KONFLIKT V CHICU

Poručík Marc Claudy z posádky v Chicu jen zíval a znuděně civěl do prázdna. Odsloužil si na Zemi téměř dva roky a nemohl se dočkat, až ho přeloží.

Nikde v Galaxii nebyly s udržováním posádky takové potíže jako na této hrozné planetě. Jinde se mezi vojáky a civilisty, obzvlášť jejich ženskou polovinou, vytvořil jistý druh přátelství. Cítili se tam svobodní a volní.

Avšak zdejší posádka představovala vězení. Bydleli v kasárnách chráněných před radiací, ze vzduchu se filtračně odlučoval radioaktivní prach. Nosili olovem vyztužené oděvy, chladné a těžké, které nemohli bez rizika svléknout. A co bylo nejhorší, jakékoli sbližování s obyvatelstvem (kdyby se snad našel voják,kterého by zoufalství samoty vehnalo do náruče pozemské dívky) nepřicházelo v úvahu.

Co tedy zbývalo než podřimovat nebo spát a pomalu přicházet o rozum?

Poručík Claudy potřásl hlavou, ale marné, chmurné myšlenky nerozehnal. Pak znovu zívl, posadil se a začal si natahovat kalhoty. Pohlédl na hodinky a řekl si, že na večeři je ještě čas.

Ale vzápětí vyskočil a zasalutoval, i když měl jenom jednu botu a věděl, že je rozcuchaný.

Plukovník se pohrdavě rozhlédl, ale komentáře se zdržel. Pouze pronesl ostře: „Poručíku, přišlo hlášení, že v obchodní čtvrti došlo k nepokojům. Pojedete s odmořovací četou do obchodního domu Dunham a převezmete kontrolu. Ručíte za to, že všichni muži budou důkladně chráněni proti nákaze radiační horečkou.“

„Radiační horečkou!“ vykřikl poručík. „Promiňte, pane, ale…“

„Za patnáct minut budete připraveni k odjezdu,“ dodal ledově plukovník.

Arvardan si povšiml toho člověka první a ztuhl, když mu neznámý pokynul na pozdrav. „Čau, šéfe. Čau, kámo. Řekni té slečince, že nemusí fňukat.“

Pola pohodila hlavou a prudce se nadechla. Mimoděk hledala oporu u mohutného Arvardana, a ten jí stejně bezděčně položil ruku na ramena, jako by ji chtěl chránit. Ani si neuvědomil, že se podruhé dotkl Pozemšťanky.

„Co chcete?“ zeptal se ostře.

Mužík s pichlavýma očima vyšel nedůvěřivě zpoza pultu do výšky zarovnaného balíčky. Jeho hlas zněl vlídně i protivné zároveň.

„Venku se dějou věci,“ řekl. „Ale to vás nemusí trápit, slečno. Já vám toho vašeho dotáhnu zpátky do Ústavu.“

„Do jakého ústavu?“ zeptala se Pola bázlivé.

„No tak, nedělejte,“ nedal se mužík, „Já jsem Natter, mám stánek s ovocem přímo naproti Ústavu jaderného výzkumu. Mockrát jsem vás tam viděl.“

„Poslyšte,“ řekl prudce Arvardan, „co to má znamenat?“

Natterova drobná tělesná schránka se roztřásla smíchem. „Oni si myslí, že tady ten chlapík má radiační horečku!“

„Radiační horečku?“ vyjekli současně Arvardan a Pola.

Natter přikývl. „Přesně tak. Roznesli to dva taxikáři, co s ním jedli.“

„Takže ti strážní venku jenom hledají někoho, kdo má horečku?“ ozvala se Pola.

„Jasně.“

„A proč vy nemáte z horečky strach?“ zeptal se důrazně Arvardan. „Jestli tomu dobře rozumím, vyšší místa rozhodla o vyklizení obchodního domu právě z obavy před nákazou.“

„Je to tak. Vyšší místa čekají venku a bojí se dovnitř. Čekají, až dorazí cizácká odmořovací četa.“

„A vy se té horečky nebojíte?“

„A proč bych měl? Tenhle chlapík žádnou horečku nemá. Koukněte se na něho! Kde má zhnisaná ústa? Není ani zarudlý. Oči má v pořádku. Já vím, jak vypadá horečka. Pojďte, slečno, vypadneme odtud.“

Ale Polu znovu ovládl strach. „Ne, ne. To nejde. On — on je…“ nedokázala pokračovat.

„Mohl bych ho vyvést,“ naznačil Natter. „Bez otázek. Bez identifikační karty…“

Pola se nezdržela tichého výkřiku a Arvardan se nesnažil skrývat nechuť, když říkal: „Co z vás dělá takové zvíře?“

Natter se chraptivě rozesmál. Ohrnul klopu. „Kurýr Společenstva tradicionalistů. Mě se nikdo na nic ptát nebude.“

„A co za to?“ peníze! Jste v úzkých, a já vám můžu pomoct. To je seriózní nabídka. Přijde vás to — řekněme — na sto kreditů. Mě to za to stojí — Padesát kreditů hned, padesát po dodání.“

,A vy ho předáte tradicionalistům,“ zašeptala zděšeně Pola.

„A proč? Jim není k ničemu, ale pro mě má cenu sto kreditů. Jestli budete čekat na cizáky, ti ho nejspíš prvně oddělají a pak teprve přijdou na to, že žádnou horečku neměl. Znáte je — těm je jedno, jestli zabijí Pozemšťana nebo ne. Spíš to udělají, aby měli jistotu.“

„Vezmete s sebou i tu mladou dámu,“ řekl Arvardan.

Z Natterových očí probleskla vychytralost a úskočnost. „A to zas ne. To ne, šéfe. Beru na sebe jenom rozumné riziko. Můžu projít s jedním, ale sotva se dvěma. A když vezmu jenom jednoho, vezmu toho, kdo má pro mě cenu. Nezdá se vám to rozumné?“

„A co když vás popadnu a zakroutím vám krkem,“ neudržel se Arvardan. „Co bude pak?“

Natter sebou trhl, ale podařilo se mu najít řeč a dokonce se zasmát. „Pak jste pitomec. Dostanou vás tak jako tak a navíc budete mít na svědomí vraždu… Je to tak, šéfe. Ruce pryč.“

„Prosím,“ zatahala Pola Arvardana za ruku,,musíme to zkusit. Ať to udělá tak, jak říká… Nepodvedete nás, ž-že ne, pane Nattere?“

Natter ohrnul rty. „Váš přítel mi zkroutil ruku. Neměl k tomu žádný důvod, a já nemám rád, když se mnou někdo postrkuje. Za to bude dalších sto kreditů. Celkem teda dvě stovky.“

„Otec vám zaplatí…“

„Stovku předem,“ požádal neústupně.

„Ale já u sebe sto kreditů nemám,“ zaúpěla Pola.

„To je v pořádku, slečno,“ ozval se Arvardan. „Já to zaplatím.“ Otevřel peněženku a vytáhl z ní několik bankovek. Hodil je Natterovi. „A teď do toho.“

„Běžte s ním, Schwartzi,“ zašeptala Pola.Schwartz poslechl, beze slova, bez zaváhání. Kdyby měl jít do pekla, nevzrušilo by ho to o nic víc.

Arvardan a Pola osaměli a nepřítomně na sebe civěli. V tu chvíli ho Pola poprvé skutečně vnímala a s překvapením zjistila, že je to vysoký, pohledný a sebejistý muž. Dosud to byl pro ni pouze neznámý, nestranný pomocník, ale nyní… Najednou znejistěla, a vše, co se za posledních pár hodin seběhlo, jako by vyvrcholilo bušením srdce.

Vždyť se ani nepředstavili.

Usmála se a řekla: „Já jsem Pola Shektová.“

Arvardan, který její úsměv dosud neviděl, zjistil, že je to zajímavý jev, něco jako tlumená záře prostupující obličejem. Propadl pocitu… Ale rychle se vzpamatoval. Pozemšťanka!

Snad proto se představil méně srdečně, než sám chtěl: „Já jsem Bel Arvardan.“ Podal jí opálenou ruku, ve které ta její nakrátko zcela zmizela.

„Musím vám poděkovat za pomoc.“

Jen pokrčil rameny. „Nepůjdeme raději? Když je váš přítel pryč a snad i v bezpečí?“

„Asi bychom zaslechli nějaký rozruch, kdyby ho chytili, nemyslíte?“ Očima zaprosila, aby její naději potvrdil, a Arvardan musel svést boj s pokušením, aby ji nezačal utěšovat.

„Půjdeme?“

Trochu se zarazila. „Ano, proč ne?“ souhlasila stroze.

V tu chvíli k nim dolehl nepříjemný zvuk, pronikavé kvílení na horizontu, a dívka vytřeštila oči a nataženou ruku rychle stáhla.

„Co se děje?“ zeptal se Arvardan.

„To jsou imperiální vojáci.“

„A vy se bojíte i jich?“ To promluvil sebevědomý nepozemšťan — sirijský archeolog. Nechtěl být zaujatý, avšak když se zde logika otřásala v základech, spatřoval v příjezdu imperiálních vojáků vítězství zdravého rozumu a humanity, a proto se stal vlídnějším.

Z cizáků si nedělejte starosti,“ řekl. Až pak si uvědomil, že použil místní výraz pro nepozemšťany. „Já to s nimi vyřídím, slečno Shektová.“

Najednou z ní promluvila starostlivost: „Ne, prosím vás, nic takového nezkoušejte. Vůbec s nimi nemluvte. Dělejte, co řeknou, a ani se na ně nedívejte.“

A Arvardan se usmál ještě jistěji.

Strážní je spatřili, když byli ještě dost daleko od hlavního vchodu, a ustoupili. Stáhli se na malý, vylidněný prostor a nepřirozeně zmlkli. Kvílení armádních vozidel je přímo ohlušilo.

Vzápětí se na náměstí přiřítily obrněné vozy, z nichž vyskákaly skupiny vojáků se skleněnými přílbami na hlavách. Dav před nimi v panice prchal, poháněn úsečnými povely a pobízen rukojeťmi nervových důtek.

Poručík Claudy, který akci řídil, zamířil k pozemšťanské stráži u hlavního vchodu. „Tak co, kdo má horečku?“

Skleněná celohlavová přílba, obsahující čistý vzduch, mu částečně deformovala výraz obličeje. Zesilovaný hlas zněl tak nějak kovově.

Strážný se uctivě uklonil. „Vaši Urozenost snad potěší, že se nám podařilo pacienta izolovat v obchodním domě. Ti dva, kteří byli s ním, stojí ve dveřích před vámi.“

„To jsou oni? Výborně. Tak ať tam zůstanou. Ze všeho nejdřív chci, aby odtud zmizeli čumilové. Seržante! Vykliďte náměstí!“

Další se udalo děsivě rychle. Na Chico padalo houstnoucí, šero, když dav mizel v tmavnoucím okolí. Ulice zalilo měkké, umělé osvětlení.

Poručík Claudy poklepal koncem nervových důtek na své těžké boty. „Určitě je ten nemocný Pozemák uvnitř?“

„Zatím nevyšel, Vaše Urozenosti. Musí být uvnitř.“

„Dobrá, budeme předpokládat, že tam je, a nebudeme ztrácet čas. Seržante! Odmořte budovu!“

Skupina vojáků v hermeticky utěsněných oděvech, které je izolovaly od pozemského prostředí, obsadila budovu. Uplynula dlouhá čtvrthodina, během níž Arvardan všechno sledoval jako u vytržení. Pro něho to byl zážitek z reálných mezikulturních vztahů, do něhož váhal zasahovat.

Poslední vojáci vyšli z obchodního domu, který obklopovala houstnoucí noc.

„Zapečeťte dveře!“

Po několika dalších minutách byly dálkově odpáleny plechovky s dezinfekcí, rozmístěné na několika místech jednotlivých pater. Plechovky v hloubi budovy praskly a husté páry, které se z nich vyvalily, šplhaly podél stěn, stoupaly vzhůru a pronikaly i do těch nejzapadlejších štěrbin. Nic živého, mikroorganizmy počínaje a člověkem konče, nemohlo přežít. Následná dekontaminace budovy si vyžádá velice důkladnou chemickou očistu.

Pak poručík přistoupil k Arvardanovi a Pole.

„Jak se jmenoval?“ Z jeho hlasu nezazněla ani krutost, jen naprostá lhostejnost. Jeden Pozemšťan přišel o život, pomyslel si. Dnes jsem zabil taky mouchu. To znamená celkem dva zásahy.

Nikdo mu neodpověděl. Pola pokorně klopila hlavu a Arvardan si ho zvědavě prohlížel. Imperiální důstojník z nich neodtrhl oči. „Zkontrolujte, zda nejsou nakaženi,“ pokynul úsečně.

Důstojník se znakem Imperiálního zdravotnického sboru, který k nim přistoupil, se při prohlídce nechoval zrovna ohleduplně. Rukama v rukavicích jim zajel pod paže a roztahoval jim koutky úst, aby se mohl podívat do ústní dutiny.Infikováni nejsou, pane poručíku. Kdyby byli dnes odpoledne nakaženi, příznaky by již teď bylo jasně vidět.“

,Hmmm.“ Poručík Claudy si opatrně sundal přílbu a vychutnával dotek čerstvého vzduchu, byť pouze pozemského. Tu nepohodlnou skleněnou kouli si zasunul pod levou paži a řekl drsným hlasem: „Jak se jmenuješ, Pozemando?“ Již samotné oslovení představovalo značnou urážku, kterou ještě umocnil tón poručíkova hlasu, ale Pola nedala najevo, že se jí dotklo.

„Pola Shektová, pane,“ zašeptala.

„Doklady!“

Pola sáhla do kapsičky bílého pláště a vyndala růžovou legitimaci.

Poručík ji uchopil, ve světle baterky ji rozevřel a zadíval se do ní. Pak ji hodil Pole zpátky. Legitimace se třepetavě snesla k zemi a Pola se pro ni rychle shýbla.

„Vstaň!“ nařídil netrpělivě poručík a odkopl průkaz tam, kam nedosáhla. Pobledlá Pola stáhla ruku.

Arvardan se zamračil. Usoudil, že přišel čas zasáhnout. „Povídám, nechtě toho,“ ozval se.

Poručík se k němu rychle obrátil a ohrnul rty. „Cos to řekl, Pozemáku?“

Okamžitě se mezi ně vrhla Pola. „Prosím vás, pane, tento muž s tím nemá nic společného. Předtím jsem ho nikdy neviděla…“

Poručík ji odstrčil. „Ptám se, cos to řekl, Pozemáku?“

Arvardan mu jeho pohled chladně oplatil. „Řekl jsem, abyste toho nechal. A chtěl jsem dodat, že se mi vůbec nelíbí, jak se chováte k ženám, a že bych vám radil, abyste se nad svým vystupováním zamyslel.“

Nechal se strhnout tak, že ani neopravil poručíkovu mylnou představu o svém planetárním původu.

Poručík Claudy se usmál, ale zlověstně. „A kde tebe vychovali, Pozemáku? Ty nevíš, že když mluvíš s člověkem, máš hooslovovat pane? Ty nevíš, kam patříš? Už dlouho jsem neměl radost poučit žádné pozemské bidlo, jak se má chovat. Co říkáš tomuhle…?“

A rychle, jako když se vymrští had, udeřil dlaní Arvardana do obličeje, a vzápětí hřbetem na druhou tvář. Arvardan překvapeně couvl a v uších se mu ozvalo hučení. Vymrštil ruku a popadl napřaženou paži, která ho chtěla znovu udeřit. Viděl, jak voják zkřivil tvář úžasem…

Jeho ramenní svaly se napjaly.

Poručík se ocitl na dlažbě a jeho skleněná kulovitá přílba se s třeskem rozlétla na kusy. Zůstal ležet, a Arvardan, s náznakem úsměvu na rtech, si zlehka oprašoval ruce. „Ještě si někdo z vás myslí, že si může s mým obličejem hrát na poplácávanou?“

Ale to již seržant pozvedl nervové důtky. V okamžiku, kdy stiskl spoušť, bledé fialový záblesk vyšlehl k archeologově vysoké postavě a zasáhl ji.

Každý sval Arvardanova těla ztuhl v nesnesitelné bolesti. Pak klesl na kolena. Vzápětí ho ochromení přemohlo úplně a omdlel.

Když Arvardan vyplul z mlhy bezvědomí, první, co pocítil, byl příjemný chladivý dotek na čele. Zkusil otevřít oči, ale víčka jako by vázla v zrezivělých závěsech. Nechal je tedy zavřená a pomalými cukavými pohyby, kdy i ten nejmenší svalový pohyb vyvolával pronikavou bolest, zvedl ruku k obličeji.

Měkký, mokrý ručník držela drobná ruka…

Násilím otevřel oči a pokoušel se zahnat kalný závoj.

„Pola?“ vydechl.

Odpovědí mu byl radostný výkřik. „Ano, jsem to já. Jak je vám?“

„Jako bych byl mrtvý,“ pronesl chraptivě, „a přitom mě všechno bolelo… Co se stalo?“

„Odvezli nás na vojenskou základnu. Byl tu plukovník. Prohledali vás. Nevím, co mají v úmyslu, ale… Ach, pane Arvardane, neměl jste toho poručíka udeřit. Asi jste mu zlomil ruku.“

Chabě se pousmál, spíš se o úsměv pokusil. „To je dobře. Škoda, že jsem mu nezlomil vaz.“

„Ale klást odpor imperiálnímu důstojníkovi je hrdelní zločin.“ Řekla to vystrašeným šepotem.

„Ano? Uvidíme.“

„Psst. Vracejí se.“

Arvardan zavřel oči a uvolnil se. Polin výkřik k němu dolehl jakoby z dálky. Ani když ucítil bodnutí jehly, nedokázal svaly přinutit k pohybu.

A pak se mu po celém těle rozlil nádherně uklidňující pocit, a bolest zmizela. Ruce, stažené křečí, byly najednou ohebné a záda, vypjatá do ztuhlého oblouku, se pomalu uvolnila a vrátila do přirozené polohy. Rychle zamžikal, opřel se o loket a posadil.

Plukovník si ho zamyšleně prohlížel. Pola se dívala pátravě, avšak tak nějak radostně.

„Jak se zdá, došlo dnes večer ve městě k politováníhodnému nedorozumění, doktore Arvardane,“ začal plukovník.

Doktore Arvardane. Pola si uvědomila, jak málo o něm ví, že neví ani to, čím je… Zaplavil ji pocit, jaký dosud nepoznala.

Arvardan se krátce zasmál. „Tak politováníhodné nedorozumění, říkáte. Podle mě to není nejvýstižnější výraz.“

„Zlomil jste ruku důstojníkovi Impéria při výkonu služby.“

„Ten důstojník mě udeřil první. K výkonu služby mě vůbec nemusel napadat, slovně ani fyzicky. A jelikož to udělal, pozbyl jakýkoli nárok, aby se k němu člověk choval jako k důstojníkovi a gentlemanovi. Jako svobodný občan Impéria mám právo se takové povýšenosti, navíc nezákonné, vzepřít.“

Plukovník se zarazil, a zdálo se, že neví, co říct. Pola na oba hleděla vytřeštěnýma, nevěřícíma očima.Konečně se ozval plukovník. Řekl tiše: „Nemusím snad zdůrazňovat, že celý incident považuji za nešťastnou náhodu. Bolest a ponížení se nakonec rovnoměrně rozdělily mezi obě strany. Snad by bylo nejlepší na celou událost zapomenout.“

„Zapomenout? Neřekl bych. Byl jsem hostem pana prokurátora. Ten by možná se zájmem vyslechl, jakým způsobem tato posádka dbá o udržování pořádku na Zemi.“

„Poslyšte, doktore Arvardane, když zařídím, aby se vám poručík veřejně omluvil…“

„Na to kašlu. Co chcete dělat se slečnou Shektovou?“

„Máte nějaký návrh?“

„Okamžitě ji propustíte, vrátíte jí doklady a slušně se omluvíte — teď hned.“

Plukovník zrudl, a pak ze sebe s přemáháním dostal: „Ano, ovšem.“ Obrátil se k Pole. „Dovolte, mladá dámo, abych vyslovil nejhlubší politování…“

Tmavé kasárenské zdi zůstaly za nimi. Během krátkého, desetiminutového letu v aerotaxi do centra nikdo nepromluvil. Teď stáli před ztemnělým Ústavem.

„Asi tomu dost dobře nerozumím,“ řekla Pola. „Musíte být velice důležitá osoba. Jsem asi hloupá, když mi vaše jméno nic neříká. Netušila jsem, že by se cizinci mohli k nějakému Pozemšťanovi chovat takovým způsobem.“

Nechtělo se mu brát jí iluze, ale cítil, že musí. „Já ale nejsem Pozemšťan, Polo. Jsem archeolog ze sektoru Sirius.“

Prudce se k němu otočila, tvář jí v měsíčním světle zcela zbělela. Chvíli, během níž by člověk pomalu napočítal do deseti, neřekla nic. „To se vám to vzdorovalo vojákům, když jste věděl, že se vám nic nemůže stát. A já si myslela… Mělo mě to napadnout.“

Mluvila z ní zloba a trpkost. „Poníženě se vám omlouvám, pane, pokud jsem si k vám dnes ve své nevědomosti dovolila něco nepatřičně důvěrného…“

„Polo,“ přerušil ji rázně, „co to má znamenat? Co na tom, že nejsem Pozemšťan? V čem jsem jiný než ten, za koho jste mě ještě před pěti minutami považovala?“

„Měl jste mi to říct, pane.“

„Nechci, abyste mi říkala pane. Nebuďte jako ostatní, ano?“

„Jako kteří ostatní, pane? Jako ostatní odporná zvířata, která žijí na této planetě? Dlužím vám sto kreditů.“

„Zapomeňte na to,“ řekl znechuceně.

„Tohoto rozkazu nemohu uposlechnout. Když mi dáte adresu, pošlu vám peníze poštovní poukázkou.“

Arvardan se najednou zatvářil zavile. „Dlužíte mi mnohem víc než sto kreditů.“

Kousla se do rtu a pak potichu řekla: „Je to jen tato část mého dluhu, pane, kterou mohu splatit. Jaká je vaše adresa?“

„Státní rezidence,“ vyštěkl na ni přes rameno. Pak ho pohltila noc.

A Pola si uvědomila, že pláče.

Shekt se setkal s Polou ve dveřích své pracovny. „Je tady,“ usmál se na ni. „Přivedl ho takový drobný člověk.“ „To je dobře.“ Nechtělo se jí mluvit. „Řekl si o dvě stě kreditů. Dal jsem mu je.“ „Měl si říct o sto, ale nevadí.“

Proklouzla kolem něho. „Měl jsem hrozný strach,“ pronesl. „Nedaleko odtud se něco dělo — raději jsem se neptal, abych tě třeba neohrozil.“

„Nemusíš se omlouvat. Nic se nestalo… Nech mě tu dnes v noci přespat, tati.“

Ale i když byla unavená, usnout nedokázala, protože něco se přece jen stalo. Potkala muže, který byl cizincem.

Měla však jeho adresu. Měla jeho adresu.