"Měsíc mého života" - читать интересную книгу автора (Neff Ondřej)

5/

„Má šalláh,“ opakoval polský mohamedán vážně. „A s pomocí Alláhovou se dostaneme odsud pryč.“ Rozhlížel jsem se kolem sebe.

„Vypadá to tady jako ve skladu zdravotnických potřeb,“ podotkl jsem.

Jerzy přikývl. „Velmi správně. Stejnokroje příslušníků záchranné služby. Nosítka — a hlavně — tísňová vysílačka. Ta přivolá z jedničky záchranku.“

„Záchranku může přivolat jenom personál zdravotní služby,“ ozval se Bejček.

„Ano,“ přikývl Jerzy, „ale také policista. K útěku je třeba tří lidí: dva nesou nosítka a třetí na nich leží. A jeden z těch tří musí být policista.“

„Na nosítkách budu ležet já,“ pravil Bejček, ohmatávaje si hlavu. „Mám frakturu lebeční kosti.“

„To nepůjde,“ namítl Jerzy. „Alláh si nepřeje, aby muslim nesl na nosítkách nevěřícího psa.“

„Kromě toho bys na těch nosítkách vypadal směšně. Ani bysme je pod tebou nenašli,“ přisadil jsem si. „Ale bacha. Chci mít jasno, protože tu padlo pár ošklivých slov. Jedem v tom všichni tři, bez podrazů.“

Díval jsem se přitom na Bejčka. Po úderu do lebky značně zkrotnul a kupodivu možná i přišel k rozumu.

„Jo,“ pravil, ale nadšení bylo v tom prohlášení obsaženo v nezvažitelném množství. Proto jsem považoval za potřebné přitlačit na pilu.

„Jak jsem řekl, kdybys nás chtěl shodit, polepíme ti to s Jerzym tak důkladně, že kvůli těm flastrům ti bude každý sako malý.“

„Tohle je snad jasné,“ řekl Jerzy. „Teď si oblékněte stejnokroje.“

„Jestlipak jsi vybral dost velké číslo pro kolegu?“ zapochyboval jsem a hned se ukázalo, jak opodstatněné moje pochybnosti byly.

Bejček ze sebe stáhnul policejní stejnokroj. Sykal přitom a supěl, protože pád ho zřejmě pošramotil asi tak jako mne jeho pěsti. Námaha byla ale korunována úspěchem a brzy tu stál, pitvorně pokroucený ve stísněném prostoru, v tričku a ne zcela aseptických trenýrkách.

„Zkus si tuhle kazajku,“ podal jsem mu bílé sáčko „vypadá, že je větší.“ Nejsem ani dnes houžvička a tenkrát jsem byl skoro vazba, ale byl bych přísahal, že mi to kvádro padne a že v něm budu dokonce trochu kloktat. Strážmistr s dosti značnou námahou vecpal paži do rukávu, ale když chtěl zabydlit i druhý rukáv, začal se točit do kolečka jako pes, který si honí vlastní oháňku.

„Chlapi, ale vážně, já tohle neoblíknu.“

„Trpělivost pomáhá velbloudovi přežít,“ pravil Jerzy Zasada. „Pokus se znovu.“

„Počkej, já ti pomůžu,“ nabídl jsem se, ale brzy jsem poznal, jak marné jsou všechny snahy. „Nedá se nic dělat, Jerzy. Musíme si obrátit role. Na nosítka se položí tenhle hroch a z tebe se stane saniterák.“

„Alláh si nepřeje, abych…“

„Tohle je vážná věc, Jerzy.“

„Já to ale myslím vážně,“ a podíval se na mě tak vážně, že já vážně pochopil, jak vážně to myslí.

Bejček ze sebe vztekle rval rukáv bílé kazajky.

„Tak on ten celej slavnej útěk ztroskotá nakonec na tom, že jeden cholera pitomá vybral v magacínu sako pro trpajzlíky!“

„Ne pro trpajzlíky,“ řekl jsem, „ale pro normální lidi. Poslouchej, Jerzy, nemůžeš na to svoje mohamedánství na chvilku zapomenout?“

„Lituju, ale nejde to. Nehodlám strávit v džahannam ani hodinu déle, než je nutno.“

„Přijdeš tam tak jako tak,“ rozpomínal jsem se na svoje informace o článcích mohamedánské víry. „Sem tam nějaká ta hodinka tě nevytrhne.“

„Hodinka? Tisíc let navíc! To se raději vrátím do basy.“

„A podle paragrafu šest zkejsneš na Měsíci.“

„Má šalláh,“ odvětil Jerzy. „Tak se stane, je-li to vůle Alláhova.“

„A co kdyby,“ trápil jsem mozkovou kůru, „co kdyby Bejček přestoupil na tvoji víru? To by ti nebylo proti mysli, že by si muslim Bejček lehnul na nosítka?“

„Pokud by tobě nevadilo nosit muslima“ pokrčil Jerzy rameny, „já bych proti tomu nebyl.“

„Já jsem ateista!“ bránil se Bejček.

„Tím lépe,“ řekl jsem.„Kdybys byl, dejme tomu, buddhista, musel bys před přestupem na islám rozvázat pracovní poměr s Buddhou, a tím bys riskoval jeho hněv. To je něco podobnýho, jako když se chce oženit ženatej chlap. Ty jsi v záviděníhodné pozici chlapa svobodného.“

Znovu jsem zabrnkal na Bejčkovu slabou stránku: je žádoucí, aby nezapomněl na robátko nahoře na Zemi.

„Přestup budiž dobrovolný, vroucí a úplný,“ děl Jerzy.

„Nemáme dost času. V tuhle chvíli Bezpečnost už má avízo, že schází jeden maník,“ připomněl jsem.

„Copak já dovedu přestupovat na víru?“

Bejčkovy rozpaky byly vroucí a úplné, nikoli však dobrovolné.

„Především je třeba vykonat vyznání víry, kalima,“ řekl polský muslim. „Opakuj po mně: lá iláha illa-1-áhu va Muhammadun rasúl-ul-láhi.“

„To nedokážu říct, ani kdybyste mě rozkrájeli.“

„Nestačilo by to říct po našem?“ navrhl jsem.

„Dobrá,“ pravil Zasada po krátkém zaváhání, „opakuj: není Boha mimo Boha a Muhammád je jeho prorok.“

„Není Boha mimo Boha,“ řekl Bejček neochotně, „a Muhammád je jeho prorok.“

Zasada mu stiskl oběma rukama pravici.

„Cítíš něco?“

„Je mi zima.“

„Ale na duši. Cítíš, jak tebou prostupuje láskyplná milost Alláhova?“

„No jo,“ řekl Bejček. „Já si oblíknu svoje sako, ne? Sundám si ale odznaky a vejložky,“ dodal smutně.

„Nezapomeň na kalhoty. Jako muslim teď musíš vystupovat dvojnásob důstojně.“

Zasada pozvedl oči vzhůru, tam, kde se vznášela — odsud pochopitelně neviditelná — Země, podobná plesnivému pomeranči, a na Zemi Mekka, tento nejsvatější bod celé planety, a vydechl slova díkůvzdání. Pak, jak se zdálo, jeho náboženské vzrušení ustalo a byl ochoten věnovat se světským záležitostem.

„Celý plán jsem dopodrobna vypracoval,“ řekl. „Byl jsem až překvapený, jak snadno lze utéct ze zdejšího vězení.“

„Však se taky nepočítalo, že by z něho někdo chtěl utíkat. Kam by taky utíkal, a hlavně — proč?“ podotkl Bejček, který si tuto kritiku bezpečnostních opatření zřejmě vzal osobně.

Jerzy vytáhl z kapsy bílé saniterácké kazajky pečlivě složený arch papíru. Ukázalo se, že je to print hlavních větví rozvodu vzduchu v obytné části důlního komplexu. „Musíme se dostat až sem,“ ťukal Jerzy prstem do printu, „až k přepouštěcí komoře. Tady dáme signál a budeme čekat.“

„Dostane se ven?“

„Kdo? Signál? Samozřejmě. Právě tady,“ pokračoval Jerzy ve výkladu,, je plastiková stěna.“

Nechtěl jsem se vzdát jen tak snadno a pořád mě cosi dráždilo, opět ten neodbytný vnitřní hlásek, který otřásá tak dlouho neotřesitelnými pravdami, až se ukáže, že to jsou otřesitelné nepravdy. Je to prachšeredná potvora, ten vnitřní hlásek.

„Takže my budeme čekat za bukem, dokud ambulance nepřistane. Pak vylezeme a…“

Vtom mi svitlo a pochybnost se vyvalila z podvědomí, jako když na povrch čiré studánky vypluje šeredná bublina bahna.

„Odkud máš ten print?“

„Odkud bych ho měl? Z printru přece!“

„To tě nenapadlo, že printy jsou registrovaný?“

„Co to povídá?“ zeptal se Jerzy Bejčka. Zřejmě nebral mě, nevěřícího, příliš vážně, a tak se obrátil na kolegu muslima.

„Má pravdu,“ zahučel Bejček. „Každý print se ukládá do paměti spolu s identifikací tazatele.“

„Takže ten tvůj dotaz je v databázi schovanej jako ve škatulce. Policajti už vědí, že jsme zdrhli do potrubí. Zeptají se oráklu a on jim poví, že to nebyla náhoda, nějaký náhlý popud mysli, ale předem připravený plán, protože věrný Alláhův služebník Jerzy Zasada si obstaral print vzduchotechniky už pěkně dlouho dopředu. Jak dlouho, že jsem tak smělý?“

„Už sedm měsíců,“ odpověděl Zasada neochotně. „Útěk jsem vymyslel, hned jak po mně začali jít.“

„Tak moment,“ ozval se náš přítel policajt, „nemá smysl mlátit prázdnou slámu. My se přece můžeme přesvědčit, jestli o nás naši — tedy policajti — vědí.“

Vytáhl z kapsy svého učitýlka. Trochu jsem se zastyděl, že tak prostá myšlenka se nezrodila v mém, ale v jeho policajtském mozku: vždyť Bejček je pořád ještě příslušník Bezpečnosti a jeho učitýlek má vstup k informačním zdrojům policejního oráklu! Ona je ta informatika přece jenom složitá věc a já jsem pouhopouhý amatér, ačkoli jsem i na tomto poli dosáhl určitých výsledků, jak patrno z předchozího vyprávění.

Bejček namačkal svými krátkými tlustými prsty několik kódových znaků (divže přitom učitýlka nerozmačkal), nedůvěřivě zabrejlil na mikrodisplej a pak se jeho širokánská tvář zavlnila úsměvem: „Je to dobrý, chlapci, informace je v šuplíčku a nikdo o ni neprojevil nejmenší zájem!“

Nevím, jak je to možné, ale kámen padající ze srdce žuchne v šestinové měsíční gravitaci stejně silně jako na Zemi. Je to asi nějaká žuchací konstanta, nebo co. A protože to žuchlo trojmo, rána to byla přenáramná, třebaže ji nikdo nemohl zaslechnout.

Dobré dvě hodiny to trvalo, než jsme se potrubím vydrápali nahoru do bezprostřední blízkosti přepouštěcí haly kryté plastikovým dómem. Když jsme byli na místě, Zasada vytáhl z kapsy bílé kazajky tísňovou vysílačku záchranné služby.

„Spustíme to,“ řekl.

„Já jsem pro,“ odpověděl mu někdo ve tmě.

Kámen, který mi ze srdce vypadl, se tam zase vrátil a sevřel je tak silně, že jsem z toho div neměl smrt.

Oslepila nás záře silného reflektoru.

„Tak pojďte, pojďte,“ vyzýval nás neznámý hlas. „Na co čekáte?“

Neochotně jsme poslechli a šinuli jsme se s hlavami sklopenými, protože jinak to v těsném potrubí ani nešlo.

Čekal jsem, že kolem sebe uvidím mračno citrónů, ale i v tom jsem se přepočítal.

Když nás vytáhli na světlo boží (ocitli jsme se shodou okolností ve skladišti tlakových trubek), neuviděli jsme ani jednoho policajta. Kolem stáli havíři, tedy kamarádi, ale tvářili se tak nekamarádsky, jak to jen bylo možno, takže to vlastně nebyli kamarádi, a jak se záhy ukázalo, měli jsme moc velkou smůlu, že to byli nekamarádi-kamarádi, a ne policajti.

Bylo jich snad deset, víc se jich sem ani nevešlo, a další, jak bylo vidět otevřenými dveřmi, se tísnili na chodbě. Většinu z nich jsem znal jménem, či spíš přezdívkou, a všechny alespoň od vidění, byli to mazáci z našeho turnusu: Medvěd, Šlapka, Frantino, Šelsem; po těch letech si na víc jmen nevzpomenu, proč bych je taky měl všechna nosit v hlavě. Kazika jsem nikde neviděl.

Kamarádi-nekamarádi mluvili jeden přes druhého, ale notovali si jako z partesu, takže výsledkem byla jedna dlouhá, mnohoslovná litanie: „Vy hajzlové,“ tak asi začínal ten proslov a dotyčné podstatné jméno se v něm i nadále opakovalo nejčastěji, „vy jste se chtěli vykašlat na kamarády a zmizet po anglicku zadním vchodem, ale my nejsme tak hloupí, jak jste si mysleli, a umíme do pěti počítat a hned nám bylo jasný, kam máte namířeno.“

Hovořili dlouho, ale ne příliš jasně a přesně, takže mi to dalo chvilku koumání, než jsem přišel na to, v čem je háček. Bejček se ptal učitýlka na to, jestli policajti kladli dotaz oráklu; policajti se neptali, takže učitýlek dal správnou informaci. Kdyby Bejčka (nebo spíš mne) napadlo zeptat se na civilní okruh, učitýlek by bezpochyby odpověděl, že v civilním okruhu takový dotaz padl: kdopak byl zvědav na vnitřní uspořádání ventilačního potrubí? A kam vede to potrubí? Kudy, kudy, kudy cestička ven do nebíčka nebo kamkoli, hlavně pryč odsud? I naprostý hlupáček by z jediného pohledu na schéma rozvodu usoudil, že naše jediná naděje je v přepouštěcí komoře. A tam si na nás prostě počkali.

Když se vykecali a nastala chvilka pauzy, řekl jsem: „Kluci, vždyť můžete jet taky! Do sanitky se vejde sedumnáct lidi…“

Tím jsem jenom zašťoural do vosího hnízda. Okamžitě jsem dostal pár facek od těch nejbližších kamarádů-nekamarádů (byli to, myslím, Frantino se šlapkou, Medvěd naštěstí stál v tu chvíli vzadu), načež mi vysvětlili, že existuje něco jako kamarádství a solidarita a takové ty věci. Chtěli mi toho vysvětlit víc, ale najednou utichli a do přepouštěcí komory vstoupil Brunza s inženýrem Dutkiewiczem.

Podivil jsem se, že vysoký funkcionář Českopolské se tak rychle spřáhnul s předákem nepokojů, ale po čerstvé zkušenosti jsem se zařekl, že už ani slůvko neopustí hradbu mých zubů. Tento obrat jsem kdysi slyšel od Jerzyho, který to úsloví asi má z těch bláznivých knížek.

„To jsou oni,“ řekl Šelsem horlivě, a aby nebylo pochyb, ukázal na nás prstem. Moc hezké gesto, tohle ukazování prstem. To jsou oni, to jsou oni.

„V každém stádu,“ řekl Brunza „se najde pár prašivejch.“

„Hele, Brunzo, ber to rozumně,“ porušil jsem zásadu mlčenlivosti. „Ten tvůj fígl s kudlou nemůže vyjít. To je předem ztracená hra. Víš to stejně jako já. Znám tě jako svý boty. Jseš rozumnej chlap a tuhle volovinu jsi udělal ze zoufalství.“

„V tom musím souhlasit,“ přisadil si Dutkiewicz. „Tahle hra opravdu nemůže vyjít.“

„Ať vyjde nebo nevyjde,“ zahučel Brunza, „nechci se chovat jako ovce.“

Čerpal svý moudrosti z pastýřský příručky, napadlo mě, ale tohle jsem si nechal pro sebe. Pokračoval jsem diplomaticky: „V takový chvíli nezbejvá než jít na vlastní pěst. Jako když se potápí loď. To je přesně ten případ: loď jde ke dnu a ty šmidláš kapitána na krku nožem. No a my jsme měli první ten nápad, že bysme mohli skočit se záchrannejma kruhama přes palubu. Co je na tom špatnýho, kluci?“ obrátil jsem se na ostatní. Jerzy vytáhl z kapsy ten svůj růženec, přimhouřil oči a věnoval se věcem nadzemským. Trochu tím vyrazil těm ostatním dech: ještě nikdy nepotkali na Měsíci nikoho, kdo by se tak veřejně přihlásil k funďákům. Jerzy usoudil, že v tuhle chvíli je už všechno jedno.

Bejček byl silně nervózní, špičkou jazyka si zvlhčoval okoralé rty a modrá očka mu rejdila ze strany na stranu. Byl to holt policajt načapanej na švestkách a zřejmě si připadal jako člověk s kalhotama spuštěnýma do půli lejtek ve společnosti dam.

Brunza přemýšlel, a já čekal, kdy zaslechnu hučení těch divoce šrotujících koleček. Přemejšlel, až to vymyslel.

„Vy tři,“ řekl a ukázal prstem, jenže jinak, než prve Šelsem; ve všem jsou rozdíly, i v ukazování prstem, jednou je to podlézavé donašečství, podruhé verdikt, „vy tři jste zradili partu. Pane inženýr,“ obrátil se na Dutkiewicze, „my jsme chlapi drsný, ale hrajeme fér. Bereme se za svý. Nechceme nic než svoje právo. Osmnáct měsíců jsme odkroutili a chcem nahoru k maminám. Tak to bylo domluvený a do žádný Mikronézie nám nic není. My si svoje právo vynutíme, i kdybysme měli tenhle důl vyhodit do povětří. Jenže s takovejma hajzlama, jako jsou tihle tři, nechceme mít nic společnýho. Ty už nejsou jedny z nás. Pane inženýr, já chci, abyste měl jasno. My jsme tvrdý chlapi a myslíme vážně, co říkáme. Když něco slíbíme, tak to splníme, a chceme, aby se náčelníci chovali vůči nám taky tak. My náměstka podříznem — a vás taky, když na to přijde. Já vám to slibuju.“

Řekl to významně, byl to vskutku pěkný slib.

V komoře bylo ticho, že by špendlíčka při dopadu nezaslechl, a že ten špendlíček na Měsíci padá mimořádně tiše.

„Vy mi to možná nevěříte. Vy si asi ještě myslíte, že si pouštím hubu na špacír. To je ale vomyl, pane inženýr, a já vás z toho vomylu vyvedu.“ Otočil se ke svým lidem. „Tyhle tři vyvedete na mráz,“ ukázal na nás prstem do třetice, „a až budou venku, otevřete jim poklopce.“

Pak odešel a ani mezi dveřma se po nás neohlídnul. Na Dutkiewicze to udělalo zřejmě velký dojem. Chtěl něco říct, ale nebylo komu, protože Brunza už byl mezi dveřmi, odcházel a ani hydrobůstr by ho nezastavil a vykládat něco Medvědovi, Šlapkovi nebo Šelsemovi nemělo smysl. A my tři?

Podíval se na nás s upřímným politováním, ohryzek mu třikrát poskočil po hubeným krku, odkašlal si a rychle vyšel z komory.

Spolu s ním vypadli i další. Sami jsme nezůstali. Jedni odcházeli, druzí přicházeli, jak se psalo v jedné z těch dvou knih, co jsem četl. Medvěd a jeho parta se vypařili a bylo na nich vidět, že jsou rádi. Jiní chlapi nastoupili na jejich místo. Vidět na nich nebylo nic. Měli na sebe navlečené skafandry a přes obličej měli natažené zrcadlové filtry. Ne snad, že bychom neviděli lidské tváře: byly to ovšem naše obličeje, zkreslené kulovým tvarem zrcadla. Ohromné nosy, vroubené vyděšenýma očima.

Bylo nám jasné, jaké střídání se tu odehrálo. Medvěd a jeho parta, to byli lovci, jímatelé. Teď je tu nahradili kati.

Byla jich spousta. Dva a dva nás drželi za drce, jen na Bejčka musela nastoupit zesílená skvadra. Jaksepatří jima lomcoval a řval tak hrozĕ, že mu zalepili hubu flastrem. Nejdřív hermetizovali Jerzyho kombinézu. Šlo to dobře, se mnou a Bejčkem to bylo horší. Byli jsme oblečení do saniteráckého a tenhle oblek měl trochu jiný systém hermetizace a tepelné izolace, než hornická kombinéza. Ale byli to lidi koumaví a sběhlí, nedělali tuhle proceduru poprvé, takže uplynulo ani pět minut a celá ta tlupa katů s náma třema voběťma stála uprostřed přepouštěcí komory.

Ksichty jsem neviděl žádné. Taky hermáky měli všichni stejné. I tak se poznalo, kdo je tu šéfem. Jeden z nich, i když byl stejný, se choval úplně jinak. Dokud se pacholci rvali s Bejčkem a lepili mu tlamu, držel se zpátky. Žádného z nás se nedotkl. Aktivní začal být, až když nám kati menšího významu hermetizoval obleky a nezbejvalo než nás osadit přilbama. To byla jeho práce. Vytahal ty svinský koule z almary a pak vytáhl flašky. Bejček kejval hlavou, nic mu to nebylo platný, Kat — ano, byl to Kat s velkým K — ho osadil prvního. Dokonce si dopřál potěšení a serval mu flastr a umlčel ho nasazením přilby. A že bylo co umlčovat! Pak si vzal do parády Jerzyho a na konec si nechal mě.

Dneska na to vzpomínám skoro s humorem. Tenkrát by mě nerozesmál ani vobživlej Frigo na mašině. Něco se ve mně zlomilo, když mi Kat nasadil přilbu. Věděl jsem, že ta průhledná koule je absolutně zvukotěsná, takže jsem se nemusel stydět a spustil jsem zplna hrdla. Volal jsem mámu, ať přijde a vytáhne mě z toho, volal jsem ji, jako kdyby to byl jenom zlý sen, který se mi zdá jenom proto, že — navzdory maminčině varování — jsem při večeři snědl housku s uherským salámem a ten mě teď tlačí v žaludku. Ať přijde a odvede mě, ať se probudí, vždyť tohle všechno je nesmysl. Proč by mě kamarádi měli zabíjet? Copak já něco provedl? Já jsem jenom chtěl zase vidět mámu a malou ségru, chtěl jsem té maličké koze Alence přivézt z Měsíce kráter o průměru tří centimetrů, já skutečně našel kráter pro Alenku, měl tři centimetry v průměru, od kámoše jsem sehnal petrifikátor, co mají selenologové k fixování hornin, uloupl jsem z Měsíce jeden kráter a měl jsem ho s sebou v pytli! Ten je pro tebe Alenko, třeba ho už nebudeš chtít, protože po půldruhým roce je už z tebe ne holčička, ale malá slečna, já už tě nikdy neuvidím!

Katovi pacholci na mně viseli, kroutili mi ruce dozadu, jinak bych je ze sebe setřás; jak by ne, vždyť každej vážil jen nějakých patnáct pozemských kilogramů. Já je nenáviděl, nikdy bych nevěřil, že budu takové nenávisti schopen.

Tohle je to kamarádství, tohle je ta solidarita! Jenom proto, že jsem s nima nechtěl jet v té blbovině, mě teď zabijou.

Přední stěna přechodové komory se před námi otevřela a smolně černá obloha na nás vycenila milion hvězdných zubů. Vyvedli nás na přistávací plochu. Tady jsme ještě byli více méně v bezpečí, protože popravy se konaly až mezi skalisky, a od těch nás dělila ranvej a pak pláň široká nějakých tři sta metrů. Byli jsme v bezpečí, nebo jsme si to alespoň mysleli.

Za námi se tyčil dům přepouštěcí haly a vlevo vpravo se táhly válcovité baráky důlní technologie. Hvězdné nebe po naší levé ruce bylo jakoby zamlžené: tam byl povrchový důl, tam se proháněly skrejpry a nakladače, tam se makalo, tam mládenci hákovali, aby nadělali doruble a mohli si vyhodit z kopejtka, až se po skončení turnusu vrátí ke svejm mámám a malejm ségrám a svejm milenkám a kamarádům, ledaže i je vyšplouchnou, nechaj je zkejsnout na Měsíci podle paragrafu šest, eventuálně dočista popravěj, jako se to stane zakrátko nám. Makali i teď, protože vzpoura odcházejícího turnusu se jich netýkala. Ranní směna se pokochala pohledem na zajatýho náměstka, ale dlouho se nekochala, protože každá minuta kochání se strhávala ze mzdy, kdepak, měsíční důl není sanatorium nebo místečko pro kochání, je stvořený k tvrdýmu makáni. Anebo — jako teď — k popravám.

Hlavní aktér popravy nás pomalu obešel. V ruce držel půlmetrový úlomek taveniny, která vzniká při dopadu asteroidu na měsíční povrch. Nepochyboval jsem, že okraje úlomku jsou ostré jako břitva. Ukázal na mne. Jako vždycky, já měl všechno odskákat nejdřív a asi nejhůř.

Křičel jsem na Kata a křičel jsem i na Mléčnou dráhu, která mu visela za zády na černé stěně jako laciná tapeta. Myslím, že Mléčná dráha se mnou měla alespoň trochu soucitu, třebaže to nedala nijak najevo.

Pacholci mě přistrčili až k němu. Nasadil mi ostří úlomku na hruď. První hrot pronikl tkaninou. Uslyšel jsem sykot unikajícího vzduchu a k nohám se mi chumelily modravé kyslíkové vločky.

Brzy jich bylo tolik, že miniaturní kráterek pro malou ségru Alenku by byl napůl zasněžený.