"Svět Stínu" - читать интересную книгу автора (Lukjaněnko Sergej)Kapitola druháPodlaha taky vypadá, že je z papíru. Ale stejně je studená… a tvrdá… Jak ty jsi tenkrát byl mladý, dědečku. Já si tě pamatuju už jiného. Jak hodně jsi sešel! Že by jen kvůli klukovi, kterého ses v šedesáti letech ujal? V dubnu 1661 se dva jezuité, Rakušan Johann Gruber a Belgičan Albert Orville, vypravili po souši z Pekingu do Říma s tajným posláním… A je po všem. Kamaráda už nemám. A nikdy mít nebudu. Ale to ještě neznamená, že se mám válet po podlaze. Proč vlastně ležím na podlaze, v cizím pokoji a na cizí planetě… Takhle to tenkrát bylo, Romko. A tos byl můj jediný kamarád. Možná že to děda nevěděl, že nechtěl, abychom se rozhádali. Jenže… ono to tak dopadlo. Vstát. Jasně, musím vstát. Hýbat se a dívat se na svět, a ne na povadlé stíny minulosti… Promiň, Nataško, tohle jsem opravdu zapomněl. I když tobě je to stejně jedno, ty jsi na mě zapomněla už dávno… Však já vím, jak si zrovna na tohle potrpíš. Ale trochu tě mám rád pořád. Jako svou první ženskou. Tak promiň. Tu první si brát nemáme. Té máme jen být vděční. Ale to přece taky není k zahození… Vstávám. Už jsem vstal. Jaký smysl by mělo sestřelovat americký bombardér, který si svůj smrtonosný náklad stejně odnášel pryč? Naprosto jasný. Pro poučení. Zatím jsem ještě ani pořádně nepřišel k sobě. Obhlédl jsem maličkou sprchu. Nikdo tu není, jen hlas Kualkuy někde hluboko v mozku. Jsem na planetě Stínu. Země a její dětské problémy jsou nepředstavitelně daleko. „Asi ano. Co to bylo?“ Hlava se mi točila. A v ní kroužily a zmítaly se vzpomínky, které mi svíraly srdce. Stíny vzpomínek… „A ty ses polekal, že někdo si přečet všechny moje myšlenky?“ JVe, „To znamená…“ No to je zajímavé. Kualkua byl zvyklý okolní svět nazírat tak, že od něj nic nežádal, ale taky mu nic neposkytoval… Myslím nic skutečného, protože amébovití jedinci, tvořící celý ten obrovitý celek, se nepočítají. „Jasně — tak by ses zabil. Myslím ten kousek Kualkuy, co žije v mým těle. Předpokládám, že společně se mnou.“ A zasmál jsem se. Nene, já jsem opravdu byl spokojený. „Ty sis prostě zvyknul parazitovat v cizích tělech, viď, Kualkuo? Pokukovat po světě, hromadit vědomosti, prostě nedělat nic a vychutnávat si svůj klid… Jenže teď máš po klidu, kamaráde. Teď jsme na tom stejně, protože jsme oba stejnej kus hadru pod nohy.“ Zatočil jsem kohoutkem a vymámil tak z růžice tuhý proud teplé vody. S požitkem jsem ho namířil na sebe. „Osprchovat se.“ „Hledat šéfa tohohle divadla.“ No nic, uvidíme… Nalil jsem si na dlaň šampón a namydlil si hlavu i tělo. Tohle že není divadlo? Já si myslím něco jiného. Když si celý můj život přečetli během krátkého okamžiku hyperpřechodu a pochopili, kdo jsem a odkud, pak to, co se tu děje, může být jen experiment. A je dost pravděpodobné, že dědu to napadlo taky. No a geometři odsud zřejmě utekli ze strachu z cizí síly. Také ji pocítili, ale na konfrontaci s ní si zřejmě netroufli. Inu, jak se u nás na Rusi říká: Proti ráně není zbraně — leda před ní utéct pryč. Hlavní otázka tedy zní: A můžu já tady počítat s nějakou pomocí? Je to rozum, před nímž se musí sklonit i Kualkua. A měli bychom si rovnou přiznat, že tudíž nemůže být lidský. Tak co to ale je — že by nějaký obří mozek, spočívající v křišťálové cisterně? Nebo počítač, ponořený do jezera kapalného hélia? Nebo snad plazmoneuronová soustava — něco jako uměle reprodukovaný Torpp? Na to se budeme muset podívat. Pokud mě nevyhodili někam do kosmického prostoru, pokud mě nezničili, tak mě možná k něčemu potřebují. A kdyby třeba jen jako hračku. Nebo jako zajímavé zvířátko, pro které stálo za to vybudovat klec v podobě planety, jež je obydlena loutkami v podobě lidí. Asi mělo smysl brát Kualkuovy názoru v potaz. Byl sice hodně zpanikařený, ale už samotnou svou podstatou ustrojený tak, že situaci vždy hodnotil svrchovaně objektivně. Jenže to, co já mu nemohl odpustit, nebylo to přiznání, že by byl schopen mě zabít, jen aby se neodhalil cizí síle. Zrovna tohle jsem naprosto chápal a byl jsem ochoten vnímat to jako rozumné, dokonce hluboce etické rozhodnutí. Kdežto postižení — to byla jiná. Amébě jménem Kualkua je všechno naprosto jedno. Mé dětské obavy a spory, mé komplexy i nutnost překonat sebe sama. Jsou mu stejně lhostejné jako mně problémy línání reptiloidů nebo roubování Daenlů. Cizákovi můžete vylít své srdce docela klidně — oni sami nic takového stejně nemají. Je nepříjemné vzpomínat na sebe samotného. Postihovat se. Že by až na dně duše nebylo nic jiného než strach z osamělosti a citové nezaopatřenosti, obava předvést se světu takoví, jací skutečně jsme, schopnost překročit sebe sama — a zabít? Takový že bych doopravdy byl? To nechci. Zaklonil jsem hlavu a lokl si teplé vody. „No dobře. Smiřme se. Vůbec jsem nechápal, proč o sobě symbionita najednou začal hovořit ve třetí osobě. Že by proto, aby to znělo slavnostněji? Prohrabal mi duši — a to není jen tak. „Petr Chrumov taky souhlasí. Vynasnažím se zjistit o tomhle světě všechno. Aby ses moh přestat bát…“ Cizí šatník jsem prohrabal bez sebemenšího ostychu. Možná že Kualkua tím svým postižením odstranil z mé mysli jistá tabu. Oblečení tu bylo mnoho, ale část mi byla velká a druhá část zase příliš obnošená. Pak jsem ale konečně našel prádlo v zataveném igelitovém obalu, nově vypadající kalhoty a k nim i svetr. Obé bylo poněkud smutné tmavozelené barvy, ale co se dalo dělat — byl jsem přece v armádě… Teď jsem se tedy mohl začít seznamovat s každodenním životem Stínu. Asi tak pět minut jsem se páral s televizní obrazovkou. Bohužel z toho nakonec nic nebylo. Vypadalo to, že tady se skutečně vše ovládá výhradně myšlenkami. Nějaký Hixan by si s tím zřejmě poradil, ti takové technologie taky využívají. Mně ovšem nezbývalo než to s lítostí vzdát. Škoda. Koukání na bednu je sice ne právě nejspolehlivější, zato však nejrychlejší způsob, jak se seznámit s cizím životem… Knihy nebyly v tomhle pokoji vůbec žádné. Ani elektronické, jaké používají třeba geometři, ani normální. Možná svět Stínu knihy prostě neznal, anebo to třeba byl osobní problém nebožtíka Lajda. Podívejme se tedy na jejich zvykovou kulturu. V zásuvkách malého stolku, jehož účel mi nebyl příliš jasný, jsem objevil hromádku fotografií. Jediné, v čem mě ty snímky utvrdily, bylo, že místní ženy jsou úplně stejné jako ty pozemské. Když jsem si spočítal, že přítelkyň měl Lajd celkem šest, hromádku jsem zase odložil. Podobné sexuální návyky se koneckonců zmiňovaly i na našich školách. Malý přístroj, do něhož byla vsunuta průhledná destička, mohl být cokoli. Mohl to být třeba přehrávač, nebo kapesní kávovar, anebo dokonce nečekaně účinná zbraň. Každopádně jsem se ještě jednou ujistil, že místní technika je pro mě nezvládnutelná. Tohle je snad za trest! U geometrů jsem dostal k dispozici alespoň regresorské učebnice. Co na tom, že sdělovaly jen část pravdy a poskytovaly jen jeden jediný obraz tamní společnosti — mnohé mi přece jen objasnily… „To vyhoď.“ S nepochopitelným přístrojem stále ještě v rukou jsem se otočil. Ve dveřích stál Sníh. Také čistý a nesnesitelně vonící jakousi ostře květinovou kolínskou, v černých kalhotách a košili. „Tenhle iluzor je stejně naladěnej na Lajda. A k čemu by ti taky byly jeho sny? Koupíš si jinej.“ „Nojo,“ přikývl jsem poslušně a přístroj odložil. „Koukám, že něco se tu pro tebe přece jen našlo.“ Sníh uznale pokýval hlavou. „Vypadá to bezvadně. Nemáš hlad?“ „Upřímně řečeno ne.“ „Škoda.“ Bylo vidět, že pro Sněha je jídlo věc velice podstatná a důležitá. „Zrovna se chystám, že si zajedu do města…“ „Tak to bych asi jel s tebou,“ přikývl jsem horlivě. Město, to má cenu. Tomu říkám zdroj informací! „Tak na,“ podal mi Sníh bílou plastovou kartičku bez obrázků a nápisů. A vysvětlil mi. „To jsou peníze. Takhle u nás vypadaj. Než ti ty naši byrokrati nějaký daj, umřel bys hlady. Takže to považuj za půjčku…“ Aha, zdá se, že mám právo se divit. Čemukoli. Světy Stínu jsou dostatečně rozmanité na to, aby tu jakákoli otázka zněla naprosto normálně. „Chtěl bych toho o vaší planetě vědět víc, Sněhu.“ „Tak se vyptávej.“ Mlčky jsme jeden na druhého pohlédli. „Hele, ty máš zablokovanou obrazovku?“ zeptal se mě překvapeně a otočil se k ní. Obrazovka se spustila. Její povrch se rozzářil — a pak skoro zmizela. Jako by se na jejím místě otevřelo okno. Upřel jsem na ten výjev zvědavý pohled. Byl to velký sál. Po scéně se míhaly kruhy pestrobarevných světel. Mezi těmi světly poskakoval nějaký chlap, do pasu nahý a v černém obtaženém triku. Nejdřív jsem si řekl, že to bude nějaký zpěvák, zněla však jen muzika — na náš vkus trochu divoká, ale vlastně příjemná. Že by místní balet? Pak se obraz změnil. Zase nějaké jeviště, i když menší. A na něm tentokrát skutečně nějaký pěvec. Mladý chlapec v přísných šatech. Zpíval snaživě, ale poněkud neuměle. A další výjev. Nudná černobílá místnost. V ní mladík s veselou, optimistickou tváří. „Nabízím pomoc při konání oslav!“ Oblečen byl okázale a nevkusně. U krku bílé žabó, šaty samá krajka. Učiněný harlekýn z dětského představení Zlatý klíček. Zhluboka se nadechl a zapěl: Obrazovku zaplavily jakési barevné kytičky, které po ní poletovaly jako motýlci. „Jé,“ řekl jsem jen. Jééé.“ Sníh se jen uchichtl. Jemu ten text taky udělal radost, krátkou, ale výraznou — asi jako když si poškrábete komáří kousanec. Přepnuli jsme na další kanál. Nic jsem nechápal. Vypadalo to na nějaký stadion, po jehož ploše pobíhali lidé. Muži, ženy i děti. Tu a tam se všichni svalili na zem, znehybněli a chytili se za ruce. Pak vyskočili a rozběhli se na všechny strany. To vše bez jakéhokoli hudebního doprovodu. Ozýval se jen lehký šustot, do nějž nakonec zazněl melancholický hlas: „Družstvo města Dzarran podává velmi vyrovnaný výkon. Trochu pozadu zůstávají dívky, ale diváci si jistě vzpomenou, že včera absolvovaly sólová vystoupení…“ Sníh si odkašlal a poznamenal: „Samý amatéři. Ale hlavně že to funguje. Co bys tak potřeboval? Ekonomický přehledy, politický komentáře nebo nějakou historickou šou?“ „Nejlepší by asi bylo všechno.“ Zaváhal jsem. „Jenže já nevím, jak se to ovládá, Sněhu!“ „Jo ták,“ přikývl. „Promiň. Jsem blbec. U nás na Duhovejch Mostech jsme totiž taky měli systém neverbálního ovládání… Jak ti to mám nastavit? Na hlasový pokyny? Nebo na ruční interface?“ „Na ten hlas.“ „Tak si poruč.“ „Už…?!“ Bezděky jsem pokročil k obrazovce blíž. Po stadiónu se dál proháněli lidé. Teď už jsem dokázal rozlišit hráče celkem tří družstev — ti se pokoušeli ze svých těl vytvářet na hřišti jakési obrazce, a to tak, aby soupeřům zároveň ve stejném záměru bránili… „Tak politický komentáře,“ požádal jsem. Obrazovka mě poslechla. Vznikl na ní celkový záběr sálu, v jehož středu seděla kolem stolu skupina lidí. A mezi nimi… „To jsem si moh myslet!“ vyhrkl Sníh. „Zvětši mi toho zelenýho!“ „Zvětšit zelenýho,“ opakoval jsem poslušně. Obraz se dal do pohybu, jako by kameraman použil transfokátoru. Mužík měl tvář opravdu zelenou. Ten odstín byl takový jemně salátový — ne snad nepříjemný, ale nutící vybavit si utopence. Nos rozplácnutý, ústa maličká, kdežto oči naopak obrovské. Vlasy měl krátké a nápadně tenoučké, asi jako srst drobného živočicha. Zelený neseděl v křesle jako ostatní, ale na vysoké dřevěné stoličce. V koženě oficiální atmosféře toho zasedání to vypadalo přímo nemístně. Zelený vyloudil z hrdla sérii pisklavých zvuků. „To jsou neřádi — ani při oficiálních jednáních nechtěj mluvit normální lidskou řečí,“ rozčílil se Sníh. Vzápětí následoval překlad: „Nezplnomocněný představitel je zklamán a rozhořčen tímto dalším porušením příměří. Útok na mírumilovný konvoj podrývá samotné základy důvěry mezi oběma našimi rasami…“ „Rasami?“ zeptal jsem se překvapeně. „Nojo, oni už se za lidi nepovažujou,“ utrousil přezíravě Sníh. „Hele, poslouchej, to se mluví vo mně!“ Nadšeně se rozzářil. „Oběti mezi civilním obyvatelstvem…“ „Já bych ti to přál vidět, ten jejich mírumilovnej konvoj!“ Sníh se doslova a do písmene rozběsnil. „Deset tankerů, který oceán osejvali až k samý linii fronty! Jako by jim těch sraček, který všude na vodě vypěstovali, bylo málo! Vypni tu zrůdu!“ Neochotně jsem vydal příslušný pokyn a obrazovka pohasla. „Tohohle hajzla kdybych teď tak dostal pod ruku… Pudeme, Petře. Něco ti ukážu!“ Vykročil jsem s ním — z kasáren ven. Šli jsme po dlážděném cvičišti, všude kolem nás bylo stále stejné mrtvo a ticho. Sněhovo sprosté klení se proto rozléhalo nejspíš po celé základně. „Taková drzost — to by teda jeden nevěřil…“ Najednou jsem se necítil ve své kůži. Meditovat si o divadle, které tu uspořádali kvůli neznámému přivandrovalci kdovíodkud bylo velice pohodlné. Těžší už bylo hrát v tom kuse svou vlastní roli… „Sem…“ Přistoupili jsme ke stavení stojícímu stranou a sešli po schodech do sklepa. Prošli jsme několika dveřmi a já podle Sněhových vteřinových zastávek před každými z nich pochopil, že je v duchu odemyká. „Teď něco uvidíš, kamaráde,“ slíbil mi podmračeně můj průvodce. Za těmi posledními dveřmi se otevřel pohled do místnosti, přehrazené uprostřed mihotavou silovou bariérou. Vypadalo to tu velice útulně a, i když jsem ostatně tušil, kam to jedem, takovýto fešácký kriminál jsem neočekával. Okna tu přirozeně byla nepravá, zase jen obrazovky, ale od opravdických k nerozeznání. Normální nábytek, na podlaze koberec a ještě jedny dveře — nejspíš do hygienického bloku. Na stole jsem zahlédl podnos plný jídla. A uprostřed toho pokoje nehybně stála dívka. Absolutně nahá. Se světlezelenou pletí. Byla vyhublá, žebra by jí člověk mohl počítat. V její póze se zračilo napětí — jako by to byla štítivá netykavka, která se najednou ocitla po kolena v záchodové jímce. „Rád bych ti představil tady slečnu pilotku od zelenej ch, Petře. Ta statečná žena se nám zatím ani nepředstavila, takže jí můžeš říkat, jak chceš…“ Sníh přistoupil až k bariéře a na dívku zamával. „Co to tu s ní děláte?“ zeptal jsem se tiše. „My? My nic.“ „Tak proč tu takhle stojí?“ „Nato se zeptej jí.“ Také jsem došel až k silovému štítu. Pohlédla na mne. Bariéra sice mírně zkreslovala barvy, ale zvuk, jak se zdá, propouštěla bez překážek. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se měkce. Pevně sevřené rty se pohnuly. „Na tom nesejde!“ „Hele, mluví!“ zaradoval se Sníh. „Konečně si ráčila vzpomenout na jazyk svejch předků.“ „Vy nejste naši předci.“ „Jak to, že ne?“ „Proč tu takhle stojíš?“ zeptal jsem se. „Je to tu mrtvé. Všechno kolem je mrtvé,“ pronesla monotónně, jako by to říkala už potisící. „Nechci se ničeho dotýkat.“ „Je jí to u vás opravdu nepříjemný,“ řekl jsem Sněhoví. Když jsem se ale setkal s jeho vzteklým pohledem, umlkl jsem uprostřed věty. „Hořet je eště nepříjemnější!“ „Pusťte mě,“ řekla dívka. Neprosila, ona oznamovala, či spíše žádala. „Milerádi,“ přikývl Sníh. „Návrh na výměnu už jsme dávno poslali. Za poslední rok zmizelo na vašem území dvě stě našich lidí. S radostí tě vyměníme za kterýhokoli z nich.“ „My zajatce nebereme.“ „Jó? Tak na co si stěžuješ?“ Sníh se tiše zasmál. „Je to tu mrtvé. Všechno kolem je mrtvé.“ Dívka zavřela oči a jakoby zcepeněla. „Tak déme, víc už neřekne nic.“ A Sníh mě odvedl pryč. Když jsme se dostali ze sklepa nahoru, zeptal jsem se: „Co s ní teda ale bude? Vyměněj ji za někoho?“ „Ne. Voní zajatce likvidujou. Každej neadaptovanej přej škodí jejich biosféře.“ „No ale to teda…“ „Jasně. Umře. Hladem a žízní. Jenže na co si chce stěžovat? Naše potrava pro ni rozhodně není jedovatá. Možná není nejchutnější, ale jinak nezávadná. A kdyby se oblíkla, tak z toho vyrážku rozhodně nedostane. Nebo kdyby si sedla do křesla — puchejře jí nenaskáčou.“ V těch Sněhových slovech rozhodně nebylo nic osobního. Možná se tam dala uslyšet i jistá lítost. Hledat v nich ale milosrdenství by nemělo smysl. Musel jsem si znovu připomenout, že tohle rozhodně není moje válka. A pak, když to nepomohlo, ještě jsem si zdůraznil, že to není vůbec žádná válka, ale test, který tu připravili jen a jen pro mne. „Vemem si nějaký auto,“ řekl Sníh. „A vyrazíme si do města, je tam jedna moc roztomilá hospůdka… Moře už na planetě nejsou žádný, jak jistě chápeš. Jen bažiny, jako před kolonizací. Ale tahle hospůdka má svoje bazény, kde se pěstujou všelijaký ryby, krabi a asi tak deset druhů jedlejch řas…“ Kráčel jsem za ním poslušně jako automat. Z hlavy mi pořád nešla ta zelená slečna, která se jako strunka vypjala uprostřed „mrtvé“ místnosti. Kdyby to aspoň byl chlap, aby člověk necítil takový hnus… U plotu kolem základny jen tak ve vzduchu stálo několik aut. Byla z kovu a rozhodně ničím nepřipomínala loďku, na které jsme sem dorazili. Normální kabriolety s pohodlnými sedadly, jen kola tomu chyběla — ta nahrazovaly dvě mřížované roury po stranách. Buď to mělo gravitační motor, ale možná taky vzduchový nebo silový polštář. „Já myslel, že zase pojedeme na tom člunu.“ „Proč? To je dopravní prostředek zelenejch. Galis si ho vzal proto, aby na něj nekáply jejich radary… Přece jen je to tu pohraniční pásmo. Aby nakonec nepřiletělo něco mírovýho a nevyklopilo nám to na hlavy deset tun napalmu…“ Naskočil do kabiny. „Já asi nepojedu, Sněhu.“ „Co blázníš?“ „Radši si sednu k obrazovce. Nechci tu chodit jako blázen a ničemu nerozumět.“ Sníh se zamyslel. „Posad se na chvilku do auta,“ navrhl mi pak. Přelezl jsem nízký bok a posadil se vedle něj. Vypadalo to skoro jako běžný pozemský vůz. Mělo to dokonce i palubní desku, takže se to dalo řídit i jinak než myšlenkami. Což bylo dobře. „Promiň.“ Sníh se konečně dostal z tenze. „Fakt promiň, Petře.“ „A co se vlastně stalo?“ Nuceně se pousmál a na chvilku začal vypadat jako kluk. „Choval ses hrozně divně. Nejdřív ses pořád díval na tu zelenou… Pak sis zase nechtěl sednout do auta. Voni se naší techniky hrozně bojej, až hystericky. A taky nechceš ani na voběd.“ „No a co, to si myslíš, že jsem jejich špión?“ podivil jsem se upřímně. Ta pozdní bdělost mi připadala ještě nesmyslnější než počáteční bezbřehá důvěra. „No, trochu jsem zaváhal…“ Zasmál jsem se a vylezl z auta ven. „Přísahám ti, že s nima nemám nic společnýho.“ „Mám ti něco přivézt?“ otázal se kajícně. „K jídlu rozhodně. A taky…“ Jenže mají oni knihy? Jasně, ty pitomče. Když mají to slovo v normálním lexikonu, tak asi něco znamená. „…nějaký knihy o dějinách tohohle světa.“ Sníh přikývl. „Takhle se ti to bude líbit? To ale musíte mít dost legrační svět.“ „Legračnější už to snad ani bejt nemůže,“ souhlasil jsem. „No dobře, něco ti tam seženu. A eště jednou promiň, Petře. To mě asi zmát Stín…“ Auto se o kousek přizvedlo a vyrazilo přímo proti ohradě, která se začala chvatně otevírat. Já zůstal s otevřenou pusou stát na místě. Až doposud jsem si byl jist, že Stín je pojem geometrů. Nepřátelskému živlu můžeme říkat všelijak — Tma, Zlo, Stín… Jenže Sníh to slovo zopakoval taky. To znamená, že geometři se jejich životu pokusili porozumět. Vyslali sem regresory a někteří z nich se dokonce dokázali vrátit. A zřejmě hlásili dost na to, aby neohrožené bojovníky za Přátelství jaksepatří vyděsili. Jak tedy asi vypadá kultura, která tak vylekala věrozvěsty Otočil jsem se na podpatku a vykročil ke kasárenskému baráku, kde mi přidělili pokoj. |
||
|