"Měsíc mého života" - читать интересную книгу автора (Neff Ondřej)

6/

Kolem havířské soudržnosti se nadělalo hodně humbuku hlavně tam nahoře na Zemi.

Velká rodina tvrdých chlapů, co dennodenně riskujou život, aby vyrvali z hlubin mlčenlivého souputníka Modré planety jeho poklady; sdružuje je společný zájem a také tlak nepřátelského prostředí; jeden spoléhá na druhého, protože za tenkou stěnou čeká smrt ve vzduchoprázdnu; lunární důl, toť výspa člověčenství v nekonečném moři kosmické nicoty; právě zde člověk neohroženě čelí nebytí, a proto musí stát druh druhu po boku, kdykoli připraven podat a taky přijmout pomocnou ruku. Jeden by až zaslzel nad takovou záplavou krásných slov. A nebyla to tak úplně nepravdivá slova.

S havířskou soudržností jste se setkali na každém kroku, v Českopolské i v desítkách dalších dolů, které v těch letech vyrůstaly na přívratu, naskakovaly na měsíční tváři jako vimrlata, a to bylo v pořádku, protože Měsíc tehdy opravdu prožíval jinošský věk. Soudržnost byla všude, a ne jedna, ale hned spousta soudržností. Chlapi, co sloužili první půlrok, byli jedna ruka s chlapama, co taky sloužili první půlrok; ročáci drželi basu s ročákama a s kým jiným by pekli mazáci, co to měli za pár, než s mazákama, co to měli za pár.

Pak taky záleželo na tom, proč sem kdo přišel.

Já například chtěl vydělat prachy, a to znamenalo, že mi šlo o plnou sumu, o sto hadrů. Na tu měl nárok jenom ten, kdo nekoupil ani jeden minusovej bod: od toho sta hadrů se odpočítávalo a navíc nemohl přibejt ani brďol. Sto talířů maximum — víc ani ťuk — a do minusu to mohlo jít až k nule, kdyby, čistě teoreticky, někdo dal ruce od práce tak důkladně, že by si na šachtě ani nevrznul.

To samozřejmě nebylo prakticky možné, protože nováčkové byli zařazený do pracovních týmů, a přestože — teď naopak čistě teoreticky — každýho hodnotili zvlášť, v praxi to vypadalo tak, že družinář sledoval výkon týmu a nechal na fýrovi, aby dohlídl na svoje maníky. Z toho samozřejmě vyplynula soudržnost docela zvláštního druhu: fýra hlídal maníky a maníci hlídali jeden druhýho navzájem, aby se nikdo nevezl po zádech kamarádů, neflákal se a nenechal se hodnotit podle špičkových výkonů týmu.

Vedení mělo dost moudrosti na to, aby dovolilo přestupy z týmu do týmu. To mělo za následek, že v prvním půlroce se osazenstvo týmů jaksepatří promíchalo, a než se půlročáci stali ročákama, bylo jasný, k čemu je kterej tým nejlíp použitelnej.

Největší makáči zůstali samozřejmě v týmech pro hlubinné nasazení. Tam jsem dělal od samýho začátku i já, protože mi bylo jasný, ostatně jako každýmu, že na hlubině tutově dostanu plnejch sto talířů. Byli makáči, ale taky hazardéři.

Podle předpisu se totiž i na hlubině rube ve sněhulákovi, tedy, já už opravdové sněhuláky nezažil, když jsem já přišel na Lunu, hermetizovaný pracáky byly už ve standardním vybavení prakticky všude a patřila k nim celohlavová přílba, docela lehoučká, i makovicí jste mohli točit ze strany na stranu, takže taková přílba nebyla o nic horší, než bývaly ty motocyklistický přílby nahoře na Zemi, jestli víte, o čem mluvím; havíři ale říkali pracákům sněhulák, to byla taková hantýrka. Ten předpis má svoje oprávnění. Lunární hornina je sice jednolitá a v hlubině máte minimální pravděpodobnost, že při ražbě narazíte na průrvu, která je spojená s povrchem. Stoprocentní jistotu ale mít nemůžete. Nikdy nevíte, kdy to udělá „fffft“ a tlakovej vzduch pronikne do průrvy. Všude je najednou plno prachu, světlo sice nezhasne, ale skrz ten prach se nedostane ani paprsíček, takže výsledek je ten samej, jako kdyby někdo lampy vypnul. No a tohle trvá pár minut nebo pár vteřin.

V prvním případě je nějaká šance na záchranu, v druhém máte čas akorát tak na to pomyslet si: „sbohem a šáteček“ a pak se začnete dusit a za kratičkou dobu zakokrháte.

Proto je ten předpis, že odkládání ochranných oděvů je přísně zakázáno. Kdo by ale tenhle předpis kontroloval?

Jakmile tým dorazí na plac, musí se za sebou hermetizovat a s vnějškem ho spojuje už jenom kepka, tak se na Českopolské říká průchodce pro potrubí. Jakmile jste jednou hermetizovaný, náčelníci vás můžou kontrolovat jenom kamerama, ale to už je takovej nepsaný zákon, že kamery jsou strašně poruchový a že nikdy nefungujou dýl než pět minut, takže ani nestojí za to opravovat.

Pod dohledem slepý kamery se maníci svlíknou a dál už dělaj svlečený. Samosebou, flašku s kytem má každej po ruce, a jakmile někde něco sykne, každej šahá po flašce a kouká, kde se víří prach; tam může být mikroskopický kanálek, ten je dlouhý třeba desítky metrů, nebo jenom několik centimetrů a ústí do průrvy, a ta je buď decimetrová, nebo metrová. Důlní sonary by měl tyhle průrvy zavčas hlásit, ale to je taky teorie. Praxe je taková, že to na dole jednou, dvakrát, a když je smůla tak, víckrát do roka foukne. Tolik na vysvětlenou, proč týmy hlubinnýho dolování jsou vyhledávaný hlavně maníkama, co mají hazard v krvi.

Jinej typ chlapů dělá na povrchu, kde se pracuj v těžkejch sněhulákách: tam většinu práce odvedou mašiny, skrejpry, nakladače a náklaďáky. Důl z vejšky připomíná chobotnici. Z ústřední budovy jdou paprskovitě povrchový koridóry a na konci je povrchová těžba otevřená do půlkruhu. Tam byste z vejšky mohli pozorovat ty skrejpry a náklaďáky, vypadaly by jako škatulky, chlápek ve sněhobílým skafandru by nebyl větší než tečka, měli byste pocit, že ty stroje se pohybujou pomalu, ale omyl, na povrchu to jenom lítá, proto chlap z povrchovejch týmů potřebujou postřeh a hlavně přehled. Ono je to totiž tak: zejména půlročáci podlehnou dojmu, že šestinová gravitace je lahoda a že se nikomu nemůže nic stát.

Skáčete jako klokan, sletíte po hlavě ze schodů — a nic, v šestinové gravitaci jste jako v peřině. Pak si sednete do náklaďáku, popadnete kliky a máte pocit, že dřepíte v autíčku někde v lunaparku. Jenže setrvačnost je mrcha, a když to naperete plně naloženým náklaďákem do jinýho plně naloženýho náklaďáku, dopadne to stejně špatně jako na Zemi, ještě hůř, protože údajně nerozbitný přílby těžkých sněhuláků jsou jako na potvoru nerozbitný při úředních zkouškách v laboratoriu, ale při havárii pukaj jako ořechy vlašáky.

Vrchňáci a dolňáci si tedy nemají co vyčítat, pokud jde o dřinu a riziko, jenže i tady platí totéž, co jsem prve řekl o nerozbitnejch přílbách: jinak jde život a jinak jde sen. Vyčítat si nemaj co, ale ve skutečnosti si vyčítaj kdeco, hlavně (vrchňáci dolňákům), že jsou dole, nebo (dolňáci vrchňákům), že jsou nahoře. A z toho vyčítání se semele občas pěkná pranice.

Pravda je, že vrchňáci i dolňáci se považují vzájemně za havíře a správný chlapy, kdežto montéři, údržbáři a kluci z provozu jsou podle nich sroulové, kteří nemají o pravé dřině ani tůšo. No a ty sroulové vykládají o havířích, že to jsou blázni, který nehrabou titanovou rudu, ale prachy, kdežto oni že jsou rozumný, po sto talířích nebažej, že jim ten balík nestojí za riskování kejháků a že padesát šedesát táců rozumnýmu člověku musí stačit.

Takhle nějak vypadá havířská soudržnost v hrubých obrysech, pokud ji doplníme ještě nevraživostí vůči vedení a samozřejmě citrónům, kterých je ve službě dnem i nocí do stovky pro případ, že by se ta soudržnost vyhrotila až do facek, eventuálně kudliček.

V jemných obrysech, čili v detailu, to vypadá ještě míň růžově. Představte si, že makáte den co den, šest dní do tejdne, v hermetizovaný šachtě s desítkou chlapů. Jeden hlídá druhýho, jestli se nefláká a jestli nedělá voloviny, a po nějaký době jeden každej z toho týmu nabyde dojmu, že on dře na ty ostatní, že on je tahoun a ostatní se vezou. Když na vás přijde potřeba, musíte říct něco vtipnýho, jako třeba že jdete uvázat koně nebo podobně, a ostatní se otočej a vy si dřepnete na lepkavý prkýnko podtlakovýho referátu a běda, když by se vám zachtělo mít zácpu, protože to byste pak celý den slyšeli řeči o nemakačenkovi, kterej půl šichty dřepěl na hajzlu.

Znáte se vzájemně jako svý boty a ještě líp, protože kdo by nosil jedny boty půldruhýho roku.

Všechno, co jste v životě zažili a co jste slyšeli, že zažili kamarádi, jste klukům pověděli a oni zase pověděli vám, co v životě zažili a slyšeli od kamarádů.

Každou historku povíte (a vyslechnete) jednou, dvakrát, pětkrát, desetkrát. Je známá věc, že půlročáci jsou k sobě rezervovaný, otevřou se vzájemně až po sedmi osmi měsících života na šachtě, a mazáci už jenom držej hubu, ani se spolu moc nebavěj a jenom myslej na ten okamžik slasti, až před usnutím ustřihnou díleček metru. Ještě štěstí, že na lunárních dolech byla stanovená tak dlouhatánská pracovní doba, šest dní v tejdnu.

Ze začátku to prý bylo jinak, to byly ty třídenní pracovní týdny a čtyřhodinový šichty a podobně, přesně jako nahoře na Zemi, jenže pak se ukázalo, že lidem je přece jenom líp v práci, čas rychleji utíká, není čas na přemejšleni o blbostech, lidi jsou upnutý na svou mašinu, koukaj, jak plast petrifikuje čerstvě vyrubanou stěnu a jak se vrták zahryzává do hlušiny, a mají radost, když se z díry začne sypat titanovej koncentrát, kterej vypadá na první pohled jako uhelnej mour, chlapi si jím kolikrát namažou huby a vypadají jako ňáký teroristi, jenom zuby se jim blejskaj a všichni mají radost, jako kdyby vyhráli ve sportce. I když na výsledku to celkem nic nezmění, kdo dělá v hlubině, má svých sto tisíc v kabeli. Zato v takzvaným volným čase?

Kolik chytrolínů psychologů nadělalo doktoráty a kandidatury a velký doktoráty na vynálezech, který vedly k polidštění prostředí lunárních průmyslových komplexů!

Kdysi dávno se prej myslelo, že všechno zvládne blahodárný vliv zelené barvy, a výsledek byl takovej, že chlapi zvraceli, když dostali k obědu špenát. Už ty první rozumbrady — ještě v minulým století — napadlo, že chlapům bude chybět normální sexuální život. A jak se to osídlování Měsíce krapet rozběhlo, rozumbradové se rozdělili do dvou táborů podle dvou kategorií. Jedna by se mohla vyjádřit: „tak jim ten sex dejte“, a druhá: „tak jim dejte něco jinýho“.

Zkusilo se oboje, nejdřív to první. Do náborů se braly ženské zrovna tak jako chlapi. Já to samozřejmě nezažil, ale vyprávěli mi to chlapi, kteří se na Luně trvale usadili už ve dvacátých letech. Muselo to být rodeo. Rvačky na denním pořádku, vražd nepočítané, a co je zajímavý, víc se rvaly ženský než chlapi. Ono to mělo svou logiku. Na Lunu šly jenom tvrdý ženský, žádný komtesy, a jakmile taková Kalamita zmerčila, že jí nějaká zrzavá škubna koukla po mužským, sahala po kudle s takovou rychlostí, že by jí mohl kdejakej fundamenťáckej terorista závidět. Pak policajti dostali do výzbroje psychiny a začala ta cervotronika a chlapi fasovali elektronický sexačky a v limbu prožívali asi to, co čeká na Jerzyho Zasadu ve čtvrtým machometánským ráji. Na nějakou dobu se zdálo, že je po problému, až najednou, prej to bylo zčistajasna jako nějaká epidemie, byly smeťáky plný rozšlapanejch sexaček.

I na vysvětlení téhle věci se napsala spousta učených pojednání, ale podle mého názoru se chlapi prostě začali stydět a ty sexačky jim najednou připadaly blbý. Uvažovalo se taky o tom, že do služby v kosmu se budou brát jenom homosexuálové, a tenhle nápad se někdy ve třicátých létech zkoušel, prej v jedný turecký laboratoři pro výzkum vysokýho vakua.

Zklamání z toho povstalo náramný, protože pokud jde o žárlivost a z ní vyplývající rvanice, nezůstali ty růžoví šátečkové daleko za ženskejma.

A pak se o věci přestalo mluvit, rozumbradové zaměřili um a zkum na něco jiného, a problém se vyřešil nějak sám od sebe tím, že se pracovní doba prodloužila na dvanáct hodin denně a šest dní v tejdnu. Po takové šichtě vás přejdou roupy — to byl celý ten zázrak.

Kdybyste v té době navštívili kterýkoli těžebně-průmyslový komplex na Luně, všude by vám ukázali společenské místnosti, zábavní oddělení, sportovní areály a pochlubili by se samozřejmě i informačním centrem, přičemž by nezapomněli podotknout, že díky spojení se Zemí má lunární personál stejný přístup k informacím jako kterýkoli občan kdekoli na Zemi (pokud nežije v oblasti, kterou fundamenťáci právě vracejí do stavu příjemně středověkého přítmí).

Ukázali by vám krásný, čistý a voňavý havíře při ušlechtilý zábavě. Ne, to nebyli pro ten účel najatý lidi. Byli to skutečný havíři, ale takřka bez výjimky půlročáci.

Ročáci, ty se slejzali po šuplatech, žvanili spolu, a protože už našli cestičky jak se dostat k ledasčemu, co bylo na šachtě zakázaný, jako třeba k pití a lehkýmu kuřivu, chlastali tam a čudili.

Zato mazáci, ti už byli zalezlí každej ve svým šuplíku; po šichtě na kavalec, lehnout a ani koukání nezapnout. On ten šedivej strop je zajímavější na podívání než obrazovka.

Ale teď, když na ty dávno zašlý doby vzpomínám, uvědomuju si, že i tohle všechno nějak patřilo k věci, že jsem s tím dokonce i počítal, když jsem se do Českopolský nechal nalejt. Kdyby šlo jenom o tohle, asi by se ze mě stal normální havíř, z počátku vykulenej a pak taky nadšenej kde-čím, pak družnej a nakonec osamělej.

Jenže se mnou to bylo jinak.

Když si vzpomenu na tu nejstarší dobu, co jsem na Měsíci byl, vytane mi na mysli ten den, kdy mě — nováčka zelenýho — mazáci vzali na první měsíční procházku.

Tak se to dělalo a bylo to podle předpisu. Nováčkové po příchodu na bázi měli školení, hlavně praktické, učili se nejdřív chodit a pak pracovat v šestinové gravitaci. Pomáhali jim mazáci, zvlášť vybraní chlapi z provozu.

Na měsíční procházku mazáci brali nováčky po skupinách, báze měla tenkrát dvanáct hlavních větví a každá z nich byla zase rozvětvená, takže těch skupin byla spousta a v té mé nás bylo, pamatuju si to, jako by to bylo včera, sedm.

Na řadě jsem byl jako čtvrtý, seděl jsem s ostatníma čekatelama na lavici a tetelil se, a když se první kamarád vrátil, tak my hned na něho, že jako co, ptáme se, a von, že dobrý, že normálka a príma, ať se ničeho nebojíme, uvnitř jako venku, hlavně hlídat těžiště, pěkně dopředu, ono v tom sněhulákovi to jde v měsíčním prachu trochu hůř, a když chcete zahnout doleva nebo doprava, tak člověk musí sebou trochu šmejknout jako dole na Zemi na bruslích.

Dole na Zemi… Každý nováček říká „dole na Zemi“, a jakmile začne říkat „nahoře na Zemi“, pak teprve je z něho ten správnej šutrák.

Konečně se ozvalo „Nedomý“, já se rozhlíd, jako kdyby tam měl bejt i jinej Nedomý kromě mě, a pak mi došlo, že jsem to já, vstal jsem a trochu prkenně šel k těm dvěma mazákům, co na mě čekali ve dveřích skafandrový komory.

Pomáhali mi navlíknout na sebe těžkého sněhuláka a já se v duchu divil, že mají tu péči, protože v přijímači se dbalo hlavně na to, aby si nováček od první chvíle stačil sám.

„Kdyby to ruplo,“ opakoval instruktor tisíckrát denně a nikdy nedodal, co by mělo rupnout (zřejmě tu mohlo rupnout cokoli), „kdyby to ruplo, každej jede po vlastním prkně, na vlastní pěst.“

No a ti dva mě oblíkali jako prvňáčka, když jde poprvé do školy.

Konec konců, byl jsem v jistém smyslu prvňáček.

Jeden mi hermetizoval pracáky, druhej nasadil přílbu. Tvářili se přitom slavnostně, jako kdyby mě pasovali na krále.

Když bylo všechno hotovo, ten, co mi nasadil přilbu, mě plesknul po rameni.

„Jedeme,“ uslyšel jsem v přílbě.

Úzkým průchodem jsme vešli do přechodové komory. Vzpomněl jsem si na výtahy „tam dole na Zemi“ (byl 'jsem zelenáč'); ve výtahu taky nevíte, co dělat, připadáte si hloupě, když se máte na někoho dívat, tak raději čučíte do stěny. A kam s rukama? Podél těla? Složit je za záda? Oba mazáci stáli a nonšalantně čekali, jeden se opřel zády o stěnu a založil si ruce na prsou, druhý maličko popocházel a klepal se pěstí do dlaně. Raději jsem nedělal nic, nepokusil jsem se napodobit ani jednoho, ani toho druhého, protože by se mi to nepodařilo: tolik už jsem se naučil, že jsem věděl, co je to za prevít, ty pracáky a pracovní rukavice, že to není jen tak snadné založit si ruce na prsou a zatnout pěst.

Barevná návěst tlakoměru zčervenala, a to znamenalo, že v komoře nastal „tlak nula“. Netrpělivější z obou mazáků udeřil pěstí do čidla zámku a ocelové dveře propusti zajely do lůžka v prahu.

Průvodci mě uchopili šetrně za lokty a vyšoupli propustí ven. Chvilku to trvalo, než jsem si zvyknul na to kontrastní osvětlení a taky než jsem spatřil skupinku mužů, kteří tu pracovali, všichni v těžkých sněhulácích, samozřejmě notně obnošených.

„To je údržbářská četa,“ ozval se mi v přílbě jeden z průvodců. „Pojď, ukážem ti, jak to vakuový svařování vypadá v praxi.“ To byl jeden z hlavních učebních předmětů přijímače, tohle vakuové svařování.

Přistoupili jsme blíž. Ti chlápkové si nás nevšímali. Jeden vlekl dlouhatánský nosník z toho mizerného lunárního železa, kterého se tenkrát používalo na Měsíci ke stavebním konstrukcím: protože tu nebyla atmosféra, nemohlo zkorodovat a v nízké gravitaci nemuselo mít kdovíjaké mechanické vlastnosti

Dva údržbáři naváděli gestikulaci nosiče a ostatní přihlíželi. My tři jsme se zastavili opodál.

Jeden z obou mých průvodců, ten agilnější, který v přechodovce podupával a tepal do dlaně, zvednul najednou ruku. Chlápek s nosníkem se k němu otočil a celý ten nosník se dal do pohybu, jeden konec se ke mně blížil, pomalu, neúprosně.

Chtěl jsem uskočit, ale nešlo to (teprve později jsem si uvědomil, že ten druhý kuliferda v tu chvíli přiskočil a přidržel mě zezadu).

Zoufale jsem vykřikl a pozvedl ruce, abych nosník zachytil. Pracáky byla jako z olova, rukávy snad ztuhly (jak by ne, když mi je ti lumpové nastříkali petrifikačním plastem); a už tu byl nosník, obrovitý, zaplňoval celé moje zorné pole.

A bum.

Nosník narazil na moji přílbu a ta, přestože byla nerozbitná a nesla na sobě ne jednu, ale tři značky tří různých a na sobě nezávislých úředních zkušeben: státní, firemní a lunární, tahle nerozbitná superpřílba udělala křach a dočista se rozsypala.

Mimoděk jsem zadržel dech, abych oddálil ten okamžik, kdy se začnu ve vysokém vakuu dusit, byl to reflex, nic víc, chyběla tomu byť jen špetka rozumu, protože ve vysokém vakuu člověk doslova vybuchne; vždyť co jiného člověk je než vak s tekutinou, uvnitř napresovanou na tlak jedné atmosféry, a v tlaku nula ta tekutina tryská všemi póry ven, krev teče ven a oči tečou ven a…

Ze mne ale neteklo ven nic. Plíce mě rozbolely. Oči, doposud křečovitě zavřené, jsem otevřel. Nadechl jsem se. Byl tu vzduch!

„Tímto tě pasuju na šutráka,“ křikl na mne někdo. Mazák, který mě prve potajmu nasprejoval a pak mě podržel, abych nestačil uskočit, si sundal přílbu. Křenil se, cenil zuby a měl zřejmě náramnou radost z toho podařeného šprýmu.

„Ty hajzle!“ rozkřikl jsem se na něho.

Smál se ještě víc. Ten můj vztek zřejmě patřil k věci. „Dobrý, co? Sežral jsi to i s navijákem.“

Ne, nemohl jsem vědět, že prostranství před propustí je kryté plastikovou bublinou, instruktor nám o ní nic neřekl, takže jsem fakt nemohl tušit, že je to nejnovější bezpečnostní opatření, další sichrovačka, a že kdo chce projít opravdu ven, musí se protáhnout taky takovou kepkou, které jsou v hermetických přepážkách dole na šachtě. Ne, nemohl jsem prokouknout tu surovou boudu, kterou mi nachystali.

I druhý mazák sňal přílbu.

„Tohle je křest každýho nováčka,“ vysvětloval. „Teď se vrátíme dovnitř, ale ani muk, rozumíš? Touhle zkouškou musí projít každej.“

Vrátili jsme se propustí do přechodovky, prošli skafandrovou komorou a vešli do čekárny.

Kluci na mně viseli očima. „Tak co?“

Jste zelenáči a já jsem už pasovanej na šutráka; každej si musí ten křest odbejt, to je nepsanej zákon týhle báze. A hovno zákon, řekl jsem si.

„Je to bouda. Venku není vakuum. Vyvedou vás ven, rozbijou vám přílbu a pak vám řeknou, že vás tímto pasovali na šutráka. Že je to prej tady zvyk. Tak já,“ obrátil jsem se na ty dva kuliferdy, „já na takový zvyky seru.“

Jeden neřekl nic, chvilku si mě prohlížel a pak odešel. Ten druhej vypochodoval za ním, ve dveřích se otočil a řekl: „Skončil jsi.“

Vyšel ven a zabouchnul za sebou dveře.

Otočil jsem se ke klukům. Usmál jsem se.

Ani jeden z těch tří nádivů mi úsměv neoplatil. Naopak, dívali se na mě hůř než ti dva mazáci.

Pochopil jsem, že jsem jim zkazil křest, že jsem pokazil hru, která se jich týkala, že jsem kazimír a křivák a že se oni postarají o to, abych skončil, že oni, nováčci, vykonají za mazáky tu špinavou práci a zatočí se mnou, jak si zasloužím.

Je vám to dost jasný? Je vám dost jasný, jak sám jsem žil těch osmnáct měsíců služby na Českopolský?