2

Prostor obklopující Alvina mohl mít v průměru stejně dobře deset stop jako deset mil. Ani to nebylo možné zjistit zrakem. Bylo těžké odolat, člověk měl chuť pohybovat se s předpaženýma rukama, aby odkryl fyzické hranice tohoto neobvyklého pokoje.

Právě takové pokoje byly „domem“ většiny představitelů lidské rasy po větší část života. Alvinovi stačilo pouze zformulovat odpovídající myšlenku a stěny se stanou okny vedoucími na tu část města, kterou by chtěl vidět. Další přání a stroje, které nikdy neviděl, zaplní pokoj všemi věcmi, které v dané chvíli potřebuje. Fakt, zda jsou „skutečné“ nebo ne, zajímal v průběhu poslední miliardy let pouze několik lidí. Bezpochyby byly neméně skutečné než celý materiální svět, ale když je nepotřeboval, bylo možné vrátit je přízračnému světu městských Paměťových bank. Jako vše v Diasparu se nikdy neopotřebují a nezmění se; nikdy, dokud se promyšleným aktem vůle nezruší jejich uchování v matrici.

Alvin už částečně zrekonstruoval svůj pokoj, když se mu v uších rozezněl dotěrný zvuk zvonku. Jako odpověď zformuloval v mysli signál a stěna, na které před chvílí tvořil, se rozplynula podruhé. Jak předpokládal, stáli tam jeho rodiče a o krok za nimi Jeserac. Přítomnost učitele svědčila o tom, že to není obvyklé rodinné setkání.

Iluze jejich přítomnosti byla dokonalá a nic se na tom nezměnilo, když Eriston promluvil. Ve skutečnosti, což si Alvin plně uvědomoval, byli Eriston, Etanie a Jeserac vzdáleni celé míle, protože budovatelé města přemohli prostor stejně jako si podrobili čas. Alvin dokonce ani nevěděl určitě, kde uprostřed Diasparu rodiče bydlí, poněvadž se po jeho odchodu odstěhovali.

„Alvine,“ začal Eriston. „Uplynulo už dvacet let od chvíle, kdy jsme tě s matkou potkali poprvé. Víš, co to znamená. Naše péče o tebe už skončila a můžeš si teď dělat, co chceš.“

V Eristonově hlase se dala vycítit stopa, ale pouze stopa, smutku. Značně víc v něm zněla úleva, jako kdyby Eriston byl spokojen, že stav věcí, který existoval od jisté doby, byl konečně právně legalizován. Alvin se těšil volnosti už dobrých pár let.

„Rozumím,“ odpověděl. „Děkuji vám za starostlivost a ujišťuji, že na vás budu pamatovat ve všech svých vtěleních.“ Byla to formální odpověď, slyšel ji už tolikrát, že pro něj ztratila jakýkoli význam. Avšak kdyby se nad ní člověk pozastavil, tak výraz „ve všech mých vtěleních“ byl divnou formulací. Alvin mlhavě věděl, co to znamená; teď právě nadešel čas, aby se to dozvěděl přesně. V Diasparu existovalo mnoho věcí, kterým nerozuměl a které se musel v nadcházejících stoletích naučit.

Chvíli se mu zdálo, že Etanie chce také něco říct. Zdvihla ruku, lehké šaty se jemně zavlnily, pak ji spustila. Podívala se bezradně na Jeseraca a tehdy poprvé si Alvin uvědomil, že rodiče mají o něj starost. Rychle proběhl pamětí a nehodami posledních týdnů. Ne, nepřihodilo se v poslední době nic, co mohlo vysvětlit sotva zpozorovatelnou nejistotu, tu atmosféru neklidu, která nejasně obklopovala Eristona a Etanii.

Jeserac, zdálo se, přesto ovládal situaci. Tázavě se podíval na Eristona a Etanii, přesvědčil se, že nechtějí nic dodat a začal s řečí, na jejíž proslovení čekal hodně let.

„Alvine,“ začal, „přes dvacet let jsi byl mým žákem a udělal jsem, co bylo v mých silách, abych tě seznámil se zvyky, které panují ve městě, a přivedl tě do tohoto dne. Dával jsi mi hodně otázek a ne na všechny jsem ti dokázal odpovědět. Na mnoho věcí jsi nebyl připraven a některé jsem sám nevěděl. Tvoje nemluvněcí období už skončilo, ale tvé dětství teprve začíná. Je mojí povinností ti pomoci, Alvine, budeš-li to potřebovat. Za dvě stě let, Alvine, budeš vědět víc o tomto městě i o jeho historii. Ale dokonce ani já, který se nacházím na sklonku života, jsem neviděl ani čtvrtinu Diasparu a ani tisícinu jeho bohatství.“

I když doposud Jeserac neříkal nic nového, Alvin ho přesto uctivě poslouchal. Stařec hleděl na Alvina přes propast věků, jeho slova dýchala moudrostí, která se nedala odhadnout, ale byla důsledkem dlouhého kontaktu s lidmi i stroji.

„Řekni mi, Alvine,“ zeptal se Jeserac, „zda sis někdy položil otázku, kde jsi byl předtím, než jsi se narodil, než jsi zjistil, že stojíš před Eristonem a Etanii v sále Tvoření? “

„Domnívám se, že jsem předtím nebyl — že jsem byl matrice v mozku města, čekající na stvoření… něco v tom smyslu.“

Vedle Alvina se nejasně objevilo a zmaterializovalo nízké lůžko. Usedl na něj a očekával další Jeseracova slova.

„Máš samozřejmě pravdu,“ řekl Jeserac. „Ale to je pouze část pravdy… velmi malá část. Dodnes jsi žil mezi svými vrstevníky a oni neznají pravdu. Oni si na ni zanedlouho vzpomenou, ale ty ne. Musíme tě proto připravit, aby ses dovedl podívat faktům do očí.

Lidská rasa, Alvine, žije v tomto městě už více než miliardu let. Byl to nás svět, od doby, kdy upadlo Galaktické Impérium a Nájezdníci se vrátili ke hvězdám. Za zdmi Diasparu není nic kromě pouště, jak hlásají naše legendy.

Víme o našich primitivních předcích málo, kromě toho, že byli bytostmi žijícími velmi krátce a že se uměli, i když se to může zdát divné, reprodukovat bez pomoci jednotek paměti nebo organizátorů hmoty. V nějakém komplikovaném a určitě nekontrolovatelném procesu byly základní matrice každé lidské bytosti přechovávány v mikroskopických strukturách buněk, vznikajících uvnitř organismu. Jestli tě to zajímá, víc informací na toto téma ti mohou dát biologové, ale ta metoda už nemá žádný význam, protože byla v šeru věků zapomenuta.

Lidská bytost jako každý jiný materiální objekt je definována strukturou — svou matricí. Matrice člověka a tím spíše ta její část, která v sobě obsahuje informace o mozku, je nebývalé komplikovaná. Přesto příroda dokázala opakovat ty matrice v malinké komůrce — příliš malé, aby ji bylo možné spatřit prostým okem. Co dokáže příroda, dokáže také člověk. Nevíme, kolik času pohltilo vyřešení tohoto problému. Možná milion let, ale co to znamená? Nakonec se naši předkové naučili analyzovat a přechovávat informace, které mohou definovat a popsat lidskou bytost, a také využívat tuto informaci k vytvoření originálů, tak jako jsi ty před chvílí vytvořil tento gauč.

Vím, Alvine, že tě tyto věci zajímají, ale víc ti říct neumím. Způsob přechovávání těchto informací nemá žádný význam. Může to být formou slov napsaných na papíře, změněných magnetických polí nebo matric vytvořených z elektrických nábojů. Lidé využívali všechny tyto metody přechovávání informací a ještě mnoho dalších. Stačí říct, že se už před mnoha lety naučili schopnosti přechovávat sami sebe nebo, abychom byli úplně přesní, uchovávat odtělesněné matrice, z nichž je možné zavolat lidskou bytost zpět do existence.

Tolik už víš. To je způsob, kterým nám naši předkové dali potencionální nesmrtelnost, sami tím unikli problémům a odstranili smrt. Tisíc let v jednom těle — to je dostatečně dlouho pro každého člověka, ke konci této doby má mozek nacpaný vzpomínkami a touží pouze po odpočinku — nebo novém zrození.

Zkrátka, Alvine, připravuji se, abych opustil tento život. Musím projít pamětí nazpátek, zredigovat vzpomínky a smazat ty, které nechci zachovat. Potom vejdu do sálu Tvoření, ale dveřmi, které jsi nikdy neviděl. To staré tělo přestane existovat, přestane existovat vědomí. Z Jeseraca nezůstane nic kromě galaxie elektronů zamrzlých v srdci krystalu.

Usnu, Alvine, a to beze snů. Potom, jednoho dne, možná za sto tisíc let, se probudím v novém těle a potkám ty, kteří budou vybráni za mé opatrovatele. Budou mě opatrovat tak, jak Eriston s Etanu opatrovali tebe, protože zpočátku nebudu vědět nic o Diasparu a nebudu mít žádné vzpomínky na to, kým jsem byl. Tyto vzpomínky se pomalu vrátí ke konci mých dětských let a na jejich základech začnu budovat svůj nový cyklus existence.

Taková je šablona našich vtělení, Alvine. Všichni jsme tu už byli často, mnohokrát předtím, i když nynější populace se už nikdy nevrátí, protože délka našich období neexistence se mění právem náhody. Nový Jeserac bude mít nové a jiné přátele a zájmy, ale starý Jeserac — tolik z něj, kolik chci uchovat — bude existovat dál. To ještě není všechno. V Diasparu žije a po ulicích chodí pouze jedna setina obyvatel. Obrovská většina dříme v Paměťových bankách a čeká na signál, který je znovu povolá do existence. Tím způsobem zachováváme stálost, zajišťujeme současně změny, těšíme se nesmrtelnosti a nepropadáme stagnaci.

Vím, nad čím teď uvažuješ. Chceš vědět, kdy se ti vrátí vzpomínky na tvá dřívější vtělení tak, jak je už získali tví druzi.

Ty nemáš takové vzpomínky, protože jsi jiný než ostatní. Snažili jsme se ukrývat před tebou tento fakt, jak jen to bylo možné, aby na tvé dětství nepadl žádný stín — i když se mi zdá, že jsi si již částečně pravdu domyslel. Ještě před pěti lety jsme sami nic netušili, teď už nemáme žádné pochybnosti.

Ty, Alvine, představuješ něco, co se v celé době trvání Diasparu podařilo pouze několikrát. Možná, že jsi spočíval uspaný v Paměťových bankách všechny ty věky, možná jsi byl vytvořen v důsledku nějaké náhodné permutace teprve před dvaceti lety. Tvoje objevení mohlo být naplánováno na samém začátku tvůrci města, ale stejně tak dobře může být dílem náhody.

Nevíme to. Víme pouze to, že ty, Alvine, jako jediný z lidské rasy, jsi ještě nikdy nežil. Jsi, po minimálně deseti milionech let, prvním dítětem narozeným na Zemi v doslovném významu toho slova.“