"Svět Stínu" - читать интересную книгу автора (Lukjaněnko Sergej)

Kapitola sedmá

Pokud Danilovovi připadal jeho Mudrc, přebudovaný Alary, jako zcela nepředstavitelný a nedosažitelný technologický skok, tak co si teprve měl myslet o lodi geometrů?

Kromě plazmové smrště za okny se neprojevily žádné obvyklé atributy přistávacího manévru. Ani přetížení, ani vibrace trupu, ani nějaký zvuk, který za normálních okolností pronikal až do kabiny.

Problém se zásobami paliva či energie jsme taky nepociťovali a naopak jsme klesali po tak marnotratné sestupné dráze, že kterýkoli pozemský balistik by z toho dostal mrtvici.

„Podobný experimenty si nedovolej ani Silný rasy,“ poznamenal k tomu nabádavě Danilov, když loď geometrů snížila rychlost. „To není jen energeticky rozmařilý, to je i nebezpečný. Protože hrozí přetížení konstrukce…“

Technologická převaha geometrů ho zkrátka deptala stále stejně. Pokrok společnosti se kdysi měříval vědeckými úspěchy, produktivitou práce nebo třeba sportovními triumfy jednotlivců. Jak se zdálo, Danilov zůstával v zajetí právě těchto představ.

Na rozdíl ode mne.

Protože já nevím, v čem konkrétně je jedna civilizace lepší než druhá. Že by to bylo ve vzdálenostech, které dokáže překonat ve vesmíru? Nebo v pevnosti slitin, co je s to vyrobit? V nevyčerpatelných zásobách energie? To by pak geometři opravdu byli vrcholem dokonalosti. Ostatně kdybychom vzali v potaz onu subtilní materii, jíž se říká lidské štěstí, bude situace taky nejednoznačná.

Protože geometři jsou přece šťastní. Co na tom, že podle mého názoru je jejich společnost zbavena základních atributů svobody a že nesporný pokrok je mimo jiné i zástěrkou kasárenské askeze. Vždyť kdybychom bilancovali poměr dobra a zla, štěstí a neštěstí v obou světech, tak to Země s Vlastí jednoznačně prohraje. Tisíce „sanatorií“ jako Svěží vítr, kam jsem se měl tu čest osobně podívat, nepřeváží jeden jediný docela obyčejný pozemský kriminál. A pokud se za šťastné považuje třeba „jen“ devadesát procent geometrů, nemáme proti takovému statistickému číslu žádný protitrumf. Protože to nemůže být oněch „zlatých dvacet procent“ obyvatelstva nejrozvinutějších států Země, nemůže to být ona část lidstva, která žije v pohodlí a dostatku ve světě zalykajícím se chudobou.

Nevím, proč bychom měli být lepší než geometři. A dokonce ani nevím, co by si vybrali sami prostí Pozemšťané — zda hrdou a chudou svobodu nebo starostlivý dohled Patronů. Názor Saši Danilova a Máši Klymenkové je jiný než můj.

Jedno ale vím přesně.

Pokud v tomhle světě, ponořeném do tmy, jež teď ubíhá pod námi, tedy pod lidmi, kteří jeden druhému nevěří, kteří sní každý o něčem jiném a vůbec jsou víc než nedokonalí, tak tedy jestli se v tomto světě najde sebemenší šance, jak zastavit geometry a odradit je od kontaktů s nenáviděným Konkláve — pak tu šanci najdu.

Buď ji najdu, nebo navždy zůstanu ve tmě.

„Péťo, dá se u geometrů taky tahle bez překážek přistávat?“ zeptal se děda.

Zakroutil jsem hlavou. Ne. Pokud je vývoj na planetě alespoň tak daleko, jako byl na Zemi koncem minulého století, je podobné přistání nemožné. Svůj největší poklad, nebe, si každý přísně střeží.

Danilov si odkašlal a monotónním unylým hlasem pronesl:

„I pochopili geometři, že podobná bezstarostnost jestiť uskokem největším… I uprchlí tedy na druhý konec Galaxie, aniž si zjistili, proč vlastně utíkají… Kdyby něco, tak jim budu dělat kronikáře. To by snad šlo, ne?“

„Šlo,“ přikývl jsem. Danilov byl asi opravdu nadobro vykolejený, když se to jeho věčné furiantství nakonec zhroutilo v zoufalý pokus o vtip.

Rychlost lodi geometrů už klesla na nějakých čtyři sta, pět set kilometrů za hodinu. Teď se loď hnala nad šedohnědou kamenitou rovinou. Ač se to zdálo zvláštní, na povrchu planety, která neměla vlastní slunce, bylo docela světlo — asi jako na Zemi za úplňku. Nad světem Stínu planulo nebe, zaplavené hvězdami.

Vstal jsem — pohyb lodi nebylo uvnitř vůbec znát — a přitiskl se tváří ke kopuli. Bylo to samozřejmě hloupé, vždyť to nebylo okno, ale obrazovka. Kvalita výjevů však byla dokonalá.

Pak se asi sto metrů pod námi objevily kopce s pozvolnými svahy. Na jejich povrchu se tu a tam cosi třpytilo… Nene, to nebude umělého původu, spíš jsou to rudné žíly, vyhřezající na povrch. Ale je tu nějaký život?

„Sedni si, Petře,“ požádal mě Danilov. Veškeré jeho instinkty proti podobnému šílenství protestovaly — přece nemůžu stát v lodi, která se právě připravuje k přistání.

Vyhověl jsem mu. Koneckonců stejně nic zvláštního nevykoukám, loď si terén pod námi hlídá sama.

Skoro vzápětí loď začala prudce klesat a v mém nitru jako by se všechno zastavilo; samozřejmě ne z pocitu nějakého pádu, k němuž rozhodně nedocházelo. Obloukem jsme se přiblížili až k povrchu planety, pak loď na okamžik strnula nad terénem — a dosedla. Téměř nepostřehnutelný rovnoměrný šelest utichl, dech palubních mechanizmů se zastavil.

„Tak jsme tady,“ dotkl jsem se terminálu.

Pňstání provedeno.

„Jsou nějaké změny? Živé organizmy nebo objekty umělého původu?“

Afe. Nejbližší oblast pohlcování energie je vzdálena dvacet tisíc kroků. Naznačuji trasu.

Na kopuli se rozzářilo světélko a přes kopce se najednou táhla modravá nitka. Povšiml jsem si, jak se proměnily tváře mých přátel, a rychle jsem vysvětlil:

„To je směr k nejbližšímu anomálnímu objektu…“

Nitka zhasla.

Danilov s Mášou dál seděli oba v jednom křesle a v tuhle chvíli připomínali mírně rozhádané milence. Reptiloid se rychle vydal po obvodu kabiny. Zdálo se, že si hodlá do své bezedné paměti vštípit podobu okolní krajiny. Loď mlčela; svou úlohu v této chvíli zjevně považovala za splněnou. Tak jsem se „zaposlouchal“ a pokusil se navázat kontakt s Kualkuou. Jenže reakce žádná.

Že by ta améba ve mně taky sledovala okolní svět? Že by si na mém zátylku vypěstovala další pár očí a zkoumala svět, do něhož se dostala?

A co když se tady, ve světě Stínu, ono spojení, které vytvářelo z miliard drobných bytostí jediný celek, prostě přerušilo?

Nebo že by Kualkua bez ohledu na nepředstavitelnou vzdálenost skutečně zůstával jen jeden jediný a tato konkrétní částečka obrovitého mozku s lačnou zvědavostí polyká nové informace?

Najednou jsem pochopil, že už celou minutu v kabině panuje hrobové ticho. Počtář svou obchůzku ukončil a Danilov s Mášou upřeli zvědavý pohled na mě.

„Tak co dál, Petře?“ zeptal se tiše Danilov. „No co? Jsme přece na místě. A bylo to opravdu jednoduchý. Musíš velet.“

„Je zdejší prostředí příhodné pro život člověka?“

Taky jsem si připadal celý nesvůj. Záporná odpověď lodi by mě vlastně potěšila.

Ano.

„Tak otevři kabinu.“

Kopule ztratila průzračnost a ztmavla.

„Budeme vystupovat,“ upozornil jsem ostatní.

Kopule nenápadně mlaskla a zmizela.

A my se pod náporem planoucího nebe bezděky přikrčili.

Ne, tohle by žádný monitor zprostředkovat nedokázal. Možná proto, že jsme věděli, že v lodi to bylo jen umělé zobrazení. A s tím se dá udělat cokoli. Teď jsme se ovšem na nebe dívali vlastníma očima.

Kdysi v dětství mě ohromila noční obloha nad Krymem: po bledém svitu hvězd na severu mi připadala jako černý samet, posypaný drobnými démanty, jako skutečné dílo Boží. Později, když jsem se v mládí mohl podívat i do tropů, jsem teprve pochopil, co je to pravé jižní nebe. V té době už jsem o nějakém díle Stvořitelově neuvažoval. Hvězdy samy se rovnaly božstvům. To nebyl jen diamantový prach, ale skutečné brilianty.

Jenže tohle nebe bylo živé. Zdejší Giordano Bruno by nešel na hranici kvůli problému obyvatelnosti jiných světů, ta by byla nesporná. Tohle nebyla chladná zář mrtvých šperků, ale živý a teplý dech dalekého ohně. Mírně zvlněná pustá rovina, na níž jsme stáli, byla pohádkově krásná, skoro jako z vánoční pohlednice. Svit různobarevných hvězd ji osvětloval jako velkolepý ohňostroj, až se z toho v člověku rodil pocit, že jednotlivé barvy a odstíny se od sebe vlastně nedají rozeznat a oddělit, leda tak periferním viděním, koutkem oka. Mimochodem bez ohledu na celou fyziologii lidského zraku.

Vůně planety, kterou bezděky vstřebáváte hned v prvních okamžicích po přistání, byla téměř nepostřehnutelná. Básník by řekl, že takto voní světlo hvězd. Já ale na žádné srovnání nepřipadl. Možná to byla vůně planety bez života…

„Cítím ozon,“ řekla najednou Máša. „Že to tu voní ozonem?“

„To bude vod motorů,“ odtušil Danilov. Zvedl se z křesla a opatrně překročil kopuli, která se svinula do útlého válečku. Pak se otočil: „Můžu, Péťo?“

„Jasně,“ přikývl jsem.

Danilov na okamžik strnul a pak seskočil dolů. Pohlédl si dolů na nohy, jako by očekával, že z půdy vyrazí lačné zubaté tlamy. A řekl:

„Jeden malej krok pro člověka… je celýmu lidstvu na pytel.“

Jeho slova utonula v tichu. To ticho bylo až tísnivé — vítr tu nevál, běžný industriální šum taky nebylo slyšet a případné hlasy už vůbec ne. Jen náš vlastní dech.

„Atmosféra má zvláštní optické charakteristiky,“ poznamenal počtář, který se pomalu hrabal z kabiny ven. „Zdejší ovzduší prakticky nijak nedeformuje viděnou skutečnost…“

„A to je všechno, co nám k tomu řekneš?“ zeptal jsem se. Z nás všech on jediný nezakoušel při pohledu na nebe jádra Galaxie žádné rozechvění ani nadšení. „To se v tobě neprobouzejí žádný pocity?“

„Samozřejmě bych mohl vychrlit řadu frází, které by naznačovaly silné emoce,“ odvětil mi posměšně. „Sám ale dobře víš, Petře, že není dobré vnímat mě… čistě lidsky.“

Přikývl jsem a podrážděnou poznámku, kterou jsem měl na jazyku, radši polkl. Počtář to zřejmě pochopil:

„Předpokládám, Petře, že většina známých ras by při podobném pohledu zažila pocity blížící se lidským. Já mám ovšem důvod, který mi brání hodnotit tuhle podívanou právě takto.“

A na chvíli umlkl.

„Na naší planetě nejsou vidět vůbec žádné hvězdy, Petře. Všechny emoce, které by se snad mohly dostavit, jsem prožil už dávno a dávno, když jsem se ve vesmíru ocitl poprvé.“

A počtář lehce seskočil za Danilovem. Máša na mě krátce pohlédla, pokrčila rameny a opatrně začala slézat na zem.

„Počkej!“ křikl jsem na ni, otevřel kontejner a vytáhl odtud nádoby s potravou. „Chytej!“

Dvě konzervy jsem hodil jí, jednu Danilovovi a dvě jsem si nechal pro sebe. Počtář ani nečekal, až se ho zeptám, a zdvořile odmítl sám:

„Znáš přece mé velmi skromné potřeby…“

„Je to kombinovaná dávka,“ vysvětlil jsem mu. „Zažene hlad i uhasí žízeň. Pro každý případ…“

„Loď bude pořád tady?“ zeptal se Danilov, který už konzervy ukládal do kapes.

Vydal jsem v duchu příslušný pokyn pro loď a vyrazil za ostatními. Kabina se uzavřela. Kosmické plavidlo geometrů, víceméně klasický létající talíř, vypadalo v tomto světě naprosto přirozeně. Mnohem přirozeněji, než tři lidé bez skafandrů.

„Bude čekat,“ ujistil jsem ho. „Kdyby nic, tak čekat geometři umějí.“

„Jasně — dokud nepřijde někdo, kdo bude vypadat přesně jako ty, neposadí se do křesla a nevodveze menší exkurzi na planetu Země,“ podpořil mě sarkasticky Danilov.

„Já ani nevím, jak je něco takovýho pravděpodobný,“ odpověděl jsem. „Ale moh bys mít pravdu. Když jsem si já nalez do cizího těla…“

Chceš vrátit tvou původní podobu?

Kualkua otázku položil suše a bez sebemenší zvědavosti.

„Ano!“

Začínám.

„Otočte se laskavě!“ požádal jsem své kolegy. Tváří mi projela ostrá bolest.

Ještě že se poslušně odvrátili. Ne snad proto, že by transformace byla vyloženě odporná podívaná. Jenže já se celý zkroutil bolestí, nedokázal jsem potlačit tlumené skučení a z očí mi vyhrkly slzy. Celé tělo mi jen hořelo. Kualkua si tentokrát buď počínal neurvaleji než jindy, nebo měl prostě naspěch — já si každopádně připadal, jako by mi někdo stahoval kůži zaživa.

Když byla transformace u konce, klečel jsem na kolenou, tvář měl celou uslzenou a rty okousané do krve. Jediné, zač jsem byl Kualkuovi vděčný, bylo, že mě zbavil té rány na krku.

„Petře…“ Máša se dotkla mého ramene. „Jak se cítíš?“

„Jak?“ Nemotorně jsem se zvedl. „Jako když jsem to znovu já. To je celý.“

Ještě jsem se mírně potácel, ale bolest už pominula a vystřídala ji blažená ochablost.

„Takhle se mi zamlouváš víc,“ poznamenal reptiloid dědovým hlasem. „A… taky ti dost závidím, chlapče.“

Přikývl jsem. A dědečkovi jsem moc dobře rozuměl. Protože jemu už původní tělo nevrátí žádná, ani ta sebevětší bolest. Za okamžik už ale místo něj mluvil reptiloid:

„Přece jen jsi to ale neměl dělat hned tady u lodi.“

„Mou proměnu by zaznamenala na jakoukoli vzdálenost,“ odsekl jsem. „A žádný strachy. Tohle ji prostě nezajímá.“

Nevím proč, ale nějak se mi nechtělo dívat se kolegům přímo do očí. Otřel jsem si zpocený obličej a rozhlédl se kolem.

Jakmile jsme se ocitli mimo loď, scenérie na planetě Stínu byla okamžitě mnohem prozaičtější. A upřímně řečeno i dost nehostinná. Na nás lidi tu bylo dost chladno a půda, viděná původně zdálky a ve světle barevného ohňostroje hvězd, byla při pohledu zblízka suchá, tvrdá a kamenitá. Na oblohu rozzářenou miliony hvězd už jsme si mezitím stačili zvyknout.

„Pořád se mi do hlavy cpe nějaká připitomělá podobnost,“ přiznal se Danilov a svraštil čelo. Choval se tak, jako by se mezi námi vůbec nic nestalo. Za což jsem mu vlastně byl vděčen. „Hele, Péťo… Nemáš taky pocit,“ a opsal široký půlkruh rukou, „že tohle všechno je ti odněkud známý? Jenom zabalený do parádního papíru?“

V zásadě jsem s ním souhlasil. Jakési asociaci jsem se sám nemohl ubránit. Ale pořád ne a ne to chytit za správný konec. To přízračné, karnevalové osvětlení… Neživotné dálavy… Sterilní ticho.

„Nemáš v záloze nějakou hypotézu, Karle?“

„Dohady nejsou mou nejsilnější stránkou.“

„V takovým případě si chci popovídat s dědou. Protože dohady — to je přesně jeho žánr.“

Během kratičkého okamžiku reptiloid poskytl prostor svému intelektuálnímu podnájemníkovi.

„Díky, Péťo!“ vyjádřil děda ze všeho nejdřív vděk. „Ta ještěrka zdaleka není tak netečná a studená, jak by se ráda jevila — většinou mě zarytě nechce pustit ke slovu.“

Reptiloid energicky zakroutil hlavou. Dědeček se opájel možností sám si vybrat, na co se chce podívat.

„Konečně jsem si splnil dávný sen — stanout vlastníma nohama na jiné planetě. Tedy, vlastně jen zpola,“ dodal hned s ponurou ironií. „Na co se mě chceš zeptat, Pete?“

„Nenapadaj tě nějaký asociace s tímhle kolem?“

Děda se odmlčel.

„Vlastně nic zvláštního, Péťo. Jen… možná jen beletristický příměr. Očistec.“

„Cože?!“

Pokud snad děda ještě byl schopen upadnout do rozpaků, tak se to stalo právě teď.

„Vždyť to říkám — dokonalá lyrika! Já si tenhle svět představoval zrovna takhle. Ani ráj, ani peklo, ale právě očistec. Jak to píše ten Dante? ‚Já pozvedl jsem očí hled…‘“

„…a jak by kámen jejich ohněm vzplál; ó severní a sirá země, kdež jejich zář nesvítí nám víc!“ dokončil jsem bezděky citát.

Máša hlasitě zasupěla a neočekávaně se zeptala:

„Tu poezii si snad odpusťte, Andreji Valentinoviči! Obávám se, že tady bude všechno reálnější a nepříjemnější než v záhrobí!“

Vytřeštil jsem oči. Promluvila na něj poprvé od chvíle, co se děda přestěhoval do počtářova těla. Že by se opravdu smířila s tím, že zůstal člověkem, i když dlí v reptiloidovi?

Jenže dědeček jí tu zradu určitě nikdy neodpustí.

„Tak dobře, Mášo,“ poznamenal děda dobromyslně, „poezii si odpustím. Náhodou si moc dobře pamatuji, že tvým oblíbeným básníkem byl Puškin, oblíbeným prozaikem Tolstoj a oblíbenou hudbou Měsíční sonáta.“

Řekl bych, že zrudla. Ale já vůbec nechápal proč. Děda přece neřekl nic, co by se jí mohlo dotknout…

Ještě tak minutu jsme přešlapovali kolem lodi, jako bychom na něco čekali. Čekali na cokoli — na slavnostní deputaci s kyticemi, na davy inteligentních hub nebo možná na tankový sbor. Jenže svět Stínu nás ignoroval s chladnokrevností tak upřímnou, jako by ho tvořila opravdu jen tahle kamenitá pláň.

„Tak co, jdeme?“ zahleděl se na mě tázavě Danilov. „Řek bych, že někam támhle…“

„Počtář si to pamatuje přesně,“ řekl děda. „Prosí mě, abych se stáhl do pozadí, takže… zatím nashledanou.“

„Reptiloid učinil krátkou pauzu a pokračoval:

„Jsem připraven fungovat jako průvodce. Můžeme se dát do pohybu?“

Přikývl jsem.

„Jako by si ty kreténi geometři nemohli do lodi vymyslet nějakou nedotknutelnou zásobu,“ broukla otráveně Máša. „Že by tam byl kompas, zbraně, stan, jídlo… třeba pro případ nouzovýho přistání.“

„Geometři nevědí, co je to nouzový přistání,“ odsekl Danilov. „Eště štěstí, že se v procesu evoluce neodnaučili jíst.“

Vybavil jsem si protivně slanou chuť jejich potravy a zakroutil jsem hlavou:

„Až ochutnáš obsah tý konzervy, tak budeš možná mluvit jinak.“

Chůze byla velmi snadná. Terén se zdál hladký, jako uválcovaný. Jako by se tady skutečně prováděly nebo chystaly nějaké pokusy — přesně jak to předpokládal dědeček. Neznámo proč jsem si vybavil stepi kolem Bajkonuru. Jednou po přistání jsme uspořádali noční piknik s mládenci z ruských posádek, s kazašskými techniky a s Men Li-tiangem, což byl šéf oddělení přepravy nákladů. Jenže tehdy hořel ve stepi oheň, pekly se šašliky, absolvent Moskevské státní univerzity Saken Žubanov na Men Liho prosbu virtuózně přehrával na svou dombru čínské motivy, hnusná rýžová kořalka původem rovněž z Číny tekla proudem a já ucucával z láhve pekingského piva — mimochodem nečekaně chutného… Hvězd na tamním nebi bylo podstatně míň. Zato prachu kolem podstatně víc. Tady prach není žádný. A tráva taky žádná. Ideální terén pro stavbu sanatoria pro těžké alergiky a astmatiky.

„Tady prostě neroste nic,“ poznamenal Danilov, jako by četl mé myšlenky. „To je velice zvláštní. Tak kde se tu bere kyslík?“

„Z moří,“ vyhrkla okamžitě Máša.

„Jenže pevniny je tady skoro čtyřiapůlkrát víc než vodních ploch,“ vzpomněl jsem si na informace získané od lodi.

„To úplně stačí.“

„Tak jak to, že se tu teploty pohybujou nad nulou?“

Máša nejdřív neřekla nic. K otázce se vrátila až po několika minutách a poznamenala:

„Nás zaráží třeba to, proč geometři přestavujou svou planetu málem podle pravítka a kružítka. Vyloženě nás ohromilo, jak je možný, že dokázali svou planetární soustavu přestěhovat na druhej konec Galaxie. Ale vytvořit celou planetu… no dobře, tak ne vytvořit, ale obalit ji kyslíkovou atmosférou a pak ji eště ke všemu vytápět — já nevím, ale řekla bych, že s něčím takovým by si geometři neporadili.“

Nikdo nic nenamítal, ale Máša po chvíli ještě dodala:

„Já vím, že nemám nejmenší naději tě o něčem přesvědčit, Petře. Ale stejně — nemáš dojem, že asi nemá cenu počítat se spojenectvím takový civilizace? Já bych řekla, že je přinejmenším naivní očekávat pomoc od někoho, kdo si z celý planety udělá komoru na starý krámy…“

Zakroutil jsem hlavou:

„Ty si neumíš představit, Mášo, jakou mi tahle planeta udělala radost. Jak tím umělým ohřevem, tak atmosférou, která by tu neměla bejt, a vlastně i tou úděsnou pustotou…“

„Ale proč?“

„Protože to je přístup vyloženě lidskej.“

Danilov se tlumeně zasmál a zeptal se:

„A nechceš náhodou říct ruskej?“

„No — když se ukáže, že tu planetu vlastně nikdo nepotřebuje a že si ji vyrobil jen tak pro každej případ, tak bych tomu postupu možná říkal ruskej.“

Vypadalo to, že Máša se urazila. A to ne na Danilova, nýbrž na mne.

Náš přístup k vlastenectví je zřejmě dost rozdílný. Ba hodně rozdílný.

„Lidé mají ve srovnání s mou rasou jednu obrovskou přednost,“ prohlásil najednou počtář. „Rozdíly mezi kulturami lidské společnosti jsou tak velké, že jste od počátku byli ochotni fungovat v rámci Konkláve.“

„To ale není nic k závidění, Karle,“ namítl jsem. „Kdyby ty rozdíly byly menší, možná bychom dnes byli schopný brát do zajetí i Hixany.“

Cože je samozřejmě věc hodně sporná. Ať si říká kdo chce co chce, konflikty mezi státy byly nakonec motorem vědeckotechnického pokroku. Počtář se ale nepřel. A tak jsme dál šli mlčky, jako by všechna abstraktní témata tváří v tvář hvězdnému oceánu příliš rychle ztratila dech, protože byla příliš bezvýznamná a malicherná.

Když jsme ušli asi tak tři kilometry, loď nám zmizela z dohledu. Jakmile jsme vystoupali na další návršíčko, všichni jsme se jako na povel ohlédli.

Matně šedý kov téměř splýval s krajinou. Rozeznat loď jsme dokázali jedině podle slabých duhových odlesků.

„Nemáme se vrátit?“ navrhl Danilov. V jeho slovech zazněla ironie, a tak jsem neřekl nic. Jenže on si dál nedával pokoj: „Jestlipak víš, Péťo, jak bude vypadat opravdu nečekanej konec tyhle naší pouti…“

„Vím.“

„Když nikoho nepotkáme. A nic nenajdem. Když tady budeme bloumat, dokud nesežerem všechny konzervy a neprošlapem všechny podrážky. A pak se vrátíme na Zemi.“

„To já vím, Sašo.“

Danilov přikývl a pak se najednou důvěrně dotkl mého ramene:

„Ale to bych teda nechtěl, Petre.“

„Tak jdeme dál.“

Začali jsme sestupovat po svahu dolů. Poslední orientační bod zmizel a hvězdy na tomto šíleném nebi nám nijak pomoci nemohly. Nezbývalo tedy než spoléhat na počtáře a jeho schopnosti.

„Aspoň sedum,“ prohlásil nečekaně Danilov.

„Co sedum?“ nepochopil jsem.

„Porušujeme nejmíň sedum bodů řádu vnitřní služby už jen tím, že se tady promenujeme. A to nemluvím o detailech, který tomuhle výletu předcházely.“

„A to tě děsí?“

„Ne. Vlastně mě to začíná spíš bavit.“ A Danilov ze všech sil kopl do kamene. „Tyhle boty totiž moc dlouho nevydržej. Protože se v nich nevznášíme po stanici…“

„Měli jsme možnost letět sem perfektně vystrojený a vyzbrojený,“ připomněl jsem mu.

Danilov neodpověděl.

„Nějaký zbraně tady jak se zdá nepotřebujeme, aspoň zatím,“ zastala se ho Máša. „Ale Petře…“

„No co?“

„Ty geometry znáš mnohem líp než kdokoli z nás. Co je tady mohlo tak vyděsit?“

Chtěl jsem říct „nebe“, ale geometři pod touhle září přece hodně dlouho normálně žili…

„Nevím.“

„A nebyla to třeba ta obrovská síla? Nesmyslná a obludná. Obyvatelná, a přitom úplně pustá planeta…“

„Ne.“ V tomhle ohledu jsem neměl žádné pochybnosti. „Jakákoli síla, dokonce i taková, která by byla mnohonásobně vyšší než ta jejich, by pro ně byla jedině výzva. Určitě by chytračili a hledali způsoby, jak na ni vyzrát, ale v žádným případě by se před ní nedali na útěk.“

„Tak to muselo bejt něco absolutně cizího. Naprosto neznámýho, a proto děsivýho,“ pokračovala nepříliš jistě.

„Přihořívá,“ prohodil Danilov.

„Opravdu?“

„Teď jsem to myslel doslova,“ upřesnil plukovník. „Řek bych, že začíná bejt teplejc. Ale ten tvůj předpoklad je zajímávej.“

„Ten druhej?“

„První i druhej. Víme toho tak málo, že můžeme vyslovovat jakýkoli hypotézy.“

Vypadalo to, jako by se Danilov rozhodl, že si z Máši bude trochu utahovat. A nenapadlo to jenom mě — Máša zvolnila krok a podezíravě se na plukovníka zahleděla. Jenže ten se tvářil jako učiněné neviňátko.

„Petře, chce s tebou mluvit Andrej Chrumov,“ oznámil mi nečekaně počtář.

Zastavil jsem. Jakmile reptiloid přenechal vůdčí roli ve svém vědomí dědovi, jeho rychlost okamžitě poklesla do hodnot vysloveně želvích. Běžet drobnými krůčky na čtyřech tlapkách prostě pro člověka není ten nejlepší způsob pohybu.

„Už tomu začínám rozumět, Péťo. Alespoň se mi to zdá,“ vyhrkl děda bez dlouhých předmluv. „No tak, zkus taky chvilku přemýšlet!“

Máša s Danilovem už taky zůstali stát.

„Pořád nemůžu pochopit, co je tu tak vylekalo, dědo. Zjevný nebezpečí tady nevidím žádný…“

„No a dál?!“ povzbudil mě dědeček k dalším intelektuálním výkonům.

Obhlédl jsem okolní krajinu. Hvězdné moře nad hlavou, ticho, lehký větřík a zdá se, že najednou je opravdu tepleji…

„Já tu nebezpečí nevidím,“ opakoval jsem . „Tady neprobíhá žádnej boj, je to tak dědo? A civilizace Stínu se nijak nebrání…“

Zatímco při prvním závěru reptiloid cukl hlavou, jako by přikyvoval, dál už se naše předpoklady zjevně rozcházely.

„Tak jednoduché to zase není! Kdyby to byl svět pracovitých a pokorných pacifistů, geometři by ho okamžitá schramstli! Přemýšlej, chlapče, přemýšlej! Geometři, ti silní, sjednocení geometři, ochotní v zájmu svého cíle uplatnit veškeré možnosti a prostředky, geometři ochotní padnout v boji, uplatňující silnou centralizovanou moc a nebojící se násilí — tak právě ti najednou utekli. Ostudně utekli, a přitom si to ještě ke všemu sami uvědomují! No tak! Co se tu stalo?“

Že by ten děda už skutečně něčemu porozuměl?

„Aha — že by Stín byli vlastně taky geometři?“ riskl jsem poměrně divokou variantu. „Že by to byla civilizace se stejnou etikou a stejnou cílevědomostí? Jenže eště mocnější?“

Reptiloid zívl. Dědeček zřejmě chtěl naznačit povzdech.

„Jsem prabídný vychovatel,“ zasupěl nakonec. „Patron by ze mě rozhodně nebyl. Když jsem člověka od narození tak nadaného jako ty přece jen nenaučil myslet nestandardně, a to jsem na to přitom vynaložil tolik času…“

Děda umí sám sobě vyčinit tak, že jako kreténi nakonec vypadají ti v jeho okolí.

„Andreji Valentinoviči,“ ozval se mírně zvýšeným hlasem Danilov. „Pokud jste pochopil, co se to tu děje, tak byste snad…“

„Ne. Já nic vysvětlovat nebudu,“ prohlásil děda. „Pokud je můj odhad správný, tak toho ani nebude zapotřebí. No a jestli je nesprávný, tak by bylo zbytečné obtěžkávat vaši mysl falešnými hypotézami.“

Danilov na mě pohlédl a já v jeho očích postřehl soucit. Možná tomu nebudete věřit, ale za tohle nečekané porozumění jsem mu snad byl ochoten odpustit i zradu.

„Neřekne nic,“ přikývl jsem. „To mi můžeš věřit.“

Jenže děda už mezitím nabádavě pokračoval:

„Jakékoli zúžení počtu variant vede k prohře. Jednoznačně stanovený vektor může sice být takticky výhodný, ale ze strategického hlediska je dříve nebo později odsouzen ke krachu. Promýšlejte celou tu situaci sami.“

V jeho hlase zněla jasná ironie.

„No dobrá. Přenechávám své místo Karlovi,“ rozhodl děda. „Protože pokud bych se v tomhle těle pokoušel jít já, ztvrdneme tu na několik týdnů.“

Reptiloid se pružně otřepal a já se ho zeptal:

„Víš aspoň ty, co si děda o tom všem myslí, Karle?“

„Naše dohoda zní tak, že jeho myšlenky kontrolovat nemůžu,“ odpověděl rychle počtář.

Tohle asi už navždy zůstane jen tvrzením, které si já nemůžu nijak ověřit.

A tak jsem jen přikývl.

„Je to eště tak pět kilometrů,“ řekl Danilov. „ Co myslíš? Ale co když tam nic nenajdem, Petře?“

Vítězové jak známo nebývají souzeni.

O tom jsem přemýšlel, zatímco naše podivná expedice dál postupovala svou trasou po planetě Stínu. Že bych se opravdu mýlil? Kdežto Danilov s Mášou se tím, že odletěli s lodí geometrů k Zemi, naopak rozhodli pro jedině správné řešení?

Možná že jsem si až příliš zvykl jen vítězit. A to od samého dětství. Dokonce i všechny mé životní prohry byly vždy jen katalyzátorem a odrazovým můstkem na cestě k dalším úspěchům. Všechny ty přiblblé školní olympiády… „Mladá naděje Ruska“… „Budoucí pýcha vlasti“… Vojenské učiliště, pak kosmická flotila… Jistě, žádné zvláštní osobní ambice jsem v životě jaktěživ neměl. Zato mě nikdy neopouštěla jistota, že vše, do čeho se pustím, může skončit jedině úspěchem. Dokonce i když jsem s nešťastnou „spirálou“ přistával na okresní silnici, pod vší tou panikou, vztekem a odevzdáním se do rukou osudu dál planula jistota, že si s tím poradím.

Vítězové nebývají souzeni, ale proč jsem si vtloukl do hlavy, že se tím vítězem stanu i tentokrát?

Co když se z civilizace Stínu vyklube ještě větší zlo než z Konkláve nebo z obyvatel Vlasti? Co když porozumět jí nebude v našich silách, jak se to možná přihodilo i geometrům? Co když všechny ty planety budou prázdné?

K bodu, který loď označila za „nestandardní strukturu“, zbýval sotva kilometr. Jenže já tam neviděl nic, naprosto nic. Žádné stavby, žádné energetické smrště, prostě nic, co by se dalo považovat za nějakou známku činnosti cizí inteligence.

Před námi byla jen rovina a pahorek. Světlo hvězd. Kráčeli jsem dál a dál a počtář nás spolehlivě vedl, ale mě se s každým dalším krokem zmocňovalo stále větší zoufalství.

„Je mi to hrozně líto,“ řekl skoro omluvně Danilov. „Slyšíš mě, Petře?“

Rozhlížel jsem se po pláni zalité barevným světlem tak usilovně, až mě z toho bolely oči. Není něco třeba až za tím kopečkem?

Ale co by tam tak mohlo být?

„Můžeme se klidně podívat na jinou takovouhle anomálii,“ poznamenala Máša. „Nebo se proletět nad planetou. Naše loď je přece schopná atmosférickýho letu, nebo ne?“

Bylo to řečeno docela přejícně. Zhruba stejně shovívavě jsem se já sám zachoval vůči Danilovovi a Máše, když jsem je vzal do zajetí a když se oni oba přesvědčili, že jiné východisko neexistuje a odpor nemá smysl.

Jen počtář mlčel. Kráčel v čele — soustředěně a neúnavně. Právě on byl určitě jednoznačně na mé straně, protože jejich civilizaci by jen sotva mohla vyhovovat aliance Země s geometry, natožpak ztráta privilegované úlohy živých superpočítačů. Ale copak ještě nechápe, že tenhle oříšek je pro nás až příliš tvrdý? To, co tolik vylekalo geometry, je pro nás patrně nedosažitelné — takže do příštích událostí nemůžeme nijak zasáhnout.

„Vidíš tam alespoň něco neobvyklýho, Karle?“ zeptal jsem se.

Reptiloid si s odpovědí dával na čas. Zastavil se a zvedl hlavu. A pak mě požádal:

„Mohl bys mě vzít do náruče?“

Uchopil jsem ho se zvláštními pocity — v mých rukou, svírajících malé tělo, teď spočívaly dva rozumy, patřící s největší pravděpodobností k nejpronikavějším v celé Galaxii. To tělo je křehké. Příliš křehké na sílu, kterou v sobě obsahuje.

„Zvedni mě výš,“ nařídil mi reptiloid.

Vzepřel jsem ho tedy až nad hlavu a znehybněl jsem. Museli jsme vypadat dost podivně — člověk, vzpírající k nebi nevelkého varana.

„Už vidím,“ konstatoval nevzrušeně počtář. „Můžeš mě pustit dolů.“

„A co je tam?“ zeptal se Danilov. Jeho hlas zněl napjatě.

Reptiloidovy oči blýskly.

„Člověk.“

„Cos to říkal?“ Danilov pohlédl kupředu a pak se sklonil k reptiloidovi. „Kde ho vidíš?“

„Je za kopcem. Člověk. Je sám. Jde nám naproti.“

Za okamžik už jsme se všichni hnali jako o závod do svahu. Nebyl nijak strmý, a tak jsme reptilodia nechali rychle za sebou — ale před sebou jsme neviděli nic neobvyklého, vlastně vůbec nic…

Až do chvíle, než jsme se dostali na vrchol.

Danilov, který běžel jako první, náhle strnul, poklesl do pozice startujícího sprintera a vypadal, jako když se chce schovat. Vedle něj znehybněla Máša. Já zastavil mezi nimi a pohlédl napjatě před sebe.

Asi sto metrů od nás opravdu stál člověk.

Řekl bych, že žena. A ještě bych řekl, že mladá. Hvězdná iluminace umožňovala rozpoznat jen postavu a dlouhé vlasy, ne už rysy obličeje.

„A prosím,“ řekl nečekaně klidně Danilov, stojící hned vedle mě. „Takže jsi nakonec měl pravdu, kamaráde. Teda — aspoň v něčem…“

Ta žena se ani nepohnula. Stála s hlavou zdviženou vzhůru a dívala se na vrchol kopce — na nás. Měl jsem dojem, že se jí žádný zvláštní údiv nezmocnil. Jako by na těchto nekonečných pustých pláních lidi potkávala každou chvíli.

Lidi?

Ale Karel se přece taky nijak nepodivil tomu, že potkáváme humanoida! Že by opravdu čekal právě něco takového?

Odstrčil jsem Danilova a vykročil kupředu. Zvedl jsem ruku ve snaze na sebe upozornit.

Postava učinila jakési gesto. Také mi zamávala, plavně a beze spěchu. A vydala se mi vstříc.

Tak tomuhle říkám kontakt!

Učinila krok, a pak další… A najednou jsem si uvědomil, že ta dívka — a byla to dívka, o tom už jsem neměl nejmenších pochyb — vlastně nejde k nám. Mířila kamsi stranou, na kamenitý plácek, který se od okolní pustiny čímsi sotva postřehnutelně lišil. Snad byl rovnější než okolní terén, snad o něco tmavší, ale každopádně působil dojmem, že světlo hvězd nad ním nemá žádnou moc.

„Stůjte!“ vykřikla Máša. „Počkejte chvilku!“

„Haló!“ zaječel Danilov.

Co se teď stane, jsme pochopili všichni najednou, ale už jsme tomu nedokázali nijak zabránit. Dívka zvolnila krok, jako by na okamžik zaváhala. Ale jak je možné, že veškerý ten povyk, co jsme ztropili, v ní nevyvolává nejmenší zájem?

Šla dál.

„Dívej!“ chytil mě Danilov za ruku. „No tak se na to dívej!“

Vzduch se náhle zachvěl. Odkudsi k nám zavanul chlad. Dívčina postava se náhle rozkolísala jako odraz na vodě. Nad pláckem, k němuž kráčela a který zřejmě viděla o dost zřetelněji než my, se rozlila vlna bledého světla. Taková krátká, měkká vlna, která v sobě rozpustila všechny barvy a tvary a ženskou postavu prostě setřela.

Když světlo pohaslo, už na plácku nebyl nikdo.

„To je brána,“ řekla osípěle Máša. „Brána.“

„Spíš přechodová komora,“ opravil ji Danilov a podíval se na mě. „Už vím, co mi připomíná tahle planeta, Péťo…“

Přikývl jsem. Já sám už taky pochopil.

„To je karanténa.“

Možná že to byla zavádějící asociace. V karanténním oddělení jsem se ocitl jen jednou, během výcviku. Naostro jsem se tam samozřejmě mohl dostat třeba po přistání na Zemi s reptiloidem, ale k tomu… jaksi nedošlo. Ale teď jsem si naráz vzpomněl jak na chvějivé, popuzující světlo stropních panelů, do nichž byly zamontovány i baktericidní lampy, tak na syntetickou vůni a chuť sterilního vzduchu se silnou stopou ozonu, i na těžké, dusivé ticho.

„Tohle je jejich předpolí,“ zašeptal Danilov. „Planeta, na který nechaj přistát každýho! Jenže pak toho každýho transportujou někam dál…“

„Ale kam dál?“ zeptala se Máša.

„Jak já to mám vědět? Třeba na jinou planetu. Nebo do podzemního města. Nebo třeba na onen svět.“

„Kdo byla ta dívka, Karle?“ zeptal jsem se počtáře.

„Nevím. Možná některý z těch pilotů od geometrů, kteří se na Vlast nevrátili. Anebo třeba místní.“

„A to tě nepřekvapuje, že tahle civilizace je taky humanoidní?“

Reptiloid na mě pohlédl se shovívavým údivem:

„Ani v nejmenším. Pokud tě geometři považovali za agenta Stínu, musí to přece znamenat, že lidská podoba jim není cizí.“

„No dobře, ale co se s tou dívkou stalo?“

„Danilov má asi pravdu. To bude dopravní pásmo. Fortna.“

„Co teď máme podle tebe udělat?“

„Vrátit se. Anebo pokračovat. Já bych dal přednost vstupu do toho kruhu.“

„To já bych dal přednost návratu,“ opáčil Danilov. „Jenže to by mělo smysl jedině tehdy, kdybys s tím souhlasil ty, Petře.“

Pohlédl jsem na místo, kde dívka zmizela, a cosi ve mně usilovně protestovalo — „nech toho, nechoď tam!“ Rozhodně jsem si ale nemyslel, že jsme právě sledovali nějaký sofistikovaný způsob sebevraždy — nejspíš to opravdu bude stejný transportní terminál, jako jsou kabiny geometrů. Jakmile ale uděláme další krok kupředu, přijmeme pravidla hry, jimiž se řídí civilizace Stínu. Ať už jsou kdokoli — stejní lidé jako my nebo naopak jacísi Kualkuové, kteří na sebe dokážou vzít jakoukoli podobu.

Střežit planetu, která měla jedinou funkci, funkci přistávací plochy, prostě nepovažovali za nutné. A kdoví, možná že tady každý návštěvník rovnou procházel i procesem dezinfekce…

Pak už příchozího zřejmě čekala síť Forten, rozmístěná po celé planetě. A nám bylo právě předvedeno — nikdy neuvěřím, že náhodou — jak tyto Fortny používat. Takže volba je jasná: Vstup dál, nebo táhni!

„Ale tohle by opravdu vypadalo na manýry supercivilizace, Andreji Valentinoviči,“ řekla Máša. A hned se zarazila, protože si uvědomila, že se obrací k člověku, jehož sama prohlásila za mrtvého.

Těžko říct, zda počtář dědovi poskytl první hladinu vědomí sám, nebo zda ten ho k tomu pohotově donutil:

„To by byla věru chaboučká civilizace, děvenko. S vyloženě horizontálním vývojovým schématem. Asi jako ve starých amerických románech, kde na každém asteroidu stojí americký bar, americký kostelíček a americký šerif s plechovou hvězdou…“

Děda vydal velmi autentické zafunění — bylo znát, že s reptiloidovými mluvidly zachází stále dokonaleji:

„Planeta změněná v kosmodrom, to je prostě k smíchu. Víš, jeden starý autor vědeckofantastické literatury kdysi prohlásil: ‚Galaxie je pro mě příliš málo. V té je jen sto milionů hvězd. To já mám větší rozmach — já budu psát jedině o megagalaxiích…‘ A býval by udělal líp, kdyby si všímal jedné jediné hvězdy…“

Danilov se tiše uchichtl.

„Tohle všechno ale přece musí mít nějakej smysl!“ usoudila ponuře Máša. „Aspoň nějakej! Předvádět svou velkolepost je skutečně jen žabařina. Ale proč teda tohle všechno, Andreji Valentinoviči?“

Děda dlouho mlčel. A když nakonec odpověděl, znělo to rozpačitě a jaksi neochotně:

„Pokud mám pravdu, Mášo, tak se ti má odpověď nebude zamlouvat. Ona je vlastně dost nesympatická i mně.“

A už je to tady zas… Jistě, já to chápu — dědův osud celý jeho život nezávisel na tom, co ví, ale na tom, co dokáže utajit. Všechny ty narážky, nejasné pohrůžky, mlžení a mnohoznačná proroctví — to vše mu nakonec umožnilo opustit akademickou pracovnu a zabřednout do bahna politických intrik.

Ale teď se snad mohl zachovat trochu jinak!

„Dědo! Mám… tam jít?“

Já myslím, že touhle branou bychom měli projít všichni.“

„Bez tebe se vocuď stejně nedostáném,“ opakoval utkvěle Danilov. „Já to teda za moc chytrý nepovažuju, ale jestli do toho jdeš, tak bysme se k tobě měli připojit všichni.“

Asi to tak budu muset nechat.

Třeba už proto, že tahle demonstrace síly byla víc než názorná. Civilizace takovéhoto formátu nebývá nejlepším spojencem. Vlastně se do této role nehodí ani trochu, asi jako Britské impérium v dobách největšího rozkvětu pro nějakou chudičkou a zapadlou africkou kolonii.

„Tak jdeme,“ rozhodl jsem. „Nejlepší bude, když se všichni chytíme za ruce. A tebe… myslím Karla… poneseme.“

„Proč ne?“ souhlasil hned dědeček.

Zvedl jsem reptiloida ze země a pohlédl na Danilova. Ten mě mlčky uchopil za loket. Máša se postavila vedle něj.

„To už nemáš vůbec žádný hračky?“ zeptal jsem se jí zvědavě.

„Ne,“ odpověděla. Vypadalo to, že upřímně.

Ačkoli — k čemu by nám tady byla laserová pistole? Nebo dokonce legendární alarský ggoršš…

Já vlastně nejsem rád, že do toho musíte jít se mnou,“ řekl jsem, když jsme nemotorně, s grácií ztracených dětiček, začali sestupovat po úbočí. „Kdyby…“

„Hele, di do háje,“ poradil mi mírumilovně Danilov. „Tohle už jsou teď zbytečný kecy…“

V čem spočívala výlučnost tohoto místa, natožpak princip pohlcování energie, věděla jen naše loď. Já si zatím ničeho zvláštního nevšiml. Ačkoli už jsme vstoupili na drobné oblázky, skřípající pod nohama, a dokonce už jsme došli až na místo, kde předtím jako duch zmizela ta neznámá, pořád se nic nedělo. Danilov křečovitě svíral můj loket a všichni tři jsme družně ťapkali vedle sebe, jako tři idioti, kteří se rozhodli, že se co nejrychleji naučí tancovat sirtaki. Reptiloid, o němž jsem nevěděl, kdo v tomhle okamžiku jeho tělo vlastně kontroluje, jen kroutil hlavou.

Nedělo se nic.

Že by to nefungovalo?!

V tu chvíli mnou projel kratičký, ale velice intenzivní pocit hanby. Zaťal jsem zuby a představil si, jak se vracíme na Zemi. Ať se tu proboha stane aspoň něco! Může to být třeba hnusné a potupné — ale aspoň něco!!! A je jedno, jestli se budu muset pustit do křížku s celým světem nebo kráčet po kolena ve sračkách a krvi — já to udělám. Někam se doplazím, i kdyby to mělo být sebeobtížnější…

Před našima očima se vynořila kalná mihotavá opona.

Danilovovy prsty se bolestivě zaťaly do mé ruky. Reptiloid naopak celý ochabl — zřejmě se preventivně uvedl do tranzu, protože se obával něčeho podobného, jako byl jump. Máša vykřikla, přiskočila až k Danilovovi, ale ten se na nohou neudržel a všichni jsme začali padat. Svět kolem se rozkolísal. Vše tonulo v bělavém světle. Kamení pod nohama už jsme necítili, nebylo tam nic a my jen padali.

Pak nám v uších zazněl zvuk, vlastně ne zvuk, spíš takové krátké zavřeštění, takový sten prostoru. Byl to opravdu jakýsi průchod, taková další hra s dimenzemi, jiná, než jakou si vymysleli lidé, jiná, než jaké užívali geometři.

Najednou jsem pocítil, jak mé vědomí vyhasíná a jak se mě zmocňuje otupělost. Myšlenky se pohybovaly jen velice ochable a líně.

Ale přece jen se něco dělo. Aspoň něco.