"Svět Stínu" - читать интересную книгу автора (Lukjaněnko Sergej)Část druhá StínKapitola prvníRána. Rána a pak světlo. Propadl jsem se kamsi dolů, přejel tváří po lepkavém bahně a pak se natáhl jak dlouhý, tak široký. Na poslední chvíli jsem se ještě pokusil dopadnout na záda, abych uchránil reptiloida, jehož jsem tiskl k hrudi. Přestože už jsem chápal, že jsem sám. Okamžik, kdy zmizela Danilovova ruka, která mě doposud křečovitě svírala, a kdy kamsi odlétl i Karel, zůstal kdesi za hranicemi paměti. A jak jsem tak ležel ve studené břečce, mhouřil oči před oslnivým slunečním světlem, v bezděčné embryonální reakci přitahoval kolena k břichu, byl jsem najednou ochoten propadnout záchvatu hysterie. Rozdělili nás. S lehkou nenuceností zkušeného chirurga nás jednoho od druhého jednoduše odťali. Ve spáncích mi pulzovala bolest. Hlava mi připadala jako kus litiny, který právě projel pecí, válcovací stolicí a nakonec kovářským bucharem. Hrdlem cloumaly dávivé konvulze. Zřejmě mě právě proškubli prostorem, a to zjevně někam hodně daleko — tady byl vzduch jiný, naplněný nepříjemnými hustými pachy, a přitažlivost tu byla přinejmenším jako zemská, možná ještě o něco větší. Zář, která mi bušila do obličeje, se zdála oslepující dokonce i skrz zavřená víčka. Přitiskl jsem mokré špinavé dlaně ke spánkům a posadil se do dřepu. Bolest odcházela, ale jen pomalu a zdráhavě. Zmocnil se mě nezvládnutelný třas. Že by to všechno byly následky přenosu jinam? V takovém případě dávám přednost jumpu — ode dneška už navždy… Červené kruhy před očima postupně hasly. Opatrně jsem pootevřel víčka. Svět kolem mi připadal zpola smazaný a vybledlý jako stará fotografie. S každým dalším okamžikem se však plnil barvami, barvami jasnými, výraznými a divokými. Džungle. Válel jsem se na pomezí lesa a močálu, na úzkém pruhu vlhké hlíny, porostlé vysokou travou. Slunce, které zrovna vstalo zpoza obzoru — a já jasně cítil, že není večer, ale ráno — svítilo jasněji než to pozemské a ten svit v sobě obsahoval jakýsi těžko postřehnutelný bělostný odstín. Vlevo ode mě se táhla jednolitá, neprostupná sytě zelená stěna, protkaná žlutooranžovými skvrnami květů a šlahouny vzdušných kořenů. Vpravo se prostíralo rovné šedohnědé třasovisko, šalebně protkané zelenou travou. Bažinu prozrazovala jen jáma v zeleném koberci s potrhanými okraji nedaleko břehu, která zřejmě vznikla docela nedávno po dopadu čehosi těžkého. Zachvěl jsem se a pokusil si představit, zda do močálu třeba nedopadla alespoň dvě těla. Jenže to ne, to sotva. Hladina hnědé břečky byla dokonale hladká. A taky rozměry té bahenní louže byly příliš velké — sem mohl žuchnout celý raketoplán, kdyby na to přišlo. „Kurňa,“ zašeptal jsem a odplazil se od okraje močálu. I když přísně vzato jsem vlastně měl štěstí. Močály nemám rád už od dětství — buď jsem už jako malý viděl nějaký film, který mě k smrti vyděsil, nebo jsem do takového třasoviska při procházce s dědečkem sám spadl, podobnou příhodu mi děda z výchovných důvodů mohl docela dobře uspořádat. To nevím a psychoanalýzou se trýznit nehodlám. Ale bažiny prostě nemám rád. Dál od břehu už byla země pevná, i když si stále uchovávala vlhkou tvárnost. Vstal jsem a štítivě si otřel z tváře bláto. Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Přinejmenším v blízkém okolí. Ale vypadá to tu docela malebně. Bažina se táhne až k obzoru, celý oceán bahna. Ta džungle bude široká nejmíň dvacet kilometrů a za ní se zvedají hory — skalnaté, holé a chmurné hory. „Dědo! vykřikl jsem. „Sašo! Danilove!“ Můj křik uvízl ve vlhkém vzduchu a ztichl. „Mášo!“ Hruď se mi nepříjemně sevřela. Nikdo tu není. Možná na celé téhle planetě. Pokud nás sledovali, a tím jsem si byl téměř jist, tak nás mohli rozmístit do různých světů. Ale proč by to dělali? Aby si s námi zaexperimentovali? A zkoumali naše reakce? To je samozřejmě možné. Jenže to by byl pokus z kategorie planet jako kosmodromů… A v takové supercivilizace já nevěřím. Poplácal jsem se po kapsách a přesvědčil se, že konzervy s jídlem nezmizely. Jinak jsem u sebe neměl nic. Proboha, co má tohle znamenat? Že by opravdu zkouška schopnosti přežít? Natrhal jsem pár chomáčů trávy a začal ze sebe stírat bláto. Tráva byla docela obyčejná. Nejsem sice botanik, ale na první pohled bylo jasné, že flóra je tady vyloženě pozemská. Takže bych snad mohl doufat, že dinosauři tou džunglí běhat taky nebudou. Bolest hlavy se pomalu mírnila a odcházela. Uklidnil jsem se i já. A pak jsem si konečně všiml něčeho, čeho jsem si měl povšimnout hned. Pod nohama jsem měl stejný plácek, prostě Fortnu, jako na bludné planetě. Byl to zvláštní pocit. Nebyl jsem schopen si uvědomit, čím se tohle místo lišilo od okolí. Dokonce ani v duchu, sám pro sebe jsem nenacházel slov. Prostě jsem ten hustě porostlý pěťák hlíny ucítil stejně jako střelka kompasu kus železa. A taky jsem věděl, že brána je zavřená. Mohl jsem tu zdupat všechnu trávu, skákat, běhat, válet se po zemi — a stejně se nic nestane. Pokud mají světy Stínu k dispozici takovouto dopravní sít, lze jim jen zatleskat. Tohle nejsou banální „telefonní budky“ geometrů, ale cosi utkaného z okolní reality, z kamení, trávy a hlíny. A navíc tato místa zanechávají v paměti stopu, jakýsi maják. „No a co jste tím dokázali?“ zašeptal jsem a rozhlédl se kolem. Chtěl jsem věřit tomu, že tímhle vším chtěl opravdu kdosi čehosi dosáhnout. Že na mých slovech a činech alespoň trochu záleží. Učinil jsem několik kroků a postavil se přímo do středu Fortny. Chvíli jsem stál a čekal. Jenže nic se nedělo — i kdybych tady býval vystál důlek. Asi bych tu takhle stál ještě dlouho a čekal neznámo na co. Jenže pak se vysoká tráva u kraje lesa dala do pohybu, i když vzduch se ani nepohnul. Co že jsem to říkal o zdejší flóře a fauně? Ať to bylo cokoli, v následujícím okamžiku už jsem ležel na zemi a napjatě sledoval zelenavé pohyby dlouhých stébel. Jak jsem svého času vysvětloval svému malému sousedovi, organika jiných světů je pro jakéhokoli jedince nepoživatelná. Otázkou ovšem je, zda to vědí i zdejší šelmy… Tráva se uklidnila. Má obrazotvornost už vykreslila šavlozubého tygra, přikrčeného před posledním skokem po oběti. Což by bylo to nejmenší, protože v kosmu vždycky narazíte na dost a dost ohavností, při pohledu na něž takovému šavlozubému tygrovi ještě rádi skočíte do náruče. Utíkat bylo hloupé a taky nebezpečné. Ostatně přibližovat se k místu, kde se tráva hýbala, taky. Ale přece tu nebudu stát jako solný sloup, ani se nebudu zavrtávat do země! Tak jsem nejdřív přidřepl a pak se dokonce napřímil — některé šelmy se leknou, když vidí, že soupeř je vyšší něž ony — a vykročil jsem kupředu. Sice pomalu, ale krokem pokud možno co nejjistějším. Třeba ho vylekám… Jenže za chvíli jsem zjistil, ke komu se to blížím. V trávě s rukama založenýma za hlavu ležel a do nebe spokojeně zíral mladý muž. Mohl být o něco mladší než já, tak dvaadvacetiletý. Měl vlasy barvy popela a měděné tmavou kůži. Oblečený byl do zelené bundy splývající s trávou, stejných kalhot a na nohou měl těžké boty s ošlapanými podrážkami. Pomalu na mě pohlédl a v jeho mírně šikmých očích se zalesklo cosi jako zájem. Pak ale oči znovu upřel k obloze. Zmátlo mě to tak, že jsem se taky zadíval k nebi. Nebylo tam ale nic zvláštního. Jen osamělý mráček. „Co je ti?“ zeptal jsem se ho zmateně a až dodatečně si uvědomil, že mi přece nemůže rozumět. Navíc jsem mu rovnou začal tykat. Ještě o chviličku později mi došlo, že nemluvím ani rusky, ani anglicky a dokonce ani jazykem geometrů. „No ležim,“ utrousil ten mládenec. Tomuhle tedy říkám kontakt! S pohledem dál upřeným na neznámého jsem přidřepl. V hlavě se mi převalovala nějaká pitomost, a já ji hned vyhrkl: „Už dlouho?“ „Vod rána.“ Nejpodivnější na tom všem samozřejmě bylo, že jsem mu normálně rozuměl. Na okamžik se mi do mysli vkradla domněnka, že je to Karlova práce. Ačkoli — co bych si s tím lámal hlavu? Za zády mám Fortnu, která mě přenesla ze světa do světa a ještě ke všemu mě naučila, jak ji mám vyhledat. O jeden zásah do psychiky víc nebo míň… Potřeboval jsem nějakou radu — jako snad ještě nikdy v životě. Jenže Kualkua, jediný tvor, s nímž jsem to mohl probrat, mlčel. Chlapec se přizvedl na lokti a prohlédl si mě pozorněji. „Jak se menuješ?“ „Petr.“ „Ale já tě neznám.“ Řekl to bez zvláštního zájmu, ale taky bez podezíravosti. Prostě mi to sdělil. Jako by mě znát měl a teď mu neznámá tvář dělá starost, ale jen malou, co nestojí za řeč… „Jsem tu poprvé.“ „Jasně.“ A znovu se svalil do trávy. Opatrně jsem jeho příklad následoval. Hlavou se mi honila dobrá stovka otázek, které bych měl položit především. Jenže vyptávat se ještě neznamená získat informaci. Velice často ji člověk těmi otázkami naopak poskytne. „Líbí se ti tady?“ Teprve teď zazněla v jeho hlase zvědavost. „Eště nevím,“ opáčil jsem opatrně. „To mně se tu líbí. Sníh.“ „Cože?!“ Jediný mráček na nebi rozhodně nevypadal na to, že by z něj mělo sněžit. „Já se tak jmenuju. Sníh. Blbý jméno, co?“ „Ale ne, proč…“ „Rodiče, který pomenovávaj svý děti obecnýma substantivama, bych trestal za výtržnictví,“ usoudil s odporem ten mladík. „Říkali, že když jsem se narodil, akorát nápad první sníh. A že to bylo hrozně hezký.“ Odmlčel se a a pak zamyšleně dodal: „Eštěže ten den třeba nepraskla kanalizace…“ Zasmál jsem se. Ne proto, že by tenhle zřejmě potisící vyřčený bonmot byl tak trefný. Spíš proto, že jsem se rychle zbavoval napětí. Obyvatelé Stínu byli pozemšťanům viditelně mnohem bližší než geometři. „Co tvoje méno — znamená něco?“ „Ne.“ „Tak to jsi teda šťastnej. A máš něco k žrádlu?“ „Mám.“ Chlapec nečekaně hbitě vyskočil. „A že nic neřekneš? Naval to sem!“ Vytáhl jsem z kapes konzervy. Já jíst nechtěl, obzvlášť tyhle kreace geometrů. Náruživost, s jakou se na jídlo vrhl ten mládenec, však ve mně vyvolávala podezření. „Hele, copak tady se nedá nic jíst?“ „V džungli?“ zašilhal po bujné zeleni. „Ale jo. Akorát že je to všechno nakažený. Pokud chceš chcípnout, tak si do něčeho kousni… Cos mi to strčil za svinstvo?“ „To je univerzální potravinová dávka,“ broukl jsem ponuře. „Je v tom všechno nezbytný — bílkoviny, tuky, uhlovodany, stopový prvky. Plus voda. Plus celulóza, aby měl pocit nasycenosti taky žaludek.“ „Jasně. Akorát na nějakou pořádnou chuť už nezůstalo místo, že jo?“ Přes tato kritická slova chlapec jedl se záviděníhodnou chutí a nakonec konzervu pečlivě vytřel prstem. „Ale stejně díky. Ty asi počítáš se vším, jak na to tak koukám…“ Poplácal mě po rameni: „Ty to teda dotáhneš daleko! Pokud nechcípneš v močále…“ Sníh byl tak dokonalým protikladem geometrů, že lepší už se snad vymyslet nedal. Chvíli netečný, chvíli zase bouřlivě iniciativní — myslím ve chvíli, kdy se řeč stočila na jídlo. Po jídle si blaženě odfukoval, trousil nepříliš duchaplné vtípky a rozhodně se nezdál obtěžkaný nějakými vznešenými ideály. V návalu emocí by určitě byl schopen přátelsky mě obejmout. Díval jsem se na něj a pocit, že mě někdo balamutí, ve mně byl stále silnější. Že by si mě opravdu zkoušeli? A někde stovky kilometrů nebo stovky světelných let odsud stejně takhle civí na podobné řečné a dobromyslné domorodce Danilov, Máša a Karel? „Vidíš támhle tu louži bahna?“ zeptal se Sníh. A pak ve snaze otázku upřesnit hodil do označeného místa prázdnou plechovku. „Vidím.“ „No tak tam jsem žuchnul. V noci. Byl jsem rád, že jsem se z toho vyhrabal. To byla čistě záležitost vůle. Na to já jsem tak zvědavej — zalknout se takovýma sračkama a chcípnout v močále…“ Podívali jsme se po sobě. Zřejmě si v mých očích přečetl nechápavost. „Sestřelili mě tady, Petře. Tři zelený se mi přilepili na vocas. Jednoho jsem sundal, a jak krásně, ale ty jeho kámoši mě pak dostali. Eštěže jsem to dokázal dotáhnout až za frontu.“ A zvonivě, málem dětsky se rozesmál: „Hele, snad sis nemyslel, že tady bydlim? A kochám se tady mráčkama?“ Podíval jsem se na to jeho oblečení poněkud jinýma očima. No jasně. Maskáče. Že mě to taky nenapadlo hned. „Ani nevim… jestli na základně zachytili muj nouzovej signál nebo ne… Tak do poledne počkám, jestli přiletí nějaká pomoc. Když ne, tak nezbyde než vyrazit džunglí pěšky.“ Ničemu jsem nerozuměl. Sundali? Zelený? Fronta? Jistě, doufat v to, že další rozvoj civilizací povede k vymýcení válek, je naivní. A přesto se takové iluze na Zemi vynořily. Vymýšleli jsme všelijaké Velké prstence a Společenství inteligentních světů. Doufali jsme, že atomová bomba nás odnaučí bojovat a že s příchodem raket nebude zapotřebí pěchoty. To všechno byl nesmysl. Alaři jsou schopní drtit na prach celé planety a polovinu personálu každé jejich lodi tvoří výsadkáři. Nebo Daenlové — u těch se vlastně vůbec neví, kde jsou meze jejich ničivé síly. Jenže jim se bojovat nechce, a tak si místo sebe vychovali potravu pro děla z maličkých Alarů. No a my pozemšťané jsme si taky nevzali ponaučení z toho, že jsme obklopeni cizími světy a že v hierarchii civilizací jsme málem na posledním místě. Ničemu nás to nenaučilo. Jatka na Kavkazu trvají už tři desítky let, Velká Británie se co nevidět rozpadne na jednotlivá hrabství a USA už neumějí nic jiného než prohánět své armády po celém světě a hájit tam své nedozírné zájmy. Ale tady?! To jsem do centra Galaxie přijel jen proto, abych zase poslouchal ty otravné řeči o linii fronty a vojenských základnách? Tak já se dostal na planetu, proděravělou hyperpřechody jako dobře uzrálý ementál, prošel jsem Fortnou ven — a první, na koho narazím, je právě sestřelený pilot! Ale k čemu vzdušné souboje, krucipráce, když mají na druhé straně k dispozici takové technologie? Nebo je to snad jako u nás na Zemi, že každý má v podpažním pouzdře onačejší kanón, ale případná nedorozumění se stejně vyřizují pěstmi? „Co na mě tak čumíš?“ zajímalo Sněha. „Je ta základna daleko?“ zeptal jsem se jen tak nazdařbůh. „No — tak dva tejdny cesty.“ „A — dá se to zvládnout?“ „Samozřejmě nedá. Ale co jinýho bys mi radil?“ Ocitl jsem se v obrovském pokušení ukázat za sebe, na Fortnu. Na mne nereagovala. Domorodci by ale měli umět využívat své dopravní systémy! „Nic si z toho nedělej,“ vysvětlil si mladík mé mlčení naprosto špatně. „Však voni nás najdou. Radši mi řekni, co tady hodláš dělat.“ Pokrčil jsem rameny. „Lítáš rád?“ „Přijde na to s čím.“ „Něco už se najde. Důležitý je, jak to vidíš.“ „No… rád.“ Sníh přikývl: „Výborně. Vezmu tě k sobě do letky.“ Zatvářil se, jako by tím naši debatu považoval za skončenou, pečlivě si otřel ruce o trávu, vstal a odloudal se ke břehu. Že by tím veškeré formality byly u konce? Prostě „budeš bojovat v mý letce“ — a jinak žádné výslechy a žádné požadování dokumentů. Díval jsem se mu do zad a zápasil s pokušením tuhle komedii rázně ukončit. Požadovat vysvětlení. Říct, co jsem zač a odkud a že chápu, že tohle všechno je jen předem připravený pokus… Jenže pravděpodobnost jedna ku tisíci, že jsem se opravdu dostal do pásma místních válečných akcí, mě přece jen přiměla k obezřelosti. „Máme kliku,“ prohodil zasněně Sníh. Otočil se ke mně a ukázal rukou kamsi na močál. „Jen se na to podívej, Petře, jakou máme kliku!“ Nad hladinou bažiny se cosi pohybovalo. Vypadalo to spíš jako indiánská kanoe, než jako vojenský stroj. Nemělo to ani motory, ani žádná další zařízení. Byla to prostě loďka klouzající pár centimetrů nad močálem. Na přídi tohoto primitivního dopravního prostředku stál muž. Na sobě měl stejnou uniformu jako Sníh. Pokud to podivné plavidlo sám řídil, tak k tomu nepotřeboval vůbec žádné ovládací prvky. „Hele — teď mě začne jebat,“ a Sníh okázale zívl. Jisté napětí v jeho hlase však naznačovalo, že tak jedno mu to zase není. Těsně u břehu člun zastavil, ale dál zůstával viset kousek nad povrchem. Muž v uniformě vyskočil na břeh a zamířil k nám. Mně věnoval jen velmi zběžný pohled. „Takžes to přežil…“ „Přežil,“ přikývl Sníh. „Tos udělal blbost.“ V hlase toho vojáka zaznělo opovržení. Něčím mi připomínal Danilova — byl stejně mohutný, nakrátko ostříhaný, se stejně souměrně utvářeným obličejem, a choval se vlastně taky stejně. Byl sebevědomý a pánovitý jako plukovník až do chvíle, než jsme se dostali do konfliktu. „A co ty seš zač?“ Tahle otázka už byla určená mně. „Petr. Já jsem tu zatím jen krátce.“ „To vidim, že krátce…“ Muž pohlédl někam stranou a já pochopil, že o Fortně moc dobře ví. A nikdo mu nemusí nic vysvětlovat. „Sedni si do člunu.“ Podrobil jsem se. Zblízka ten vehikl vypadal jako slepený z papíru. Mou váhu ovšem hravě unesl, ani se nezhoupl. Přístroje ani řízení tu nebylo vidět žádné, sedačky taky ne. Tak jsem se postavil na „záď“ a sledoval, jak se události budou vyvíjet dál. Sníh byl na koberečku. „Opustil jsi střežený pásmo,“ peskoval ho štítivě příchozí. „Uvědomuješ si to? Opustil jsi bojovou sestavu a ztratil stroj.“ „Ale jednoho jsem dostal, kapitáne.“ „To není žádná omluva! Jiná by byla, kdyby ses dokázal v pořádku vrátit zpátky…“ Muž se otočil a zamířil k loďce. Sníh zůstal stát. „Nejradši bych ho nechal tady, ksindla, aby se musel vrátit po svejch,“ zasnil se kapitán. „Co tomu říkáš?“ „Já bych to nedělal,“ odpověděl jsem rychle. Kapitán se přes rameno ohlédl na Sněha: „A co si o tom myslíš ty?“ „Tak si to zkuste,“ řekl s nepochopitelnou vyhrůžkou v hlase Sníh. „Právo na to samozřejmě máte…“ Důstojník na okamžik zaváhal. Veškeré emoce, zračící se v jeho tváři, byly jasně čitelné a já už málem uvěřil, že můj nový společník skutečně bude muset ťapkat džunglí. „Tak šup do lodě! Máš štěstí, že bojovej poplach už byl odvolanej…“ Sněhoví se viditelně ulevilo a nikdo mu nic opakovat nemusel. Sotva jsme se v člunu usadili všichni tři, dal se stroj do pohybu. Ne dál do bažin, ale podél břehu. Jasně jsem cítil, jak loďka prudce zrychluje, ale nějaký protivítr jsem si skoro neuvědomoval. Tohle plavidlo zřejmě generovalo silové pole, které nás před proudem vzduchu chránilo. „Vypadáš docela odpovědně,“ prohodil kapitán. „Takže Petr, jo?“ „Ano,“ řekl jsem jen a nechal na kapitánovi, aby se rozhodl, na kterou z jeho poznámek vlastně odpovídám. „Jednoho Petra jsem znal. Ačkoli — možná se jmenoval jinak.“ Kapitán se zamyslel. „Takovej albín, vysokej, červený oči, trochu strašidlo, to jo, ale jako pilot… Máš nějaký příbuzný?“ „Ne.“ Kapitán přikývl. Pohlédl ke břehu — a loďka okamžitě poslušně zamířila tím směrem a doslova se přitiskla k okraji džungle. Stromy tu zasahovaly až přímo do bažiny, z níž hojně trčely světlé kořeny. Mezi těmi se hemžilo cosi droboučkého, ale o to živějšího. „Ty se tady ale rozplemenili, prevíti, na ty je i jed krátkej,“ odplivl si kapitán. „Ale ukecanej zrovna nejsi, Petře…“ Pokrčil jsem rameny. Na pár dní jsem byl ochoten zůstat i němý, jen abych nebyl zbytečně podezřelý. „Přej že rád lítá,“ vmísil se do debaty Sníh. „Já bych si nad nim vzal patronát, kapitáne.“ „Zbytečně bys kluka kazil,“ odsekl důstojník. „Jeden blbej frajer u eskadry docela stačí.“ Jejich vztahy byly zvláštní. Vypadalo to, že Sníh je hodnostně nižší a tudíž kapitánův podřízený. Na druhé straně však po nějakých zásadách subordinace v jejich vztazích nebyl ani stopy. „Na čem jsi lítal?“ Řekl jsem si, že lež by neměla cenu. „Na esúčkách. A na spirále.“ Kapitán se zaškaredil: „Tyhle mašiny neznám… My tu máme delty. Ale nevadí, přeškolíme tě.“ Tohle mi taky připadalo zvláštní — nikoho tu nezajímalo, zda si vůbec přeju posadit se za knipl vojenské stíhačky a vrhnout se do boje. A určitě ne proto, že jsem na nich byl od přírody závislý… Spíš je ani nenapadlo, že bych si třeba mohl přát něco jiného. Loďka najednou vyklouzla na skoro čistou vodu. Bláto a vlhký travní porost zůstaly za námi, zato před námi se otevřela malá zátoka, do níž ústila nějaká říčka. Klikatý modravý hádek vodního toku se táhl džunglí zřejmě někam k horám. „Zastavte, kapitáne, my bysme se umyli,“ navrhl Sníh. „Však se bez toho obejdete, přinejmenším ty se obejdeš určitě.“ Loďka vyrazila vzhůru po řece. Rychlost jsme měli značnou, určitě přes stovku, břehy se jen míhaly. Vítr začínal řezat do očí i přes silové pole. „Za dvě hodinky jsme tam,“ řekl kapitán. „Klidně se uvolněte, pánové.“ Sníh, který už se na dně loďky rozvalil bez vybízení, kývl i na mne. Posadil jsem se. „Ale ty se neztratíš, kamaráde,“ broukl kapitán, aniž se ke mně obrátil. „Asi ti to v hlavě pěkně šrotuje, co?“ „To ano,“ přiznal jsem se. „A máš pojem, kam tě vezem?“ „To nemám.“ „Jasně, jako obyčejně.“ Pohlédl na mě a usmál se. „Galis. Tak se jmenuju. Jsem dočasnej velitel třináctý základny.“ Vypadalo to na formální seznamovací rituál. „Petr. Tak se jmenuju. Jsem bývalej pilot.“ „V atmosféře? Nebo v prostoru.“ „Nejdřív v atmosféře. A pak i v prostoru.“ Galis se tvářil stále spokojeněji. „Proč bývalej? A pochop, že já musím bejt zvědavej…“ „Řek bych, že už mě propustili.“ „Za co?“ „Za neuposlechnutí rozkazu.“ Sníh se vesele zasmál. „A v čem jsi neuposlech?“ Otázka samozřejmě velice přirozená. Pokusil jsem se odpověď zformulovat co nejmlhavěji. „Nezbylo mi než jednat v rozporu s instrukcema a vykonat nepovolenej let, protože jsem to považoval za nezbytný a užitečný.“ „A bylo to tak nakonec? Kdo měl pravdu?“ „Nevím.“ Kapitán zakroutil hlavou: „Ono se to nakonec říká dobře — Fortna zafunguje občas, ale přesně.“ Sníh mě poplácal po rameni a oznámil mi: „To už je zkrátka osud, budeme lítat u stejný jednotky…“ Galis před námi přidřepl a povzdechl si: „Doufám, že jsi aspoň nedezertoval.“ „To bych neřešil. Proč se vlastně ptáte, má to něj akej význam?“ otázal jsem se mírně vyzývavě. „Ale nemá. Žádnej. Teď jsi prostě náš…“ Galis svraštil čelo, vzduch mezi námi začal světélkovat a pak se zahustil v prostorový obraz. Byl to mírně světélkující globus, jakoby z matového skla. „Tohle je náš svět.“ To jsem pochopil sám. A ničemu se nedivil. Ani tomu, jak vytvořil model planety, ani tomu, jak její povrch vypadal — byla to přehršle drobných ostrůvků, mezi nimi pár nepříliš velkých pevnin a to vše obklopovala hnědá rovná pláň. Roli moří a oceánů sehrávaly v tomto světě močály. Mě však upoutalo něco jiného — blankytné body, posévající všechny kontinenty i ostrovy. Fortny. Ta síť byla stejně hustá jako na planetě bez Slunce. Tak k čemu jsou vůbec v tomhle světě jiné druhy dopravy? „Tohle je naše území,“ řekl Galis, a půlka planety se potáhla oranžovou barvou. „My jsme teď tady…“ A bez rozmýšlení píchl ukazovákem do globusu, aby označil místo těsně u hranice oranžové zóny. „Protivník obsadil plochu o něco větší.“ Zbytek globusu se rázem obarvil do zelena. „Takhle teda vypadá situace, Petře. Linii fronty kontroluje sedumnáct našich základen. Protivník jich má zhruba stejnej počet jako my…“ „Galisi!“ Nechápavě ke mně zvedl oči. „Jsem tu teprve pár hodin, a tak bych se potřeboval na pár věcí zeptat. Kdo je to ten váš protivník?“ „No zelený.“ Bylo to zvláštní, ale pocítil jsem, jak ten pojem přesně sedí. Byl dvojsmyslný, a zároveň jedině možný. Obsahoval jak jistou vnějškovou charakteristiku, tak narážku na ekologii. „Podívej se.“ Globus zmizel a vystřídal ho trojrozměrný obraz člověka. Člověka se zelenou kůží. „Před stovkama let založili to svoje hnutí, který usiluje o návrat planet do původního stavu. No a náš svět je hlavní ohnisko odporu. To chceš říct, žes o nich nikdy neslyšel?“ „Slyšel, ale nepředpokládal jsem, že to má tyhle rozměry.“ Loďka nadskočila. Vyjela nejdřív na mělčinu a pak už uháněla přímo po břehu. Džungle řídla. „O rozměrech bych nemluvil. Oni prostě plánovitě uváděj přírodu do původního stavu. Na jejich území už pozměněnou flóru a faunu nenajdeš. A když se nám nepodaří je zastavit, tak se to samý stane i s naší částí světa. Což žádná lidská bytost nemůže přežít.“ „Copak oni sami nejsou lidi?“ Vypadalo to, že mě problém zaujal. Kapitán na mě každopádně vrhl užaslý pohled. „Oni měněj i sami sebe. Endemický prostředí je pro ně naprosto přirozený.“ „Počkat, Petře… Copak ty vo našem světě nic nevíš?“ vložil se do debaty Sníh. „Nevím. Nic.“ Kapitán se Sněhem na sebe překvapeně pohlédli. „Takový věci se nestávaj,“ utrousil Galis. „Ale to koneckonců není naše věc, Sněhu.“ Sníh jen přikývl a po krátkém zaváhání se zeptal: „A jak se jmenuje tvůj svět?“ „Země.“ „To chápu, že Země. Ale jak se jí říká jinak?“ Musím přemýšlet. A to co nejrychleji. Jak se zdá, civilizace Stínu není jednolitá. Mě tu považují za přivandrovalce z jiné planety, ale na druhé straně za přivandrovalce zcela loajálního. Pokud ale nedokážu rozumně vysvětlit, kde jsem se tu vzal… Vybavil jsem si systém vnitřní klasifikace Konkláve. Podle té měla Země číslo sto osmdesát devět. Proč právě tohle číslo, když inteligentních ras bylo podstatně méně, to nevím. Ale byla to dostatečně upřímná a zároveň zavádějící odpověď: „Sto osumdesát devět.“ Galis se zachmuřil: „A kdo vám tak říká?“ „Obyvatelé jinejch planet.“ „Musím se přiznat, že mi to nic neříká,“ řekl Galis. „O tvý planetě jsem nikdy nic neslyšel. Já se narodil tady. Na naší Zemi.“ „A jakej máte jazyk?“ zeptal se Sníh. „To s náma mluvíš vaším nářečím?“ „Ne. To jsem se naučil až tady.“ „To mě napadlo hned. Máš až příliš přesnou intonaci. A moh bys nám říct něco ve svý řeči?“ To je mi tedy přání. Já měl totiž pocit, že už i uvažuji v jejich jazyce. Ruština, angličtina i jazyk geometrů jako by někam zapadly a já je jednoduše zapomněl… Přimhouřil jsem oči a zkusil si představit, že přede mnou stojí Danilov. Nebo děda. „Tak dobře,“ řekl jsem. „Hned to bude…“ Vlastní slova mi najednou připadala cizí — a to jsem mluvil rusky. Sníh vyloudil jakési tiché zavrčení. Byl to evidentně jazyk, přesně ten, jímž jsem naprosto plynně mluvil až doposud. Jejej… Pocítil jsem, jak mě začíná tupě bolet hlava. Jako skrz vatu ke mně dolehla Galisova slova: „Takovejhle jazyk jsem taky ještě nikdy neslyšel. Ale budiž, to není důležitý. Sněhu! Tebe tady snad taky nikdo neotravoval…“ Otevřel jsem oči a zadíval se na oba muže. To mámení už přešlo. Jejich jazyku jsem znovu rozuměl. Jen jsem cítil tupou bolest ve spáncích. „Nijak si to neber, Petře,“ uklidňoval mě Sníh. „No tak jsme o tvým světě nikdy neslyšeli…“ Řekl bych, že se báli, aby se mě nějak nedotkli. „Tady o jeho planetě taky skoro nic nevím,“ prohlásil mírně Galis. „Samozřejmě mám pojem o tom, že existujou nějaký Duhový Mosty, ale to je asi tak všechno. Přál bych ti někdy slyšet jejich dialekt…“ „Nono, tak to pr, kapitáne!“ nadskočil hned Sníh. „V tomhle ohledu se nedohodnem nikdy!“ „Ono existuje hodně světů, který se zatím nijak neprojevily… Myslím ve vztahu k naší Zemi…“ No výborně. Celý rébus se mi řešil přímo před očima. Stín je složitý konglomerát civilizací. Fortny jsou dopravní tepny, určené výhradně pro meziplanetární kontakty. A zároveň zajišťují i výuku jednotlivých jazyků, což je pohodlné a přímo se to nabízí. A mě tedy mají za dobrovolníka, který se rozhodl jim pomáhat, nebo prostě hledá dobrodružství. Je to tak? Asi ano. Ale jedna věc mi ještě pořád vrtala hlavou. Něco tu nesedělo… „Hele, Petře!“ Džungle skončila, a my se ocitli v polích. Všechna byla obdělaná a osetá nějakými obilninami. V dálce, za souvislým zeleným kobercem, bylo vidět nějaké stavby. „To je naše základna.“ To mi ani nemusel říkat. Vojenská městečka všech světů a všech ras mají něco společného. Dokonce i ubytovny hixanských vojáků na kosmodromu vypadaly jako normální kasárna. „Kus dál, na úpatí, je město,“ pokračoval Sníh a ušklíbl se. „Moc pěkný, tam se ti bude líbit.“ „První měsíc nebudeš mít na žádný radovánky čas,“ upozornil mě kapitán. Jejich handrkování, které připomínalo spíš hádku dvou trhovců než rozmluvu důstojníka s jeho podřízeným, jsem neposlouchal. Já už se soustředil na základnu. Kdysi dávno, ještě v učilišti, jsem snil o tom, že se stanu vojenským letcem. Ani kosmonautem, ani obchodním pilotem, ale právě vojenským letcem. A vyloženě jsem si přál bydlet někde u malé posádky v horoucích peklech někde na čínské hranici — tehdy se všichni Rusové báli, že Čína bude v expanzi pokračovat. Nebo naopak na Západě, že bych tam ve starém migu proháněl čiperná letadélka ukrajinských narkobaronů. Byl to zkrátka takový mladistvý krvežíznivý romantizmus, který navíc živě podporoval děda. Pak mě to samozřejmě přešlo. Tím spíš, že do Ruska už se nikdo táhnout nechystal — proč by to taky dělal. A stejně se mě tu a tam zmocňoval takový pitomý pocit, že jsem svůj klukovský sen zradil. A mohl jsem si stokrát opakovat, že ve vesmíru přináším své zemi i celému lidstvu stokrát větší užitek a přibližuji svou prací tu hypotetickou zářnou budoucnost — ta podivná pachuť v mysli nepomíjela. A teď jsem tedy přímo před sebou viděl posměšnou parodii na své dětinské tužby. Řady nízkých hangárů, několik krátkých vzletových a přistávacích ploch, malé domky, u nichž se jasně dalo rozlišit, zda jsou to prostory obytné nebo služební, věžičky s radary i masivní mřížovou ohradu. To vše vybudované ze stejného, na první pohled papírovitého materiálu jako naše loďka. To vše zkrátka klamně křehké na pohled, ale ve skutečnosti zatraceně pevné a navíc určitě nacpané technikou. Takhle se tedy plní dětská přání. Když jsem chtěl sloužit v pohraniční posádce, tak to mám mít. I když na jiné planetě. Zato můžu válčit se šílenými ekology v řadách neméně šílených pilotů. „Čemu se směješ?“ zeptal se Sníh. Řítili jsme se přímo proti masivnímu plotu. Buď pro loďku není problém dvoumetrovou výšku překonat, nebo se v tom plotu otevře průchod. „Připomíná mi to… jedno známý místo.“ Sněha tato odpověď plně uspokojila, a tak jen přikývl. Plot před člunem se opravdu otevřel. Jednotlivé jeho sekce působily dojmem, že se smršťují nebo zasouvají navzájem do sebe. Což znamenalo, že loďka se příliš vysoko nad terén zvednout nedokázala. Když dolétla do středu základny, zastavila a klesla na zem. Kolem jsem nikoho neviděl. „Ubytuj kamaráda, Sněhu.“ A Galis jako první vystoupil na kamenné desky, jimiž bylo vydlážděno cosi jako cvičiště. „S tím si snad poradím i bez tvý asistence.“ Kapitán na tuhle troufalou odpověď nijak nereagoval a jen mi pokývl na rozloučenou: „Kdyby ses potřeboval o něčem poradit, Petře, klidně se stav. Rád tě uvidím.“ Ještě jsem se podíval, jak odchází — pevným, jistým krokem a rovnými, širokými rameny, pravé ztělesnění vojenského velitele. „Vy ale máte divný pravidla subordinace,“ řekl jsem Sněhoví. „Vždyť tys mu div nevrazil facku.“ Sníh se ušklíbl. „Teďka se to může. Protože není poplach.“ „A kdyby byl?“ Pilotova tvář okamžitě zvážněla. „To bych dostal pecku do čela. Bez milosti. Na to bacha, Petře! Jakmile bude základna ve stavu bojový pohotovosti, tak tě něco podobnýho nesmí ani napadnout!“ „Díky,“ odtušil jsem. Nějaký zvláštní dojem na mě ale to varování neučinilo. Po nějaké disciplíně tu nebylo ani památky — natožpak po tribunálech či vojenských polních soudech. „Hlavně mě upozorni, až to vypukne.“ Sníh se podivně zachichotal: „Toho si všimneš sám. Jdeme…“ I nadále mě mátla liduprázdnost základny. Došli jsme k nízké jednopatrové budově a vstoupili dovnitř. S lačnou zvědavostí jsem si začal prohlížet její zařízení. Ve světě geometrů jsem byl potěšení posoudit, jak žijí jiní, předem zbaven — s nefungující pamětí jsem prostě nemohl srovnávat. Ostatně tady to taky nebylo snadné, především proto, že to tu vypadalo až příliš pozemsky, zhruba asi jako na začátku jedenadvacátého století. Byla to jakási směsice vojenského městečka a útulného hotýlku. Hned za vchodem jsme narazili na stanoviště služby. Byl tu i nízký pult, za nímž měl zřejmě stát strážný. Nad tímto stanovištěm byla asi zapnuta nějaká energetická bariéra, protože vzduch prosycovalo slabé mihotání. Vchod ale nikdo nehlídal. „Služba je tu jen při poplachu,“ sdělil mi Sníh, když si povšiml mého pohledu. „My to tu máme přísný jen v dobách bojový pohotovosti. U vás je to snad jinak?“ „To ano.“ „Nevadí, však si zvykneš…“ Zvykat jsem si nehodlal, ale to jsem mu přece nemohl vykládat. „Jdeme.“ Halou s koženými křesly, stolky a obrovskou obrazovkou na zdi, která by opravdu byla úplně dostačující i pro lacinější hotel, jsme prošli ke schodišti. Stejně by mě zajímalo, proč všechny rasy v Galaxii tolik tíhnou k dvourozměrným obrazovkám, když technologie třírozměrného zobrazování přímo ve vzduchu je tak jednoduchá! Dokonce i na Zemi jsme ji dokázali zvládnout bez cizácké pomoci. Pečlivě jsem si prohlížel všechny zdi ve snaze objevit alespoň nějaký obraz. Cizí kultura je vždy ta nejjistější cesta k porozumění. Jeden jsem nakonec objevil. Moře — nebo možná stále táž bažina — v měsíčním světle, po hladině ubíhá stříbřitá pěšinka a nad tím se vznáší pták. Takovýchto uměleckých děl jsem ještě nedávno vozil Hixanům celé tuny. Kruci. Tomu říkám příbuznost kultur! Pocit, že si tu připadám celý nesvůj, neustále sílil. A určitě ne proto, že by mi tenhle interiér byl nějak cizí — přímo naopak! Na nic neobvyklého jsem tu nenarazil. Leda snad na tu silovou bariéru nad prázdným strážním stanovištěm… Ačkoli, po paralyzátorech vytvořených všeuměly z FSB by mě něco podobného v našem Hvězdném městečku taky nepřekvapilo. Takže příbuznost kultur? Ale běžte. To u geometrů to bylo mnohem neobyčejnější. A přitom je Stín civilizace, která sítí hyperpřechodů spojila stovky planet. Civilizace, která mimochodem přiměla malou, ale sveřepou rasu geometrů k útěku. Kdyby mezi nimi a geometry vznikl nějaký vážný konflikt, tak by mě tu mezi sebe nepřijali tak snadno a bezstarostně… Tak jsem teď na jejich planetě. Ve světě, kde se loďky slepené z papíru řítí rychlostí závodního automobilu. Na planetě, kde polovina obyvatelstva přizpůsobuje přírodu svým potřebám, kdežto druhá polovina přizpůsobuje sebe přírodě. Když se tu objeví nějaký Cizák, rozhodně to není důvod ke zbytečné zvědavosti, a navíc se ten Cizák okamžitě naučí zdejšímu jazyku, aniž by si toho sám povšiml. A nic, absolutně nic vás tu nepřekvapí. Ani zdi, ani okna, ani dveře. Ty dveře jsou mimochodem zavěšené na pantech, které při otevírání skřípou… V prvním patře byla ještě jedna hala. Vítalo nás tu stejné erární pohodlíčko křesel a stolků a vypnutá obrazovka. Zastavil jsem a čekal. „Vypadá to, že tyhle věci dobře znáš,“ prohodil Sníh. „Ano. Znám to skoro všechno. Přestože jsem v něco takovýho… ani nedoufal.“ Já taky nemám rád změny,“ přikývl pilot. Měl jsem pocit, že spolu sice mluvíme, ale zároveň si nerozumíme. Cosi v jejich životě činilo z mého příchodu událost nejen všední, ale dokonce naplánovanou. To, že budu bojovat na jejich straně a že se zorientuju v jejich technice, se to rozumělo jaksi samo sebou. „Ubytujeme tě v Lajdově pokoji,“ rozhodl se Sníh. „A nebude mu to vadit?“ „Teď už ne. Před dvěma dny ho sestřelili nad nepřátelským územím. Naše družice zaznamenaly plameny, spálili ho rovnou ve vzduchu i s mašinou, ani vyskočit nestih. Takový věci se už rozchodit nedaj, to jistě chápeš.“ Sníh mluvil všedním, samozřejmým tónem. No bože, tak ho sestřelili a upálili zaživa. Vytřeštil jsem na něj oči v naději, že jde o hodně drsný černý humor. Ale kdepak, o takových věcech se nežertuje. Sníh se tvářil naprosto vážně. „Když na tebe kápnou nad cizím územím, tak to radši skonči sám,“ poradil mi. „Zelený zajatce stejně neberou.“ „A co vy?“ „My jo,“ usmál se Sníh. Z toho úsměvu mě až zamrazilo. „Však se na jednoho podíváš. Jedna taková ropucha zrovna sedí v base. Tak se aspoň pěkně pokocháš — člověk má zkrátka vědět, jak vypadá jeho nepřítel.“ Jako by v něm sídlili hned dva lidé. Ten první je roztomilý výtržník, který se o něčem věčně dohaduje se svým velitelem. Kdežto druhý je chladnokrevně krvelačný ničema. „Pojď dál.“ Dveře do pokoje, v němž ještě nedávno bydlel zmíněný Lajd, byly pootevřené. Tady při vstupu do cizích prostor žádné ceremonie jako u geometrů nedělali. Sníh vstoupil jako první a rozhlédl se tu se samozřejmostí pána domu. „Jeho věci můžeš klidně vyhodit. Nebo si je nech, aspoň to, co se ti bude zamlouvat.“ Mlčky jsem se rozhlédl po příbytku, který mi byl právě přidělen. Normální doupě. A zase — nikde nic zvláštního: Stěny neutrální barvy, banální svítidla na stropě, dřevěné skříně a širokánská postel, neznámo proč inspirující k představě šampaňského, slečen a laciných německých pornofilmů. Možná to bylo těmi fotografiemi po zdech — samé polonahé krasotinky, převážně zrzky. A mezi nimi i jeden chlápek ve sněhobílém oděvu, který ovšem nikterak neskrýval jeho mohutné svalstvo. „Tohle je Lajd, přesně takhle vypadal,“ ušklíbl se Sníh. „Já mu dycky říkal, že ho to naparování jednou přejde.“ Přistoupil ke zdi a fotografii ledabyle strhl. „A nebudou proti tomu něco mít jeho kamarádi?“ zeptal jsem se, protože jsem si tu ještě stále připadal jako vetřelec. „Von vlastně kromě mě žádný kamarády neměl,“ oznámil mi Sníh. Na další podrobnosti už jsem nebyl zvědav. Pokud to s nejlepším Sněhovým přítelem bylo takhle, je to k politování. Sníh se s úsměvem zeptal: „Potřebuješ s něčím pomoct?“ „Díky, poradím si sám.“ „Tak si tu udělej pohodlí. Čistý ložní prádlo by mělo bejt ve skříni. Možná tam najdeš i něco na sebe, řek bych, že máte zhruba stejnou postavu. No a kdyby ne, tak se to nějak upraví…“ Zdálo se, že to myslí smrtelně vážně. Že by tady panovaly pořádky jako v nějaké zapadlé ruské posádce, kde vojáci nedostanou ani pořádnou výstroj? „Tak za hodinku se stavím a skáknem si na oběd.“ „Dobře.“ Sníh odešel. Já ještě chvíli postál, díval se na zavřené dveře a pak jsem si nahlas řekl: „Takže se můžu považovat za zařazenýho k jednotce.“ A stejně by mě zajímalo, na čem to létají. Na deltách? A jsou to letadla, vrtulníky, kosmické čluny nebo ekranoplány? Nebo snad papírové létající talíře? Ačkoli — co blázním? Jaký je v tom rozdíl? Copak já se chystám bojovat proti malým zeleným mužíčků, posedlým představou dokonalého splynutí s přírodou? Prudce jsem zakroutil hlavou a tu vidinu zaplašil. Pak jsem se prošel po místnosti. Pohlédl jsem oknem ven na poutavou scenérii s kasárenskými baráky, ranvejemi a vydlážděným cvičákem. Loďka, na které jsme přijeli, už tam nebyla. Všude ticho a pusto, jen vítr honil po cvičišti prach. Ale jinak to tu vypadalo dost čistě a úpravně, dokonce i zeleně tu bylo dost. Naši pozemští ekologové by si tu moc vyskakovat nemohli, ani kdyby sebevíc chtěli… No dobře, a co ještě bychom tu měli? Za nenápadnými dveřmi jsem objevil sprchu. Normální sprchovací růžice na hadici a jeden kohoutek. Na umyvadle naopak žádné kohoutky nebyly. Ruce se tu zřejmě myly na německý způsob, v umyvadle naplněném vodou. To nenávidím. Na poličce pod zrcadlem stála lahvička. Otevřel jsem ji a přičichl. Vypadalo to na šampón. Vedle byl kousek mýdla. Ještě tak najít břitvu nebo nějaké holítko, protože už jsem pořádně zarostlý. Naposledy jsem se holil na alarském křižníku málem před tisícem let… Musím teď vypadat jako kavkazský separatista z propagandistických plakátů… No nic, aspoň ta sprcha že tu je… Zavřel jsem dveře a svlékl se. Pak jsem si přejel rukou po tváři — opravdu pořádné strniště! Co by to bývalo Kualkuovi udělalo, kdyby mě při poslední proměně zbavil i tohohle porostu? Že by si Kualkua v době, kdy jsem po světě běhal v těle Nika Rimera, pečlivě zaznamenával, jak dlouhé mám mít vousy, až se vrátím k vlastní vizáži? „Kualkuo!“ Já se nezaradoval, já přímo nadskočil nadšením! Nabídnutá pomoc, a to v záležitosti tak bezvýznamné a životně nedůležité — to bylo v chování symbionity cosi zcela nového. „Ano… Můžeš mi to strniště nějak odstranit?“ „Ano.“ Rozhodně jsem nehodlal riskovat a spoléhat na jeho holičské schopnosti. Jen ať to pěkně dá pryč všechno. Přejel jsem si dlaní po tváři a na podlahu se začaly sypat drobné vousy, asi jako když otevřete holicí strojek. Váhavě jsem vousy shrábl na hromádku a přikryl je dlaní. Jen ať se nají. Je to spojenec. I on má své potřeby. To je zvláštní. Velmi zvláštní. Ještě nikdy, ani když nám hrozila smrt, se Kualkua nějakou ohleduplností nevyznačoval. Takže můj amébovitý přítel se bud napravuje nebo… „Co je s tebou?“ Mlčel. Má dlaň se zachvívala, symbionita se zřejmě živil. Teď zřejmě přestěhoval značnou část svého těla do mé ruky. Jenže to přece neznamená, že bychom spolu nemohli komunikovat! „Když se jí, tak se nemluví… Ale na tebe přece tohle dětský pravidlo neplatí, kamaráde!“ řekl jsem tlumeně. „Lžeš.“ Kualkua mlčel. Snem schizofrenika je, aby mohl mluvit sám se sebou. A já taky nejsem ochoten vzdávat se práva na odpověď! Hlas v mém vědomí byl sotva znatelný. Takový vnitřní šepot. „Co to říkáš?“ Odtrhl jsem ruku od bezvadně čisté podlahy a na chvíli se zadíval do zrcadla. Co když mě skrz to sklo pozorují? Ale ne. To je určitě nesmysl. „A čeho se bojíš, Kualkuo?“ zeptal jsem se ho laskavě jako dítěte. „Tobě přece žádná smrt nehrozí. Nebo snad…“ Má domněnka byla až mrazivě pravděpodobná! „Ty jsi ztratil kontakt se svou rasou? A teď jsi sám?“ To by pro něj opravdu musel být šok! Být neustále částí celku — a najednou o ten celek přijít! Lítost ve mně okamžitě vystřídala hrůza a nenávist. Takže Kualkua takovouto možnost připouští? A kdyby se cestou k centru Galaxie spojení se zbytkem této civilizace přerušilo, tak by ta šílená améba mé tělo roztrhala zevnitř? Přistihl jsem se při tom, jak si bezděky křečovitě zatínám prsty do prsou. Jako bych chtěl najít ten kousek cizího těla v sobě, nahmátnout ho a vyrvat ven… „Tak co bys vlastně potřeboval? Proč se bojíš?“ zařval jsem. „Mluv! Já mám právo to vědět!“ Umlkl jsem, protože jsem měl pocit, že mi to přece jen hodlá sdělit… Srdce mi v těle splašeně bušilo. „Proč?“ Lhát „Tak se snaž,“ poprosil jsem ho. „A já se taky budu snažit.“ „No a?“ Pocit, který se mě zmocnil, je nesdělitelný. Jako bych vyrazil zoufalý křik — nezvučný kvil, který dokázal obsáhnout všechno, nejasnými dětskými vzpomínkami počínaje a holením za pomoci Kualkuy konče. Na kratičký okamžik jsem si vzpomněl i na takové věci, které ta ničemnice paměť už dávno a dávno odklidila. Na to, nač jsem vzpomínal rád. I na to, oč jsem rozhodně nestál… Svalil jsem se na podlahu, bolestivě si natloukl kolena a lačně vtahoval vzduch. To ne, tohle ne… |
||
|