JAK SE ZBAVIT CIZINCE

Za chladného podvečera téhož dne hrála Loa Marenová se svým apatickým manželem Arbinem karty, a najednou starší muž, který seděl v motorovém kolečkovém křesle v koutě vztekle zašustil novinami a zvolal: „Arbine!“

Arbin Maren neodpověděl ihned. Pečlivě rovnal hladké obdélníčky karet a zvažoval, jak hrát dál. Až když zvolna dospěl k rozhodnutí, ozval se roztržitě: „Co chceš, Grewe?“

Prošedivělý Grew si přeměřil svého zeťe přes vršek novin bojovným pohledem a znovu jimi zašustil. Zjistil, že se mu túr zvukem pokaždé značně uleví. Když člověk překypuje energií, ale je odkázán na kolečkové křeslo, protože má místo nohou dva mrtvé pahýly, musí si, prokosmos, najít způsob, jak se prosaditGrew k tomu používal noviny. Šustil jimi, mával jimi, a když bylo třeba, tloukl jimi kolem sebe.

Grew věděl, že všude jinde než na Zemi mají telenovinové přístroje, z nichž vycházejí svitky mikrofilmu s nejnovějšími zprávami, které se pak promítají na obrazovku běžné knižní čtečky. Ale Grew nad tím v duchu ohrnoval nos. Hloupý a zvrhlý zvyk!

„Četls o té archeologické výpravě, kterou vysílají na Zemi?“ zeptal se Grew.

„Nečetl,“ odvětil klidně Arbin.

Grew to věděl, protože kromě něho ještě nikdo noviny nečetl, a videa se loni vzdali. Tou otázkou prostě zahajoval útok.

„Jedna sem letí,“ pokračoval. „A má podporu Impéria, co na to říkáš?“ Začal předčítat hlasem, který mu podivně kolísal, jak se stává mnohým, když mají číst nahlas. „Bel Arvardan, vedoucí výzkumný pracovník Imperiálního archeologického ústavu, se v rozhovoru poskytnutém Galaktickému tisku vyjádřil nadějně o očekávaném přínosu archeologického průzkumu, k němuž má dojít na planetě Zemi, nacházející se na okraji sektoru Sirius (viz mapka). Prohlásil, že Země se svou archaickou civilizací a jedinečným životním prostředím je obrazem monstrózní kultury, kterou naši sociologové až příliš dlouho opomíjeli a vnímali jen jako problémovou pro místní správu. Vše nasvědčuje tomu, že během jednoho dvou roků dojde v našich domněle základních koncepcích společenského vývoje a dějin lidstva k revolučním změnám, a tak dál a dál,“ zakončil rozmáchle svůj monolog.

Arbin Maren naslouchal jen na půl ucha. „Co to je ta monstrózní kultura?“

Loa Marenová nenaslouchala vůbec. Řekla jen: „Jsi na řadě, Arbine.“

Grew se nevzdal. „Ty se mě ani nezeptáš, proč to v Tribune otiskli? Víš přece, že by neotiskli zprávu Galaktického tisku aniza milion imperiálních kreditů, kdyby pro to neměli dobrý důvod. Na odpověď čekal marně, a proto se připomenul znovu.

,Protože k tomu napsali redakční článek, komentář na celou stánku, v němž toho Arvardana roztrhali na kousky. Tenhle chlápek sem chce přiletět kvůli vědeckému bádání, a oni se div nezalknou zlostí jak ho odhánějí. Podívej se, takhle se hecují davy. Podívej se!“ Zatřepal novinami směrem k nim. „No tak si to přečti!“

Loa Marenová odložila karty a stiskla své úzké rty. „Táto měli jsme těžký den,“ řekla, „nechme teď politiku stranou Třeba později, jo? Prosím, tati.“

Grew se zakabonil a opičil se: „Prosím, tati! Prosím, tati Tak se mi zdá, že ti tvůj starý otec asi pěkně leze krkem, když mu už ani nedopřeješ, aby mohl komentovat současné události Asi ti překážím, když tu sedím v koutku, zatímco vy dva musíte dělat za tři… Kdo za to může? Jsem silný. Mám chuť pracovat A ty víš, že by mi mohli nohy vyléčit, abych byl na tom jako dřív Jak mluvil, tloukl se do nohou tvrdými, ráznými údery, které slyšel, ale necítil. „Brání mi v tom jenom to, že jsem moc starý než aby se léčba vyplatila. Není právě to ta monstrózní kultura Jak jinak byste nazvali svět, kde člověk nemůže pracovat, protože ho nenechají? Prokosmos, myslím, že přišel čas zarazit ten nesmysl našich takzvaných zvláštních ústavů. Nejsou jenom zvláštní, ale taky nenormální! Myslím…“

Mával rukama a tvář mu brunátněla.

Ale Arbin již vstal ze židle a pevně mu stiskl rameno. „Proč se rozčilovat, Grewe? Až budeš s těmi novinami hotový, tak si ten článek přečtu.“

„Jo, jenže ty s nimi budeš souhlasit, takže co z toho? Vy mladí jste všichni poserové; plastelína v rukou tradicionalistů.

„Mlč, tati,“ ozvala se ostře Loa. „Nezačínej s tím.“ Seděla a chvíli naslouchala. Nevěděla dost dobře čemu, ale…Arbina zamrazilo, jako vždy, když padla zmínka o Společenstvu tradicionalistů. Bylo nebezpečné mluvit jako Grew, vysmívat se staré pozemské kultuře…

Zavánělo to asimilacionismem. Napjatě polkl. To slovo znělo nepříjemně, i když na ně člověk jen pomyslel.

Jistě, ještě když byl Grew mladý, často se mluvilo o upuštění od starých zvyklostí, ale dnes byla jiná doba. Grew si to měl uvědomit — a zřejmě si to také uvědomoval, jenže pro člověka odkázaného na kolečkové křeslo, počítajícího dny do dalšího sčítání, nebylo snadné uchovat si zdravý rozum.

Na Grewa měla zmínka o Společenstvu snad nejmenší vliv, ale přesto už víc neřekl. A s ubíhajícími minutami se zklidnil, ale činilo mu stále větší potíže zaostřovat oči na drobná písmena. Ještě se nedostal k tomu, aby podrobně zkritizoval sportovní zprávy, když mu klimbající hlava pomalu klesla. Začal tiše chrápat a noviny mu s posledním, nechtěným zašustěním vypadly z rukou.

Pak Loa znepokojeně zašeptala: „Možná se k němu necho|váme vlídně, Arbine. Pro člověka jako on je to těžký život. Ve srovnání s tím, jak žil, si musí připadat jako mrtvý.“

„Ale není mrtvý, Loo. Má své noviny a své knihy. Nech ho být. Trocha rozčilení ho jenom povzbudí. Teď bude pár dní šťastný a dá pokoj.“

Arbin začal znovu uvažovat nad kartami, ale ve chvíli, kdy pro jednu sáhl, se ozvalo bušení na dveře a chraptivý křik, v němž nebylo možné rozeznat slova.

Ruka, kterou Arbin napřáhl, se zachvěla a pohyb nedokončila. Loa vytřeštila hrůzou oči, zírala na svého manžela a spodní ret se jí chvěl.

„Odvez odtud Grewa,“ řekl Arbin. „Rychle!“

Ještě než to řekl, Loa stála u kolečkového křesla. Konejšivě zamlaskala.Ale spící muž zalapal po dechu a při prvním pohybu křesla procitl. Pak se narovnal a bezmyšlenkovitě zašmátral po novinách.

Co se děje?“ zeptal se podrážděně a zdaleka ne šeptem.

“Pšššt. To nic,“ zašeptala neurčitě Loa a odvezla ho v křesle do vedlejšího pokoje. Zavřela dveře a opřela se o ně zády Pohledem vyhledala manželovy oči a cítila, že se jí vzdouvá hruď. Bušení se ozvalo znovu.

Když se dveře otevřely, stáli blízko sebe, jako by se chtěli bránit. A když před sebou spatřili drobného, buclatého muže který se na ně krotce usmál, objevil se jim na tváři nevraziv výraz.

„Můžeme pro vás něco udělat?“ zeptala se Loa zdvořile a vzápětí uskočila, protože muž zalapal po dechu a natáhl ruku aby neupadl.

„Není mu něco?“ vyrazil ze sebe zmateně Arbin. „Víš co pomoz mi s ním dovnitř.“

O několik hodin později se Loa a Arbin v tichu ložnice pomalu chystali k spánku.

„Arbine?“ začala Loa.

„Co je?“

„Není to nebezpečné?“

„Nebezpečné?“ Zdálo se, že nechce pochopit smysl otázky.

„Vzít toho člověka do domu. Kdo je to?“

„Jak to mám vědět?“ zazněla podrážděná odpověď. „Ale přece nevyženeme nemocného. Jestli zítra neprokáže svou totožnost, oznámíme ho Oblastní bezpečnostní radě, a tím to skončí.“ Otočil se a dal tak jasně najevo, že nechce v rozhovor pokračovat.

Ale jeho žena znovu prolomila mlčení tichým, tentokrát naléhavým hlasem. „Tak podle tebe to nemůže být agent Společenstva tradicionalistů? Víš, že tu máme Grewa.“

„Myslíš kvůli tomu, co dneska vedl za řeči? To nemá logiku. O tom se s tebou nebudu bavit.“

„Dobře víš, že tohle nemám na mysli. Mluvím o tom, že tu máme Grewa nezákonně už dva roky, a ty víš, že tím porušujeme jednu z nejvážnějších zvyklostí.“

„Nikomu neškodíme,“ zašeptal Arbin. „Svou kvótu plníme, ne? I když je stanovená pro tři lidi — tři pracující. Jak by mohli mít podezření? Vždyť ho ani nepouštíme z domu.“

„Třeba je přivedlo na stopu kolečkové křeslo. Motor a potřebné součástky musels koupit venku.“

„Hele, Loo, zase s tím nezačínej. Nevím, kolikrát jsem ti už vysvětloval, že všechno, co jsem na výrobu křesla nakoupil, bylo pro běžnou potřebu v domácnosti. Navíc nemá žádnou logiku považovat ho za agenta Společenstva. Myslíš si, že by si dávali takovou práci kvůli staříkovi na kolečkovém křesle? Proč by nemohli přijít za bílého dne s příkazem k domovní prohlídce? Uvažuj logicky, prosím tě.“

„Tak dobře, Arbine,“ řekla a oči se jí najednou rozhořely, jestli si to skutečně myslíš — a já doufám, že ano — pak to musí být cizinec. Nemůže být odtud, ze Země.“

„Co to povídáš, že nemůže? To je ještě směšnější. Proč by se někdo z Impéria obtěžoval jít právě na Zemi?“ „To nevím. Vlastně vím. Třeba tam spáchal nějaký zločin.“ Loa okamžitě té myšlence podlehla. „Proč ne? To by dávalo mysl. Odletět na Zemi by bylo přirozené. Koho by napadlo ho tady hledat?“

Jen jestli je to cizinec. Jaký máš pro to důkaz?“

„Nezná náš jazyk. To musíš přiznat. Rozuměls mu jediné slovo? Určitě pochází z nějakého odlehlého kouta Galaxie, kde se mluví pro nás nesrozumitelným nářečím. Lidé z Fomalhautu se prý musí naučit našemu jazyku, aby jim u imperátorova dvora na Trantoru rozuměli. Nechápeš, co to pro nás může znamenat? Jestli je to cizinec, nemůže být zaregistrovaný Radou pro sčítáníobyvatel a bude jenom rád, když se jim nebude muset hlásit Můžeme ho využít na farmě místo otce, a na splnění dlouhodobé kvóty za tři pracující budou zase tři lidé, ne dva… Hodil by se nám už teď, při žních.“

Úzkostlivě pohlédla na manžela, jehož výraz nic neprozrazoval a který dlouho přemýšlel, než řekl: „Pojďme spát, Loo Ráno bývá moudřejší večera, pak si o tom promluvíme.“

Šepot utichl, světlo zhaslo a celý dům konečně usnul.

Následujícího rána bylo na Grewovi, aby situaci posoudil Arbin se na tchána obrátil s nadějí, protože měl k němu důvěru kterou k sobě postrádal.

„Tvoje starosti, Arbine, pramení jednoduše z toho, že jsem zaregistrován jako pracovník, takže výrobní kvóta je stanovena pro tři. Ale už vám nechci dělat problémy. Přežívám svůj čas už o druhý rok. To stačí.“

Arbin zrozpačitěl. „O to však vůbec nejde. Nenaznačuji, že jsi pro nás přítěží.“

„A jaký je v tom rozdíl? Za dva roky bude sčítání a budu muset jít stejně.“

„Když nic jiného, budeš mít o dva roky víc na své knihy a na odpočinek. Proč bys měl být o ně připraven?“

„Protože jiní jsou. A co ty a Loa? Až si pro mě přijdou seberou i vás dva. Co bych to byl za člověka, kdybych chtěl žít o pár mizerných let déle na úkor…“

„Přestaň, Grewe. O divadlo nestojím. Řekli jsme ti mnohokrát, jak to uděláme. Nahlásíme tě týden před sčítáním.“

„A podvedete doktora, že?“

„Podplatíme ho.“

„Hmm… A co ten nový — to bude dvojnásobný přestupek když zatajíte i jeho.“

„Pustíme ho. Prokosmos, proč si z toho dělat hlavu předem. Máme na to dva roky. Ale co s ním uděláme teď?“

„Cizinec,“ dumal Grew, „přijde si a zabuší na dveře. Odnikud. Mluví tak, že mu není rozumět… Nevím, co poradit.“

„Nevypadá agresivně, jen na smrt vyděšeně,“ prohlásil farmář. „Nemůže nám nijak ublížit.“

„Tak vyděšeně, ano? Co když je to blázen? Co když ta jeho mluva není cizí nářečí, ale nepříčetný blábol?“

„To nezní pravděpodobně.“ Ale Arbin znejistěl.

„Namlouváš si to, protože ho chceš využít. Fajn. Řeknu ti, co máš udělat. Vezmi ho do města.“

„Do Chica?“ Arbin se vyděsil. „To by byl konec.“

„Vůbec ne,“ pokračoval klidně Grew. „To máš z toho, že nečteš noviny. Ještě štěstí, že to v téhle rodině dělám já. V Ústavu jaderného výzkumu údajně vyvinuli přístroj, který má lidem usnadňovat učení. Ve víkendové příloze byla celostránková reportáž. A shánějí dobrovolníky. Vezmi ho tam. Přihlas ho jako dobrovolníka.“,

Arbin rozhodně zavrtěl hlavou. „Ty jsi blázen. Něco takového bych přece nemohl udělat, Grewe. Nejdřív ze všeho se zeptají na jeho registrační číslo. Mít doklady v nepořádku je totéž jako říkat si o vyšetřování. Přijdou i na tebe.“

„Ne, nepřijdou. Náhodou jsi úplně vedle, Arbine. V Ústavu chtějí dobrovolníky proto, že ten přístroj teprve zkoušejí. Asi při tom přišlo několik lidí o život, takže se určitě nebudou vyptávat. A jestli ten cizinec dopadne taky tak, nejspíš na tom nebude hůř, než je teď… Arbine, podej mi knižní čtečku a nastav navíjení na šestku. A přines mi noviny, hned jak přijdou, buď té lásky.“

Když Schwartz otevřel oči, bylo po poledni. Cítil tu tupou, srdce svírající bolest, jaká se přiživuje sama, když člověk při probuzení zjistí, že není doma, vedle své manželky, ale v cizím prostředí…

Jednou už takovou bolest okusil. Na zlomek okamžiku se mu jasně vybavila vzpomínka, již zapomenutý výjev. Jako mladíkstál uprostřed zasněžené vesnice… čekaly na něho sáně… a cesta jejímž konci bude vlak…a potom velká loď… ' Ta neodbytná, sžíravá touha po známém světě ho na oka mžik znovu spojila s jednadvacetiletým mladíkem, který emigroval do Ameriky.

Citově byl až příliš vzrušen. To nemohl být sen.

Vyskočil, když se světlo nad dveřmi rozsvítilo a zazněl nesrozumitelný baryton jeho hostitele. Dveře se otevřely, muž mu přinesl snídani — jídlo, jaké nepoznával, ale které chutí trochu připomínalo kukuřičnou kaši s mlékem.,Díky,“ řekl a důrazně přikývl.

Farmář cosi odpověděl a sáhl po Schwartzově košili, která visela přes opěradlo židle. Pečlivě si ji prohlédl ze všech stran zvlášť velkou pozornost věnoval knoflíkům. Pak ji vrátil na původní místo a otevřel posuvné dveře na toaletu. Schwartz si až teď všiml, že stěny jsou z jakéhosi teplého, mléčného materiálu.

„Plast,“ zabručel pro sebe. Použil ten všeobecný výraz s rozhodností, jak to dělají laikové. Všiml si také, že místnost nemá žádné rohy a výklenky, stěny oble přecházely jedna v druhou.

Muž začal ukazovat na různé předměty a názorně gestikulovat. Schwartz pochopil, že se má umýt a obléknout.

Uposlechl, ale bez pomoci a ukazování by neuspěl. Nenašel však nic, čím by se oholil, a ani to, že si ukazoval na bradu nevyvolalo než nesrozumitelnou slovní odezvu, doprovázeno znechuceným výrazem. Poškrábal si tedy prošedivělé strniště a hlasitě si povzdechl.

Pak ho muž zavedl k malému autu podlouhého tvaru na dvou kolech a naznačil mu, aby nastoupil. Vozidlo se dalo do pohybu — jeli po prázdné silnici, dokud před nimi nevyvstaly nízké, zářivě bílé budovy, za kterými se v dálce modrala vodní hladina.

Dychtivě ukázal před sebe. „Chicago?“ Byla to poslední naděje, kterou ještě choval, přestože podobné město v životě neviděl. Farmář neodpověděl. A ta poslední naděje pohasla.

JEDEN SVĚT — NEBO MNOHO?

Když měl Bel Arvardan konečně za sebou tiskovou konferenci, která se týkala připravované expedice na Zemi, pociťoval smíření se stovkou milionů slunečních soustav, které tvoři všezahrnující Galaktické Impérium. Již nešlo o to, jestli ho budou znát v tom či v onom sektoru. Kdyby se potvrdila správnost jeho teorií o Zemi, proslavil by se na všech obydlených planetách Mléčné dráhy, na všech planetách, na které člověk: statisíce let pronikání do kosmu vkročil.

Potenciálních výšin slávy, skvělých a výsadních vědeckých úspěchů, sice dosáhl brzy, ale nikoli snadno. Nebylo mu ještě pětatřicet, a přesto měl za sebou pohnutou kariéru, na jej začátku byla senzace, která otřásla posluchárnami univerzity tArkturu, kde se stal prvním třiadvacetiletým profesorem arche ologie. Ten otřes — sice jen obrazný, ale o nic méně ničivý spočíval v tom, že Věstník Galaktické archeologické společnosti odmítl publikovat jeho profesorskou disertaci. Bylo to poprvé v dějinách univerzity, že práci jejich profesora odmítli publikovat. A stejně tak se stalo poprvé v dějinách onoho seriózního odborného věstníku, že bylo odmítnutí tak nevybíravé.

Laik by těžko pochopil, proč čistě odborný a nezáživný text, nazvaný O stáří artefaktů ze sektoru Sirius s přihlédnutím k apli: aci radiační hypotézy o původu člověka, vyvolal tak podrážděnou reakci. Šlo však o to, že v něm Arvardan vycházel z hypotézy, se kterou již dříve přišly některé skupinky mystiků, jimž se jednalo více o metafyziku než o archeologii; že totiž lidstvo pochází z jediné planety, z níž se postupně rozšířilo po celé Galaxii. Byla to oblíbená teorie soudobých autorů fantastiky a černá můra každého uznávaného archeologa.

Avšak Arvardan představoval faktor, se kterým museli počítat i ti nejrenomovanější. Během deseti let se vypracoval na autoritu přes pozůstatky preimperiálních kultur, které se dosud nacházely v odlehlých a klidných koutech Galaxie.

Napsal například monografii o mechanistické civilizaci sektoru Rigel, kde vývoj robotů vedl ke vzniku oddělené kultury, která přetrvala několik století, dokud vrcholná dokonalost kovových sluhů neoslabila lidskou aktivitu do té míry, že ji snadno ovládl výbojný válečník Moray svými flotilami. Ortodoxní archeologové tvrdili, že lidské typy se na různých planetách vyvíjely odděleně, a atypické kultury, jako byla ta na Rigelu, uváděli jako příklad rasových rozdílů, které křížení lidí neodstranilo. Arvardan takové názory vyvrátil, když dokázal, že rigel|ká kultura robotů vyrostla takřka přirozeně z tehdejších místních ekonomických a společenských podmínek.

Pak tu byly barbarské světy v souhvězdí Hadonoše, které ortodoxní vědci dlouho vydávali za příklad primitivní společnosti jaká dosud vývojově nedostala do éry mezihvězdných letů. Tyto světy uváděla každá učebnice jako nejlepší důkaz teorie splývání, podle níž je lidstvo přirozeným vrcholem evoluce na všech světech založených na chemickém systému voda — kyslík které mají vhodné teplotní a gravitační podmínky — dle ní se všechny nezávislé lidské rody mohou křížit a toto křížení údajně začíná s nástupem mezihvězdných kosmických letů.

Arvardan však odkryl stopy starší civilizace, která tisícileté epoše barbarství v Hadonoši předcházela, a dokázal, že v nejstarších záznamech na planetě existují zmínky o mezihvězdném obchodu. Poslední trumf vynesl, když nezvratně dokázal, že tuto oblast osídlil člověk již civilizovaný.

Až potom se ve Věst. Gal. Arch. Spol. (takovou měl Věstník oficiální zkratku) rozhodli Arvardanovu profesorskou disertaci otisknout, více než deset let po jejím předložení.

A nyní zavedla Arvardana práce na jeho oblíbené teorii na pravděpodobně nejbezvýznamnější planetu Impéria, planetu zvanou Země.

Arvardan přistál na jediném území, které na Zemi patřilo Impériu, mezi bezútěšnými výšinami náhorních plošin severně od Himaláje. Tam, kam radioaktivita nikdy nepronikla, se třpytil palác, jehož architektura nebyla pozemská. V podstatě to byla kopie místodržitelských paláců, které stály na šťastnějších světech. Svěží úprava okolí měla poskytovat pohodlí. Drsné skály byly pokryty ornicí, zavlaženy, obklopeny umělou atmosférou a klimatem — a přeměněny na pět čtverečních mil trávníků a květinových zahrad.

Na pozemská měřítka to stálo nesmírné množství energie, ale co to znamenalo pro neuvěřitelné zdroje desítek milionů planet, jichž neustále přibývalo? (Odhadovalo se, že v roce 827 galaktické éry získávalo provinciální statut každý den v průměrupadesát planet, jejichž populace musela dosáhnout alespoň pěti set milionů.)

Na tomto kousku cizího světa na zemském povrchu žil prokurátor Země. Chvílemi v tom umělém přepychu dokázal zapomenout, že je prokurátorem v zapadákově, a uvědomit si, že pochází ze starého, váženého aristokratického rodu.

Jeho manželka se oddávala iluzím asi méně často, obzvlášť tehdy, když si vyšla na travnatý pahorek a v dáli spatřila ostrou, pevnou hranici, která oddělovala pozemek od kruté divočiny Země. V těch chvílích ani všechny barevné fontány (v noci světélkující jako výrony chladného tekutého ohně), květinami lemované promenády a idylické háje nemohly vyvážit pocit vyhnanství.

Snad proto přivítali Arvardana okázaleji, než vyžadoval protokol. Pro prokurátora znamenal závan Impéria, nesmírně bohatého a rozlehlého.

A pro Arvardana zde bylo mnohé k obdivu.

„Je to postaveno dobře — a vkusně,“ řekl. „Je úžasné, jak ústřední kulturní duch prostupuje i těmi nejodlehlejšími končinami našeho Impéria, lorde Ennie.“

Ennius se usmál. „Bohužel, navštívit prokurátorovo sídlo na Zemi je příjemnější než v něm žít. Není to nic než skořápka, která zní na dotek dutě. Když započítáte mě s rodinou, personál, imperiální posádku tady a v důležitých střediscích planety a příležitostné návštěvníky, jako jste vy, dostanete veškerou kulturní společnost, která tu existuje. A to je dost málo.“

Seděli na kolonádě v dohasínajícím odpoledni, slunce se sklánělo k rozeklanému obzoru, utopenému v nachovém oparu, a vzduch byl tak ztěžklý vůněmi všeho, co tam rostlo, že se sotva pohyboval.

Nehodili se, aby prokurátor dával najevo přílišný zájem o hostovy úmysly, ale to by se nesměla brát v úvahu nelidskost každodenního odloučení od Impéria.Chcete se nějaký čas zdržet, doktore Arvardane?“ zeptal se Ennius.

K tomu vám bohužel nic jistého neřeknu, lorde Ennie.

Přiletěl jsem dřív než ostatní z mé expedice, abych se seznámil pozemskou kulturou a vyřídil nezbytné formality. Od vás například musím získat oficiální povolení ke zřízení táborů tam, kde to bude třeba. A tak dál.“

„Jako byste je již měl! Kdy začnete kopat? A co očekáváte, že na tomto ubohém smetišti najdete?“

„Jestli všechno půjde dobře, doufám, že vybuduji tábor za několik měsíců. A pokud jde o tuto planetu — není to žádné smetiště. Je to zcela výjimečná planeta v celé Galaxii.“

„Výjimečná?“ řekl upjatě prokurátor. „Vůbec ne! Je to velice obyčejná planeta. Spíš chlívek než planeta — díra, žumpa, hodí se pro ni skoro každé hanlivé slovo, které vás napadne. Ale přes všechny své ohavnosti nemůže být jedinečná ani z té negativní stránky, je to jenom obyčejná, zaostalá zemědělská planeta.“

„Ale,“ namítl Arvardan, poněkud zaskočen silou rozporuplných prohlášení, která se na něho snesla, „tato planeta je radioaktivní.“

„Je, no a co? Několik tisíc planet v Galaxii je radioaktivních, a některé z nich mnohem víc než Země.“

Právě v tom okamžiku upoutal jejich pozornost pomalý klouzavý pohyb pojízdného barového stolku, který se zastavil na dosah ruky.

Ennius pokynul směrem k němu a řekl: „Co si dáte?“

„Nemám oblíbený nápoj. Snad limettový twist.“

„To se dá zařídit. V baru budou ingredience… S chensey nebo bez?“

„Jenom s troškou,“ přikývl Arvardan a zvedl palec a ukazováček tak, že se skoro dotýkaly.

„Za minutu ho budete mít.“Někde v útrobách baru (snad nejrozšířenějšího projevu lidského konstruktérského důvtipu) se pustil do práce barman — umělý barman, jehož elektronická duše mixovala s přesností nikoli na mililitry, ale na atomy, který vždy zachovával přesné poměry a kterému se inspirací a dovedností nemohl pouhý člověk vyrovnat.

Vysoké sklenky se vynořily zdánlivě odnikud, najednou čekaly v příhodných výklencích.

Arvardan si vzal tu zelenou a na okamžik vychutnával na tváři její chlad. Pak přiložil okraj ke rtům a ochutnal.

„Přesně jak má být,“ uznal. Odložil sklenku do tvarovaného držadla v opěradle svého křesla a pokračoval: „Tisíce radioaktivních planet, máte pravdu, pane prokurátore, ale jediná z nich je obydlená. Tato, pane prokurátore.“

„Hmm…“ Ennius svlažil rty v nápoji, jehož lahodná chuť jako by ho naladila smířlivěji. „V tomto směru snad je jedinečná. Ale je to nezáviděníhodný rozdíl.“

„Nejde však jen o statistickou výjimečnost,“ pokračoval Arvardan a záměrně se občas odmlčel, aby usrkl z nápoje. „Jde o dalekosáhlejší důsledky a obrovské možnosti. Biologové dokázali, nebo to aspoň tvrdí, že na planetách, kde úroveň radiace v atmosféře a v mořích přesahuje jistou mez, nemůže život vzniknout. Zemská radioaktivita je vysoko nad touto mezí.“

„Zajímavé. To jsem nevěděl. Snad by to mohlo poskytnout konečný důkaz, že se pozemský život podstatně liší od života ve zbytku Galaxie… To by vám mělo vyhovovat, když jste ze Siria.“ Zdálo se, že ho ta ironie potěšila, a pak důvěrně dodal: „Víte, že největší potíž ve spravování této planety spočívá v nutnosti zvládnout silný antiterestrismus, který je rozšířen v celém sektoru Siria? Pozemšťané tento postoj oplácejí i s úroky. Netvrdím samozřejmě, že antiterestrismus ve více či méně umírněné podobě neexistuje na mnoha místech Galaxie, ale nikde není tak silný jako na Siriu.“Arvardanova odpověď byla netrpělivá a rázná. „Lorde Ennie takové úvahy odmítám. Nejsem o nic nesnášenlivější než kdokoli jiný. Jako vědec věřím v jednotu lidstva, a jeho součástí je i Země. Veškerý život je v podstatě stejný v tom, že je založen na molekulách nukleových kyselin v řetězcích a proteinových komplexech v koloidní disperzi. Účinek radioaktivity, o které jsem mluvil, se nevztahuje pouze na některé formy člověka nebo na některé formy života jako takového. Vztahuje se na veškerý život, neboť vychází z kvantové mechaniky těchto makromolekul. Vztahuje se na vás, na mě, na Pozemšťany, na pavouky i na bakterie.

Proteiny a nukleové kyseliny, jak vám asi nemusím říkat, jsou velice složitá seskupení aminokyselinových nukleotidů a jistých dalších specializovaných sloučenin, uspořádaná do složitých trojrozměrných struktur, které jsou stejně nestabilní jako sluneční paprsky, když je oblačno. Právě tato nestabilita je život, neboť těmi věčnými změnami polohy se udržuje identita — tak jako akrobat balancuje s dlouhou tyčí postavenou na nose.

Ale tyto úžasné sloučeniny musí být nejdříve vystavěny mimo anorganickou hmotu, a pak teprve může vzniknout život. Takže na počátku, působením zářivé energie slunce na ty obrovské roztoky, kterým říkáme oceány, vznikaly postupně složitější organické molekuly, od metanu po formaldehyd, a konečně pak v jednom směru cukry a škroby, v dalším močovina až nukleotidy a nukleové kyseliny a ještě v jiném směru z močoviny aminokyseliny a proteiny. Je to samozřejmě hra náhod, všechno to slučování a uvolňování atomů, a celý proces může na jednom světě trvat miliony let, zatímco na jiném jen několik set. Je samozřejmě mnohem pravděpodobnější, že bude trvat miliony let. A vůbec nejpravděpodobnější je, že k němu nikdy nedojde.

Organičtí chemikové velice přesně stanovili veškeré příslušné reakční řetězení, zejména pak energetickou bilanci, tedy množství energie potřebné pro přeskupování atomů. Nikdo jižnepochybuje o tom, že několik rozhodujících kroků ke vzniku života musí proběhnout bez světelné energie. Pokud vás to zaráží, pane prokurátore, mohu dodat jen tolik, že fotochemie je rozvinutý vědecký obor a zná bezpočet velmi jednoduchých reakcí, které budou probíhat jedním nebo dvěma různými směry v závislosti na tom, jestli k nim dochází v přítomnosti nebo nepřítomnosti určitého množství světelné energie.

Na normálních světech je jediným nebo aspoň výrazně hlavním zdrojem světelné energie slunce. Pod mraky nebo v noci dochází ke vzniku a přeskupování uhlíkatých a dusíkatých sloučenin, a to způsobem, který umožňuje právě nepřítomnost těch malých kvant energie, vrhaných mezi ně sluncem — jako koule mezi nekonečné množství nekonečně malých kuželek.

Ale na radioaktivních planetách, bez ohledu na slunce, každá kapka vody, i za nejhlubší noci a třeba osm kilometrů pod hladinou, vyzařuje gama záření, které vyráží uhlíkové atomy — aktivuje je, jak říkají chemici — a určuje, že jisté zásadní reakce probíhají pouze určitým směrem, a to směrem, který nevede ke vzniku života.“

Arvardan dopil a odložil prázdnou sklenku na čekající barový stolek. Sklenička okamžitě zmizela ve zvláštním výklenku, kde po očištění a sterilizaci byla připravena pro další použití.

„Dáte si ještě jednu?“

„Možná až po večeři,“ odmítl Arvardan. „Prozatím mi to stačilo.“

Ennius zaťukal špičatým nehtem do opěradla křesla a řekl: „Ve vašem podání zní ten proces úžasně. Ale pokud je skutečně všechno tak, jak říkáte, jak je to s životem na Zemi? Kde se tu vzal?“

„Á, vidíte, už vám to začíná vrtat hlavou. Podle mne je odpověď jednoduchá. Radioaktivita převyšující minimum, potřebné k potlačení vzniku života, ještě nemusí zničit život, který už vznikl. Může jej pozměnit, ale — pokud jí není nadměrněnoho — nezničí jej… Víte, potřebný chemismus je jiný. V prvním případě se nemohou slučovat jednoduché molekuly, za- tímco v tom druhém se musejí štěpit již existující složité molekuly. A to není totéž.“ Nechápu, co to znamená, poznamenal Ennius.

“Není to snad jasné? Život na Zemi vznikl dřív, než planeta začala být tak radioaktivní. Vážený pane, to je jediné vysvětlení, které nepopírá ani fakt života na Zemi, ani tolik z teorie reakčních mechanismů, že by to převrátilo naruby půlku vědy.“

Ennius hleděl na svého společníka užasle, nevěřícně. „To snad nemyslíte vážně.“

„Proč ne?“

„Protože — jak se může stát planeta radioaktivní? Radioaktivní prvky ve slupce planety vydrží miliony a miliardy let. Aspoň tak mi to tvrdili na univerzitě, ještě než jsem se specializoval na právo. Musely existovat neomezeně dlouho předtím.“

„Existuje však něco jako umělá radioaktivita, lorde Ennie — a dokonce ve velkém měřítku. Existují tisíce jaderných reakcí uvolňujících dost energie, aby při nich vznikly nejrůznější radioaktivní izotopy. Kdybychom vyšli z předpokladu, že lidé využívali některou jadernou reakci ve velkém a nebyli přitom dost opatrní, nebo ji dokonce použili k válečným cílům, pokud si dokážete představit něco takového, jako je válka odehrávající se na jediné planetě, mohli zamořit většinu půdy umělou radioaktivitou. Co na to říkáte?“

Slunce pohaslo v krvi hor a Enniova hubená tvář v jeho odlesku zrudla. Zvedl se večerní vánek a uspávající bzukot pečlivě vybraných zástupců hmyzí říše zněl na pozemcích paláce konějšivěji než kdy předtím.

„Připadá mi to příliš fantastické,“ řekl Ennius. „Například si vůbec nedovedu představit, jak využít jaderné reakce ve válce, nebo jak dopustit, aby se v takové míře vymkla kontrole…“

„Máte samozřejmě sklon k podceňování jaderných reakcí protože žijete v současnosti, kdy je umíme snadno ovládat. Ale co kdyby někdo — některá armáda — použil takové zbraně dřív než by byla vybudována obrana? Je to něco podobného jako použít zápalné bomby, když ještě nikdo neví, že se oheň dá uhasit vodou a pískem.“

„Hmm,“ ozval se Ennius. „Mluvíte jako Shekt.“

„Kdo je to Shekt?“ Arvardan rychle vzhlédl.

„Pozemšťan. Jeden z mála slušných — chci říct jeden z těch, s nimiž si může čestný člověk promluvit. Je to fyzik. Jednou mi řekl, že Země možná nebyla vždycky radioaktivní.“

„Aha… Na tom není nic zvláštního, protože tu teorii jsem nevymyslel já. Je uvedena v Knize tradicionalistů, která se zabývá tradičním mytickým výkladem prehistorie Země. Svým způsobem říkám totéž, pouze převádím její poněkud tajemný slovník do odpovídajících vědeckých formulací.“

,Kniha tradicionalistů?“ Ennius vypadal překvapené a rozrušeně. „Kde jste se k ní dostal?“

„Různě. Lehké to nebylo, a dostal jsem se jen k částem. Tato tradovaná informace, přestože je zcela nevědecká, je pro můj projekt důležitá. Proč se ptáte?“

„Protože ta kniha je posvátným textem jisté radikální sekty Pozemšťanů. Cizinci mají zapovězeno ji číst. Na vašem místě bych se o tom, že jste ji četl, nijak nešířil. Nepozemšťané neboli cizáci, jak jim říkají, už byli lynčováni z malichernějších důvodů.

„Říkáte to, jako by zdejší imperiální policie nestačila.“

„Mluvíme o svatokrádeži. Moudrému stačí napovědět, doktore Arvardane.“

V tom okamžiku se rozezněla chvějivá, melodická zvonkohra, která jako by ladila s šustivým šepotem stromů. Vytrácela se jen zvolna, snad se nechtěla s okolím rozloučit.Ennius se zvedl. „Myslím, že je čas večeře. Buďte tak laskav a přijměte pohostinnost, kterou vám tato výspa Impéria na Zemi může nabídnout.“ příležitostí k slavnostní večeři nebylo mnoho. Každá sebenepatrnější záminka přišla vhod. A proto se dostalo na mnoho chodů v prostředí překypujícím nádherou, vyšňořenými muž a okouzlujícími ženami, a je třeba dodat, že doktor Arvardan z Baronnu v soustavě Siria byl vynášen do galaktických výšin.

Ke konci banketu využil Arvardan příležitosti, aby zopakoval většinu toho, co vyprávěl Enniovi, ale tentokrát se jeho výklad setkal s podstatně menším úspěchem.

Nakonec se k němu naklonil brunátný muž v plukovnické uniformě a s blahosklonností, jakou vojáci projevují civilistům, mu řekl: „Pokud dobře rozumím vašim slovům, doktore Arvardane, chcete nám namluvit, že tihle pozemští psi jsou potomky dávného rodu, ze kterého snad kdysi vzešlo celé lidstvo?“

„Zatím bych to netvrdil tak jednoznačně, ale je to podle mě dost pravděpodobné. Věřím, že za rok budu znát definitivní odpověď.“

„Jestli zjistíte, doktore, že jimi jsou, o čemž silně pochybuji,“ pokračoval plukovník, „překvapíte mě tak, jako dosud nikdo. Sloužím na

Zemi čtvrtým rokem a mám nemalé zkušenosti. Podle mě jsou to lotři a darebáci, do jednoho. Intelektuálně se nám nemohou rovnat. Chybí jim ta jiskra, která zavála lidstvo do všech koutů Galaxie. Jsou líní, pověrčiví, lakomí, není v nich ani špetka vznešeného ducha. Vyzývám vás a všechny ostatní: ukažte mi Pozemšťana, který by se v něčem vyrovnal skutečnému člověku — například vám nebo mně. Až pak uznám, že může patřit k rodu, z něhož vzešli naši předkové. Ale do té doby po mně nic takového nechtějte.“

Najednou se ozval zavalitý muž sedící na opačném konci stolu. „Říká se, že jen mrtvý Pozemšťan je dobrý Pozemšťan, a to ještě většinou smrdí.“ A hurónsky se rozesmál.Arvardan se zamračil do talíře před sebou, a aniž vzhlédl, pronesl: „Nemám chuť se dohadovat o rasových rozdílech, zvlášť když to v tomto případě nemá význam. Mluvím o prehistorickém obyvateli Země. Jeho dnešní potomci žili dlouho v izolaci a navíc byli vystaveni neobvyklému životnímu prostředí — přesto bych je předem neodsuzoval,“

Pak se obrátil na Ennia: „Pane prokurátore, tuším, že před večeří jste se zmínil o jistém Pozemšťanovi.“

„Vážně? Nevzpomínám si.“

„O fyzikovi jménem Shekt.“

„Aha. Ano, ovšem.“

„Nejmenuje se Affret Shekt?“

„Ale ano. Vy jste o něm slyšel?“

„Myslím, že ano. Po celou večeři jsem na něho musel myslet, ale asi už vím, kam ho zařadit. Nepracuje náhodou v Ústavu jaderného výzkumu v — hrome, jak se to zatracené místo jmenuje?“ Několikrát se udeřil dlaní do čela. „V Chicu?“

„To je on. Co je s ním?“

„Jen to, že v srpnovém čísle Fyzikálních rozhledů vyšel jeho článek. Všiml jsem si ho, protože jsem hledal něco, co by souviselo se Zemí, a články Pozemšťanů se v periodikách, šířených do celé Galaxie, objevují jen zřídka… Ale o tom mluvit nechci. Ten člověk tvrdí, že vyvinul něco, čemu říká synapsifikátor. Je to přístroj, který má u savců zvýšit schopnost učit se.“

„Vážně?“ zeptal se Ennius možná až příliš ostře. „O tom jsem neslyšel.“

„Mohu vám sdělit odkaz. Je to zajímavý článek. Samozřejmě nepředstírám, že chápu použitou matematiku. Ale šlo o to, že použil synapsifikátor k pokusům s nějakými místními zvířaty — myslím, že jim říkal krysy — a pak je pouštěl do labyrintu. Víte, o čem mluvím — hledání správné cesty za potravou v labyrintu. Pro kontrolu udělal pokus s neexponovanými krysami a ve všechpřípadech zjistil, že ty ze synapsifikátoru prošly bludištěm ani ne třetinu času… Chápete, co to znamená, pane plukovníku?“ Voják, který celou diskusi otevřel, pronesl lhostejně: „Nechápu, doktore.“

,Pak vám musím říct, že podle mého názoru každý vědec, který něco takového dokáže, třeba i Pozemšťan, se mi intelektuálně vyrovná a — pokud mi tu domněnku dovolíte — vám rovněž.“

Ennius zasáhl: „Promiňte, doktore Arvardane, ale chtěl bych se vrátit k tomu synapsifikátoru. Dělal Shekt pokusy i na lidech?“

Arvardan se zasmál. „Pochybuji, lorde Ennie. Devět desetin jeho synapsifikovaných krys totiž při pokusu uhynulo. Sotva si troufne na pokusy s lidmi, dokud metodu nezdokonalí.“

Ennius, s vráskami na čele, se zabořil do křesla. Do konce večeře již nepromluvil a nevzal nic do úst.

Před půlnocí se nenápadně vytratil, jen manželce řekl pár slov, a svým soukromým vznášedlem se vydal na dvouhodinovou cestu do Chica. Vrásky na čele mu zůstaly a srdce mu svírala úzkost.

Tak se stalo, že když Arbin Maren toho odpoledne přivezl Josepha Schwartze do Chica k pokusům na Shektově synapsifikátoru, Shekt již déle než hodinu setrvával za zavřenými dveřmi v rozhovoru se samotným prokurátorem Země.