"Svět Stínu" - читать интересную книгу автора (Lukjaněnko Sergej)Kapitola třetíDanilova jsem našel v jednom z hangárů vlajkové lodi. Přesněji řečeno jsem ho nenašel sám, ale s pomocí jednoho Alara, který se mi nabídl. Když jsem si teď vybavoval svůj útěk, čím dál víc jsem chápal, že to od začátku až do konce bylo jen divadýlko. Těmihle spletitými, tmavými chodbami, uspořádanými bez jakékoli logiky, bych nikdy neunikl. To by člověk musel být krysa, nebo by ji alespoň musel mít za předka jako Alaři, aby se tu orientoval. Mě tudy jednoduše vedli, vymezovali mi jednu jedinou cestu a přitom tak ve mně vytvářeli iluzi svobody. A ač je to zvláštní, tahle iluze byla mnohem pravděpodobnější a sympatičtější než skutečná, snad jen trochu deformovaná svoboda ve světě geometrů… Danilov obcházel Mudrce. Což jako obvykle vypadalo příšerně. Nepatrný človíček obchází obrovitý raketoplán, pedanticky si prohlíží kortrizonové destičky, nahlíží do trysek a poplácává po křídlech. No není to hloupé? Mudrc není auto a Danilov není řidič, který by snad byl schopen objevit nějakou vadu. Jenže vždycky chceme mít nad situací kontrolu. Nebo alespoň iluzi kontroly. „Sašo!“ křikl jsem na něj už zdálky. Můj hlas prázdným hangárem dutě zaduněl. Danilov se otočil a učinil neurčité gesto rukou. „Co mašina?“ zeptal jsem se. „No, nic zvláštního,“ odvětil mi sklesle. „Děda říkal, že to Alaři všechno předělali.“ „No… všechno snad ne…“ Přistoupil jsem k raketoplánu zezadu a pohlédl do trysky. A nenašel jsem v nich nic zvláštního. Tak jaképak plazmové motory! „Alaři nám tam nacpali svý pohonný jednotky,“ sdělil mi chmurně plukovník. „Pohání to voda. O energetickým principu, na kterým to funguje, nám řekli, že bysme tomu stejně nerozuměli, ale že to bude makat nejmíň rok. Tah to teď má nejmíň vo řád vyšší.“ „A jak se to teď bude ovládat?“ „Zamontovali nám do pultu dvoupolohovej přepínač — s polohama PLAZMA a KAPALINOVÉ PALIVO. A řekli, že systém ovládání bude všechno transformovat na parametry, na který jsme zvyklý, přej si ani nevšimneme, na co zrovna letíme. Ale lítat to přej bude úplně normálně. Přistávací manévr budeš moct několikrát zvopakovat a jen tak z plezíru si zalítnout třeba na Měsíc a zpátky.“ „A bude to startovat ze Země?“ zajímalo mě. Danilov se odmlčel a pak nepříliš nadšeně broukl: „Jo.“ „A to všechno na vodu?“ „Nojo.“ Okamžitě jsem si představil téměř prázdný kosmodrom ve Svobodném. Nikde žádné rakety ani sklady paliva. Jen startovací dráhy a řady raketoplánů. Ty raketoplány se budou po drahách rozjíždět jako letadla, bez cizí pomoci se budou dostávat na oběžnou dráhu a pak jumpovat někam pryč… „A dá se ta jejich technologie okopírovat?“ zeptal jsem se. „Tak za sto let,“ odsekl mi vztekle. Naprosto jsem ho chápal. Nechat si strčit čumák do vlastní primitivnosti je smutné. Obzvlášť do primitivnosti tohoto druhu… „Alaři nám ty motory instalovali pro ten chystanej let ke geometrům?“ Jo.“ „Takže je teď zase vymontujou?“ „Proč?“ ušklíbl se popuzeně. „Už jsem se na to ptal… Přej že to nestojí za námahu…“ Tu scénu jsem si hned představil. Danilov se u velitele alarské flotily smutně informuje, kdy mu ty zázračné, supermohutné a vůbec báječné motory z Mudrce zase vymontují. A vrchní velitel jen nakrčí krysí čenich a odpovídá mu, že lámat si hlavu s takovým šrotem přece nemá smysl. Jako dospělý, který dítěti daroval nádherně barevné sklíčko. Jenže dítě nechápe, jak strašně je to pokořující, když to, co vy považujete za vzácnost, má jiný jen za starý krám. „Tak aspoň budeš lítat s něčím pořádným,“ pokusil jsem se ho upokojit. Moc se mi to ale nepovedlo. „Mně starej Mudrc naprosto vyhovoval,“ odsekl hašteřivě. „Protože s těmahle zázrakama nám vydrží akorát na cestu zpátky domů. Tam to do šroubku rozeberou a budou to zkoumat.“ „Na Zemi do šroubku rozeberou i nás,“ ujistil jsem ho. „Za všechny naše zásluhy… Protože už jen ten jump z nízký oběžný dráhy se trestá doživotním zákazem lítání.“ Danilov neřekl nic. „Mluvil jsem… s dědou,“ pokračoval jsem váhavě. „O letu k jádru Galaxie.“ „To mi teda moc rozumný nepřipadá.“ To mě zarazilo. Od plukovníka jsem žádné námitky rozhodně nečekal. „Zaplet ses do pěkný skopičiny, Péťo. Do největší skopičiny v dějinách,“ pokračoval Danilov. „Sice ses moc nehrnul, ale do toho dobrodružství ses zaplet. Jenže se stal zázrak — ty jsi nejen pronik do jinýho světa, ale eště si z něj dokázal utýct. Na to bych ale na tvým místě moc pyšnej nebyl. Svýho času nám říkali, že když první let do vesmíru proběhne absolutně bez problémů, tak je to špatný znamení. No a ty jsi uvěřil ve svou kliku a v to, že bejt rezidentem u Cizáků je vlastně jednoduchý. A teď jsi ochotnej cpát se někam, odkud zdrhla celá jedna civilizace. Mohutná a nelítostná… Já jsem proti tomuhle nápadu, Petře. Je třeba vrátit se na Zem. A přinejmenším tam nabídnout Mudrce ke zkoumání.“ „Jenže my s dědou letíme do centra Galaxie.“ Danilov si mě podmračeně změřil. „A jak? Jumpama?“ Musel jsem mu tedy zopakovat všechno, co jsem předtím vysvětloval dědovi. Myslím to o lodi geometrů a principu jeho přesunů vesmírem. Plukovník mi naslouchal mlčky a dost otráveně. Pak zakroutil hlavou: „Má to jeden zádrhel. Támhle jde…“ Ohlédl jsem se. Hangárem si to vykračoval vrchní velitel rudofialové alarské flotily. „Děda s počtářem by ho měli přesvědčit,“ řekl jsem. „Ale stejně — kde je nějakej problém?“ „No v lodi geometrů samotný, Petře. To je neuvěřitelně vyspělá technologie. Jedna věc je, když jsi s ní s hlavou úplně vymydlenou zdrhal ke geometrům. A něco docela jinýho bude, když do ní vlezeme… takříkajíc za střízlivá a s naprosto jasným rozumem.“ „To nechápu,“ přiznal jsem se poctivě. „No a co když s tou lodí nepoletíme do centra Galaxie? Co když s ní poletíme rovnou na Zemi? A nabídneme tuhle báječnou techniku lidstvu… Protože to už nebudou starý plazmový motory, který se průmyslově stejně nedaj napodobit…“ Alar už byl blízko a poslední Danilovova slova zřejmě slyšel. Nervózně jsem se zasmál: „No dobře, ale loď geometrů se nedá napodobit tím spíš…“ „Ale dá,“ řekl Alar. „Ta se opravuje sama a automaticky, Petře Chrumove. Mít takovou loď vlastně znamená mít malou továrnu na výrobu podobné techniky. Když je civilizace dostatečně podnikavá, dokáže toho využít.“ Vrchní velitel učinil významnou pauzu. „A vaše civilizace je podnikavá.“ Nejtěžší ze všeho je vyvracet podezření, která jsou naprosto neopodstatněná. Mě by třeba vůbec nenapadlo využít civilizace Stínu jako důvodu, abych dopravil výzvědný člun geometrů na Zemi. Kdežto Danilov s tím svým tajně policejním drilem na to přišel okamžitě. A Alar taky. „My se prostě hodláme vypravit ke třetí síle,“ řekl jsem. „Respektive ke čtvrtý. A pak vám loď geometrů zase vrátíme. Pokud vás ještě bude zajímat.“ „Bude,“ přikývl Alar a dál na mě upřeně zíral. „Tvá výzvědná výprava do světa geometrů měla jen minimální šanci na úspěch. Ovšem pokus vypravit se do naprosto neznámé oblasti Galaxie je zcela beznadějný. To uznává i počtář.“ No prosím. A teď mi řekněte, jak má člověk polemizovat s autoritou bytosti, která se nikdy nemýlí! „Fakt ovšem je, že počtář i přesto doporučuje, aby se to zkusilo,“ pokračoval Alar. „A taky je připraven okamžitě se vydat na cestu.“ „Takže teď už záleží jen na vás?“ „Ano.“ A ta přerostlá myš, která možný prospěch pro svou civilizaci hledala stejně utkvěle jako my s dědou pro lidstvo, se významně odmlčela… „Takže loď geometrů byste rádi zachovali, abyste mohli prostudovat její technologii?“ vyslovil jsem svůj předpoklad. „Zachovat ji nemusíme, když se dá překopírovat,“ namítl Alar. Vzpomněl jsem si, jak zkoumali tělo Nika Rimera, a dál jsem se radši nevyptával. Stáli jsme vedle raketoplánu — Danilov s tváří dosti kyselou, Alar ponořený do úvah a nakonec já, zoufale hledající slova, která by Cizáka přesvědčila. „Všechno se to nějak zamotalo,“ řekl Alar. Mluvil tiše, vlastně jakoby přemýšlel nahlas a pokoušel se mi sdělit své pochyby. „Kdybychom bývali věděli, jak spletitá vznikne situace, tak bychom to okamžitě oznámili Silným rasám. Jenže teď… Ted prostě správné řešení nevidím.“ Po těchto slovech mi byl najednou bližší, mnohem bližší. „Jak by ses zachoval ty, člověče?“ „Nevím,“ odpověděl jsem poctivě. „Opravdu nevím. Ale dobře — když nám nedůvěřujete, tak s námi vyšlete několik výsadkářů.“ „Důvěra nemá míru,“ odpověděl vrchní velitel. „To je,“ kualkuovský tlumočník se zarazil a hledal nejvhodnější výraz. „To je trigger. Ano nebo ne. Dva póly.“ „Vono je zkrátka těžký bejt trošičku těhotnej,“ broukl jen tak do prostoru Danilov. „Proč?“ podivil se Alar a otočil se k němu. Odpovědi od zrozpačitělého plukovníka se nedočkal a znovu se zadíval na mě: „Slibuješ, Petře Chrumove?“ „Ano,“ zašeptal jsem. „Vy tu loď na Zemi neodvezete. Naopak se vypravíte pátrat po civilizaci, která se jmenuje Stín, a pokusíte se vrátit. Naše flotila bude v tomto bodě vesmíru čekat sedm pozemských dní.“ „Dobře,“ řekl jsem a stále ještě nemohl uvěřit, že to dopadlo právě takhle. „Teď sem přivedou člověka Mášu? Je přece vaše odbornice na techniku, ne?“ „Ano.“ „Půjdete do skladu zbraní. Tam dostanete jakoukoli zbraň, kterou budete považovat za nezbytnou pro boj zblízka.“ „Nemyslím, že bychom tam museli bojovat…“ „To jistě. Ale svého důstojníka nemůžu na takovou cestu pustit neozbrojeného.“ Zatím jsem ještě vůbec ničemu nerozuměl. Velitel ke mně přistoupil. Pak ke mně natáhl tlapu a dotkl se vytáhnutými drápy mé hrudi. „Petře Chrumove, který ses zrodil jako člověk,“ řekl. „Právem velitele nezávislé flotily a oprávněn svým vznešeným původem měním tvůj osud.“ Po nějaké slavnostnosti nebylo v jeho hlase ani stopy. Buď Kualkua nepovažoval za nutné takovýto odstín tlumočit, nebo se Alaři přílišnou emocionalitou prostě nevyznačovali. „Od tohoto okamžiku jsi důstojníkem rudofialové flotily,“ řekl vrchní velitel. „Podřízen budeš přímo mně a já odpovídám za všechny tvé činy. Najdeš civilizaci Stínu — ku prospěchu nás Alarů, ale taky vás lidí, počtářů a Kualkuů. A vrátíš se.“ Alarova tlapa se sevřela v pěst a poškrábala mě po kůži. Pak se otočil a šel pryč. Pohlédl jsem na Danilova, ale ten byl zaskočen stejně jako já. Nucené se pousmál a poznamenal: „Za chvilku ti začne růst vocas…“ „Nech si toho laskavě,“ požádal jsem ho. „Tak si to tak neber,“ poplácal mě po rameni. „No tak, Péťo! Von se takhle prostě vyhnul zákazu Konkláve vo předávání technologií. Udělal z tebe svýho oficíra, abys moh s tou geometrickou lodí lítat. Na tom není nic zvláštního.“ „Že ne?“ dotkl jsem se své roztržené košile. To se bude muset zašít. „Jak často se stalo, že by Cizáci kvůli lidem překročili regule Konkláve?“ Danilov se s námi do skladu zbraní nevypravil. Překvapilo mě to, ale rozhodl jsem se, že přemlouvat ho nebudu. V tomhle ohledu jsem se nakonec mohl víc spolehnout na Mášu, která se kosmickými zbraněmi pod dědovým citlivým vedením zabývala už dlouho. Prostory skladiště byly temné a poměrně stísněné. To špatné osvětlení vem ďas, my lidi prostě nejsme Alaři. Zato ty malé rozměry mě překvapily. Zbraně tu ležely ve volně přístupných regálech, každá v jediném exempláři. „Že by se jim nezamlouvalo, kdyby měli všichni střílet ze stejnýho kanónu?“ zeptal jsem se rétoricky. Máša si mě shovívavě změřila: „To je jen taková výstava, Péťo. Prostě vzorky. U skobáků je to úplně stejný.“ „Copak tys tam byla?“ zeptal jsem se. Vlastní hloupost si asi hned tak neprominu. „Já byla leckde,“ vysvětlila mi prostě a bez pózy. Pak se pomalu vydala podél regálů a pozorně si prohlížela nejrůznější rafinované přístroje. Alar, který nám dělal doprovod, ji mlčky sledoval. „Plynový bombičky,“ broukla najednou. „Cože?“ Plynovou bombičku žádná z těchhle smrtících hraček rozhodně nepřipomínala. „Kdysi byly plynový zbraně velká móda. Všelijaký bombičky, spreje, pistole…“ „No a co?“ „Reálnej užitek z nich nebyl žádnej, protože zákona dbalej občan to stejně neuměl pořádně používat. Taky jejich účinek byl spíš symbolickej. Zato falešná iluze bezpečí otupovala opatrnost…“ „Já bych ale řek, že mezi plazmovou pistolí a slzným sprejem jistej rozdíl je.“ „To ano. V tmavým průjezde. Ale tam se snad nechystáš…“ „Jak já to mám vědět?“ „To je pravda… Měl ses těch svejch kamarádů geometrů přece jen vyptat.“ Já měl jiný starosti.“ Máša se za těch posledních pár dnů hodně změnila. Jako by se v ní cosi zlomilo… Nebo naopak upevnilo. Možná to bylo atmosférou cizí kosmické lodi. Anebo tím, což je ještě pravděpodobnější, co se stalo s dědou. Silně pochybuji, že by v jejich vztazích bylo něco erotického. K něčemu takovému neinspiroval už dědův věk. Zato nadšenou úctou k Andreji Valentinovičovi Máša přímo překypovala. Bylo jen málo pravděpodobné, že by si jeho proměnu vůbec nebrala. Naopak, řekl bych, že to pro ni bylo ještě mnohem těžší než pro mě. Zkušenost symbiózy s Kualkuou a střídání těl jako svetrů zkrátka udělaly své. Já v reptiloidovi dědu cítil docela snadno — pořád jsem před sebou měl toho původního žlučovitého a nesmlouvavého reptala. Když jsem zavřel oči, byl jsem schopen docela snadno uvěřit, že dál sedí vedle mne. Kdežto Máša tohle nedokázala. Že bych Kualkuu poprosil, aby se nastěhoval i do ní? Ale bude s tím souhlasit ona? Možná že pro ni by nejlepším argumentem nebyla síla a vytrvalost, ale možnost pozměnit si tvář, aby byla hezčí. Kualkuové jako nejlepší kosmetici vesmíru… „Co ne?“ „Ale proč?“ pomyslel jsem si s očima dál upřenýma na Mášu. Tak takhle je to. Salón krásy U kouzelníka Kualkuy nevznikne. A klinika Kualkuovo zdraví taky ne. Kdyby bývali chtěli, tak mohli dědu docela klidně zachránit. Zalátat opotřebované cévy a zastavit vnitřní krvácení. Ale proč by to dělali? Prosit sluneční paprsek, aby pronikl do zatemněné místnosti, je marné. Jednodušší je otevřít okno. Nebo rozsvítit. „Tohle všechno je nám k ničemu,“ otočila se Máša na Alara. „Vaše zbraně prostě lidem nevyhovují.“ „Přirozeně,“ málem prokázal smysl pro humor Alar. Byl to starý a omšelý Cizák se srstí vybledlou téměř doběla; pohyboval se s obtížemi. „My prostě nemáme končetiny uzpůsobené k tomu, aby držely zbraň.“ Většina zařízení vypadala skutečně na to, že se upevňují na krysí čenich. Vzpomněl jsem si na krátký film, který jsem viděl kdysi dávno: Alar v brnění s mřížkovitým hledím na tlamě, upevněným pod bradou. Ze zařízení vystupuje tenký blankytný paprsek. Jeho směr se řídí pohyby hlavy. Konec filmu… „Měli bychom si to pořádně rozmyslet a něco udělat,“ nevzdávala se Máša. „Vrchní velitel nám přece řek, že se máme ozbrojit.“ Alar se samozřejmou jistotou přistoupil k regálům. Za nějakých deset minut jsme si vybrali. Byly to široké jednoduché náramky, kolem kterých po aktivaci vznikal silový terč o průměru asi dvaceti centimetrů. Fungovalo to zhruba jako přenosná okružní pila. Představil jsem si, co by se asi stalo, kdyby mi během útěku přišel do cesty jediný Alar s podobným zařízením na tlapě — a po zádech mi přeběhl mráz. Máša si objednala celkem čtyři náramky, ale já se rozhodl, že něco takového používat nebudu. Uříznout si něčím takovým vlastní hlavu nebo si rozpárat břicho mi připadalo až příliš jednoduché. Druhý agregát mi připadal o něco šikovnější. Byl to „bázový zářič“ z toho krátkého filmu, který jsme si na rozdíl od Alarů měli připevnit na ruku. Spoušť byla umístěna v kuželovité prohlubni a já hned pojal podezření, že Alaři ji v případě potřeby tisknou jazykem… Tuhle věcičku nám Alar pro jistotu nepředváděl. Zkusil jsem si zářič připevnit na ruku — byl těžký, ale zvednout se dal celkem snadno. Pak jsem si vzpomněl na nějaký připitomělý fantastický film, v němž se neohrožený hrdina proháněl s něčím podobným, připevněným k tělu místo ruky, ztracené někde v boji. Bylo mi to najednou k smíchu, a tak jsem zářič odložil. Poslední zařízení si Máša vybrala sama. Alaři si tuhle zbraň zřejmě upevňovali na záda — dlouhá hlaveň a velký zásobník by pro jejich tlapy asi byly příliš těžké. „To je ggoršš?“ zeptala se spíš pro pořádek Máša. Alara to mírně znervóznilo. „Ne, ne! To není ggoršš, to je ggoršš! Opatrně prosím!“ Máša se s ním zbytečně nedohadovala. Zkusila si tu obludnou zbraň do ruky a přikývla. „Tohle si vezmem.“ „Střílet se s tím musí na vzdálenost nejméně dva tisíce tři sta metrů!“ Alar se celý třásl až do chvíle, kdy Máša zbraň znovu odložila do regálu. „Zásadně z úkrytu! A než se stiskne spoušť, je třeba zavřít oči!“ Jasně — a k tomu si zpívat Aby nás Pán Bůh miloval!“ dodala uklidňujícím tónem Máša. „Vezmeme si tak dva…“ „Dva tisíce?!“ vyděsil se Alar. „Musím nejdřív upřesnit počty, které vůbec máme na skladě…“ „Dva kusy,“ upokojila ho Máša. „Pro mě a pro Danilova.“ „Jasně,“ přikývl jsem. „Já mám špatný odhad vzdáleností. Mohlo by se stát, že to popletu…“ Už u dveří se Máša pozorně zadívala na jasně rudé kotouče a zeptala se: „To jsou atomový miny?“ „Ano,“ ozval se úslužně Alar. Poslední Mašina volba na něj zřejmě udělala dojem. „Tyhle věcičky dobře znám,“ prohodila bez respektu, ale nakonec si je nevzala. „Pojďme ke mně, Péťo. Mám doma kafe.“ „Jak je možný, že se tak dobře vyznáš v jejich zbraních?“ zeptal jsem se jí už na chodbě. „Nějaký informace se k nám dostanou,“ odpověděla vyhýbavě. Však já dobře vím, ke komu se takové informace dostávají… V kajutě, kterou Alaři pohostinně vyhradili lidem, jsem zatím byl jen jednou. Když jsem usedal do křesla, bezděky jsem si vzpomněl na upřímnou radost, jakou jsem zakoušel při pomyšlení, že existují zařízení uzpůsobená k sezení. Skleróza je nádherná nemoc neustále přinášející příjemná překvapení. Máša měla slušnou zásobu švýcarského Nescafé, baleného v samoohřívacích plastových nádobkách, patřících do železné zásoby raketoplánu. Přiblblé brčko jsem z kelímku okamžitě vytáhl — kafe brčkem se cucá jedině ve stavu beztíže či při ztrátě příčetnosti — strhl jsem hliníkovou fólii nahoře a s rozkoší k nápoji přičichl; tekutina nahrazující kávu u geometrů měla vůni i chuť docela jinou. A pak už jsem se opatrně napil. „Díky, Mášo. Tohle je přesně to, co jsem potřeboval.“ Ženám jsou vždy příjemné komplimenty, které se týkají jejich kuchařského umění. Dokonce i když jen otevřou konzervu, je dobré vyjádřit stejné nadšení, jako by vás právě nakrmily dušeným jeseterem nebo rozsýpavým uzbeckým plovem. Však taky Máša mou chválu přijala s viditelným uspokojením. „Já nechápu, jak můžete lítat po vesmíru celej měsíc,“ prohlásila rezolutně. „Vždyť tam nikde není nic pořádnýho k jídlu.“ „Na kosmodromech jsou docela pěkný hospůdky. A tam se teda vaří normálně.“ „To se tam všechno vozí ze Země?“ „To samozřejmě ne. Obyčejně stačí přivézt vzorky masa, brambor a zeleniny a Cizáci to potom napodobí v potravinových syntetizátorech. Je to taky drahý, ale rozhodně levnější, než kdyby se to všechno vozilo od nás.“ „To je docela pohodlný,“ souhlasila Máša. „Ne tak docela. Protože obyčejný opravdický jídlo je vždycky jiný. Dokonce i když si dáš brambory z dvou sousedních polí, tak každý chutnaj jinak. A o mase to platí dvojnásob, protože dvě úplně stejný krávy prostě neexistujou.“ „Zabíjet zvířata kvůli jídlu je ohavnost,“ prohlásila nečekaně Máša. „Ale ty přece nejsi vegetariánka, pokud se nemýlím…“ „To ne, ale výhradě z racionálních důvodů. Potraviny živočišnýho původu jsou pro lidskej organizmus nezbytný, ale to je taky jedinej argument, proč je jíst.“ Takovýto přístup mě docela pobavil. Když má člověk rád maso, tak by se snad podobným pózám měl vyhnout… „Tobě je to k smíchu?“ zeptala se mě přísně. „Ano. Jak tvoje znalost cizích zbraní, tak tvůj vřelej vztah ke zvířatům…“ „No jistě, jistě. Hitler byl taky vegetarián. Jenže jedna věc je poctívej boj, Petře, a docela jiná věc je dělat si z žívej ch tvorů potraviny.“ Dál jsem se nehádal, protože to v podobných případech nemá smysl, a jen jsem poznamenal: „Ale ten tvůj styl lásky ke zbraním je jinak typickej opravdu spíš pro mužský.“ „No a co? Když jsem byla malá, tak jsem hrozně trpěla, že jsem se nenarodila jako kluk. Dokonce mě kvůli tomu vodili k psychiatrovi, ale pak se ukázalo, že v tom naštěstí žádná sexuální úchylka není — jen zvýšená hladina agresivity a tendence k panovačnosti.“ Zakuckal jsem se a rovnou si předsevzal, že podobná témata už s Mášou nikdy probírat nebudu. Takovéto otevřenosti jsem se vždycky děsil. Aktuální atmosféra však podobným debatám přesně odpovídala. Děda s počtářem — panebože, ty dva teď člověk musí brát jako jeden celek! — tu nebyli, zřejmě někde debatovali s vrchním velitelem. A Danilov zůstal u raketoplánu. „Já si v tom zbrojním skladu myslel, že si to budeš chtít pobrat všechno,“ řekl jsem a nemotorně se tak pokusil zavést hovor do jiných kolejí. „Když máš tu zvýšenou hladinu agresivity.“ „Ale proč? Stačí jedna zbraň, která pracuje se silovým polem, jeden paprskovej zářič, a především ggoršš. Člověk nemá chtít víc, než potřebuje… Mohla bych ti položit jednu intimní otázku, Petře?“ Cítil jsem v tom rovnou nějakou zradu, ale přikývl jsem. „Ty jsi dědovu smrt snášel špatně, viď?“ „Cože?!“ Povzdechla si a usedla proti mně. „Ona smrt to prostě je, to se nedá nic dělat. Přece si nechceš doopravdy myslet, že člověk je jen soubor signálů a reakcí.“ „O co ti teď jde? O duši?“ V hrdle mi vyschlo a začal jsem zadrhávat. „Proč o duši? Já jsem nevěřící. Jenže musíš uznat, že tělo je přinejmenším půlka každýho člověka.“ Pohlédl jsem jí do očí — ne, teď rozhodně nežertovala. O takových věcech se koneckonců žertovat nemá. „To platí o tobě nebo o mně, Mášo. Protože jsme mladý a bourej v nás hormony.“ Najednou jsem — pro sebe zcela nečekaně — přešel k cyničtějšímu tónu: „Dejme tomu já pro tebe asi budu sexuálně přitažlivej…“ „To jo,“ přiznala se úplně klidně. „I když teda míň než Danilov.“ „Nezlob se na mě, ale dědovi už je plno let,“ pokračoval jsem, sotva jsem spolkl tu její urážlivou upřímnost. „Živí se především jogurtama a dětskejma přesnídávkama. Když si někde potajmu vykouří dýmku, je to pro něj událost, a hlt vodky už je flám.“ „No dobře, ale když se projde po zahradě, utrhne si kytku nebo pohladí psa…“ „Pokud jsem zrovna na Zemi, tak ho do tý zahrady musím vyhánět!“ „To je jedno, Péťo.“ „A ty ho opravdu miluješ, Mášo?“ „Andreje Valentinoviče jsem vždycky milovala a milovat budu dál!“ odsekla příkře. „Ovšem jeho osobně, a ne ještěrku s jeho pamětí!“ Cosi ve mně explodovalo. Kelímek s kávou se pár vteřin povážlivě zachvíval a chystal se vyrazit na jasnou adresu. Zadrželo mě jen to, že káva byla ještě příliš horká. Vstal jsem a vyšel z kajuty ven. Musím Danilovovi pomoct s kontrolou raketoplánu. Kdyby nic, tak jsem jeho druhý pilot. Druhý pilot, a ne zakomplexovaná holka, pro kterou člověk a jeho zevnějšek splývají v jeden celek. Ať už byly pohnutky Alarů jakékoli, ať už to bylo opovržení naší technikou či naopak projev upřímného přátelství, řízení naší lodi se opravdu nijak nezměnilo. Pilotní počítač si spokojeně vrněl pln absolutní jistoty, že v raketoplánu jsou dál namontovány normální motory na kapalné palivo. Prakticky nevyčerpatelná zásoba paliva a neuvěřitelný tah hnacích jednotek mu rozhodně vrásky nedělaly. S Mášou jsem se dál nebavil. Pokukovala po mně a své přílišné otevřenosti už zřejmě litovala, ale já se rozhodl, že na ty pohledy nebudu reagovat. Dědovi jsem samozřejmě taky nic neřekl. Všechny náklady, tedy zbraně a nějaké potraviny, které nám poskytli Alaři, jsme zpočátku chtěli normálně uložit do nákladového prostoru. Jenže se ukázalo, že v tom shonu během našeho úprku ze Země i během letu jsme úplně zapomněli na bysty, které tam byly nacpány a na které už s takovou netrpělivostí čekali na Dželu. Bezoké hlavy stranických vůdců minulého století, hrdinové krymského konfliktu i prezidentovi stoupenci na nás teď zírali hodně vyčítavě. A tak jsme čerstvou výbavu museli rozložit po pilotní kabině. V raketoplánu jsem setrval do posledního okamžiku. Když se všichni včetně dědy-počtáře usadili na svá místa, stiskl jsem Danilovovi ruku a vyskočil jsem zpátky do hangáru. Danilov se dlouho hmoždil s venkovním poklopem a mně nezbývalo než se na něj zdola dívat. Kolem se shromáždil pořádný dav Alarů, mezi nimiž jsem zahlédl i vrchního velitele. Než jsem vlezl do lodi geometrů, přistoupil jsem k němu. „Doufám, že můj důstojník mě nezklame,“ poznamenal Alar tiše. „Co mu tak odpovědět, Kualkuo?“ Nereagoval, a já už se málem rozhodl, že tuhle otázku ignoroval. „Víra a láska mi pomohou.“ V Alarově pohledu zahořel živý zájem. „Co pro tebe znamenal můj čin, Petře Chrumove? Taky jen snahu něco obejít, jak si myslí Alexandr Danilov?“ Mají opravdu jemný sluch. Vlastně ne oni sami, ale Kualkuové… „Ne,“ řekl jsem po krátkém zamyšlení. „Já to chápu jako důvěru.“ „A zakoušíš pocity vděku?“ „Asi ne. Spíš uznání.“ „To taky není špatné.“ Vrchní velitel umlkl. Považoval jsem to za signál, že loučení je u konce, a vykročil k lodi geometrů. „Kualkuo, potřebuji se znovu stát Nikem Rimerem.“ Odpověď žádná, ale v obličeji mě začalo okamžitě štípat. Kualkua znovu prorůstal mým tělem a stěhoval na povrch těla buňky, které kdysi patřily neznámému básníkovi civilizace geometrů. K lodi jsem přistupoval už jako Nik. Průzračná kopule kabiny se rozestoupila. Opřel jsem se o trup a chystal se nastoupit dovnitř — a právě v tom okamžiku se strop hangáru otevřel. Dvoranou zavanul krátký poryv větru, ale pak vzniklý otvor uzavřelo silové pole. Nad hangárem planuly oslnivé hvězdy. Nad hangárem zela promrzlá kosmická noc. Zaklonil jsem hlavu a díval se, jak do té noci stoupá Mudrc, po jehož trupu už přebíhaly snopy jisker, vyvolané procházením raketoplánu silovým polem. Odsud, z nitra vlajkové lodi, nevypadaly bezedné hlubiny kosmu nijak hrozivě. Naopak byly ve své neskrývané nahotě neuvěřitelně krásné, velkolepé, laskavé a pokorné. A tohle všechno musí být naše nádhera. Musíme do vesmíru vstoupit znovu. Teď už jako rovní mezi rovné. A nemusíme být ti ze všech nejsprávnější, jak si přejí geometři. Ani ze všech nejstarobylejší jako Kualkuové. A koneckonců ani ze všech nejmoudřejší jako počtáři. Ale musíme být sami sebou. Zvedl jsem dlaň a zakryl jí přehršle hvězd. Které možná patří Slabým i Silným. Které možná překypují vlastním kypícím a nepoddajným životem. A možná čekají na to, kdo k nim dorazí jako první. „Počkejte ještě chvilku…“ zašeptal jsem. Mudrc už vyplul do volného prostoru. Uvnitř tohoto průzkumného člunu geometrů bylo všechno stejné jako v Nikově lodi. Kabina se uzavřela, rozsvítily se monitory a já položil ruce na koloidní aktivátory. Počítač, který se podle názoru Cizáků považoval za inteligentní a všemocnou entitu, se naprosto nepodivil, že jeho pilot se náhle vylíhl ze zcela indiferentního humanoida. V tomto ohledu technika geometrů tu lidskou rozhodně nijak nepředčila. „Výborně. Takže letíme a budeme následovat loď, která startovala před námi.“ Zmocnil se mě okamžitý záchvat strachu, že loď mě přestane poslouchat a vyrazí rovnou domů, aby geometrům podala hlášení. „Dobře. Ale předtím nás ještě čeká mimořádně důležitá mise Přátelství.“ „Důležitější, než si vůbec umíme představit.“ Loď začala stoupat. Alaři dole pode mnou se začali rozestupovat a poodešli ke stěnám hangáru. „A teď poslouchej úkol,“ pokračoval jsem. „Budeme následovat loď, která startovala před námi, ve vzdálenosti… takových sta kroků. Až budeme zhruba deset tisíc kroků od plavidla, z něhož jsme startovali…“ A vyrazili jsme za Mudrcem. |
||
|