MYSL, KTERÁ SE ZMĚNILA

Změny probíhající v jeho myšlení si Joseph Schwartz uvědomoval jen mlhavě. Mnohokrát se v naprostém tichu noci — jak klidnější teď noci byly; a byly vůbec někdy plné ruchu, světel a rámusení z životních projevů milionů lidí? — vracel v myšlenkách zpátky. Byl by rád, kdyby mohl říct, že tehdy, právě tehdy se to stalo.

Nejvzdálenější vzpomínka patřila tomu hroznému dni plnému strachu, kdy se ocitl sám v neznámém světě — dni, který se mu vybavoval nyní stejně mlhavě jako vzpomínka na samotné Chicago. Pak přišla ta cesta do Chica a její podivný, zamotaný konec. Často o tom přemýšlel.Byl tam nějaký přístroj — a dali mu tablety. Pak dny, kdy se zotavoval, a útěk, bloudění a nevysvětlitelné události poslední hodiny v obchodním domě. Tu část si možná nezapamatoval přesně. Přitom z dalších dvou měsíců si všechno pamatoval jasně, paměť mu sloužila bezchybně.

Ale už tenkrát mu to všechno připadalo podivné. Na atmosféru okolí byl vždy vnímavý. Starý doktor a jeho dcera byli nervózní, dokonce vystrašení. Věděl to už tenkrát? Nebo to byl jen prchavý dojem, později posílený vzpomínkami?

Pak v obchodním domě, těsně před tím, než ho ten vysoký muž zadržel — těsně před tím — jako by cítil, že ho zadrží. Výstraha nepřišla s dostatečným předstihem, aby ho zachránila, ale neklamně naznačovala změnu.

A pak bolesti hlavy. Ne, to nebyly bolesti. Spíš bušení, jako by se mu v mozku rozběhlo nějaké skryté dynamo a jeho nezvyklý chod rozechvíval každou kost lebky. Na nic takového se z Chicaga nepamatoval — pokud ovšem jeho vidina Chicaga měla nějaký smysl — ani na nic z prvních dnů dnešní reality.

Že by s ním toho dne v Chicu něco udělali? Tím přístrojem? Ty tablety — to bylo anestetikum. Operace? Když dospěl v myšlenkách k tomuto okamžiku, znovu se zarazil.

Z Chica odjel den po svém nezdařeném útěku, a nyní dny míjely v klidu.

Měl tady Grewa, který mu ze své kolečkové židle předříkával slova a pomáhal si přitom různými posunky, stejně jako před gt; ním ta dívka, Pola. Až jednoho dne přestal Grew plácat nesmysly a začal mluvit anglicky. Vlastně ne, to on, Joseph Schwartz, přestal mluvit anglicky a začal plácat nesmysly. Jenže teď už těm nesmyslům rozuměl.

Šlo to tak snadno. Číst se naučil za čtyři dny. Samotného ho to překvapilo. Tehdy v Chicagu měl fenomenální paměť, nebo si to aspoň myslel. Ale něco takového by nedokázal. Grew se však ale překvapeně netvářil.A tak se tím přestal trápit.

Pak, když podzim skutečně zezlátl, pracoval venku na polích. Bylo úžasné, jak rychle chápal. Stejně jako v jiných případech, nikdy neudělal chybu. Stačilo mu jediné vysvětlení, aby bez problémů ovládal i nejsložitější mechanismy.

Čekal, že nastane chladné počasí, avšak ne mrazivé. Ten čas strávil plením, hnojením a přípravou na jarní setbu.

Snažil se Grewovi vysvětlit, co je to sníh, ale ten se na něho jen nechápavě podíval a řekl: „Aby zmrzlá voda padala jako déšť? No ne! A tomu se říká sníh? Možná na jiné planetě, ale ne tady na Zemi.“

Od té doby si všímal teploty a zjistil, že se téměř nemění, přestože se dny zkracovaly, jak se dalo v severní oblasti, kde leží Chicago, očekávat. Někdy si říkal, jestli je vůbec na Zemi.

Zkoušel číst některé z Grewových filmoknih, ale brzy toho nechal. Lidé zůstali lidmi, ale detaily běžného života, s jejichž znalostí se počítalo, a historické a společenské narážky, které mu nic neříkaly, ho odradily.

Záhadám nebylo konce. Stále stejně teplé deště, přísné pokyny, aby se vyhýbal některým oblastem. Jednoho večera konečně podlehl svodům světélkujícího obzoru, té modravé záře na jihu…

Po večeři se vytratil, ale po necelých dvou kilometrech ho téměř nehlučně dojela dvojkolka a večerní vzduch se naplnil Arbinovým zlostným křikem. Zastavil se a nechal se odvézt zpátky.

Arbin před ním chvíli chodil sem a tam, než řekl: „Místům, která v noci světélkují, se musíš vyhýbat.“

„A proč?“ zeptal se klidně Schwartz.

Odpověď se mu zařízla do uší: „Protože je to zakázáno!“ Následovala dlouhá odmlka. „Ty skutečně nevíš, co tam je?“

Schwartz jen rozpřáhl ruce.

„Odkud pocházíš?“ zeptal se Arbin. „Jsi — jsi cizák?“

„Kdo je to cizák?“

Arbin pokrčil rameny a odešel.

Ale ta noc byla pro Schwartze velmi důležitá, neboť v době, kdy kráčel k modravé záři, se všechno neobvyklé, co cítil, slilo v mentální dotek. Tak tomu vjemu začal říkat, a ani později ho nic výstižnějšího nenapadlo.

Šel sám houstnoucím nachovým šerem. Pružná vozovka tlumila zvuk jeho kroků. Nikoho neviděl. Nikoho neslyšel. Ničeho se nedotýkal.

Ale ne tak úplně… Něco jako dotek cítil, ale ne na těle. V mysli… Ani ne tak dotek, spíše jakousi přítomnost — něco jako sametové pohlazení.

A pak zjistil, že cítí dva — dva doteky, zřetelné, oddělené. A ten druhý — jak je měl rozlišit? — byl stále hlučnější (ne, to nebylo správné slovo); stával se zřetelnějším, určitějším.

Pak zjistil, že je to Arbin. Vnímal ho již nejméně pět minut, než zaslechl zvuk dvojkolky, a deset minut, než ho spatřil.

Později se to opakovalo stále častěji.

Začal si uvědomovat, že pozná, když se k němu Arbin, Loa nebo Grew přiblíží na třicet metrů, přestože nemá žádný důvod si myslet, že jsou tak blízko, a to i tehdy, kdy by podle všeho měli být úplně jinde. Zpočátku tomu nechtěl věřit, ale pak si začal zvykat.

Postupně zjistil, že má dokonalý přehled o tom, kde se kdokoli z nich v libovolném čase nachází. Rozeznával je, protože mentální dotek každého z nich byl trochu jiný. Ale nikdy nenašel odvahu se jim svěřit.

A občas si říkal, co asi znamenal ten první mentální dotek, který pocítil na cestě k modravé záři. Ten nepatřil Arbinovi, Loe ani Grewovi. Ale co. Záleží na tom?

Později se ukázalo, že ano. Pocítil ten dotek znovu, když jednou večer sháněl dobytek. Zašel tehdy za Arbinem a zeptal se: „Co je v těch lesích za Jižními vrchy?“

„Nic zajímavého,“ zazněla nevrla odpověď. „Tam jsou vládní pozemky.“

„Co to znamená?“

Arbin vypadal podrážděně. „A co je ti vůbec po tom? Říká se jim vládní pozemky, protože patří premiérovi.“

„A proč se neobdělávají?“

„Nejsou k tomu určeny.“ Arbinův hlas zněl pohoršeně. „Bývalo tam velké centrum. Kdysi dávno. Je to velice posvátné místo a nesmí se tam chodit. Podívej, Schwartzi, jestli tu chceš být v bezpečí, zkroť svou zvědavost a hleď si práce.“

„Ale jestli je tak posvátné, pak tam nikdo nemůže žít, že?“

„Přesně tak. Máš pravdu.“

„Víš to jistě?“

„Jistě… Ať té ani nenapadne tam chodit. Byl by to tvůj konec.“

„Nepůjdu tam.“

Schwartz se vzdálil, ale uvažovat o tom nepřestal a neklidu se nezbavil. Protože právě odtamtud, z té zalesněné oblasti, přicházel velmi silný mentální dotek, a nyní k němu něco přibylo. Nenávist a hrozba.

Proč? Proč?

Dosud nenašel odvahu někomu se svěřit. Nevěřili by mu a nakonec by z toho měl jenom nepříjemnosti. I to věděl. Věděl toho až příliš mnoho.

V těch dnech také omládl. Ne zrovna fyzicky, i když měl menší břicho a silnější ramena, pevnější a pružnější svaly a lepší zažívání. Díky práci na poli. Ale hlavní změnu cítil jinde. Ve svém myšlení.

Staří lidé zapomínají, jak uvažovali, když byli mladí, jak rychle dokázali přeskakovat z jedné myšlenky na druhou, jak odvážné věci je napadaly a jak se snadno přizpůsobovali všemu novému. Navykli si už zdlouhavě rozumovat, a protože je k tomuvedou nahromaděné zkušenosti, myslí si, že jsou moudřejší než mladí.

Schwartzovi však zkušenosti zůstaly, a přitom s úžasem zjišťoval, že dokáže vše nové okamžitě pochopit, že postupně přestává sledovat Arbinův výklad a začíná jej předbíhat, předvídat. Proto se cítil mlád ve svém nitru, a to co se nedalo přičítat jen skvělé fyzické kondici.

Uběhly dva měsíce, a pak všechno vyplulo na povrch — to když hrál s Grewem šachy v zahradním altánku.

Šachy se v podstatě nezměnily, jen figurkám se říkalo jinak. Zůstaly, jak si je pamatoval, a tudíž mu přinášely stejné potěšení. Alespoň v tomto ohledu ho zrádná paměť neobelhávala.

Grew ho seznámil s různými variantami hry. Existovaly šachy pro čtyři, kdy každý hráč měl svou šachovnici, v rozích sousedící s dalšími, a pátá vyplňovala prázdné místo uprostřed jako příslovečné území nikoho. Bylo možné hrát trojrozměrné šachy, kde bylo osm průhledných šachovnic nad sebou a každá figurka se mohla pohybovat ve třech směrech, stejně jako normální partie ve dvou, a hrálo se také s dvojnásobným počtem figurek a zvítězil ten, kdo dal mat oběma králům současně. Byly i jiné oblíbené varianty. Tak třeba výchozí postavení figurek se určovalo házením kostkou, různá políčka přinášela figurkám, které na ně vstoupily, výhody či nevýhody, nebo se přidávaly nové kameny, které měly nové možnosti.

Ale šachy samotné, ty původní a nezměnitelné, zůstaly stejné — a turnaj mezi Schwartzem a Grewem měl již prvních padesát partií za sebou.

Když začínali, Schwartz ani nevěděl, jak se kterými figurkami táhne, a proto první hry pravidelně prohrával. Ale to se brzy změnilo a jeho prohry začaly být stále vzácnější. Grew začal hrát pomaleji a opatrněji, mezi tahy dokázal rozžhavit dýmku doběla, ale přesto prohrával, a to nesl těžce a s reptáním.

Grew měl bílé a pěšcem již postoupil na e4.„Tak hřej,“ pobídl spoluhráče mrzutě. Dýmku držel v zubech a očima nervózně těkal po šachovnici.

Schwartz se v houstnoucím šeru posadil a povzdechl si. Partie pro něho ztrácely tím víc na zajímavosti, čím určitěji věděl, jaké budou následující Grewovy tahy. Jako by do Grewovy hlavy viděl přes mléčné okénko. A to, že on sám téměř instinktivně poznal, jak nejlépe táhnout, vše jen komplikovalo.

Hráli na takzvané noční šachovnici, jejíž políčka ve tmě doutnala modrým a oranžovým světlem. Figurky, za dne obyčejné, neforemné kousky z načervenalé hlíny, prodělaly v noci báječnou proměnu. Polovinu zaléval smetanově bílý svit, který jim propůjčoval vzhled chladivého, lesklého porcelánu, druhá polovina zářila červeně.

Úvodní tahy byly rychlé. Schwartzův pěšec z e7 se postavil nepříteli čelem. Grew táhl jezdcem na £3, Schwartz odpověděl jezdcem na c6. Pak se bílý střelec posunul na b5 a Schwartzův pěšec postoupil z a7 o políčko dopředu, aby ho zahnal zpátky na a4. Potom Schwartz táhl druhým jezdcem na f6.

Zářivé figurky klouzaly po šachovnici samy od sebe, hnány tajemnou vůlí, neboť prsty, které juni posunovaly, se ztrácely ve tmě.

Schwartz měl strach. Možná ze sebe udělá blázna, ale musí to vědět. Náhle řekl: „Kde to jsem?“

Grew, který právě prováděl dobře promyšlený tah jezdcem na c3, vzhlédl. „Cože?“

Schwartz neznal správný výraz pro stát. „Jak se jmenuje tento svět?“ zeptal se a táhl střelcem na e7.

„Země,“ odpověděl stručně Grew a rázně provedl rošádu: nejdřív posunul vysokou figurku krále, pak ji těžkopádnou věží přeskočil.

Odpověď Schwartze nijak neuspokojila. Slovo, které Grew použil, si v duchu přeložil jako 'Země'. Ale co je to Žemel Každá planeta je zemí pro ty, kteří na ní žijí. Postoupil pěšcemve sloupci b o dvě políčka, a Grewův střelec se musel znovu stáhnout, tentokrát na b3. Potom Schwartz i Grew postoupili o jedno políčko pěšci stojícími před dámami, tím uvolnili střelce pro souboj ve středu šachovnice, k němuž se schylovalo.

Schwartz se co nejklidnějším a nejlhostejnějším hlasem zeptal: „Jaký je rok?“ A udělal rošádu.

Grew se zarazil. Možná ho to překvapilo. „O čem to dnes pořád meleš? Nechce se ti hrát? Pro mě za mě, když ti to udělá radost, tak je rok 827.“ A sarkasticky dodal: „Gé-é.“ Pak se zamračil a vyslal svého pravého jezdce do boje na d5.

Schwartz rychle ustoupil a pravým jezdcem zaútočil na a4. Boj začal. Grew vzal jezdcem střelce, který rudě zazářil a vznesl se, aby pak s ostrým cinknutím dopadl do skříňky, kde bude, coby padlý bojovník, odpočívat až do další bitvy. A vzápětí padl vítězný jezdec za oběť Schwartzově královně. Pod tlakem nadměrné opatrnosti Grew s útokem zaváhal a stáhl zbývajícího jezdce na e1, kde byl prakticky neškodný. Schwartzův jezdec zopakoval předchozí výměnu, vzal střelce, a vzápětí se stal obětí pěšce stojícího před věží.

V následující chvilce klidu se Schwartz tiše zeptal: „Co znamená to gé-é?“

„Cože?“ zabručel nevrle Grew. „Aha — tobě ještě vrtá hlavou, který je rok? To je jako v blbinci… Pořád zapomínám, že ses teprve před měsícem naučil mluvit. Ale jsi inteligentní. Ty to vážně nevíš? Tak si zapamatuj, že je rok 827 galaktické éry. Galaktické éry — gé-é Chápeš? Uběhlo 827 let od založení Galaktického impéria, 827 let od korunovace Frankenna I. A teď, prosím tě, jsi na tahu.“

Ale jezdec, kterého Schwartz držel, zůstal ještě chvíli vězněm dlaně. „Ještě okamžik,“ řekl Schwartz a položil jezdce na d7. „Říkají ti něco tato jména: Amerika, Asie, Spojené státy, Rusko, Evropa…?“ Usilovně, ale marně přemýšlel, jak by je charakterizoval.Grew potahoval z dýmky rudě žhnoucí ve tmě. Jeho nezřetelný stín se hrbil nad svítící šachovnicí, jako by na ni špatně viděl. Možná krátce zavrtěl hlavou, ale Schwartz to nepostřehl. Ani nemusel. Zápornou odpověď vycítil stejně zřetelně, jako by ji uslyšel.

Schwartz se pokusil znovu. „Nevíš, kde bych sehnal mapu?“

„Mapy nejsou,“ zavrčel Grew. „Leda bys chtěl v Chicu riskovat krk. Nejsem geograf. A ta jména jsem stejně nikdy neslyšel. Co je to? Lidé?“

Riskovat krk? Proč? Schwartzovi přeběhl mráz po zádech. Spáchal snad nějaký zločin? A Grew o tom ví?

„Slunce má devět planet, že?“ zeptal se nejistě.

„Deset,“ zazněla neúprosná odpověď.

Schwartz zaváhal. Třeba objevili planetu, o které nikdy neslyšel. Ale proč by o ní měl slyšet Grew? Počítal na prstech a pak se zeptal: „Co třeba šestá planeta, má prstenec?“

Grew pomalu posunul pěšce o dvě pole na f4, a Schwartz okamžitě odpověděl svým na f5.

„Myslíš Saturn?“ zabručel Grew. „Jasně že má prstenec.“ Přemýšlel. Mohl si vybrat, jestli sebere pěšce na e nebo f, ale nedokázal odhadnout, co může následovat.

„A existuje pás asteroidů — planetek — mezi Marsem a Jupiterem? Mezi čtvrtou a pátou planetou?“

„Ano,“ zavrčel Grew. Znovu si připálil dýmku a horečně uvažoval. Schwartz, který jeho zoufalou nejistotu cítil, měl kvůli tomu na sebe vztek. Teď, když si byl jist, že je na Zemi, ztratila pro něho šachová partie zcela na významu. Hlavou se mu honila spousta otázek, pak jednu z nich vyslovil.

„Ty filmoknížky, co máš, jsou pravdivé? Opravdu existují jiné světy? A žijí na nich lidé?“

Grew zvedl hlavu od šachovnice a pátravě, ale zbytečně pohlédl do tmy. „To myslíš vážně?“

„Existují?“

„Při Galaxii! Ty to snad fakticky nevíš.“

Schwartz se za svou nevědomost zastyděl. „Prosím…“

„Samozřejmě existují. Miliony světů! Každá hvězda, kterou vidíš, má planety a většina těch, co nevidíš, taky. Všechny patří do Impéria.“

Schwartz v duchu slyšel slabou ozvěnu každého Grewova důrazného slova, které jako jiskra přeskočilo z jednoho vědomí do druhého. Cítil, že mentální doteky jsou den ze dne silnější. Třeba brzy vycítí jako slova i to, co si ten druhý bude jen myslet.

V tu chvíli ho poprvé napadlo jiné vysvětlení než to, že zešílel. Nepřenesl se nějak časem? Co když tak dlouho spal?

„Kdy se to všechno stalo, Grewe?“ vymáčkl ze sebe chraptivě. „Jak je to dlouho, co byla jenom jedna planeta?“

Grew náhle zpozorněl. „Jak to myslíš? Nepatříš náhodou k tradicionalistům?“

„Ke komu? Nepatřím k nikomu. A nebyla kdysi tou jedinou planetou Země? — Tak řekni, nebyla?“

„To tvrdí tradicionalisti,“ vysvětloval Grew neochotně. „Ale kdo ví? Kdo ví, jak to bylo? Pokud vím já, ty světy tam nahoře existovaly odedávna.“

„A to je jak dlouho?“

„Snad tisíce let. Padesát tisíc, sto — nevím.“

Tisíce let! Schwartz se jen s námahou ovládl, aby nezasténal. To všechno mezi dvěma kroky? Nadechnutí, okamžik, zlomek sekundy — a on překročil tisíce let? Zdálo se mu, že znovu přichází o rozum, že mu opět selhává paměť. A přece jen díky neúplným vzpomínkám, vystupujícím z mlhy, se mu podařilo identifikovat Sluneční soustavu.

A nyní mu Grew vzal pěšce z f5, a Schwartz si téměř mechanicky uvědomil, že to byl špatný tah. To, jak má správně táhnout, ho napadalo, aniž se musel soustředit. Postoupil s věží z králova křídla a zmocnil se prvního ze dvou bílých pěšců. Bílý jezdec znovu postoupil na f3. Schwartzův střelec se přemístil na b7, abyse uvolnil pro další útok. Grew ho napodobil a táhl střelcem na d2.

Schwartz se před zahájením rozhodujícího útoku zarazil. „A Země vládne, že?“

„Čemu vládne?“

„Impe…“

V tom okamžiku Grew vzhlédl a vyrážel ze sebe slova tak silně, až se figurky chvěly: „Tak poslyš, už mám těch tvých otázek tak akorát! Vážně jsi takový idiot? Vypadá Země, jako by něčemu vládla?“ Ozvalo se tiché předení, když na kolečkové židli objel stůl. Schwartz ucítil na ruce svírající prsty.

„Podívej! Podívej se tam!“ chraptivě šeptal Grew. „Vidíš ten obzor? Vidíš, jak svítí?“

„Vidím.“

„To je Země — celá Země. Jenom tu a tam se najde pár míst jako tady…“

„Nerozumím.“

„Zemská kůra je radioaktivní. Půda svítí. Vždycky svítila a vždycky bude. Nic neroste. Nedá se tam žít. Neříkej, že to nevíš. Proč si myslíš, že máme šedesátku?“

Strnulost polevila. Znovu objel s křeslem stůl. „Jsi na tahu.“

Šedesátka! A Schwartz znovu pocítil mentální dotek s neurčitým výhružným podtónem. Hrál bez uvažování, s úzkostí v srdci přemýšlel o tom, co cítí. Pěšcem z e5 sebral pěšce na f4. Grew postoupil jezdcem na d4, a černá věž ustoupila na g5. Tahem na B Grew znovu zaútočil jezdcem, a věž se opět vyhnula krokem na g4. Ale nyní Grewův pěšec z h2 opatrně postoupil o jedno políčko, a Schwartzova věž se vrhla vpřed. Sebrala pěšce z g2 a dala bílému králi šach. Grew vzal věž králem, ale uvolněné místo ihned zaujala černá dáma a tahem na g5 mu dala šach. Grewův král se stáhl na hl, a Schwartz vyrazil s koněm na e5. Grew táhl dámou na e2 s cílem posílit obranu, a Schwartz odpověděl postupem dámy o dvě políčka na g3, takže došlo naboj zblízka. Grew neměl na vybranou, musel táhnout dámou na g2, takže obě královny stály proti sobě. V tu chvíli zasáhl Schwartzův jezdec a sebral bílého jezdce na f3, a když se ohrožený bílý střelec přemístil na c3, jezdec pokračoval na d4. Grew po několikaminutovém váhání odvedl obklíčenou dámu po diagonále a vzal Schwartzovi střelce.

Pak si ulehčené vydechl. Svému protivníkovi ohrožoval hrozícím šachem věž a jeho dáma mohla v černých řadách napáchat spoušť. Navíc vedl o věž a pěšce.

„Jsi na tahu,“ oznámil spokojeně.

„Co — co je to šedesátka?“ odhodlal se Schwartz.

Nyní se Grew nepřátelskému tónu v odpovědi nebránil. „Proč se ptáš? O co ti jde?“

„Prosím,“ dožadoval se pokorně Schwartz. Moc odvahy mu nezbývalo. „Nechci nikomu ublížit. Nevím, kdo jsem a co se mi stalo. Možná trpím ztrátou paměti.“

„Nejspíš,“ zazněla pohrdavá odpověď, „utíkáš před šedesátkou? Odpověz pravdivě.“

„Vždyť ti říkám, že nevím, co ta šedesátka znamená.“

Znělo to přesvědčivě. Následovalo dlouhé mlčení. Schwartz sice cítil Grewův mentální dotek neustále, ale nedokázal ho rozložit na slova.

„Šedesátka jsou tvoje šedesáté narozeniny,“ navázal váhavě Grew. „Země uživí dvacet milionů lidí, nic víc. Když chceš žít, musíš produkovat. Když nemůžeš produkovat, nesmíš žít. A po šedesátce — nemůžeš produkovat.“

„A tak…“ Schwartz nedopověděl, zůstal s otevřenými ústy.

„A tak tě odklidí. Bezbolestně.“

„Zabijí?“

„To není vražda,“ odporoval nepřesvědčivě Grew. „Musí to tak být. Na jiných planetách nás nechtějí, a proto musíme uvolnit prostor pro děti. Starší generace musí ustoupit mladší.“

„A co když neohlásíš, že máš šedesát?“

„Proč bys to dělal? Život po šedesátce není žádné peříčko.. A každých deset let je sčítání, aby se zjistilo, kdo je takový blázen, že chce žít dál. Navíc existují záznamy o tom, kolik ti je.“

„O mně ne,“ vyklouzlo Schwartzovi proti jeho vůli, „A stejně mi bude teprve padesát — až budu mít narozeniny.“

„To tvrdit můžeš, ale oni si to ověří podle struktury kostí. To nevíš? Věk se předstírat nedá. Příště mě už dostanou… Ale jsi na tahu.“

Schwartz jeho pobídku přehlédl. „Chceš říct, že…“

„No jo, je mi teprve pětapadesát, ale podívej se mi na nohy. Můžu snad pracovat? Jsme v rodině registrováni tři, a proto nám výrobní kvótu stanovili pro tři pracující. Když jsem měl mrtvici, měli mě nahlásit, a pak by jim kvótu snížili. Jenže v tom případě by se na mě vztahovala zvyklost o předčasné šedesátce, a to Loa a Arbin nechtěli připustit. Jsou to blázni, protože to pro ně znamenalo tvrdě pracovat — dokud jsi nepřišel ty. Ale napřesrok se na mě stejně dostane… Táhni.“

„Příští rok je sčítání?“

„Jo… Hraj.“

„Počkej!“ ozvalo se naléhavě. „To po šedesátce odstraní každého? Nejsou žádné výjimky?“

„Pro mě a pro tebe ne. Bez omezení může žít premiér, členové Bratrstva tradicionalistů, někteří vědci a ti, kteří prokázali významné služby. Ale to se netýká mnoha, možná takových deseti ročně… Jsi na tahu!“

„A kdo rozhoduje o tom, koho se to týká?“

„Premiér, kdo jiný? Tak budeš hrát?“

Ale Schwartz povstal. „Není proč. Je to mat pěti tahy. Dámou ti seberu pěšce a dám šach; musíš na gl; koněm ti dám šach z e2; musíš táhnout na f2; dámou ti dám šach z e3; musíš zpátky na g2; moje dáma táhne na g3, a když tě zaženu na hl, dám ti dámou mat z h3. Dobrá partie,“ dodal automaticky.Grew dlouho zíral na šachovnici, pak ji s výkřikem smetl ze stolu. Zářivé figurky se rozkutálely po trávníku. „Kdybys mě pořád nevyrušoval tím idiotským žvaněním!“ zaječel.

Ale Schwartz si nic z toho neuvědomoval. Pociťoval jen zoufalou touhu uniknout šedesátce. Browning sice tvrdil:

Stárni, jako stárnu já! Nejlepší nás ještě čeká… ale to platilo na Zemi, na které žily miliardy a kde bylo potravin dostatek. Tady se z toho nejlepšího stala šedesátka — a smrt. Schwartz měl šedesát dva roky. Šedesát dva…