ZMĚŇ SVOJE ROZHODNUTÍ!

Uplynula hodina od chvíle, kdy se Arvardan s námahou probral z bezvědomí a zjistil, že si připadá jako kus hovězího čekající na sekáček. Nic se nedělo. Nic než horečnaté, nesmyslné tlachání, které nesnesitelně odměřovalo nesnesitelný čas.

Nic z toho nepostrádalo smysl. Tolik věděl. To, že leželi na břiše, bezmocně a bez hlídače, jehož přítomnost by dokazovala, že jsou považováni za nebezpečné, jim mělo připomenout, jak strašlivě jsou slabí. Něco takového by nevydržel ani drsný charakter, a až se nakonec dostaví vyšetřovatel, setká se jen s nepatrným, pokud vůbec nějakým odporem.Arvardan potřeboval ticho prolomit. Poznamenal: „Myslím, že nás odposlouchávají. Neměli jsme tolik mluvit.“

„Ne,“ ozval se klidně Schwartz. „Nikdo nás neposlouchá.“

Archeolog měl bezděčně na jazyku: „A jak to víte?“ Avšak zárazů se.

Že taková schopnost vůbec existuje! A není dána jemu, ale někomu z minulosti, kdo si říká Pozemšťan a chce zemřít!

V zorném poli měl jenom malou část stropu. Když se otočil, viděl Shektův ostrý profil; na druhé straně byla zeď. Když zvedl hlavu, zahlédl na okamžik bledou, utrápenou tvář Poly.

Chvílemi si palčivě připomenul, že je občanem Impéria — Impéria, při hvězdách, občanem Galaxie — a že jeho uvěznění je obzvlášť hanebným bezprávím, ale nejvíc ho pobuřovalo, že připustil, aby s ním takto zacházeli Pozemšťané.

Ale i to pobouření pominulo.

Mohli ho aspoň položit vedle Poly… Ne, takhle to bylo lepší. Nebyl na něho zrovna povzbudivý pohled.

„Bele?“ Slovo se rozechvěle proměnilo ve zvuk a v okamžiku čekání na smrt znělo podivně sladce.

„Prosím, Polo?“

„Myslíš si, že to bude trvat ještě dlouho?“

„Třeba ne, miláčku… Škoda. Zbytečně jsme ztratili dva měsíce, že?“

„Moje vina,“ zašeptala. „Moje vina. Kéž bychom měli aspoň těch posledních pár minut. Je to všechno tak… zbytečné.“

Na to neměl Arvardan odpověď. Myšlenky mu vířily hlavou jako na kolotoči. Skutečně cítil tvrdou umělou hmotu, na kterou ho tak nepohodlně položili, nebo měl jen takový dojem? Jak dlouho ještě bude paralýza trvat?

Musí přesvědčit Schwartze, aby pomohl. Snažil se držet myšlenky na uzdě — i když věděl, že asi zbytečně.

„Schwartzi…“ začal.Schwartz ležel stejně bezmocně jako ostatní, ale jeho utrpení mělo v sobě ještě něco navíc, něco, s čím nepočítal. Ve své hlavě měl totiž čtvero myšlení.

Jemu samotnému by se možná podařilo udržet si zbývající touhu po nekonečném klidu a míru smrti, přemoci poslední zbytky lásky k životu, která ho ještě před dvěma — nebo třemi?

— dny vyštvala z farmy. Ale takto? Když nad Shektem visí bezmocný, slabošský strach ze smrti jako těžký příkrov, když se vitální povaha zlobně vzpírá, když ta mladá dáma vyzařuje jen hluboké, žalostné zklamání?

Měl se před nimi uzavřít. Na co potřeboval vědět, co trápí ostatní? Měl svůj život na žití a svou smrt na zemření.

Dotírali na něho jemně, ale vytrvale — tápavě pronikali trhlinkami.

A když pak Arvardan řekl: „Schwartzi…“, věděl, že chtějí, aby je zachránil. Ale proč by měl? Proč?

„Schwartzi,“ opakoval vemlouvavě Arvardan, „může z vás být hrdina. Tady nemáte pro co zemřít — ti lidé za to nestojí.“

Ale Schwartz se rozpomínal na mládí, zoufale na ně soustřeďoval myšlenky. A právě ta podivná směs minulosti a přítomnosti v něm probudila rozhořčení.

Promluvil klidně a zdrženlivě. „Ano, může ze mě být hrdina — a zrádce. Ti lidé mě chtějí zabít. Říkáte jim lidé, ale jen nahlas, v duchu jste je nazýval jinak. Nerozuměl jsem jak, ale znělo to ošklivě. A ne proto, že by si to zasloužili, ale proto, že jsou to Pozemšťané.“

„To není pravda,“ vzplanul.

„Je to pravda,“ oplatil stejně důrazně Schwartz. „A každý z vás to ví. Chtějí mě zabít, ano — ale jen proto, že mě považují za jednoho z vás, kteří zatracujete celou planetu, pohrdáte jí a zvolna ji rdousíte svou nesnesitelnou povýšeností. Tak se braňte těm červům, té chamradi, které se nějak podařilo ohrozit své božské pány! Nežádejte o pomoc jednoho z nich.“

„Mluvíte jako zélóta,“ užasl Arvardan. „Ale proč? Trpěl jste? Říkáte, že jste žil na velké a nezávislé planetě. Byl jste Pozemšťanem v době, kdy Země byla jediným pramenem živo ta. Vždyť vy jste jedním z nás, člověče, jedním z vládců. Tak proč se ztotožňujete s nějakými zoufalci, co zbyli? Tohle není ta planeta, jakou si pamatujete. Moje planeta se staré Zemi podobá víc než tento nemocný svět.“

Schwartz se rozesmál. „Takže já jsme jedním z vládců? Víte co, necháme toho. To nestojí za vysvětlování. Podívejme se raději na vás. Jste nádherný exemplář toho, co nám sem Galaxie posílá. Jste tolerantní a úžasně šlechetný a obdivujete se, protože se k doktoru Shektovi chováte jako k sobě rovnému. Ale hlouběji — ne však tak hluboko, abych to ve vás neviděl zřetelně — je vám nepříjemný. Nelíbí se vám, jak mluví, jak vypadá, Nemáte ho rád, i když nabízí, že zradí Zemi… Není to tak dávno, co jste políbil Pozemšťanku, a pohlížíte na to jako na slabost. Stydíte se za to…“

„Při hvězdách, nestydím… Polo!“ vyhrkl Arvardan zoufale. „Nevěř mu! Neposlouchej ho!“

Pola promluvila klidně: „Nepopírej to, Bele, a netrap se tím. Vidí pod povrch, až k pozůstatkům z tvého dětství. Viděl by totéž, kdyby pronikl do mých. A našel by něco podobného i v sobě, kdyby se stejně neslušně, jako se dívá do nás, zahleděl do sebe.“

Schwartz cítil, že se červená.

Když ho pak oslovila přímo, nezesílila ani nezvýšila hlas. „Schwartzi, jestli umíte číst v myslích, prozkoumejte tu mou. Řekněte mi, jestli chci zradit. Podívejte se na mého otce. Podívejte se, jestli není pravda, že se snadno mohl šedesátce vyhnout, kdyby spolupracoval s těmi šílenci, kteří chtějí zničit Galaxii. Co svou zradou získal? — A podívejte se ještě jednou, jestli někdo z nás chce Zemi nebo Pozemšťanům uškodit.Říkáte, že jste nahlédl i do Balkisových myšlenek. Nevím, jak hluboko jste tím bahnem pronikl. Ale až přijde, až bude příliš pozdě, podívejte se na jeho myšlenky blíž. Uvidíte, že je to šílenec… A pak klidné zemřete!“

Schwartz mlčel.

„No tak, Schwartzi,“ přerušil ticho Arvardan. „Nyní se pusťte do mé mysli. Pronikněte, jak hluboko chcete. Narodil jsem se na Baronnu v sektoru Sirius. V letech, která mě formovala, jsem žil neustále v atmosféře antiterestrismu, a proto nemohu za nedostatky a předsudky, které leží u kořenů mého podvědomí. Ale porozhlédněte se po povrchu a řekněte mi, jestli jsem v dospělém věku tyto předsudky v sobě nepotlačoval. Ne v ostatních, to by bylo snadné, ale v sobě, a ze všech sil.

Vy neznáte naše dějiny! Nevíte nic o tisících a desetitisících let, během nichž člověk osidloval Galaxii — a o válkách a útrapách. Nevíte nic o prvních stoletích Impéria, kdy ještě přetrvával zmatek a chaos střídajích se despocií. Až v posledních dvou stoletích má galaktická vláda skutečnou moc. Různé planety mají v jejím rámci kulturní autonomie, mohou si samy vládnout, mají právo vyjadřovat se k otázkám, které se týkají všech.

Nikdy v dějinách nemělo lidstvo tak daleko k válce a chudobě jako teď; nikdy dřív nebyla galaktická ekonomika tak moudře spravovaná; nikdy nebyly vyhlídky do budoucnosti tak nadějné. A vy byste chtěl všechno zničit a začít znovu? A čím? Despotickou teokracií, prosáklou zhoubnou podezíravostí a nenávistí.

Námitky Země jsou oprávněné a jednoho dne se vyřeší, jestli Galaxie přežije. Ale to, co udělají oni, není řešení. Víte, co chtějí udělat?“

Kdyby měl Arvardan Schwartzovu schopnost, zjistil by, že svádí v duchu sám se sebou boj. Intuitivně však pochopil, že nastal čas, aby se na chvíli odmlčel.

Schwartz se zmítal v emocích. Že by všechny světy měly zahynout — zahynout na hrůznou nemoc…? Byl skutečně Pozemšťanem? V pravém slova smyslu? V mládí odjel z Evropy do Ameriky, ale nezůstal přesto stejný? A když později lidé opustili zmučenou a zraněnou Zemi vydali se na světy vysoko nad oblohou, přestali být Pozemšťany? Nebyla teď jeho celá Galaxie? Nebyli oni všichni — všichni! — jeho potomky a bratry?

„Dobře, jdu s vámi,“ rozhodl se. „Jak mohu pomoci?“

„Do jaké vzdálenosti dokážete číst myšlenky?“ pospíšil si Arvardan, jako by se bál, že se Schwartz ještě rozmyslí.

„Nevím. Venku cítím něčí myšlenky. Asi stráží. Myslím, že dosáhnu až na ulici, ale čím dále sahám, tím méně jsou zřetelné.“

„Přirozeně,“ uznal Arvardan. „Ale co tajemník? Poznal byste jeho mysl?“

„Nevím,“ pronesl málo zřetelně Schwartz.

Odmlka… Minuty se nesnesitelně vlekly.

„Vaše myšlenky mi překážejí. Nemyslete na mě, ale na něco jiného.“

Vynasnažili se. Dlouho nikdo nepromluvil. Pak se ozval Schwartz: „Ne… nejde to… nejde to.“

„Můžu se trochu pohnout,“ ožil najednou Arvardan. „Při Galaxii, už hýbám prsty na nohou… Au!“ Každý pohyb mu působil nesnesitelnou bolest.

„Jak moc můžete člověku ublížit, Schwartzi?“ zeptal se. „Tedy víc než mně před chvílí?“

„Zabil jsem člověka.“

„Cože? Jak jste to udělal?“

„Nevím, prostě se to stalo. Je to… je to…“ Působil až komickým dojmem, jak se snažil slovy vyjádřit nevyslovitelné.

„A dokážete si poradit s více než s jedním najednou?“

„Nezkoušel jsem to, ale myslím, že ano. Číst dvojí myšlení současně, to svedu.“

„Nemůžeš po něm chtít, aby zabil tajemníka, Bele,“ zasáhla Pola. „To nepomůže.“

„Proč ne?“

„A jak se dostaneme ven? I kdybychom chytili tajemníka a zabili ho, stovky dalších čekají venku. Nechápeš to?“

„Mám ho,“ ozval se chraptivě Schwartz. „Koho?“ vyhrkli všichni. Dokonce i Shekt se na něho vzrušeně zadíval.

„Tajemníka. Myslím, že je to jeho mentální dotek.“

„Nepouštějte ho.“ Arvardan se při pokusu o povzbuzení div nepřekulil, ale sklouzl z lavice, dopadl na podlahu a marně se snažil zaklínit zpola ochromenou nohu pod tělo a nadzvednout se.

„Zranil ses?“ vykřikla Pola, a když se pokusila opřít o loket, najednou zjistila, že strnulost kloubů na rukou ustoupila.

„Ne, to nic není. Vyždímejte ho, Schwartzi. Vytáhněte z něho co nejvíc informací.“

Z vyčerpávajícího úsilí rozbolela Schwartze hlava. Chapadly své mysli namátkou a neobratně vyrážel a zachycoval se — jako nemluvně vztahující neposlouchající prstíky k předmětu, na který nemůže dosáhnout. Dosud přijímal, cokoli objevil, ale nyní hledal… pátral…

S bolestnou námahou zachytil útržky: „Naprostý úspěch! O výsledku nepochybuje… Něco o kosmických střelách. Vypustil je… Ne, nevypustil. Něco jiného… Chystá se je vypustit.“

Shekt zasténal: „To jsou automaticky řízené rakety transportující virus, Arvardane. Zaměřené na různé planety.“

„Kde je mají ukryté, Schwartzi?“ naléhal Arvardan. „Podívejte se, zjistěte to…“

„V jakési budově, nevidím jasně… Pětiúhelníková budova… jméno — něco jako Sloo…“

„To je jasné!“ neudržel se Shekt. „Při všech hvězdách v Galaxii, to je přece jasné. Chrám v Senloo. Ze všech stran hoobklopují radioaktivní zóny. Tam se nikdo jiný než tradicionalisti nedostane. Je to u soutoku dvou velkých řek, Schwartzi?“

„Nedokážu… Ano, ano!“

„Kdy, Schwartzi, kdy? Kdy je odpálí?“

„Nepoznám, který den, ale brzy… brzy. On na nic jiného nemyslí… Bude to velice brzy.“ Měl pocit, že mu vypětím puká hlava.

Arvardan měl v hrdle sucho a horečnatě se chvěl, když se konečně zvedl na kolena a na ruce, které se pod ním podlamovaly. „Jde sem?“

„Ano. Je u dveří.“

V okamžiku, kdy se dveře otevřely, zmlkl.

Z Balkisova hlasu, který vzápětí vítězoslavně vyplnil celou místnost, zazněl chladný výsměch: „Doktore Arvardane! Nechtěl byste se vrátit na svoje místo?“

Arvardan k němu vzhlédl, vědom si kruté nedůstojnosti svého postavení, ale na něco takového se nedalo odpovědět, a proto mlčel. Dovolil svým bolavým končetinám, aby ho pomalu snesly na podlahu. Tam za těžkého oddychování vyčkával. Kdyby se mu tak vrátilo víc síly, kdyby dokázal — snad naposled — rychle vyskočit, kdyby se nějak dostal k jeho zbrani…

To, co se pohupovalo na hladkém flexiplastovém opasku, který obepínal tajemníkův plášť, nebyly nervové důtky, ale velkorážný destruktor, který může člověka ve zlomku sekundy rozmetat na atomy.

Tajemník si s neskrývaným zadostiučiněním prohlížel čtveřici před sebou. Dívku přehlížel, ale jinak se zátah podařil. Byl zde Pozemšťan, který zradil, agent Impéria i ta záhadná postava, kterou dva měsíce sledovali. Chyběl někdo?

Jistě, Ennius dosud žil a Impérium stále existovalo, ale jeho ruce, představované chycenými špiony a zrádci, se podařilo svázat. Jenže někde se skrýval řídicí mozek, který mohl vyslat další.Stál nedbale a se sepnutýma rukama, jako by pohrdavé dával najevo, že se neobává, že bude muset rychle sáhnout po zbrani. Promluvil tiše a vlídně: „Nyní je nutné objasnit situaci. Země je ve válce s Galaxií — dosud nevyhlášené, nicméně ve válce. Jste našimi vězni, a bude s vámi naloženo tak, jak si vyžádá situace. Obvyklým trestem pro špiony a vrahy je samozřejmě smrt…“

„Pouze v případě legální a vyhlášené války,“ přerušil ho výkřikem Arvardan.

„Legální války?“ zeptal se tajemník s neskrývaným výsměchem. „Co je legální válka? Země je ve válce s Galaxií neustále, ať se o tom zdvořile zmíníme, nebo ne.“

„Nech ho,“ řekla tiše Pola Arvardanovi. „Ať se vymluví a skončí to.“

Arvardan se na ni usmál, ale zvláštním, křečovitým úsměvem, protože se s obrovským úsilím zvedal potácivě na nohy. Pak zůstal stát a těžce oddechoval.

Balkis se krátce zasmál. Pomalými kroky přistoupil těsně k sirijskému archeologovi. A stejně pomalým pohybem zlehka položil ruku na jeho širokou hruď a strčil do něho.

Marně se Arvardan snažil přimět ruce k nějakému pohybu na svou obranu, marně napínal ztuhlé svaly trupu k zachování rovnováhy. Upadl na zem.

Pola prudce vydechla. Navzdory prudké bolesti donutila vzpurné svaly k činnosti a pomalu, velice pomalu slezla z lavice.

Balkis ji nechal připlazit se až k Arvardanovi.

„Tvůj miláček,“ pronesl. „Tvůj silný galaktický miláček. Pospěš si, holčičko. Na co čekáš? Pevně ho obejmi, toho svého hrdinu, a zapomeň v jeho náručí, že má na rukou pot a krev miliard zmučených Pozemšťanů. Teď tu leží, smělý a statečný — sražený k Zemi slabým dotykem ruky Pozemšťana.“

Pola již klečela u Arvardana a prsty hledala ve vlasech krev nebo zlověstnou měkkost rozdrcené kosti. Arvardan pomalu otevřel oči a z jeho rtů splynulo: „To nic!“

„Je to zbabělec,“ utěšovala ho Pola, „který bojuje s ochromeným člověkem a vychloubá se, že zvítězil. Věř mi, drahý, málo Pozemšťanů je takových.“

„Já vím, jinak bys ani ty nebyla Pozemšťankou.“

Tajemník ztuhl. „Jak už jsem řekl, propadli jste životem, ale ještě se můžete vykoupit. Zajímá vás cena?“

„Vás by na našem místě určitě zajímala,“ pronesla hrdě Pola. „To vím.“

„Psst, Polo.“ Arvardanovi se dosud nepodařilo zcela chytit dech. „Co navrhujete?“

„Ale,“ podivil se Balkis. „Chcete se prodat? Jako bych to například udělal já, hanebný Pozemšťan?“

„Vy sám víte nejlépe, co jste zač,“ odsekl Arvardan. „A pokud jde o to ostatní, neprodávám sebe; chci vykoupit ji.“

„Nechci, aby mě někdo vykupoval,“ řekla Pola.

„Dojemné,“ ušklíbl se tajemník. „Sníží se k našim ženám, pouhým Pozemšťankám, a ještě to zahraje jako oběť.“

„Co máte na mysli?“ zeptal se Arvardan.

„Zřejmě došlo k úniku informací o našich záměrech. Není těžké si domyslet, jak se k informacím dostal doktor Shekt, ale jak se k nim dostalo Impérium, to je hádanka. Proto bychom rádi věděli, co všechno Impérium ví. Nezajímá mě, co jste se dozvěděl vy, Arvardane, ale to, co ví Impérium.“

„Jsem archeolog, a ne špion,“ utrhl se Arvardan. „Nemám ponětí, co všechno Impérium ví — ale doufám, že toho ví hodně.“

„To chápu. No, můžete si to ještě rozmyslet. Přemýšlejte o tom, všichni.“

Po celou dobu Schwartz neřekl ani slovo, ani nevzhlédl.

Tajemník vyčkával, a pak pokračoval, snad trochu rozrušeněji, než sám chtěl. „Teď vám nastíním, jaká je cena za odmítnutí spolupráce. Žádná obyčejná smrt, protože jsem přesvědčen, že každý z vás se s touto nepříjemnou a nevyhnutelnoueventualitou již smířil. Doktor Shekt a jeho dcera, která se ke své smůle do celé záležitosti až příliš zapletla, jsou občany Země. Za daných okolností bude nejvhodnější, když je oba podrobíme speciální kúře na synapsifikátoru. Rozumíte, doktore Shekte?“

Ve fyzikových očích se odrážela hrůza.

„Ano, vidím, že rozumíte,“ pokračoval Balkis. „Synapsifikátor přece umožňuje poškodit mozkovou tkáň jen do té míry, aby výsledkem byl imbecil. Je to velice odporný stav — takový tvor se musí krmit, aby nezemřel hladem, čistit, aby se neválel ve svých výkalech, a někam zavřít, aby ten, kdo ho uvidí neoněměl hrůzou. Až přijde náš velký den, může to být poučné pro ostatní.

Pokud jde o vás…“ — a tajemník se obrátil k Arvardanovi — „a vašeho přítele Schwartze, jste občany Impéria, a proto se nám budete hodit při zajímavém experimentu. Zatím jsme nevyzkoušeli náš koncentrovaný virus na některém z vás, prašivých cizáků. Bude zajímavé ověřit si, jestli jsou naše předpoklady správné. Postačí malá dávka, aby smrt nebyla rychlá. Jestli dávku pro injekci patřičně zředíme, nemoc se může protahovat k nevyhnutelnému konci třeba týden. Bude to velice bolestivé.“

Odmlčel se, pohlížeje na ně přimhouřenýma očima. „To všechno se vás může týkat, když teď neřeknete pár dobře volených slov. Kolik toho Impérium ví? Působí tu ještě jiní agenti? Jaká jsou protiopatření, pokud nějaká jsou?“

„Kde máme jistotu, že nás stejně nezabijete, když z nás dostanete to, co potřebujete?“ ozval se nepříliš zřetelně Shekt.

„Máte mé slovo, že vás čeká strašlivá smrt, když odmítnete. Ta druhá možnost je prostě riziko. Co vy na to?“

„Můžeme dostat čas na rozmyšlenou?“

„A co vám právě teď poskytuji? Jsem tu už deset minut a dosud naslouchám… Tak co, nechcete něco říct? Cože, nic? Musíte si uvědomit, že času nemáte nazbyt. Arvardane, vy stále napínáte svaly, že? Možná si myslíte, že mě dostanete, nežstačím vytáhnout destruktor. Dobrá, když se vám to podaří, co potom? Venku čekají stovky, a můj plán bude pokračovat i beze mě. I vaše rozdílná potrestání se obejdou beze mé.

A co vy, Schwartzi? Zabil jste nám agenta. Byl jste to vy, že? Třeba si myslíte, že můžete zabít i mě, ne?“

Schwartz na něho poprvé pohlédl. „Můžu, ale neudělám to,“ souhlasil nevzrušeně.

„To je od vás laskavé.“

„Vůbec ne. Je to ode mé velice kruté. Sám jste před chvílí tvrdil, že existuje něco horšího než obyčejná smrt.“

Arvardan si najednou uvědomil, že hledí na Schwartze s novou nadějí.

SOUBOJ

Schwartzovi bláznivě vířily hlavou myšlenky, a přesto pociťoval jakési uvolnění. Jako by něco z něho bylo pánem situace, i když on sám, celkově, nevěřil. Ochromili ho později než ostatní. Teď už i Shekt seděl, zatímco on mohl sotva pohnout rukou. S pohledem pronikajícím do hloubi tajemníkových duševních pochodů, nečestných a zlých, se pustil do souboje.

„Původně jsem byl na vaší straně,“ začal, „přestože jste se hotovili mě zabít. Myslel jsem si, že vaše pocity a úmysly chápu…

Jenže z myslí těch ostatních, co jsou zde, vyzařuje vesměs nevinnost a čistota, zatímco z vaší něco, co vzdoruje popisu. Vy nebojujete za Pozemšťany, ale především za svou osobní moc.

Ve vašich myšlenkách není svobodná Země, ale Země znovuzotročená. Ve vašich myšlenkách není zrušení nadvlády Impéria, ale její nahrazení diktaturou jednoho člověka. Vaší.“

„A to všechno v mých myšlenkách vidíte?“ usmál se Balkis. „Nevadí, dívejte se, na co chcete. Vždyť já od vás informace ani nepotřebuji — ne tolik, abych se musel nechat urážet. Stanovili jsme totiž úder na dřívější termín. Očekával jste to? Je neuvěřitelné, co dokáže nátlak i na ty, kteří se dušovali, že není možné urychlit tempo příprav. Tohle víte, vy umělce ve čtení myšlenek?“

„Nevím,“ připustil Schwartz. „Po ničem takovém jsem nepátral, a proto jsem si nevšiml… Ale můžu se podívat teď. Za dva dny… ne, méně, ano… v úterý, v šest hodin ráno místního času — v Chicu.“

S destruktorem, který se mu jako kouzlem objevil v ruce, přistoupil tajemník rychlými kroky k Schwartzovi.

, Jak jste se to dozvěděl?“

Schwartz znehybněl, mentálními chapadly se zachytil a zatáhl. A pevně stiskl zuby a svraštil obočí, ale to byly jen vnější, bezděčné projevy jeho úsilí. To, co vycházelo z jeho mozku, neúprosně svíralo tajemníkův mentální dotek.

Na několik drahocenných, nevyužitých sekund Arvardan nechápal, co znamená, že tajemník náhle zmlkl a znehybněl.

„Držím ho…“ vydechl šeptem Schwartz. „Vezměte mu zbraň. Neudržím ho dlouho…“ Se zachrčením zmlkl.

A pak Arvardan pochopil. Nejistě se zvedl na všechny čtyři. Potom se pomalu, s přemáháním a s vypětím všech sil, postavil. Pola se chtěla zvednout s ním, ale tak docela se jí to nepodařilo. Shekt sklouzl z lavice a dopadl na kolena. Jen Schwartz zůstal ležet, obličej zkřivený vypětím.

Tajemník zkameněl, jako by pohlédl na Medúzu. Na hladké čelní pleši se mu perlily kapky potu a jeho bezvýrazná tvář ukrývala, co cítí. Pouze jeho pravá ruka, která svírala destruktor, jevila drobné známky života. Při pozorném pohledu bylovidět, jak se chvěje, jak se dotýká spouště, ale jen zlehounka, tak, že nemůže uškodit, avšak v opakovaném úsilí…

,Držte ho pevně,“ vydechl Arvardan, zuřivě a radostně zároveň. Přidržel se opěradla židle a lapal po dechu. „Nebojte, já se k němu dostanu.“

Nohy vlekl po zemi. Připadal si jako v těžkém snu, jako by se i brodil bahnem nebo plaval v dehtu, a pomalu, velice pomalu pohyboval vyčerpanými svaly.

Nevěděl, ani nemohl vědět, že přímo před ním probíhá l strašlivý souboj.

Tajemník usiloval o jediné — přenést trochu síly do palce, l jen tolik, aby kontaktní spoušť uvedla destruktor do chodu. Stačilo přikázat chvějícímu se, částečně již staženému svalu, aby… aby…

Také Schwartz usiloval o jediné — právě tomuto pohybu zabránit, ale v té záplavě pocitů, provázejících tajemníkův mentální dotek, nevěděl, která oblast ovládá prst na spoušti. A proto celé úsilí soustředil na ochromení celého jeho těla.

Tajemníkův mentální dotek se proti tomuto omezení vzpínal a bouřil. Schwartz, dosud nejistý v ovládání své síly, narazil na bystrý a nebezpečně inteligentní mozek, který dokázal několik sekund bezbranně vyčkávat — aby náhle dal povel ke stažení toho či onoho svalu…

Schwartz si připadal, jako by svému protivníkovi nasadil zápasnický chvat, který musí za každou cenu udržet, přestože soupeř sebou zuřivě zmítá.

Ale nic z toho se navenek neprojevilo. A přece: Schwartz nervózně tiskl a povoloval čelisti, cukal rty rozkousanými do krve — a tajemník sotva postřehnutelně pohnul palcem…

Arvardan se zastavil, aby si odpočinul. Nechtěl, ale musel. Nataženým prstem se již dotýkal látky tajemníkova pláště, ale cítil, že nemůže dál. Trpící plíce nedokázaly dodat ochromenýmkončetinám dostatek kyslíku. Přes slzy z nadměrného úsilí, viděl rozostřeně a mozek mu obestíral opar bolesti.

„Ještě pár minut, Schwartzi,“ zasípal. „Držte ho, držte…“ Schwartz jen zvolna zavrtěl hlavou. „Nemůžu… nedokážu..“.

Vše kolem se mu začalo ztrácet v mlhavém, neurčitém obraze. Jeho mentální chapadla začínala křehnout a slábnout.

Tajemníkův palec se znovu pokusil stisknout spoušť. Tentokrát neochaboval. Tlak pomalu sílil.

Schwartz cítil, jak mu oči vystupují z důlků a jak mu na krku vystupují žíly. Vnímal děsivou vítězoslávu v myšlenkách toho druhého…

Pak se Arvardan vrhl vpřed. Vlastně toporně přepadl a nataženýma rukama se zachytil tajemníka.

Znehybnělý tajemník ztratil rovnováhu a spadl s ním. Destruktor odletěl stranou a zarachotil na tvrdé podlaze.

Téměř ve stejném okamžiku se tajemník vymanil z psychického držení a Schwartzovi klesla hlava, zmatená a otupená.

Balkis se zuřivě zmítal pod tíhou Arvardanova těla. Koleno mu prudce, nešetrně vrazil do slabin a zaťatou pěstí udeřil Arvardana do tváře. Nadzvedl se, strčil do něho, a Arvardan se bezvládně skulil.

Za namáhavého oddechování se tajemník vrávoravě zvedl, a znovu se zarazil.

Teď měl proti sobě zpola se sklánějícího Shekta, který v pravé ruce, nejistě podpírané levou, držel destruktor, chvějící se, ale přesto mířící na tajemníka.

„Vy bando pitomců!“ vykřikl tajemník, zalykaje se vztekem. „Co chcete dokázat? Stačí, abych zavolal…“

„A konečně bude po vás,“ odsekl Shekt, ale nijak důrazně.

„Tím, že mě zabijete, nic nezískáte,“ řekl zarytě tajemník. „A vy to dobře víte. Nezachráníte Impérium, kvůli kterému jstenás zradili — a nezachráníte dokonce ani sebe. Dejte mi tu zbraň a můžete jít.“

Natáhl ruku, ale Shekt se nevesele usmál. „Takový blázen nejsem, abych tomu uvěřil.“

To možná ne, ale jste zpola ochromený.“ A tajemník rychle uskočil doprava, mnohem rychleji, než ho byl Shekt schopen sledovat destruktorem v ochablé dlani. Ale v okamžiku, kdy se připravoval k rozhodujícímu výpadu, nemyslel na nic jiného než na destruktor, kterému se vyhýbal, Schwartz znovu mentálně zasáhl. Tajemník zavrávoral a zhroutil se, jako by ho někdo udeřil palicí.

Arvardan se mezitím namáhavě postavil. Tvář měl zarudlou a napuchlou a kulhal. „Můžete se hýbat, Schwartzi?“ zeptal se.

„Trochu,“ odvětil unaveně Schwartz a sklouzl z lavice.

„Nejde sem ještě někdo?“

„Nikoho necítím.“

Arvardan se na Polu smutně usmál. Položil dlaň na její jemné hnědé vlasy a ona k němu vzhlédla lesknoucíma se očima. V několika posledních hodinách se nejednou smiřoval se skutečností, že se už nikdy nebude dotýkat jejích vlasů a pohlížet do jejích očí.

„Třeba přece jen bude nějaké potom, Polo.“

Ale Pola jen zavrtěla hlavou. „Máme moc málo času. Jen do šesté hodiny v úterý.“

„Málo času? To se ještě uvidí.“ Arvardan se sklonil nad tajemníkem ležícím tváří k zemi, a ne zrovna šetrně mu zaklonil hlavu.

„Žije?“ Špičkami prstů, dosud znecitlivělými, se marně snažil nahmatat pulz, pak zasunul ruku pod zelený plášť. „Srdce mu bije… To je nebezpečná schopnost, kterou disponujete, Schwartzi. Proč jste to neudělal hned?“

„Protože jsem ho nechtěl znehybnil.“ Na Schwartzovi bylo vidět, co všechno prožil. „Myslel jsem si, že když ho ovládnu, mohli bychom ho vést před sebou jako rukojmí.“

Shekt najednou ožil. „To bychom snad mohli. Necelý kilometr odtud, ve Fort Dibburnu, je imperiální posádka. Jakmile se tam dostaneme, budeme v bezpečí a můžeme informovat Ennia.“

„Jakmile! Venku je nejméně sto strážných a další stovka mezi námi a Fort Dibburnem. A co budeme dělat s tím prknem v zeleném? Poneseme ho? Nebo ho povezeme na vozíku?“ Arvardan se nevesele zasmál.

„Stejně jsem ho neudržel dlouho,“ dodal zachmuřeně Schwartz. „Viděli jste — nepodařilo se mi to.“

„Protože svou schopnost neumíte používat,“ zdůraznil Shekt. „Poslouchejte mě, Schwartzi. Mám určitou představu o tom, co probíhá ve vaší hlavě. Mozek je něco jako přijímač elektromagnetických vln. Ale podle mého názoru může také fungovat jako vysílač. Rozumíte?“

Schwartz se zatvářil dost nejistě.

„Musíte mi rozumět,“ naléhal Shekt. „Musíte se soustředit na to, aby Balkis udělal to, co chcete — a nejdřív mu vrátíme destruktor.“

„Cože!“ Trojí rozhořčený výkřik zazněl jednohlasně.

Shekt zvýšil hlas. „Musí nás odtud vyvést. Jinak se ven nedostaneme. A co může vypadat méně podezřele, než že mu dovolíme, aby byl ozbrojen?“

„Ale vždyť jsem ho nedokázal udržet. Říkám vám, že nedokázal!“ Schwartz si protahoval ruce a tleskal jimi, aby se mu do nich vrátil cit. „Vaše teorie mě nezajímají, doktore Shekte. Nevíte, o co jde. Je to nejistá věc, není to vůbec snadné.“

„Vím, ale je to naše šance. Zkuste to teď, Schwartzi. Přimějte ho, aby pohnul rukou, až se probere.“Ležící tajemník zasténal a Schwartz si uvědomil ožívající mentální dotek. Tiše, téměř bojácně čekal, až dotek zesílí — a pak na něho promluvil. Byla to řeč beze slov, byla to němá řeč, jako když říkáte ruce, kdy se má pohnout, řeč tak tichá, že o ní vůbec nevíte.

A nepohnula se Schwartzova ruka — ale tajemníkova. Pozemšťan z minulosti vzhlédl a nesměle se usmál, ale ostatní viseli očima na Balkisovi — na té ležící, hlavu zvedající postavě, z jejíchž očí vyprchávalo bezvědomí a jejíž ruka se nepřirozeně vymrštila pod úhlem devadesáti stupňů.

Schwartz se pustil do plnění svého úkolu.

Tajemník se nemotorně zvedal a měl co dělat, aby udržel rovnováhu. A pak, proti své vůli, začal komicky tancovat.

Jeho tanci chyběl rytmus i půvab, ale ti tři, co jeho pohyby sledovali, a Schwartz, který sledoval navíc i jeho mysl, přihlíželi víc než užasle. V tu chvíli totiž tajemníkovo tělo ovládal mozek jiného člověka, člověka, který s ním nebyl ve fyzickém kontaktu.

Shekt se pomalu, opatrně přiblížil k tajemníkovi, který se pohyboval jako robot, a váhavě natáhl ruku. V otevřené dlani měl destruktor, pažbou napřed.

„Ať si ho vezme, Schwartzi,“ řekl.

Balkis natáhl ruku a neobratně zbraň uchopil. Na okamžik se mu v očích objevil záblesk divokosti, ale vzápětí odezněl. Velice pomalým pohybem zasunul destruktor za opasek a ruku spustil.

Schwartz se zasmál. „Skoro mi vyklouzl.“ V obličeji byl bledý jako křída.

„A co teď? Udržíte ho?“

„Vzpírá se jako mustang. Ale není to tak zlé jako předtím.“

„Protože teď už víte, jak na to,“ řekl Shekt povzbudivě, i když si vůbec nebyl jist. „Vysílejte. Nesnažte se ho držet; jen si představujte, že ty pohyby děláte za něho.“

„Můžete ho přinutit, aby mluvil?“ zasáhl Arvardan.Po chvíli mlčení se z tajemníkova hrdla ozvalo neurčité zachrčení. A po chvíli další.

„Víc to nejde,“ vydechl Schwartz.

„Proč ne?“ ozvala se Pola. Vypadala znepokojeně.

Shekt pokrčil rameny. „Řeč se týká jemných a složitých svalů. Ovládají se jinak než dlouhé svaly končetin. Nevadí, Schwartzi. Poradíme si i tak.“

Každý z účastníků toho podivného průvodu si z následujících dvou hodin zapamatoval něco jiného. Tak například Shekt propadl podivné duševní strnulosti, v níž utonuly všechny jeho obavy za bezmocného sympatizování s duševně bojujícím Schwartzem. Po celou dobu nespustil oči z jeho oválného obličeje, do něhož vypětí vyrývalo stále hlubší vrásky. Ostatní měl sotva čas vnímat.

Jakmile tajemník, v zeleném plášti ztělesňujícím jeho úřad a moc, vyšel ze dveří, strážní rázně zasalutovali. Tajemník jejich pozdrav strnule, ledabyle opětoval. Bez potíží prošli.

Až venku před budovou si Arvardan uvědomil, jak je jejich situace bláznivá. Jako obrovské, nepředstavitelné bylo nebezpečí hrozící celé Galaxii a jak chatrný byl můstek vedoucí přes propast do bezpečí. Ale přesto, i přesto cítil, že tone v Poliných očích. Snad to bylo tím, že jeho život visel na vlásku, že budoucnosti hrozila ztráta smyslu, že se mu ta sladkost, kterou krátce předtím okusil, mu připadala nedosažitelná — těžko říct, každopádně ještě nikdy po žádné ženě tolik netoužil.

Později mu zůstaly vzpomínky jen na ni. Jen na ni…

A Polu jasné ranní slunce oslňovalo tak, že Arvardanův skloněný obličej vnímala jen rozmazaně. Usmívala se na něho a vychutnávala dotek silné, pevné ruky, které se zlehka držela. A jen tato vzpomínka jí zůstala. Na pevnou ruku zakrytou lesklou látkou z umělých vláken, chladivou pod jejím zápěstím.Schwartz vydával poslední síly. Klikatící se cesta, která vedla k bočnímu vchodu, z něhož vyšli, byla skoro prázdná. Byl tomu velice rád.

Jedině on věděl, co by znamenalo, kdyby povolil. Z mysli protivníka, kterou ovládal, vnímal nesnesitelné ponížení, nevýslovnou nenávist, strašlivá předsevzetí. Musel v ní pátrat po informacích, kterými se řídil — kde je služební vozidlo a jak se k němu dostanou. A při tom také okusil palčivě hořké odhodlání k pomstě, která by okamžitě následovala, kdyby své sevření na zlomek sekundy povolil.

Skryté myšlenky, jimiž se musel probírat, zůstaly navždy jeho vlastnictvím. A později, v šeru mnoha nevinných rán, vzpomínal na to, jak řídil kroky šílence nebezpečnými chodbami nepřátelské pevnosti.

Když dorazili k autu, Schwartz s vypětím řekl několik slov. Neodvažoval se uvolnit natolik, aby se vyjadřoval v souvislých větách. Vyrážel ze sebe: „Neumím… řídit auto… nepřinutím ho… aby řídil… složité… nejde to…“

Shekt ho uklidňoval tichými, mlaskavými zvuky. Neodvažoval se ho dotknout nebo na něho normálně promluvit, netroufal si ho ani na okamžik vyrušit ze soustředění.

„Postačí, když ho posadíte na zadní sedadlo,“ zašeptal. „Řídit budu já. Umím to. Od této chvíle ho udržujte v nehybnosti. Okamžik, vezmu mu destruktor.“

Tajemníkovo auto bylo zvláštní. Protože bylo jiné — nápadné. Zelený reflektor se rytmicky kýval a světlo jasnělo a pohasínalo ve smaragdových záblescích. Lidé se zastavovali a ohlíželi. Auta jedoucí v protisměru uctivě uhýbala.

Kdyby auto nebylo tak nápadné, možná by si někdo z kolemjdoucích stačil povšimnout bledého, nehybného tradicionalisty na zadním sedadle — a možná by se divil, možná by vytušil nebezpečí…Ale všichni si všímali jen auta, a čas plynul…

U brány z chrómu, která před nimi vyrostla v impozantní velikosti, charakterizující všechny imperiální stavby — na rozdíl od skrčené, robustní pozemské architektury — je zastavil voják. Varovně vystřelil z velké silové zbraně v horizontalném směru a auto zastavilo.

Arvardan se vyklonil z okénka. „Jsem občanem Impéria. Chtěl bych se setkat s vaším velitelem.“

„Musíte mi ukázat svou identifikační kartu, pane.“

„Tu mi sebrali. Jsem Bel Arvardan z Baronnu, sektor Sirius. Přicházím v záležitosti pana prokurátora. Spěchám.“

Voják pozvedl k ústům zápěstí a něco tiše pronesl do vysílačky. Po krátkém tichu, kdy čekal na odpověď, sklonil zbraň a ustoupil. Brána se pomalu otevřela.