NEPOMĚR, KTERÝ SE ROZPLYNUL

Arvardan a Shekt se setkali v zadním pokoji na druhém podlaží, který měl polarizovaná okna pečlivě nastavena tak, aby přes ně nebylo vidět. Pola zůstala v přízemí, seděla v křesle a ostražitě pozorovala prázdnou ulici.

Shrbený Shekt působil jiným dojmem, než jaký na Arvardana učinil před deseti hodinami. Vyčerpanost z jeho strhaných rysů sice nezmizela, ale místo dřívější nejistoty a nervozity z nich teď vyzařovalo téměř zoufalé odhodlání.

„Doktore Arvardane,“ začal, a hlas se mu ani nezachvěl, „musím se vám omluvit za to, jak jsem se dnes ráno choval. Doufal jsem, že pochopíte…“

„Musím se přiznat, pane, že jsem nepochopil, až teď.“Shekt usedl za stůl a ukázal na láhev vína. Arvardan odmítavě mávl rukou. „Když dovolíte, raději si vezmu ovoce… Co je to za druh? Myslím, že takové jsem ještě neviděl.“

„Pomeranč. Jinde než na Zemi snad ani neroste. Ta slupka se stahuje snadno,“ řekl Shekt a na důkaz jeden pomeranč oloupal. Arvardan zvědavě přivoněl, než se zakousl do vínově rudé dužniny. Vzápětí překvapeně vykřikl.

„Velice lahodné, doktore Shekte! Pokusila se je Země exportovat?“

„Tradicionalisté nejsou nakloněni obchodování s jinými planetami. A naši vesmírní sousedé nestojí o obchodování s námi. I to je jeden z našich problémů.“

Arvardana se zmocnilo rozhořčení. „To je ale pitomost! Někdy se mi chce brečet nad lidskou inteligencí, když vidím, co mají někteří lidé v hlavách.“

Shekt pokrčil rameny, dávaje průchod toleranci, které ho naučil život. „To je bohužel jen součást téměř neřešitelného problému antiterestrismu.“

„Ale proč neřešitelného?“ vykřikl archeolog. „Proto, že ho nikdo vyřešit nechce! Kolik Pozemšťanů oplácí nenávistí ke všem občanům Galaxie bez rozdílu? Je to asi nejrozšířenější nemoc — nenávist za nenávist. Chtějí vaši lidé vůbec rovnost, vzájemnou toleranci? Ne! Většinou doufají, že jednou budou na koni oni.“

„Možná máte v mnohém pravdu,“ uznal smutně Shekt. „Nepopírám to. Ale to není zdaleka všechno. Dejte nám šanci, a dospěje nová generace Pozemšťanů, které bude nesnášenlivost cizí a která bude z celého srdce věřit v jednotu lidstva. Asimilacionisté, kteří věří ve vzájemné pochopení a kompromis, již několikrát pozvedli hlas. Patřím k nim. Vlastně jsem k nim patřil. Jenže teď vládnou Zemi zélóti. Jsou to extrémní nacionalisté, kteří sní o bývalé a budoucí nadvládě. Před nimi je třeba Impérium chránit.“Arvardan se zamračil. „Narážíte na to povstání, o kterém mluvila Pola?“

„Doktore Arvardane,“ pronesl pochmurně Shekt, „nebude nijak snadné přesvědčit vás o možnosti něčeho zdánlivě tak směšného jako je to, že by Země mohla dobýt Galaxii, i když je to pravda. Nejsem odvážný a chci žít. Snad si dovedete představit, jak vážná musí být krize, která mě nutí dopustit se zrady v situaci, kdy mě místní úřady stejně sledují.“

„Jistě,“ kývl hlavou Arvardan, „jestli je to opravdu tak vážné, měl bych vám jedno říct hned teď. Pomohu vám, pokud to bude v mých silách, ale pouze jako občan Galaxie. Nemám tu žádné postavení ani mimořádný vliv na nejvyšších místech nebo dokonce v prokurátorově paláci. Jsem přesně tím, čím se zdám být — archeologem na vědecké výpravě, která se týká jen mého zájmu. Když už jste ochoten riskovat velezradu, nebude lepší, když v této záležitosti navštívíte prokurátora? Ten by mohl něco udělat.“

„A to právě nemohu, doktore. Proto mě tradicionalisté hlídají. Když jste ke mně dnes ráno přišel, říkal jsem si dokonce, že jste možná spojka. Napadlo mě, že Ennius má nějaké podezření.“

„Možná má — na to nedokážu odpovědět. Ale spojka nejsem, je mi líto. Jestli se mi i nadále chcete svěřit, mohu vám slíbit, že s ním promluvím za vás.“

„Děkuju O víc nežádám. Jen o to — a abyste využil svých styků ke zmírnění sankcí vůči Zemi.“

„Ovšem.“ Arvardan zneklidněl. V té chvíli byl přesvědčen, že má před sebou starého, výstředního paranoika, snad neškodného, ale zcela vyšinutého. Neměl však jinou možnost než zůstat, poslouchat a snažit se povznést nad ty nesmyslné řeči — už kvůli Pole.

„Slyšel jste o synapsifikátoru, doktore Arvardane?“ zeptal se Shekt. „Ráno jste říkal, že ano.“

„Ano, slyšel. Četl jsem váš článek ve Fyzikálních rozhledech. Mluvil jsem o tom přístroji s prokurátorem i s premiérem.“

„S premiérem?“

„Ano, ovšem. Dostal jsem od něho ten doporučující dopis, na který jste se — hm — bohužel odmítl podívat.“

„To mě mrzí. Avšak kéž byste… No nic, a kolik toho o synapsifikátoru víte?“

„že je to zajímavý nezdar. Že má usnadňovat učení. Do jisté míry se osvědčil na krysách, ale na lidech selhal.“

Shekt se zatvářil rozmrzele. „Ano, podle toho článku si ani nic jiného nemůžete myslet. Měl vyvolat dojem nezdaru, a všechny úspěšné výsledky byly z něho záměrně vypuštěny.“

„Hmm. Poněkud neobvyklá ukázka vědecké etiky, doktore Shekte.“

„Připouštím. Jenže je mi padesát šest, pane, a jestli víte něco o místních zvyklostech, pak víte, že mi moc života nezbývá.“

„Šedesátka. Ano, slyšel jsem o ní — vlastně vím o ní víc, než bych chtěl.“ A vybavila se mu nepříjemná vzpomínka na první let pozemským stratoplánem. „Slyšel jsem, že významní vědci patří k těm, kteří mohou dostat výjimku.“

„Jistě. Jenže o ní rozhoduje premiér a Rada tradicionalistů a proti jejich rozhodnutí není odvolání, dokonce ani u imperátora. Řekli mi, že ji mohu dostat, když utajím synapsifikátor a budu usilovně pracovat na jeho zdokonalení.“ Bezmocně rozhodil ruce. „Jak mě mohlo napadnout, kam to povede, k jakému účelu bude ten přístroj zneužit?“

„A k jakému?“ Arvardan vytáhl z kapsy košile cigarety a nabídl jednu Shektovi. Ten odmítl.

„Mějte chvilku strpení… Když jsem se s experimenty dostal do fáze, kdy jsem věřil, že je možné přístroj bezpečně použít na lidech, vyzkoušel jsem ho na několika pozemských biolozích. Věděl jsem, že všichni sympatizují se zélóty — s těmi extrémisty. Přežili všichni, i když se po čase projevily vedlejší účinky. Jednoho nakonec přivezli na léčení. Nemohl jsem ho zachránit. Když umíral, všechno mi prozradil.“

Schylovalo se k půlnoci. Den byl dlouhý a plný událostí. Arvardan najednou pocítil neklid. „Byl bych rád, kdybyste přešel k věci,“ požádal stísněným hlasem.

„Ještě chvilku strpení, prosím,“ řekl Shekt. „Musím uvést podrobnosti, máte-li mi uvěřit. Určitě víte, jaké je na Zemi výjimečné prostředí — radioaktivita…“

„Ano, o tom dost vím.“

„A o vlivu radioaktivity na Zemi a na její ekonomiku?“

„Ano.“

„V tomto směru se tedy omezím. Jen uvedu, že pravděpodobnost mutace je na Zemi větší než ve zbytku Galaxie. Takže představa našich nepřátel, že Pozemšťané jsou jiní, má jistý fyzikami podklad. Popravdě řečeno, jsou to mutace nevýrazné a většinou bez valného významu pro přežití. Jestli u Pozemšťanů došlo k nějaké trvalé změně, pak jde o jisté detaily vnitřního chemismu, které zlepšují jejich odolnost vůči specifickému prostředí, v němž žijí. Jsou proto odolnější vůči radiaci, rychleji se jim hojí popálená tkáň…“

„Doktore Shekte, všechno to, co říkáte, vím.“

„A nenapadlo vás někdy, že tyto mutační procesy se na Zemi týkají i jiných tvorů než lidí?“

Nastala krátká odmlka, než Arvardan odpověděl: „Ne, nenapadlo, ale teď, když jste se o tom zmínil, mi to připadá přirozené.“

„A je tomu tak. Stává se to. Máme víc druhů domácích zvířat, než kolik najdete na kterémkoli obydleném světě. Pomeranč, který jíte, je zmutovaná odrůda, která nikde jinde neexistuje. Právě proto nemůžeme pomeranče vyvážet. Cizinci na ně pohlížejí se stejným podezřením jako na nás — a my sami je považujeme za vzácnost. A totéž, co platí pro rostliny a živočichy, samozřejmě platí také pro mikroorganismy.“A nyní Arvardan skutečně pocítil dotyk strachu.

„Máte na mysli — bakterie?“ zeptal se.

„Mám na mysli celou říši primitivního života. Prvoky, bakterie a samoreprodukující se proteiny, kterým někteří říkají viry.“

„A kam tím míříte?“

„Myslím, že už tušíte, doktore Arvardane. Najednou jste zpozorněl. Víte, u vás věříte, že Pozemšťané jsou nositeli smrti, že spojit se s Pozemšťanem znamená zemřít, že Pozemšťané přinášejí smůlu, mají uhrančivé oči…“

„To všechno znám. Pouhé pověry.“

„Ne tak úplně. To je na tom to hrozné. Všechny pověry, i když přehnané, překroucené a nepřirozené, mají v sobě zrnko pravdy. Někdy se stává, že Pozemšťan má v sobě zmutovanou formu mikroskopického parazita, která není nikde jinde známa a proti níž někdy nejsou cizinci odolní. Pak už pracuje jen biologie, doktore Arvardane.“

Arvardan mlčel.

Shekt pokračoval: „Občas na to samozřejmě doplatíme i my. Z radioaktivních mlh unikne nějaký nový druh bakterie a epidemie zachvátí celou planetu, ale vcelku se nám daří držet krok. S každou další generací získáváme odolnost proti novým druhům bakterií nebo virům a přežíváme. Cizinci takovou možnost nemají.“

„Chcete tím naznačit,“ ozval se Arvardan, který pocítil lehkou slabost, „že každý kontakt s vámi…“ Odsunul křeslo. Vzpomněl si na večerní polibky.

Shekt zavrtěl hlavou. „To samozřejmě ne. My nemoc nevyvoláváme, myji pouze máme, a to ještě dost vzácně. Kdybych žil u vás, nebyl bych nositelem více zárodků než vy; nemám k nim žádnou zvláštní náchylnost. I u nás je nebezpečná pouze jedna bakterie z biliardy nebo dokonce z biliardy biliard. Pravděpodobnost, že se teď nakazíte, je přibližně stejná jako pravděpodobnost, že střechu tohoto domu prorazí meteorit a zasáhnevás. Pokud si někdo nedá tu práci, aby dotyčnou bakterii našel, izoloval a namnožil.“

Znovu nastalo ticho, tentokrát delší. Pak promluvil Arvardan hlasem, který sám nepoznával: „A Pozemšťané to dělají?“ Už mu to nepřipadalo jako paranoia. Teď byl ochoten věřit.

„Ano. Zpočátku z nevinných důvodů. Naši biologové se pochopitelně obzvlášť zajímají o jedinečnosti pozemského života a nedávno se jim podařilo izolovat virus dětské horečky.“

„Co je to?“

„Na Zemi je to běžná endemická nemoc. To znamená, že se u nás vyskytuje všude. Většina Pozemšťanů ji prodělá v dětství, a její projevy nejsou nijak hrozné. Slabá horečka, krátkodobá vyrážka, zanícené klouby a rty a neustálá žízeň. Trvá čtyři až šest dnů, a pak je vůči ní člověk imunní. Měl jsem ji já i Pola. Někdy se vyskytne ve virulentní formě — zřejmě ji vyvolává trochu odlišný virový kmen — a té se říká radiační horečka.“

„Radiační horečka. O té jsem slyšel,“ poznamenal Arvardan.

„Opravdu? Říká se jí radiační, protože je rozšířena mylná představa, že ji člověk dostane po pobytu v radioaktivních oblastech. Je sice pravda, že ji pak ji člověk často dostane, ale je tomu tak proto, že v těchto oblastech virus nejsnadněji mutuje do nebezpečné formy. Ale vyvolává ji virus, nikoli radioaktivita. U radiační horečky se příznaky projevují během dvou hodin. Rty jsou zasaženy tak těžce, že postižený téměř nemůže mluvit — během několika dní může nastat smrt.

A teď se dostáváme ke klíčovému bodu, doktore. Pozemšťané se dětské horečce přizpůsobili, ale cizinci nikoli. Občas se jí nakazí někdo z imperiální gardy, na něhož působí obdobně jako na Pozemšťana radiační horečka. Obvykle umírá do dvanácti hodin. Pohřbí ho Pozemšťané, protože každý voják, který by se k němu přiblížil, by zemřel také.Jak jsem už řekl, ten virus izolovali před deseti lety. Je to nukleoprotein, stejně jako většina filtrovatelných virů, ale je pozoruhodný tím, že obsahuje neobvykle mnoho radioaktivního uhlíku, síry a fosforu. Když říkám neobvykle mnoho, míním tím, že padesát procent uhlíku, síry a fosforu je radioaktivní. Předpokládá se, že na organismus hostitele působí víc jeho radioaktivita než jeho toxiny. Zdá se tedy, že Pozemšťané, kteří se gama záření do jisté míry přizpůsobili, jsou proto postiženi jen lehce. Původně se výzkum viru soustředil na to, jakým způsobem radioaktivní izotopy koncentruje. Jak víte, izotopy se dají oddělit jen velice zdlouhavými a náročnými postupy. Není známo, že to dokáže jiný organismus než tento virus. Ale pak se směr výzkumu změnil.

Budu stručný, doktore Arvardane. Domnívám se, že další si domyslíte. Pokusy bylo možné provádět na mimozemských zvířatech, nikoli však na cizincích samotných. Těch je na Zemi příliš málo, než aby mohlo několik bez povšimnutí zmizet. A zélóti nemohli dopustit, aby jejich plány někdo předčasně odhalil. Proto poslali na synapsifikování několik bakteriologů, jejichž intelekt se po něm prudce rozvinul. To oni vypracovali převratnou matematickou teorii proteinové chemie a imunologie, která jim umožnila vytvořit virový kmen, který má napadat pouze obyvatele Galaxie — cizince. Dnes existují tuny tohoto viru v krystalizované podobě.“

Arvardan byl zdrcen. Cítil, jak mu po spáncích a po tvářích pomalu stékají kapky potu.

„Takže vy říkáte,“ vydechl, „že Země chce tento virus použít proti Galaxii, že chce rozpoutat obrovskou bakteriologickou válku…“

„Kterou nemůže prohrát a vy nemůžete vyhrát. Přesně to. Jakmile epidemie propukne, každý den budou umírat miliony lidí. A nic ji nezastaví. Vyděšení uprchlíci, kteří odletí, si odvezou virus s sebou, a i kdybyste se pokusili zničit celé planety,může nemoc propuknout znovu v nových centrech. Nikdo ji nebude spojovat se Zemí. Časem se může stát nápadné, že jsme přežili, ale to už dosáhne spoušť takových rozměrů, že to zoufalým cizincům bude jedno.“

„A zemřou všichni?“ Ochromující hrůza na něho ještě nedolehla — nemohla.

„Možná ne. Naše nově koncipovaná Unie v bakteriologii se zaměřila i na druhý pól. Máme protilátku i kapacity na její výrobu. Ta by se dala nasadit, kdybyste brzy kapitulovali. Uniknout by snad mohly zapadlé kouty Galaxie a někdo díky přirozené imunitě.“

Ve zlověstném tichu, které se rozhostilo — a v němž Arvardan ani na okamžik nezapochyboval o pravdivosti všeho, co slyšel, o té hrozné pravdě, v níž se rázem rozplynul nepoměr dvaceti pěti miliard ku jedné — zněl Shektův hlas slabě a unaveně.

„Země za to nemůže. Jen hrstka vůdců, pokřivených pocitem, že nejsme součástí Galaxie, nenávidí všechny, kteří nás izolují, a chtějí se pomstít za každou cenu s nezměrnou šíleností…

Ale jakmile začnou, ostatní musí jít s nimi. Nebudou mít jinou možnost. Třeba s pocitem obrovského provinění, ale nebudou moci zůstat na půli cesty. Mohou si dovolit nechat tolik z Galaxie přežít, aby riskovali pozdější trest?

Já jsem však především člověk, a až teprve pak Pozemšťan. Musí kvůli milionům zahynout biliony? Musí civilizace celé Galaxie zaniknout kvůli křivdě pociťované na jediné planetě? A budeme se potom mít lépe? V Galaxii vždycky budou u moci ty světy, které mají potřebné zdroje — a my nemáme žádné. Pozemšťané mohou na jednu generaci vládnout i Trantoru, ale jejich děti budou Trantořané, kteří budou povýšeně shlížet na ty, kdož zůstali na Zemi.A navíc, co získá lidstvo, když tyranii Impéria vystřídá tyranie Země? Ne… ne… Musí se najít nějaké východisko pro všechny, prostřednictvím spravedlnosti a svobody.“

Zakryl si rukama tvář a sukovitými prsty začal kolébat hlavou ze strany na stranu.

Arvardan všechno vnímal jako přes otupující mlhu. „To, co jste udělal, není zrada, doktore Shekte. Okamžité odletím na Everest. Prokurátor mi uvěří. Musí mi uvěřit.“

Najednou k nim dolehl zvuk běžících nohou, dveře se rozletěly a v nich se objevila vyděšená tvář.

„Tati… po chodníku sem jdou nějací muži!“

Shekt zpopelavěl. „Rychle, doktore Arvardane, garáží.“ Prudce do něho strčil. „Odvezte Polu, a o mě se nestarejte. Zdržím je.“

Avšak za rohem na ně čekal muž v zeleném plášti. Na tváři měl náznak úsměvu a pohrával si s nervovými důtkami. Pak zaslechli bušení pěstí na hlavní dveře, praskot dřeva a zvuk dupajících nohou.

„Kdo jste?“ zeptal se Arvardan muže v zeleném ve snaze vzdorovat. Postavil se před Polu.

„Já?“ zazněl drsný hlas muže v zeleném. „Pouhý ponížený tajemník Jeho Excelence premiéra.“ Postoupil o krok vpřed. „Čekal jsem až příliš dlouho. Ale ještě není pozdě. Hmm, i děvče. Jak neopatrné…“

„Jsem občanem Impéria,“ pronesl vyrovnaným hlasem Arvardan, „a upozorňuji vás, že nemáte právo mě zadržet — a ani vpadnout do tohoto domu — bez příslušného oprávnění.“

„Já,“ řekl tajemník a volnou rukou si lehce poklepal na prsa, „já jsem právo a moc na této planetě. Nebude dlouho trvat a budu ztělesňovat právo a moc v celé Galaxii. Máme vás všechny — i Schwartze.“

„Schwartze!“ vykřikli Shekt a Pola téměř současně.

„Divíte se? Pojďte, zavedu vás k němu.“Poslední, na co si Arvardan pamatoval, byla se ústa muže v zeleném, tonoucí v úsměvu — a záblesk důtek. Vzápětí se propadl rudým zábleskem bolesti do bezvědomí.