ROZHOVOR S BLÁZNY?

Co se týče Arvardana, ten se staral jen o to, aby si udělal dovolenou. Jeho loď Hadonoš měla dorazit nejdřív za měsíc, a tak mohl celou tu dobu marnotratně strávit podle svých představ.

Šestého dne po příjezdu na Everest se rozloučil se svým hostitelem a nasedl na stratolet, největší proudové letadlo Pozemské letecké dopravní společnosti, který letěl z Everestu do hlavního města Země, Washennu.

Úmyslně dal přednost běžné lince před rychlým vznášedlem, které mu nabídl Ennius, neboť ho jako cizince a archeologa přirozeně zajímalo, jak na takové planetě žijí obyčejní lidé.A měl ještě jeden důvod. Pocházel ze sektoru Sirius, vyhlášeného svou povzneseností nad všechny ostatní v Galaxii. Předsudky vůči Zemi tam měly hluboké kořeny. Proto si rád namlouval, že on sám jim nepodlehl. Jako vědec, jako archeolog si to nemohl dovolit. Přesto Pozemšťany chápal jako karikatury a slovo Pozemšťan mu připadalo neslušné. Avšak skutečné předsudky mu byly cizí.

Aspoň si to myslel. Kdyby se například nějaký Pozemšťan chtěl připojit k jeho expedici a cokoli pro něho dělat — a kdyby měl potřebné vzdělání a schopnosti — přijal by ho. Tedy, kdyby měl místo. A kdyby to ostatním členům expedice příliš nevadilo. V tom byl háček. Obvykle měli námitky jeho spolupracovníci — a s tím nic nenadělal.

Zamyslel se. Dnes by mu určitě nevadilo, kdyby měl s nějakým Pozemšťanem jíst nebo nocovat, kdyby to jinak nešlo — a za předpokladu, že by to byl přijatelně čistý a zdravý Pozemšťan. Vlastně by se k němu ve všech směrech choval stejně jako ke všem ostatním. Ale stále by si uvědomoval, že Pozemšťan je Pozemšťan. Tomu by nezabránil. To byl důsledek dětství, prožitého v atmosféře zaslepenosti tak úplné, že byla téměř nepostřehnutelná, a tak přirozené, že mu její axiomy připadaly přija-telné. Uvědomil si ji, až když z ní vyšel a ohlédl se.

Teď měl možnost vyzkoušet sám sebe. V letadle měl kolem sebe samé Pozemšťany, a nic zvláštního necítil. Snad jen jakési sebevědomí.

Rozhlédl se po nenápadných, normálních obličejích spolucestujících. Jako Pozemšťané měli být jiní, ale rozeznal by je od normálních lidí, kdyby je potkal v davu? Asi ne. A ženy nevypadaly špatně… Svraštil čelo. I snášenlivost musí mít určité hranice. Sňatek s Pozemšťankou, to bylo něco, co si nedokázal představit.

Letadlo mu připadalo malé a konstrukčně zastaralé. Létalo sice na atomový pohon, ale způsob jeho využití měl k účinnostidaleko. Pohonná jednotka byla například špatně odstíněna. Vzápětí Arvardana napadlo, že rozptýlené záření gama ani vysoká neutronová hustota v ovzduší asi Pozemšťanům nevadí tolik jako ostatním.

Pak ho upoutalo něco jiného. Z temných, nachových výšin stratosféry vypadala Země nádherně. Pod ním se v oparu rozplývaly obrovské plochy barvy pouště, tu a tam zastíněné mraky ozářenými sluncem. Letící stratolet nechával zvolna za sebou ustupující, měkkou a nezřetelnou hranici tmy, z jejíchž stínů vycházelo záření radioaktivních oblastí.

Náhle zaujal jeho pozornost smích spolucestujících. Zdálo se, že je určen dvojici starších, dobře vypadajících a usměvavých lidí.

„Co se děje?“ zeptal se souseda.

Ten se na okamžik přestal smát a odvětil: „Jsou svoji čtyřicet let a vydali se na Velkou cestu.“

„Velkou cestu?“

„No přece kolem světa.“

Starší muž, zardělý radostí, se výřečně svěřoval se svými zážitky a dojmy. Manželka mu tu a tam skákala do řeči a opravovala ho v naprosto nepodstatných maličkostech, ale náladu to ani jednomu neubíralo. Všichni jim napjatě naslouchali, a Arvardanovi se zdálo, že Pozemšťané jsou stejně vřelí a živí jako všichni ostatní obyvatelé Galaxie.

A pak se kdosi zeptal: „A kdy vás čeká šedesátka?“

„Asi za měsíc,“ zazněla pohotová, veselá odpověď. „Šestnáctého listopadu.“

„Doufám, že budete mít hezky,“ řekl ten, který se ptal. „Když na tátu přišla šedesátka, lilo jako z konve. Od té doby tak nepršelo. Jel jsem s ním — to víte, v takový den člověk potřebuje společnost — a on si na len déšť pořád stěžoval. Měli jsme otevřenou dvojkolku a promokli jsme na kůži. Poslyš, řekl jsem mu, nechápu, nač si stěžuješ? Já budu muset jet zpátky!“ Všichni se hlasitě rozesmáli, i párek oslavenců se bez váhání přidal. Arvardan však cítil, jak se ho zmocňuje hrůza, když si s nepříjemnou úzkostí začal uvědomovat smysl hovoru.

Zeptal se svého souseda: „Ta šedesátka, o které je řeč, to bude asi eutanazie, že? Chci říct, že je člověk odstraněn, když dosáhne šedesátých narozenin.“

Hlas se mu jaksi zadrhl, když jeho soused polkl poslední záchvěvy smíchu a přeměřil si ho dlouhým, podezíravým pohledem. „No a co jiného by to mělo být?“ odfrkl posléze.

Arvardan udělal rukou neurčité gesto a chabě se usmál. Ten zvyk znal, ale jen teoreticky. Jako něco, o čem se píše v knihách, něco, o čem polemizují vědecké práce. Až nyní na něho dolehlo, že se týká živých lidí a že muži a ženy, co jsou kolem něho, nepřežijí podle místní zvyklosti šedesátku.

Jeho soused si ho nepřestával prohlížet. „Člověče, odkud jste? Tam u vás šedesátku neznáte?“

„My říkáme, že přišel čas,“ odvětil nejistě Arvardan. „Já jsem odtamtud.“ Ukázal palcem přes rameno. Teprve po další čtvrtminutě jeho soused svůj pronikavý, tázavý pohled odvrátil.

Arvardanovi se zachvěly rty. Místní byli podezíraví. Aspoň v tom se karikatury nemýlily.

Starší muž opět promluvil. „Ona půjde se mnou,“ kývl na svou rozveselenou ženu. „Měla by ještě tři měsíce, ale myslí si, že nemá smysl čekat, že můžeme jít spolu. Není to tak, babulko?“

„Ale jistě,“ přisvědčila a rozesmála se. „Všechny naše děti mají své rodiny a domovy. Byla bych pro ně jenom přítěží. A stejně bych bez svého starého neměla ze života radost — tak prostě odejdeme spolu.“

Poté snad všichni pasažéři začali vypočítávat, kolik času jim ještě zbývá, a několik manželských párů, kterých se to týkalo, přivedlo přepočítávání měsíců na dny k vášnivým debatám.Jeden drobný muž v přiléhavém obleku a s neústupným výrazem rozhodně prohlásil: „Zbývá mi přesně dvanáct let, tri měsíce a čtyři dny. Dvanáct let, tři měsíce a čtyři dny. Ani o den víc, ani o den míň.“

Vzápětí někdo logicky dodal: „Jestli ovšem nezemřete dřív.“

„Nesmysl,“ ohradil se človíček okamžitě. „Nemám v úmyslu zemřít dřív. Vypadám snad na to? Budu žít dvanáct let, tři měsíce a čtyři dny, a ať to někdo zkusí popřít.“ A zatvářil se bojovně.

Štíhlý mladík vytáhl z úst dlouhou, frajerskou cigaretu a ponuře pronesl: „Dobře těm, kteří si to dovedou spočítat na dny. Je spousta Udí, kteří svůj čas přežívají.“

„To je pravda,“ přidal se další, a hned začali přikyvovat všichni. Zažehnuté rozhořčení začalo doutnat.

„Nemám nic proti muži nebo ženě,“ pokračoval mladík, prokládaje výdechy cigaretového kouře složitými pohyby, jimiž odklepával popel, „kteří se po narozeninách rozhodnou ještě počkat na nejbližší zasedání Rady, obzvlášť když jim zbývá dodělat nějakou práci. Jde mi o ty zbabělce a parazity, kteří se snaží přežít až k příštímu sčítání a ujídají z krajíce další generaci…“ Zatvářil se, jako by ho to skutečně pobuřovalo.

Arvardan se odvážil k nesmělé otázce: „Není snad věk každého zaregistrován? Nemohou přežít narozeniny o mnoho, ne?“

Rozhostilo se všeobecné mlčení, prostoupené nemalým pohrdáním bláhovým idealismem, který právě zazněl. Posléze se ozval další muž, diplomaticky, jako by se snažil hovor na toto téma ukončit. „Podle mě stejně nemá smysl žít déle než do šedesáti.“

„Když jsi farmář, tak ne,“ vyhrkl rázně další. „Po půlstoletí dřiny na polích bys musel být blázen, kdybys nebyl rád, že to končí. Ale co úředníci a obchodníci?“ Konečně i postarší muž, jehož čtyřicátým výročím svatby celá diskuse začala, vyslovil svůj názor. Snad mu dodalo odvahy to že zanedlouho bude mít sám šedesátku na krku a nemá proto co ztratit.

„Víte,“ začal, „to záleží na tom, jaké máte známosti.“ A spiklenecky mrkl. „Já znal chlapíka, kterému bylo šedesát rok po sčítání v roce 810, a žil, dokud na něho nepřišli při sčítání o deset let později. Bylo mu devětašedesát, když odešel. Devětašedesát! Představte si to!“

„Jak se mu to povedlo?“

„Měl nějaké peníze, a jeho bratr byl ve Společenstvu tradicionalistů. S takovou kombinací se dá ledacos.“

Jeho slova se setkala se souhlasným mručením.

„Poslyšte,“ ozval se důrazně mladík s cigaretou, „to já měl strýčka, který přežil o rok — jen o rok. Byl to takový ten sobec, kterému se odejít nechce, znáte to. Na ostatní nehledí… Já jsem o tom nevěděl, jinak bych ho ohlásil, vážně, protože člověk má odejít, když přijde jeho čas. Je to čestné vůči další generaci. Nakonec na něho stejně přišli, a já jsem se to dozvěděl až tehdy, když si nás s bratrem předvolalo Bratrstvo a ptali se nás, proč jsme ho nenahlásili. Řekl jsem jim, hergot, vždyť já o tom nevěděl, nikdo z rodiny to nevěděl. Řekl jsem jim, že jsme ho deset let neviděli. Starý to potvrdil. Ale stejně nám napařili pokutu pět set kreditů. Tak to chodí, když nemáte styky.“

Výraz znepokojení na Arvardanově obličeji se prohloubil. Co to bylo za šílence, že přijímali smrt takovým způsobem a že opovrhovali svými přáteli a příbuznými, kteří se jí snažili vyhnout? Neocitl se náhodou v letadle, které převáží blázny někam do ústavu — nebo na eutanazii? Nebo to byli normální Pozemšťané?

Soused se na něho znovu zamračil a vytrhl ho z úvah. „Člověče, jak jste to myslel, odtamtud?“

„Prosím?“

„Ptal jsem se, odkud jste. Řekl jste odtamtud. Kde to je odtamtud? Rozumíte?“

Arvardan zjistil, že na něm najednou všichni visí pohledem a že jim v očích blýská podezření. Považovali ho snad za člena Společenstva tradicionalistů? Zeptal se jako nějaký agent provocateur?

Aby předešel zášti, upřímně vyhrkl: „Já nejsem odnikud ze Země. Jsem Bel Arvardan z Baronnu v sektoru Sirius. A kdo jste vy?“ dodal a podal sousedovi ruku.

Účinek byl stejný, jako kdyby doprostřed letadla hodil atomový granát.

Počáteční tichou hrůzu na všech tvářích rychle vystřídalo nepřátelství. Muž, který seděl vedle něho, toporně vstal a přesedl si jinam, i když se tam dva cestující museli přitisknout k sobě, aby mu udělali místo.

Všichni se dívali jinam. Náhle měl kolem sebe kruh zad Vzedmula se v něm vlna rozhořčení. A tak se zachovali k němu Pozemšťané! On jim přátelsky podal ruku. On, Sirian, se snížil k rozhovoru s nimi, a oni jím opovrhli!

Stálo ho to hodně úsilí, ale zklidnil se. To jen dokazovalo, že rasová nesnášenlivost nepůsobí nikdy jednostranně, že nenávist plodí zase nenávist.

Najednou si uvědomil, že se vedle něho někdo posadil, a nasupeně se k němu obrátil. „Co je?“

Byl to ten mladík s cigaretou. Právě si zapaloval další. „Nazdar,“ řekl. „Já jsem Creen… Těmi idioty se nenechte otrávit“

„Nikdo mě neotravuje,“ odsekl Arvardan. Neměl z nového společníka žádnou radost a neměl náladu na útěchu od Pozemšťana.

Avšak Creen neměl průpravu, která by mu umožnila vnímat náznaky. Několikrát mocně potáhl z cigarety, aby se rozhořela a sklepl popel přes opěrku do středové chodbičky.Jsou to maloměšťáci!“ zašeptal pohrdavě.

„Farmářská sebranka… Chybí jim galaktický rozhled. Nevšímejte si jich… Věnujte se mně. Já vyznávám jinou filozofii. Žij a nech žít, to říkám já. A proti cizákům nic nemám. Jestli se ke mně chtějí chovat slušně, budu se slušně chovat já k nim. Vždyť, hergot, oni nemůžou za to, že jsou cizáci, stejně jako já nemůžu za to, že jsem Pozemšťan. No nemám pravdu?“ A poplácal Arvardanovi familiárně po zápěstí.

Arvardan přikývl, ale při doteku mu naskočila husí kůže. Stýkat se s člověkem, kterého mrzelo, že mu utekla příležitost uspíšit smrt svého strýce, mu nebylo nijak příjemné, bez ohledu na jeho planetární původ.

Creen se zaklonil. „Máte namířeno do Chica? Jakže se jmenujete? Albadan?“

„Arvardan. Ano, letím do Chica.“

„Já tam bydlím. Je to nejskvělejší město na Zemi. Zdržíte se dlouho?“

„Možná. Zatím nemám žádné plány.“

„Aha… Doufám, že se neurazíte, když řeknu, že mi padla do oka vaše košile. Mohl bych se podívat zblízka? Ta je ze Siria?“

„Ano, je.“

„Výborný materiál. Něco takového se na Zemi nesežene… Hele, kamaráde, nemáte s sebou náhodou jednu takovou navíc? Zaplatil bych, kdybyste ji chtěl prodat. Je to bomba.“

Arvardan odmítavě zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ale nemám s sebou moc oblečení. Chci si je koupit tady na Zemi, až budu potřebovat.“

„Dám padesát kreditů,“ nabídl Creen. Odmlčel se. Pak rozmrzele dodal: „To je dobrá cena.“

„Výborná,“ uznal Arvardan. „Jenže, jak jsem řekl, žádné košile na prodej nemám.“

„Co se dá dělat…“ pokrčil rameny Creen. „Asi se chcete na Zemi nějaký čas zdržet, že?“

„Možná.“

„V čem podnikáte?“

Archeolog nechal podrážděnost vyplout na povrch: „Podívejte, pane Creene, jestli vám to nevadí, jsem trochu unaven a rád bych si zdřímnul. Vyhovuje vám to?“

Creen se zamračil. „Co je to s váma? U vás se k ostatním nechováte slušně? Já se jenom slušně ptám, nemusíte se hned štětit.“

Rozhovor, dosud vedený téměř šeptem, náhle zesílil málem do křiku. Arvardan se opět stal terčem nepřátelských pohledů. Stiskl rty tak, že se z nich stala tenká přímka.

Říkal jsem si o to, povzdychl si. Nemusel se do takové situace dostat, kdyby se od začátku držel zpátky, kdyby necítil nutnost holedbat se tolerancí a nevnucovat ji lidem, kteří o ni nestáli.

„Pane Creene, nežádal jsem vás, abyste si ke mně sedal, a nebyl jsem na vás neslušný,“ prohlásil vyrovnaně. „A opakuji, že jsem unaven a rád bych si odpočinul. Myslím si, že na tom není nic nenormálního.“

„Poslyšte…“ Mladík vstal, prudkým gestem zahodil cigaretu a ukázal na něho prstem. „Nemusíte se ke mně chovat, jako bych byl pes. To známe, tyhle prašivé cizáky. Přiletíte si, máte hubu plnou vznešených řečí, ale jste netýkavky a myslíte si, že po nás můžete šlapat. Ale my to nemusíme snášet, víte. Jestli se vám tady nelíbí, vraťte se tam, odkud jste přišel. Řekněte ještě něco, a vysvětlím vám to jinak. Myslíte si, že se vás bojím?“

Arvardan otočil hlavu a civěl strnule z okna.

Creen si beze slova šel sednout na své místo. Letadlo opět naplnil bzukot hovoru, ale Arvardan ztratil zájem. Spíš cítil než viděl ostré, jedovaté pohledy, které po něm cestující vrhali.

Zbytek cesty strávil mlčky a sám.

Byl rád, když přistáli v Chicu. Musel se usmát, když to nejskvělejší město na Zemi poprvé spatřil ze vzduchu, nicméně vesrovnání s dusnou, nepřátelskou atmosférou v letadle znamenalo obrovskou úlevu.

Dohlédl na vyložení svých zavazadel a nechal je přenést do dvoukolového taxi. Tam aspoň bude jediným cestujícím, a dá-li si pozor a nebude s řidičem mluvit víc, než bude nutné, sotva se dostane do potíží.

„Státní rezidence,“ řekl řidiči, a rozjeli se.

Tak vstoupil Arvardan poprvé do Chica. Bylo to ve stejný den, kdy Joseph Schwartz uprchl ze svého pokoje v Ústavu jaderného výzkumu.

Creen se díval za Arvardanem, jak odjíždí, a zatrpkle se usmíval. Vyndal malý zápisník a mezi jednotlivými šluky z cigarety se do něj pozorně zadíval. Tentokrát toho z cestujících moc nevytáhl, nezabrala ani historka se strýcem, s kterou dřív často slavil úspěch. Jistě, ten starý si postěžoval, že kdosi žil déle, a obviňoval tradicionalisty. To by se dalo posuzovat jako pomlouvání Bratrstva. Jenže tomu paprikovi bude za měsíc šedesát. Nemá cenu ho zapisovat.

Issac Asimov Obrázek na obloze

Ale ten cizák, to je něco jiného. S potěšením si přečetl záznam: „Bel Arvardan, Baronn, sektor Sirius — zájem o šedesátiny — nesdílný, pokud jde o jeho záměry — přílet do Chica 12. října osobní linkou v 11 hodin místního času — silný protipozemský postoj.“

Tentokrát asi ulovil něco velkého. Chytat za slovo nespokojence, kterým tu a tam něco uklouzlo, byla nuda, ale něco takového mohlo stát za to. Bratrstvo obdrží jeho zprávu ani ne za půl hodiny.

Pomalu opustil letiště.