"Svět Stínu" - читать интересную книгу автора (Lukjaněnko Sergej)Kapitola čtvrtáVe vzdálenosti pěti kilometrů od eskadry se má loď spojila s Mudrcem. Rozhodně ale nešlo o spojení dvou umělých kosmických objektů v pozemském smyslu slova. Můj průzkumný člun se k Mudrcovi doslova přilepil, přestože toto plavidlo nemělo žádné přechodové zařízení. Vzniklý celek teď představoval nesmyslnou konstrukci, skládající se z kosmického letounu a kotouče, který k němu přilnul přesně v oblasti vstupu do přechodové komory. V podmínkách umělé gravitace jsem to vnímal tak, jako bychom se potopili pod raketoplán ležící na boku. Pár minut jsem spotřeboval na to, abych své lodi vysvětlil, kde má Mudrc nahoře a kde dole a kam má tedy směřovat gravitační vektor. Bylo by přece hloupé nevyužít možností, které co do pohodlnosti cestování kosmická loď geometrů skýtala. A pak se otevřel průchod do Mudrce. Bylo to ovšem složitější, než jsem si původně představoval! Zatímco až doposud se mi vstupové zařízení lodi geometrů, otevírající se na všechny strany jako okvětní plátky, jevilo jako záležitost čistě mechanická, teď byl rozdíl mezi pozemskou a geometrickou technologií nad slunce jasnější. V kopuli mého člunu se otevřel otvor, přesně kopírující venkovní poklop Mudrce. Opustil jsem své křeslo, které se teď zdálo připevněné ke stěně, opatrně se hřbetem ruky dotkl pláště raketoplánu a ihned ucukl. To je ale ledové, krucipráce! Tak sto stupňů. Samozřejmě pod nulou. „Otevřete, hosti jdou!“ zvolal jsem, jako bych doufal, že můj hlas může silným pláštěm raketoplánu proniknout. Odpovědí mi však bylo jen ticho. Proč se s tím tak párají? Jářku, pane domácí, vy jste sháněl zámečníka?“ A vtom se nečekaně ozval Kualkua: Čekal jsem, až jsem konečně zaslechl zvuk odjišťovaných uzávěrů. Mudrc má velmi jednoduché blokační zařízení, které vstup automaticky zabezpečí ve chvíli, kdy mimo loď zjistí vakuum. Poklop se otevřel směrem ke mně. „Ahoj, Sašo!“ zvolal jsem tónem, jako bychom se neviděli nejmíň měsíc. A to jsme se před měsícem prakticky neznali! „Jak se to hermetizuje?“ prohlédl si Danilov podezíravě šev mezi lodí geometrů a raketoplánem. „Nevím. Ale řek bych, že to asi nebude náš hlavní problém.“ „To určitě ne,“ souhlasil Danilov a ušklíbl se. „Vypadá to, jako by se ty dva pekáče líbaly.“ Šev opravdu postupně bobtnal a připomínal teď lidské rty. „A vydrží to?“ Pokrčil jsem rameny. „Trošku jsi nás vylekal… s tou gravitací. Měls nás upozornit, že po spojení se objeví i na Mudrci.“ To jsem asi měl. Ale na pohodlí si člověk zvyká rychle. Tři lety v lodi geometrů mi stačily na to, abych umělou gravitaci chápal jako samozřejmost. „No dobře, tak jdem, Péťo.“ „A má to cenu? Já bych rovnou zahájil zrychlování.“ Plukovník se ošil: „Počkej. Nejdřív si to musíme probrat.“ A tak jsem se společně s Danilovem vypravil do raketoplánu. Reptiloid dál seděl v křesle kosmonauta-výzkumníka. Máša stála a zírala na centrální obrazovku, na níž se třpytily cizí lodě. „V čem je problém?“ zeptal jsem se nechápavě. A neznámo proč jsem si vybavil poslední Kualkuova slova. „Dobrý a vstřícný.“ „Petře,“ oslovil mě Danilov znovu a zůstal stát pár kroků ode mě. Pak také letmo pohlédl na monitory — ta umělá přitažlivost ve volném prostoru způsobovala, že se cítil poněkud nesvůj. „Teď bysme se měli rozhodnout, co dál.“ „O čem to mluvíš?“ „To s tou cestou k jádru Galaxie přece nemyslíš vážně!“ Máša se otočila a zahleděla se na nás. Reptiloid, jehož tělo teď evidentně ovládal Karel, seskočil z křesla a užuž otevíral tlamu, ale nakonec neřekl nic. „Co je s tebou, Sašo?“ „Máme v raketoplánu namontovaný alarský plazmový motory. A k tomu cizáckou loď, která předčí všechno, co znaj rasy Konkláve. Ta loď je schopná se reprodukovat. A taky máme vzorky zbraní těch… šílenejch myší. Tak proč bysme měli chcípnout někde v horoucích peklech?“ Není nakonec to „dobrý a vstřícný“ synonymum pro „naivní“? „Všechno jsi to udělal naprosto perfektně, Péťo,“ pokračoval Danilov, jemuž mé mlčení dodalo kuráže. „Protože za několik neděl může po celý Galaxii zavládnout pěkná mela, ve který budou nový technologie, který bude mít Země k dispozici, možná rozhodující. A ať se přidáme ke geometrům nebo ke Konkláve, určitě to změní celej náš další osud. A ty se neboj, že by tvoje zásluhy byly zapomenutý. Protože ty jsi člověk, kterej Zemi pomůže vykročit do budoucnosti. Kterej všechno změní! Ty jsi hrdina už dneska. A všechno to, co jsme natropili, se nám promine. Tady nepůjde vo trest, ale naopak vo odměnu!“ A znovu se křečovitě pousmál. „Já myslím, že bude třeba svolat valný shromáždění OSN, aby ti vymyslelo nějakou důstojnou odměnu.“ Někde v prsou mi nepříjemně zamravenčilo. Najednou mi bylo chladno a vlastně hnusně. Jako by na mne někdo vychrstl kýbl pomyjí. „Víra a láska,“ řekl jsem jen. „Cože?“ „Pomůže mi víra a láska. Takhle odpovídaj alarský důstojníci na pokyny vrchního velitele.“ Cosi v Danilovových očích se proměnilo. Až do této chvíle jsem v nich viděl jen ostych a pocit viny. Jako by to byl zlobivý kluk, který vzorného spolužáka přemlouvá, aby s ním šel za školu a ochutnal s ním alkohol. Teď v nich zůstal jen štítivý odpor. „Hele, že ty bys to vopravdu bral všechno tak vážně? Ale Péťo — Alaři ani nepípnou, že jsme jim sebrali a vodvezli všechnu tu techniku! Ty maj svýho másla na hlavě dost!“ „Zeptej se Karla, co si o tom myslí.“ Danilov se s očima stále upřenýma na mě zeptal: „Karle, ty jsi přece Petrův návrh sám hodnotil jako šílenej. Tak co říkáš tomu mýmu?“ „Tomu říkám zrada.“ „Což mě nepřekvapuje,“ přikývl Danilov. Pak učinil krok zpět a rozepnul pouzdro s pistolí. Proboha, to se chystá střílet? Než jsem ale stačil cokoli podniknout, Danilov zbraň tasil. Tentokrát nešlo o laserový Karabáč, ale o tu paralyzující věcičku, která pistoli vlastně ani moc nepřipomíná a jíž jednou v mé přítomnosti užil děda. Střílel téměř bez míření a já s jakýmsi tupým překvapením pochopil, že v tomhle ohledu má plukovník přinejmenším stejné zkušenosti jako se řízením raketoplánu. Reptiloid měkce klesl na podlahu. „Neboj, je jen paralyzovánej,“ vyhrkl rychle Danilov. „Takže — naposledy ti navrhuju, Petře…“ „Ten krám je jen na jeden výstřel,“ upozornil jsem ho. Danilov pohlédl na paralyzátor a já se po něm vrhl. Ted nebyl čas žádat Kualkuu o bojovou transformaci. A ani toho vlastně nebylo zapotřebí. Pravdou je, že nejsem pracovník bezpečnostních orgánů s mnohaletou praxí, to rozhodně ne. Zato jsem dvakrát mladší než Danilov. Víra a láska! Na to, čím se řídí úvahy alarského vrchního velitele, já kašlu! Danilov se prvnímu útoku vyhnul, odhodil zbraň a zaujal obranný postoj. Dlouho jsem se nerozmýšlel. Škola skobáckého boje muže proti muži je jen dědictvím po NKVD, KGB, FBI a dalších podobných bohulibých institucích. Dědictvím kosmické epochy. Proto je v ní hodně dost neobvyklých chvatů. A já se jednoduše rozpřáhl a vrazil mu facku. Bez zbytečné vědy, přesně tak, jak jsem to dělával jako kluk. Danilov se opět pokusil před výpadem uniknout. Reakce měl skvělé. Jenže právě ty ho teď zradily. Jedna věc je rvačka ve stavu beztíže, na čemž je údajně skobácká taktika boje zblízka založena. Jenže něco docela jiného je, když v kabině raketoplánu působí normální přitažlivost. Danilov se pružně odrazil od podlahy a zřejmě se chystal odlétnout až ke stropu. Gravitace ale s tímto jeho nápadem nesouhlasila. A v tom nemotorném skoku ho dostala moje další rána. „Ty jsi pěknej hajzl,“ zašeptal jsem při pohledu na zkrouceného plukovníka. Neznámo proč jsem si vzpomněl na chudáka navigátora, jemuž Danilov jen tak mimochodem zlomil před naším útěkem ze Země nohu. „Normální hajzl…“ Kopl jsem ho vší silou do kolene a Danilov zavyl. Na zlomeninu to samozřejmě není. Ale bolet to bude zatraceně. „Jsme přece lidi, ty pitomče! Lidi!“ zaječel jsem na něj. „Jakápak výhoda, jaká technika, ty idiote! Možná poprvý se nám naskytla šance najít si skutečný přátele a spojence! Ne geometry, ani Stín, ale přátele — myslím samozřejmě Alary! Víš ty vůbec, co pro geometry znamená slovo Danilov se válel po zemi a držel se za koleno. „Ne ggoršš, ale ggoršš,“ ozvalo se za mými zády. „Což jsou dva velký rozdíly, jak se rádo říkává.“ „Ty pistole jsou na jeden výstřel,“ přiznala místo Danilova. „Naše možnosti nám zatím neumožňuj ou, aby to byla opakovači zbraň. Ale já je s sebou vzala dvě.“ Jsem já to ale blbeček! Jenže copak se dalo věřit tomu, že by v poloamatérských podmínkách dědova vědeckého centra inženýrský génius Máša Klymenková dokázala vyrobit celý arzenál prostředků, které předčily i to, co má k dispozici SKOB?! Že by i děda byl tak naivní? „Nezlob se, Péťo,“ řekla Máša a stiskla spoušť. Tak takovéhle to je — být paralyzovaný! Mým tělem se rozlila taková zvláštní měkkost. To nebylo ani jako vata, spíš jako sirup. Oči se zpola zavřely, ruce se mechanicky přitiskly na prsa, nohy se v kolenou pokrčily. Tvář přitištěná k podlaze jako by se chystala protéct skrz zuby. Máša mě překročila a přistoupila k plukovníkovi. „Vstaňte, plukovníku!“ V jejím hlase jsem nezaslechl přátelskou účast a starost, spíš subordinační úctu k hodnostně vyššímu. Jsem já to ale mrťafa! Tak já si myslel, že jsme unesli raketoplán! Teroristi na baterky! Protože od okamžiku první debaty s Danilovem každý náš krok někdo nahoře schvaloval! Ale jak to, že na to nepřišel děda?! Pohlédl jsem na reptiloidovu překvapeně se cenící tlamu, což bylo to jediné, co mi současná póza umožnila sledovat. Jako bych se pokoušel najít v jeho nelidských očích odpověď. Ale ne, děda to věděl, děda všechno moc dobře věděl. Jenže chtěl skobáky přelstít. Doufal, že osobní oddanost bývalé chovankyně děcáku bude znamenat víc než policejní řády a příkazy. Nepočítal jen s jedním — že její oddanost se nesoustřeďovala na jeho úžasný mozek, úspěšně vzdorující skleróze, ale naopak na jeho staré tělo, z něhož už nebyl skoro žádný užitek. Danilov mě nemotorně překročil a zamířil k řídicímu pultu. Neznámo proč jsem měl dojem, že mě musí nakopnout. K tomu se ale plukovník nesnížil. Jsme přece přátelé! Jumpujte co nejrychleji, plukovníku,“ vybídla ho Máša. „Však já vím, co mám dělat, majorko,“ odpověděl jí. No prosím, jaké se Máša dočkala skvělé kariéry! „Petra a počtáře upoutejte do křesel,“ začal Danilov mezitím vydávat další pokyny. „Ale rychle. Není vyloučeno, že Alaři budou s to nás sledovat.“ Chtěl jsem mu říct, že i kdyby to šlo, tak to neudělají. Protože důvěra nemá stupnici. Mluvit jsem ale nemohl. A vzdorovat Máše, která mě s obtížemi vlekla do křesla, taky ne. „Nemáme třeba nařídit, aby se zrušila ta gravitace?“ zeptala se. „To ne. A do geometrický lodi nelez, úplně na ni zapomeň. Pokud je všechno v pořádku, bude čekat na návrat pilota, ale znáš to — stát se může všechno možný…“ Máša mě připnula do křesla, takže na dědu-Karla už jsem neviděl. Jen jsem slyšel, jak se teď Máša morduje s ním. A taky jsem slyšel, jak po obrazovce běží číslice, odpočítávající čas do volby jumpového vektoru. „Kualkuo! Můžeš mi pomoct? Kualkuo!“ Symbionita odpověděl až po chvíli. Poprvé v životě jsem z takovéhoto triumfu pozemské techniky neměl radost. Tak vida, tohle je vskutku triumf pozemské vědy! Ukázalo se, že počtář je nebílkovinného původu, a stejně se po výstřelu svalil jako žok. Stejně by mě zajímalo, proč každý náš technický triumf se vždy odehrával a nadále odehrává ve vojenské oblasti. „Připravit se k jumpu!“ zavelel Danilov. Ale dokonce ani příval obvyklé euforie mě nedokázal zbavit zoufalství. Je to jako na houpačce, na šílené houpačce. Vzlet, a pak pád. Tma a světlo. Extáze a smutek. Až teprve po čtyřech jumpech jsem měl dojem, že tělo mě zase začíná poslouchat. Jenže na to jsem bohužel nepřišel jen já. Mezi čtvrtým a pátým skokem mě Danilov s Mášou svázali jako žok — spotřebovali na to celou roli široké izolepy. Druhým zajatcem se ve svém křesle stal reptiloid. Toho spoutali ještě důkladněji: zřejmě si nebyli jisti, zda fyzické schopnosti Cizáka nejsou podstatně větší, než jsme se doposud domnívali. „Chceš napít, Péťo?“ zeptal se mě Danilov. Byl velmi přátelský, což mě z míry vyvádělo ještě víc. Je tu dnes vůbec ještě místo pro hrdiny-osamělce? Člověk dokáže žít v symbióze s kousíčkem obludné prastaré améby, může počtáři dovolit, aby stáhl do svého mozku jeho vlastní paměť a pak se vypravit do cizího světa, projít všemi kruhy tamního ráje a zase se vrátit. Člověk dokáže skoro všechno. Jenže pak se v rozhodujícím okamžiku ukáže, že sejmout neviditelný obojek nebo alespoň odpojit vodítko z jeho krku nikoho zatím ani nenapadlo. A ten, jehož jste považovali za svého přítele, putoval po vašem boku především na rozkaz svých nadřízených, kdežto ta nervní, impulzivní holka trpělivě čekala na okamžik X. „Ty dobytku,“ zašeptal jsem a sám se podivil, že rty už se pohybují. V Danilovových očích blesklo nepokojné světýlko. „To si vopravdu myslíš, že máš právo rozhodnout vo tom, co bude pro Zemi lepší, Petře?“ „Ano!“ „No vidíš, a já si tím zase jistej nejsem,“ přikývl uklidněné hlavou. „Mezi náma je ale jeden… rozdíl,“ dostal jsem ze sebe ztěžka. „Ty jsi mě oklamal. Zradil jsi mě.“ „A není to třeba tím, že se v životě líp vyznám?“ Na mou odpověď nečekal a přisvědčil si sám: „No jasně. Chceš napít?“ Pít jsem chtěl. A moc. Po osmém jumpu se Danilov znovu zajímal, jestli něco nepotřebuji. Tentokrát jsem vodu neodmítl. Lačně jsem vypil celou sklenici a dokonce jsem se chtěl zeptat, jestli je loď geometrů stále na svém místě. Strašně jsem si přál slyšet, že zmizela, že při jumpu zapnula motory a vyrazila neznámo kam, kamkoli, možná i do svého domovského světa. Naštěstí jsem včas pochopil, že loď se nikam neztratila. Jinak by totiž zmizela umělá gravitace. Chytrá a zároveň naivní technika geometrů čekala na svého pilota… Po dvanáctém jumpu se Danilov dlouho skláněl nad navigačním pultem. Bylo mi jasné, že jsme ztratili správný kurz. Užuž jsem se chystal nabídnout mu své služby, ale chápal jsem, že k řízení mě plukovník nepustí. A nadhazovat něco takového jen jako škodolibý posměšek mi připadalo jaksi neseriózní. A dětinské. „Nemáme třeba vyprázdnit nákladovej prostor, Sašo?“ zeptala se Máša. Danilov se zamyslel a pak znovu zacvakal přepínači. Zbavovat se té hory funkcionářských byst přísně vzato nebylo zapotřebí. Jumperu je jedno, jaká je hmotnost lodi, a alarské plazmové motory by si poradily i s daleko větším nákladem. Jenže vracet se s tímhle inventářem jim zřejmě připadalo hloupé. „Kotvení nákladu zrušeno, blokace vstupu vypnuta,“ glosoval instinktivně své kroky plukovník. „Otevřít nákladový prostor.“ Bezděky jsem pohlédl na jeden z monitorů, ukazujících situaci v bezprostředním okolí Mudrce. Dobře jsem udělal. Byla to věru neobvyklá podívaná. Z otevřeného raketoplánu se ve vánici okamžitě mrznoucího vzduchu do vesmíru plavně poroučely kamenné hlavy. Uvnitř lodi se automaticky zapnul reflektor a v kuželu oslnivého světla všechny ty hlavy vypadaly cukrově bílé, čisťoučké, úhledné a překypující jakousi tesknou krásou. Na okamžik se na obrazovce mihlo veselé hejno plešatých lebek, jež ani v této chvíli neztratily nic ze svého optimizmu, v hrdém osamění zmizel do nenávratna i nasupený vůdce olbřímích rozměrů a po něm už před mým zrakem defilovaly tváře téměř neznámé, ti, jejichž proslulost nebyla ani zdaleka tak věčná jako kámen, do nějž byly zaklety. Jako poslední se z nákladového prostoru vysypala hlava, která překvapeně a krátkozrace třeštila oči, jako by se ptala: „Co to má znamenat, proč já, soudruzi?“ Kotrmelcující hlava se přehnala nebezpečně blízko od kamery a naposledy dotčeně pohlédla do objektivu. Máša najednou ohavně zaláteřila, jako by právě s tímto politickým činitelem měla své osobní nevyřízené účty. Ačkoli — kdoví? Kdoví, proč vlastně přišla o rodiče a ocitla se v dětském domově… „Odhoď, odhoď břímě své,“ zanotoval falešně Danilov neznámý motiv. Pak zafuněl a utichl. Kamenné skulptury se vydaly na bludnou pouť vesmírem… To se panečku nějaká neznámá civilizace dejme tomu za sto tisíc let zaraduje! A pak se tihle mlčenliví panáci stanou mimořádně hodnotnými exponáty mimozemských muzeí a nejlepší mozky budoucnosti je budou ohmatávat kluzkými panožkami a třeštit na ně tykadlovité oči, přemítajíce o velikosti dávno zmizelé kultury… „Večerka!“ zvolal najednou Danilov a přerušil tak ticho, které se rozhostilo po celé lodi. „Další skok za dvě hodiny. Řek bych, že to bude chtít sérii tří jumpů. Nepotřebuješ něco, Petře?“ „Ano,“ musel jsem se přiznat. „Potřeboval bych se… jaksi vyprázdnit.“ Uvolnil mi ruce a odvedl mě do hygienického bloku. Když jsem se vracel a kvůli spoutaným nohám se musel chtě nechtě opírat o plukovníka, najednou jsem zachytil reptiloidův pohled. Byl smutný a beznadějný. Vypadalo to, že tentokrát se na mě dívá děda. „Jestlipak tě za tohle všechno povýšej, Danilove,“ zauvažoval jsem nahlas, zatímco plukovník už mě znovu šněroval do křesla. Nereagoval. „Bude z tebe generál,“ pokračoval jsem jedovatě. „Celej týden. Nebo možná i měsíc. A pak Cizáci Zemi spálej. Takže žádnej novej nemovitej majetek nenakupuj. Radši se pořádně uvolni. Viděl bych to na bungalov, karibskej rum a svůdnou mulatku…“ „Nepopichuj, Péťo,“ ozval se za mými zády děda. „On je přesvědčen, že si počíná správně. To je to největší neštěstí.“ „Nechte toho, Andreji Valentinoviči,“ odpověděl naprosto klidně plukovník. „Ať si mě Péťa klidně považuje za ničemu. A vy koneckonců taky. Však von čas ukáže, kdo měl pravdu.“ V tomhle jsme byli zajedno. Poslední slovo má vždycky ten, kdo má ruce volné. Poctivě jsem se pokusil usnout. Zavřel jsem oči, ale napětí uplynulých několika dnů bylo až příliš velké. Před očima se mi míhaly záběry imaginárního filmu, který jako by nastříhal nějaký šílenec — geometři a Alaři, kosmické lodě a planety, Hbití přátelé i netečný Kualkua. Velkolepý, všeobecný, nezúčastněný Kualkua… Jak?“ Srdce mi v hrudi dutě zabušilo. Jak jsem mohl zapomenout na své naprosto nelidské vlastnosti? Které mi snadno pomohou shodit okovy… „Tak co mi navrhuješ?“ V prstech mě zašimralo. Pohlédl jsem tím směrem a zadíval se na svou dlaň, pevně připoutanou ke křeslu. Z ukazováku mi pomalu vyrůstala tenká bílá nit. Jako když jsem musel bojovat s Hbitými přáteli… Nit se tiše splazila na podlahu. V roztřesených pohybech bělostného chapadla bylo cosi odporného, pavoučího. Tahle tělesnost nepatřila mně. Žila si svůj vlastní život. Já vlastně nemusím nic dělat. Stačí Kualkuovi dovolit, a ta nit se zabodne do Mašina těla. Bude to takový zástupný sex — to by se dědu Freudovi určitě zamlouvalo. Co na tom, že majorka FSB Máša Klymenková drží v rukou paralyzátor. Kdežto mou zbraní… jsem já sám. Zbraní hnusnou, nelítostnou a nelidskou. „To ne!“ Nit znehybněla. Kualkua čekal. „Nedělej to. V žádném případě!“ To je pravda — proč? Ale jak já to mám vědět. Nepřítel je vždycky jen nepřítel, a je jedno, jakou podobu na sebe bere. Já jsem připraven na Mášu zaútočit — bez ohledu na to, že je žena a že byla moje kamarádka a spolupracovnice. Takhle ale ne. To ne! Já na ni nemůžu útočit zrádnou injekcí cizí protoplazmy! Všechny tyhle podivné vesmírné hry mají své meze. Meze, které nesmíme překročit, pokud si ještě pořád pamatujeme, odkud jsme přišli a pod kterým nebem jsme se narodili. Ostrahu koncentráků nelze svěřit cizím bytostem. To si geometři neuvědomili. A stejně tak se nesmí útočit na příslušníka stejné rasy s využitím služeb cizáckého symbionity. To si musím zapamatovat… Nit se znovu zachvěla a zatáhla se zpátky do mého těla. Kualkua souhlasil bez námitek. „Tohle s lidmi nikdy nedělej,“ poprosil jsem ho. „Přinejmenším dokud sídlíš v mém těle.“ Máša si tichounce odkašlala. Neměla nejmenší tušení, co se před chviličkou mohlo stát. A zaplaťpánbu, že to tušení neměla. Jako navigátor byl Danilov dost průměrný. Ačkoli ne, přece nemůžu označit za průměrného navigátora člověka, který raketoplán nakonec přece jen dovedl až k Zemi. I když na to nespotřeboval plánované tři jumpy, ale celých osm. Před posledním jumpem jsem měl nervy napjaté jako lana. Tak vida, ukazuje se, že mučení rozkoší je plně myslitelné. Jedna věc je, když extázi skoku okamžitě vystřídá nudná rutina při oživování lodi. Zato když se pořád jen povalujete jako snop a tupě očekáváte další příval euforie, cítíte se prabídně. Asi jako ochlasta v deliriu, jemuž další láhev — a třeba toho nejvybranějšího vína nebo prastarého koňaku — nepřináší radost, ale skoupě utrousí jen krátké tupé zapomnění. „Poletíme na Gamu,“ prohodil Danilov. Právě s Mášou propočítávali závěrečnou trajektorii, tentokrát už ne jumpu, ale normálního letu za pomoci raketových motorů. „Rychlost maximální!“ Proč asi na Gamu — to by mě tedy zajímalo! Zahleděl jsem se ke stropu a horečně vážil všechny přednosti a nedostatky ruské skobácké stanice. Přímo na povrchu planety to posadit nechtějí, což je rozumné, protože Alaři mohli do nového vybavení Mudrce přibalit ledacos… Navíc by se na žádném pozemském kosmodromu nedalo přistát s přívěškem v podobě lodi geometrů. Jenže jaké přednosti může mít poměrně malá Gama ve srovnání se sídlem hlavního štábu sil kosmické bezpečnosti (SKOB) Alfou, či americkou orbitální základnou Beta, která, a to si poctivě přiznejme, jak svými rozměry, tak svými technickými možnostmi, strčí hravě do kapsy i Alfu… Odpověď byla tak jasná, že jsem jí hned prostě nedokázal uvěřit. Veškeré přednosti Gamy spočívaly v tom, že je to ruská stanice. To jsou mi panečku věci! Takže já s dědou jsme se nedostali jen do skobácké pasti! My jsme se připletli k mezistátní provokaci. Ruští estébáci se rozhodli, že pomůžou své vlasti! Nene, proti tomu samozřejmě nic nemám. A kdyby šlo jen o to, jak vyzrát na Američany, Japonce nebo na sjednocenou Evropu, byl bych první, kdo by Danilovovi upřímně stiskl ruku — a Mášenku bych bez ohledu na její věčně ponuré vzezření zulíbal. Protože darovat vlasti alespoň trochu pýchy a sebevědomí, i když je to hrdost na úspěšnou krádež, jsem připraven. Vždy připraven. Ale copak v této chvíli se hraje na něco takového? Nemůžeme se přece se sousedy hádat o kapající kohoutky a proteklé stropy, když v domě hoří! Když jsem se tak na ty dva svědomité tajné policajty podíval, až jsem se uchichtl. Jenže oni teď měli jiné starosti. „Určitě si všimnou změny vnějšího obrysu,“ soudila Máša. „Přinejmenším na Alfě a na Deltě. A plazmová záďová stopa bude taky jiná…“ „Spojím se s velením,“ slíbil jí Danilov. „Ať spustěj mimořádnej plán tři.“ „Myslíš režim experimentálního letu?“ „Jasně. Nejdřív budou trochu rámusit, ale pak se uklidněj.“ „A vejdeme se do hangáru Gamy?“ zeptala se Máša po krátkém zamyšlení. „Měli bysme.“ A je to jasné. Cizincům, především Američanům, začnou na nos věšet bulíky a přesvědčovat je, že Mudrc zkoušel nový pohon pro Jurije Gagarina, což byl projekt kosmické lodi s plazmovými motory, skomírající už dobrých deset let. No a Američani si dříve nebo později uvědomí, že Rusko zatím žádné funkční plazmové motory nevyrobilo — a pak začne kravál. Ted bylo ale třeba získat čas. Bezděky jsem začal uvažovat tak, jako bych byl na straně Danilova a Máši. Jako bych tu bezmocně neseděl, přimotaný ke křeslu stovkou metrů izolepy. A Danilov tuto mou chvilkovou slabost asi vycítil. „Petře,“ otočil se ke mně a lehce se odstrčil od loketní opěrky, jako by znovu zapomněl na umělou gravitaci a pokoušel se vzlétnout, „eště bysme to všechno mohli dát do pořádku.“ „A letět do centra Galaxie?“ optal jsem se s takovou dávkou naivity, jaké jsem jen byl schopen. Plukovník si povzdechl: „Teď tebe i reptiloida rozvážu… a přistávací manévr provedeme společně. Předpokládám, že Karel záznamy černý skříňky uvede do stavu, kterej by nebudil podezření… Co ty na to?“ „A nebojíš se vzpoury?“ „Zkusím věřit tvýmu slovu.“ „Nevěř mi, Danilove,“ varoval jsem ho. „Já tobě věřil — a podívej se, jak jsem dopad.“ Pokrčil rameny a znovu se shrbil nad pultem. Po celé ty dvě hodiny, co se Mudrc přibližoval ke Gamě, jsme spolu neprohodili ani slovo. Nebylo o čem. Jediné, co mě zaráželo, bylo reptiloidovo mlčení. Ani Karel ani děda se nepokusili navázat s někým dialog. Býval bych rád věřil, že celou tu dobu promýšleli plán našeho osvobození. Jenže na druhé straně jsem moc dobře věděl, že když dědeček opravdu něco promýšlí, tak bezustání žvatlá… Gama se stavěla podle starého projektu Konstantina Ciolkovského a měla tvar obřího prstence. Byl to třicetimetrový rotující kotouč, v jehož středu panoval stav beztíže, kdežto na obvodě se díky rotaci a odstředivé síle vytvářelo cosi jako přitažlivost. K čemu Roskosmos a skobáci potřebovali právě toto schéma, to ví jen Bůh. Pseudogravitace žádné zvláštní pohodlí nepřinášela — posádky se tu měnily každý měsíc a beztíže by jejich členům nijak neuškodila, zato problémů s rotací bylo až nad hlavu. Například při bojové pohotovosti musela Gama otáčení kolem osy zastavit, protože jinak by laserová děla po obvodu stanice nebyla k ničemu. Zřejmě to byl jeden z posledních pokusů naší kosmonautiky znovuzískat někdejší světový primát. Nebo alespoň jeho část. Pokus to byl naivní a beznadějný stejně jako všechny ostatní — továrnička na výrobu superčistých polovodičů a nealergenních vakcín, která snad už shořela nebo naopak zůstala na oběžné dráze vyhaslá a opuštěná, měsíční základna, která už třetí rok běžela jen v automatickém režimu či nedostavěný kosmický koráb Zeus, který měl odletět k Jupiteru, jenže byl vyprojektován už před érou jumpu, a tak jeho koncepce beznadějně zastarala… Do hangáru se Mudrc vešel jen tak tak. Danilov musel uplatnit veškerý svůj pilotní um, aby raketoplán s přívažkem dostal dovnitř bez nebezpečí, že zavadí o křehké stěny. Už v hangáru musel s tichými kletbami na rtech dál pracovat s manévrovacími motory, aby utlumil zbytky setrvačnosti. Mudrc se v hangáru pohupoval jako olověná kulička uvnitř skleněné vánoční ozdoby. Jakýkoli náraz na stěnu by celou stanici mohl vážně ohrozit, ale Danilovovi nic jiného nezbývalo. Pak raketoplán konečně znehybněl, přesněji řečeno začal pomaličku klesat ke stěně válcovitého prostoru, k níž ho přitahovala sotva postřehnutelná odstředivá síla. Vrata hangáru se mezitím nehlučně zavírala, aby nás ukryla před zvědavými radary dalších skobáckých stanic. Tak, a jsme na místě. Dvě kosmické lodě, dva hrdinové a dva zajatci. Zmocnila se mě apatie a zavřel jsem oči. A dost. Člověk přece nemůže pořád jen bojovat. Šanci jsem přitom měl — někde v polovině cesty, když mi Kualkua úslužně nabídl své chapadlo. Jenže já ho nechtěl a nemohl použít. Proto je konec. Odpusťte, Alaři. Odpusť, Země. Nikdy bych nevěřil, že na naše stísněné kosmické stanice se dá vecpat i taková zbytečnost jako vězeňská cela. Nebo že by se tomu tady říkalo jinak? Třeba karcer, nebo izolace. To nevím. Jasné je jen jedno — u Alarů jsem seděl podstatně pohodlněji. Ta cela byla opravdu maličká, asi jako suchý záchod někde na chatě. V koutě skutečně stála záchodová mísa a nad ni konstruktér s dětinskou bezprostředností umístil termokontejner na ohřívání jídla. Pak tu byla ještě televizní obrazovka; s údivem jsem zjistil, že funguje, ale vysílala jen několik ruských stanic. Tak vida, je tu postaráno i o kulturní rozptýlení vězňů. To si ale našli zábavu — přenášet na družici nekonečný proud mýdlových oper a nudných televizních show… Když mě a reptiloida vedli po stanici, hučelo to v ní jako ve včelím úle. Úzkými chodbami pobíhali hoši v černých baretech, což byli ruští kosmičtí výsadkáři. Bojová pozice, kolem které jsme prošli, byla neprodyšně uzavřená — to znamená, že byla vyhlášena pohotovost prvního stupně a že u zaměřovačích pultů už sedí obsluha. Vypadá to vážně. Velice vážně. Naše země potřásla šedinami, protáhla si ochablé svaly a rozhodla se, že náhle získané cizí technologie nikomu nevydá. Takže udělám nejlíp, když na sebe nebudu zbytečně upozorňovat a protestovat. Když budu jen hezky sedět, odpovídat na otázky a kát se ze svých hříchů… Rozvinul jsem úzké závěsné lůžko a vylezl si do něj. Pseudogravitace tu byla tak slabá, že jsem vážil asi jako kotě. U stropu mžouravě svítila žlutá žárovka; stanice se chvílemi jemně otřásla, zřejmě při nějakých manévrech. Že by se jim celá ta kulišárna nezdařila a zámořští partneři už prezidenta bombardují stížnostmi a protesty? Jenže může prezident mě a reptiloida vydat celému lidstvu? Operaci provádí a řídí státní bezpečnost, a ta se o svou kořist sotva bude chtít dělit. Nehledě k tomu, že Šipunovova moc už ani zdaleka není tak silná jako hned v prvních letech po převratu… Hlavou mi ochable táhly protivné myšlenky. Jako by člověk v rekordním čase absolvoval vysilující přespolní běh a v cíli mu nabídli, jestli by nechtěl ještě přeplavat močál. Jak jednoduché bylo všechno na Vlasti nebo u Alarů. Těžké, ale jednoduché. Kdežto tady zase jen to únavné myší hemžení a malicherné intriky… Natáhl jsem nohu a palcem šťouchl do přepínače televize. Tohle je výhoda tak maličké prostory — všechno máte u ruky, respektive u nohy. Horší volbu jsem učinit nemohl. První kanál vysílal nějakou popovou soutěž. Zpěvačka, která se nemotorně zmítala po jevišti, zpívat absolutně neuměla. Hudba nebyla nic pro ni — líp by bývala udělala, kdyby předváděla plavky nebo prostě stála u plotny. Z toho si ale nikdo nic nedělal. Pod jevištěm běsnili fanoušci, v porotě se blahosklonně usmívali zpěvaččini starší kolegové, z nichž někteří měli dokonce hlas i sluch. Druhý program jsem vypnul okamžitě — běžely tam zprávy, které právě poskytly detailní záběry hořícího nádraží. Čtvrtý kanál mě potěšil politickou debatou, z níž vyplývalo, že v našem životě je všechno špatně a že bychom měli žít lépe. Pátý program zrovna promítal propagační film ministerstva vnitra. Záhrobní hlas pod obrazem chmurně hlásal: „Zákon samozřejmě porušovat můžete, jenže to vás každou noc budou pronásledovat noční můry. Můžete ale také být poctivý občan, a to pak nikdy nebudete ztrácet dobrou náladu! Pracovníci ruské milice jsou ozbrojeni a mají právo střílet bez varování! Tito lidé si přejí, aby si všichni žili dobře!“ Nepříliš vynalézavý proud záběrů postupně předváděl zakaboněné a neholena zločince, řádné občany, cenící v úsměvu sněhobílé zuby, i policisty, přesně pálící na cíl. Na šestém programu běžely reklamy. Právě se probíraly výhody vakuových pampersek, které stačí vyměňovat jednou za tři dny. Už jsem chtěl televizor vypnout, jenže najednou se na pozadí usměvavého kojence v superplenách objevila známá tvář. Byl to Anatolij Romanov, letecký instruktor společnosti Transaero. Zkopměl jsem. „Kosmické lety jsou těžká práce,“ oznámil Tolja národu. „Často trávím u řídicího pultu dlouhé hodiny a nemůžu se od něj vzdálit ani na okamžik. Dřív mi to působilo značné problémy…“ V Toljových očích se zračil jakýsi nezdravý žár. Proboha, kolik ti asi zaplatili, kamaráde? „Kdežto teď, když mám k dispozici vakuum-pampers, je po problémech,“ prohlásil odevzdaně Tolja. „Létám od hvězdy ke hvězdě, absolvuji jump za jumpem, přistávám v cizích světech a zase se okamžitě připravuji k návratu, aniž bych musel ztrácet čas s banálními fyziologickými úkony…“ Rozchechtal jsem se. Reklama na pampersky už skončila a rozběhl se jakýsi pořad pro děti, ale já se ještě stále smál a představoval si Tolju v sofistikovaných plenách u jumperu. To by jeden nevěřil! Pak se otevřel poklop a dovnitř vplul Danilov. Neznámo proč jsem si plukovníka státní bezpečnosti taky představil v pamperskách — „fízlování kolegů je velmi těžká práce, která občas vyžaduje…“ — a zmocnil se mě nový záchvat bezuzdného veselí. Danilov se podezíravě zadíval a pohlédl na obrazovku. Po té zrovna uháněla nějaká kreslená zvířátka a optimistický hlas vyzpěvoval: „V pondělí ráno už nejde spát, a jenom lenochům nechce se vstát…“ Danilov se rozhodl příčiny mé rozjařenosti nezkoumat a televizor vypnul. „Zrovna tam ukazovali Tolju,“ vysvětlil jsem ochotně, aniž bych byl tázán. „Tolju Romanova. V reklamě na pampersky.“ Danilov se posadil na zakrytou záchodovou mísu a řekl: „Moc místa tu není, co ty na to?“ „Mně se tu líbí. Přišel jsi mě vyslýchat?“ Alexandr si povzdechl: „Mám pro tebe návrh, Petře…“ „Tak do toho,“ pobídl jsem ho. „Jsme přece jedna parta. Veškerý obvinění proti tobě a Andreji Valentinovičovi budou stažený.“ „A co reptiloid?“ „Toho dopřávej na libovolnou planetu Konkláve. Ty to nechápeš?“ „Ne tak docela.“ „Tvůj děda dostane nový tělo. Normální zdravý lidský tělo. A počtář do něj přesune vědomí Andreje Valentinoviče.“ Naše pohledy se setkaly. „Na Zemi jsou tisíce lidí, jejichž vědomí už zemřelo, ale tělo eště žije. Jde například vo ty, který dostali ze stavu klinický smrti. Z hlediska etiky je to stejný jako transplantace životně důležitejch orgánů.“ „A co na to děda?“ „Zatím nic. Řekl jsem si, že to nejdřív proberu s tebou.“ „No jasně. A co se od nás žádá?“ „Spolupráce. Nic jinýho než spolupráce.“ „Uplynulo půldruhý hodiny,“ řekl jsem pomalu. „Teprve půldruhý hodiny. Jenže vy už jste zjistili, že vás loď geometrů poslouchat nebude.“ „Přesně tak. A ty nám musíš pomoct, Petře. Kvůli Zemi i kvůli svý vlasti… To ti snad stojí za to, abys svý postoje přehodnotil. Jsi přece člověk. A Rus.“ „Uvědomuješ si, že v sobě mám taky Kualkuu?“ Danilovova tvář se ani nepohnula. „Jak bych na to moh zapomenout, dokud vězíš v tomhle těle… No a co? Pokud má nějaký podmínky, tak ať je řekne. Pokud tomu dobře rozumím, tak jejich rasa je vyloženě pasivní, ale jak chce. Ať se vysloví. Proti nějakýmu spojenectví rozhodně nejsme — s nima, s Alarama i s počtářema. Naše zájmy ale nedovolujou, aby zrovna tahle loď letěla někam až na konec vesmíru. Když bude Země mít aspoň deset plavidel tohohle typu, tak můžeme se Silnýma mluvit jako rovnej s rovným.“ „A věříš tomu, co říkáš?“ Jiný východisko nemám. A ty taky ne, Petře. Připouštím, že tahle eventualita je pro tebe míň příjemná než let do jádra Galaxie, ale případná alternativa je eště horší.“ „Jakápak je, ta alternativa?“ Na svém visutém lůžku jsem byl mnohem výš než sedící Danilov. Jak klamná a uspávající je pozice člověka, který si může diktovat podmínky… Jistě, za otevřeným vstupem do cely jsem viděl černé barety a Danilovova poddajnost má taky své meze, ale stejně. „Před soud nepůjdeš, to se bát nemusíš,“ sdělil mi naprosto klidně. „Dokonce dostaneš za podíl na operaci nějakej ten řád.“ Operace! Takže my jsme plnili tajné poslání! „Aha, asi posmrtně, žejo?“ „Nechovej se laskavě jako kretén. Vyznamenaj tě a pošlou tě dolů na Zemi, bez práva se k lítání vrátit. Budeš prostě někde zařezávat, poslouchat televizní zprávy, naučíš se chlastat. A pořád budeš myslet na to, že tvý přátelé se pokoušej něco udělat, přelstít tu neznámou techniku a trumfnout Cizáky.“ „A co Kualkua? To pustíte na Zemi člověka se symbionitou v těle? Tomu nevěřím!“ Danilov zakroutil hlavou: „My moc dobře víme, že takovejch lidí po světě běhaj desítky.“ Kruci — že by se v mém vědomí ozvalo tiché vyprsknutí, nebo se mi to jen zdálo? „Vo jednoho víc nebo míň,“ pokračoval nevzrušeně Danilov. „Pokud mě teď Kualkua slyší, tak bych mu rád řek, že nás moc těší, jak málo v sobě maj ctižádostivosti. A zvědavost za vadu nepovažujeme. Už je ti ta alternativa jasná?“ „Naprosto.“ Danilov čekal. A já zase mlčel, přestože už jsem se rozhodl. Mlčel jsem dlouho, ve snaze donutit ho, aby promluvil jako první. Jenže ten už měl v pazourech onačejší vzpurníky než já. „Můžeš dědovi říct, že souhlasím.“ Danilov přikývl. Chytil se hrany poklopu a vstal. A řekl: „Na jedno tě ovšem musím upozornit, Péťo… Nesmíš se na nás zlobit, ale musíme podniknout jistý bezpečnostní opatření. A to tvrdý. Velice tvrdý.“ |
||
|