OSUDNÁ CHVÍLE SE BLÍŽÍ

V následujících hodinách bylo v kasárnách Fort Dibburn i jinde velice rušno. V Chicu asi ještě víc.

Kolem poledne se ve Washennu sháněl premiér komunikátorem po svém tajemníkovi, ale bezvýsledně. To ho rozladilo a úředníky Dvorany nápravy vyvedlo z míry.

Následovalo vyšetřování, a stráže, které hlídkovaly před vchodem, potvrdily, že tajemník odešel s vězni ráno v šest třicet… Ne, nenechal žádný vzkaz. Nevěděli, kam měl namířeno, neměli právo se ho vyptávat.

Ani další stráže neměly žádné další informace a nemohly říct nic určitějšího. Neklidná atmosféra houstla a šířila se.Ve dvě hodiny odpoledne přišlo hlášení, že tajemníkův automobil byl toho rána spatřen, ale nikdo si nevšiml, jestli v něm tajemník seděl. Někteří se domnívali, že řídil, ale — jak se pak ukázalo — nevěděli to s jistotou.

O půl třetí bylo potvrzeno, že vozidlo zajelo do Fort Dibburnu.

Před třetí konečně padlo rozhodnutí zavolat veliteli pevnosti. Ozval se nějaký poručík.

Ten uvedl, že prozatím není možné poskytnout v dané věci žádné informace. Ale že důstojníci imperiální posádky žádají, aby byl zachován pořádek. A že dále žádají, aby až do dalšího nebyla zveřejněna informace, že zmizel jeden z tradicionalistů.

To stačilo, aby reakce na imperiální požadavky byla přesně opačná.

Spiklenci nemají jinou možnost než riskovat, když jeden z jejich vůdců padne osmačtyřicet hodin před povstáním do rukou nepřítele. To může znamenat pouze prozrazení nebo zradu, a obojí jsou jen dvě strany téže mince. Obě možnosti znamenají smrt.

Proto byl vydán pokyn…

A obyvatelstvo Chica se dalo do pohybu…

Na nároží se postavili profesionální demagogové. Byly otevřeny tajné zbrojnice a ruce, které do nich sáhly, neodcházely beze zbraní. K pevnosti proudily davy lidí, a okolo šesté přinesl delegát veliteli nové poselství.

Podobný ruch, ovšem v menším měřítku, se tou dobou odehrával i v kasárnách. Vše začalo dramaticky ve chvíli, kdy mladý důstojník, který jim vyšel vstříc, natáhl ruku pro tajemníkův destruktor.

„Ten si vezmu,“ řekl krátce.

„Ať mu ho dá, Schwartzi,“ ozval se Shekt. Tajemníkova ruka pozvedla destruktor a natáhla se — důstojník pak uchopil zbraň a odnesl ji. Schwartz vzlykl úlevou a povolil sevření.

Arvardan byl připraven. Ve chvíli, kdy se tajemník vymrštil jako uvolněná ocelová pružina, vrhl se na něho a zasypal ho ranami pěstí.

Důstojník vyštěkl rozkazy, přiběhli vojáci. Nešetrné ruce popadly Arvardana za límec a vytáhly ho z auta, a tajemník l zůstal schlíple sedět. Z koutku úst mu stékaly kapky krve. Arvardanovi krvácel poškrábaný obličej. Třesoucí se rukou si archeolog prohrábl vlasy. Pak ukázal na tajemníka prstem a rozhodně pronesl: „Obviňuji tohoto muže ze spiknutí s cílem svrhnout imperiální vládu. Musím ihned mluvit s velitelem.“

„Uvidíme, co se dá dělat, pane,“ řekl mírně důstojník. „Omlouvám se, ale musíte se mnou — všichni.“

A pak několik hodin čekali. Místnosti, kam je zavedli, se vyznačovaly soukromím a čistotou. Poprvé po dvanácti hodinách měli možnost se najíst — té možnosti bez zdráhaní a důkladně využili. Dokonce mohli využít další vymoženosti civilizace — vany.

Avšak jejich místnost byla střežena, a jak míjely hodiny, Arvardan ztratil nakonec trpělivost a vykřikl: „Jenom jsme se dostali do jiného vězení.“

Otupující běh kasárenského života se dál ubíral ve vyježděných kolejích, aniž je bral na vědomí. Arvardanův pohled sklouzl na spícího Schwartze. Shekt zavrtěl hlavou.

„To nemůžeme,“ řekl. „Bylo by to kruté. Je vyčerpaný. Nechtě ho spát.“

„Ale zbývá jenom třicet devět hodin.“

„Vím, ale — počkejte.“

„Kdo z vás o sobě tvrdí, že je občanem Impéria?“ ozval se za nimi chladný hlas amp; lehce ironickým podtónem.Arvardan vyskočil. „Já…“

Slova mu uvízla v hrdle, když poznal, kdo na něho promluvil. Důstojník se pousmál. Levou ruku držel trochu strnule, jako upomínku na jejich minulé setkání.

„Bele, to je ten voják,“ ozval se za ním Polin hlas, „ten z obchodního domu.“

„Ten, kterému zlomil ruku,“ dodal úsečně důstojník. „Jsem poručík Claudy a vy jste skutečně ten dotyčný. Takže vy jste ze Siria, ano? A přesto se zahazujete s někým takovým. Při Galaxii, jak hluboko může člověk klesnout! A zase je s vámi ta holka.“ Na chvíli se odmlčel, než pomalu, důrazně dodal: „Ta Pozemanda!“

Arvardan vzplanul, ale pak se ovládl. Nemohl si dovolit… ještě ne…

Přinutil se promluvit zdvořile: „Mohl bych mluvit s plukovníkem, poručíku?“

„Bohužel, pan plukovník není právě ve službě.“

„Chcete říct, že není ve městě?“

„To jsem neřekl. Je k dosažení — jestli je záležitost dostatečně naléhavá.“

„To je… Mohu mluvit s velícím důstojníkem?“

„Tím jsem v tomto okamžiku já.“

„Tak zavolejte plukovníkovi.“

Poručík zvolna zavrtěl hlavou. „To neudělám, dokud nebudu přesvědčen, že situace je skutečně vážná.“

Arvardan se třásl netrpělivostí. „Při Galaxii, přestaňte si se mnou hrát! Je to otázka života a smrti!“

„Vážně?“ Poručík Claudy točil vycházkovou hůlkou, jak to dělají šviháci. „Mohl byste poprosit o slyšení.“

„Dobře… No, čekám?“

„Řekl jsem… mohl byste poprosit“

„Mohl byste mě vyslechnout, pane poručíku?“ Ale poručík se ani nepousmál. „Řekl jsem poprosit — a před tou holkou. Hezky pokorně.“

Arvardan polkl naprázdno a couvl. Na rameni ucítil Polinu ruku. „Prosím tě, Bele. Nesmíš ho popudit.“ Poslechl a chraptivým hlasem pronesl: „Bel Arvardan ze Siria poníženě prosí o slyšení u velícího důstojníka.“

„Uvidíme,“ řekl Claudy.

Přikročil k Arvardanovi a švihem ruky ho udeřil do obličeje, do místa, kde obvaz překrýval bolestivé poranění.

Arvardan zalapal po dechu a potlačil výkřik.

„Tenkrát jste se postavil na odpor,“ usmál se poručík. „Tentokrát ne?“

Arvardan mlčel.

„Přijmu vás,“ prohlásil poručík.

Arvardana obstoupili čtyři vojáci. Poručík Claudy šel v čele.

Shekt a Pola zůstali se spícím Schwartzem sami., Já ho už neslyším, co ty?“ zeptal se Shekt.

Pola zavrtěla hlavou. „Já taky ne, už chvíli. Tati, myslíš, že poručík Bélovi něco udělá?“

„Určitě ne,“ zaznělo chlácholivě. „Zapomínáš, že není jeden z nás. Je občanem Impéria, takže s ním nemohou dělat, co se jim zachce… Ty ho máš ráda, že?“

„A moc, tati. Vím, že je to ode mě hloupé.“

„To je,“ zasmál se Shekt nevesele. „Je to čestný člověk, o tom není pochyb. Ale co může dělat? Bude s tebou žít tady? Odveze si tě domů? Představí tě svým přátelům jako Pozemšťanku? A své rodině?“

Pola se rozplakala. „Já vím. Ale třeba ani nebude žádné potom.“

Shekt znovu vyskočil, jako by mu poslední věta něco připomněla. „Neslyším ho,“ opakoval.

Myslel tím, že neslyší tajemníka. Balkise totiž zavřeli do sousední místnosti, v níž přecházel jako lev v kleci, a ještě před chvílí jeho kroky zřetelně slyšeli. Teď nebylo slyšet nic.

Mohlo to vypadat malicherně, ale tajemník se pro ně stal symbolem všech zlověstných sil zhouby a ničení, ohrožujících nesmírnou síť žijících hvězd. Shekt ohleduplně zatřásl Schwartzovým ramenem. „Vstávejte.“

Spáč se zavrtěl. „Co se děje?“ Vůbec si nepřipadal odpočatý. Únava mu jako zubatými hroty pronikala celým tělem.

„Kde je Balkis?“ naléhal Shekt.

„Cože? Ach, ano.“ Schwartz se nejistě rozhlížel, pak si uvědomil, že tím, čím vidí zřetelně, nejsou oči. Jeho mentální tykadla kroužila a neklidně pátrala po mysli, kterou tak dobře znala.

Našel ji, a nedotkl se jí. Přestože v ní tak dlouho pobýval, nedokázal nepociťovat nechuť k její nemocné zvrácenosti.

„Je na jiném patře,“ zašeptal. „S někým mluví.“

„S kým?“

„S někým, koho jsem se ještě mentálně nedotkl. Počkejte, nechtě mě vnímat. Třeba ho tajemník… Ano, říká mu plukovníku.“

Oba na sebe rychle pohlédli.

„Přece by nezradil,“ zašeptala Pola. „Důstojník Impéria by se přece nespojil s Pozemšťanem proti imperátorovi.“

„Nevím,“ povzdechl Shekt. „Jsem ochoten uvěřit čemukoli.“

Poručík Claudy se usmíval. Seděl za stolem, rukou si pohrával s destruktorem a za sebou měl čtyři vojáky. Mluvil s povýšeností, kterou si v dané situaci mohl dovolit.

„Nemám rád Pozemáky,“ začal. „A nikdy jsem je rád neměl. Jsou bahnem Galaxie. Nemocní, pověrčiví, líní. Degenerovaní a zaostalí. Ale, při hvězdách, většina z nich zná svoje místo.

Svým způsobem je chápu. Nemohou za to, jací se narodili. Já osobně bych jim určitě netrpěl to, co jim toleruje imperátor — ty jejich proklaté zvyklosti a tradice — kdybych byl já imperátorem. Ale nevadí. Jednou se naučíme…“

Arvardan se neudržel: „To stačí! Nepřišel jsem, abych poslouchal…

Budete poslouchat, protože jsem ještě nedomluvil. Chtěl jsem říct, že to, co nechápu, je myšlení člověka, který Pozemšťany miluje. Když člověk — normální člověk — klesne tak hluboko do bahna, že se mezi nimi plazí a běhá za jejich sukněmi, ztrácí u mě veškerou úctu. Je dokonce horší než oni…“

„Ty svoje debilní kecy si nechtě na jindy!“ vybuchl Arvardan. Víte, že spiknutí proti Impériu je v plném proudu? Víte, jak nebezpečná je situace? Každá minuta zpoždění představuje nebezpečí pro každého z biliard obyvatel Galaxie…“

„To nevím, doktore Arvardane. Jste doktor, že? Titul musím respektovat. Víte, mám takovou představu. Že jste jedním z nich. Narodil jste se na Siriu, ale máte černé srdce Pozemšťana a své galaktické občanství využíváte v jejich prospěch. Unesl jste nějakého jejich funkcionáře, tradicionalistu. Mimochodem, to nebyl špatný kousek, s chutí bych mu zakroutil krkem. Jenže Pozemšťané ho už začali hledat. Vyslali do pevnosti delegáta.“

„Cože? Tak rychle? Tak proč se tu bavíme? Musím mluvit s plukovníkem, nebo…“

„Očekáváte nepokoje, nějaké potíže? Třeba jste to tak dokonce naplánoval, jako první krok připraveného povstání.“

„Zbláznil jste se? Proč bych něco takového dělal?“

„Takže vám nebude vadit, když toho tradicionalistu propustíme?“

„To nesmíte!“ Arvardan vyskočil a v tu chvíli to vypadalo, že se přes stůl na důstojníka vrhne.

Ale poručík Claudy držel v ruce destruktor. „Že nesmíme?

Tak podívejte. My dva už jsme se trochu vyrovnali. Jednu jsem vám vrazil a nechal jsem vás plazit se po zemi před vašimi pozemskými kumpány. Posadil jsem si vás tu a řekl jsem vám doočí, že jste prašivý červ. A teď vám s potěšením ustřelím ruku za to, co jste udělal vy mně. Stačí jediný pohyb…“

Arvardan ztuhl.

Poručík Claudy se zasmál a odložil destruktor. „Škoda že vás musím ušetřit pro plukovníka. Přijme vás ve čtvrt na šest.“

„Vy jste to věděl — vy jste to celou dobu věděl.“ Pocit znechucení mu škrtil slova v hrdle.

„Ovšem.“

„Jestli kvůli času, který jsem s vámi ztratil, poručíku Claudy, všechno prohrajeme, pak ani jednomu z nás dvou nezbývá moc života.“ Mrazivý tón tak nějak zlověstně deformoval jeho hlas. „Ale vy zemřete dřív, protože vám v poslední minutě, která bude zbývat, nadělám z palice hromádku kostí a mozkovou kaši.“

„Budu se těšit, pozemšťanský patolízale. Kdykoli!“

Velitel pevnosti Fort Dibburn ve službě Impériu zkostnatěl. Z poklidu, který provázel život posledních generací, nemohl žádný důstojník vytěžit příliš vojenských zásluh, a plukovník, stejně jako mnoho ostatních, nevytěžil vůbec žádnou. Ale za svou dlouhou vojenskou kariéru, kterou začínal jako kadet, měl možnost sloužit ve všech koutech Galaxie, a proto služba na neurotické Zemi pro něho neznamenala než další službu. Toužil jen po rutině každodenního života. Nic víc si nežádal, a proto byl ochoten se ponížit — a pokud to situace vyžadovala, omluvit se i Pozemšťance.

Vypadal unaveně, když k němu do kanceláře vstoupil Arvardan. Košili měl u krku rozepnutou, jeho blůza se zářivě žlutým znakem Impéria — sluncem a lodí — visela na opěradle židle. Roztržitě svíral pravou ruku, až klouby praskaly, a zamyšleně si Arvardana prohlížel.

„Je to všechno jaksi zmatené,“ řekl, „velmi zmatené. Pamatuji si vás dobře, mladíku. Jste Bel Arvardan z Baronnu a hlavnípostava nedávné nemalé nepříjemnosti. Nemůžete se nepříjemnostem vyhýbat?“

„Ta nepříjemnost se netýká jenom mě, plukovníku, ale celé Galaxie.“

„Ano, vím,“ zaznělo poněkud netrpělivě. „Přinejmenším vím, že vy to tvrdíte. Slyšel jsem, že už nemáte identifikační doklady.“

„Ty mi vzali, ale na Everestu mě znají. Sám prokurátor může potvrdit moji totožnost, a doufám, že to do večera udělá.“

„O to se postaráme.“ Plukovník zkřížil ruce na prsou a opřel se. „Nejdřív mi řekněte, co se podle vás vlastně děje.“

„Dozvěděl jsem se o nebezpečném spiknutí nevelké skupiny Pozemšťanů, kteří chtějí násilně svrhnout imperiální vládu. Pokud nebudou okamžitě informována patřičná místa, může nejen padnout vláda, ale také může zaniknout značná část Impéria.“

„Zacházíte příliš daleko, mladíku. To je jistě unáhlené a přehnané tvrzení. Jsem ochoten připustit, že by se Pozemšťané mohli vzbouřit, oblehnout tuto pevnost a napáchat značné škody, ale nedovedu si při nejlepší vůli představit, jak by mohli z této planety vyhnat imperiální vojska, natož svrhnout imperiální vládu. Ale klidně si o tom — hm — spiknutí poslechnu víc.“

„Situace je bohužel natolik kritická, že považuji za nutné osobně seznámit s podrobnostmi prokurátora. Proto vás žádám, abyste mě s ním okamžitě spojil.“

„Hmm… Nespěchejme tolik. Víte o tom, že muž, kterého jste sem přivedli, je tajemník premiéra Země, jeden z vysokých hodnostářů tradicionalistů?“

„Moc dobře!“

„A přesto tvrdíte, že je hlavou údajného spiknutí?“

„Ano.“

„A máte důkazy?“

„Určitě mě pochopíte, když vám řeknu, že o tom mohu mluvit jen s prokurátorem.“

Plukovník se zamračil a začal si prohlížet nehty. „Pochybujete o mé kompetenci?“

„Vůbec ne, pane. Jde o to, že jedině prokurátor má pravomoc podniknout zásadní kroky, které situace vyžaduje.“

„Mohu vědět, jaké zásadní kroky máte na mysli?“

„Je nutné do třiceti hodin vybombardovat a zcela zničit jistou budovu na Zemi. Jinak přijde o život většina, ne-li všichni obyvatelé Impéria.“

„O jakou budovu jde?“

„Můžete mě laskavě spojit s prokurátorem?“ odfrkl Arvardan.

Rozhostilo se mrtvé ticho. „Uvědomujete si,“ ozval se posléze odměřeně plukovník, „že násilným únosem Pozemšťana jste se dopustil činu, za který můžete být souzen a potrestán pozemskými úřady? Vláda své občany obvykle chrání a trvá na galaktickém soudu. Ale situace na Zemi je choulostivá, a já mám přísné instrukce, abych se konfliktům, které nejsou nutné, vyhýbal. Takže pokud uspokojivě neodpovíte na mé otázky, budu muset vás i vaše společníky vydat místní policii.“

„Ale to se rovná rozsudku smrti. I pro vás… Plukovníku, jsem občan Impéria a žádám o přijetí u pro — “

Přerušil ho bzučák na stole. Plukovník se k němu otočil a přepnul na příjem. „Ano?“

„Pane,“ promluvil reproduktor zvučným hlasem, „pevnost obklíčily davy místních obyvatel. Předpokládáme, že jsou všichni ozbrojeni.“

„Došlo k nějakému násilí?“

„Zatím ne, pane.“

Plukovníkova tvář se ani nepohnula. Na to se koneckonců celý život připravoval. „Vyhlašuji pohotovost dělostřelectvua letectvu — všichni muži na svá postaveni. Zbraně používat jen v sebeobraně. Jasné?“

„Ano, pane. Pozemský vyjednavač vás žádá o přijetí.“

„Uveďte ho. A také sem ještě jednou přiveďte premiérova tajemníka.“ Pak chladným pohledem sklouzl na archeologa. „Doufám, že si uvědomujete, co jste způsobil.“

„Žádám vás, abych mohl být rozhovoru přítomen,“ vykřikl Arvardan vztekle a přerývaně. „A dále žádám, abyste mi sdělil, proč mě tu necháváte hodiny trčet pod zámkem, zatímco se vybavujete s místním zrádcem. Nemyslete si, že nevím, že jste s ním mluvil dříve než se mnou.“

„Obviňujete mě, pane?“ zeptal se plukovník a také zvýšil hlas. „Pokud ano, vyjádřete se jasně.“

„Neobviňuji vás, jen vám chci připomenout, že se ze svého chování budete jednou zodpovídat a že v budoucnu, pokud nějaká budoucnost bude, vejdete do dějin jako ten, kdo svou tvrdohlavostí zavinil zkázu svého lidu.“

„Ticho! V žádném případě se nebudu zodpovídat vám. Od této chvíle se vše bude řídit tím, co řeknu já. Rozumíte?“