PAVUČINA VE WASHENNU

Areál Univerzity tradicionalistů ve Washennu působí nanejvýš uklidňujícím dojmem. Heslem je střízlivost, a z hloučků noviců, navečer se procházejících mezi stromy na nádvoří, kam nikdo jiný než člen Společenstva tradicionalistů nesmí, vyzařuje důstojnost. Občas projde po trávníku postava představeného v zeleném, blahosklonně odpovídající na pozdravy.

A jednou za dlouhý čas se objeví samotný premiér.

Avšak ne jako dnes, kdy téměř běžel, uřícený, nevšímavý k uctivému zvedání rukou, lhostejný k pozorným pohledům, které ho provázely, i ke zvednutým obočím, která po nich následovala.Soukromým vchodem se rychle protáhl do chodby zákonodárného shromáždění a rozběhl se, jen staccato jeho kroků znělo ozvěnou v prázdném prostoru. Dveře, na které zabušil, se otevřely, a pak vstoupil.

Jeho tajemník málem ani nevzhlédl od stolku, u něhož se hrbil nad miniaturním odstíněným monitorem, pozorně naslouchal a občas dovolil svým očím spočinout na hromádce úředně vypadajících hlášení, nakupených před ním.

Premiér udeřil do stolu. „Co to má znamenat? Co se děje?“

Tajemník si ho chladně přeměřil očima a odsunul monitor stranou. „Zdravím vás, Vaše Excelence.“

„To si můžete ušetřit!“ odsekl netrpělivě premiér. „Chci vědět, co se děje.“

„Jednou větou, náš člověk uprchl.“

„Myslíte toho, kterého Shekt synapsifikoval — toho cizáka — toho špiona — toho z farmy u Chica…?“

Těžko říct, kolik dalších označení by premiér v rozrušení vymyslel, kdyby ho tajemník nepřerušil lhostejným: „Přesně toho.“

„Proč mě nikdo neinformoval? Proč mě nikdy nikdo neinformuje?“

„Bylo nutné okamžitě jednat, a vy jste byl zaneprázdněn… Proto jsem vás podle svých možností zastoupil.“

„Ovšem, kdykoli chcete jednat beze mě, berete ohledy na mou zaneprázdněnost. Ale s tím je konec. Nedovolím, abyste mě obcházel a odstavoval na vedlejší kolej. Ne — “

„Ztrácíme čas,“ zazněla klidná odpověď, a premiér, který již téměř křičel, zmlkl. Odkašlal si, chvíli váhal, co říct, a pak tiše pronesl: „Co všechno je známo, Balkisi?“

„Skoro nic. Po dvou měsících trpělivého vyčkávání, které nepřineslo žádné ovoce, se ten Schwartz sebral a odešel. Byl sledován — a ztratil se.“

„Jak to, ztratil?“

„Zatím nevíme, ale jsou tu další fakta. Náš agent, Natter, se minulou noc neohlásil. Jeho náhradníci ho začali hledat kolem silnice na Chico a za úsvitu ho našli — mrtvého.“

Premiér zbledl. „Ten cizák ho zabil?“

„Je to pravděpodobné, ale nevíme to jistě. Kromě výrazu agónie v mrtvé tváři nebyly na něm žádné stopy po násilí. Samozřejmě že provedeme pitvu. Nedá se vyloučit ani to, že v nejnevhodnějším okamžiku dostal infarkt.“

„To by byla neuvěřitelná náhoda.“

„Také si myslím,“ zazněla klidná odpověď. „Ale jestli ho Schwartz zabil, události, které následovaly, jsou ještě záhadnější. Víte, Vaše Excelence, z předchozích analýz jasně vyplývalo, že Schwartz zamíří do Chica, aby se setkal se Shektem, a mrtvého Nattera našli u silnice mezi Mořenovou farmou a Chicem. Proto jsme ve městě před třemi hodinami vyhlásili poplach, a toho člověka se podařilo zadržet.“

„Schwartze?“ zeptal se nevěřícně premiér.

„Jistě.“

„Proč jste to neřekl hned?“

Balkis pokrčil rameny. „Vaše Excelence, čeká nás důležitější práce. Řekl jsem, že jsme Schwartze zadrželi. Ano, šlo to rychle a snadno. A právě to mi nehraje s Natterovou smrtí. Nevěřím, že by mohl být tak mazaný, aby odhalil a zabil Nattera — mimochodem, velmi schopného agenta — a zároveň tak hloupý, aby hned další den ráno přišel do Chica, zašel do továrny a klidně tam sháněl práci.“

„A to udělal?“

„Ano… Nabízejí se dvě možná vysvětlení. Buď už stihl Shektovi nebo Arvardanovi předat informaci, kvůli které přišel, a proto se nechal chytit, aby nás svedl ze stopy, nebo jsou ve hře ještě další agenti, o kterých dosud nevíme a které tím kryje. V obou případech platí, že nesmíme být příliš důvěřiví.“

„Tak nevím,“ vzdychl bezmocně premiér a jeho mužnou tvář zbrázdily vrásky. „To je na mě moc složité.“

Balkisův úsměv prozradil víc než jen náznak pohrdám. „Za čtyři hodiny máte schůzku s profesorem Belem Arvardanem,“ připomenul.

„Cože? A proč? Co mu mám říct? Nechci se s ním setkat.“

„Uklidněte se. Musíte se s ním setkat, Vaše Excelence. Podle mého názoru je přirozené, že bude pokračovat ve hře a požádá vás o povolení k průzkumu zakázaných území, protože datum příletu jeho fiktivní expedice se blíží. Ennius nás upozornil, že o to žádat bude, a Ennius určitě podrobnosti této komedie zná. Doufám, že ho dokážete nezávazně odbýt a na přetvářku odpovědět přetvářkou.“

Premiér sklonil hlavu. „Co se dá dělat, zkusím to.“

Bel Arvardan dorazil včas, a proto se trochu porozhlédl kolem. Jako člověk, který měl v malíčku architektonické skvosty celé Galaxie, sotva mohl v Univerzitě tradicionalistů vidět víc než fádní komplex oceli a žuly, postavený v archaickém slohu. Avšak člověku, který byl zároveň archeologem, mohl svou pochmurnou, téměř až přísnou strohostí dát na vědomí, že je stánkem neméně pochmurného, snad až divošského způsobu života. Její primitivnost naznačovala záměrný vztah ke vzdálené minulosti.

Ale brzy začal uvažovat o něčem jiném. Ta dvouměsíční cesta po západní polokouli mu nepřinesla nic moc… zábavného. Prvním dnem v Chicu jako by se všechno pokazilo. Často se k němu ve vzpomínkách vracel.

A vzápětí se na sebe rozzlobil, že si ji připomenul — vždyť to byla jenom krutá, mimořádně nevděčná a obyčejná Pozemšťanka. Proč by si měl připadal provinile? A přece…

Měl asi vzít v úvahu, jaký utrpí otřes, až zjistí, že on je cizinec, podobně jako ten důstojník, který ji urazil a za svou hrubostzaplatil zlomením ruky. Nemohl však tušit, co všechno už od cizinců musela vytrpět. To, že je jedním z nich, se dozvěděla bez nejmenšího varování.

Kdyby byl trpělivější… Proč se s ní tak nevlídně rozešel? Už zapomněl i její jméno. Pola a nějak dál. Zvláštní! Obvykle mívá lepší paměť. Nebo chtěl podvědomě schválně zapomenout?

Ano, to by dávalo smysl. Zapomenout! Na co si měl vlastně pamatovat? Byla to Pozemšťanka. Obyčejná Pozemšťanka.

Sestra v nějaké nemocnici. Mohl by tu nemocnici zkusit najít. Opustil ji v noci na nějakém neurčitém místě, ale určitě nedaleko jídlomatu.

Vzápětí dostal na sebe vztek, že ho vůbec něco takového napadlo. Zbláznil se snad? Co by tím získal? Byla to Pozemšťanka. Hezká, milá, svým způsobem přitažlivá…

Pozemšťanka!

V tom okamžiku vstoupil premiér, a Arvardan byl rád, že může na ten den v Chicu přestat myslet. Ale v hloubi duše věděl, že se ty myšlenky vrátí — vždycky se vracely.

Premiér měl na sobě oblek zářící novotou. Po spěchu nebo pochybnostech nebylo na jeho čele ani stopy, pot jako by na něm nikdy nebyl.

Rozhovor se nesl v přátelském duchu. Arvardan si dal záležet, aby tlumočil všechny pozdravy, které významní představitelé Impéria lidu Země posílali. Premiér naopak vyjádřil vděk, který celá Země pociťuje za velkodušnost a osvícenost imperiální vlády.

Arvardan se pak rozhovořil o významu archeologie pro imperiální filozofii, o jejím příspěvku k důležitému poznání, že všichni lidé ze všech světů Galaxie jsou si bratry. Premiér zdvořile souhlasil a zdůraznil, že Země to cítí již dlouho, a vyjádřil naději, že brzy nastane čas, kdy se ostatní světy Galaxie budou podle této teorie chovat.V reakci na to se Arvardan pousmál: „A právě to je důvod, Vaše Excelence, proč jsem chtěl, abyste mě přijal. Rozdíl mezi Zemí a některými sousedními imperiálními državami spočívá především ve způsobu myšlení. Přesto by bylo možno odstranit mnoho třecích ploch, kdyby se prokázalo, že Pozemšťané nejsou rasově jiní než ostatní obyvatelé Galaxie.“

„A jak byste si to představoval, pane?“

„To je obtížné vysvětlit několika slovy. Jak je Vaší Excelenci možná známo, v archeologii existují dvě hlavní koncepce, kterým se běžně říká teorie splývání a teorie šíření.“

„Laicky jsem s oběma seznámen.“

„Tedy víte, že teorie splývání přirozeně vychází z předpokladu, že nastalo promísení různých, samostatně se vyvíjejících druhů lidstva a to již ve velmi raných, špatně zdokumentovaných dobách primitivních kosmických letů. Taková koncepce je nutná, má-li vysvětlit, proč jsou si lidé navzájem tak podobni.“

„Ano,“ poznamenal suše premiér, „ale tato koncepce předpokládá, že muselo existovat rovněž několik set nebo tisíc odděleně vyvinutých bytostí víceméně lidského typu, které měly k sobě chemicky a biologicky tak blízko, aby bylo křížení možné.“

„To je pravda,“ přikývl spokojeně Arvardan. „Dotkl jste se její velké slabiny. Mnoho archeologů ji však přehlíží a na teorii splývání lpí. Tato teorie zahrnuje možnost, že v izolovaných zákoutích Galaxie existují poddruhy lidstva, které zůstaly jiné, nesplynuly…“

„A jedním z nich má být Země,“ prohlásil premiér.

„Země se uvádí jako příklad. Naproti tomu teorie šíření…“

„Považuje nás všechny za potomky jedné planetární skupiny Bdí“

„Přesně tak.“

„Moji lidé — podle důkazů z naší minulosti a z jistých textů, které jsou pro nás posvátné a které cizinci nesmějí vidět — věří, že kolébkou lidstva je právě Země.“

„Já tomu věřím taky, a proto vás žádám o pomoc, abych to mohl celé Galaxii dokázat.“

„Jste optimista. Co vás k tomu vede?“

„Moje přesvědčení, Vaše Excelence, že v těch oblastech vaší planety, které jsou dnes naneštěstí radioaktivní, lze nalézt mnoho primitivních lidských a architektonických pozůstatků. Jejich stáří lze přesně určit metodou radioaktivního rozpadu a srovnat…“

Ale premiér zavrtěl hlavou. „To nepřichází v úvahu.“

„Proč?“ Upřímně udivený Arvardan se zamračil.

„Zaprvé,“ přemítal premiér, „čeho tím dosáhnete? I když všem světům přesvědčivě dokážete, že máte pravdu, co se změní jen kvůli tomu, že jste před milionem let byli všichni Pozemšťané? Před miliardou let jsme byli všichni opice, a přesto se k dnešním opicím jako k příbuzným nehlásíme.“

„Ale, Vaše Excelence, taková analogie postrádá logiku.“

„Vůbec ne, pane. Není snad logické předpokládat, že se Pozemšťané za dlouhé období izolace natolik vzdálili svým příbuzným, kteří ze Země odešli, zejména vlivem radiace, že dnes tvoří jiný druh?“

Arvardan se kousl do rtu, než váhavě odpověděl: „Dokonale argumentujete ve prospěch svých nepřátel.“

„To proto, že se sám sebe ptám, co nepřítel řekne. Proto nedosáhnete ničeho, pane, možná ještě víc vyhrotíte nenávist vůči nám.“

„Ale ještě je ve hře zájem vědy, rozšíření obzorů našeho poznání,“ namítl Arvardan.

Premiér vážně přikývl. „Mrzí mě, že musím takový postoj zastávat, věřte mi. Nyní s vámi, pane, hovořím jako jeden občan Impéria k druhému. Osobně bych vám s radostí pomohl, ale moji spoluobčané jsou tvrdohlaví a neústupní. Po staletích — hmm — nešťastných postojů, které vůči nim zaujali v jinýchčástech Galaxie, se uzavřeli do sebe. Mají určitá tabu, určité pevné zvyklosti, které nemohu porušit ani já.“

„Ale radioaktivní oblasti…“

„Ty jsou jedním z největších tabu. Kdybych vám dal povolení _ a věřte mi, že mě všechno vede k tomu, abych to udělal — vedlo by to jen k nepokojům, které by ohrozily život váš i životy členů vaší expedice a nakonec by vyvolaly disciplinární zásah Impéria proti Zemi. Zpronevěřil bych se svému postavení a důvěře svého lidu, kdybych něco takového připustil.“

„Jsem ochoten přistoupit na veškerá únosná bezpečnostní opatření. Pokud se mnou budete chtít poslat pozorovatele… Samozřejmě vám mohu slíbit, že s vámi veškeré výsledky projednám, než je zveřejním.“

„Pokoušíte mě, pane,“ řekl premiér. „Je to lákavý projekt. Ale nemám takovou pravomoc — i když nechám stranou obyvatelstvo. Nejsem absolutní vládce. Naopak, má pravomoc je přesně vymezená — a před vynesením konečného rozhodnutí musí být veškeré záležitosti předloženy ke zvážení Společenstvu tradicionalistů.“

Arvardan potřásl hlavou. „To je velice nemilé. Prokurátor mě upozorňoval na problémy, ale doufal jsem… Kdy to můžete se zákonodárci projednat?“

„Předsednictvo Společenstva tradicionalistů se sejde za tři dny. Ale není v mé moci změnit program, takže může ještě pár dnů trvat, než se vaše žádost dostane na pořad. Řekněme týden.“

Arvardan roztržitě přikývl. „To by snad stačilo. Mimochodem, Vaše Excelence…“

„Prosím?“

„Na vaší planetě žije jeden vědec, se kterým bych se rád setkal. Nějaký doktor Shekt z Chica. Už jsem sice v Chicu byl, ale odjel jsem dřív, než jsem ho stačil vyhledat, a rád bych to teďnapravil. Jelikož nepochybuji, že je značně zaneprázdněn, řekl jsem si, že vás budu obtěžovat prosbou o doporučující dopis.“

Premiér se viditelně zarazil a chvíli mlčel. Pak se zeptal: „Mohu vědět, proč ho chcete navštívit?“

„Jistě. Četl jsem o jistém zařízení, které sestrojil. Nazývá je, tuším, synapsifikátor. Souvisí s neurochemií mozku, a možná bych je mohl při svém projektu využít. Pracuji také na třídění lidstva do encefalografických skupin — podle mozkových proudů, víte?“

„Hmm… Něco jsem o tom přístroji zaslechl. Ale mám dojem, že pokusy nebyly úspěšné.“

„Možná ne, ale pan Shekt se v tomto oboru vyzná a pravděpodobně by mi mohl poradit.“

„Chápu. V tom případě vám nechám doporučení okamžitě vystavit. Přirozeně tam nebude ani zmínka o vašich úmyslech navštívit zakázané oblasti.“

„Pochopitelně, Vaše Excelence.“ Arvardan povstal. „Děkuji vám za laskavost a pochopení. Doufám, že Rada tradicionalistů bude, pokud jde o můj projekt, velkorysá.“

Tajemník vstoupil, jen co se za Arvardanem zavřely dveře. Na rtech mu pohrával typicky chladný, krutý úsměv.

„Výborně,“ řekl. „Choval jste se skvěle, Vaše Excelence.“

Premiér na něho vážně pohlédl. „A co mělo znamenat to s tím Shektem?“

„S tím si lámete hlavu? To nemusíte. Všechno jde dobře. Určitě jste si všiml, že ho nerozrušilo, když jste jeho projekt zamítl. Reagoval by tak vědec, když mu někdo bez zřejmého důvodu maří záměr, pro který hoří celým srdcem? Nebo tak reaguje člověk, který jen hraje nějakou roli a uleví se mu, když se jí zbaví?

Znovu zde máme tu podivnou shodu okolností. Schwartz prchá a míří do Chica. Další den se tu objeví Arvardan a povlažných řečech o své expedici se mimochodem zmíní, že jede do Chica navštívit Shekta.“

„Ale proč se o tom zmiňoval? Připadá mi to zbytečně riskantní.“

„To proto, že uvažujete přímočaře. Představte si, že jste na jeho místě. Myslí si, že nic netušíme. V takovém případě je drzost nejlepší cestou k úspěchu. Chce navštívit Shekta. Výborně! Otevřeně se o tom zmíní a dokonce vás požádá o doporučující dopis. Jakou lepší záruku čestných a nevinných úmyslů by nám mohl dát? A ještě o něčem to svědčí. Schwartz možná poznal, že je sledován. Možná Nattera zabil. Ale neměl čas varovat ostatní, jinak by se tato komedie nemohla odehrát tak, jak se odehrála.“

Tajemník, s očima přivřenýma, dál spřádal svou pavučinu. „Těžko říct, jak dlouho bude trvat, než jim Schwartzova nepřítomnost začne být podezřelá, ale aspoň tak můžeme dát Arvardanovi na setkání s Shektem dost času. Přistihneme je pohromadě — o to míň budou moci zapírat.“,

„A kolik času vlastně máme?“ zeptal se premiér.

Balkis zamyšleně vzhlédl. „Plán je pružný, a od okamžiku, kdy jsme odhalili Shektovu zradu, pracujeme ve dne v noci. Jde to dobře. Čekáme jen na výpočty nutných drah. Zdržuje nás nedostatečná výkonnost našich počítačů. Ale… to může být otázkou jen několika dnů.“

„Dnů!“ Podiv byl vysloven tónem, v němž se mísila nezměrná radost s hrůzou.

„Dnů!“ opakoval tajemník. „Ale nezapomínejte, že jediná bomba nás může zastavit pouhé dvě sekundy před časem nula. A pak nastane období jednoho až šesti měsíců, kdy můžeme čekat odvetu. Nemáme tedy zdaleka vyhráno.“

Pár dnů! A pak vypukne nejneuvěřitelnější jednostranná bitva v galaktické historii, kdy Země zaútočí na celou Galaxii.

Premiérovi se lehce chvěly ruce.Arvardan opět seděl ve stratoplánu. Hlavou se mu honily neutěšené myšlenky. Zdálo se, že nemá smysl doufat, že premiér a jeho psychopatické obyvatelstvo oficiální výpravu do zakázaných oblastí povolí. Počítal s tím. Vlastně ho to ani příliš nemrzelo. Mohl naléhat víc — kdyby chtěl.

Při Galaxii, všechno nasvědčuje tomu, že se tam vydá ilegálně. Vyzbrojí svou loď a probije se, bude-li to nutné. A asi bude.

Zabednění pitomci!

Co si o sobě vlastně myslí?

Ale ano, to věděl. Myslí si, že jsou původními lidskými bytostmi, a zrovna obyvatelé této planety…!

Nejhorší na tom bylo, že věděl, že mají pravdu.

Ano… Loď startovala. Cítil, jak se boří do měkce čalouněného křesla, a věděl, že za hodinu znovu uvidí Chico.

Ne že by po Chicu tak toužil, ale ten synapsifikátor může být důležitý. Kdyby takovou příležitost nevyužil, byl by na Zemi vlastně zbytečně. Nechtěl by se sem vracet podruhé.

Do takové díry!

Ennius měl pravdu.

Avšak ten doktor Shekt… Nahmatal doporučující dopis, prošpikovaný oficiálními frázemi…

A pak se v křesle napjal jako struna — nebo se o to aspoň pokusil — to když zápasil se setrvačnými silami, které ho tlačily do křesla, zatímco se Země vzdalovala a modravá barva oblohy se měnila na sytě purpurovou.

Vzpomněl si, jak se ta dívka jmenovala. Pola Shektová.

Jak mohl zapomenout? Zlobil se a připadal si jako podvedený. Paměť se proti němu spikla a její příjmení mu tajila, dokud nebylo pozdě.

Ale kdesi v hloubi duše cítil, že je vlastně rád.

DRUHÉ SETKANÍ

Za ty dva měsíce, které uběhly ode dne, kdy vyzkoušel na Schwartzovi svůj synapsifikátor, se doktor Shekt velmi změnil. Ani ne tak fyzicky, i když snad byl shrbenější a o něco hubenější. Choval se však jinak — byl roztržitý, vystrašený. Žil v uzavřeném světě, z něhož vycházel s neochotou, jaká by neunikla ani slepému, a uzavíral se i před nejbližšími kolegy.

Jen Pole se svěřoval se svými starostmi, snad proto, že také ona se v těch dvou měsících nezvykle uzavřela do sebe.

„Sledují mě,“ tvrdil. „Cítím to. Znáš ten pocit? — Za poslední měsíc se v Ústavu vyměnilo mnoho lidí. A odcházejí ti, které mám rád a kterým můžu věřit… Nemám pro sebe ani chvilku. Pořád je někdo u mě. Nenechají mě ani napsat zprávu.“A Pola s ním jednou cítila, jindy se mu smála, a stále opakovala: „Myslíš, že bys jim stál za to, aby tohle všechno dělali? Ano, provedls experiment se Schwartzem, ale to přece není nic vážného. Za to by si tě jenom zavolali na kobereček.“

Ale Shekt v obličeji ještě víc zežloutl a pohubl, když šeptal: „Nenechají mě naživu. Šedesátka se blíží, a oni mě nenechají naživu.“

„Po tom všem, cos dokázal? Nesmysl!“

„Vím toho příliš, Polo, a oni mi nevěří.“

„A o čem toho víš příliš?“

Toho večera byl notně unaven, toužil se zbavit toho, co ho tížilo. Všechno jí pověděl. Nejdřív mu nechtěla věřit, a až uvěřila, jen seděla a po zádech jí běhal mráz.

Další den zavolala z veřejného komunikátoru na opačném konci města do státní rezidence. Mluvila přes kapesník a požádala o doktora Bela Arvardana.

Nebyl tam. Domnívali se, že by mohl být v Bonairu, deset tisíc kilometrů vzdáleném, ale dodali, že svůj program příliš nedodržuje. Ano, očekávali, že se nakonec vrátí do Chica, ale nevěděli přesně kdy. A nemůže sdělit své jméno? Pokusili by se ho najít.

V tom okamžiku přerušila spojení a zlehka se tváří opřela o skleněnou výplň, vděčná za její chlad. Oči měla zvlhlé neprolitými slzami a vpadlé zklamáním.

Blázen. Já blázen!

Tenkrát jí pomohl, a ona ho v záchvatu roztrpčení poslala pryč. Riskoval šlehnutí nervovými důtkami, i víc, aby zachránil důstojnost bezvýznamné Pozemšťanky před cizákem, a ona mu vynadala.

Sto kreditů, které tehdy hned příštího rána poslala do státní rezidence, se vrátilo bez komentáře. Chtěla ho najít, omluvit se mu, ale bála se. Státní rezidence byla jen pro cizince, tam se nedostane. Nikdy ji ani neviděla, jen z dálky.A teď… Šla by i do paláce samotného prokurátora, aby… aby…

Jedině on jim teď mohl pomoci. On, cizák, který se dokázal bavit s Pozemšťanem jako se sobě rovným. Nikdy by ji nenapadlo považovat ho za cizáka, dokud jí to neřekl. Byl urostlý a tolik sebejistý. Ten by si uměl poradit.

Ale někdo se o tom musí dozvědět, jinak hrozí záhuba celé Galaxii.

Jistě, mnoho cizáků si nic jiného nezasluhuje — ale všichni? Ženy, děti, nemocní a staří? Ti laskaví a dobří? Arvardanové? Ti, kteří o Zemi nikdy neslyšeli? Byli to přece také lidé. Tak strašlivá pomsta by navždy pohřbila vše, na co si Země mohla dělat — a dělala — spravedlivý nárok, v nekonečném moři krve a rozkládajících se těl.

A pak, jako blesk z čistého nebe, se Arvardan ozval. Ale Shekt zavrtěl hlavou. „Nemohu mu to říct.“

„Musíš,“ naléhala Pola.

„Tady? To není možné — to by byl náš konec.“

„Tak ho pošli pryč. Já to zařídím.“

Srdce jí prudce bušilo. Ale určitě jen proto, že měla možnost zachránit bezpočet lidských bytostí. Vybavila si jeho široký úsměv s odhalenými bělostnými zuby. Vzpomněla si, s jakým klidem přinutil plukovníka imperiální posádky, aby se obrátil a omluvil se jí úklonem hlavy — jí, Pozemšťance, která mu pak laskavě odpustila.

Bel Arvardan mohl všechno.

Arvadran o ničem z toho neměl nejmenší tušení. Shektovo chování si vysvětlil po svém — jako nepochopitelnou neomalenost, tak dobře zapadající do všeho, co na Zemi zažil.

Pociťoval znepokojení, tam v předpokoji pečlivě odlidštěné kanceláře, kde byl nepochybně nevítaným vetřelcem. lPečlivě volil slova. „Ani ve snu bych se neodvážil vás obtěžovat svou návštěvou, pane doktore, kdybych se profesionálně nezajímal o váš synapsifikátor. Doslechl jsem se, že se na rozdíl od mnoha Pozemšťanů nechováte vůči lidem z Galaxie nevraživě.“

Nebyla to zřejmě šťastná formulace, protože Shekt se jí ihned chytil: „Poslyšte, nevím, kdo vás tak informoval, ale mýlí se, jestli mi přisuzuje zvláštní sympatie k cizincům obecné. Nepotrpím si na sympatie ani antipatie. Jsem Pozemšťan…“

Arvardan sevřel rty a pootočil se.

„Pochopte, doktore Arvardane,“ zazněla šeptem pronesená slova, „je mi líto, jestli vám připadá, že se chovám hrubě, ale skutečně nemohu…“

„Chápu,“ pronesl chladně Arvardan, přestože nechápal vůbec nic. „Na shledanou.“

Shekt se však pousmál. „Mám tolik práce…“

„Já mám taky spoustu práce, pane doktore.“

Otočil se ke dveřím a v duchu proklínal celé to pozemské plemeno. Mimoděk se mu vybavila úsloví, která slýchával na svém domovském světě. Tak třeba: „Zdvořilosti najdeš na Zemi jako sucha v oceánu“ nebo „Pozemšťan ti dá vše, co ho nic nestojí a co má cenu ještě menší“.

Ramenem již protnul fotoelektrický paprsek, kterým se otevíral vchod, když za sebou zaslechl rychlé kroky a někdo mu sykl do ucha varování. Pak ucítil v dlani kus papíru, a když se otočil, zahlédl jen červený zákmit mizející postavy.

Papír nerozložil, dokud neseděl v pronajatém autě. Přeletěl očima narychlo napsaný vzkaz:

„Dnes v osm večer přijďte k Velkému divadlu. Dávejte pozor, aby vás nikdo nesledoval.“

Zamračil se, a přečetl si vzkaz ještě pětkrát, pak si lístek pozorně prohlédl, jako by očekával, že se objeví další slova napsaná neviditelným inkoustem. Bezděčně se rozhlédl kolem.Ulice zela prázdnotou. Zvedl ruku, aby lístek vyhodil z okénka, ale pak si to rozmyslel a zastrčil jej do kapsy.

Kdyby měl na večer domluveno něco jiného, cokoli, asi by v té chvíli na vzkaz zapomněl — a to by znamenalo smrt několika bilionů lidí. Jenže, náhodou, nic domluveno neměl.

A náhodou ho napadlo, zda tím, kdo mu lístek podstrčil, není…

V osm hodin jel zvolna mezi dalšími auty ulicí plnou zatáček, která zřejmě vedla k Velkému divadlu. Na cestu se zeptal pouze jednou. Dotázaný mu věnoval podezíravý pohled — bez podezíravosti se asi žádný Pozemšťan neobejde — a odsekl: „Jeďte za ostatními auty.“

A zřejmě opravdu všichni jeli do divadla, protože když k němu dojel, zjistil, že auta, jedno po druhém, mizejí v širokém jícnu podzemního parkoviště. Vybočil z řady a začal divadlo pomalu objíždět; něco očekával, ale nevěděl co.

Najednou z rampy pro pěší seskočila štíhlá postava a přitiskla se k okénku auta. Ohromeně se na ni podíval, ale postava nečekala, jediným pohybem otevřela dveře a vklouzla dovnitř.

„Nezlobte se,“ začal, „ale…“

„Psst!“ Postava se na sedadle přikrčila, aby ji nebylo vidět. „Nesledoval vás někdo?“

„A měl mě někdo sledovat?“

„Nedělejte vtipy. Jeďte rovně. Až vám řeknu, odbočíte… Proboha, na co čekáte?“

Poznal ten hlas. Kapuce sklouzla na ramena a odhalila světlehnědé vlasy. Tmavé oči na něho upřely pohled.

„Raději jeďte,“ poznamenala tiše.

Poslechl, a čtvrthodinu od ní neslyšel než občasné, tlumeně pronášené příkazy, kam odbočit. Zalétal k ní kradmými pohledy a radostně si uvědomoval, že je hezčí, než si ji pamatoval. Zvláštní — teď žádný odpor nepociťoval.Zastavili — vlastně Arvardan na její pokyn zastavil — na rohu ulice v liduprázdné obytné čtvrti. Dívka se rozhlédla, než mu pokynula, aby jel dál. Po příjezdové cestě dojeli krokem až k vjezdu do soukromé garáže.

Vrata se za nimi zavřela, a jediným zdrojem světla zůstalo vnitřní osvětlení vozu.

Pola na něho pohlédla s vážnou tváří a začala: „Omlouvám se, doktore Arvardane, že jsem musela tak nezvykle jednat, abych si s vámi mohla promluvit mezi čtyřma očima. Vím, že o mně horší mínění už ani nemůžete mít…“

„To si nemyslete,“ namítl nešikovně.

„Musím si to myslet. Chci, abyste mi věřil, že si uvědomuji, jak malicherně a nevhodně jsem se tenkrát v noci zachovala. Nenapadají mě výstižná slova, kterými bych se měla omluvit…“

„Neomlouvejte se, prosím.“ Odvrátil od ní pohled. „Mohl jsem jednat trochu prozíravěji.“

„Ale…“ Na chvíli se odmlčela, aby se aspoň trochu uklidnila. „Kvůli omluvám jsem vás sem nezavedla. Ze všech cizinců, které jsem kdy poznala, jste jediný, kdo dokázal být šlechetný a laskavý — a teď potřebuji vaši pomoc.“

Arvardan pocítil v nitru závan chladu. Tak o to tedy jde? Odpověděl tónem, který mrazil: „Ano?“

„Ne!“ vykřikla. „O mě nejde, doktore Arvardane. Jde o celou Galaxii. O mě vůbec nejde. Vůbec ne!“

„A o co tedy?“

„V první řadě — myslím, že nás nesledoval nikdo, ale kdybyste zaslechl nějaký zvuk, mohl byste… mohl byste…“ — sklopila oči — „mě obejmout a… a… vždyť víte.“

Přikývl a upjatě řekl: „Myslím, že mi improvizace nedělá potíže. A musíme čekat až na nějaký zvuk?“

Zrudla. „Prosím vás, nežertujte a nevykládejte si mé jednání špatně. Jedině tak se vyhneme podezření, proč jsme se sešli. To jediné bude vypadat přesvědčivě.“

„Je to opravdu tak vážné?“ zeptal se tiše.

Zvědavě na ni pohlédl. Vypadala tak mladě a křehce, že si připadal být v nevýhodě. Nikdy v životě nejednal bezhlavě, i když byl založením silně emocionální, protože emoce dokázal ovládat a potlačit — a na to byl pyšný. A teď jen proto, že ta dívka vypadá tak bezmocně, se nechává strhnout nerozvážnou touhou ji chránit.

„Situace je skutečně vážná,“ odpověděla. „Chci vám něco říct. Vím, že tomu zpočátku nebudete věřit, ale byla bych ráda, kdybyste zkusil uvěřit. Abyste sám posoudil, jestli mluvím pravdu. A ze všeho nejvíc si přeji, abyste zůstal s námi, až vám všechno řeknu. Zkusíte to? Dám vám patnáct minut. Když si po této době budete myslet, že se mi nedá věřit nebo že vás obtěžuji, odejdu…, a tím vše skončí.“

„Patnáct minut?“ Bezděčně roztáhl rty do úsměvu. Stáhl si náramkové hodinky a položil je před sebe. „Tak dobře.“

Složila ruce do klína a pohled upřela před sebe, kde bylo za předním sklem vidět pouze prázdnou stěnu garáže.

Zamyšleně ji pozoroval — ladnou, měkkou křivku brady, předstírající přísnost, rovný a úzký nos a zvláštně sytý odstín pleti, tak typický pro Zemi.

Všiml si, že na něho pohlédla koutkem oka, ale spěšně pohled odvrátila.

„Tak o co jde?“

Obrátila se k němu a skousla si horní ret. „Prohlížela jsem si vás.“

„Všiml jsem si. Mám na nose šmouhu?“

„Ne.“ Tváří se jí mihl úsměv, první od chvíle, kdy přisedla do auta. Začínal si na ní všímat každé maličkosti, třeba toho, jak jí vznášivě poletují vlasy, vždy když potřese hlavou. „Jenom si od té noci říkám, proč nenosíte olověný oděv, když jste cizinec. To mě zmátlo. Zpravidla vypadáte jako pytle brambor.“

„A já ne?“

„Vůbec ne…“ — a v jejím hlase najednou zazněla radost — „vypadáte… vypadáte jako nějaká stará mramorová socha, až na to, že jste živý a teplý… Promiňte mi tu drzost.“

„Asi si myslíte, že vás považuji za Pozemšťanku, která se neumí slušně chovat. S tím budete muset přestat, jinak nebudeme přátelé… Nevěřím té radioaktivní pověře. Měřil jsem na Zemi radioaktivitu vzduchu a dělal laboratorní pokusy na zvířatech. Jsem přesvědčen, že za normálních okolností mi radiace neublíží. Jsem zde už dva měsíce, a dosud mi nic není. Vlasy mi nevypadávají,“ — zatahal si za ně — „ani nemám žaludeční potíže. A pochybuji, že má plodnost je ohrožena, i když přiznávám, že jsem v tomto směru podnikl jistá opatření. Jenže olovem zesílené spodky nejsou vidět.“

Pronesl to vážně, a ona se přesto usmála. „Asi jste tak trochu blázen,“ řekla.

„Vážně? Nevěřila byste, kolik velice inteligentních a slavných archeologů tvrdilo totéž — a někdy v dlouhých proslovech.“

„Vyslechnete mě ještě?“ změnila náhle téma. „Těch patnáct minut už vypršelo.“

„Co myslíte?“

„Hmm, že byste mohl. Kdybyste nechtěl, asi byste tady už neseděl. Po tom, jak jsem se zachovala.“

„Máte dojem, že se musím nutit, abych vedle vás vydržel?“ zeptal se tiše. „Jestli ano, tak se mýlíte… Víte, Polo, ještě nikdy jsem — a myslím to vážně — ještě nikdy jsem nepotkal tak krásnou dívku, jako jste vy.“

Rychle vzhlédla, polekaně. „Prosím vás, ne. O to mi nejde. Vy mi nevěříte?“

„Věřím vám, Polo. Povězte mi, co mi chcete povědět, a já tomu uvěřím a pomohu vám.“ Věřil si, absolutně. V té chvíli by neváhal slíbit, že sesadí imperátora. Ještě nikdy nebyl zamilovaný… A v tomto okamžiku se zarazil. Takto ještě nikdy neuvažoval.

Zamilovaný? Do Pozemšťanky?

„Mluvil jste s otcem, pane doktore?“

„Doktor Shekt je váš otec? — Víte co, říkejte mi Bele. A já vám budu říkat Polo.“

„Když chcete, zkusím to. Asi jste se na něho pořádně navztekal, že?“

„Nebyl právě zdvořilý.“

„Nemohl být. Sledují ho. Vlastně jsme se předem domluvili, že vás vyhodí a že já se tu s vámi setkám. To je náš dům, víte… Podívejte,“ pokračovala tichým, vzrušeným hlasem, „Země připravuje povstání.“

Neubránil se pousmání.

„Skutečně?“ otevřel doširoka oči. „Celá?“

Okamžitě vzplanula. „Nevysmívejte se mi. Slíbil jste, že budete naslouchat a uvěříte. Země připravuje povstání, nebezpečné povstání, které může zničit celé Impérium.“

„To může Země udělat?“ Jen stěží se mu podařilo potlačit záchvat smíchu. „Polo, jak moc se vyznáte v galaktografii?“

„Jako všichni, pane učiteli. A co ta s tím má společného?“

„Tohle: Galaxie zaujímá prostor několika milionů krychlových světelných let. Je v ní dvě stě milionů obydlených planet a přibližně pět set biliard obyvatel. Je to tak?“

„Asi ano, když to říkáte.“

„Je, věřte mi. Země je jen jednou z mnoha planet. Má dvacet milionů obyvatel a nulové zdroje. Jinými slovy, na jednoho Pozemšťana připadá dvacet pět miliard občanů Galaxie. Co může Země napáchat za škodu při poměru dvacet pět miliard ku jedné?“

Na okamžik snad zapochybovala, ale jen na okamžik. „Bele,“ pronesla pevným hlasem, „na tohle já vám neodpovím, ale otec ano. On mi to nejdůležitější neprozradil, protože tvrdí,že by tím ohrozil můj život. Ale teď to udělá, když půjdete se mnou. Řekl mi, že Země zná způsob, jak zničit život na všech planetách s výjimkou Země samotné, a určitě má pravdu. Vždycky měl ve všem pravdu.“

Dychtivost jí zbarvila tváře dorůžova, a on najednou zatoužil se jich dotknout. (Opravdu někdy pocítil hrůzu z toho, že se jí dotkl? Co se s ním tehdy dělo?)

„Je už deset pryč?“ zeptala se.

„Je,“ odpověděl.

„To už by tedy měl být nahoře — jestli ho nezatkli.“ Rozhlédla se a mimoděk se zachvěla. „Do domu se dostaneme přímo z garáže, pojďte za mnou…“

Rukou se již dotýkala tlačítka, kterým se ovládaly dveře auta, když najednou strnula. „Někdo jde,“ zašeptala přiškrceně. „Ach, rychle…“

Nedopověděla. Arvardan si až příliš dobře pamatoval, o co ho v takovém případě žádala. Rychle ji objal, a v okamžiku se k němu její teplé a poddajné tělo přitisklo. Její rty se chvěly na jeho jako nekonečné moře blaha…

Nejdříve ještě jistou dobu kradmě pokukoval, čekal na záblesk světla a zvuk kroků, ale pak ho přemohlo vzrušení okamžiku, oči mu oslepily hvězdy a tlukot vlastního srdce ho připravil o sluch.

Odtáhla rty, ale on je znovu začal hledat, a našel je. Sevřel ji pevněji, až oba cítili, že jejich srdce buší ve stejném rytmu.

Dlouho trvalo, než se pustili, a pak chvíli odpočívali, dotýkali se jen tvářemi.

Arvardan dosud nikdy nebyl zamilovaný, a tentokrát se nebránil.

Co na tom? Pozemšťanka nepozemšťanka, v celé Galaxii se jí žádná nevyrovná.

„To musel být jenom nějaký hluk z ulice,“ zašeptal zasněně, radostně.

„Nebyl,“ řekla tiše. „Já jsem nic neslyšela.“Odtáhl ji na délku paže, ale její oči neuhnuly. „Ty divochu, je to pravda?“

V očích jí zajiskřilo. „Chtěla jsem, abys mě políbil. Vůbec toho nelituji.“

„A myslíš, že já ano? Polib mě ještě jednou, bez důvodu, ale tentokrát proto, že chci já.“

Až po dlouhé, velice dlouhé chvíli se mu rázně vymanila z objetí a pečlivě si upravila vlasy a urovnala límeček. „Asi bychom měli jít dovnitř. Zhasni světla. Mám baterku.“

Vystoupil z auta po ní, a v temnotě, tentokrát nepříjemné, z ní zbyl jen nezřetelný stín na pozadí ze světlého kruhu narýsovaného světlem z její tužkové baterky.

„Chyť se mé ruky,“ řekla. „Musíme vyjít po schodech.“

Za ní se ozval jeho šepot. „Miluji tě, Polo.“ Vyslovil to zcela přirozeně — a přesvědčivě. „Miluji tě,“ opakoval.

„Vždyť mě ani neznáš,“ namítla tiše.

„To není pravda. Celý život! Přísahám! Celý život. Polo, celé ty dva měsíce jsem přemýšlel a snil o tobě, přísahám.“

„Ale já jsem Pozemšťanka, pane.“

„Tak se ze mě stane Pozemšťan. Přesvědč se.“

Zastavil ji a něžně jí zvedal ruku s baterkou, až světlo dopadlo na její zrudlou, uslzenou tvář. „Proč pláčeš?“

„Protože až ti otec řekne, co ví, pochopíš, že nemůžeš mít Pozemšťanku rád.“

„To se teprve uvidí.“