NEDOBROVOLNÝ DOBROVOLNÍK

Jakmile Shekt osaměl, rozvážně a pomalu stiskl zvonek. Do pracovny vzápětí vstoupil mladý technik v bělostném plášti a s pečlivé svázanými hnědými, dlouhými vlasy.

„Řekla vám Pola…?“ začal Shekt.

„Ano, pane doktore. Pozoroval jsem ho na obrazovce. Určitě je to pravý dobrovolník. Nikdo z těch příslušníků, které sem běžně posílají.“

„Nemyslíte, že bych to měl oznámit Radě?“

„V tom vám těžko mohu radit. Určitě by se jim nelíbilo, kdybyste použil běžné komunikační prostředky. Jakékoli spojení se dá odposlechnout.“ A pak dychtivě navrhl: „Co kdybychom se ho zbavili? Můžu mu říct, že potřebujeme muže do třiceti. Tento má nejmíň pětatřicet.“

„Ne, ne, podívám se na něho,“ řekl Shekt. Chladně, ale horečnatě přemýšlel. Dosud se situace vyvíjela rozumně. Zveřejnil jen tolik informací, aby zachoval věrohodnost, nic víc. A teď měl opravdového dobrovolníka — ihned po Enniově návštěvě. Nebyla zde nějaká souvislost? Věděl jen velmi málo o síle tajných politických skupin, které spolu na zpustošeném povrchu Země začínaly zápasit. Ale něco věděl. Alespoň tolik, aby chápal, že je jim vydán na milost a nemilost, a to bylo určitě víc, než tradicionalisté tušili.

Jenže co mohl dělat, když jeho život byl dvojnásobně ohrožen?

Za deset minut bezradně hleděl na šlachovitého farmáře, který před ním stál s čapkou v ruce a s hlavou na stranu, jako by se chtěl vyhnout příliš zkoumavému pohledu. Určitě měl méně než čtyřicet, ale těžká práce na polích na letech přidává. Jeho zvrásněný, hnědý obličej byl zrudlý a ve vlasech a na spáncích se mu leskly stružky potu, přestože v místnosti bylo chladno. Nervózně si mnul prsty.

„Tak, milý pane,“ začal Shekt vlídně, „jestli tomu dobře rozumím, své jméno nechcete prozradit.“

„Slyšel jsem, že se dobrovolníka nebudete na nic vyptávat,“ zatvrdil se Arbin.

„Hmm. Dobrá. Neřeknete nám aspoň něco, nebo se chcete ihned podrobit experimentu?“

„Já? A hned?“ vyhrkl polekaně Arbin. „Já nejsem dobrovolník. Nic takového jsem neřekl.“

„Ne? Chcete tím říct, že dobrovolníkem je někdo jiný?“

„Ovšem. Proč bych já…“

„Chápu. A ten druhý je tu s vámi?“

„Svým způsobem ano,“ připustil opatrně Arbin.Tak dobře. Podívejte se, řekněte nám jasně, o co vám jde. Všechno, co řeknete, zůstane mezi námi, a vynasnažíme se vám pomoci. Souhlasíte?“

Farmář sklonil hlavu, jako by chtěl dát najevo alespoň něco z povinné úcty. „Děkuji. To je tak, pane. Máme na farmě jistého muže, vzdáleného — hm — příbuzného. Pomáhá nám, chápete.“ Namáhavě polkl, a Shekt vážně přikývl.

,Je to dříč, výborný pracant,“ pokračoval Arbin. „Víte, měli jsme syna, ale zemřel nám — a se ženou pomoc potřebujeme, není zdravá, víte — sotva bychom se bez něho obešli.“ Uvědomoval si, že to, co říká, nemá hlavu ani patu.

Ale pohublý vědec přikývl. „A vy chcete, aby pokus podstoupil ten váš příbuzný, ano?“

„Ovšem, myslel jsem, že jsem to už řekl — nezlobte se, jestli mi to chvíli trvá. Víte, ten ubožák nemá, jak bych to řekl, on to nemá v hlavě úplně v pořádku.“ A pak se rozpovídal: „Abyste rozuměl, není nemocný. A není na tom tak špatně, abychom ho museli dát pryč. Má prostě dlouhé vedení. A nemluví.“

„Neumí mluvit?“ Zdálo se, že to Shekta vyvedlo z míry.

„Ale ne — umí. Jenže mluví nerad. Nejde mu to dobře.“

Fyzik se zatvářil pochybovačně. „A vy chcete, aby synapsifikátor zlepšil jeho duševní schopnosti, že?“

Arbin pomalu přikývl. „Víte, kdyby znal trochu víc, zvládl by některé práce, na které žena nestačí.“

„Může ho to stát život. Jste si toho vědom?“

Arbin se na něho zoufale podíval a začal si prudce kroutit prsty.

„Budu potřebovat jeho svolení,“ řekl Shekt.

Farmář zvolna, ale neústupně zavrtěl hlavou. „Nepochopí to.“ A pak naléhavě, téměř bez dechu, dodal: „Podívejte, pane, věřím, že mě pochopíte. Nevypadáte na člověka, který neví, co je to těžký život. Ten muž stárne. Šedesátka se ho ještě netýká, ale co kdyby při dalším sčítání prohlásili, že je blázen a chtěli hoodvést? Neradi bychom o něho přišli, a proto jsem ho sem přivezl.

A dělám s tím takové tajnosti, protože… protože…“ Arbin bezděčně zatěkal očima po stěnách, jako by jimi chtěl silou vůle proniknout a odhalit zvědavé uši, které mohly být za nimi. Protože tradicionalistům by se to asi nelíbilo. Mohli by mou snahu chránit postiženého posuzovat jako přestupek proti nařízením. Jenomže život je těžký, pane… I vám by to pomohlo. Chtěl jste přece dobrovolníky.“

„Ano. Kde je ten váš příbuzný?“

Arbin využil příležitosti. „Venku v mé dvojkolce, jestli ho někdo neobjevil. Nedokázal by se o sebe postarat, kdyby ho někdo…“

„Doufejme, že se mu nic nestalo. Půjdeme teď ven a převezeme auto do naší podzemní garáže. Zařídím, aby kromě mě a mých asistentů o něm nikdo nevěděl. A ujišťuji vás, že Bratrstvo vám nebude dělat potíže.“

Přátelsky položil Arbinovi ruku na rameno, a ten se křečovitě usmál — měl pocit, jako by mu povolili na krku smyčku.

Shekt se zahleděl na zavalitou, plešatějící postavu na lůžku. Pacient byl v bezvědomí, dýchal zhluboka a pravidelně. Mluvil nesrozumitelně a ničemu nerozuměl. Ale fyzické známky slaboduchosti nevykazoval. Reflexy měl na starého člověka odpovídající.

Starého člověka! Hmm.

Podíval se na Arbina, který všechno pozorně sledoval. „Nechcete, abychom provedli kostní analýzu?“

„Ne!“ vykřikl Arbin. Pak krotce dodal: „Nechci nic, podle čeho by mohl být identifikován.“

„Mohlo by nám pomoci — bylo by bezpečnější — kdybychom věděli, kolik je mu let,“ namítl Shekt. „Je mu padesát,“ prohlásil úsečně Arbin.Fyzik pokrčil rameny. Vlastně na tom nezáleželo. Znovu se zahleděl na spícího muže. Když ho přivezli na sál, byl — nebo se zdál být — sklíčený, uzavřený, apatický. Hypnotablety v něm nevyvolaly žádné podezření. Když mu je nabídli, krátce, křečovitě se usmál a spolkl je.

Technik právě přivážel poslední z neforemných součástí, které tvořily synapsifikátor. Po stisknutí tlačítka se přeskupily molekuly polarizovaného plynu v oknech operačního sálu a tabulky zneprůhledněly. Zůstalo jen bílé světlo vrhající jasný, studený svit na pacienta, který byl zavěšen v několiksetkilowattovém diamagnetickém poli několik centimetrů nad operačním stolem.

Arbin seděl ve tmě, nechápal nic, ale byl přesvědčen, že aspoň svou přítomností zamezí špinavým trikům, když už by je nepoznal.

Fyzikové si ho nevšímali. Na pacientovu lebku upevnili elektrody. Byla to zdlouhavá procedura. Nejdřív museli Ullsterovou metodou pečlivě proměřit stavbu lebky, a tehdy zjistili klikaté, překřižující se trhlinky. Shekt se pousmál. Lebeční švy nejsou nejspolehlivějším měřítkem věku, ale v tomto případě dostačovaly. Ten člověk měl víc než údajných padesát.

Ale za chvíli se usmívat přestal. Zamračil se. Na trhlinkách bylo něco zvláštního. Vypadaly neobvykle, neúplně…

V první chvíli by odpřisáhl, že stavba lebky je primitivní, anachronická, ale pak… Ten člověk byl přece duševně zaostalý. Tak proč ne?

A najednou vykřikl úžasem: „Jak mi to mohlo uniknout? Vždyť on má na obličeji vousy!“ Obrátil se na Arbina. „Ty vousy mu rostly odjakživa?“

„Vousy?“

„Chlupy na obličeji! Pojďte sem! Nevidíte je?“

„Vidím.“ Arbin horečně uvažoval. Ráno si jich všiml, ale pak úplně zapomněl. „Narodil se tak,“ řekl. A pak nejistě dodal:,Aspoň si to myslím.“

„No nic, s tím si poradíme. Přece nechcete, aby chodil po světě zarostlý jako zvíře.“

„To ne, pane.“

Vousy snadno odpadly, když je technik s ochrannými rukavicemi na rukou potřel depilačním krémem.

„Má chlupy i na prsou, doktore,“ upozornil technik.

„Při Galaxii!“ zvolal Shekt. „Ukažte mi to! Vždyť ten chlap je samý chlup! No nic, nechtě to být, pod košilí nebudou vidět. Budeme pokračovat s elektrodami. Přiložte je tady, tady a tady.“ Po jemném vpichu následovalo zasunutí vlasově tenkého platinového kontaktu. „A tady a tady.“

Tucet kontaktů, jimiž bylo možné zachycovat slabé, stínové ozvěny mikroproudů procházejících mezi mozkovými buňkami, proniklo přes kůži k fisurám.

Pozorně sledovali, jak ručičky citlivých ampérmetrů při zapínání a vypínání kontaktů poskakují. Jehly zapisovacího přístroje čmáraly na milimetrový papír jemné pavučiny nepravidelných píků a sedel. Pak grafy vyjmuli a položili je na prosvětlené opálové sklo. Sklonili se a začali si cosi šeptat.

Arbin zaslechl jen nesouvislé útržky: „.. pozoruhodně pravidelné… podívejte se na výšku toho kvinternárního píku… to by se mělo analyzovat… je to vidět na první pohled…“

A pak trvalo snad věčnost, než pracně seřídili synapsifikátor. Otáčeli regulátory a pozorně sledovali mikronové stupnice, pak zaznamenávali zjištěné údaje. Donekonečna kontrolovali a znovu nastavovali, pokud to bylo nutné, nejrůznější indikátory.

Pak se Shekt na Arbina usmál a prohlásil: „Za chvíli vše skončí.“

Obrovský přístroj se jako pomalé, hladové monstrum přesunul nad spícího. Z končetin, rukou a nohou, mu visely čtyřidlouhé kabely, na šíji mu přiložili matný černý polštářek z něčeho co vypadalo jako tvrdá guma, a pevné jej tam uchytili svorkami nasazenými na ramena. Nakonec stáhli elektrody a jako dvě obrovská hmyzí kusadla je přiložili na bledou, kulatou hlavu tak, aby každá mířila na spánek.

Shekt visel očima na stopkách; jednu ruku měl na spínači. Pak pohnul palcem. Nestalo se nic, co by bylo vidět — ani Arbin, se smysly vybičovanými strachem, si ničeho nevšiml. Po chvíli, která se zdála přetrvávat nakolik hodin, i když ve skutečnosti netrvala ani tři minuty, Shekt znovu pohnul palcem.

Jeho asistent se spěšně sklonil nad dosud uspaného Schwartze a vzápětí vítězoslavně zvedl hlavu. „Žije.“

Následovalo několik hodin, během nichž s neskrývaným vzrušením odečítali a zaznamenávali spoustu údajů. Půlnoc již dávno minula, když dali Schwartzovi injekci, a jeho víčka se zachvěla.

Shekt poodstoupil, bledý, ale šťastný. Hřbetem ruky si otřel čelo. „Vyšlo to.“

Pak se rázně obrátil k Arbinovi. „Bude muset u nás par dní zůstat, pane.“

Arbinův úlek prozradil výraz jeho očí. „Ale… ale…“

„Nemusíte se ničeho obávat, věřte mi,“ naléhal Shekt. „Bude tu v bezpečí, na to dám krk. Beztak ho už nasazuji. Nechtě nám ho tu, nikdo jiný než my ho neuvidí. Kdybyste si ho odvezl, nemusel by to přežít. K čemu by vám potom byl? A kdyby zemřel, musel byste jeho mrtvolu vysvětlit Společenstvu.“

To rozhodlo. Arbin polkl a řekl: „Ale jak se dozvím, kdy si mám pro něho přijet? Své jméno vám neprozradím!“ Bylo však vidět, že se vzdal.

„Nic takového po vás nechci,“ uklidnil ho Shekt. „Přijeďte ode dneška za týden v deset večer. Budu čekat u dveří do garáže, u těch, kam jsme zavezli vaši dvojkolku. Musíte mi věřit, člověče, nemáte se čeho bát.“Schylovalo se k večeru, když Arbin vyjížděl z Chica. Od chvíle, kdy neznámý zabušil na jeho dveře, uběhlo čtyřiadvacet hodin. Za tu dobu se dvojnásobně provinil proti zvyklostem. Bude ještě někdy žít s pocitem bezpečí?

Spěchal ve svém dvoukolovém vozidle po prázdné silnici a často se ohlížel. Nebude ho někdo sledovat? Stopovat ho domů? Nebo již mají jeho snímek? Neprobíhalo již někde ve vzdáleném Washennu porovnávání v registraturách Bratrstva, kde jsou kvůli limitu šedesáti let uloženy záznamy o všech žijících Pozemšťanech?

Kvůli šedesátce, kterou nakonec dovrší každý. Jemu ještě zbývalo čtvrt století, ale šedesátku mu každodenně připomínal Grew — a teď i ten cizinec.

Co kdyby se do Chica nikdy nevrátil?

Ne! On a Loa nemohou nadále pracovat za tři. A jakmile neuspějí, vyjde najevo jejich první zločin, zatajení Grewa. A jeden přečin proti zvyklostem vyvolává další a další.

Věděl, že se vrátí, navzdory všem rizikům.

Až po půlnoci Shekt usoudil, že by si měl odpočinout, a to pouze na naléhání znepokojené Poly. Ale neusnul. Polštář ho téměř dusil, přikrývky ho obtáčely jako chapadla. Vstal a posadil se k oknu. Město tonulo v temnotě, jen na obzoru za jezerem doutnal odlesk té modravé záře smrti, která — až na několik pásem — halila celou Zemi. Všechno, co se během uplynulého rušného dne odehrálo, mu bláznivě vířilo před očima. Ihned poté, co vyplašeného farmáře přemluvil, aby odešel, spojil se videofonem se státní rezidencí. Ennius snad čekal, až zavolá, protože se ozval osobně. Stále měl na sobě ten těžký, olovem vyztužený oděv.

„To jste vy, Shekte? Dobrý večer. Experiment skončil?“

„A můj dobrovolník málem taky, ubožák.“Ennius nevypadal zdravě. „Dobře jsem udělal, když jsem se rozhodl, že nezůstanu. Mám dojem, že vědci nemají k vrahům moc daleko. Někdy mám pocit, že odlišit vědce od vrahů asi nebude tak snadné.“

„Zatím nezemřel, pane prokurátore, a možná ho zachráníme, jenže…“ A pokrčil rameny.

„Na vašem místě bych dal propříště přednost krysám, Shekte… Ale netváříte se sebevědomě jako jindy, příteli. A to jste, na rozdíl ode mne, na podobné věci určitě zvyklý.“

„Stárnu, pane prokurátore,“ odpověděl prostě Shekt.

„To je na Zemi nebezpečný rozmar,“ zazněla strohá odpověď. „Běžte už spát, Shekte.“

A nyní Shekt seděl u okna a před očima měl temné město umírajícího světa.

Zkoušky synapsifikátoru probíhaly již dva roky, a on celou tu dobu nebyl ničím jiným než otrokem a hračkou v rukou Společenstva tradicionalistů neboli Bratrstva, jak si sami říkali.

Napsal sedm osm článků, které měly být publikovány v Sirijském neurojyziologickém věstníku a měly mu získat galaktickou slávu, po které tak toužil. Tyto články práchnivěly v jeho stole. Proto místo nich ten neurčitý, záměrně zavádějící článek ve Fyzikálních rozhledech. To bylo přesně ve stylu Bratrstva. Lepší polopravda nežli lež.

A teď ještě ta Enniova zvědavost. Proč? Zapadalo to do toho všeho, co se dozvěděl? Tušilo Impérium totéž co on?

Za posledních dvě stě let Země třikrát povstala. Třikrát se pod vlajkou nároku na své historické postavení vzbouřila proti imperiálním posádkám. Třikrát byla poražena — jak jinak? — a nebýt toho, že Impérium projevilo nezbytnou osvícenost a Galaktická rada prokázala dostatek státnické moudrosti, byla by Země krvavě vymazána ze seznamu obydlených planet.Ale tentokrát to nemusí tak dopadnout… Mohlo by to dopadnout jinak? Jak dalece lze věřit slovům umírajícího šílence, tří čtvrtin nesouvislým?

A co z toho? Stejně se neodvážil nic podniknout. Mohl jen čekat. Stárnul, a to, jak řekl Ennius, byl na Zemi nebezpečný rozmar. Zanedlouho mu bude šedesát a výjimek, které nelítostným spárům toho věku unikly, bylo jen několik.

Chtěl žít, i na této bídné, sálající kouli bláta, zvané Země.

Pak si šel znovu lehnout, a ještě než usnul, přemítal, zda tradicionalisté jeho rozhovor s Enniem neodposlouchávali. V té chvíli ještě netušil, že mají i jiné zdroje informací.

Až k ránu se Shektův mladý technik s konečnou platností rozhodl.

Shekta sice obdivoval, ale také věděl, že tajný experiment a neschváleném dobrovolníkovi je proti nařízením Bratrstva. A jelikož tato nařízení byla oficiálně na úrovni zvyklostí, jejich porušení bylo dvojnásob těžkým zločinem.

Uvažoval. Kdo vůbec byl ten muž, který se pokusu podrobil? Nábor dobrovolníků byl přece metodicky pečlivě předem připraven. A to s cílem poskytnout o synapsifikátoru takové informace, aby se podezření případných imperiálních špionů odvrátilo, aby byli dobrovolníci spíše odrazeni. Společenstvo tradicionalistů vysílalo svoje dobrovolníky, a to stačilo.

Kdo toho člověka vlastně poslal? Tradicionalisté, ale tajně? Aby prověřili Shektovu spolehlivost?

Nebo byl Shekt zrádce? Včera s někým hovořil mezi čtyřma očima — s někým v neforemném oděvu, jaký nosí cizáci ze strachu před radioaktivitou.

V obou případech může Shekt dopadnout špatně, a on neviděl důvod, proč by se měl se Shektem svézt. Byl mladý, měl před sebou skoro čtyři desítky let života. Proč by měl skončit eště před šedesátkou?Kromě toho mohl povýšit… Shekt byl tak starý, že ho při příštím sčítání tak jako tak odvedou, takže vlastně o tolik zase nejde. Vlastně o vůbec nic nejde.

Rozhodl se. Natáhl ruku po komunikátoru a vyťukal kombinaci která ho spojila přímo se soukromým bytem zemského premiéra, po imperátorovi a prokurátorovi nejvyššího pána nad životem a smrtí na Zemi.

Než Schwartz začal, přes narudlou mlhu z bolesti, opět vnímat, nastal znovu večer. Vybavil si cestu k jakýmsi nízkým, bez ladu a skladu nakupeným budovám u jezera a to, že se musel dlouho krčit na zadním sedadle auta.

A pak — co? Co? Vzpomínky se dostavovaly jen zvolna… Ano, pak si pro něho přišli. Zavedli ho do sálu s přístroji a číselníky a dali mu dvě tablety… Ano, tak to bylo. Dali mu nějaké tablety, a on si je klidně vzal. Co mohl ztratit? Kdyby mu dali jed, byla by to od nich laskavost.

A pak — nic.

Počkat! Přece jen jakési útržky vzpomínky… Lidé, sklánějící se nad ním… Najednou se rozpomněl na chladivý dotyk stetoskopu na prsou… A pak ta dívka, která ho krmila.

Náhle si uvědomil, že ho operovali, a zmocnil se ho svíravý strach. Strhl ze sebe přikrývky a posadil se. Vzápětí k němu přiskočila nějaká dívka, položila mu ruce na l ramena a přitlačila ho zpátky do polštářů. Něco mu konejšivě říkala, ale nerozuměl jí. Vzepřel se jejím útlým pažím, ale marně. Neměl žádnou sílu.

Pozvedl ruce, aby si je prohlédl. Vypadaly normálně. Pohnul nohama a uslyšel, jak šustí o přikrývky. Amputované být nemohly.

Otočil se k dívce a zeptal se, jak tušil, zbytečně: „Rozumíte mi? Víte, kde jsem?“ Sotva poznával svůj hlas.Dívka se usmála a znenadání zurčivě vychrlila příval melodických zvuků. Zasténal. Pak vešel starší muž, ten, který mu dal tablety. Chvíli se bavil s dívkou, pak se dívka obrátila ke Schwartzovi, ukázala na jeho rty a povzbudivě mu pokynula.

„Cože?“ vyhrkl.

Dívka horlivé přikývla a její hezká tvář se rozzářila radostí. Schwartz musel proti své vůli přiznat, že je na ni příjemný pohled.

„Chcete, abych mluvil?“ zeptal se.

Muž se posadil k němu na postel a naznačil mu, aby otevřel ústa. „Ááá,“ řekl, a Schwartz opakoval: „Ááá.“ Muž mu přitom mnul prsty ohryzek.

„Co to děláte?“ vyhrkl nevrle Schwartz, když tlak na hrdlo povolil. „Překvapuje vás, že umím mluvit? Za koho mě máte?“

S ubíhajícími dny se Schwartz přece jenom něco dozvěděl. Ten muž se jmenoval doktor Shekt a byl to vůbec první člověk, kterého znal jménem od chvíle, kdy překročil hadrovou panenku. A tou dívkou byla Pola, jeho dcera. Schwartz s překvapením zjistil, že se nemusí holit. Vousy mu přestaly růst. To ho vylekalo. Rostly mu vůbec někdy?

Síla se mu rychle navracela. Dokázal se sám obléct, procházet se, a k jídlu mu už nedávali jenom kaši.

Utrpěl tedy ztrátu paměti? A oni ho léčili? Byl celý tento svět normální a přirozený, zatímco svět, o němž si myslel, že si ho pamatuje, jen výplodem postiženého mozku?

Nikdy ho nepouštěli ven z místnosti, dokonce ani na chodbu. Je tedy vězněm? Spáchal nějaký zločin?

Nikdo nemůže být opuštěnější než ten, kdo se ztratí v nekonečných, spletitých chodbách svého osamělého mozku, kde ho nikdo nemůže najít a zachránit. Nikdo není bezmocnější než ten, kdo ztratil paměť.Pola se bavila tím, že ho učila slova. Nijak ho nepřekvapovalo, jak snadno je chápe a ukládá do paměti. Pokud si vzpomínal, míval paměť všelijakou; zdálo se, že nyní funguje precizně. Za dva dny chápal jednoduché věty. Za tři se již domluvil.

Třetí den však překvapil sám sebe. Shekt ho učil čísla a dával mu příklady. Schwartz odpovídal, Shekt se díval na stopky a dělal si perem poznámky. Pak mu Shekt vysvětlil, co je to logaritmus, a zeptal se, kolik je logaritmus dvou.

Schwartz pečlivě volil slova. Měl dosud nedostatečnou slovní zásobu, a proto si pomáhal gesty. „Já-ne-říct. Odpověď-nečíslo.“

Shekt nadšeně přikývl a řekl: „Ne celé číslo. Ani jedno, ani druhé — část toho a část onoho.“

Schwartz pochopil, že Shekt potvrzuje jeho úsudek, že výsledkem není celé číslo, ale zlomek, a proto dodal: „Nula celá tři nula jedna nula tři — a další čísla.“

„Dost!“

Pak se dostavil úžas. Kde se v něm ta odpověď vzala? Byl si jist, že o logaritmech do této chvíle neslyšel, a přesto v okamžiku, kdy tu otázku dostal, znal odpověď. Netušil, jakým způsobem na ni přišel. Jako by měl v hlavě něco cizího, co ho využívalo jako reproduktor.

Nebo byl před ztrátou paměti matematikem?

Zjistil, že je neúnosně obtížné čekat ze dne na den. Cítil, že se musí dostat ven a tam někde najít odpověď. Pochopil, že když zůstane vězněm této místnosti, kde — jak si náhle uvědomil — není nic jiného než pokusný králík, nedozví se nic.

Příležitost se naskytla šestého dne. Začali mu možná až příliš důvěřovat, a Shekt za sebou jednou při odchodu nezamkl dveře. Tam, kde dveře obvykle dolehly tak, že mezeru mezi nimi a stěnou nebylo ani vidět, zůstala tentokrát půlcentimetrová škvíra. Počkal, jestli se Shekt nevrátí, a pak pomalu položil ruku nazářiči světélko, jak to dělávali oni. Dveře se lehce a tiše odsunuly.. Chodba byla prázdná.

A tak Schwartz utekl.

Nemohl tušit, že po celých šest dnů, které tam strávil, sledovali Ústav, pokoj i jeho osobně agenti Společenstva tradicionalistů.