MYSL, KTERÁ ZABÍJELA

Ve Schwartzově metodickém mozku se řadilo jedno k druhému. Jestliže nechce zemřít, musí z farmy odejít. Pokud zůstane, přijde sčítání a s ním smrt.

Dobrá, odejde z farmy. Ale kam?

Třeba do té budovy — co to bylo, nemocnice? — v Chicu. Jednou už se tam o něho postarali. Ale proč? Protože byl pro ně případem. A nebyl jím stále? Teď se již s nimi mohl domluvit a popsat jim příznaky. Mohl by jim dokonce říct o mentálním doteku.

Ale co když měli mentami dotek všichni? Dalo by se to nějak poznat? — Ne, nikdo další jej neměl. Arbin, Loa ani Grew. Tověděl. Jakmile ho neviděli nebo neslyšeli, nedokázali poznat, kde je. A taky by neporážel Grewa v šachu, kdyby Grew mohl…

Počkat, šachy přece patřily k oblíbeným hrám. A lidé by je nemohli hrát, kdyby měli mentální doteky.

To znamenalo, že je jiný — psychologicky výjimečný. Možná ho jako výjimečného nečeká nijak radostný život, ale aspoň zůstane naživu.

Řekněme, že na tom, co ho právě napadlo, něco je. Co když opravdu neztratil paměť, ale nějak přeskočil čas? Pak, kromě toho, že má mentální dotek, je člověkem z minulosti. Je živým archeologickým vzorkem, nemohou ho zabít.

Pokud mu uvěří.

Právě, pokud mu uvěří.

Ten doktor by uvěřil. Toho rána, kdy ho Arbin odvezl do Chica, se chtěl oholit. Na to si dobře pamatoval. A pak už mu vousy nikdy nenarosily, museli s ním tedy něco udělat. To znamená, že ten doktor ví, že on — Schwartz — měl na tváři vousy. To už by význam mělo, ne? Grew a Arbin se nemuseli holit nikdy. A Grew mu jednou řekl, že jenom zvířata mají na tváři chlupy.

Musí se dostat k tomu doktorovi.

Jak že se jmenuje? Shekt? — Ano, Shekt.

Jenže o tomto hrozném světě věděl tak málo. Odejít v noci nebo se vydat napříč krajinou by znamenalo jít vstříc neznámu, do nebezpečných radioaktivních zón, o kterých nic nevěděl. A tak s odvahou člověka, který nemá co ztratit, vyrazil po hlavní cestě hned po poledni.

Nebudou ho čekat dřív než na večeři, a tou dobou už bude mít kus cesty za sebou. Nevšimnou si, že jeho mentální dotek chybí.

První půlhodinu se těšil z pocitu úlevy, prvního radostného vzrušení, jaké od chvíle, kdy to všechno začalo, nezažil. Konečněněco dělal, pokoušel se vzdorovat svému okolí. Dělal něco s určitým záměrem, neprchal bezhlavě jako tehdy v Chicu.

Na svůj věk si nevedl špatně. Však jim ještě ukáže.

A pak strnul. Zastavil se uprostřed cesty, když se opět přihlásilo to, o čem přestal uvažovat.

Ohlásil se ten zvláštní mentální dotek, neznámý dotek, kterého si všiml poprvé, když se vydal k zářícímu obzoru a Arbin ho zadržel, ten, který ho sledoval z vládního území.

Ten dotek byl blízko — šel za ním, pronásledoval ho.

Pozorně naslouchal — vlastně dělal to, co se dalo v souvislosti s mentálním dotekem považovat za naslouchání. Neznámý dotek se nepřibližoval, ale držel se ho. Vycítil z něho opatrnost a nepřátelství, ale nikoli zoufalé odhodlání.

Vyjasnilo se i mnohé další: pronásledovatel ho nesmí ztratit z očí a je ozbrojen.

Opatrně, skoro mechanicky se otočil a pozorně se zahleděl k obzoru.

A mentální dotek se okamžitě změnil.

Nyní vyzařoval pochybnost a nadměrnou opatrnost, obavu o vlastní bezpečí a o úspěch svého poslání, ať už bylo jakékoli. To, že je pronásledovatel ozbrojen, pociťoval nyní Schwartz ještě zřetelněji, snad proto, že jeho pronásledovatel uvažoval, zda zbraně použije, pokud se ocitne v pasti.

Schwartz dobře věděl, že sám a beze zbraně je bezmocný. Věděl, že ho pronásledovatel raději zabije, než aby ho ztratil — zabije ho při prvním podezřelém kroku… Nezahlédl však nikoho.

Vydal se tedy znovu na cestu. Věděl, že pronásledovatel je dost blízko, aby ho mohl zabít. Záda měl strnulá očekáváním neznámého. Jak vypadá smrt? — Jaký je to pocit? — Ta myšlenka se vracela v rytmu kroků, tepala mu v hlavě, chvěla se v podvědomí. Až se stala téměř nesnesitelnou.Pozorně vnímal mentální dotek pronásledovatele jako svou jedinou naději na záchranu. Zachytí to okamžité zvýšení napětí, které prozradí, že se neznámý chystá zamířit a stisknout spoušť. V tom okamžiku se skrčí, začne utíkat…

Ale proč? Jestli šlo o šedesátku, proč ho nezabili hned?

Teorie, že se přenesl v čase, se mu z hlavy zvolna vytrácela — přece jenom trpí ztrátou paměti. Třeba byl zločincem, nebezpečným člověkem, který musel být pod dozorem. Nebo býval vysokým úředníkem, kterého nemohli jen tak zabít, aniž by ho nejdřív nepostavili před soud. Možná se podvědomě uchýlil ke ztrátě paměti, aby si vědomě neuvědomoval nějaké závažné provinění.

A nyní kráčel po prázdné silnici za nejistým cílem a za jeho zády kráčela smrt.

Stmívalo se a vítr k pochmurné náladě přispíval mrtvolným chladem. A Schwartz měl, jako obvykle, dojem, že něco není v pořádku. Soudil, že je prosinec, a západ slunce o půl páté tomu odpovídal, ale z větru nečišel mráz středozápadní zimy.

Schwartz již před časem dospěl k závěru, že převažující mírné klima na planetě (Zemi?) nezávisí jen na teplu přijímaném ze slunce. Teplo vydávala i radioaktivní půda, v malém množství na čtvereční metr, ale v obrovském na miliony čtverečních kilometrů.

Jak se setmělo, mentami dotek pronásledovatele se přiblížil, stále pozorný a rozhodnutý riskovat. Ve tmě bylo pronásledování obtížnější. Sledoval ho i tenkrát, když se vydal k zářícímu obzoru. Bál se znovu riskovat?

„Hej! Hej, kamaráde…“

Byl to nazální, vysoký hlas. Schwartz ztuhl.

Pomalu, celým tělem, se otočil. Drobná postava, která se k němu blížila, mávala rukou, ale pro tmu ji neviděl zřetelně. Nespěchala. Schwartz čekal.„No, to jsem rád, že vás potkávám. Není to zrovna zábava, když člověk šlape po silnici bez společnosti. Nebude vám vadit, když se k vám přidám?“

„Dobrý večer,“ odpověděl otupěle Schwartz. Byl to ten správný mentální dotek. Byl to jeho pronásledovatel. A jeho tvář mu byla povědomá. Spojoval ji s těmi mlhavými dny v Chicu.

A pak i pronásledovatel dal najevo, že ho poznává. „Ale vždyť já vás znám! No ovšem! — Nevzpomínáte si?“

Nebyl si jist, jestli za normálních okolností by neznámému jeho upřímnost uvěřil, nebo ne. Ale jak mohl nyní nevidět ten tenký, proděravělý závoj hraného překvapení, překrývající vyzařování mentálního doteku, který mu sděloval — silně a srozumitelně — že ten mužík s pichlavýma očima ho dobře zná už od začátku? Zná ho a je připraven ho zabít, bude-li to nutné.

Schwartz zavrtěl hlavou.

„Ale ovšem,“ nedal se mužík. „V tom obchodním domě. Dostal jsem vás odtamtud.“ Prohnul se výbuchem neupřímného smíchu. „Mysleli si, že máte radiační horečku. Určitě si vzpomínáte.“

Vzpomínal si, neurčitě, mlhavě. Na takového nějakého člověka a na dav, který je nejdřív zastavil, a pak se před nimi rozestoupil.

„Ano,“ řekl. „Těší mě, že se s vámi setkávám.“ Nebylo to příliš duchaplné, ale Schwartze nic lepšího nenapadlo, a jeho protějšku to zřejmě nevadilo.

„Jmenuji se Natter,“ představil se mužík a vlažně mu podal ruku. „Tenkrát jsem neměl možnost si s vámi popovídat — dalo by se říct, že v tom zmatku to ani nešlo — a tak jsem rád, že vás potkávám znovu… Co kdybychom se seznámili.“

„Já jsem Schwartz.“ A jejich dlaně se krátce dotkly.

„Jak to, že jdete pěšky?“ zeptal se Natter. „Míříte někam?“

Schwartz pokrčil rameny. „Jen tak se procházím.“

„Turista? Taky si rád vyrazím. Celý rok chodím ven a starosti házím za hlavu.“

„Cože?“

„Vždyť víte, člověk má hned větší radost ze života. Nadýchá se čerstvého vzduchu a cítí, jak se mu rozproudí krev, ne? _ Tentokrát jsem si ale zašel moc daleko. Nerad se vracím po setmění sám. Vždycky mě potěší společnost. Kam jdete?“

Bylo to podruhé, co se Natter zeptal na totéž. Mentální dotek zřetelně prozrazoval, jak je pro něho ta otázka důležitá. Schwartz uvažoval, jak dlouho se může odpovědi vyhýbat. V myšlenkách svého pronásledovatele cítil dychtivou zvědavost. Se lží nemohl obstát. Neznal tento svět dost dobře, aby mohl lhát.

„Do nemocnice,“ řekl.

„Do nemocnice? Do které?“

„Do té, ve které jsem v Chicu už byl.“

„Aha, máte na mysli Ústav, že? Ten, kam jsem vás tenkrát zavedl.“ Úzkost a rostoucí napětí.

„Za doktorem Shektem,“ dodal Schwartz. „Znáte ho?“

„Slyšel jsem o něm. Je to velké zvíře. Jste nemocen?“

„Ne, ale mám se tam jednou za čas dostavit.“ Znělo to věrohodně?

„Pěšky?“ podivil se Natter. „Neposlal pro vás auto?“ Asi to věrohodně nevyznělo.

Schwartz neodpověděl — mlčel a neměl dobrý pocit.

Natter naopak ožil. „Víte co, příteli, až přijdeme ke komunikátoru, objednám z města taxi. Přijede pro nás.“

„Ke komunikátoru?“

„Jistě. Jsou kolem silnice. Vidíte? Tamhle je jeden.“

Vykročil k němu, a vtom se Schwartz přistihl, že křičí: „Stát! Ani hnout!“

Natter se zarazil. Když se otočil, měl na tváři podivně chladný výraz. „Co vás žere, příteli?“ Rychlosti, s jakou ze sebe slova vychrlil, Schwartzova znalost nového jazyka téměř nestačila. „Už mám toho divadla dost. Znám vás a vím, co máte za lubem. Chcete někomu zavolat a říct mu, že jdu za doktorem Shektem. Ve městě na mě budou čekat a pošlou pro mě auto, aby mě sebrali. A když se pokusím o útěk, zabijete mě.“

Natter se zamračil. „S tím posledním ses teda trefil…“ zabručel. Jeho slova neměl Schwartz slyšet, a také je neslyšel, jejich význam však prozradil mentální dotek.

Nahlas řekl: „To jste mě špatně pochopil, pane. A hned mě drze obviňujete.“ Ale ustupoval a ruka mu sjížděla k pasu.

Schwartz se přestal ovládat. Zuřivě zamával rukama. „Proč mě nenecháte na pokoji? Co jsem vám udělal? — Běžte pryč! Běžte pryč!“

Hlas se mu zlomil v chraptivém výkřiku a nenávist a strach ze zrůdy, která ho s hlavou plnou záště pronásledovala, mu na čele vyryly vrásky. Jeho vzrušení dostoupilo vrcholu, když se v myšlenkách vrhl na obtížný dotek a snažil se ho odrazit, zbavit se ho…

A najednou byl dotek pryč. Nečekaně a úplně. Jen na okamžik pocítil sžírající bolest — ne v sobě, ale ve svém protějšku — a pak nic.

Mentální dotek přestal existovat. Ztratil se, jako když ochabne a povolí sevřená pěst.

A Natter ležel zkrouceně na tmavnoucí silnici. Obezřetně se k němu přiblížil. Nebylo nijak namáhavé jeho drobnou postavu převrátit. Spatřil výraz agónie, hluboko vrytý do tváře. Křečí stažené rysy zůstaly, nepovolily. Pokusil se mu nahmátnout pulz, ale marně.

S pocitem hrůzy ze sebe sama se narovnal.

Zavraždil člověka!

A pak hrůzu vystřídal úžas…Vždyť se ho ani nedotkl! Zabil ho jen svou nenávistí, tím, že nějak zaútočil na jeho mentální dotek.

Jaké další schopnosti v sobě skrývá?

Rychle se rozhodl. Prohledal Natterovi kapsy a našel peníze. Výborně! Ty se mohly hodit. Pak mrtvolu odtáhl a ukryl ji ve vysoké trávě.

Šel ještě dvě hodiny. Žádný další mentální dotek ho nerušil.

Přespal pod širým nebem, a ráno, po dalších dvou hodinách, dorazil na předměstí Chica.

Ve srovnání s Chicagem, jaké si pamatoval, bylo Chico pouhou vesnicí. Na ulicích bylo jen velmi málo lidí. Ale i tak okusil až příliš mentálních doteků. Překvapovaly ho a mátly.

Bylo jich tolik! Některé váhavé a neurčité, jiné soustředěné a intenzivní. Někteří lidé ho míjeli s výrazným vzrušením, jiní snad neměli v hlavě nic než rozjímání o právě zkonzumované snídani.

Zpočátku sebou při každém doteku trhal a ohlížel se, neboť bral každý osobně, ale za hodinu se je naučil přehlížet.

Nyní rozeznával i slova, která nikdo nevyslovil. Bylo to něco nového, a proto soustředil pozornost na ty krátké, záhadné výrazy, nesouvislé a přicházející tak nějak z daleka… A s nimi k němu doléhaly záchvěvy vzrušení a ještě něco neurčitého, co nelze popsat — celý svět se proměnil na bohatý obraz života, který viděl jenom on.

Za chůze zjistil, že může pronikat i do budov, vysílat do nich své smysly jako pátrače, které drží na vodítku a kteří se protáhnou skulinami, oku neviditelnými, a zjistí to, co si lidé za stěnami myslí.

Zastavil se před velkou budovou s kamenným průčelím a zamyslel se. Sledovali ho, nechť to byl kdokoli. Zabil jednoho z nich, ale určitě existují další — ti, kterým chtěl muž, jehož zabil, zatelefonovat. Možná udělá nejlépe, když se na pár dnů někam schová. Ale jak to provést? Má si najít práci?Prozkoumával budovu, před kterou stál. Zachytil vzdálený mentální dotek, který mohl mít pro něho význam. Hledali textilní dělníky — a on přece býval krejčí.

Vstoupil dovnitř, ale tam si ho nikdo nevšímal. Položil ruku někomu na rameno.

„Prosím vás, kde se mám zeptat na práci?“

„Tamty dveře!“ V mentálním doteku, který ucítil, zjistil rozmrzelost a podezíravost.

Za těmi dveřmi ho jeden drobný muž se špičatou bradou zasypal palbou otázek a hbitými prsty vyťukal odpovědi pro vyhodnocovací zařízení.

Schwartz ze sebe koktavě soukal lži i pravdy.

Ale úředník z personálního dělal svou práci se zjevným nezájmem. Otázka střídala otázku: „Věk? — Padesát dva? Hmm. Zdravotní stav? — Ženatý? — Praxe? — Pracoval jste s látkami?

— Dobře, a s jakými? — Termoplastickými? Elastomerními? — Jak myslíte to, všelijakými? — U koho jste pracoval naposledy?

— Hláskujte to jméno — Vy ale nejste z Chica, že? — Kde máte doklady? — Musíte je přinést, jestli chcete být přijat — Jaké máte registrační číslo?“

Schwartz se snažil vycouvat. Neočekával, že tak dopadne. A navíc se mentální dotek úředníka měnil. Začala v něm převládat podezíravost, i když obezřetnost zůstala. Nejnebezpečnější byla ta tenká vrstva laskavosti a dobrosrdečnosti, která jen mělce, nedostatečně překrývala nepřátelství.

„Myslím, že se na tu práci nehodím,“ řekl nervózně Schwartz.

„Ne, ne, vraťte se.“ A muž na něho kývl. „Něco bychom pro vás měli. Jenom si ještě projdu záznamy.“ Usmíval se, ale jeho mentální dotek byl teď zřetelnější a ještě nepřátelštější. Stiskl bzučák na stole…

Schwartz propadl panice a vrhl se ke dveřím.

„Chyťte ho!“ vykřikl úředník a vyskočil od stolu.Schwartz na jeho mentální dotek zaútočil, prudce ho švihl duševním výpadem, a uslyšel za sebou zasténání. Rychle se ohlédl přes rameno. Personální úředník seděl na zemi, tvář měl zkřivenou a spánky v dlaních. Někdo se nad ním skláněl, ale pak dal na naléhavé gesto a pustil se za Schwartzem. Ten už na nic nečekal.

Ocitl se na ulici, a to už věděl, že po něm vyhlásili pátrání a zveřejnili jeho podrobný popis.

Běžel bez cíle a proplétal se ulicemi. Upozornil tím na sebe ještě víc, a ulice se zaplňovaly. Podezření cítil odevšad — podezření, protože utíkal — podezření, protože měl na sobě zmačkané, nepadnoucí šaty…

V tom množství mentálních doteků a v chaosu vlastního strachu a zoufalství nedokázal rozeznat pravé nepřátele, ty, kteří neměli pouhé podezření, ale vyzařovali jistotu, a proto ho před nervovými důtkami nic nevarovalo.

Najednou pocítil strašlivou bolest, která se mu jako švihnutí bičem rozlila do celého těla, a upadl na zem jako kus kamene. Ještě několik sekund se zmítal v agónii, než ho pohltila tma.