"Svět Stínu" - читать интересную книгу автора (Lukjaněnko Sergej)Kapitola pátá„Nikdy bych neřek, že takováhle věc opravdu existuje,“ poznamenal jsem. Máša na mém krku uzamkla kovový prstenec. Z vnitřní strany byl vyložen měkkou látkou a tahle péče mi připadala obzvlášť dojemná — asi jako dobře nabroušené ostří gilotiny. „Normálně opravdu neexistuje — to jen tady u nás,“ podotkla k tomu suše. Pocit, že čtu nějaký ten dědečkův román o totalitním režimu, byl najednou k zešílení naléhavý. Celý jsem se schoulil a nahrbil, jako bych z toho kovového obojku chtěl uniknout. Pohlédl jsem na reptiloida — a děda poprvé od příletu na orbitální stanici promluvil: „To jste využili mých teoretických vyhlídek do budoucna? Například katalogu neexistující zbraně a prostředky?“ „Ne. Sekce pro zkoumání zajímavých myšlenek ve vědeckofantastické literatuře existuje už od minulého století. Jak u nás, tak v FBI.“ Povšiml jsem si, že se přímému pohledu na reptiloida vyhýbá. I když sebe samu přesvědčovala, jak chtěla, že Andrej Chrumov už nežije a že to jen počtář pozřel jeho vědomí, stejně se pořád cítila celá nesvá. Tak nesvá, až jsem s ní dokonce začal cítit. „Předpokládám, že ti nemusím nic zbytečně vysvětlovat, Petře… Má to kódovej zámek, mechanickej. A taky vysílačku. A nakonec dvacet pět gramů výbušniny.“ „To není moc.“ „Ale úplně to stačí, Péťo.“ Pak zvedla ruku a ukázala mi maličký ovladač. „Nevzdaluj se ode mě víc než na deset metrů. Nejdřív se ozve zvukovej signál a do pěti vteřin se automaticky odpálí roznětka.“ Seděli jsme v kajutě velitele stanice. Já, reptiloid, Danilov, Máša a dva neznámí důstojníci. Ten starší byl zřejmě velitel, druhý, statnější a mladší, neznámo proč navlečený do lehkého skafandru, zase podle mého odhadu mohl být kurátorem státní bezpečnosti. „A co když ta ptákovina prorazí plášť?“ vybafl s vojačkou přímočarostí velitel. Jak by to v podobném případě bylo s mým krkem, ho nezajímalo. „Vyloučeno. Výbuch bude směřovat výhradně do středu prstence,“ uklidnila ho Máša. Další otázky se nedostavily. Danilov vstal a kývl směrem ke dveřím. Kapitánova kajuta byla skoro na samém obvodu prstence a přitažlivost se tu rovnala téměř polovině zemské. Chvíli mi trvalo, než jsem zareagoval; díval jsem se ven obrovským oknem, za nímž proplouvala Země. Malá, krásná, nazdobená blankytem oceánů a našedlou pěnou oblačnosti. Planeta s kontinenty naprosto nepravidelného tvaru, obydlená naprosto nevyzpytatelnými lidmi. Ale ani oni přece nemůžou za to, že mi tady navlékli obojek s pětadvaceti gramy výbušniny. Dokonce ani spisovatel, který si tuhle věcičku vymyslel jako první, za to nemůže. „Zapínám,“ řekla Máša. Pak stiskla cosi na ovladači a na prstenci začala blikat oranžová žárovka. Tlumeně a beze spěchu, jakoby v rytmu mého tepu. „Tak nezapomeň, deset metrů!“ „Děkuju, Mášo.“ Odtrhl jsem pohled od okna a povstal. „Je to prostě nezbytný bezpečnostní opatření, Péťo. Jen pro první čas,“ poznamenal omluvně Danilov. Bylo znát, že mu to není vhod. „Neměla bys pro mě taky takový límeček, Mášenko?“ zeptal se děda. „To je zbytečný. Ty se prostě nepokoušej se nás dotknout.“ Reptiloid se stařeckým hekáním vykročil za Danilovem. Na okamžik se otočil a prohodil: „Kdy jsem se to v tobě asi zmýlil, děvenko?“ Máša na jeho slova nijak nereagovala. V této formaci jsme se vydali k hangáru — nejdřív Danilov, za ním já a reptiloid a za námi Máša s mladým důstojníkem. Všiml jsem si, že všichni byli vyzbrojeni paralyzátory. Buď je stačili znovu nabít, nebo už to prostě tak velká vzácnost zase není. V chodbě ani na schodišti jsme nikoho nepotkali. Zdálo se, že celou naši trasu předem spolehlivě vyčistili. Stoupali jsme po úzkých točitých schodech uvnitř ocelové šachty. Tělo bylo stále lehčí a naše pohyby stále plavnější. „Pokud jsi je chtěl oklamat a utéct, tak teď je to vyloučeno,“ řekl mi reptiloid. A řekl bych, že to byl právě Karel. „Dědo!“ oslovil jsem Chrumova staršího. „Copak, Péťo?“ „Co si myslíš, že bych si přál?“ „O tom radši ani nepřemýšlím.“ To jsem chápal. Baně, útěk byl myslitelný i za těchto okolností. A byl by docela jednoduchý. Během pěti vteřin by loď geometrů zničila celý hangár napadrť a zmizela by v hyperprostoru. No a pak, po mé smrti by se s největší pravděpodobností vrátila ke svým pánům. Jenže to by až příliš vypadalo na pomstu pro pomstu. A to pomstu sebevražednou. Danilov, který kráčel přede mnou, se najednou otočil. „Hele… Hlavně neblbni, Petře, rozuměno?“ Zašilhal jsem na světélko, které mi blikalo pod bradou, a neodpověděl jsem nic. „Semlelo se to vopravdu pitomě,“ pokračoval tiše plukovník. „Nemáme ani chvilku nazbyt. Normálně bysme se posadili, dali si panáka — a celý bysme to probrali. Jenže času je pořád málo.“ Odrazil se od schodů (gravitace už se skoro ztratila), vzlétl ke stropu a otevřel průlez do hangáru. Já ho naprosto automaticky následoval. Signální světlo na mém obojku zazářilo nepřerušovaným červeným světlem a rozpištěl se bzučák. Ani jsem se nestačil polekat. Mašin výkřik „ty blbče!“ a sprosté láteření Danilova, který pohlédl dolů pod sebe, splynuly v jediný zvuk. V následujícím okamžiku mě plukovník prudce kopl do ramena a já letěl zpátky. Křečovitě jsem se chytil prvního schodu, co mi přišel pod ruku, a držel se ho jako klíště. Bzučák utichl a na mém krku znovu klidně zablikala oranžová. Máša se držela hned vedle mě. Tvář měla bílou jako křída. Důstojník svíral v ruce paralyzátor a zřejmě nechápal, že střílet není třeba. „Proboha co to vyvádíš, Péťo?!“ zašeptala Máša roztřeseným hlasem. Rád bych v tu chvíli býval věřil, že ji nevylekala představa zmařené operace, ale vidina mé smrti. „Zapomněl jsem na to,“ přiznal jsem se upřímně. „Prostě jsem na to dočista zapomněl.“ Rameno i žebra naražená o schody mě bolely. Odlepil jsem se od schodiště a rukou udržoval půl kila své tělesné váhy jen tak ve volném prostoru. „Já výbuchu nemůžu zabránit!“ zatřásla Máša ovladačem. „Rozumíš mi?“ No jistě — abych nerozuměl! S obtížemi jsem vytáhl prsty zpod obojku: ukázalo se, že jsem si tam volnou ruku automaticky strčil, zřejmě ve snaze ochránit si krk. „Tak — a teď pomalu a v klidu,“ poznamenala už klidnějším hlasem Máša. „Vpřed…“ Do hangáru jsem vplul hned po Danilovovi. Tady už přitažlivost nebylo znát skoro vůbec. Přesto tu však nějaká ještě byla — raketoplán s připojenou lodí geometrů visel uprostřed hangáru, zajištěný tenkými lanky a dvěma nosníky, vystupujícími ze stěn. Pod ním se pohodlně rozvalovalo pět kosmických výsadkářů. Všichni byli ve skafandrech (pravda, s otevřenými přilbami) a všichni u sebe měli zbraně. Soudě podle zadní trysky na hlavni a úctyhodné nádrže místo pažby šlo o plynové pušky, tedy o výzbroj, která byla v podmínkách beztíže a s ohledem na tenké stěny stanice nejbezpečnější. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se jich místo pozdravu důstojník. Hlavně klesly. Žádné heslo po nás tihle vojáci nežádali — vida, alespoň jeden ústupek zdravému rozumu. „Je tu klid, soudruhu podplukovníku,“ odpověděl zrzavý pořízek s distinkcemi nadseržanta na přilbě. Hodnosti u kosmické pěchoty ovšem se vševojskovou hierarchií příliš nekorespondují. Do výslužby bude tenhle poddůstojník odcházet přinejmenším v hodnosti kapitána. „Rozmístěte svoje lidi, Mirskij,“ utrousil podplukovník. Ohlédl se na mě, pak se chytil jednoho z kotevních lanek a obratně se začal přitahovat k raketoplánu, spojenému s průzkumnou lodí geometrů. Reptiloid se jednoduše odrazil za námi. Pokud jde o koordinaci pohybů, byl na tom skvěle: jeho malé šupinaté tělo se mihlo přes půl hangáru a bezchybně se zavěsilo hned vedle havarijního průlezu raketoplánu, do nějž ovšem nejdřív zdvořile pustil důstojníka. Povšiml jsem si, že „černé barety“ na okamžik strnuly; oči commandos se lačně upřely na počtáře. Zřejmě neměli moc příležitostí doopravdy se podívat na „potenciálního nepřítele“. Já se velice opatrně a pomalu vypravil po lanku k raketoplánu taky. „Výborně,“ pochválila mě Máša, která postupovala hned za mnou. „Černé barety“ pod námi se přeskupily. Jaký měly tyhle manévry smysl, jsem nevěděl, ale jedno bylo jasné — do raketoplánu nevstoupili, protože k něčemu takovému zřejmě neměli povolení. Do těsného havarijního průlezu jsme se s Mášou vmáčkli společně a něžně se přitom chytili za ruce. Rozhodně se mi totiž nechtělo zkoušet, zda plášť Mudrce signál mého obojku propouští nebo ne. Mášou patrně zmítaly stejné pochyby. Hned za prahem jsme sebou všichni praštili na podlahu — tady už zase fungovala normální, i když umělá gravitace. Podplukovník, který už na nás čekal uvnitř, se konečně snížil i ke komunikaci se mnou. Bylo zřejmé, že ho trápila otázka, jak se ke mně chovat: jako ke zrádci, jako k trpiteli, který se ocitl v područí Kualkuy, nebo jednoduše jako k idiotovi? „Petře, ééé, vy teď máte „Snad jste viděl moje fotografie,“ odsekl jsem nepříliš zdvořile. „Dobře. Tak vás, ééé, požádáme, abyste se přemístil do lodi… geometrů. Půjde s vámi plukovník Danilov…“ Danilov, který právě vplul do raketoplánu, přikývl: Jasně.“ Podplukovník na mě upřel chmurný pohled. Bylo znát, že ho dál trýzní pochyby. „Marie Klymenková zůstane v přechodové komoře,“ upozornil mě. „Kdybyste se náhodou v lodi zavřel…“ „Věřte mi, že vás chápu,“ přerušil jsem ho. „A co mám dělat pak?“ Danilov s podplukovníkem si vyměnili významný pohled. Bylo zřejmé, že jejich vztah je mírně konfrontační — Alexandr měl sice vyšší hodnost, ale podplukovníkova funkce tady na orbitální stanici jejich postavení přinejmenším vyrovnávala. „Naprogramujete počítač lodě…“ „Jenže ten se v našem slova smyslu naprogramovat nedá. Je to téměř inteligentní stroj. Je pravda, že se mi podřizuje, ale jen do jisté míry.“ „Tak ho přesvědčte! My nutně potřebujeme znát princip činnosti jejich motorů, zbraní i silového pole. Jestli tomu dobře rozumím, tak ten stroj je schopen… reprodukovat vlastní součástky…“ Povzdechl jsem si: „Taky tohle platí jen zčásti. Je schopnej sám sebe opravit. Například obnovit poškozenej motor. Ale není to žádná letecká fabrika. Kde by například bral na něco takovýho materiál?“ Soudě podle zklamaně protáhlé podplukovníkovy tváře argumenty zabraly. Zřejmě si vybavil kdysi získanou vědomost, že hmota z ničeho vzniknout nemůže. Do debaty najednou vstoupil Danilov. „Pokud se nemejlím, tak Alaři se v tyhle záležitosti vyjadřovali naprosto jasně, Petře!“ „No tak se jich schválně zeptej,“ vybídl jsem ho pomstychtivě. „Já samozřejmě připouštím, že loď geometrů by se dala proměnit v závod na výrobu dalších lodí. Jenže to si vyžádá nejmíň několik let práce. Museli bysme jí například dodávat superčistý materiály, který na Zemi zatím získávat neumíme. Ale stejně… Dejme tomu, že bysme z lodi odmontovali motor a ona by si vyrobila jinej. A stejně tak bysme to udělali i se zbytkem. Dejme tomu. Ale dokážeme ty jednotlivý komponenty sestavit v jeden fungující celek? Hrál sis někdy v dětství se železnou stavebnicí? A podařilo se ti vždycky dát dohromady to, co jsi viděl na obrázku? Dokážeš sestavit televizor, když na něj dostaneš všechny potřebný součástky? A bude ti ten televizor ukazovat?“ Jenže Danilov byl neústupný: „Já ne. Protože to není můj obor. Tvým úkolem je, Petře, abys loď donutil vyrobit vzorky všech jejích součástí a oznámit nám, jak fungujou.“ „Jak oznámit?“ „Jdeme.“ V přechodové komoře jsem konečně pochopil, jak to myslel. Odněkud z raketoplánu se sem táhnul kabel. Na ten byl připojen malý počítačový terminál a blok optické paměti — ten byl naopak úctyhodných rozměrů. „V každým případě budu potřebovat něj akej translátor, kvůli překladu,“ spustil jsem, ale hned jsem se zarazil. Danilov očima mlčky ukázal na počtáře. „A ty to uděláš, Karle?“ „Už jsem to dělal,“ oznámil mi klidně počtář. No jistě. On už se přece připojil k počítači Rimerovy lodi, když se ocitla v zajetí. Počtář by zřejmě byl schopen vytěžit veškeré potřebné informace i bez mé asistence… Nebo snad ne? Jedna věc je vykrást „operativní paměť“, tedy to, čím počítač žije den za dnem: jazyk, mapy, videozáznamy. A něco docela jiného je dostat se až k datům, uloženým hluboko v jeho umělém intelektu, a plně si ho podřídit. Aha, takže já mám loď nejdřív přesvědčit, aby se podrobila… „Tak do toho, Péťo,“ pobídl mě přátelsky Danilov. Pohlédl jsem do otevřené přechodové komory. Kabina lodi geometrů tlumeně zářila. Nápadné bylo taky naprosté ticho, tak netypické pro veškeré pozemské kosmické lodě — nikde žádný hukot ventilátorů ani vrčení počítačových periférií. Jako by loď spala — nebo umřela… Jenže já moc dobře věděl, že pracuje. Že vstřebává informace. A činí závěry. A možná už chápe, co se tu děje. Co je platné, že pro loď jsem i nadále její pán Nik Rimer. Když po ní budu pro své krajany požadovat informace, možná se mi nepodřídí. Když se zájmy jednotlivce a celé společnosti dostanou do rozporu, geometři znají jen jediné řešení. „Já si nejsem úplně jistej, jestli loď bude chtít spolupracovat,“ zapochyboval jsem ještě jednou. Podplukovník zavrčel cosi o „móc chytrejch mašinách a móc blbejch lidech“. „Stejně to zkus, Péťo,“ poprosil mě Danilov. „Já ti věřím.“ Vypadalo to, že to míní naprosto vážně. „V tyhle situaci bude pro Zemi i pro tebe osobně lepší, když se ti podřídí.“ Vrazil jsem k přechodové komoře. Máša se neprodleně vydala za mnou, ale u přechodové komory se zastavila a ovladač sevřela pevně v ruce. „Jen běž, běž dál,“ pobídl mě opět plukovník. Nasoukal jsem se do komory a chvilku počkal. Nic. Tak jsem vplul dovnitř a posadil se do křesla. Zase jsem vteřinku počkal — a potom už ponořil levou ruku do teplého koloidu na terminálu. „Já vím,“ souhlasil jsem. Ohlédl jsem se na Danilova, který se právě dral dovnitř. „Pusť ho sem, teď už se nedá nic dělat.“ Plukovník, který o tomto tichém dialogu neměl nejmenší ponětí, se posadil do druhého křesla a podíval se na mě. „Tak co?“ „Neruš mě, když pracuju,“ odsekl jsem s uštěpačným potěšením. To, že Danilov nemůže mou komunikaci s lodí nijak kontrolovat, mi přinášelo vyloženou radost. Vypadalo to, že počítač upadl do rozpaků. Danilov odpovídal všem parametrům, podle nichž geometři identifikovali „našince“, ale primitivní orbitální stanice i její poloha v prostoru vyváděly stroj geometrů z míry. „Ano.“ No jistě. Kde by palubní počítač přišel k ruštině? „To je takový zvláštní jazyk, určený k předávání důležitých zpráv,“ prohlásil jsem nazdařbůh. Jediné, co teď mluvilo v můj prospěch, bylo to, že loď nebyla schopna kritické analýzy. Chtěl jsem říct čekista nebo pracovník státní bezpečnosti, ale geometři takováto slova jednoduše neměli. Místo toho ze mě vypadlo: „Starší Patron.“ Přesně tohle jsem čekal. „Až později. Nejdřív musíme poskytnout pomoc.“ Komu? „Těmto lidem.“ Loď mlčela a já si docela přesně uvědomil, co by teď mohlo nastat — loď se mi přestane podřizovat a ani se mnou nebude komunikovat. „Bude to mise Přátelství.“ Tomuhle by snad porozumět mohla. „Tito lidé přišli o své vědomosti. Je třeba jim pomoci s rozvojem kosmických technologií…“ Ještě než jsem skončil, pochopil jsem, co to dělám. Jsem regresor a přitom regresorskou loď přemlouvám, aby společně se mnou poskytla technickou pomoc neznámo komu! Ne. Zvrátil jsem se do křesla a zavřel oči. No prosím. Počítače geometrů jsou možná naivní. Když ale jejich logika začíná praskat ve švech, nikdo je nepřesvědčí. Kdyby to byla tamta loď, která se s Nikem Rimerem sžila, možná bych něco dokázal. Jenže s tímhle plavidlem mi takové kousky nejspíš nevyjdou. „Počkej,“ poprosil jsem. „Počkej ještě, situace je složitá.“ „Máš něj akej problém?“ zeptal se Danilov. Emoce, které se zračily v mém obličeji, byly asi naprosto jednoznačné. „Všechno je špatně,“ odpověděl jsem. „Nechce spolupracovat. A já nejsem schopnej ho přesvědčit. Říkal jsem přece, že je to skoro inteligentní mašina. Nejdřív jí musím dokázat, že poskytnutí informací bude pro geometry a jejich civilizaci prospěšný.“ „Von odmítá?“ „Chystá se k návratu na Vlast.“ Danilov si skousl rty. Měl jsem pocit, že chce loď geometrů opustit, ale podcenil jsem jeho paličatost. „Připoj se k nám, Karle.“ Reptiloid nahlédl do přechodové komory. Asi se mi to jen zdálo, ale vypadalo to, že do jeho intonace se vkradla podezíravost. „Ano.“ Karel se uvelebil mezi křesly. Danilov si počkal, až se přestane vrtět, a pak mu přísně řekl: „Nechce spolupracovat. Musíš ho vypáčit.“ Reptiloid otočil hlavu a pohlédl na Danilova. A pak naprosto jasně pronesl: „Já jsem šroubovák, a ne páčidlo.“ „Jen to zkus.“ „Počkej, musím vyřešit jednu situaci!“ Do okamžiku, kdy počítač začne mé chování chápat jako neadekvátní a jednat podle vlastního uvážení, zbývalo už jen pár okamžiků. Nejsmutnější na tom všem bylo, že jsem si Danilovovo vítězství nepřál. Kdybych neměl na krku ten zatracený obojek… Nejdřív jsem si řekl, že mě oslovila loď. Kualkua zahajoval debaty se mnou jen opravdu zřídka. „A jak?“ řekl jsem z rozčilení nahlas. Danilov po mně loupl očima, ale neřekl nic. „Ano!“ „Sundej mi to!“ Do týla mi pronikla jehla ostré bolesti. Pak mi kůže najednou znecitlivěla a svaly zdřevěněly. A obojek se pohnul… Nořil se do mého těla! „Tak co, jak ti to jde?“ zeptal se mě ostře Danilov. Naštěstí bylo v kabině příliš šero na to, aby zjistil, co se děje. Odpovědět jsem nedokázal — můj krk se proměnil v kus dřeva, v mrtvý špalek, který se na týlní straně jemně zachvíval, jak postupně vsával obojek… A tak jsem jen mávl rukou. Tak jsem se snažil vydržet. Mezitím už mi kovový prstenec začínal vystupovat zpod brady. Z látkové výstelky kanula krev. Kualkua protahoval železo mým tělem a s nedbalostí zkušeného patologa přebíral jednotlivé svaly. Na okamžik jsem přestal cítit celé tělo — ochabl jsem, s hrůzou si uvědomil, jak jsem přestal dýchat, jak se mi zastavilo srdce a jak mi po noze najednou stékal čůrek moči. Kualkua mi právě přeťal páteř i míchu. Hlučně jsem vtáhl vzduch. Malý netvor v mém nitru pokračoval ve své práci a chvatně zašíval ránu, jíž procházel obojek. Ne, bolest jsem skoro necítil a Kualkua mě vlastně děsil zbytečně. Ten pocit byl docela jiný, ale přinejmenším stejně nepříjemný. „Petře…“ Danilov se zachvěl a pomalu ke mně vztáhl ruku. A najednou zařval: „Petře!“ Prstenec už se houpal na posledním čárku kůže. Nejspíš to muselo vypadat docela komicky. Teď jsem nebyl člověk, ale ruční granát… Počtář se zalykal bublavým smíchem. Do průlezu z raketoplánu nakoukla Máša. Vytřeštila na mě oči a nejdřív taky ničemu nerozuměla. „Chytej!“ vykřikl jsem na ni a serval si obojek z krku. Vystříkla krev, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Na dlouhé uvažování nebyl čas, teď bylo třeba jednat. Mrskl jsem obojkem po Máše a ta ho automaticky chytila. „Tak co, přihrávka dobrá?“ vybafl jsem na ni jedovatě, ale hned jsem zase zmlkl, abych se dokázal vyhnout Danilovově ráně. V těsném prostoru pilotní kabiny neměla rvačka smysl, a tak jsem se soustředil jen na odrážení jeho výpadů. Jenže pak se dostavila pomoc z nečekané strany — počtář sebou trhl a drápl ho tlapou do tváře. Danilov vykřikl a odpadl. Šrámy po drápech to ale docela jistě nezpůsobily — vypadalo to, jako by ho počtář jednoduše vypnul a ještě jednou tak předvedl, že člověk se od počítače zase tak moc neliší. „Zahájit odpojení!“ Ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo, že stále pochybovačnější loď se hned po začátku rvačky proměnila naopak ve ztělesněnou důvěru. Veškeré dosavadní pochyby najednou začaly mluvit v můj prospěch. Loď hlasitě mlaskla a oddělila se od raketoplánu. Za Mášiným ramenem se vynořila podplukovníkova naprosto zběsilá tvář; vzápětí napřáhl směrem ke mně ruku s pistolí a vystřelil. Vedle. V okamžiku našeho odpojení od raketoplánu gravitace zmizela a on se vznesl do vzduchu. Modrý paprsek paralyzátoru zapůsobil jako signální světlice — do lodi geometrů zabušily kulky. Těžko říct, na co asi tak kosmičtí výsadkáři spoléhali, ale pálili po lodi velmi energicky. Vchod se začal uzavírat — a v tom okamžiku události dostaly náležitý spád. Máša odhodila obojek a přeskočila stále širší mezeru mezi mou lodí a raketoplánem. Vypočítala se to perfektně: její prsty spolehlivě sevřely hranu uzavírajícího se vstupu. Jaká byla podstata gravitačního pole lodě geometrů, to nevím, ale jakmile se Máša zachytila jejího trupu, okamžitě se dostala do jeho vlivu. Visela nohama dolů a pokoušela se přitáhnout do lodi. Bradu už dostala až na jeden z uzavírajících se segmentů a strčila hlavu dovnitř. V tu chvíli se ocitla v obojku ještě děsivějším než byl původně ten můj. Kabina uzavírání zastavila a ve dvaceticentimetrovém otvoru teď byla vidět jen Mašina hlava a její křečovitě zaťaté prsty. „Ne!“ Vyskočil jsem a nahnul se přes Danilovovo bezvládné tělo s pevným odhodláním vystrčit mladou ženu ven. „Nemá skafandr,“ řekl najednou počtář. Vlastně ne, to nebyl počtář, to byl děda. „Ona přece nemá skafandr, Pete!“ Máša byla asi hodně vylekaná, ale v tuhle chvíli se v jejích očích mihla jiskřička naděje. Kdybych ji totiž vystrčil ven, zbavil bych se možnosti prorazit chabé stěny hangáru a uniknout ke svobodě. Výsadkáři a podplukovník byli ve skafandrech, ti se vzduchoprázdna nemuseli bát. Kdežto ona… To si je opravdu tak jistá, že ji nechci zabít? „Pootevři vchod!“ zavelel jsem, chápavá loď mi porozuměla a vstupní otvor rozšířila. Když jsem ji vtáhl dovnitř — nijak nevzdorovala, ani mi nepomáhala, ona prostě nedělala nic — hrubě jsem ji odhodil na Danilovovo tělo. „Nehejbej se!“ poručil jsem jí drsně. Pak jsem jí z pouzdra vytáhl paralyzátor a strčil si ho za pas. „Kde máš další zbraně?“ Kabina se uzavřela. „Jen si je hledej sám.“ „Jak myslíš,“ pokrčil jsem rameny a pohlédl na počtáře. Ten se k Máše na okamžik přitiskl a pak zase ustoupil. Majorka státní bezpečnosti se zkrátka dočkala stejného osudu jako před ní Danilov. „Jak jsi na tom, dědečku?“ „Neboj se, je v pořádku,“ odpověděl místo dědy Karel. „Co teď budeš dělat?“ „Nejdřív utíkat. Zapnout obrazovky!“ Všechny monitory se rozzářily a já tak měl možnost sledovat veškeré aktivity výsadkářů. Musel jsem uznat, že dělali, co mohli. Seržant Mirskij pálil z bezprostřední blízkosti přímo do pláště mé lodi. Se zavilým obličejem sázel do sférického krytu kabiny ránu za ranou. Zadní tryska jeho plynové pušky byla seřízena dobře — zbraň skoro neměla zpětný ráz. Mirskij se po každém výstřelu jen lehce zhoupl… Smysl ale ta jeho palba neměla žádný. Ostatní vojáci se vznášeli ve vzduchu kolem lodi a drželi ji na mušce, ale tím to končilo. Jeden z nich cosi rychle brebentil do přilbového mikrofonu. Podplukovník, který se z raketoplánu ani nehnul, činil totéž. Loď zřejmě vyhodnocovala závažnost jednotlivých záběrů sama a ty nejlepší mi demonstrovala s pohotovostí zkušeného režiséra. „Otevři hangár.“ „Dělej, co uznáš za vhodné.“ Paprsek byl dokonale neviditelný. Na obrovité kopuli se najednou rozzářila rudá tečka a z té začal po velkých krůpějích okamžitě odstřikovat roztavený kov. Vojáci se tím směrem podívali a emoce, které proběhly po jejich tvářích, by se asi nejlíp hodily k oddílu buďonnovců, kteří v plném trysku narazili na formaci těžkých tanků. Loď se dala do pohybu — s motory zatím vypnutými. Do volného prostoru ji unášel proud vzduchu, který se s mocným řevem dral z lodi ven. Planoucí čára vykreslila v rozpáraném plášti orbitální stanice obrovitý otvor. Kov na hraně se ohýbal směrem ven. Živě jsem si představoval, co se teď děje na stanici. Vyjí tam sirény, veškerá energie proudí k laserovým zářičům a lidé zaujímají své bojové pozice. Jenže vše marno, technologická propast mezi pozemským orbitálním komplexem a cizáckou lodí byla bezedná. Vojáci zanechali marných pokusů a cosi na svých zbraních chvatně přepínali. Aha… tyhle věci se zřejmě dají použít i jako mobilní motory. Během několika málo okamžiků se čacká kosmická pěchota rozlétla do všech stran a každý se chytal, čeho se jen dalo. Laserový paprsek mezitím dokončil ohnivý kruh — loď už věděla, že tenké stěny orbitální stanice žádný zásadní odpor klást nedokážou. |
||
|