"Svět Stínu" - читать интересную книгу автора (Lukjaněnko Sergej)Kapitola druháNejlepší je dívat se do stropu. Zavírat oči není správné. To člověku hned lezou do hlavy všelijaké myšlenky. A já teď přemýšlet nechtěl. O ničem. Mnohem snazší bylo vybrat si bod na stropě a utkvěle na něj zírat. Je to tak lehčí. Mohl jsem naslouchat dědečkovu hlasu, vycházejícímu z počtářovy tlamy, a přitom zapomínat na to, co se stalo. „Bylo to rozsáhlé krvácení do mozku, Petře. Mrtvice. Vždycky jsem s touhle variantou počítal, ale přišla až příliš nevhod. Nějaký den a noc bych asi vydržel, ale víc určitě ne…“ Hlas měl děda naprosto klidný. A určitě ne proto, že teď sídlil v Karlově těle. Stejně suchým a rovným tónem by mluvil, i kdyby byl ochrnutý a upoutaný na lůžko. Stejným tónem zřejmě přistoupil i na počtářův návrh… „Danilov na tuhle variantu přistoupil okamžitě. Kdežto Máša… zatím skoro nemluví. Ale to nic, však si taky zvykne.“ „Jak to probíhalo?“ zeptal jsem se s až chorobnou zvědavostí. „Uspali mě, Karel byl toho názoru, že během přesouvání mého vědomí do jeho těla bych se zbláznil. Ale takhle… prostě jako bys v jednom těle usnul a v jiném se probudil.“ „A není to hrůza, dědo?“ zajímalo mě dál, i když jsem se za tu pitomou otázku okamžitě proklel. Dědeček ale odvětil naprosto klidně: „Vlastně ne. Koneckonců jsem se už dávno… hm… připravoval odejít navždy. A tohle je varianta, kterou nemůžu označit za nejhorší. Těžké bylo zvykat si na nový zrak. Kdybys tak věděl, „Ty… vy… Můžete spolu komunikovat? Myslím přímo. Čteš jeho myšlenky?“ „Ne. Pokud tomu dobře rozumím, Karel pro mé vědomí vyčlenil autonomní část svého mozku.“ Děda ožil. „Ona je to mimořádně zajímavá rasa, Petře! A jaké mají možnosti! Například…“ Když se přitom člověk nedíval na reptiloida, bylo všechno v pořádku. Jako by mi dědeček líčil abstraktní problém — co cítí člověk, který se najednou ocitl v nelidském těle, a to ne jako svrchovaný pán, ale jako náhodný host… Jako dítě jsem jednou chytil spalničky. Což je nemoc, kterou v dětství prodělá skoro každý. Slzely mi oči, na světle jsem je vůbec nemohl otevřít, a tak jsem ležel v pokoji se zataženými závěsy a trápil se tím, že mi dědeček zabavil počítač, abych do něj náhodou necivěl. Místo toho mi koupil a instaloval věž, a to velice sofistikovanou, se spoustami možností, takže jsem ležel v posteli a po hmatu manipuloval s dálkovým ovladačem. Dodneška si právě po hmatu všechna ta tlačítka pamatuju… Stejně jako radost, když zmáčknutí každého dalšího vylovilo z éteru nějakou novou stanici nebo spustilo cédéčko. Nejlepší ze všeho ale bylo, když dědeček přišel, posadil se vedle mě a začal si se mnou vykládat. Hned první den jsem se ho jako na první věc zeptal, proč není možné vyléčit spalničky rychle, a on spustil asi desetiminutovou přednášku o této chorobě. Pochybuji, že by o tom něco věděl dřív, ale když jsem onemocněl, stačilo mu půl hodiny na to, aby zvládl alespoň podstatu problému. „Je to virová infekce, Pete.“ V té době velmi rád užíval anglické zdrobněliny mého jména. „Na této frontě pozemská medicína zatím žádných zvláštních úspěchů nedosáhla. Říká se, že Cizáci už účinné preparáty pro potírání virů mají, ale s námi se o ně zřejmě nehodlají dělit… Nemoc prostě napadla tvůj lymfatický systém — vzpomínáš si, jak jsme si spolu četli v knížce „A neumřu?“ zeptal jsem se, protože jsem se začal trochu bát. „Pokud se to nezvrhne v zánět mozkových blan, tak ne,“ potěšil mě dědeček. „Ale to je málo pravděpodobné.“ „Co je to zánět mozkových blan?“ Děda mi zase vše důkladně vysvětlil. To už jsem nevydržel a rozplakal se. A dokonce jsem na něj začal křičet, že nic z toho vlastně nechci vědět a že on sám by udělal nejlíp, kdyby mlčel… Děda mi položil studenou dlaň na čelo, počkal, až se trochu uklidním, a konstatoval: „Nemáš pravdu, Pete. Strach máme vždycky z něčeho, co neznáme. To je taky jediný strach, který si můžeme dovolit. Ale když věci známe, bát se nesmíme. Můžeme nemoc nenávidět a opovrhovat jí. Ale bát se nesmíš.“ „Copak ty ses nebál, když jsi byl malej?“ zaskučel jsem uraženě. „Bál,“ odpověděl po chvíli dědeček. „Jenže to nebylo správné…“ Kdežto teď to správné bylo. Teď se nebál. Nebo měl v sobě dost sil na to, aby mi to nedal znát… Jako by to, co se s ním stalo, byl jen akademický problém, který on teď popisuje otřeseným kolegům. Což nakonec s převelikou radostí doopravdy udělá, pokud se podaří počtáře přesvědčit, aby s námi odcestoval na Zemi! Vyleze za katedru v přednáškovém sále, vycení žvýkací destičky, s potěšením obhlédne hrůzou zbělalé tváře skobáků, exobiologů, xenopsychologů, extrateriálních lingvistů a kosmických diplomatů… A vyštěkne na ně: „Možná vám to bude připadat zvláštní, ale stále jsem to já, ten starý paprika Andrej Chrumov, i když jsem teď uvězněn v nestvůrném těle reptiloida…“ „Možná se ti to zdá zvláštní, ale stále jsem Andrej Chrumov, i když ted vypadám tak trochu jako varan,“ řekl děda. „A pokud se Karel nerozhodne pročistit si paměť, kyne mi ještě hodně dlouhý život…“ „Ale to mě přežiješ, dědo,“ řekl jsem. „Možná ano,“ souhlasil, jako by se nechumelilo. Pohlédl jsem na dědu… vlastně na Karla. Počtář ležel na podlaze. Kdyby teď fungoval reptiloid, vylezl by si na čelo postele. „A co dělá on, když ty jsi… venku?“ „Nevím, Péťo. Já bych řekl, že se mu tahle možnost dokonce zamlouvá. Vědomí měl vždycky dvě, ale dost pochybuji, že by ho vnější svět zajímal víc než ten jeho vnitřní. Z jiného by se na jeho místě rázem stal schizofrenik, ale jemu je to asi jedno…“ „Nojo, ale co tobě, dědo?“ „Mně?“ Měl jsem pocit, že si zkusil povzdechnout, ale to se v reptiloidově těle příliš nedařilo. „V jistém věku, Péťo, nejsou takové drobné ústrky života jako nepohyblivé klouby, slepnoucí oči nebo kupříkladu pobyt ve zvířecím těle ve srovnání s možností žít dál prostě nic.“ „Ale jak to s tebou bude dál, dědečku?“ zeptal jsem se tiše. „Copak tady, tady jsou jen Alaři. Jenže co na Zemi?“ „A jak často jsem na Zemi v posledních letech vycházel z domu?“ odpověděl mi otázkou. „Třeba si bude chtít vyrazit reptiloid…“ „Už mi navrhl kompromis. Padesát let strávíme na Zemi. Karel se tam stane velvyslancem počtářů. A pak zase budu padesát let já naším velvyslancem u nich. Člověk na jejich planetě stejně nevydrží. A pak se to zase otočí.“ To byl vskutku velkorysý návrh. Nejen pro dědu, ale i pro celou Zemi. Diplomatické styky automaticky znamenají i zcela jinou úroveň ve vztazích s dalšími rasami Konkláve. Teprve pak mi došel i zbytek dědečkovy předešlé odpovědi. „Jak dlouho žijou počtáři, dědo?“ „Strašně dlouho, Péťo,“ odpověděl po krátkém zaváhání. „Nesrovnatelně déle než my.“ „Už ses dověděl něco o jejich světě?“ V tom okamžení se reptiloid nepostřehnutelně proměnil. Škubl hlavou, protáhl se a ostře poznamenal: „Žádám tě, abys toto téma ponechal stranou, Petře.“ Uplynula snad pouhá vteřina — a Karel se zase stáhl do vnitrní vrstvy svého vědomí. Zato já si připadal jako opařený. Nene, já teď nemluvil se svým dědečkem, přesněji řečeno jsem komunikoval nejen s ním. Počtář tu byl neustále přítomen. Poslouchal, díval se a činil své závěry. „Pronájem v domě se skleněnými stěnami je trochu nepohodlný,“ řekl děda. Tentokrát to byl už zase on. Byla v tom jakási zlá a jedovatá ironie osudu, že právě Andrej Chrumov měl svá stará léta dožívat v nelidském těle. A to těch starých let mělo být nejméně sto. Posadil jsem se na postel a pohlédl na reptiloida. Ostatní nás nechali o samotě ve dvou, lépe řečeno ve třech. Že by proto, abychom si uspořádali rodinné problémy? Jenže občas nastanou situace, které je lepší neřešit, protože se vyřešit jednoduše nedají. „Pro co se teď rozhodneš, dědo?“ zeptal jsem se. „Na mysli mám samozřejmě geometry.“ „Další rozhodnutí už jsou v rukou těch, kteří na ně mají právo,“ odpověděl mi prostě. „Já jen poskytl svá doporučení, ale ke komu se Země nakonec přidá, není v mých rukou. Doufám, že ke geometrům.“ „Ale to by byla chyba, dědečku.“ „Petře!“ Reptiloid sebou škubl v marném pokusu naznačit obyčejné lidské rozhořčení. „Vše, co jsi popsal, nejde za rámec běžné společnosti.“ „Jde,“ prohlásil jsem tvrdě. „A pěkně daleko.“ „Jsi teď plně v zajetí emocí, Petře. Tak ona tě pobouřila jejich struktura moci. Moci, založené na výchově?“ „To taky. Ale pochop něco jinýho — tenhle systém ti neponechává jedinou šanci. V každý tyranii a každý diktatuře vždycky existuje odpor ze strany ovládaných. To se v člověku ukládá zřejmě už od narození. Dokud je tu dělení světa na ten vnější, nepřátelský, a vnitřní, to jest rodinu, vždycky jsou tu dvě logiky, dva modely chování… Dokonce tři,“ neudržel jsme se. „Protože na pomezí těch dvou systémů vzniká osobnost jako taková, prostě slitina společnosti a dědičnosti. A to nám dává svobodu. Jenže svět, kterej zničil rodinu, je vytrvale monolitní. Není v něm konflikt. Není v něm dvojí morálka. A nejspíš… nejspíš v něm úplně chybí svoboda obecně…“ „Jakého jsem tě vychoval, takového tě mám,“ odtušil děda. „A co je dobrého na tom, co jsi právě popsal?“ „Já se tě o výchovu neprosil,“ odsekl jsem. Dědeček s odpovědí zaváhal: „Tohle byla rána pod pás, Pete.“ Oslovení z dětství mě ale nedojalo. „Ty teď žádnej pas nemáš. Ale to je jedno, dědo — tys mě každopádně vychoval v tom, že mám právo se rozhodnout. Že mám svobodu. Je to tak? Chtěl jsi to? No a já jsem přesvědčen, že svět geometrů Zemi nic dobrýho nepřinese.“ „Péťo… Viděl jsi tam u nich třeba žebráky?“ Mlčel jsem, protože jsem neměl co odpovědět, ale děda se naštěstí rozhodl efekt ještě posílit: „Viděl jsi nějaké zločince či vrahy?“ „Ty jsem viděl. Seděl jsem v koncentráku.“ „Pokud ale mám věřit tvému popisu, chlapče, tak to zdaleka není to nejhorší místo, které si umím představit! Miliony lidí u nás na Zemi žijí v daleko horších podmínkách. Viděl jsi třeba uprchlické tábory u Roštová? Nebo mládežnické pracovní osady na Sibiři?“ Děd zvýšil hlas a mačkal teď z reptiloidova hrdla, co se dalo. „Podíval ses na rub cizího světa a ten tvůj ti najednou připadal jako ráj… Vzpamatuj se, Péťo! Země vůbec nejsou lázně, za které máš tendenci ji považovat!“ Vybavil jsem si nekonečnou ledovou tundru. A taky řetězec strážních věží, na nichž přebývali Hbití přátelé. Nebo historika Agarda Taraiho, který věděl z pravdy až příliš mnoho, a přesto nedokázal vzdorovat. Pak jsem si neznámo proč vzpomněl na lázně. Zřejmě díky kontrastu — po tundře přišel rozpálený vítr a davy lidí, kteří se bojí vzájemného doteku. A taky na kluky z internátu, na ty báječné hubaté kluky, které Patroni s citem a láskou promění v báječné a dokonale poslouchající roboty. „Země ale je ráj,“ prohlásil jsem. „Věř mi, dědo.“ Můj přesvědčený tón ho v první chvíli až zarazil. Pak ale pohodil trojúhelníkovitou varaní hlavou a pronesl: „Setkání utopie s realitou vždycky vede k deformacím. Utopie se deformuje, ale…“ „Ne, dědo. Tam se nedeformovala utopie, ale realita.“ „A co tě tedy na tom jejich světě pobouřilo nejvíc, Pete?“ zeptal se děda po krátké odmlce. Bylo to něco jako pozdrav z dětství. Ona dlouhá dědova snaha naučit mě, abych nejdřív pojmenovával to nejdůležitější: „Neskuč a vysvětli mi, co tě bolí! Nezahazuj tu učebnici — čemu nerozumíš? Neřvi a vzpomeň si, „Patroni. Ta jejich sebejistota. Jejich… jejich snaha konat dobro.“ „A co tě na tom tak štve, Péťo? To je přece úžasné, když je někdo přesvědčen o své pravdě! A že se pokouší vychovávat děti! Protože pokud něco chybí naší společnosti, tak jsou to dobří učitelé!“ Najednou jsem si vzpomněl na Tága. Pokrčil jsem rameny a odpověděl mu: „Děti nepotřebujou dobrý učitele. Ty potřebujou dobrý rodiče.“ Děda se nečekaně zachichotal: „Tvoje mezery ve vzdělání a zároveň schopnost je bleskově zaplňovat mě ohromovaly odjakživa. Ty zkrátka odporuješ autoritám…“ „Autoritám je třeba odporovat vždycky. To už je jejich poslání.“ „Kdybych já tak tohle věděl dřív,“ spustil děda a hned ustal. „No dobře. Tak co chceš?“ „Stín, dědo. Já se teď musím vypravit…“ „A proč zrovna ty?“ „Protože znám geometry. A to znamená, že líp porozumím jejich nepřátelům.“ „Ale jak se tam chceš dostat? Jumpem? Tak si zkusíme dvaatřicet tisíc světelných let podělit dvanácti celými a třemi desetinami… No prosím, tak to budou stačit pouhé tři tisícovky skoků! No a když budeme počítat s průměrně dvouhodinovou pauzou mezi dvěma skoky, tak se tam dostaneme zhruba za osm měsíců. Počítám správně, Péťo? Je to reálné?“ Do dědy vjel vztek, to bylo jasné. „Není, dědo,“ musel jsem souhlasit. „ I kdyby nám Alaři na raketoplán instalovali svoje generátory a soustavy zajištění životních funkcí, trvalo by to moc dlouho. Tolik času ani nemáme. A hlavně by tolik jumpů nikdo nepřežil. Tak po stovce skoků bych se z toho zcvoknul.“ „Tak co to meleš? My jednoduše nemáme technické možnosti, jak se do jádra Galaxie dostat!“ „Máme. Loď geometrů.“ Děda umlkl. „Stejně jako jiný rasy využívají pohybu skrz prostor. Jenže dokázali využít princip trvalýho zrychlení. Takže čím větší je vzdálenost, tím vyšší je i rychlost. Na vzdálenost deset parseků je jumper možná rychlejší. Ale když se ta vzdálenost zvýší na deset „Jak jsi na to přišel, Petře?“ připadal mi najednou zcela vyvedený z míry. Povzdechl jsem si: „Prostor je jako tkanina, dědo. Můžeme se jím plazit spoutaní rychlostí světla. Nebo ji můžeme zmačkat a přeskočit z jednoho bodu do druhýho. To je jump. Sklady na tý látce jsou vždycky stejný, s tím nic nenaděláme. Šokovej efekt je nevyhnutelnej — energie se společně s hmotou nestěhuje. Všechny známý rasy využívají rubu prostoru a je jedno, jestli se mu říká mimoprostor, hyperpřechod nebo podprostor. Ale…“ „Díky za přednášku, tu bys mohl předvést někde na základním stupni,“ řekl jízlivě děda. „Hypotéz je samozřejmě plno, ale princip jumpu vlastně zatím neznáme. A jak pracují motory Cizích, to nevíme taky. Jediný hodnověrný fakt nám říká, že rychlost pohybu v takovém podprostoru je limitovaná. Čím vyšší je rychlost, tím větší jsou i energetické nároky, která navíc stoupají geometrickou řadou. Takže…“ „Dědo,“ přerušil jsem ho. „Já jsem ale s lodí geometrů mluvil. Je to výbornej stroj a nese v sobě i plno informací. Princip jejího pohybu je směs jumpu a využívání podprostoru. Oni se nejdřív dostanou do rubu prostoru, a pak teprve začnou jumpovat. Zevnitř. Rozumíš tomu? Takže nemusej vynakládat energii na pohyb mimoprostorem. A jumpovej šok se taky nedostaví.“ Děda se choval, jako by mu všechno nějak hůř docházelo: „Aha… Takže když je tahle informace v jedné lodi a ty jejich kosmické přístroje jsou přece všechny stejné, tak ten, co jsi na něm unikl, by ji v sobě měl mít taky…“ „Však ji v sobě taky má, tím jsem si jistej…“ Reptiloidovo tělo sebou trhlo. Mezitím už jsem se naučil poznat, kdo bude v následujícím okamžiku mluvit — zda děda nebo Karel. „Velice se omlouvám, že vám skáču do řeči, Andreji Valentinoviči,“ řekl počtář, „ale tohle je jediný způsob komunikace, jehož můžeme využívat…“ „Lžeš,“ přerušil jsem ho. „Já jsem přesvědčenej, že čteš jeho myšlenky a svoje mu taky můžeš posílat.“ „To můžu, ale nedělám to,“ odsekl počtář. „Protože jsme se na tom předem domluvili.“ Možná že nelhal. „Já sám jsem princip kosmických cest geometrů znal,“ pokračoval počtář. „To je ale záležitost zcela podružná, která na věci nic nemění. Proto jsem nepovažoval za nutné to sdělovat.“ Reptiloidovo tělo mírně ochablo. „To je záležitost zásadní!“ vybafl děda. „Naprosto zásadní!“ V tuhle chvíli to na rozpolcení osobnosti dost vypadalo. „Že by motory geometrů byly pro Cizáky dostupné? A že by při jejich používání nezešíleli? Co si o tom myslíš ty, Péťo?“ „Myslím že ne. Svou planetární soustavu přece přesouvali stejným způsobem, a to v ní žijí hned tři civilizace. A hlavně jump v podprostoru vypadá jinak než normální jump. Třeba euforie se nedostavuje vůbec.“ „Takže tohle znamená, že rychlý pohyb vesmírem je teď přístupný pro všechny rasy? A že nás už nikdo nebude potřebovat?“ Reptiloid se přizvedl, ale přední tlapy pod ním okamžitě podklesly a on sebou plácl na břicho. Děda ale jako by si vůbec nevšiml, že se ze samého rozrušení sám pokusil o pohyb v cizím těle. „Ale to je naše smrt, Karle! Protože důvodem pro zničení lidí ze strany Konkláve je už fakt, že se objeví nepřátelská rasa, která je s námi absolutně identická! A když ještě ke všemu ztrácíme svou jedinou celogalaktickou výsadu…“ Počtář se znovu ujal vlády nad svým tělem, pohodlně se usadil a řekl: „Já vás ale na to, že situace je pro lidstvo smrtelně nebezpečná, upozorňuji od samého počátku, Andreji Valentinoviči. Pokud Silné rasy pochopí technologii geometrů, zlikvidují vás bez váhání.“ Odmlčel se. „Můžu vás utěšit jen jedinou věcí — stejný osud čeká i nás. My jsme přece jen živé počítače Silných ras. Využívají nás, protože nechtějí stavět inteligentní stroje. Jenže geometři se nebezpečí, spojenému s takovou snahou, jednoduše vyhnuli.“ „Koho ještě čekají nepříjemnosti?“ ujal se iniciativy opět dědeček. „Je jich dost. Konkláve je příšerné a zároveň spásné tím, že využívá nejlepších vlastností svých jednotlivých členů. Jistě, to celé pak vede k vadnému, jednostrannému rozvoji Slabých ras. Zároveň jim to však zaručuje bezpečnost — jejich schopnosti se postupně mění ve schopnosti unikátní. Kdežto geometři jsou rozvinutí komplexně.“ „To je velice zvláštní.“ Jak se zdálo, děda už se upokojil. „Přišli sem z jádra Galaxie. Tam jsou vzdálenosti mezi jednotlivými hvězdami podstatně menší. Dalo by se tedy očekávat, že počet inteligentních ras bude alespoň o řád vyšší a ke kontaktům mezi civilizacemi dochází mnohem častěji… Takže by nutně měly vznikat taky struktury, připomínající Konkláve…“ „Co ještě víme o zákonech vzniku života?“ otázal se rétoricky počtář. „My poměrně „A my ještě méně.“ Měl jsem dojem, že reptiloid chce říct něco velice důležitého. Jenže děda, jehož rozčilovala nutnost se s Karlem v promluvách střídat, si toho nevšiml. „Zatím víme jen o dvou civilizacích jádra,“ pronesl důrazně. „Ta první jsou geometři, svazek tří ras, v němž přes veškerou rovnoprávnost dominují lidé. A pak je tu svět Stínu, o kterém nevíme nic. Dokonce ani kdo ho obývá a jak vypadá.“ Konečně jsem se odhodlal znovu vstoupit do diskuze: „Já bych řek, že jsou to taky humanoidi.“ „Proč?“ „No… třeba už ten tón geometrů, dědo. Myslím, když mluvili o Stínu… Takhle my o Cizích neuvažujeme. Spíš o nějakým pozemským národě či státu. Kterej nám není příjemnej, ale zároveň je náš.“ „Protože geometři zdaleka nejsou takoví xenofobové jako my.“ „No právě, dědo. Přátelům přiznávaj právo na kdejakej vrtoch. Je to zkrátka postoj… staršího bratra, nebo co. Kdežto jakmile jde o Stín, vypadá to docela jinak.“ Děda mlčel. „Karle,“ oslovil jsem tiše reptiloida, „odpověz mi na jednu otázku: Proč jsme si s geometrama tak podobný? A jako by nestačila jen vnější podoba, jsme stejný i geneticky. To přece není náhoda!“ „Není,“ připustil zdráhavě počtář. „No a o co teda jde?“ Měl jsem pocit, že když mi to řekne, tak hned najdu odpověď. Nějakou podivnou, univerzální odpověď na všechny záhady a problémy. Proč jsou Silní silní, Slabí zase slabí, co je to Stín a jak geometry přesvědčit, aby každému nevnucovali to svoje Přátelství… „Přesnou odpověď neznám.“ „Přesný odpovědi neexistujou vůbec, Karle,“ poučil jsem ho laskavě. „Vždycky tu jsou jen dohady a předpoklady. Ty ses třeba divil tomu, proč jsme si s geometrama tak podobný. To znamená, že si o tom něco myslíš…“ „Je to jen hypotéza. A tu nehodlám nikomu sdělovat.“ „Proč?“ „Protože byste na ni přistoupili a sami hledat přestali. A lepší je, když budete pátrat sami, nezávisle.“ Na okamžik jsem se zadumal. „Karle… Když tedy počítáš s tím, respektive když si myslíš, že tu hypotézu přijmeme, tak to znamená, že lidem lichotí?“ „Do jisté míry,“ odpověděl nepříliš ochotně reptiloid. „Třeba že my a geometři jsme potomci starobylý mocný civilizace, která kdysi osídlovala celou Galaxii,“ začal jsem teoretizovat. Reptiloid se tenoučce rozesmál: „Ale Petře… Takovéhle hypotézy jsou vlastní mladým, nezralým civilizacím. Mezi takové jsem lidi prozatím neřadil.“ „Tak třeba…“ Tentokrát se do toho znovu vložil dědeček: „Ale Péťo — takových hypotéz bych ti mohl vyklopit deset. Třeba že geometři jsou jen plodem našich materializovaných představ, že jsme pozůstatek jejich nezdařeného experimentu nebo potomci jejich zbloudilé expedice…“ „Plod obrazotvornosti? No proč ne? Sám jsi přece říkal, že jejich společnost je podobná našim utopiím! A já sám si vzpomínám, že jsem někde potkal regresory… nebo snad progresory, a taky Světovou radu…“ „To nic neznamená, Petre. To je jen otázka transkripce a vnímání. Když do tebe počtář vpravil jazyk geometrů, tak sis bezděky vybral adekvátní náhrady za jejich pojmy. Kde se dalo — z vědeckých časopisů, z knih, které jsi četl v dětství, nebo třeba z bulvárních časopisů. Kdybys byl francouzský astronaut Pierre, planeta geometrů by pro tebe byla jiná. Na svět se vždycky díváme přes brýle s tlustými deformujícími skly, které nám dospělí nasadili v dětství. Ty brýle se jmenují výchova, kultura a mentalita. A nezbavíme se jich nikdy. A já tě nemohl odchovat pod černým poklopem, Péťo, protože to by ses nenaučil vidět vůbec.“ „Dědečka poslouchej, je velmi moudrý,“ řekl Karel. Pohlédl jsem na pošklebujícího se reptiloida a pak jsem se zeptal: „Že vy jste se dohodli? To je přesila, dva na jednoho…“ „To si myslíš, že nemám pravdu?“ zajímalo dědu. „Asi máš,“ připustil jsem otráveně. „Jsi zkrátka chytřejší, dědo. Můžeš na to být hrdej.“ „Z toho si nic nedělej, Péťo. To je tím, že jsem taky starší.“ Děda se zachichotal vysokým hláskem — jako vždy, když právě vyslovenému žertu rozuměl stejně jen on. „Tak mi řekni, co teď budeme dělat? Podporovat geometry? Bojovat za Konkláve? Nebo co?“ „Jak si představuješ pátrání po Stínu?“ zeptal se děda. „Na lodi geometrů jsou nějaký kosmický mapy. A ta loď letěla z jádra Galaxie samostatně. Tak si do ní jednoduše sednu a…“ „My si do té lodi „To se nezdaří,“ poznamenal jsem skoro potěšené. „Tyhle lodičky jsou pro jednoho pilota. Maximálně pro dva, ale to jen při krátkých letech.“ „A vzpomínáš si, za jakých okolností Alaři zajali rozvědčíka geometrů?“ „Co máš na mysli?“ „No on se přece pokusil napojit na alarskou stíhačku. Prostě ji vzít na háky a odvléct s sebou. Což je zřejmě jejich běžná operace. Takže my jednoduše spojíme našeho Mudrce stou jejich lodí.“ Zasmál jsem se: „To nemyslíš vážně, dědečku! Ty bys chtěl letět do centra Galaxie v raketoplánu s kapalinovýma motorama?“ „A proč ne?“ Což je nakonec pravda — proč ne! Umlkl jsem. Náš starý raketoplán bude sloužit jen jako další kabina pro posádku. A je opravdu docela dobře možné, že výkon výzvědné lodi plně postačí i pro společný let s Mudrcem. „Kromě toho už Mudrc kapalinové motory nemá,“ dodal děda. „Alaři nám na něj namontovali plazmové.“ „To je normálně vzali a dali je tam?“ „Ano.“ Chtěl jsem říkat něco o vyvážení, aerodynamice, termoizolaci a systémech řízení, které s cizími technologiemi nemůžou být kompatibilní. Pak jsem se ale podíval na reptiloidův poťouchlý škleb a nechal jsem si námitky pro sebe. Divoch, jemuž obvyklou tětivu ze střívek nahradíte syntetickou strunou, taky může nejdřív zapochybovat: A bude mi to vůbec střílet? Ale tak zle na tom snad nejsem… „A nebojej se Alaři? To je přece porušení zákonů…“ „Když přicházíš o hlavu, na vlasy se neptej,“ utrousil děda. „Takže Péťo! Jsem připraven s tebou souhlasit a využít omezený čas, který ještě zbývá, spíš na let k jádru Galaxie než na byrokratické šílenství a na spory s vládními idioty. Třeba se na nás štěstí usměje. Třeba tam potkáme představitele Stínu… Vysoké, plavé, ušlechtilé humanoidy, kteří nás naučí dobru a vzájemnému porozumění. Geometři pak najednou budou snášenlivější, Silní se zastydí a poprosí o přijetí mezi Slabé a Země se změní v jednu kvetoucí zahradu… Co tomu říkáš? Vypravíme se za zázrakem, Péťo. Ale všichni společně.“ „Věříš v úspěch?“ zeptal jsem se. Reptiloid zakroutil hlavou. „Tak proč souhlasíš? Mohli bychom přece oba projekty dát dohromady. Ty s Danilovem a s Mášou poletíš k Zemi, kdežto já do jádra Galaxie.“ Děda mlčel — a počtář do rozmluvy nezasahoval. „Ty… ty se tam prostě chceš dostat, dědo!“ pochopil jsem konečně. „Dědo, že ty chceš vidět jinej svět?!“ „Ano!“ Děda to své „ano!“ vyrazil s nejvyšší možnou hněvivostí, jaké byla počtářova mluvidla schopna. „Copak to nechápeš?“ zařval na mě. „Já vím, že jsem vždycky byl pitomec a fanatik, ale poctivý pitomec a romantický fanatik. Všechny kosmonauty od začátku jumpové epochy znám jménem! Co já se nabrečel, když se naše marťanská sonda zřítila do oceánu — a tobě přitom dneska její název už vůbec nic neřekne… Když do základů vyhořela americká měsíční osada, poprvé v životě jsem se z hoře opil! Já si pro lidstvo vždycky přál hvězdnou budoucnost. Ta přišla, jenže docela jiná, než jsem si kdysi představoval. Když se ale hroutí velký sen, tak vždycky ještě zbývá místo pro nějaký malý. Osobní! Já nevím, možná že něco velkého se nakonec dá realizovat právě jen prostřednictvím malých věcí, co vy na to? Ano, já chci vidět nebe, planoucí miliony hvězd! Chci se dostat do středu Galaxie! Stanout na planetě, na níž představitelé lidstva nikdy nebyli, a ocitnout se tam neměli ani za tisíc let! A třeba tam pro lidstvo něco vykonat. Pokud je to vůbec možné…“ Umlkl, ale ne proto, aby znovu nabral dech — to počtářovo tělo zřejmě nepotřebovalo — spíš proto, aby si zformuloval závěr. „Já dobře věděl, že můžu chcípnout už při startu ze Země,“ řekl tiše. „No a co? Tak bych se tam dostal jako mrtvola, jako strašák, ale byl bych tam, ve vesmíru, v nebi…“ „Dědo…“ „Tak řekni, že na to nemám právo,“ pokračoval dědeček. „A já s tebou budu souhlasit. Koneckonců jsi lepší než já. Však jsem tě tak vychoval.“ „Máš na to právo.“ Reptiloid na mě pohlédl bleděmodrýma očima. „Víš, dědo,“ pokračoval jsem dál, „oni ti geometři neumějí chtít něco jen pro sebe. Nebo to skoro neumějí. Není to třeba ten největší nedostatek, když člověk zapomíná sám na sebe?“ „Takže egoizmus jako záruka prosperity vesmíru?“ nechal dědeček bez povšimnutí to, že jsem jeho cestě požehnal. „Nene, Petře, já bych své přání vypravit se do jádra Galaxie s tebou nijak neideologizoval. Teď asi nedokážeme posoudit, co je správnější. Ale mít možnost dostat se tam je prostě příliš velké pokušení.“ Nevím… Možná děda udělal správně, když to mé filozofování přerušil. Jenže já opravdu pochybuji o normálnosti lidí, kteří pro sebe osobně nic nechtějí. Prostě vůbec nic — ani moc, ani peníze, ani bungalov na Maledivách, ani nebe s milionem hvězd, ani to sladké chvění, jímž naplní celé naše tělo každý jump. Když člověk nemá co ztratit, nikdy druhému neporozumí. To už předvedli opravdu mnozí — pozemskými politiky počínaje a Patrony geometrů konče. Svět, ve kterém by se všichni starali jen o jiné, by nutně vypadal jako velké mraveniště. Ostatně to už není starost pro mě, ale pro karatele typu Lva Tolstého a jeho mravoličných spisků. Nebo ještě lépe pro jeho ženu Sofju Andrejevnu a její vzpomínky na velkého myslitele a na to, jak si počínal v každodenním životě. „Tak dobře, dědo,“ řekl jsem. „Tak tedy podlehneme pokušení.“ „Jenom se ještě musíme zeptat, co si o tom myslí alarský vrchní velitel. Protože jeho sklon k dobrodružství taky má své meze.“ Ten děda tedy umí zchladit nadšení. |
||
|