"Svět Stínu" - читать интересную книгу автора (Lukjaněnko Sergej)Kapitola šestáPod námi plula Země. A nebyla to nekonečná pláň, jako když se díváme z nízké oběžné dráhy, ani jasná blankytná hvězdička, jak se naše planeta jeví po nepřesném jumpu. Tohle byla koule. Slepenec prachu, který se stal domovem pro miliardy živých mikrobů. Byla to ta nejnelítostnější vzdálenost, ta nejvíce zničující podívaná — jen taková malá koule tonoucí v černém nebi. Přesně v takovýchto okamžicích jsem začínal chápat, jak malý je náš svět. Malý, nicotný, ubohý a směšný. Co vlastně jsme ve srovnání s vesmírem? Jistě, tahle Země si ještě uchovává obrysy pevnin, ale stačí k ní natáhnout ruku — a planeta se pokorně a bez odmlouvání uloží do dlaně. Horské hřebeny poškrábou kůži, oceány mírně smočí prsty a atmosféra odpadne jako slupka z přezrálého pomeranče. A máme Zemi v hrstí. Nepovažovali jsme se náhodou někdy za střed kosmu? Asi tak před půltisícovkou let… Támhle, na té nepatrné vypouklině zvané Evropa jsme zapalovali ohně a jednou provždy tak dokázali svou unikátnost. A tady, na hranici dvou droboučkých kontinentů jsme zase poprvé dokázali vzlétnout až vysoko do černého nebe. Kdežto na druhé straně té kuličky se dodnes považují za to nejdokonalejší, co na Zemi kdy vzniklo. Ale proč jsme vlastně vzlétli do kosmu? Proč jsme vymysleli jump? Měli jsme raději zůstat na té obrovské kouli… Vlastně ne, ještě raději na nekonečné rovině, spolehlivě spočívající na třech velrybách a třech slonech. Měli jsme stavět domy, vést filozofické disputace, zamilovávat se a vychovávat děti… A nikdy, ale nikdy nezapochybovat o tom, že nad námi se klene blankytný křišťál nebeské báně. Aby k nám hloupí Hixané či Alarové jednoduše přilétali z druhé strany té báně, nechápavě kroutili zrůdnými hlavami a zase odlétali pryč. Žádnou zvláštní hodnotu nepředstavujeme, takovýchto světů jsou na periférii Galaxie spousty! Jenže to ne, nekonečná planeta na pevných, udřených sloních hřbetech nám připadala málo. Vyskočili jsme si k černému nebi — a Země se nám schoulila do dlaní. Už docela jiná, než byla dřív. Velryby se ponořily do kosmické černi, sloni se zalkli a utonuli. Gagarin pohlédl ven maličkým iluminátorem a radostně zvolal: „Ta je ale malá!“ Ano, malá je. Dokonce stále menší a menší. „No a co má být — ve srovnání se světovou revolucí?“ „No a co má být, ve srovnání s velkolepostí všehomíra?“ Skočili jsme příliš daleko a stalo se to příliš rychle. Vypravili jsme se hledat jiné, aniž jsme předtím dokázali najít sebe sama. My jsme přece nepotřebovali místo na cizím Slunci, ani železné doly na Měsíci či uranová naleziště na Venuši. My hledali odpověď. Cestu. Konstantu, vedle níž by naše pohromy a naše problémy pohasly. Jenže s touhle přítěží jsme ze Země odlétat neměli. Rozevřel jsem prsty a bíle blankytnou kuličku jsem z nich zase pustil. Jen ať si letí. „Teče ti krev,“ oznámil mi počtář. Lékárnička se v lodi geometrů nenašla žádná. Nebo jsem nevěděl, kde ji hledat. Ovázal jsem si tedy krk kapesníkem a spoléhal na to, že krvácení bude jen povrchové. Kualkua, věrný své zásadě nezasahování do prkotin, nechal tuhle mou ránu otevřenou. „A co budeš dělat teď?“ V kabině bylo málo místa. Pro tři lidi a reptiloida až příliš málo. Stanice Gama visela asi deset kilometrů od nás — už nehybná a v plné bojové pohotovosti. Zatím se ale nestřílelo. „Pro svou planetu ses stal zločincem. Proč?“ „Copak ty si myslíš, že nejsem v právu?“ zeptal jsem se reptiloida. „Můj názor není důležitý. Co se ale teď chystáš dělat ty?“ „Promluvit si s dědečkem.“ „Tak dobře,“ souhlasil počtář. Asi vteřinu trvalo, než si s dědou vyměnili místo. „Ty blbečku!“ „Děkuju, dědo.“ „Nemáš zač! Blbečku! A koukej zmizet — co jim tady trčíš přímo na mušce?!“ „Ty si myslíš, že nás budou chtít zničit?“ „To je jen otázka času! Zavel!“ Děda nebyl jen rozzlobený, on zuřil: „Dělat hlouposti není zločin. Zločin je nedotáhnout je do konce!“ „Nejdřív snad musíme něco udělat s nima…“ A ukázal jsem na nehybná těla plukovníka a Máši. Reptiloid vycenil zuby: „Ale co? Co chceš teď dělat? Buď jsme zase tým, nebo je vyhoď do vzduchoprázdna. Třetí možnost neexistuje!“ Zavřel jsem oči a soustředil se na rozum lodi. Teď nebyl čas na nějakou debatu. Jen jsem mu předal své přání. „Do jádra Galaxie.“ Ve skutečnosti jsem si nepředstavoval, že by to bylo tak jednoduché. Geometři odtud přece utekli a veškeré lety do této oblasti mohly být zakázány. Chystal jsem se na dlouhý spor, na verbální ekvilibristiku, na ujišťování, že tato výprava je v bytostném zájmu Vlasti. A snad i na Karlův zásah a případné prolomení obrany palubního počítače. Přece není možné, že by loď jen tak souhlasila! Monitory pohasly a zůstala na nich jen tlumená bledě žlutá záře. Zmizela Země, zmizely hvězdy, zmizel celý vesmír. Žaludek mi na okamžik stoupl až ke krku. A bylo to. „Co se děje?“ zeptal se děda. Nervozita, kterou reptiloidovo řečové ústrojí nebylo schopno předat, se dala tušit z rezolutnosti té otázky. „Řek bych, že už jsme se vydali na cestu,“ odpověděl jsem nejistě. „A příjemné pocity se přitom nedostavují žádné, co? To je škoda…“ Vypadalo to, že dědeček žertuje. Určitě z rozrušení. „Jsi si jist, kam letíme, Petře? K jádru Galaxie, nebo ke geometrům?“ Zauvažoval jsem. „Vypadá to, že do jádra, dědo.“ Reptiloid zasupěl a neklidně se ošil. Pak řekl: „To je příliš jednoduché… prostě až moc jednoduché. Já nemám rád, když všechno začíná až příliš snadno a úspěšně.“ Mohl jsem samozřejmě říct, že zajetí, útěk a vážné poškození jediné ruské bojové kosmické stanice zase nelze považovat za nějak hladký začátek naší mise. Na polemiky ale nebyl čas. To tedy opravdu ne. „Musíme něco udělat… s nima, dědo.“ Reptiloidův pohled se pomalu přestěhoval k bezvládným tělům obou estébáků. „To si rozhodni sám, Péťo. Vlastně společně s Karlem.“ Během další vteřiny se počtářův pohled nápadně proměnil. „Slyšej nás, Karle?“ „Ano. Zablokoval jsem jen jejich pohybové schopnosti.“ „Tak je zase uvolni.“ Počtář učinil pauzu — samozřejmě ne proto, že se potřeboval rozmyslet, spíš proto, aby mi okázale demonstroval své pochyby. „Jsi si jist, Petře?“ „Ano.“ Šupinatá tlapka jakoby mimoděk sklouzla po Danilovově ruce a pak lehce pleskla Mášu do tváře. A oni se začali zvolna pohybovat. Mlčky jsem se díval, jak nedávní přátelé a ještě nedávnější nepřátelé znovu začínají získávat vládu nad svými těly. Danilov mohutně zívl — jako člověk, který se právě probudil ze sladkého, mírumilovného spánku. Svaly zřejmě až doteď byly v jakési křeči. Jeho tvář znetvořila bolestná grimasa. „Jsi mizera, Péťo…“ Mlčel jsem. „Mizera a blbec…“ Danilov pomohl Máše sednout. Bylo nesmyslné, přímo obludně nesmyslné a nesprávné, aby se čtyři lidé, z nichž jeden ani neměl lidské tělo, pustili v těsné skořápce cizí lodi do krutého zápasu na život a na smrt. Já jsem si nezačal,“ pokrčil jsem rameny. Chápal jsem, že nemá smysl se jim za něco omlouvat — třeba už jen proto, že necítím absolutně žádnou vinu. „Všechno jsi zkazil,“ řekla tiše Máša. „Všechno!“ Mlčky jsem se dotkl obvázaného hrdla. Šátek už byl celý zkrvavený. Reptiloid seděl mezi námi — demonstrativně ochablý a lhostejný. A přesto právě on tvořil mezi mnou a jimi dvěma jedinou překážku. „Co chceš dělat?“ zeptal se Danilov. „To už jsem snad vysvětlil,“ opáčil jsem unaveně. „A co chceš udělat s námi?“ „Teď už nemám možnost volby.“ „Chápu.“ A v Danilovově tváři se rozhostilo opovržení. „Budete muset letět se mnou. Až nakonec.“ „A víš aspoň, kam ses to vypravil?“ „Ne,“ opáčil jsem bezstarostně. „To neví nikdo. A to je na tom kupodivu to nejzajímavější.“ V lodi se rozhostilo ticho. V těsné kabině se neozýval jediný zvuk a pocit letu se taky nedostavoval. Čtyři nepatrné drobty prázdnoty v prázdnotě obrovité. „Děláš chybu,“ pokračoval Danilov. To už jsem ale slyšel, a tak jsem to ponechal bez odpovědi. „Petře.“ Máša se nemotorně otočila a odstrčila Danilova. „Tobě teče krev…“ „Já vím.“ „Ukaž, já ti to převážu.“ To už tedy vypadalo dost šíleně. Div jsem se jí nerozřehtal přímo do obličeje. Jenže Máša prostě čekala — se stále stejným bohorovným klidem, který se mě přísně vzato zalíbil už od první chvíle. Nejspíš nic špatného za lubem neměla. To, že ještě před čtvrthodinou třímala v rukou ovladač, jehož povel by mi neprodleně srazil hlavu, taky na věci nic neměnilo. Protože teď byla naopak odhodlána poskytnout mi první pomoc. „Tak mi to převaz,“ souhlasil jsem. Počtář otevřel tlamu a zřejmě se chystal něco říct, ale buď si to v poslední chvíli rozmyslel, nebo mu došly argumenty. Máša vytáhla z kapsy kombinézy balíček první pomoci. Přelezla přes křeslo a rozvázala mi zakrvácený kapesník. „To vypadá dost ošklivě,“ poznamenala ponuře. „Docela by bylo dobrý kdyby se na to podíval doktor.“ „Kvůli takový pitomosti se přece vracet nebudeme,“ opáčil jsem. Jen něco broukla a balíček roztrhla. Pak k ráně přiložila vlhký polštářek a přetáhla ho obvazem. „Rána už se zatahuje. Jaks to udělal?“ „To Kualkua,“ vysvětlil jsem po krátkém zaváhání. „Tak přece jen,“ přikývla chápavě. „Alaři říkali, že až se vrátíš, tak se ta obluda nijak projevovat nebude. Jak se s ním snášíš?“ Bytost v mém nitru vydala… pokud by se myšlený signál dal přirovnat ke zvuku, tak to bylo krátké zachichotání. Jsou hrozně zajímaví, Mášo. Kualkuové se stali mými spoluspiklenci a pomohli mi jen z jedny jednoduchý příčiny… kruci!“ „Promiň, už budu opatrnější.“ Máša obvaz utáhla a zapnula tak pevně, jako by se mě přece jen chystala uškrtit. S lehkým podivem jsem si uvědomil, že její vlasy voní nějakým parfémem. Byla to taková ostrá vůně květin, která se k ní moc nehodila — ale stejně… „Chtěli se podívat do světa geometrů.“ „A není to tak, že se na něj dívaj eště teď?“ otázal se tvrdě Danilov. „Možná,“ přikývl jsem. „Ale na tom upřímně řečeno neshledávám nic špatnýho.“ „Aha, a teď se ten tvůj Kualkua chce zase podívat na svět Stínu?“ zeptala se tentokrát Máša. „Asi. Jiný důvody, proč by mi chtěl pomáhat, nevidím.“ A znovu to zachichotání hluboko v mé mysli. „Nojo, ale je to teda vůbec tvoje rozhodnutí, Péťo?“ zvedl ke mně oči Danilov. „Snad si uvědomuješ, že my dva normálně uvažující lidi to považujeme za blbost. A jsme tvoji přátelé. Věříš tomu? Není to třeba tak, že my z toho prostě máme větší rozum? Jsi vůbec schopnej odpovídat za svý představy a rozhodnutí? Teď, když přímo v tobě sedí Cizák…“ „Ale na tom jste přece trvali vy sami.“ „No ano, protože to bylo jediný východisko. Kdežto teď říkáme něco jinýho.“ „No dobře, ale děda…“ Danilov pohlédl na reptiloida. „Dědo!“ „Jsem tady, Sašo. Jsem opravdu tady,“ pronesl pomalu reptiloid. „V tomhle varanním těle.“ „Rád bych tomu věřil,“ utrousil nedůvěřivě Danilov. „Já nevím, Sašo…“ Ta slova jsem ze sebe soukal s obtížemi. A opravdu jsem si nebyl jist ani sám sebou. Jenže na to, abych prostě věřil, už jsem neměl právo… „Možná máš pravdu. Možná že rána z paralyzátoru a výbušnej obojek jsou vlastně projevy přátelství. Jenže takovýhle „No není to třeba tak, že jsme právě v tomhle ohledu zůstali pozadu?“ zeptal se děda. „Vzájemná poloha našich pozic není důležitá… Ale jedno ti řeknu, Sašo. Kdyby na mým místě byl geometr, tak s tebou bude zajedno. Okamžitě a bezvýhradně. Proto se taky jinak zachovat nemůžu.“ „Ty jsi zkrátka přesvědčenej,“ poznamenala tiše Máša. „Ano.“ Přikývla a přestěhovala se na sousední křeslo vedle Danilova. „Zatlačil jsi nás do slepý uličky,“ řekl Danilov. „A jsi schopnej nám uvěřit aspoň to, že se ničeho nebudeme domáhat silou?“ Mlčel jsem. „My loď stejně nedokážeme ovládat — myslím bez tebe a bez Karla. Takže jsme nucený ti pomáhat.“ „No dobře, vynasnažím se tomu uvěřit…“ „Takže příměří?“ Danilov ke mně napřáhl ruku. Po krátkém zaváhání jsem ji stiskl. Žádné příměří to samozřejmě nebylo, stejně jako na konci minulého století nebyly zárukou míru jaderné rakety USA a SSSR. Ale stejně… „Kdy budeme v centru Galaxie?“ „Potřebujeme na to zhruba čtyřiadvacet pozemskejch hodin.“ Danilov vyloudil trpký škleb. „A neděsí tě ta propast, Péťo?“ „Myslíš vzdálenost?“ „Ne. Ty technologie. Ty totiž nechceš navázat kontakt s civilizací, která je schopná dolítnout za den a noc do středu Galaxie.“ Jen jsem zakroutil hlavou. Přece jen jsi na hromadě, Danilove. A to už dávno… Od chvíle, kdy tě dostal ten ukrajinský důstojník nebo americký vojenský poradce, který na tvůj stíhací bombardér namířil raketu. Tehdy jsi ještě byl schopen šíleností. Tvůj letoun manévroval nad teplou páchnoucí zátokou, stoupal k černajícímu se nebi a pod tebou planul dok, rozdrcený vakuovými bombami na takovou kaši, že se beton i ocel naučily hořet. Jenže zásah, který tvůj stroj dostal, nebyl smrtelný jen pro letadlo. Když ses kymácel vzduchem nad vylekaným městem, když jsi pálil padák a pokoušel se uniknout, tak jsi neustále ztrácel, po kapkách jsi ztrácel cosi téměř nepostřehnutelného. Ne že bys přestal věřit v možnosti hrubé síly, jak bys býval měl. Ty jsi pocítil nedostatek síly v sobě. Uvěřil jsi, že pravdu má vždy ten, kdo má té hrubé síly víc — jako například raketa Skysoldier v souboji s tvým Su-67 Fireshadow… „To je moc málo, Sašo,“ řekl jsem. „Půlka Galaxie je málo na to, abysme to vzdali.“ Danilov unaveně pohlédl na počtáře. „Můžeš jásat, Chrumove. Tohle je vopravdu tvůj vnuk. Není sice pokrevní, ale tvá výchova je znát.“ Je velice zvláštní, když vás někdo začne budit zevnitř… Jako by se do naprosté tmy kolem mě zavěsil mihotavý mluvící mráček. „To jsi ty, Kualkuo?“ Takže loď. Elektronická inteligence, sevřená v obratných kleštích. Inteligence, která neví, že je inteligentní… „Poslouchám tě, palubní partnere.“ Takže na mé obavy přece jen došlo! To, co se mě zmocnilo, nebyl děs — spíš tíživé a mrazivé zoufalství. Takhle se člověk sesype a ztrácí schopnost odporu, když mu někdo zasadí úder z naprosto nečekané strany. Když najednou nevidí žádné východisko. Rytíř vyrazil do boje s drakem, jenže ono to nevyšlo. Cestou ho totiž potkal banální loupežníček a vrazil mu do skuliny v brnění úzké zrezivělé dláto. A chudák rytíř leží, marně se snaží pozvednout meč určený k boji s obludami, krvácí do své těžké ocelové skořápky a náhodný soupeř už prohrabuje jeho zavazadla… „Cože?!“ Jak se zdá, i stroj umí zaváhat. „Ale jak jsi mě odhalil?“ Ptal jsem se i přesto, že odpověď už jsem znal. „Ne, neuvědomuju.“ „Nejsem!“ Mlčel jsem — pokud se něco takového dá říkat o spánku. „Ano…“ „Proč?“ A já byl ze spánku doslova vyhozen. Rázem, pádnou ranou — jako by se lodní počítač sdostatek nabažil debaty se mnou a uštědřil mi řádný mentální kopanec. Křečovitě jsem vtáhl vzduch do plic, protože celou tu dobu jsem téměř nedýchal, trhl jsem sebou v křesle a pokusil se vše právě zjištěné analyzovat. Tak za prvé… že už bychom se opravdu blížili? Je málo pravděpodobné, že bych takhle dlouho spal sám od sebe. Jak se zdá, loď považovala stejně jako během cesty k Vlasti za nutné uložit mě i ostatní pasažéry ke spánku. A během toho spánku mi počítač zevrubně prohrabal hlavu. No a za druhé… Tohle je skutečně něco neslýchaného! Počítač trpící subjektivním idealizmem! „Existuji jen já, to ostatní jsou mé myšlenky!“ Pokud se mi to všechno jen nezdálo… To je Kualkua! Rozchechtal jsem se. V sousedním křesle se zavrtěl a pak zvedl hlavu Danilov. Nechápavě se na mě zadíval. Já bych řekl, že už toho bylo dost! Protože když se vám hlavou prohánějí hned dvě další bytosti, tak je to příliš! „Ale není to tedy opravdu stejné?“ začal jsem najednou mluvit nahlas, aniž bych si toho povšiml. „Pevná bariéra, v jejímž rámci se lodě geometrů považují za myslící bytosti a bezmezná svoboda, která pro vás likvidovala potřebu aktivity — výsledek je přece týž!“ Teď už se na mě dívali všichni. Probudila se i Máša. Také reptiloid se dostal z tranzu, v němž se zabýval abstraktními problémy všehomíra. „Takovej život ale nemá cenu,“ řekl jsem. „Co je to s tebou, Petře?“ křikl na mě ostře Danilov. „To nevím…“ Danilov to považoval za odpověď na svou otázku a vyměnil si pohled s Mášou. „Co se děje, Péťo?“ zeptal se reptiloid dědečkovým hlasem. „To byl počítač, počítač lodi,“ pohlédl jsem na něj. „Dal se se mnou do řeči. Už ví, kdo jsem.“ „No a co dál?“ malé reptiloidovo tělo sebou škublo. Vlády nad ním se znovu zmocnil počtář a já si povšiml, jak se šupinatá tlapka natáhla k pultu. „Nedělej to, Karle! Nechal nás, ať děláme, co chceme!“ „Ale proč?“ Jak já to mám vědět — proč! Že by kvůli střípkům duše Nika Rikmera v mé mysli? Nebo kvůli prospěchu, který by to mohlo přinést Vlasti? Stroj mohl nakonec i lhát — Zadrhávajícím hlasem jsem stručně přeříkal celou svou rozmluvu s počítačem. Debatu s Kualkuou jsem si přirozeně nechal pro sebe. Počtář jen pokýval trojúhelníkovitou hlavou: „Tak neobvyklé důsledky jsem nečekal, vždyť jsem tě jen naučil jazyku geometrů.“ „Cos mi vlastně dal, Karle?“ „Jazyk. A paměť Rimerovy lodi.“ „Jinak nic?“ Počtář nám lidem rozuměl opravdu dobře. „Reálností toho, čemu vy říkáte duše, si příliš jist nejsem, Petře. A tím spíš si nejsem jist svou schopností přenášet ji z těla do těla.“ „Nemohli byste toho laskavě nechat?“ zasáhla do debaty nečekaně Máša. „Já za důležitej považuju jedině výsledek, a řekla bych, že nás nebudou eskortovat do toho tvýho… sanatoria Svěží vítr. My asi zajdeme nějakou rafinovanější smrtí.“ Dotkl jsem se terminálu. Loď pravidla hry dodržovala a sama se do debat nepouštěla, vyjma oné jediné výjimky, která potvrzuje pravidlo. „Kdy se ocitneme v normálním prostoru, palubní partnere?“ Ať je to jak chce, absence přetížení při podobných manévrech měla i své stinné stránky. Je to nebezpečné?“ „Nebudou na nás útočit?“ Uvědomil jsem si, že tomuhle nerozumím! Pokud se geometři ve světě Stínu něčeho tolik báli, byl jsem schopen představit si cokoli — jen mírumilovnou civilizaci ne. „Tak jsme na místě, mládeži,“ řekl jsem tiše. „V centru Galaxie?“ Danilov zakroutil hlavou, jako by podobnou odpověď odmítal předem. „Ano.“ Měl jsem pocit, že mu rozumím. Přesně tak, jak může rozumět jen pilot pilotovi. Naše práce odjakživa vyžadovala hodně profesionálního umu. Počínaje prvními křehkými dvojplošníky přes první tryskové letouny až po sojuzy a burany dostával pilot za úkol věci, se kterými by si žádný mechanizmus neporadil. A nešlo jen o smysl pro rozumné riziko, intuici a letecké mistrovství — šlo také o schopnost sžít se s každým konkrétním strojem. Cítit ho jako vlastní tělo. Šetřit ho, ale když bylo zapotřebí, tak z něj dostat všechno, stejně jako z vlastního těla. V lodích geometrů byl v podstatě jen jeden pilot. Loď sama. Já tu mohl jen dávat rozkazy, stanovovat trasy a cíle, požadovat a rozhodovat. Ale rozhodně ne pilotovat. Celý tento let byl vlastně pohřbem naší profese. Dokáže si například Danilov ještě sednout k ovládacímu pultu Mudrce — při vzpomínce na to, jak snadno nás loď geometrů přepravila přes půl Galaxie? A co já, dokážu to já? „Zajisti nám výhled, palubní partnere.“ „Ano.“ Co ale přesně měla loď na mysli, jsem hned nepochopil. Během prvního letu a také při útěku z Vlasti jsem veškeré obrazové informace dostával prostřednictvím dvou poměrně malých obrazovek. No a případ, kdy jsem viděl prostor za pomoci všech senzorů lodi, to byl nepříjemný pocit, protože byl až příliš nezvyklý. Jenže teď se ukázalo, že je tu ještě jedna možnost. Celá kopule nad kabinou začala náhle tmavnout. Místo rovnoměrného měkkého osvětlení tu najednou byla černá klenba, na níž naskákaly tisíce jisker. Myriády jisker. Tohle nebyla obvyklá čerň vesmíru s jednotlivými body hvězd, tohle byla téměř jednolitá barevná zář s občasnými čárky tmy. Celá horní část lodi jako by se proměnila v panoramatickou promítací plochu. „Panebože…“ Řekl bych, že to byla Máša. Nebo Danilov. Nebo Karel. Sluch mě přestává poslouchat — nepoznával jsem hlasy a necítil intonace. Protože nade mnou zářilo nebe. Nebe geometrů. Jako by se na nás chtělo zřítit. Je to nebe, nebo ostrov z hvězd? A v tu chvíli jsem měl pocit, že geometrům naprosto přesně rozumím. Bylo to souvislé moře světla. V němž se jen těžko daly rozlišit jednotlivé hvězdy. Bylo to mraveniště, hvězdné mraveniště — takové bylo nebe, na něž se kdysi dívali. Bílé, rudé, oranžové i blankytné body. Pole táhnoucí se donekonečna, zasypané hojnou hvězdnou setbou. Člověk je jako hvězda, říkává se na Zemi. A říká to skoro každý, komu není líno — básníky počínaje a filozofy konče. A obsah této metafory je skoro vždycky týž. Jeden ke druhému máme velice daleko… Jsme ztraceni ve věčné noci… Kdosi nás utrousil do bezedného prázdna… Člověk je jako hvězda? Tady jsou, ty jejich hvězdy. Které zastiňují jedna druhou. Které tvoří koberec. Které se jedna druhé skoro dotýkají. „Já to věděl…“ Reptiloid se napřímil a postavil se na zadní, jako by chtěl dosáhnout až do té jiskřící tmy. Naše postavy zalévalo pestrobarevné hvězdné mihotání. Počtářovy šupiny vypadaly jako zrcadlo, v němž planuly odrazy cizích světů. „A musel jsem to vidět…“ Aha, to mluví děda. A co Karel? Že by jen mlčel a vstřebával informace? „Tak ta piksla sem skutečně doletěla,“ poznamenal bezbarvým hlasem Danilov. „Blbej jsi, Péťo, vo to nic, ale za tohle… Za tohle ti děkuju.“ Nebe se točilo, rotovalo a převracelo se — jako by se loď geometrů nechala unést představou, že je třeba představit nám střed Galaxie v celé jeho kráse. Jako planoucí mračno jsme sledovali jakousi mlhovinu — bůhví, co to vlastně bylo, vždyť ani jeden člověk zatím neměl možnost pozorovat vesmír ze středu Galaxie. Moc by mě zajímalo, co by se asi stalo s navigační soustavou našeho raketoplánu, kdyby se tu ocitl? Dokázal by si v téhle záplavě najít nějaké orientační body? To sotva… A hvězdné moře už haslo a mizelo, jako by ho odkrajovalo obrovité kruhové ostří. Sunul se na nás terč planety. Byl černý a němý, bez jediného světýlka — takhle jsem například Zemi neviděl nikdy. Vlastně žádnou obydlenou planetu jsem neviděl zahalenou do tak dokonalé tmy. „Jsme nad noční stranou,“ usoudil jsem s očima napjatě hledícíma do tmy. Aspoň jedno světýlko kdybych v ní zahlédl! Svět se přece nemůže takhle pokorně oddat noci! Na temném terči jsem ovšem nezahlédl ani jiskřičku — jen po obvodě jsem viděl pár hvězd, jejichž světlo deformovala atmosféra. „Cože?“ „A je tady vůbec někdy den?“ zeptala se Máša. Ať už jsem si o ní myslel cokoli, intuici měla prostě fenomenální — ta se jí dala jen závidět. Pochopila něco, co já jsem si i s nápovědou od lodi uvědomil až po chvíli. „Tady žádnej den není,“ odpověděl jsem jí. „To je… bludná planeta.“ „Proto jim taky geometři říkají Stín,“ pronesla spokojeně. Pro ni to bylo mnohem jednodušší, protože bylo jen málo pravděpodobné, že by někdy seriózně studovala astrofyziku a tudíž chápala nesmyslnost celé situace. „Takže tohle nebude jejich hlavní svět,“ poznamenal po krátkém zamyšlení Danilov. „Ale k čemu může takováhle kolonie bejt dobrá? Petře! Nemaj tu třeba něco vědeckýho?“ „Jsi v kontaktu s lodí?“ zeptal se mě vzápětí počtář. „Ta by nám to snad vysvětlit mohla…“ „Co víš o této planetě?“ „Kolik mají kolonií?“ „Je na té planetě život?“ „A jaké jsou na povrchu podmínky?“ „Co teplota?“ Bylo důležité si připomenout, že teplotní stupnice geometrů se odvozuje od teploty lidského těla. Takže tento svět, ztracený mezi hvězdami, měl normální, dokonce docela teplé podnebí. Výborně. To je báječné. Konečně se má fanatická představa potvrzuje alespoň v jednom bodě… „Ale jak to, že je tu takové teplo?“ „A co tedy o planetě víš? Co vůbec víš o světech Stínu?“ Zatímco jsem rozmlouval s lodí, nikdo nepronesl ani slůvko. Jen Danilov s nosem připlácnutým na průzračnou kopuli si cosi nesrozumitelně mumlal. „Takže vážení,“ řekl jsem a zvedl ruku z terminálu. „Loď nám o Stínu dokázala sdělit jen to, co se bezprostředně týká pilotáže. Nějaké zajímavosti z ní ale přece jen vypadly…“ „Co zmizelé lodě?“ zajímal se líně počtář. No jistě, však to taky byl on, kdo vykuchával paměť Nika Rimera… „Je to až k smíchu, že zrovna já se všechno dovídám poslední.“ „Já taky nejsem nijak zvlášť informovanej,“ prohlásil najednou Danilov. „Jen si nemysli, že náš přítel reptiloid nám vysypal všechno, co se dověděl. Mám takovej pocit, že vůči Alarům byl sdílnější.“ Počtář tenhle špílec pominul bez povšimnutí. „Tak dost!“ zvedl jsem ruku. „Pár věcí se mi zjistit podařilo. Pokud bude Karel vědět víc, tak mě doplní.“ „Samozřejmě,“ reagoval okamžitě počtář. „O civilizaci Stínu nemá loď žádné informace. Vyjma té, že ta civilizace je nebezpečná. Tahle planeta je patrně jediná, na který se geometři vysadili. Jejich lodě se k ní dostávaj bez překážek. Přistání nikdo neklade žádný překážky. Většina průzkumníků se ale nevrací.“ „To samé hlásila i Rimerova loď,“ připojil se ke mně Karel. „Loď je připravená dopravit nás na povrch. Životní podmínky jsou pro nás plně přijatelný. Žádný ochranný prostředky nepotřebujeme.“ „Ale je to ta bludná planeta,“ připomněl Danilov. „To ano. Jenže teplota na povrchu se pohybuje od mínus čtyřiceti do plus třiceti. A atmosféra obsahuje kyslík.“ „Co viry a bakterie?“ otázala se Máša. „Asi taky v normě,“ pokrčil jsem rameny. „Zdejší mikroorganizmy pro nás nepředstavuj ou nebezpečí.“ „Jenže každý pravidlo v sobě rovnou obsahuje nějakou výjimku. Víš třeba, proč nelítáme na Howardovy planety?“ Ano, to jsem věděl. Rasa malých sympatických bytostí, které měly v celém kosmu možná nejblíž k pozemským savcům, trpěla několika chorobami, které mohly mít pro lidi fatální důsledky. „Tady ale budeme muset riskovat. Jiný východisko nemáme.“ Na chvilku jsem se odmlčel a pak dodal: „Však taky není třeba, abychom na povrch vystoupili všichni. Můžu se na průzkum vydat sám. A když se v dohodnutý lhůtě nevrátím, máte možnost volby…“ „Jenže volby dost nepříjemný,“ nesouhlasil se mnou Danilov. „Bez tebe se nám loď nebude chtít podřídit. A jediný místo, kam dokážeme doletět, bude planeta geometrů. Takže tohle si nech. Ven vylezeme všichni. Teď už to není jen tvoje dobrodružství.“ „No dobře.“ Bylo to zvláštní, ale vlastně mi bylo příjemné, že se na povrchu planety neocitnu sám. Co na tom, že mi bude hrozit rána do zad, ale nebudu tu sám. Ostatně copak člověk může zůstat opravdu úplně sám? „Můžeš k tomu něco dodat, Karle?“ „O civilizaci Stínu?“ odfrkl reptiloid. „Ne. Vím jen stejné… jednotlivosti jako ty. Vlastně jsem dřív ani nepředpokládal, že důvodem útěku geometrů z centra Galaxie byl právě Stín.“ „Mizely tu jejich lodě.“ „To mizely, ale ne v boji. A ne vždycky. Zatím nevím, čím tahle rasa geometry tak vyděsila. Že by svými možnostmi? Udržovat stálé a příznivé klima na planetě, která nemá vlastní hvězdu, musí být energeticky velice náročné.“ Počtář se odmlčel a pak dodal: „Tím spíš, když se tolik energie vydává bez zjevného důvodu… Už loď objevila dole na planetě známky nějaké civilizace?“ V duchu jsem otázku zopakoval. Vypadalo to, jako by se loď na nějaký čas zamyslela: „A jak takové symptomy vypadají?“ otázal jsem se ihned, protože na mě z té odpovědi zavanula nejistota. Čekal jsem ještě něco dalšího. Geometři se nevyznačovali nábožnou úctou k číslici „tři“, jíž se tolik posmíval počtář. Ačkoli — je v tomhle světě alespoň něco, co je mimo působnost těchto dvou zvláštních kritérií? Co je to struktura s vnitřní organizací? To může být budova, radiový signál, kosmická loď i průsek v lese. Dokonce i smetiště má svou strukturu, a to mnohem složitější a pravidelnější než jakýkoli přírodní objekt. Zrod vulkánu nebo tajfun možná co do mohutnosti předčí jadernou explozi nebo požár ropného vrtu. Tady ale zřejmě fungují kritéria stability, obsažená v mně neznámém Hel-Atorově koridoru. Geometři jsou úctyhodní — a přece i v jejich logice může být chyba. Musí tam být, když utíkali před nestřeženými a naprosto klidnými planetami Stínu tak rychle, že zapomněli i na Přátelství, i na svou povinnost před mravně zaostalými civilizacemi. Dotkl jsem se terminálu. „Palubní partnere, jsou na této planetě nějaké struktury, které by byly pro jiné planety netypické?“ Na kopuli proměněné v projekční plochu naskočila žlutá světélka. Rozmístěná velice hustě, až z nich oči přecházely stejně jako před chvílí ze zdejší hvězdné oblohy. Jen moře, znázorňovaná skvrnami nepravidelného tvaru, zůstávala černá. „Co je to?!“ zvolal Danilov. V jeho hlase zazněl nepokoj, protože plukovník nevěděl, že nevidí nějaké výbuchy na povrchu planety, ale jen a jen světelné značky na projekční ploše… „Co je to?“ „Jak výrazně se liší?“ „Něco tu je, Sašo,“ řekl jsem tiše Danilovovi. „Tohle je jen schematický zobrazení… Loď nám na planetě vyznačila body, kde dochází k mimořádnýmu pohlcování energie. A to stokrát i tisíckrát většímu, než si umíme představit v přírodě.“ Světelné schéma se přiblížilo, zřejmě proto, že jsem si to podvědomě přál. Máša poděšeně vykřikla, asi měla najednou dojem, že loď střemhlav padá. „Neboj, to je jen zvětšení,“ uklidnil jsem ji. Pokud jsem tomu správně rozuměl, světelné body byly po tmavém kotouči rozházené naprosto chaoticky. A tak není divu, že standardní známky civilizace tady najednou neplatily a nefungovaly. Geometri se dostali do své vlastní pasti, do pasti řádu a stability. Rychle jsem převyprávěl svou debatu s lodí. A v tu chvíli do našich úvah rezolutně vtrhl dědeček. Já samozřejmě nevím, jaká byla jejich dohoda s počtářem stran toho, kdo se kdy ujme komunikace s okolím, ale vehemence, s jakou tak učinil, byla taková, jako by mu z úst konečně vytáhli roubík, který tam měl až příliš dlouho. „To je nesmysl, Péťo! Nesmysl!!!“ „Jak to myslíš, dědo?“ zeptal jsem se s očima stále upřenýma na světélka. „To, co si o tom všem myslíš, je nesmysl! Blábol! A hlavně mi neříkej, že na to všechno ještě nemáš názor!“ „Je to oblast chaosu,“ pronesl s nečekaným patosem Danilov. V jeho hlase však bylo až příliš mnoho ironie. „Tak!“ zvolal vítězoslavně děda. „To je ta představa, která se nám vnucuje až příliš prvoplánově! To je ten slogan pro bulvární tisk! Nebo pro dobrodružnou četbu! Planeta, na kterou útočí síly entropie a zmatku, obklopující vesmír!“ „Nic takovýho jsem si nemyslel,“ odsekl jsem. „Opravdu vážně mě nic takovýho ani nenapadlo…“ „Tak to tak laskavě nech. Protože tohle naopak jsou známky civilizace. Jiná věc je, co mají znamenat. Kdyby tahle planeta kroužila kolem nějaké hvězdy po oběžné dráze, srovnatelné dejme tomu s Merkurovou, tak by se jistá hypotéza nabízela.“ „Myslíš vstřebávání přebytečné energie?“ „Ano. Anebo ještě jedna varianta — celá tahle planeta je polygon na zkoušení čehosi energeticky mimořádně výkonného. A během pokusů vyznačené struktury pohlcují uvolňovanou energii. Pak by taky hned bylo jasné, k čemu Stín potřebuje planetu, která nepatří k žádné hvězdě.“ „Na takový střelnici se mi tedy moc přistávat nechce,“ mínila chmurně Máša. „Jsou dole na povrchu nějaké známky destrukce? Třeba roztavené skály nebo oblasti silné radiace…“ „Ne,“ řekl jsem, když jsem si předtím tuto odpověď ověřil u lodi. „Pak je to planeta, která se na nějaké grandiózní experimenty teprve připravuje!“ prohlásil rezolutně dědeček. „Jsi si tím jistej?“ otázal jsme se tiše. „Vůbec ne. Ale je to verze, ze které bychom měli vycházet. Protože nás bude nutit k mimořádné opatrnosti.“ „Takže jsi pro výsadek?“ „Samozřejmě. Ale zapřísahám vás — nechápejte tyto artefakty jako projevy čehosi absolutně cizorodého a exotického. To by byla ta největší chyba, které bychom se tu mohli dopustit.“ „Já se teda nechci hádat, Andreji Valentinoviči,“ ozval se s mimořádným zájmem Danilov, „ale je dobrý takovýhle věci vědomě zjednodušovat? A přistupovat k projevům cizího rozumu z pozic jednoznačně lidskejch? Operovat našima kritériema?“ „Je to dobré. Protože těm cizím kritériím bychom stejně nerozuměli,“ zavrčel děda. „A zároveň bych ti rád připomněl, Sašo, že můj primitivně lidský přístup mě v podobných případech ještě nikdy nezklamal.“ „No dobrá!“ přerušil jsem spor. „Děda je pro výsadek. Co Karel?“ „Ano!“ vyhrkl dědův hlas. Za okamžik se reptiloidův tón proměnil a počtář potvrdil: „Jsem pro výsadek.“ „Co Saša?“ „No,“ zamručel plukovník. „Ať je to jak chce, teď jsem v menšině. Takže jsem pro, když už potřebujete nějaký to formální stvrzení.“ „A Máša?“ „Já jsem proti,“ odvětila suše dívka. „Proč?“ „Prostě proto, aby naše rozhodnutí nebylo jednomyslný.“ Náš „únos“ jí jednoznačně prospěl. Ta ironie, vycházející z jejích úst, byla každopádně nečekaná. Přikývl jsem a smrtelně vážně dodal: „No — a já jsem samozřejmě pro výsadek.“ „Tak si tady trochu zalítáme, odsouzenci k smrti?“ zeptal se Danilov. „Já odhaduju, že jednotlivý body jsou od sebe vzdálený padesát, maximálně sto kilometrů…“ Přikývl jsem, protože plukovníkovu vizuálnímu odhadu jsem věřil. Upřímně řečeno by se mi v tuhle chvíli docela líbila představa, že bychom velení odevzdali jemu — kdyby tu zůstal alespoň stín našich někdejších vztahů. A Danilov si to uvědomil. „Velíš samozřejmě ty, Péťo, ale já bych doporučoval posadit loď tak deset dvacet kilometrů od některý z těch anomálií. Pokud možno v oblasti se slušným počasím. Dál bude nejrozumnější jít pěšky.“ „Dobře.“ „Přistáváme, palubní partnere. Tady jsou požadavky na místo dosednutí.“ |
||
|