ROZHODNI SE!

Schwartz v té době prožíval neklidné chvíle na tvrdé lavici v jedné z podzemních místností Dvorany nápravy v Chicu.

Dvorana představovala významný symbol místní moci premiéra a lidí kolem něho. Ponuře se vypínala do výšky kamennou, hranatou strukturou a zastiňovala imperiální kasárna za sebou — její stín jako by hrozil pozemskému provinilci víc než skrytá moc Impéria.

V minulých stoletích čekali v jejích zdech na rozsudek mnozí z těch, kteří falšovali nebo neplnili výrobní kvóty, přežívali svůj čas nebo v tom někomu pomáhali nebo se pokusili odporovat místním úřadům. Občas, když se požitkářské a obvykle lhostejné imperiální moci zdály některé malicherné předsudky pozemské spravedlnosti obzvlášť přitažené za vlasy, mohl prokurátor rozsudek zrušit, ale pak musel počítat se vzpourou nebo, přinejmenším, s bouřlivými nepokoji.

Když Rada žádala trest smrti, prokurátor jej obvykle potvrdil. Vždyť šlo koneckonců jen o Pozemšťany…

Joseph Schwartz o tom přirozeně neměl ani tušení. V této chvíli mu oči nabízely pohled na malou místnost, na jejíž stěny padalo jen kalné světlo, kde veškerý nábytek tvořily dvě lavice a stůl a jejíž výklenek v jedné zdi sloužil jako umývárna a záchod dohromady. Nebylo v ní jediné okno, kterým by zahlédl aspoň kousek oblohy, a proudění vzduchu, zajišťované ventilační šachtou, bylo jen slabé.

Poškrábal se ve vlasech, obklopujících holé místo na temeni, a smutně se posadil. Jeho marný pokus o útěk neměl dlouhého trvání a neslavně skončil v této místnosti.

Alespoň si mohl hrát s mentálním dotekem.

Ale bylo to k něčemu dobré?

Na farmě mu mentami dotek připadal jako podivný, zneklidňující dar, jehož podstatu nechápal a o jehož možnostech neuvažoval. Nyní pro něho představoval nadání, jehož rozsah stálo za to zkoumat.

Kdyby celý den nedělal nic jiného, než dumal o svém uvěznění, asi by se brzy zbláznil. Ale díky své schopnosti se mohl mentálně dotýkat procházejících dozorců, vyhledávat strážné v přilehlých chodbách a natahovat úponky své mysli až k veliteli Dvorany v jeho vzdálené kanceláři.

Zlehka vstupoval do jejich myslí a pátral v nich. Ty se před ním otevíraly jako ořechy — suché skořápky, ze kterých tryskal vodopád pocitů a představ.

Dozvěděl se přitom mnohé o Zemi a Impériu — víc, než se dozvěděl a mohl dozvědět za celé dva měsíce na farmě.

Jedna informace, která proudila ze všech stran — a nemohla být tedy nepravdivá — mu sdělovala, že ho odsoudili k smrti.Odsoudili ho k smrti!

Nebylo úniku, nebylo pochyb, nebylo odvolání.

Možná už dnes, možná zítra — ale zemře!

Když se s tou myšlenkou smířil, zmocnila se ho téměř úleva.

Dveře se otevřely a Schwartz vyskočil, napjatý strachem. Člověk se může rozumem se smrtí smířit, v každém ohledu smířit, ale tělo se chová jako krutá šelma, která o rozumu nic neví. Už přišla!

Ale ne — nepřišla. Ve vcházejícím mentálním doteku nic o smrti nebylo. To vstoupil strážný, jak Schwartz poznal, s kovovou tyčí v ruce.

„Pojď se mnou,“ vyzval ho strážný drsně.

Schwartz šel za ním a přemítal o své podivné schopnosti. Mnohem dřív, než by strážný stačil použít svou zbraň, než by ho vůbec napadlo ji použít, dokázal by ho bez hlesu srazit k zemi, aniž by mu hrozilo prozrazení. Měl toho člověka ve svých mentálních rukou. Stačilo slabě stisknout a…

Jenže proč? Našli by se jiní. S kolika by se vypořádal najednou? Kolik párů mentálních rukou měl?

Kráčel poslušně dál.

Strážný ho zavedl do prostorné místnosti, v níž leželi dva muži a dívka, leželi jako mrtvoly na vysokých lavicích. Ale mrtví nebyli — cítil jejich vědomí.

Byli ochromeni! Znal je? Znal je skutečně?

Zastavil, aby si je prohlédl, ale na rameni ucítil ruku strážného. „Jdeme, jdeme!“

Čtvrtá lavice byla prázdná. Vysoukal se na ni, protože v myšlenkách strážného nenašel nic o smrti. Věděl, co bude následovat.

Strážný se dotkl ocelovou tyčí každé jeho končetiny. Schwartz v nich ucítil brnění, a pak jakoby ho opustily — zůstala tnu jen hlava, vznášející se v prázdnotě.Otočil jí.

„Pola,“ vykřikl. „Vy jste Pola, že? Ta dívka, která…“

Přikývla. Podle mentálního doteku ji nepoznal, ten před dvěma měsíci ještě necítil. V té době se jeho duševní rozvoj dostal pouze do fáze vnímání atmosféry okolí. Na to si nyní zcela jasně vzpomínal.

Avšak ještě se mohl hodně dozvědět. Postava za dívkou patřila doktoru Shektovi a ten nejvzdálenější ze všech byl Bel Arvardan. Dokázal si zjistit jejich jména, vycítil jejich zoufalství a nedávné záchvěvy hrůzy a strachu v dívčině mozku.

Chvíli s nimi cítil, ale vzápětí si připomněl, kdo jsou a čím jsou. A zatvrdil se.

Ať zemřou!

Trojice tam ležela téměř hodinu. Místnost, ve které se nacházeli, byla dost velká pro stovky lidí. Vězni v ní vypadali ztraceně a osaměle. Neměli si ani co říct. Arvardan cítil palčivou bolest v krku a marně otáčel hlavou z jedné strany na druhou. Jinou částí těla nemohl hýbat.

Shekt měl oči zavřené, rty bezbarvé a sevřené.

„Shekte. Slyšíte, Shekte?“ vydechl prudce Arvardan.

„Co? — Co?“ ozval se slabý šepot.

„Co to děláte? Snad nechcete spát? Přemýšlejte, člověče, přemýšlejte!“

„Proč? O čem mám přemýšlet?“

„Kdo je ten Joseph Schwartz?“

Odpověděla Pola, tichým a unaveným hlasem. „Ty si nevzpomínáš, Bele? Tenkrát v obchodním domě, když jsem tě poprvé potkala — dávno, tak dávno.“

Arvardan se prudce zkroutil — zjistil, že může zvednout hlavu o několik bolestivých centimetrů. Tak, aby viděl kousek z Poliny tváře.„Polo! Polo!“ Kdyby se k ní jen mohl přiblížit — jak se mohl celé dva měsíce, a nepřiblížil. Dívala se na něho a usmívala se, ale nevýrazně a jako socha. „Ještě jim ukážeme. Uvidíš,“ řekl.

Jen zavrtěla hlavou — a hlava jí klesla, neudržely ji ochromené svaly.

„Shekte,“ zkusil znovu. „Vnímejte mě. Jak jste k tomu Schwartzovi přišel? Byl to váš pacient?“

„Synapsifikátor. Přišel jako dobrovolník.“

„A kúru prodělal?“

„Ano.“

Arvardan usilovně přemýšlel. „Co ho k vám přivedlo?“

„Nevím.“

„Ale pak… Třeba je to imperiální agent.“

(Schwartz pozorně sledoval jeho myšlenky a v duchu se smál. Ale neřekl nic a chtěl mlčet i nadále.)

Shekt neznatelně pohnul hlavou. „Imperiální agent? Jen proto, že to o něm tvrdil premiérův tajemník? To je nesmysl. A stejně, co by se tím změnilo? Je stejně bezmocný jako my…. Poslyšte, Arvardane, kdybychom se domluvili na nějaké historce, třeba bychom získali čas. Třeba bychom mohli…“

Archeolog se dutě zasmál a do krku se mu zařízla bolest. „Chcete říct, že bychom mohli přežít? Až bude Galaxie mrtvá a civilizace v troskách? Žít? To už klidně mohu zemřít!“

„Myslím na Polu,“ zašeptal Shekt.

„Já taky,“ zazněla odpověď. „Zeptejte se jí… Polo, máme se vzdát? Pokusit se žít?“

„Už jsem se pro někoho rozhodla,“ ozvala se rozhodným hlasem. „Nechce se mi zemřít, ale jestli zemře on, půjdu za ním.“

Arvardana pohltil jakýsi povznášející pocit. Až ji odveze na Sirius, mohou jí sice říkat Pozemšťanka, ale bude jim rovná, a on s potěšením a zadostiučiněním vyrazí zuby každému…Ale pak si uvědomil, že na Sirius si ji asi neodvede — tam si asi neodvede nikoho… Kdoví, zda nějaký Sirius ještě bude.

Pak, jako by chtěl před tou myšlenkou utéct, jako by chtěl utéct před vším, zvolal: „Hej! Jak že se jmenujete? Schwartz?“

Schwartz na okamžik zvedl hlavu a zatěkal k němu pohledem. Ale neřekl nic.

„Kdo vlastně jste?“ pokračoval Arvardan. „Jak jste se do toho zapletl? Jakou v tom všem hrajete roli?“

A při té otázce jako by se na Schwartze sneslo veškeré příkoří. Klid minulosti a nekonečná hrůza přítomnosti se v něm vzbouřily, a rozhořčeně promluvil: „Já? Jak jsem se do toho zapletl? Tak poslouchejte. Byl jsem nikdo. Čestný člověk, těžce pracující krejčí. Nikomu jsem neubližoval, nikoho jsem neobtěžoval, staral jsem se o rodinu. A pak jsem se najednou bez sebemenšího důvodu, bez důvodu, ocitl tady.“

„V Chicu?“ zeptal se Arvardan, dost dobře nechápaje.

„Ne, v Chicu ne!“ vykřikl zoufale Schwartz. „Ocitl jsem se v tomto šíleném světě… A je mi jedno, jestli mi to budete věřit… Můj svět je v minulosti. Můj svět měl dost země a jídla pro dvě miliardy lidí, a byl to jediný svět.“

Ten slovní výpad vyrazil Arvardanovi dech. Otočil se k Shektovi. „Rozumíte mu?“

„Víte o tom,“ vzpomněl si trochu udiveně Shekt, „že má slepé střevo dlouhé deset centimetrů? Je to tak, Polo? A zub moudrosti. A ochlupení na tváři.“

„Ano, ovšem,“ zvolal se vzdorem Schwartz. „A škoda že nemám ocas, který bych se pochlubil. Jsem z minulosti. Přicestoval jsem časem. Jenže nevím jak a proč. A teď mi dejte pokoj.“ A náhle dodal: „Brzy si pro nás přijdou. Tohle čekání nás má zlomit.“

„Jak to víte?“ neudržel se Arvardan. „Kdo vám to řekl?“

Schwartz neodpověděl.

„Byl to tajemník? Zavalitý muž s placatým nosem?“ Schwartz nedokázal popsat, jak vypadají ti, jichž se v duchu dotýká, ale — tajemník? Jednou letmo zachytil dotek, silný dotek člověka z rodu mocných, a tím mohl být tajemník.

„Balkis?“ zeptal se zvědavé.

„Kdo?“ zeptal se Arvardan, ale Shekt ho přerušil: „Tak se tajemník jmenuje.“

„Aha. A co říkal?“

„Neříkal ani slovo,“ odvětil Schwartz. „Já to vím. Čeká nás všechny smrt, a není úniku.“

Arvardan ztišil hlas. „Je to blázen, nezdá se vám?“.

„Říkám si… Ty jeho lebeční švy. Byly primitivní, velice primitivní.“

„Snad nechcete tvrdit…“ vydechl Arvardan užasle, „ne, to přece není možné.“

„Měl jsem takové tušení.“ Na okamžik promluvil Shekt normálním, i když tichým hlasem, jako by ho myšlenky na vědecký problém odnesly do vzdáleného zákoutí, kde se osobní starosti rozplývají. „Když tehdy spočítali, kolik energie je potřeba k přenosu hmoty po časové ose, dospěli k tak vysoké hodnotě, že se na ten projekt pohlíželo jako na nereálný. Ale někteří hovořili o možných časových zlomech, obdobných geologickým. Stalo se, že zmizelo několik kosmických lodí, takřka před očima. Z historie je známý případ Hora Devallowa, který jednou vešel do svého domu a už nikdy nevyšel, a uvnitř taky nebyl… A pak existovala jedna planeta, kterou najdete v galaktografických příručkách z minulého století — tu prozkoumaly a podrobně popsaly tři výpravy, a od té doby ji už nikdo nespatřil.

Také existují jisté jevy v jaderné chemii, které jako by popíraly zákon zachování hmoty a energie. Byly snahy vysvětlovat to únikem části hmoty po časové ose. Například jádro uranu v přítomnosti nepatrného, ale určitého množství mědi a baria vytváří, vlivem slabého bombardování záření gama, rezonanční systém…“

„Tati,“ přerušila ho Pola. „Nech toho! Nemá smysl…“

Ale Arvardan ji nenechal domluvit: „Počkej. Nech mě přemýšlet. Já na to přijdu. Kdo jiný? Položím mu několik otázek… Poslouchejte, Schwartzi.“

Schwartz znovu zvedl hlavu.

„Vaše planeta byla jediným obydleným světem v Galaxii?

Schwartz přikývl, pak otupěle dodal: „Ano.“

„Ale to jste si jenom mysleli. Chci říct, že jste nelétali do kosmu, takže jste to nemohli dokázat. Mohlo existovat mnoho dalších obydlených planet.“

„Na to nedokážu odpovědět.“

„Ano, ovšem. Škoda. A co atomová energie?“

„Měli jsme atomovou bombu. Uran… a plutonium… a to asi zaneřádilo svět radioaktivitou. Určitě došlo k další válce, když jsem odešel… Atomové bomby.“ Najednou jako by se ocitl zpátky v Chicagu, ve svém světě, ještě před bombami. A posmutněl. Ne kvůli sobě, ale pro ten krásný svět…

Arvardan si pro sebe cosi mumlal. Pak promluvil. „Ale určitě jste měli nějaký jazyk.“

„Na Zemi? Spousty jazyků.“

„A jaký byl ten váš?“

„Angličtina — v dospělém věku.“

„Tak nám něco řekněte.“

Dva měsíce, snad i víc, Schwartz anglicky nepromluvil. Ale teď s láskou, pomalu pronesl: „Chci jít domů a být se svou rodinou.“

Arvardan se obrátil na Shekta. „To je ten jazyk, kterým mluvil, než byl synapsifikován?“

„Nevím,“ řekl zmatený Shekt. „Podivné zvuky tenkrát, podivné zvuky teď. Jak je mám porovnat?“

„No, nevadí… Jak se ve vašem jazyce řekne třeba matka, Schwartzi?“

Schwartz mu to řekl.„Hm-hmm. A jak otec… bratr…jedna — jako číslovka… dvě… tři… dům… muž… žena…?“

Tak to šlo dál a dál, a když Arvardan zmlkl, aby se nadechl, měl na tváři užaslý výraz.

„Shekte,“ uznal nakonec, „buď je ten člověk génius, nebo jsem obětí nejdivočejší noční můry, jakou si Lze jen představit. Jazyk, kterým mluví, je prakticky totožný s nápisy objevenými na Siriu, Arkturu, Alfě Centauri a dvaceti dalších místech ve vrstvě staré padesát tisíc let. A on jím mluví. Ten jazyk se podařilo rozluštit teprve v poslední generaci, a kromě mě neexistuje v celé Galaxii ani tucet lidí, kteří mu rozumí.“

„Jste si tím jist?“

„Jestli jsem si jist? Ovšem že jsem. Jsem přece archeolog. Jako takový to musím znát.“

Schwartz měl na okamžik dojem, že jeho pancíř rezervovanosti pomalu praská. Poprvé pocítil, že se mu vrací ztracená osobnost. Jeho tajemství, že je člověkem z minulosti, vyšlo najevo — a oni to uznali. To dokazovalo, že nezešílel, a navždy rozptýlilo neodbytné pochybnosti. Byl jim za to vděčný. A přesto se dál držel stranou.

„To je můj člověk.“ To znovu promluvil Arvardan, zachvácený svatým nadšením své profese. „Shekte, nedovedete si představit, co pro archeologii znamená. Vždyť pochází z minulosti, Shekte. Při velkém kosmu! — Poslyšte, mohli bychom se dohodnout. To je přece důkaz, na který Země čeká. Mohou ho mít. Mohou…“

Schwartz ho sarkasticky přerušil. „Vím, jak to myslíte. Myslíte si, že na mně Země dokáže, že je kolébkou civilizace, a projeví za to vděk. Ale říkám vám, že ne. Už jsem o tom uvažoval, a vyjednával bych o svůj život. Jenže mi nebudou věřit — stejně jako vám.“

„Ztělesňujete nezvratný důkaz.“

„Nebudou ani naslouchat. A víte proč? Protože mají o minulosti určité pevné představy. Každá změna by znamenala rouhání, i kdyby byla pravdivá. Nestojí o pravdu; chtějí své tradice.“

„Bele,“ ozvala se Pola. „Myslím, že má pravdu.“

Arvardan zatnul zuby. „Mohli bychom se aspoň pokusit.“

„Neuspějeme,“ řekl Schwartz.

„Jak to můžete vědět?“

„Vím to!“ A jeho slova zazněla s takovou jasnovideckou jistotou, že Arvardan zmlkl.

Nyní to byl Shekt, kdo se na něho díval s probuzeným zájmem ve svých unavených očích.

„Nepocítil jste po synapsifikování nějaké nepříjemné účinky?“ zeptal se tiše.

Schwartz to slovo sice neznal, ale smysl otázky pochopil. Takže ho operovali, a to na hlavě. To byla cenná informace!

„Žádné,“ odvětil.

„Ale, jak vidím, náš jazyk jste zvládl rychle. Mluvíte jím velmi dobře. Prakticky jako místní. Nepřekvapuje vás to?“

„Odjakživa jsem měl výbornou paměť,“ zazněla odměřená odpověď.

„Takže vám nepřipadá, že jste jiný než před kúrou?“

„Ne.“

Shekt se nyní zatvářil přísně. „Proč máte strach? Dobře víte, že jsem si jist, že víte, co si myslím.“

Schwartz se krátce zasmál. „Že umím číst myšlenky? Co na tom?“

Ale Shekt se o něho přestal zajímat. Obrátil svůj bledý, bezmocný obličej k Arvardanovi. „Dovede vycítit, co si kdo myslí, Arvardane. Co všechno bych s ním mohl dokázat. Jenže jsem tady — a bezmocný…“

„Cože… co… cože…?“ vybuchl Arvardan.

Dokonce Pola zpozorněla. „Skutečně to dovedete?“ zeptala se Schwartze.Přikývl. Ta dívka se o něho starala, a teď ji čeká smrt. Protože je zrádce.

„Arvardane, vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěl o tom bakteriologovi, který na následky synapsifikace zemřel? Jedním z prvních příznaků jeho psychického zhroucení byla schopnost číst myšlenky, jak uváděl. A skutečně to dovedl. Přišel jsem na to, ještě než zemřel, ale nechal jsem si to pro sebe. Nikomu jsem se nesvěřil — ale možné to je, Arvardane, možné to je. Když se sníží odpor mozkových buněk, může být mozek schopen zachycovat magnetická pole indukovaná mikroproudy cizích myšlenek a převádět je na vibrace podobné vlastním. Na stejném principu pracuje každé běžné nahrávací zařízení. Byla by to telepatie v pravém slova smyslu…“

Arvardan se pomalu obrátil k Schwartzovi, který zachovával i nadále zatvrzelé a nepřátelské mlčení. „Jestli je to tak, Shekte, mohl by nám pomoci.“ Usilovně přemýšlel a probíral možné i nemožné. „Třeba teď najdeme cestu ven. Musí nějaká existovat. Kvůli nám a kvůli Galaxii.“

Ale Schwartze ten rozruch, který mentálním dotekem tak jasně vnímal, ponechával chladným. „Myslíte tím, že přečtu, co si myslí?“ zeptal se. „Čemu to pomůže? Můžu ovšem víc než jenom číst myšlenky. Co třeba tohle?“

Vyvinul jen slabý mentální tlak, ale Arvardan vyjekl náhlou bolestí.

„To jsem způsobil já,“ řekl Schwartz. „Chcete ještě?“

Arvardan zalapal po dechu. „Dokážete to i se strážnými? A s tajemníkem? Proč jste se sem vůbec nechal přivést? Při Galaxii, Shekte, to půjde jako po másle. Poslyšte, Schwartzi…“

„Ne,“ přerušil ho Schwartz, „vy poslyšte. Proč bych se měl chtít dostat ven? Kam se dostanu? Zůstanu na této mrtvé planetě. Chci domů, a tam nemůžu. Chci ke své rodině, do svého světa, a nemůžu. Proto chci zemřít.“

„Ale jde o celou Galaxii, Schwartzi. Nemůžete myslet jen na sebe.“

„Nemůžu? A proč ne? Proč bych se měl starat o nějakou vaši Galaxii? Jen ať shnije a zanikne. Vím, co má Země v úmyslu, a jsem rád. Ta mladá dáma před chvílí řekla, že si už někoho vybrala. No a já si taky už vybral, stavím se na stranu Země.“

„Cože?“

„Proč ne? Jsem přece Pozemšťan!“