SNADNÁ MOŽNOST

Arbin se necítil v Chicu ve své kůži. Připadal si jako obklíčený. Někde tam, v jednom z největších mést na Zemi — prý mělo padesát tisíc obyvatel — byly i úřady velkého Impéria.

Popravdě řečeno, ještě nikdy nikoho z Galaxie neviděl — přesto se v Chicu nepřestával úzkostlivě ohlížet. Co kdyby. Kdyby přišlo na věc, sotva by dokázal vysvětlit, jak rozezná cizince od Pozemšťana, i kdyby nějakého potkal, ale v hloubi duše cítil, že nějaký rozdíl tu je.

Když vcházel do Ústavu, ohlédl se. Vůz zaparkoval na volném prostranství — na šest hodin měl místo zajištěno kuponem. Nebyla taková marnotratnost nápadná? Nyní měl strach ze všeho. Vzduch byl plný očí a uší.Kéž by si ten cizinec zapamatoval, že má zůstat ukrytý v záďovém prostoru. On sice horlivě přikyvoval — ale porozuměl? Najednou se rozzlobil sám na sebe. Proč se nechal Grewem k takové ztřeštěnosti přemluvit?

Pak se dveře před ním otevřely a ze zamyšlení ho vytrhl nějaký hlas: „Co si přejete?“

Z hlasu zněla netrpělivost — možná proto, že tu otázku několikrát opakoval.

Arbin odpověděl chraptivým hlasem, slova z něho vycházela jako suchý prach. „Dá se tady přihlásit na synapsifikátor?“

Vrátná prudce vzhlédla a řekla: „Zapište se tady.“

Arbin si dal ruce za záda a přiškrceně ze sebe vyrážel: „Kde najdu ten synapsifikátor?“ Grew mu řekl, jak se ten přístroj jmenuje, ale Arbin to slovo drmolil tak, že mu bylo stěží rozumět.

Avšak vrátná trvala na svém: „Nemohu pro vás nic udělat, dokud se nezapíšete jako návštěva. Na to je předpis.“

Aniž odpověděl, Arbin se otočil v úmyslu odejít. Mladá žena za přepážkou sevřela rty a prudce stiskla signalizační knoflík na opěrce židle.

Arbin, který se zoufale snažil zůstat nenápadný, poklesl na duchu. Ta žena si ho již dobře prohlédla. Poznala by ho i za tisíc let. Ze všeho nejraději by se rozběhl, skočil do auta a vrátil se na farmu…

Z nedalekých dveří se náhle vynořila postava v bílém laboratorním plášti, a vrátná ukázala na Arbina: „Dobrovolník na synapsifikátor, slečno Shektová,“ oznámila. „Nechce říct, jak se jmenuje.“

Arbin zvedl oči. Další mladá žena, vlastně dívka. Na tváři se mu objevil nervózní výraz. „To vy ten přístroj obsluhujete, slečno?“

„Ale ne.“ Mile se na něho usmála, a Arbin pocítil, že jeho úzkost trochu polevuje.„Ale můžu vás za tím člověkem zavést,“ pokračovala. A pak horlivě dodala: „Skutečně se chcete dobrovolně podrobit kúře na synapsifikátoru?“

„Chci se jenom setkat s odpovědným vedoucím,“ nedal se.

„Tak dobře.“ To, že ji odmítl, se jí zřejmě vůbec nedotklo. Vklouzla do dveří, ze kterých vyšla. Chvíli čekal, než mu pokynula prstem…

S bušícím srdcem vstoupil za ní do malého předpokoje. „Když počkáte tak půl hodiny, doktor Shekt za vámi přijde. Nyní je velice zaneprázdněn… Kdybyste chtěl filmy a prohlížečku, abyste se nenudil, mohu vám je přinést.“

Ale Arbin zavrtěl hlavou. Čtyři stěny malé místnosti jako by na něho padaly a udržovaly ho v napětí. Dostal se do pasti? Přijdou si pro něho tradicionalisté?

To čekání patřilo v jeho životě k nejdelším.

Lord Ennius, prokurátor Země, neměl při návštěvě doktora Shekta žádné takové problémy, ale vzrušení cítil téměř stejné. Byl prokurátorem již čtvrtý rok, ale návštěva Chica pro něho představovala zážitek. Jako přímý zástupce vzdáleného imperátora byl oficiálně na stejné úrovni jako místokrálové obrovských galaktických sektorů, jejichž hvězdné panství zahrnovalo stovky krychlových parseků kosmu, ve skutečnosti však nemělo jeho postavení daleko k vyhnanství.

Uvězněný ve sterilní prázdnotě Himaláje a obklopený stejně neplodnými spory obyvatelstva, které jeho i Impérium, jež představoval, hluboce nenávidělo, uvítal cestu do Chica jako osvobozující únik.

Takové úniky mívaly ovšem krátké trvání. Musely mít, protože se v Chicu nemohl obejít, dokonce ani ve spánku ne, bez ochranného převleku, vyztuženého olovem, a co bylo ještě horší, bez užívání metabolinu.

Trpce si na to postěžoval Shektovi.Metabolin,“ zvedl jasně červenou pilulku a zahleděl se na ni “snad symbolizuje vše, co pro mě vaše planeta znamená, příteli. Má urychlovat můj metabolismus, když se zde nacházím uprostřed radioaktivního oblaku, který nás obklopuje a který si vy ani příliš neuvědomujete.“

Spolkl ji. „A je to! Teď se mi zrychlí tep srdce, plíce se rozběhnou jako

O závod a z chemických reakcí, které — aspoň podle lékařů — z nich dělají nejdůležitější továrnu našeho těla, mi začnou pracovat bláznivě játra. Později za to zaplatím nezbytnou bolestí hlavy a únavou.“

Doktor Shekt naslouchal s jistým pobavením. Přestože nenosil brýle a nemhouřil oči, působil dojmem krátkozrakého člověka, neboť se odjakživa na všechno díval zblízka — každé slovo úzkostlivě zvažoval, než se vyjádřil. Měl vysokou, hubenou a trochu shrbenou postavu a byl ve středních letech.

O galaktické kultuře toho věděl ze čtení spoustu, a cítil se proto povznesen nad všeobecné nepřátelství a podezíravost, pro něž i takový imperiální kosmopolita, jakým byl Ennius, nemohl normální Pozemšťany vystát.

„Jsem přesvědčen, že tu pilulku nepotřebujete,“ poznamenal Shekt. „Metabolin je pouze jedním z vašich předsudků, a vy to víte. Kdybych vám je bez vašeho vědomí vyměnil za pilulky z cukru, nebylo by vám o nic hůř.

I ty bolesti hlavy byste si pal vsugeroval.“

„To říkáte jen proto, že jste na své prostředí zvyklí. Popíráte že váš bazální metabolismus je rychlejší než můj?“

„Samozřejmě že ne, ale co na tom? Vím, pane Ennie, že v Impériu vládne představa, že se my, Pozemšťané, od ostatních lidí lišíme, ale v ničem podstatném rozdíl určitě není. Nebo snad přicházíte jako vyslanec antiterestristů?“

Ennius se usmál. „Při životě imperátora, vaši pozemští přátele jsou v tomto směru nejlepšími vyslanci. Tím, jak tu žijíuvězněni na své vražedné planetě, a jitří své rány, nejsou než hnisavým vředem Galaxie.

Myslím to vážně, Shekte. Která jiná planeta si v každodenním životě uchovala tolik rituálů a s tak masochistickým fanatismem na nich lpí? Neuplyne jediný den, aby ke mně nepřišli zástupci některého z vašich soudních orgánů a nežádali trest smrti pro nějakého ubožáka, který se provinil jen tím, že vnikl do zakázané oblasti, zatajil šedesátku nebo prostě snědl víc, než na kolik měl nárok.“

„Ale vždycky rozsudek smrti potvrdíte. Váš odpor idealisty asi nesahá tak daleko, abyste proti tomu něco dělal.“

„Hvězdy jsou mi svědkem, že bojuji za zákaz trestu smrti, Jenže co nadělám? Podle imperátorovy vůle nemáme do místních zvyklostí poddaných Impéria nijak zasahovat — a to je správné a moudré, protože blázni, kteří by jinak každou chvíli podněcovali vzpoury, pozbyli mnohý důvod. A navíc, kdybych stál na svém, když vaše rady, senáty a sněmovny trvají na trestu smrti, byla by z toho taková bouře nevole, takový povyk a spílání Impériu a všemu, co k němu patří, že bych se raději dvacet let škvařil v pekle, než na takové Zemi zůstal deset minut.“

Shekt vzdychl a prohrábl si řídké vlasy. „Pro celou Galaxii, jestli v ní o nás vůbec někdo ví, je Země jenom oblázek na obloze. Ale pro nás je to domov, jediný domov, který máme. Nejsme jiní než vy z jiných světů, máme jen větší smůlu. Tísníme se na planetě, která je skoro mrtvá, uvězněni za hradbou radiace, obklopeni nesmírnou Galaxií, která námi opovrhuje. Co máme dělat proti zatrpklosti, která nás sžírá? Souhlasil byste, pane prokurátore, kdybychom chtěli přebytek populace poslat někam jinam?“

Ennius pokrčil rameny. „Měl bych? Postačí, když okolní populace souhlasit nebudou. Netouží po pozemských nemocech.“pozemské nemoci!“ zamračil se Shekt. „S takovými nesmysly by se mělo skoncovat. Neroznášíme přece smrt. Vy jste snad umřel, když jste sem přišel?“

,Popravdě řečeno,“ usmál se Ennius, „dělám všechno, abych se vyhnul kontaktům, které nejsou nutné.“

„Jen proto, že jste podlehl propagandě, kterou rozpoutali vaši radikálové.“

,No tak, Shekte, není snad vědecky doloženo, že radioaktivní jsou i samotní Pozemšťané?“

„Ale jistě, jsou. Jak by mohli nebýt? Jste i vy. Jako všichni na každé ze stamilionů planet Impéria. My o něco víc, s tím souhlasím, ale sotva tolik, aby to někomu mohlo ublížit.“

„Bohužel, průměrný obyvatel Galaxie si myslí něco jiného a nijak netouží dokázat opak na vlastní kůži. A kromě toho…“

„A kromě toho — to chcete říct — jsme jiní. Nejsme lidské bytosti, protože v důsledku radiace rychleji imitujeme a v mnoha směrech jsme se tudíž změnili. Což nikdo nedokázal.“

„Ale všichni tomu věří.“

„A dokud tomu budou věřit, pane prokurátore, dokud se k nám, Pozemšťanům, budou chovat jako k páriům, budete na nás vidět negace, na které si stěžujete. Když nás nevybíravě napadáte, můžete se divit, že oplácíme? Když nás nenávidíte, jak nás nenávidíte, můžete mít něco proti tomu, že vás taky nenávidíme? Ne, ne, daleko víc, než my ubližujeme jiným, ubližují ostatní nám.“

Ennia roztrpčilo rozhořčení, které vyvolal. Dokonce ti nejlepší z Pozemšťanů jsou zaslepeni pocitem, že Země stojí proti l celému vesmíru, pomyslel si.

„Bylo to z mé strany nemístné, Shekte, odpusťte,“ řekl taktně. „Omluvte mě mým mládím a nudou. Máte před sebou nešťastníka, kterému je teprve čtyřicet — to je v diplomatické kariéře kojenecký věk — a tady na Zemi si odbývá učednická léta. Může trvat roky, než ty hlupáky na ministerstvu vnějšíchprovincií napadne, že je na čase dát mi nějaké lepší, bezpečnější místo. Takže jsme vlastně oba vězni Země a zároveň občany velkého duchovního světa, který nezná rozdílů mezi planetami ani fyzikálními vlastnostmi. Podejte mi tedy ruku a buďme přátelé.“

Vrásky na Shektově tváři zmizely, lépe řečeno, nahradily je jiné, prozrazující dobrou náladu. Zasmál se. „Řekl jste to slovy prosebníka, ale tónem profesionálního diplomata Impéria. Jako herec jste špatný, pane prokurátore.“

„Zkuste být na oplátku dobrým učitelem a povězte mi něco o tom svém synapsifikátoru.“

Shekt sebou trhl a zamračil se. „Cože, vy o něm víte? Nejste jen úředník, ale také fyzik?“

„Je mou povinností vědět všechno. Ale vážně, Shekte, skutečně bych se rád o něm něco dozvěděl.“

Upřel na svůj protějšek pohled, z něhož probleskovaly pochyby. Vstal, zvedl ruku k ústům a zamyšleně se štípl do rtu. „Ani nevím, kde začít.“

„Při hvězdách, jestli zvažujete, z kterého konce se pustit do matematické teorie, usnadním vám to. Vynechte ji úplně. Nemám ani ponětí o těch vašich funkcích a tenzorech.“

Shekt zamrkal. „Jestli ho mám jenom popsat, tak je to prostě přistroj, který má člověku pomoci učit se.“

„Člověku? Skutečně? A funguje?“

„To kdybychom věděli. Bude třeba ještě hodně práce. Řeknu vám to podstatné, úsudek si udělejte sám, pane prokurátore. Nervová soustava člověka — a zvířat — je tvořena neuroproteinovou hmotou. Tato hmota se skládá z obrovských molekul, mezi nimiž existuje velice citlivá elektrická rovnováha. I nejmenší impulz ji poruší. Rozruch přenášejí molekuly až do mozku. Mozek sám je jedním velkým seskupením podobných molekul, které jsou navzájem všelijak propojeny. Vzhledem k tomu, že v mozku je takových neuroproteinů deset na dvacátou — to je jednička a za ní dvacet nul — počet možných kombinací je řádově faktoriál deseti na dvacátou. Toto číslo je tak obrovské, že kdyby ze všech elektronů a protonů ve vesmíru vznikly samostatné vesmíry a ze všech elektronů a protonů ve všech těchto nových vesmírech by znovu vznikly vesmíry, pak všechny elektrony a protony ve všech takto stvořených vesmírech by stále nestačily… Chápete to?“

,Díky hvězdám, ani slovo. A kdybych se o to pokusil, měl bych z toho jen bolení hlavy.“

„Hmm. Nicméně to, čemu říkáme nervové impulzy, je pouze šířící se porucha elektrorovnováhy, která postupuje z nervů do mozku a pak zase zpátky z mozku do nervů. Tomu rozumíte?“

„Ano.

„Požehnán budiž váš talent. Dokud impulz postupuje nervovou buňkou, postupuje rychle, protože neuroproteiny se prakticky dotýkají. Jenže velikost nervové buňky je omezená a mezi ní a další je tenoučká přepážka z jiné než nervové tkáně. Jinými slovy, dvě sousední nervové buňky vlastně nejsou propojené.“

„Aha,“ ozval se Ennius. „A nervový impulz musí zdolat překážku.“

„Přesně! Přepážka impulz zeslabuje a snižuje rychlost jeho šíření úměrně druhé mocnině její tloušťky. Totéž platí i pro mozek. A teď si představte, že by se našel způsob, jak dielektrickou konstantu této mezibuněčné přepážky snížit.“

„Jakou konstantu?“

„Izolační odpor přepážky. Tak by se to dalo říct. Kdyby se ho podařilo snížit, impulz by přeskočil mezeru snadněji. Mohl byste rychleji myslet a učit se.“

„Dobře, ale vraťme se k mé původní otázce. Funguje to?“

„Zatím jsem přístroj zkoušel pouze na zvířatech.“

,A s jakým výsledkem?“

„Většina velmi rychle umírá na denaturaci mozkového proteinu — jinými slovy na koagulaci, asi jako když se vejce uvaří na tvrdo.“

Ennius se odtáhl. „Věda je někdy až příliš chladnokrevná krutá. A co ta, která nezahynula?“

„Na tom se nedá stavět, protože to nejsou lidé. Ale jejich výsledky se zdají být příznivé… Jenže to, co potřebuji, jsou lidé. Víte, každý mozek má odlišné bioelektrické vlastnosti. V každém vznikají mikroproudy určitého typu. A nenajdete dva, které by byly přesně stejné. Je to jako otisky prstů nebo síť cévek na sítnici. Jsou dokonce ještě jedinečnější. Jsem přesvědčen, že při pokusech s tím musím počítat, a pokud se nemýlím, k denaturaci nebude docházet… Jenže nemám žádného člověka, na němž bych experimentoval. Hledám dobrovolníky, ale…“ Roztáhl ruce.

„Vůbec se nedivím,“ usoudil Ennius. „Ale, vážně. Kdyby se podařilo ten přístroj zdokonalit, máte s ním nějaké plány?“

Fyzik pokrčil rameny. „To nezáleží na mně. O tom by samozřejmě musela rozhodnout Velká rada.“

„Nebudete uvažovat o zpřístupnění vynálezu Impériu?“

„Já? Vůbec nic bych proti tomu neměl. Ale jen Velká rada má pravomoc…“

„No tak,“ přerušil ho netrpělivě Ennius. „K čertu s vaší Velkou radou. Už jsem měl tu čest s nimi jednat. Byl byste ochoten s nimi promluvit, až přijde ten pravý čas?“

„Já? Jaký bych já měl na ně vliv?“

„Mohl byste jim říct, že kdyby se na Zemi podařilo vyrobit synapsifikátor, který by byl zcela bez rizika použitelný i pro lidi, kdyby se tento přístroj zpřístupnil celé Galaxii, pak některá z emigračních omezení by se mohla zrušit.“

„Ale,“ podivil se ironicky Shekt, „a co nebezpečí epidemií, naše odlišnost a to, že nejsme lidmi?“ Mohli byste,“ pokračoval tiše Ennius, „být en masse přestěhováni na jinou planetu. Uvažujte o tom.“

Vtom se otevřely dveře a kolem skříně s mikrosnímkovými knihami se protáhla mladá žena. Zatuchlá klášterní atmosféra pracovny ustoupila před závanem jara. Při pohledu na neznámého člověka se dívka slabě zarděla a obrátila se zpátky ke dveřím.

„Jen pojď dál, Polo,“ pospíšil si Shekt. „Pane,“ řekl Enniovi, s mou dcerou Polou jste se asi ještě nesetkal. Polo, představuji ti lorda Ennia, prokurátora Země.“

Prokurátor galantně vyskočil a v zárodku tak překazil její horečný pokus o poklonu.

„Milá slečno Shektová,“ začal, „nevěřil bych, že na Zemi může vyrůst takový květ. Vy byste byla ozdobou každé planety, kterou znám.“

Vzal ji za ruku, kterou mu rychle, stydlivě podala. V prvním okamžiku to vypadalo, že ji chce galantně políbit, jak to dělávaly minulé generace, ale pak si svůj záměr, pokud takový vůbec měl, rozmyslel. Na půli cesty ruku pustil — snad až příliš rychle.

Mírně se kabonila, když říkala: „Jsem ohromena, jakou laskavost projevujete obyčejné dívce ze Země, lorde. Jste nejen dvorný, ale také odvážný, když se nebojíte infekce.“

Shekt si odkašlal a zasáhl. „Moje dcera, pane prokurátore, končí studium na univerzitě v Chicu. Dva dny v týdnu pracuje jako technická v mé laboratoři, kde získává potřebnou praxi. Je šikovná. Možná ze mě teď mluví otcovská pýcha, ale třeba bude jednou sedět na mém místě.“

„Tati,“ řekla tiše Pola, „mám pro tebe něco důležitého.“ Zaváhala.

„Nemám odejít?“ zeptal se klidně Ennius.

„Ne, ne,“ zadržel ho Shekt. „O co jde, Polo?“

„Máme dobrovolníka, tati.“Shekt se zahleděl upřené, téměř nepříčetně. „Na synapsifikátor?“

„Aspoň to tvrdí.“

„Vida,“ poznamenal Ennius. „Přináším vám štěstí.“

„Vypadá to tak.“ Shekt se obrátil k dceři. „Řekni mu, aby počkal. Odveď ho do sálu C, za chvíli jsem tam.“

Když Pola odešla, otočil se k Enniovi. „Jistě mě omluvíte, pane prokurátore.“

„Ovšem. Jak dlouho bude operace trvat?“

„Několik hodin. Chcete být při tom?“

„Nic strašlivějšího si nedovedu přestavit, Shekte. Budu až do zítřka ve státní rezidenci. Budete tak laskav a oznámíte mi výsledek?“

Bylo vidět, že se Shektovi ulevilo. „Samozřejmě.“

„Tak dobře… A přemýšlejte o tom, co jsem povídal o vašem synapsifikátoru. O vaší nové možnosti snadného a rychlého zmoudření.“

A Ennius odcházel neklidnější než přišel — nedozvěděl se nic, zato měl důvod k větším obavám.