CESTY SE SBÍHAJÍ V CHICU

Doktor Shekt snad podvacáté listoval hromádkou svých posledních poznámek. Vzhlédl, když do pracovny vstoupila Pola, oblečená v laboratorním plášti. Zamračila se.

„Tati, ty jsi ještě nejedl?“

„Cože? Ale jistě… Co je to?“

„To je oběd. Nebo spíš byl. Naposledy jsi měl snídani. Jaký má smysl, že ti kupuji a nosím jídlo sem, když ho nesníš? Budeš si muset chodit domů.“

„No tak, nerozčiluj se. Já to sním. Víš, že nemohu přerušit důležitý experiment vždy, když tě napadne, že bych měl jíst. “Nálada se mu opět vrátila, když jedl zákusek. „To bys nevěřila co je ten Schwartz zač,“ poznamenal. „Už jsem ti říkal o jeho lebečních švech?“

,Že jsou primitivní? Tos říkal.“

„Jenže to není všechno. Má dvaatřicet zubů, tři stoličky po obou stranách, nahoře i dole, z toho jednu falešnou, která musí být dělaná podomácku. Aspoň jsem ještě neviděl můstek, který není přichycen k čelisti, ale drží na kovových hrotech, zaháknutých o sousední zuby… Vidělas vůbec někdy někoho s dvaatřiceti zuby?“

„Obvykle lidem zuby na potkání nepočítám, tati. Kolik jich má správně být — dvacet osm?“

„Jistě… A to ještě není všechno. Včera jsme ho podrobili internímu vyšetření. Co si myslíš, že jsme zjistili?… Hádej!“

„Střeva?“

„Polo, ty mě chceš rozčilit, ale já se nenechám. Nemusíš hádat. Řeknu ti to. Schwartz má červovité slepé střevo, devět centimetrů dlouhé a otevřené. Při Galaxii, to nemá obdoby! Konzultoval jsem to s lékařskou fakultou — samozřejmě s velkou obezřetností — slepá střeva prý nebývají delší než dva centimetry a nikdy nejsou otevřená.“

„A co přesně to znamená?“

„Že ten člověk je úplný anachronismus, živá zkamenělina.“ Vstal a rychlými kroky přešel ke stěně a zase zpátky. „Něco ti řeknu, Polo. Myslím si, že bychom Schwartze neměli propustit. Je to příliš vzácný jedinec.“

„Ale, tati,“ namítla Pola, „to nemůžeš udělat. Slíbils tomu farmáři, že ho vrátíš, a to musíš už kvůli Schwartzovi. Je tu nešťastný.“

„Nešťastný! Vždyť se k němu chováme, jako by to byl bohatý cizinec.“

„A jaký je v tom rozdíl? Je to člověk, který je zvyklý na farmu a na svou rodinu. Prožil tam celý život. A teď přijde takový děsivý zážitek — bolestivý, pokud vím — a hlava mu najednou myslí úplně jinak. Nemůžeš očekávat, že to pochopí. Musíme hledět na jeho lidská práva a vrátit ho rodině.“

„Ale, Polo, v zájmu vědy…“

„Řeči! Co je mi po zájmech vědy? Myslíš, že Bratrstvo bude mít radost, až se dozví o tvých neschválených pokusech? Myslíš si, že jim záleží na zájmu vědy? Chci ti jenom říct, abys myslel na sebe, když už nemyslíš na Schwartze. Čím déle si ho tu necháš, tím větší je riziko, že tě přistihnou. Zítra večer ho pošli domů, jak jsi původně zamýšlel, rozumíš? — A teď se půjdu podívat, jestli Schwartz před večeří něco nepotřebuje.“

Neuplynulo snad ani pět minut a vrátila se, rozrušená a bledá jako křída. „Tati, on zmizel!“

„Kdo zmizel?“ zeptal se nechápavě.

„Schwartz!“ vykřikla a neměla daleko k slzám. „Určitě jsi zapomněl zamknout dveře, když jsi odcházel.“

Shekt vyskočil a musel se opřít, aby neztratil rovnováhu. „Jak je to dlouho?“

„Nevím. Ale moc dlouho to být nemůže. Kdys tam byl naposledy?“

„Ani ne před čtvrthodinou. Byl jsem tady tak dvě minuty, než jsi přišla.“

„V tom případě,“ rozhodla se, „se podívám ven. Třeba se bude potloukat někde kolem. Ty zůstaň tady! Jestli ho někdo sebere, nemusí ho spojovat s tebou. Rozumíš?“

Shektovi nezbývalo než přikývnout.

Joseph Schwartz zjistil, že se mu nijak neulevilo, když vyměnil uzavřený prostor nemocničního vězení za širé město kolem. Nenamlouval si, že má nějaký plán. Věděl, a věděl to dobře, že jenom improvizuje.

Pokud ho vedl nějaký racionální impulz (jiný než touha vyměnit nečinnost za jakoukoli činnost), byla to naděje, že se nějakému náhodnému zážitku podaří oživit jeho zrádnou paměť. Nabyl totiž přesvědčení, že trpí ztrátou paměti.

Avšak při prvním pohledu na město ztratil odvahu. Schylovalo se k večeru a sluneční paprsky dodávaly všemu kolem mléčně bílý odstín. Budovy vypadaly jako z porcelánu, stejně jako ta farmářská usedlost, na kterou poprvé narazil.

Něco v nitru mu říkalo, že města by měla být hnědá a červená. A mnohém špinavější. To věděl určitě.

Šel pomalu. Věděl, že organizované pátrání po něm nevyhlásí. Věděl to, i když nevěděl odkud. Avšak během posledních několika dnů zjistil, že je stále citlivější na atmosféru, že dokáže situaci kolem sebe vycítit. Byla to jedna ze zvláštností, která se stala jeho mozku, když… když…

Myšlenka se kamsi vytratila.

Připadalo mu, že v nemocničním vězení převládala atmosféra tajemství, tajemství prosyceného strachem. Proto ho nebudou pronásledovat veřejně. Věděl to. Jak to mohl vědět? Že by ta podivná duševní aktivita nějak souvisela s projevy ztráty paměti?

Přešel další křižovatku. Kolových vozidel se po ulicích pohybovalo jen málo. Chodci byli — prostě chodci. Šaty, které měli na sobě, mu připadaly směšné: beze švů, bez knoflíků, pestrobarevné. Ale teď měl takové na sobě i on. Říkal si, kde asi skončily jeho staré šaty, ale pak si řekl, jestli takové šaty, jaké si pamatoval, vůbec kdy měl. Je obtížné si být něčím jist, jakmile jednou začnete o své paměti zásadně pochybovat.

Avšak svou manželku a děti si pamatoval velice jasně, ty si přece nemohl vymyslet. Zastavil se uprostřed chodníku, aby opět nabyl duševní rovnováhu. Možná si pamatoval, jen zkresleně, některé skutečné lidi, které v této neskutečně vypadající, realitě toužil hledat.Lidé do něho vráželi, občas někdo zabručel něco nepřívětivého. Znovu se dal do kroku. Náhle si uvědomil, že má nebo brzy bude mít hlad, a přitom je bez peněz.

Rozhlédl se. Nic, co by se podobalo restauraci, neviděl. Ale podle čeho se měl orientovat? Znaky nedokázal přečíst.

Začal nahlížet do obchodů, které míjel… A pak objevil místnost, v jejíž jedné části stály stolky. U jednoho seděli dva muži a u dalšího jeden. Všichni jedli.

Aspoň to se nezměnilo. Ti, co jedli, žvýkali a polykali.

Vstoupil dovnitř a na okamžik strnul úžasem. Nebyl tam žádný pult, nikde se nepřipravovala jídla, po kuchyni ani památky. Vcházel s představou, že si jídlo odpracuje například umýváním nádobí — jenže se neměl s kým domluvit.

Dodal si odvahy a přistoupil k večeřící dvojici. Ukázal na jídlo a vyhrkl: „Jídlo! Kde? Prosím.“

Překvapeně k němu zvedli oči. Jeden z nich začal plynně, ale zcela nesrozumitelně hovořit a poklepal na malou konstrukci na konci stolu poblíž stěny. Druhý se netrpělivě přidal.

Schwartz sklopil oči. Chtěl odejít, otočil se, a vtom ho čísi ruka uchopila za rukáv…

Granz si Schwartze všiml, ještě když z něho bylo vidět pouze buclatou, dychtivou tvář za oknem.

„Co ten člověk chce?“ řekl.

Messter, který seděl naproti němu, zády k ulici, se otočil, podíval se, pokrčil rameny a neřekl nic.

„Jde sem,“ poznamenal Granz, a Messter utrousil: „A co má být?“

„Nic. Jen konstatuju.“

Jenže nově příchozí krátce poté, co se chvíli bezmocně rozhlížel, k nim přistoupil, ukázal na jejich dušené hovězí a s podivným přízvukem vyhrkl: „Jídlo! Kde? Prosím.“Granz vzhlédl. „Jídlo tady je, kamaráde. Jen zaparkuj na sesli u nějakého stolku a zmáčkni jídlomat. Jídlomat! Ty nevíš, co to je jídlomat? — Podívej na toho idiota, Messtere. Hledí na mě jako mi nerozume! ani slovo. — Hej, kámo, to je tohle, podívej. Hodíš tam minci a můžeš dlabat, chápeš?“

„Nech ho,“ zabručel Messter. „Je to jenom pobuda, co tady žebrá.“

„Hej, počkej.“ Granz popadl Schwartze, který se hotovil odejít, za rukáv. Pak prohodil k Messterovi: „Dokosmu, ať se nají. Stejně má šedesátku na krku. To je to nejmenší, co pro něho můžu udělat. — Hej, kámo, máš peníze? — To snad není pravda, on pořád ještě nechápe. — Peníze, kámo, peníze! Tohle…“ Vytáhl z kapsy lesklý půlkredit a vyhodil jej do vzduchu, kde se zatřpytil.

„Máš?“

Schwartz zvolna zavrtěl hlavou.

„Tak si dej na mě!“ Schoval půlkredit do kapsy a podal mu podstatně menší mincí.

Schwartz si ji váhavě vzal.

„No tak. Nestůj jako váza. Hoď ji do jídlomatu. Sem.“

Schwartz najednou pochopil. Na jídlomatu bylo několik otvorů na mince různé velikosti a řada knoflíků u mléčně bílých obdélníčků, na nichž bylo napsáno něco, co nedokázal přečíst. Ukázal na jídlo na stole, přejel ukazováčkem po knoflících a tázavě zvedl obočí.

„Aha, sendvič mu nestačí,“ poznamenal zlostně Messter. „Roste nám tady třída nóbl vandráků. Dělat jim pomyšlení se nevyplácí, Granzi.“

„Co se dá dělat, přijdu o dalších pětaosmdesát centů. Stejně je zítra výplata… Tu máš,“ řekl Schwartzovi. Sám zasunul mince do jídlomatu a z výklenku ve stěně vytáhl širokou kovovou mísu.,A teď si to odnes k jinému stolu… A ten deseťák si nech. Kup si za něj kafe.“Schwartz si dychtivě odnesl mísu k sousednímu stolu. Lžíce byla připevněna k boku poklopu jakousi průhlednou páskou, která tiše praskla, když na ni přitlačil nehtem. V tom okamžiku se víko mísy ve švů rozpojilo a stočilo.

Na rozdíl od jídla, které měli oni, bylo to jeho studené, ale to mu nevadilo. Až asi za minutu si všiml, že se jídlo ohřívá a mísa je najednou na dotek horká. Polekaně přestal jíst a čekal.

Z omáčky se začalo kouřit, pak chvilku slabě vařila, a když přijatelně vychladla, dojedl zbytek.

Granz a Messter tam ještě seděli, když odcházel. I ten třetí muž, kterého si nevšímal.

Jenže si nevšiml ani drobného muže, který se mu od okamžiku, kdy opustil Ústav, nenápadně držel v patách.

Bel Arvardan se osprchoval, převlékl a s novým elánem se vrátil k původnímu záměru — pozorovat tu lidskou zvířenu, rod Pozemšťanů, v jejich přirozeném prostředí. Počasí bylo příjemné, vánek osvěžující, samotná vesnice — pardon, město — zářivá, klidná, čistá.

Nebylo to tak zlé.

Nejdříve do Chica, řekl si. Největší sbírka Pozemšťanů na planetě. Pak Washenn, místní metropole. Senloo! Senfran! Bonair! — Cestu po západních kontinentech, kde žila většina z řídce roztroušené pozemské populace, si naplánoval tak, aby měl na každé místo dva tři dny času a stihl se vrátit do Chica v době, kdy měla dorazit loď s jeho expedicí.

Bude to poučné, sliboval si.

K večeru zašel v Chicu do jídlomatu, kde se při jídle stal svědkem malého výstupu mezi dvěma Pozemšťany, kteří přišli krátce po něm, a zavalitým, starším mužem, který vešel jako poslední. Přihlížel nezaujatě a bez zvláštní pozornosti, bral ten výstup jako protiklad k nepříjemnému zážitku z letadla. Ti dva u stolu byli patrně řidiči aerotaxíků, a přestože nepatřili k bohatým, dokázali pomoci.

Žebrák odešel, a Arvardan ho po dvou minutách následoval.

Pracovní den končil a na ulicích bylo o poznání živěji.

Na poslední chvíli uskočil, aby nevrazil do mladé dívky.

„Promiňte,“ omluvil se.

Dívka měla na sobě bílý oděv, jednoduchým střihem připomínající nemocniční stejnokroj. To, že do sebe málem narazili, jí zřejmě zcela uniklo. Tvářila se ustaraně, rozhlížela se kolem a viditelně byla myšlenkami někde úplně jinde. To vysvětlovalo situaci.

Lehce jí položil ruku na rameno. „Mohu vám nějak pomoci, slečno? Stalo se vám něco?“

Zastavila se a spočinula na něho překvapeným pohledem. Arvardan se přistihl, že si pozorně prohlíží její hnědé vlasy, tmavé oči, vysoké lícní kosti a malou bradu, štíhlý pas a elegantní držení těla, a odhaduje, kolik jí může být. Dospěl k závěru, že devatenáct až jedenadvacet. A zjistil, že pomyšlení na její pozemský původ dodává přitažlivosti tohoto drobného ženského stvoření zvláštní pikantnosti.

A ona si ho také stále prohlížela. Když nakonec promluvila, jako by jí právě došly síly. „Vždyť to stejně nemá smysl. Nedělejte si se mnou starosti, prosím. Není rozumné očekávat, že člověk někoho najde, když nemá tušení, kam mohl jít.“ Nahrbila se zklamáním a do očí jí vhrkly slzy. Pak se narovnala a zhluboka se nadechla. „Neviděl jste tu náhodou silnějšího muže, vysokého tak metr šedesát, oblečeného v zelenobílém, bez klobouku, skoro plešatého?“

Arvardan na ni užasle pohlédl. „Co? Říkáte v zelenobílém? — Ne, to není možné… Poslyšte, nemá ten muž, kterého hledáte, potíže s vyjadřováním?“

„Ano, má. To ano. Tak vy jste ho viděl?“

„Ani ne před pěti minutami tu jedl se dvěma muži… Tam s těmi. — Poslyšte, vy dva,“ kývl na taxikáře.

Granz si pospíšil: „Taxík, pane?“

„Ne, ale jestli té mladé dámě řeknete něco o tom chlapíkovi, se kterým jste jedli, vyděláte si taky.“

Granz se zarazil a zatvářil mrzutě. „Rád bych vám pomohl, ale viděl jsem ho poprvé v životě.“

Arvardan se obrátil k dívce. „Podívejte, slečno, určitě nemohl odejít směrem, kterým jste přišla vy, protože to byste si ho všimla. A nemůže být daleko. Měli bychom jít směrem na sever, Poznám ho, jestli ho uvidím.“

Pomoc jí nabídl bez uvažování, i když se impulzivně zpravidla nechoval. Přistihl se, že se na ni usmívá.

„Co provedl, slečno?“ ozval se náhle Granz. „Snad neporušil nějakou zvyklost?“

„Ne, to ne,“ odpověděla spěšně. „Je jenom trochu nemocný, nic víc.“

Messter se za nimi díval, když odcházeli. „Trochu nemocný?“ Narazil si na hlavu čepici se štítkem a zamyšleně se poškrábal na bradě. „Co na to říkáš, Granzi — trochu nemocný?“

Chvíli si svého společníka úkosem prohlížel.

„Co to do tebe vjelo?“ zeptal se nervózně Granz.

„Nic. Jenomže teď je špatně zase mně. Ten chlap určitě utekl z nemocnice. To byla sestra, která ho hledala. A byla dost vyplašená. Proč by byla vyplašená, kdyby byl jenom trochu nemocný? Sotva mluvil a skoro nevnímal. Toho sis snad všiml, ne?“ Granzovi se v očích náhle objevil úlek. „Myslíš, že má horečku?“

„To si piš, že má radiační horečku — a je fuč. Byl skoro až u nás. Z toho nekouká nic dobrého…“Najednou se u nich objevil hubený mužíček s pichlavýma očima a naříkavým hlasem. Jako by vyrostl ze země. „Co to slyším, pánové? Kdo má radiační horečku?“

Dostalo se mu nevlídného přijetí. „A kdo jste vy?“

„Jo,“ vyhrkl ostře. „To byste rádi věděli, co? Tak aby bylo jasno, jsem kurýr Bratrstva.“ Blýskl odznakem, který měl na vnitřní klopě saka. „Jménem Společenstva tradicionalistů chci vědět, co měly znamenat ty řeči o radiační horečce.“

Já nic nevím,“ hájil se polekaně Messter. „Byla tu jakási sestra a hledala nemocného. A tak mě napadlo, že by mohl mít radiační horečku. To snad není proti zvyklostem, ne?“

„Cože! Vy chcete mě poučovat o zvyklostech? Hleďte si svého a starosti o zvyklostech přenechte mně.“

Mužík si zamnul ruce, rychle se rozhlédl a spěšně zamířil na sever.

„Támhle je!“ vykřikla Pola a horečně uchopila svého společníka za loket. Uspěli rychle, bez námahy a náhodně. Ten, koho hledali, se zničehonic objevil před vchodem do samoobslužného obchodního domu, snad tři bloky od jídlomatu.

„Vidím ho,“ zašeptal Arvardan. „Zůstaňte tady, půjdu za ním sám. Kdyby si vás všiml a zmizel v davu, už ho nenajdeme.“

Sledování pokračovalo jako v tíživém snu. Návštěvníci obchodního domu byli jako tekutý písek, který dovede svou oběť pomalu — nebo naopak rychle — pohltit, dokonale skrýt, nečekaně vyvrhnout a přichystat překážky, které není možné překonat. Dav jako by se řídil vlastním zlomyslným vědomím.

Arvardan visel na Schwartzovi očima, jako by ho držel na udici, a opatrně obešel pult. Pak natáhl ruku a pevně ho chytil.

Schwartz vyhrkl cosi nesrozumitelného a pokusil se vyškubnout. Z Arvardanova sevření by se však nevyprostili mnohem silnější než Schwartz. Usmál se a klidným hlasem, určeným náhodným, zvědavým kolemjdoucím, řekl: „Nazdar, tebe jsem neviděl, ani nepamatuju. Jak se máš?“

To nebylo ode mě moc chytré, napadlo ho, když muž začal cosi blábolit, ale to už u nich stála Pola.

„Schwartzi,“ zašeptala, „pojďte s námi.“

Schwartz se na okamžik vzepřel, pak se vzdal.

„Já — jít — s — vámi,“ hlesl, ale jeho slova přehlušil v náhlý řev z reproduktorů.

,Pozor! Pozor! Pozor! Žádáme všechny zákazníky, aby spořádaně odešli východem na Pátou ulici. Strážnému u vchodu se prokažte identifikační kartou. Je nezbytné, aby vyklizení obchodního domu proběhlo rychle. Pozor! Pozor! Pozor!“

Výzvu třikrát opakovali, ta poslední už zanikla v dusotu nohou, a u východů se začaly tvořit fronty. Mnohohlasý křik opakoval v různých obměnách jedinou nezodpověditelnou otázku: „Co se stalo? Co se děje?“

Arvardan pokrčil rameny. „Pojďme se postavit do fronty, slečno. Stejně jdeme ven.“

Ale Pola zavrtěla hlavou. „Nemůžeme. Nemůžeme…“

„A proč?“ Archeolog se zamračil.

Pouze se od něho odtáhla. Jak mu měla říct, že Schwartz identifikační kartu nemá? Nevěděla, kdo je jejím společníkem a proč jí pomáhá. Hlavou jí vířilo podezírání a zoufalství.

„Raději běžte, nebo se dostanete do maléru,“ pronesla chraptivé.

Jak se vyprazdňovala horní patra, po schodech sjížděly proudy lidí. Arvardan, Pola a Schwartz tam stáli jako pevný ostrůvek v lidské řece.

Když o tom Arvardan později přemýšlel, říkal si, že v tom okamžiku ji ještě mohl opustit. Opustit a nespatřit nikdy víc! Ušetřit si výčitky! — A všechno by bylo jinak. Velké Galaktické impérium by zaniklo v chaosu a destrukci.Ale on zůstal. Strach a zoufalství ji nedělaly zrovna krásnou, jako ostatně nikoho. Ale Arvardan se na její bezmocnost již nemohl dívat.

Již učinil krok k východu, ale nyní se obrátil. „Vy tu chcete zůstat?“

Přikývla.

„Ale proč?“ naléhal.

„Protože… “ — do očí jí vhrkly slzy — „protože nevím, co jiného si počít.“

Připomínala mu vystrašené děvčátko, i když to byla jen Pozemšťanka. „Když mi vysvětlíte, o co jde, pokusím se vám pomoci,“ pronesl chlácholivě.

Ale odpověď nedostal.

Stáli tam jako živé sousoší. Schwartz si dřepl k zemi. Celková sklíčenost ho odradila od pokusu sledovat jejich rozhovor, divit se, proč je obchodní dům najednou prázdný, a udělat něco jiného než složit hlavu do dlaní a beze slov, tiše si zoufat. Slzící Pola si uvědomovala jen to, že nikdy nevěřila, že by mohla mít takový strach. Zmatený, nerozhodný Arvardan ji neobratně a marně hladil po rameni, aby ji povzbudil, a uvědomoval si jen to, že se vůbec poprvé dotýká Pozemšťanky.

Pak k nim přistoupil hubený mužík.