytrvale držel za ruku. Dlaň měl chladnou a vlhkou.

„Támhle, podívejte,“ ukázal před sebe.“ Podívaná to byla opravdu strašidelná. Na verandě domácí poloviny domu ležel s hlavou nepřirozeně zakloněnou a prostrčenou zábradlím můj celník ze včerejšího rána. Na jeho tvář dopadalo rtuťové světlo z ulice a tvář byla modrá, naběhlá a posetá tmavými podlitinami. Pod zpola zavřenými víčky bylo vidět kalné oči, které sklouzly ke kořeni nosu. „Chodí mezi živými jak živí, za bílého dne...,“ hučel si Len pod nos a držel se mě oběma rukama. „Kývají a usmívají se, v noci však jsou jejich tváře sinalé a krví zbrocené...“ Přistoupil jsem až k verandě. Celník byl v pyžamu. Dýchal chrčivě a táhl z něj koňak. Na tváři měl krev, nejspíš se po hubě poroučel do rozbitého skla.

„Vždyť je jen opilý,“ poznamenal jsem zvučně. „Normální opilec. A chrápe. Je to protivné.“

Len zakroutil hlavou.

„Vy jste novej,“ zašeptal. „Vy nic nevidíte. Kdežto já jsem to viděl...“ Už se zase celý třásl. „Přišlo jich hodně... To vona je přivedla ..., vlastně ji přinesli... Svítil měsíc... Odřízli jí kus lebky... Křičela, ta tak strašně křičela... A pak začali jíst lžičkama... A vona taky jedla a všichni se smáli, že křičí a hází sebou...“

„Kdo? Koho?“

„A pak to zasypali dřevem a zapálili... a tancovali kolem ohně... A pak všechno zahrabali na zahradě... Vona dojela autem pro lopatu... Všechno jsem viděl... Mám vám ukázat, kde to zahrabali?“

„Poslouchej, kamaráde,“ řekl jsem. „Nepůjdeme radši přece jen ke mně?“

„Proč?“

„Protože půjdeme spát... Všichni už dávno spí, jen my dva tu ještě žvaníme.“

„Nikdo nespí! To je vidět, že jste novej. Teď nikdo nespí. Teď se spát nedá...“

„Jen pojď, pojď,“ vybídl jsem ho ještě jednou. „Jdeme ke mně.“

„Nejdu,“ zavrtěl hlavou. „A nesahejte na mě. Vaše jméno jsem nevyslovil.“

„Tak budu muset sundat pásek,“ zahrozil jsem temně. „A nasekat ti zadek!“

Asi ho to trochu uklidnilo. Důvěřivě sevřel mou ruku a umlkl.

„Jen pojď, kamaráde, pojď,“ trval jsem na svém. „Ty budeš spát a já si sednu vedle tebe. A kdyby něco, tak tě hned vzbudím.“

Vlezli jsme oknem do mé ložnice (jít do domu dveřmi rezolutně odmítl) a já ho hned uložil do postele. Chtěl jsem mu vyprávět pohádku, ale než jsem se k tomu dostal, chlapec spal. Tvář měl zmučenou a ve spánku sebou neustále házel. Přitáhl jsem si křeslo k oknu, zachumlal jsem se do plédu a vykouřil cigaretu pro uklidnění. Pokusil jsem se uvažovat o Riemayerovi, o rybácích, na které jsem nakonec nenarazil, o tom, co se má stát osmadvacátého, o mecenáších, ale nic kloudného jsem z toho dohromady nedal, a to mě zoufale popuzovalo. Popuzovalo mě, že jsem nebyl s to přinutit se k seriózním úvahám o své práci. Myšlenky se rozutíkávaly, na jejich místo se tlačily emoce a já jsem vlastně spíš cítil než přemýšlel. Cítil jsem, že jsem rozhodně nepřijel nadarmo, ale zároveň jsem si uvědomoval, že oficiálně jsem tu kvůli něčemu úplně jinému, než by bylo zapotřebí.

A Len zatím spal. Neprobudil se dokonce ani tehdy, když u vrat zafrkal motor, pak bouchaly dveře nějakého auta, někdo zařval, několik hlasů propuklo v bohapustý řehot a kvil, až jsem si řekl, že snad před vraty došlo k nějakému hrůznému zločinu, ale z dalšího vyplynulo, že to se jen Vuzi vrací domů. S veselým prozpěvováním se začala svlékat už v zahradě, nedbale rozvěšujíc po stromech sukni, halenku a další náležitostí dívčí garderoby. Mě si vůbec nevšimla, vešla do domu, chvíli ještě rámusila u sebe nahoře, pak upustila něco těžkého a teprve potom nadobro utichla. Bylo kolem páté. Nad mořem se rozhoříval jitřní úsvit.