MEZI DVĚMA KROKY

Dvě minuty před tím, než navždy zmizel z povrchu Země, jak ji znal, si Joseph Schwartz vykračoval poklidnými ulicemi chicagského předměstí a recitoval si Browninga.

Svým způsobem to bylo neobvyklé, neboť Schwartz by náhodnému kolemjdoucímu stěží připadal jako někdo, kdo zná Browninga. Vypadal totiž přesně jako člověk, jakým byl: krejčí na penzi, který zcela postrádá to, čemu dnešní vzdělanci říká „společenské vzdělání“. Byl však založením velmi zvídavý a četl vše, co se mu dostalo do ruky. Díky této nevybíravé nenasytnosti získal určité znalosti prakticky o všem, a jelikož měl krom obyčejnou paměť, podařilo se mu uchovávat si dobrý celkový přehled.Tak například když byl mladší, přečetl si dvakrát Browningova Rabína Bena Ezru, a dodnes ho uměl nazpaměť. Mnohému dost dobře nerozuměl, ale první tři verše tloukly v těchto posledních letech v rytmu jeho srdce. Toho nadmíru slunečného a velmi jasného dne raného léta roku 1949 si je zanotoval, ale jen pro sebe, za tichou pevnůstkou svých myšlenek:

Stárni, jako stárnu já!

Nejlepší nás ještě čeká, podzim života, pro který bylo jaro stvořeno…

Smysl těchto veršů prožíval celým srdcem. Po nelehkém mládí v Evropě a o nic snazších začátcích ve Spojených státech chutnalo poklidné stáří příjemně. S vlastním domovem a finančními prostředky si mohl dovolit, a taky dovolil, jít na odpočinek. Manželka se těšila dobrému zdraví, obě dcery měl dobře provdané a vnuka, který mu přinášel potěchu — co ho tedy mělo trápit?

Jistě, existovala atomová bomba a vedly se nechutné řeči o třetí světové válce, ale Schwartz věřil v to dobré, co je v člověku. Říkal si, že další válka nebude. Říkal si, že Země již nikdy nezažije to slunci podobné peklo atomů vybuchujících v hněvu. Proto se shovívavě usmál na děti, které míjel, a v duchu jim popřál rychlou a nepříliš komplikovanou cestu mládím ke klidu toho nejlepšího, co je teprve čeká.

Zvedl nohu, aby překročil otrhanou hadrovou panenku, usmívající se, i když opuštěnou a dosud nepohřešovanou, která ležela uprostřed chodníku. Ještě zcela nedošlápl a…

V jiné chicagské čtvrti stál Ústav jaderného výzkumu, kde možná měli teoretické představy o základní hodnotě lidské podstaty, ale dost se za ně styděli, neboť ještě nebyl zkonstruován žádný přístroj, který by podstatu člověka kvantitativně změřil ve svých úvahách často vystačili s přáním, aby nějaký nebeský zásah zabránil člověku (a jeho zatracené vynalézavosti) proměnit každý nevinný a zajímavý objev ve smrtící zbraň.

Přesto tentýž člověk, který neměl to svědomí, aby zkrotil svou zvídavost v jaderném výzkumu, jenž by jednoho dne mohl zničit půlku Země, neváhal nasadit svůj život, aby zachránil život bezvýznamnému kolegovi.

To, co nejdřív upoutalo pozornost doktora Smitha, byla modrá zář za chemikovými zády.

Vytřeštil na ni oči, když míjel pootevřené dveře. Chemik, veselý mladík, si pohvizdoval, když převracel odměrnou baňku doplněnou po značku. Bílý prášek lenivě vířil v kapalině a pomalu se rozpouštěl. Chvíli se nic jiného neodehrávalo. Pak a instinkt, který zadržel jeho kroky, donutil doktora Smitha jednat.

Vtrhl dovnitř, popadl pravítko a smetl všechno, co bylo na desce stolu, na podlahu. Ozvalo se výhružné zasyčení roztaveného kovu. Doktor Smith cítil, jak mu na špičku nosu sklouzla kapka potu.

Mladík nechápavě zíral na betonovou podlahu, na které zatím stříbřitý kov stačil ztuhnout do tenkých pramínků, dost silně sálajících teplem.

„Co se stalo?“ zašeptal.

Doktor Smith pokrčil rameny. Ani on to nedokázal říct. „Nevím. Vy mi povězte… Co se tady děje?“

„Nic se neděje,“ zajíkal se chemik. „To byl jen vzorek surového uranu. Provádím elektrolytické zjišťování mědi… nevím co se mohlo stát.“

„Ať se stalo cokoli, mladíku, mohu vám říct, co jsem viděl. Nad tím platinovým kelímkem byla vidět koróna. Vznikalo těžké záření. Uran, říkáte?“

„Ano, ale surový uran, a ten není nebezpečný. Chci říct jednou z nejdůležitějších podmínek štěpení je vysoká čistota,ne?“ Rychle se dotkl jazykem rtů. „Vy se domníváte, že to bylo štěpení, pane? Není to plutonium a nebylo bombardováno.“

„A nebylo ho kritické množství,“ dopověděl doktor Smith zamyšleně, „ani kdyby bylo čisté.“ Upřel pohled na asbestovou desku stolu, ožehlý a zpuchýřovatělý nátěr skříněk a stříbřité pramínky na podlaze. „Ale uran taje při 1800 stupních Celsia, a jaderné jevy zatím neznáme tak dobře, abychom si mohli dovolit ukvapené závěry. Stejně je to tady dost zamořeno sekundární radiací. Až ten kov zchladne, mladíku, měl by se odloupat, sebrat a důkladně analyzovat.“

Zamyšleně se rozhlédl, pak přistoupil k protější zdi a nad otvorem ve výši ramen zneklidněl. „A co je tohle?“ zeptal se. „To tu bylo vždycky?“

„Co, pane?“ Mladík nervózně přistoupil a letmo pohlédl, kam ukazoval starší muž. Byla tam dírka, jakou mohl zanechat do zdi zaražený a pak vytažený hřebík — jenže to by musel prorazit omítku a cihly v celé tloušťce zdi, neboť dírkou pronikalo denní světlo.

Chemik zavrtěl hlavou. „Té dírky jsem si nikdy nevšiml, pane. Ale taky jsem se po ní nedíval.“

Doktor Smith na to nic neřekl. Pomalu ustoupil a prošel kolem termostatu, hranolovité skříňky z tenkého ocelového plechu. V něm vířila voda vlivem zaujatého otáčení míchadla, poháněného elektromotorkem, a elektrické žárovky pod hladinou, sloužící k ohřevu, se střídavě zapínaly a vypínaly pod taktovkou cvakajícího rtuťového relé.

„A tohle, to tady bylo?“ Doktor Smith se zlehka dotkl nehtem dírky u horního okraje širší strany termostatu. Byl to úzký, kruhový otvor provrtaný kovem. Voda až k němu nesahala.

Chemik vytřeštil oči. „Ne, pane, to tam nikdy předtím nebylo. Na to dám krk.“

„Hm, je dírka i na druhé straně?“

„No nazdar. Chci říct ano, pane.“Ano? Tak pojďte sem a podívejte se těmi dírkami… Vypněte termostat, prosím. Zůstaňte tam.“ Položil prst na dírku ve stěně termostatu. „Co vidíte?“ zvolal.

Vidím váš prst, pane. Tam je ta dírka?“

Doktor Smith neodpověděl. S klidem, který zdaleka necítil řekl: “podívejte se opačným směrem. Co vidíte teď?“

„Teď nic.“

Ale na tom místě stál kelímek s uranem. Díváte se přesně na to místo, ne?“

Asi ano, pane, zaznělo váhavě.

Doktor Smith přelétl očima jmenovku na stále ještě otevřených dveřích a mrazivě řekl: „Pane Jenningsi, o tom, co se tu stalo, nikomu ani slovo. Rozumíte?“

„Ovšem, pane.“

„Tak pojďme. Pošleme sem chlapce z radiačního, aby tu tady proměřili, a my dva budeme muset přetrpět prohlídku na ošetřovně.“

„Myslíte, že jsme dostali silnou dávku záření?“ Chemik zbledl.

„Uvidíme.“

Žádné vážné příznaky nemoci z ozáření však u nich nezjistil Krevní obraz měli normami a zkouška vlasových kořínků tak nic neukázala. Nevolnost, kterou cítili, byla nakonec prohlášen za psychosomatickou, a žádné další symptomy se už neobjevil;

A v celém ústavu se nenašel nikdo, tenkrát ani později, kdy by vysvětlil, proč by se měl kelímek se surovým uranem, kterého zdaleka nebylo kritické množství a který nebyl vystaven přímému neutronovému bombardování, z ničeho nic roztavit a vyzářit smrtící a významnou korónu.

Jediným závěrem bylo to, že v poznatcích o jaderné fyzice zůstávají povážlivé mezery.

A doktor Smith nenašel dost odvahy, aby ve zprávě, kterou nakonec sestavil, řekl celou pravdu. Nezmínil se o otvorechv laboratoři, nemluvě o tom, že otvor nejblíže místu, kde stál kelímek, byl stěží viditelný, ten na druhé straně termostatu o poznání větší a tím ve zdi, který se nacházel v trojnásobné vzdálenosti, by se dal prostrčit hřebík.

Paprsek, letící po přímkové dráze, mohl putovat ještě několik mil, než se v důsledku zakřivení zemského povrchu vzdálí od něho natolik, že nezpůsobí žádné škody, a v té době bude mít asi tři metry v průměru. Pak se bezcílně vyzáří do kosmu, rozptýlí a zeslábne jako prapodivný kaz v kosmické struktuře.

Nikdy se s touto bláznivou představou nikomu nesvěřil.

Nikdy nikomu neřekl, že si příštího dne, kdy byl ještě na ošetřovně, nechal přinést ranní noviny a pozorně pročetl všechny sloupky.

Jenže ve velkém městě zmizí spousta lidí beze stopy každý den. A nikdo nepřiběhl na policii a hystericky a nesouvisle nevyprávěl o tom, jak mu před očima zmizel člověk (nebo půlka?). Aspoň žádný takový případ nebyl zaznamenán.

Doktor Smith se nakonec přinutil zapomenout.

Josephu Schwartzovi se to přihodilo mezi dvěma kroky. Zvedl pravou nohu, aby překročil hadrovou panenku, a na okamžik pocítil závrať — jako by ho na pouhý zlomek sekundy zvedl nějaký vír a obrátil naruby. Když pravou nohou opět došlápl, zalapal po dechu a pocítil, jak se mu podlamují kolena sklouzává do trávy.

Dlouho čekal se zavřenýma očima — a pak je otevřel.

Byla to pravda! Tam, kde předtím kráčel po betonu, teď seděl v trávě.

Domy zmizely! Bílé domy, každý s vlastním trávníkem, které tu dříve krčily v jedné řadě za druhou, ty všechny zmizely!

A to, v čem seděl, nebyla tráva trávníku, ale tráva přerostlá, neudržovaná, a kolem byly stromy, spousta stromů, a na obzoru ještě víc.V tu chvíli se dostavil nejhorší otřes, neboť některé listy na stromech měly červenohnědý odstín a jeden takový list, který vzal do dlaně, byl křehký, mrtvý. I jako městský člověk poznal že je podzim.

Podzim! Vždyť když zvedal pravou nohu, byl červnový den se svěží, zářivou zelení!

Při té myšlence sklouzl pohledem ke svým nohám a pak k nim s výkřikem napřáhl ruku. Ta hadrová panenka, kterou překračoval, ten drobný dotek skutečnosti…

To ne! Třesoucíma rukama panenku obracel, a něco z ní chybělo. Něco, co nebylo odtrženo, ale odříznuto. A to bylo zvláštní! Podélný řez vynikal dokonalostí, z přízového odpadu vycpávky nevyčnívalo jediné vlákenko. Nitě nebyly porušeny, je hladce odstřiženy.

Jeho pozornost upoutal lesk na levé botě. Aniž odložil panenku, položil nohu na zvednuté koleno. Špička podrážky, část, která přečnívala oblouk svršku, byla hladce odříznut Odříznuta tak, jak by to žádný švec ani tím nejostřejším nožem nedokázal. Čerstvě obnažený povrch se leskl téměř jako hladina kapaliny, jak byl neuvěřitelně hladký.

Zmatek, který se ho zmocnil, se přelil z míchy do mozku, kde ho zmrazil hrůzou.

Pak hlasitě promluvil, protože ve světě, který jinak zešílel mohl zvuk hlasu působit uklidňujícím dojmem. Hlas, který uslyšel, byl tichý, napjatý a přerývaný.

„Tak především,“ řekl, „nezbláznil jsem se. Je mi stejně jako dřív… Jistě, třeba bych si to neuvědomoval, kdybych se zbláznil, Ne…“ Cítil, jak se v něm vzedmula vlna hysterie, a potlačil „Musí být i jiná možnost.“

Zamyslel se. „Že by se mi to jen zdálo? Jak mám poznat jestli se mi to jen zdá?“ Štípl se a štípnutí cítil, ale zavrtěl hlav,Štípnutí se mi může klidně zdát. To není důkaz.“V zoufalství se rozhlédl kolem. Je možné, aby sen byl tak živý, tak podrobný a trval tak dlouho? Kdysi někde četl, že většina snů netrvá déle než pět sekund, že sen vyvolávají drobné zneklidňující podněty a že jeho trvání je iluzorní.

Chabá útěcha! Povytáhl manžetu košile a pohlédl na hodinky. Vteřinová ručička běžela dál, dál a dál. Jestli to byl sen, těch pět sekund se bláznivě prodlužovalo.

Odtrhl oči od hodinek a otřel si chladný pot na čele. „A co ztráta paměti?“

Neodpověděl si, jen zvolna zabořil hlavu do dlaní.

Jestli zvedl nohu a jeho uvažování v tu chvíli vybočilo z dobře vyježděných kolejí, jichž se tak dlouho věrně drželo… Jestli za tři měsíce, na podzim, nebo za rok a tři měsíce nebo za deset let a tři měsíce došlápl na tomto neznámém místě, právě když začal opět normálně uvažovat… Vždyť mu to připadalo jako jediný krok, a tohle všechno… Ale kde potom byl a co dělal mezi tím?

„Ne!“ To slovo vyrazil jako hlasitý výkřik. Tak to nemohlo být! Pak si prohlédl košili. Byla to ta, kterou si ráno oblékl, nebo tehdy, co za ráno považoval, a byla nová. Rozpomenul se, zabořil ruku do kapsy saka a vytáhl jablko.

Chtivě se do něj zakousl. Bylo čerstvé a dosud si uchovalo chlad z ledničky, z níž ho před dvěma hodinami vzal — nebo před tím, co za dvě hodiny považoval.

A co ta hadrová panenka?

Cítil, jak se ho zmocňuje vztek. Musel to být sen, nebo pravdu zešílel.

Najednou si uvědomil, že je jiná i denní doba — pozdní odpoledne, kdy se stíny protahují. Náhle a mrazivě na něho dopadla tichá bezútěšnost okolí.

Potácivě vstal. Musí najít lidi, nějaké lidi. A také nějaký přístřešek. A k tomu mu nejlépe dopomůže, když se porozhlédne po nějaké cestě.

Bez uvažování se obrátil směrem, kterým se stromy zdály být nejřidší, a vykročil.

Když dospěl k neoznačenému pruhu makadamové vozovky, pod sako mu již zalézal večerní chlad a vrcholky stromů se začaly ztrácet v neurčitosti. Rozběhl se po ní a vděčně vzlykal, když s úlevou vychutnával nohama její pevnost.

Avšak v žádném směru nebylo nic na dohled, a jeho znovu sevřel chlad. Doufal, že tam budou jezdit auta. Jak snadné by bylo zamávat a říci to, co v bezděčném zápalu pronesl nahlas:,Nejedete náhodou na Chicago?“

Co když se nenacházel nikde poblíž Chicaga? No, stačilo by jakékoli město nebo nějaké místo, kde je telefon. Měl v kapse pouhé čtyři dolary a dvacet sedm centů, ale ještě existuje policie…

Šel středem vozovky a rozhlížel se na obě strany. Západ slunce na něho neudělal žádný dojem, ani to, že na obloze začínaly vyskakovat první hvězdy.

Ani jedno auto. Žádné! A kraj začala halit tma.

Měl pocit, že se ta původní závrať vrací, když se obzor nalevo od něho matně zatřpytil. Mezerami mezi stromy spatřil studenou modrou zář. Nebyl to ten mihotavý rudý odlesk, jaký se pojí s představou lesního požáru, ale bledá, plíživá modrá zář. A makadam pod nohama jako by se také slabě třpytil. Shýbl se, aby se ho dotkl, ale nic zvláštního neucítil. Jen koutkem oka vnímal to nepatrné jiskření.

Najednou se přistihl, že se dal do bezhlavého běhu, že buší nohama do vozovky v nepravidelném rytmu. Uvědomil si, že dosud svírá roztrhanou panenku, a prudce ji hodil za hlavu.

Škodolibá, posměšná připomínka života…

A pak se zděšeně zastavil. Ta panenka neměla žádnou cenu ale dokazovala, že nezešílel. A takové ujištění potřeboval! Proto šmátral kolem sebe tmou, lezl po kolenou, dokud ji nenašel, tu temnou skvrnu na stěží postřehnutelné doutnavé záři.

Pokračoval v cestě, ale krokem, řekl si, že běžet je nedůstojné.

Začínal mít hlad a skutečný strach, když na pravé straně zahlédl jiskřičku světla.

Byl tam dům!

Na jeho bezděčný výkřik nikdo neodpověděl, ale byl tam dům, jiskřička reality, která probleskla z té strašlivé, bezejmenné divočiny, v níž strávil poslední hodiny. Opustil vozovku a vydal se nejkratší cestou, přes příkopy, mezi stromy, křovím a přes potok.

Zvláštní bylo, že i potok slabě světélkoval. Ale to vnímal okrajově.

A pak dorazil k cíli a natáhl ruce, aby se té pevné bílé jistoty dotkl. Nenahmátl cihly, kámen ani dřevo, ale na tom mu pramálo záleželo. Materiál připomínal matný, pevný porcelán, ale on jej nevnímal. Hledal dveře, a když je našel, aniž nahmátl zvonek, začal do nich kopat a křičet jako smyslů zbavený.

Zaslechl, že se uvnitř něco pohnulo, a pak lidský hlas, jiný než svůj. Znovu vykřikl.

„Hej, vy tam!“

Dveře se s tichým zadrnčením otevřely a v nich stanula žena, viditelně znepokojená. Za její vysokou, vyhublou postavou stál vychrtlý muž s drsným výrazem a v pracovním oděvu… Ne, to nebyl pracovní oděv. Schwartz dosud takové oblečení neviděl, ale z nějakého nepopsatelného důvodu mu připadalo, že je určeno na práci.

Ale příliš se tím nezatěžoval. Pro něho byli oni i jejich šaty krásní. Tak krásní, jak to člověk chápe jedině tehdy, když spatří přátele.

Žena promluvila. Její hlas zněl melodicky, ale přísně, a Schwartz se musel chytit dveří, aby se udržel na nohou. Jeho rty se pohnuly naprázdno, a v tom okamžiku ho znovu zachvátil strach, který mu sevřel hrdlo a ochromil srdce.

Žena totiž promluvila jazykem, který nikdy neslyšel.