"Svět Stínu" - читать интересную книгу автора (Lukjaněnko Sergej)Kapitola třetíAsi tak deset minut jsem se trápil s obrazovkou a sledoval buď připitomělé sportovní soutěže (tentokrát šlo o přespolní běh) nebo několik podob koncertů — a musel jsem plně dát za pravdu Sněhově charakteristice, který je označil jako amatérské. Pak mě konečně napadlo, že bych od obrazovky taky měl požadovat nějakou možnost interaktivity. „Splněno,“ ujistil mě okamžitě měkký ženský hlas. Hned mi bylo veseleji. Teď jsem mohl doufat, že na žádost, abych mohl sledovat jednotlivé etapy vývoje tohoto světa, mi už nebudou nabízet soutěže smíšených družstev, tvořených všemi věkovými kategoriemi — ročními batolaty počínaje a starci nad hrobem konče. Tento svět byl zkrátka posedlý rodinnými sportovními soutěžemi a amatérským jevištním uměním všeho druhu. I ten nejméně zpěvný zemský ptáček či začátečník v kurzech sebeobrany by tady každého strčil do kapsy… „Chci se seznámit s dějinami planety,“ řekl jsem nahlas a posadil se do křesla. „Má to být všeobecný kurz?“ „Ano.“ „A délka?“ „Ééé… jedna hodina.“ „Jen dokumentární materiály? Nebo jsou pro vás přijatelné i hrané scény a rekonstrukce?“ „No… pokud budou hodnověrné.“ „Připravuji…“ Tohle přirozeně nebyla obyčejná televize, spíš něco jako počítačová televizní síť, běžná ve Spojených státech a dnes dosti často už i v Rusku. Představil jsem si, jak pro mne počítač hledá soubory po celé planetě, jak vytváří Co to má znamenat — to mrhání silami? Proč na tomhle stupni vědeckotechnického rozvoje a při takové dostupnosti informací vůbec vedou nějakou beznadějnou válku? V té přece měla jedna či druhá strana už dávno zvítězit! „Nemohla by počítačová síť, s níž jsem právě v kontaktu, být oním rozumem, který tě postihl, Kualkuo?“ Aíe, odpověděl mi stručně a se zjevným pohrdáním. My jsme ale hrdí! „Studijní film připraven.“ „Tak jedeme.“ V místnosti se setmělo. Náhle jsem pochopil, že výjevy se linou z obrazovky ven a zaplňují celý prostor mého pokoje. „Jde o výukový program,“ upozornila mě obrazovka. Kolem mě byl vesmír — jenže ne ten obvyklý, jaký jsem byl zvyklý pozorovat z oken své kosmické lodi. Tohle byl vesmír centra Galaxie — hvězdné šílenství a pulzující světlo. A pode mnou se vynořil kotouč planety — až jsem bezděky přitáhl nohy. „Objevení planety. Rekonstrukce.“ Planeta se jakoby valila na mě. Už jsem v atmosféře, a teď už se dokonce řítím nad povrchem. Tahle místa jsou mi důvěrně známá — bahnitá moře a džungle. „První kolonizace před deseti tisíci třemi sty šesti lety.“ Namáhavě jsem polkl. Cože…?! To by bylo pět tisíc let před městskými státy v Mezopotámii a před Starou říší v Egyptě. V té době už tedy civilizace Stínu existuje a osidluje vesmír. „Kolonizační loď Prazemě. Rekonstrukce.“ Tohle tak předvést Silným rasám… Uprostřed džungle stojí v kruhu vypálené vegetace obří kovový útvar. Vysoký může být dobře čtyři sta metrů. A s takovouhle krávou přistávají přímo na povrchu planet? „První město. Záznam z prazemského archivu.“ Tohle by se líbilo dědovi. Domy, silnice, pole. A všude auta, mimochodem normální, kolová. V dálce je vidět zpola zničený, či spíše zpola rozebraný kužel lodi. Všechno je správně. Když jsem v dětství s dědou probíral možné varianty vesmírné kolonizace, právě na tomhle jsme se shodli: Obří kosmická loď by zároveň byla využita jako základ industrializace nového světa. Byl by na ní kov, z něhož by se rovnou dalo něco vyrábět. Různé univerzálně použitelné mechanizmy. Reaktivní motory, jimiž by se například dala vypalovat džungle. Skleníky, v nichž by se předpěstovávaly první kulturní rostliny. A kajuty lodi by sloužily jako první nouzová obydlí pro kolonisty… „První město. Vykopávky.“ No ano. Tak tohle bych dědečkovi naopak radši neukazoval. Rezavý kov a obrysy stěn, sotva rozeznatelné v nakupeninách zvětralého kamene, a uprostřed toho všeho pomník; ten se naopak zachoval dokonale a zobrazuje muže s vítězoslavným výrazem ve tváři a strašlivou zbraní v ruce, pak ženu, která se jako ztělesněná láska a něha přitiskla k jeho rameni, a konečně dítě, zvídavě hledící kupředu. Je to pomník navěky. Ze skvělého kovu. Vůbec mi nejde do hlavy, jak to mohlo v tomhle stavu vydržet deset tisíciletí. „První město tři sta let po začátku kolonizace. Rekonstrukce.“ Maličké, ubohé chýše. Několik kamenných budov s kovovými střechami. Kolem mne právě prošel člověk v lehkém brnění a s kopím v ruce… Tomuto ozbrojenci se hluboce klaní žena, karikovaně podobná oné zvěčněné na sousoší… Místo kosmické lodi je tu hliněná pyramida, umělá hora, po jejíchž úbočích se hemží droboučké body. Horu korunuje chrám, obložený kovem. Tento obraz se rychle přibližuje, jako bych se sám obrovskou rychlostí hnal k návrší se svatostánkem. Před ním stojí muž v nádherném rouchu a zvedá vysoko nad hlavu zbraň, kterou už znám. Před ním tváří v prachu leží poutníci… „První město. Tisíc let od začátku kolonizace. Hraný výjev, obraz Odsouzenci.“ Džungle. Všude jen džungle. Vidím známé obrysy hory, ale ty už ničím nenaznačují, že jde o útvar umělého původu. A přede mnou stojí člověk, špinavý, zarostlý, nahý, s mohutnou palicí v ruce. Poznámka o hraném výjevu byla trochu nadbytečná. Vše je příliš názorné, v nejhorších hollywoodských tradicích. Keře se třesou a pak se rozestupují. Z nich vylézá zvíře. Vlastně nevypadá příliš hrůzostrašně a velké je asi jako pozemská puma. Člověk si to zřejmě myslí taky — rozmáchne se svým kyjem a vyráží bojový pokřik. Jenže z druhé strany mu na záda skočí jiné zvíře. Křik utichá. Stříká krev. „Konec první kolonizace.“ Že by děda měl pravdu? A podobná kolonizace — tedy s jednotlivou lodí a bez trvalého spojení se starým světem — byla předem odsouzena k nezdaru? Nebo mi jednoduše podstrkují to, co jsem schopen opravdu uvidět a vstřebat…? „Druhá kolonizace. Začátek před čtyřmi tisíci lety. Rekonstrukce a záznamy vojenských archivů.“ Terén je možná týž, ale teď už k nepoznání. Až k samému obzoru se táhne skleněně třpytný hladký povrch, z nějž tu a tam nenápadně vystupují kovové kopule. „Vojenská základna Druhé říše.“ OhohóH! Nebe je celé v ohni. Oblohu zaplavily plameny. Nad plání se mihotají záblesky silových polí. První faraóni a král Chammurapi svým poddaným vysvětlili, že to právě oni jsou pány vesmíru. Proháněli se na svých bojových koleskách, oddávali se lásce a obžerství a chvatně a bezhlavě se modlili ke spoustě božstev. Kdežto skuteční bohové mezitím vedli své malé hvězdné války. „Vojenská základna Svazu rozvoje před čtyřmi tisíci let. Rekonstrukce. Archivní záznamy jsou nedostupné.“ To je ještě zajímavější! Na první pohled je to však úplně stejné. Pláň. Sklo, kov a kámen. Lodě. Oheň. Tak jsem si prohlédl celé dějiny války Druhé říše a Svazu rozvoje v rámci planety. Vypadalo to, že moc každých zhruba padesát až sto let přecházela z rukou do rukou, ale přitom se nijak zvlášť neměnila. Celá tato historie měla i dohrávaný rámec, v němž se rozvíjel příběh lásky říšského rozvědčíka a mladíka z druhé strany, agenta Svazu rozvoje. Byla to skutečná láska, mimochodem zcela klasická a normální. Říšský rozvědčík byla vlastně rozvědčice. Mírně přestárlá a přísně vzato nesnesitelná, ale na druhé straně vskutku okouzlující. Námět téhle pětiminutové dohrávky mě zaujal natolik, až mě napadlo, že bych ten příběh vlastně chtěl vidět do konce. Třetí kolonizace proběhla před dvěma tisíci let a já měl možnost poznat i její plody… Tentokrát mi žádné lodě neukázali. Jen města, ale těch bylo hodně. A mezi nimi měnící se příroda — džungle přímo před očima vysychaly a měnily se v dosti sympatické lesy. Bažinatá moře byla vyčištěna a po jejich hladinách najednou pluly nějaké čluny a jachty. Bezděky jsem se pro ten obraz nadchnul — planeta se přímo před očima proměňovala nejen v místo, kde se dá žít, ale v pravý kousek ráje. A kvůli tomuhle chtěli válčit? Oni se snad zbláznili, ti zelenohubí ekologové! „Vstup do Stínu před tisícem pěti sty lety. Archivní záznamy.“ Zachvěl jsem se. Na první pohled se tu nic nezměnilo. Předvedli mi tu samou scenérii — ačkoli ne! Jsou tam Fortny! Ucítil jsem je jako střelka kompasu magnetický pól. Byly to přesně ony „zóny vstřebávání energie“, o nichž mluvila loď geometrů. Nenápadné skvrny, poházené doslova všude. A víc nic. „Před tisícem dvěma sty šesti lety vzniklo zelené hnutí. Rekonstrukce, archivní záznamy, dohrávané scény.“ O Stínu už nepadlo ani slovo. Jako by jediná zmínka úplně stačila a ptát se na něco takového by mohl jen beznadějný idiot. A tak jsem tupě zíral na řečnící ekology, na jejich pláč nad zánikem „prapůvodního endemického ekosystému“ a na pokusy s vytvářením rezervací pro reliktní formy života. Pak přišly další pokusy, tentokrát s přizpůsobováním lidského organizmu původnímu životnímu prostředí na planetě. Několikrát jsem zahlédl i záběry z demonstrací, které přerůstaly ve srážky a krvavé bitky. Komentář byl přitom klidný a suchý. V člověku prostě vznikal pocit, že veškeré materiály pro můj privátní film byly vybrány zcela objektivně. Zelení měli podle toho komentáře v lecčem pravdu — na planetě mohla vzniknout původní inteligentní forma života, ale když už toto životní prostředí bylo zničeno, pak je třeba jeho zbytky úzkostlivě ochraňovat a možná se dokonce pokusit nějak se do tohoto chybějícího vývojového článku přidat. Což je samozřejmě nesmysl, ale znělo to vskutku ušlechtile. Pak ale počet zelených — tak nějak skokem — prudce vzrostl. A to natolik, že jich bylo prakticky stejně jako těch, kteří se nijak proměňovat a přizpůsobovat nehodlali. Za celou tu dobu mě ani na okamžik neopouštěl dojem, že ženy této planety se věnovaly výhradně plození a výchově dětí — počet obyvatel prokazatelně vzrůstal nenormálním tempem. Města se neustále rozšiřovala a vznikaly v nich čtvrti jen pro normální lidi nebo naopak jen pro zelené. Pak bylo dosaženo jakési dohody a obyvatelstvo se od sebe definitivě oddělilo. Zelení se usadili na severní polokouli, kdežto technokrati, jak už jsem jim začal pro pořádek říkat, na polokouli jižní. Zpočátku to opravdu snížilo napětí. Další dvě století proběhla ve znamení vzájemných posměšků, zavedení důsledné kontroly nad vlastním územím a vytvoření řádných armád. Ve filmu jsem dokonce viděl úryvky z jakési staré komedie, v níž obě strany vypadaly zhruba stejně hloupě, ale přísně vzato docela nevinně. Tu a tam padla zmínka o Stínu, ale vždy jen v kontextu a zamotané, na způsob „jsme nejunikátnějším světem Stínu“, popřípadě „co je v nás výlučného ve srovnání s dalšími civilizacemi světa Stínu“. Když ale zelení dokončili přebudovávání svých kontinentů a pobřežního pásma, pustili se i do oceánů. A problémy vypukly naplno. Oceány tu totiž tvořily jeden společný, světový. A místní flóra a fauna, zdánlivě už dávno zničená, se lehce a rychle šířila po celé planetě. Zazněly sílící vzájemné výtky. Letadla technokratů bující cizí život podél své hranice nemilosrdně vypalovala, kdežto zelení ho ze své strany téže hranice zase hojně „vysévali“. A byli mnohem úspěšnější. Světový oceán se tu každopádně vrátil do stavu, v jakém byl v dobách první kolonizace. To bylo všechno. Film skončil a malý iluzorní svět kolem mě se rozptýlil. A já dál seděl ve svém pokoji před zapnutou obrazovkou. Takže — základní informace bychom měli. Teď je zkusíme analyzovat. Co nám zůstane, když pomineme lyrická extempore (a zapamatujeme si jen to, že v osobním životě se obyvatelé Stínu chovají jako Pozemšťané — tedy že jsou vybaveni rádnou dávkou melodramatizmu a naprosto přirozenými emocemi)? Tento svět měl svou metropoli. Což byla ona zmiňovaná Prazemě… „Prosil bych základní seznamovací materiál o Prazemi,“ požádal jsem. „Nemám údaje.“ No vida! „Vůbec žádné?“ otázal jsem se tupě. Obrazovka chvíli přemýšlela. „Jen zprostředkované. Prazemě je kolébka lidské rasy. Tato teze se v různých obměnách objevuje v dohrávkách a také v archivních informacích.“ Co bych tak ještě mohl ze zdejšho filmového archivu vyloudit? „Tak bych prosil základní penzum znalostí o Druhé říši a Svazu rozvoje,“ pronesl jsem klidně a už tušil, jaké se mi dostane odpovědi. „Nemám údaje.“ „Ani zprostředkované?“ „Šlo o dvě politické síly, které aktivně a vojensky usilovaly o panství nad celou Galaxií. První zmínka se objevuje asi před čtyřmi tisíci lety, poslední asi před dvěma tisíci lety. V některých historických epochách byla za pokrokovější považována Říše, v jiných zase Svaz rozvoje.“ „Poslyš,“ začal jsem samým vzrušením k obrazovce mluvit jako k živé bytosti, „ale přece jsi mi předvedla dohrávky o Druhý říši i o Svazu. A to jsou koneckonců taky informace.“ „Dohrávky nejsou hodnověrné, protože si navzájem odporují. A tak se nemohou stát podkladem pro vzdělávací kurz.“ To zní logicky. Ale možná bychom to mohli zkusit obchvatem… „Tak mi dopřej základní informace o dalších planetách Stínu!“ „Nemám údaje.“ „Ty máš materiály jen k tyhle planetě?“ „Ano.“ No výborně. Takže všechny zmínky o světě za hranicemi planety jsou jen druhotné. To ale není obyčejná izolace, to je jakási až patologická lhostejnost… Ale Sníh sem přece taky přišel z jiné planety! Z těch svých… Duhových Mostů… Což znamená, že spojení existuje. Že by prostě žádné informace nepotřebovali? K neuvěření! Přece by v nich měla být alespoň nějaká elementární zvědavost. Zájem o to, jak žijí jejich další bratři v tomto mezihvězdném impériu… Dobře, dejme tomu, že bez obchodu a výměny vědeckotechnických znalostí se obejdou, ale že by vůbec nebyli zvědaví? „Co je to Stín?“ zeptal jsem se tiše. „Suma společenských a hospodářsko-politických zvyklostí, které jsou základem moderní civilizace.“ Aspoň něco… Takže tady bychom zřejmě měli začít. Feudalizmus, kapitalizmu, komunizmus, technokratizmus. A pak Stín. „Kdy vzniknul?“ „Asi před půldruhým tisícem let.“ „V čem se Stín hlavně liší od toho, co tu bylo předtím?“ „Stín zaručuje naprostou svobodu a štěstí pro každého jedince… Stín poskytuje neomezené možnosti rozvoje a dalšího zdokonalování každé individuality.“ No jistě. Třeba pro tu hladem a žízní polomrtvou dívku uprostřed komfortní vězeňské cely. A válka tu trvá už tisíc let! Položil jsem ještě několik otázek, ale buď jsem je neformuloval dostatečně jasně a přesně, nebo systém opravdu neměl co odpovídat. Nezbývalo mi než doufat, že něco rozumnějšího najdu v knihách, které mi slíbil Sníh. Naděje to samozřejmě byla bláhová. Když odpověď neposkytla celoplanetární informační síť, tak co může člověk čekat od knih… Co zvláštního se tak ještě dá shledat na tom, co jsem se o tomhle světě dověděl? Nabíledni bylo například podivné tempo vývoje. Zatímco počáteční etapa se mi jevila jako ztělesnění lidských představ o hvězdné expanzi, dál se začalo dít cosi nepochopitelného. No dobře, dejme tomu, že v dobách hvězdných válek se postup zdokonalování zdejší vědy zpomalil. Bylo to období trvalého vyčerpávání zdrojů na bojové akce, masové likvidace obyvatelstva, období degradace civilizací… Vypadá to dost pochybně, ale možné to je. Jenže co pak? Před dvěma tisíciletími byla celá planeta definitivně osídlena a vznikla na ní životaschopná společnost. Pak se tento svět stal součástí Stínu, a jako by všechny myslitelné vývojové cesty končily ve slepé uličce. Válka se tu odehrávala zhruba na úrovni pozemských technologií. O každodenním životě platilo zhruba totéž. Počet obyvatelstva už taky neroste. To bylo nějakých kilometrů džungle, jimiž jsme projeli a které kromě divokých zvířat nikdo k ničemu nepotřeboval! Městečko u základny vypadá naprosto normálně — jako malé provinční hnízdo někde na Zemi. Že by tedy veškerou svou energii vynakládali na mdlou válku se zelenými a jinak už jen na sportovní soutěže a šumařské muzicírování? Tomu nikdy nevěřím! Část zdejších maloměšťáků by to možná plně uspokojilo a zřejmě by si s něčím podobným vystačili i milovníci adrenalinu Sněhová typu. Tady ale nepochybně musejí žít i jiní. Dorůstají tu děti, které sní o letech ke hvězdám, protože děti nemohou nesnít o hvězdách. Stovkami těch amatérských zpěváčků se jistě najednou proklube i hlas, jehož síla a krása bude najednou působit jako perla na hromadě hnoje. A místní vědce jistě nakonec přestane bavit vynalézat jen nové zbraně a prostředky pro vedení biologické války. Za normálních okolností už by se tenhle svět musel rozletět na kusy — během deseti let! A on přitom takhle žije už celé tisíciletí! Živě jsem si představil dědečka. Myslím toho původního, v lidském těle. A děda se ironicky šklíbil, protože on odpověď znal. On ji pochopil už na bludné planetě bez Slunce. Ta odpověď se mu nezamlouvala, jenže on se stejně hrnul do Fortny… Vstal jsem a přistoupil k oknu. Pokusil jsem se znuděně přimhouřit oči a podívat se ven líně a lhostejně. Zafungovalo to — téměř okamžitě jsem objevil dvě Fortny. Jednu hned za plotem základny, druhou o něco dál, u městečka. Proč ale tahle transportní síť nefunguje? Když mě sem tak poslušně zanesla… Ostatně proč mě dopravila zrovna sem? Kam se vlastně dostali ostatní? Že by k zeleným? Na jinou základnu? Nebo dokonce na jinou planetu? Odpovědi neznám. To znamená, že je budu muset žádat po živých lidech. Bez ohledu na riziko, že budu vypadat jako člověk, který se ptá, proč dýcháme a do kterého tělesného otvoru se vkládá potrava. Jenže zeptat se musím stejně. „Petře!“ Ve dveřích stál Galis. „Už sis tu zvyk?“ Pokrčil jsem rameny. „Už jsi viděl i zajatkyni?“ pokračoval kapitán. „A co sis o nás řek? Že jsme krutý sadisti?“ „Nevím,“ odpověděl jsem naprosto upřímně. „Ta vaše válka…“ „Ta je ale teď i tvoje.“ Odmlčel jsem se. „Jasně, my ty zajatce úmyslně strkáme do podmínek, který jsou… myslím pro ně… hodně nepříjemný.“ Galis si povzdechl a prošel se po místnosti. Pak si zvědavě změřil fungující obrazovku. „Tak dějiny tě zajímaj… Výborně… Ale věř mi, Petře, že mně je taky nepříjemný, že ta vyzáblá husa umírá hlady vedle bohatýho oběda. Nebo že stojí na špičkách a bojí se dotknout koberce, kterej přece vůbec za nic nemůže. Jenže co jinýho máme dělat? Tak nám to řekni. Díky Stínu jsme se navždy vzdali logiky rychlýho rozhodování. Tuhle svůdnou možnost jsme prostě ztratili… Kdybys tak věděl, jak strašně bych si přál…!“ A skousl si ret. „Určitě přemýšlíš o tom, proč třeba já nelítám. Protože bych to nevydržel. Já bych se nedokázal omezit jen na hlídkování. Prostě bych celej jejich světadíl spálil na popel.“ Galis mluvil naprosto vážně a já hned pochopil, že je to opravdu možné. Že jeden pilot z jednoho letadla dokáže vypálit celý kontinent. Z toho pomyšlení se mi najednou udělalo slabo kolem žaludku. Zato Galis mi byl rázem podstatně sympatičtější. „A oni to moc dobře chápou,“ pokračoval kapitán zamyšleně. „Nepříjemný je, že všichni ty šílenci se seběhli zrovna u nás. Jenže co se dá dělat, je to můj domov. A líbí se mi. Já nejsem Sníh, kterej žádný kořeny nemá a nikdy mít nebude. Tomu stačí si zaválčit, pořádně se naprat a pak se s hlavou hrdě vztyčenou promenovat před nadšenejma holkama…“ „Ale přesně tohle on tvrdil o Lajdovi,“ udal jsem Sněha, aniž jsem to sám očekával. „Lajd byl vyloženě patologickej případ,“ přikývl bez váhání Galis. „A já taky hned pochopil, že ten u nás dlouho nevydrží. Ten potřeboval něco mnohem velkolepějšího a drsnějšího. Proto jsem mu taky před každým letem všechny těžký zbraně blokoval.“ Kapitán se posadil do křesla a upřel na mě zpytavý pohled. Něco ho mátlo. „A jaký je z toho teda východisko?“ zeptal jsem se. „Prostě se držet,“ řekl nečekaně pohotově, jako by přesně tuhle otázku čekal. „Zelený se dřív nebo pozdějc zloměj. Pochopěj, že tady se jejich sen uskutečnit nedá. Jim polovina světa nikdy stačit nebude. Tak ať si migrujou, ať svý štěstí hledaj jinde. Planet je přece dost.“ Nejistě jsem přikývl. „A co tady u nás vlastně pohledáváš ty?“ vybafl na mě nečekaně. „Slyšíš, Petře? Do boje se nijak nehrneš. A ve městě si tě popravdě řečeno taky neumím představit. Tak mi vysvětli, co bys chtěl ty, kamaráde!“ Jak to tak vypadá, asi mi řekne, že mě ve svých řadách nechtějí… „Fakt to chcete vědět?“ „No jasně,“ usmál se kapitán. Já bych chtěl štěstí pro svou planetu.“ „To se podívejme,“ zakroutil nevěřícně hlavou. „To je teda těžkej úkol. Ale dobře, dejme tomu, že jseš ze všech nejchytřejší. A že na tý tvý Zemi se všichni kromě tebe mýlej. Že pravdu máš jen ty.“ Zatvářil se jako někdo, kdo zrovna vymyslel nějaký velmi sofistikovaný šprým. „Ale co teda hledáš tady u nás? Tady ti štěstí rozhodně nekyne. To je teda hodně sebevědomý, myslet si, že jen ty víš, co je pro ty ostatní nejlepší!“ „Kdybych já tak věděl, co vlastně hledám,“ zašeptal jsem. Galis přikývl. „To ti věřím. A mám pro tebe jednu radu, Petře… Vlez si do Fortny.“ Návrh, abych z téhle planety táhl ke všem čertům, tedy zazněl. „Do tý už jsem si přece vlez.“ Galis si promnul bradu: „Tak to teda nevím… To by znamenalo, že se mejlím. No budiž. Důvěřujme Stínu.“ „Zkusme to,“ připojil jsem se k němu opatrně. No tak! Řekni ještě něco! „Pojď se mnou, ukážu ti deltu,“ navrhl mi Galis. „Dokud jseš tady, měl bys makat jako ostatní kluci. Možná ti to v něčem pomůže…“ Jenže v té poslední větě nebylo jistoty, ani co by se za nehet vešlo. „Je tady na základně hodně lidí?“ otázal jsem se cestou k hangáru. To prázdno kolem mi připadalo víc než zvláštní. „Teď tu kromě nás není nikdo. Ale jinak je tu posádka, ve který je celkem tři sta dvacet šest lidí.“ No prosím. A já si myslel, že na veškeré zdejší vojenské akce stačí nějakých deset fanatiků. Galis učinil kratší pauzu a pak dodal: „Tebe zatím počítat nebudu, jestli to nevadí…“ No, jak je libo… Ať mě počítáš nebo ne, stejně sem nepatřím. Vrata hangáru se před námi otevřela a Galis se na okamžik zastavil: „Ty sis zatím nezvyk ovládat to tady v duchu, viď?“ „Ne.“ „Jasně. Takže vstupní kód hangáru je ‚poplach‘.“ „To si budu pamatovat,“ řekl jsem a netrpělivě pohlédl do osvětleného nitra. Vnitřní prostor nebyl nijak rozlehlý a taky stroje, které tu stály, nevypadaly příliš impozantně. Byly dokonce o něco menší než běžné pozemské stíhačky. Delta se jim říkalo patrně pro jejich trojúhelníkovitý tvar. Při trochu pozornějším pohledu se dalo vytušit cosi jako krátká tlustá křídla a pilotní kabina, ukrytá pod zrcadlovitým poklopem. Podvozek to nemělo žádný, delty v hangáru ležely rovnou na břiše. „Takovou mašinu jsi eště nikdy neviděl, jak na to tak koukám,“ utrousil Galis. „Nikdy.“ „Tak tahle bude tvoje.“ Kapitán přikročil k nejbližšímu stroji a popleskal po jeho trupu. „Všechny tyhle letouny jsou nový. Kabina se bude otevírat na heslo ‚host‘.“ Posměšek jsem beze slova spolkl. Kapitán se na mě vyčkávavě zadíval a já tlumeně pronesl: „Host…“ Zrcadlový poklop roztál a proměnil se v ohebnou zářící stuhu. Stuha se najednou splazila na zem, asi jako jazyk kovového zvířete. „Jen dál!“ pokračoval v ironickém tónu kapitán. Váhavě jsem došlápl na její lesklý povrch a připravil se, že se po ní začnu škrábat vzhůru. Toho ale nebylo zapotřebí — stuha se mi zachvěla pod nohama a doslova mě do kabiny vhodila. Ztratil jsem rovnováhu a jak dlouhý, tak široký se rozplácl v pohodlném křesle. To se pode mnou taky okamžitě zahemžilo a začalo mě ze všech stran jakoby obtékat. „Stuha“ se mezitím znovu proměnila v poklop. Zevnitř byl dokonale průhledný. „No tak co?“ zeptal se zdola Galis. „Je to dost zajímavý,“ zabručel jsem. Kdoví, jestli mě slyší, napadlo mě. Kabina mi připadala těsná, ve srovnání s ní se na lodi geometrů sedělo málem v salonu. Je tu ovládací pult a na něm dvě prohlubně se rtuťově stříbřitou vazkou kapalinou! „Poradíš si s tím?“ zajímalo zase Galise. „Nebo je to zase systém, kterej neznáš?“ Že by mě přece jen taky podezíral? Zasunul jsem obě ruce co nejrychleji do terminálů. Dostavila se rezavá bolest. A zatočila se mi hlava. Doslova jsem pocítil, jak se delta slévá s mým vědomím. „Ano.“ Jaká je asi míra inteligence tohoto stroje? A co to vlastně je — vykastrovaný počítač geometrů, plnohodnotný jedinec nebo jen primitivní ovládací systém? Jsme,“ potvrdil jsem. Bylo to jako smršť — najednou se mě zmocnila lavina zvuků, obrazů a pocitů. Ne ne, delta nebyla inteligentní. Byl to jen přídavek k tělu — ale jaký! Viděl jsem skrz stěny hangáru. Cítil jsem pohyb aut v ulicích nedalekého městečka. Slyšel jsem Galisův dech i šelest větviček na stromech. Svět byl najednou obrovský, přístupný a připadal mi podmaněný. Dokonce ani v lodi geometrů se mě nikdy nezmocnil takový pocit síly… Zároveň však cosi zůstávalo nedostupné, jako by ode mě oddělené. Například hvězdy. Jako by delta ožila jen zpola. „Nekontroluju stroj úplně,“ řekl jsem. Nikoli rty, ale kovovým trupem letounu. Slova se halou rozlétla v podobě rozhořčeného řevu. Galis svraštil čelo. „Radši si uvědom, jakou máš teď sílu, Petře. Jasně, nějaký funkce jsou blokovaný. Ještě si tebou nejsem úplně jistej. Ale na hlídkový lety to bude úplně stačit.“ Jeho slova jsem ale skoro nevnímal. Měl jsem sto chutí okamžitě si vyzkoušet tu sílu, co jsem přece jen získal. Pohnout se z místa, vzlétnout, proklát nebe tvrdým výpadem, bořícím skály a spalujícím vodu… „To stačí, pro začátek… Vylez si!“ Chtěl jsem něco namítnout. A ne slovy, ale činem. Vzlétnout rovnou skrz křehký strop, opájet se silou, která se mi podrobovala… Jenže Galis patrně něco podobného čekal. S lítostí a téměř fyzickou bolestí v hlavě jsem se rozhodl tento pro mě snad až příliš silný letoun opustit. Svět se s nezvučným zakvílením znovu smrskl v maličkou kabinu delty. Celý jsem se chvěl a křeslo, které kolem mě mezitím vytvořilo jakýsi zámotek, už zase ochabovalo a otevíralo se. „Vylez ven!“ opakoval Galis. Kabina se neochotně otevřela. Zvedl jsem se z křesla a spokojeně pohlédl na Galise, jehož nejniternější naděje jsem zřejmě zklamal. Pak už jsem po ohebném jazyku vstupního můstku sklouzl dolů. „Moc dobrej stroj, kapitáne. Děkuju.“ Galis neřekl nic. „Je něco špatně?“ „Byl jsem si jistej, že to nezvládneš,“ řekl velice klidně kapitán. „Ale proč?“ „Tahle mašina stojí už moc dlouho. Půl roku pořád jen v hangáru, bez letů a bez pilota. Delta je stvořená pro boj, a tak útočí na vědomí.“ „Proč?“ zeptal jsem se ohromeně. „Kdybys odstartoval, tak… bych vás zastavil.“ Galis mi pohlédl přímo a tvrdě do očí. „Piloty, který nejsou schopný ovládat svěřenou zbraň, tady nepotřebujeme.“ „Ty jsi mi teda pěknej dobrák, jak na to tak koukám!“ Ani jsem si nepovšiml, jak začínám v dialogu s kapitánem užívat stejných intonací jako Sníh. „Někdo tu dobrák bejt musí,“ odvětil mi stejným tónem Galis. „No dobrá. Jsem rád, že sis poradil. A teď si pamatuj: Tohle je tvůj stroj. Ty jsi zase můj pilot. Já jsem pro tebe král a bůh. Při bojovým poplachu musíš bejt na místě do dvou minut. Sedneš si do kabiny a počkáš. Až dostaneš rozkaz, tak ho splníš. Rozšiřovat rámec rozkazu ti nedoporučuju a neplnit ho už vůbec ne. Porušení pokynu ti můžu odpustit. Ale taky nemusím. Nikdy nebudeš vědět, co se po jakýmkoli tvým přestupku může stát.“ Otočil se na patě a odešel. Byla to skvělá instruktáž. A to kolem je báječný svět. Nejstrašnější na tom všem je, že jsem jeho slova poslouchal málem s radostným rozechvěním! Co že se to o tom Stínu říká? Že je zárukou naprosté svobody a štěstí? Neomezených možností dalšího rozvoje a sebezdokonalování? Jak já bych tě tu teď potřeboval, dědo… Ale ne takového, jako jsi teď — pichlavého cynika, zakletého v cizím těle! Tebe původního. Jako jsi byl v dobách mého dětství. A nevadilo, že jsi sledoval své vlastní cíle. Protože zároveň jsi vždy byl připraven mě přitisknout a uchlácholit… a odpovědět mi. Na jakoukoli otázku. Byla to zbytečná koketérie, dědo. Náhodou by z tebe byl báječný Patron. Možná zrovna proto jsou mi geometři tolik proti mysli — protože v každém z nich vidím tebe. Láska je totiž nelítostné narkotikum. Zejména je-li to láska pravého Patrona. Co je platné, když si do omrzení opakujeme, že droga je zlo — jakmile ji jednou okusíte, jste ztraceni. Dokonce i když tu sladkou šalbu proklejete a ze svého života vypudíte, stejně na ni budete do smrti myslet, budete vzpomínat a zmítat se mučivým přáním znovu okusit bezstarostnou euforii z trávy, rozvernou všemoc extáze, intelektuální pronikavost alkoholu nebo vřelou laskavost výchovy… Porozumět Stínu mi brání to, že dědeček už odpověď zná. Překáží mi dívat se očima bez klapek na to, že se mu Stín zpočátku nezamlouval. A taky bych si přál — až se mi z toho třesou kolena a do krku stoupá knedlík — všechno to, čím jsem překypoval a žil v dětství. Aby svět byl prostý a jasný. Aby v něm vládla bezmezná svoboda — byť by to bylo v rámci jedné jednotlivé cely. Protože já nikdy nedokážu být doopravdy samostatný. Jak to říkala má jediná skutečná oběť, Patron Per: „Z tebe jednou bude skvělý Patron!“ Ano, asi ano. Buď věčný chovanec, nebo věčný vychovatel. Ono je to vlastně totéž. A být pilotem delty, šroubkem věčné války — to je přece ze stejné opery! Přísný a dobrý kapitán Galis, jehož důvěru už bych si tolik chtěl zasloužit… Pocit síly, která se mi podrobuje — a nevadí, že na jeho rozkaz je zatím omezená… Že by se celý svět opravdu skládal jen ze dvou typů lidí — tedy z Patronů a jejich svěřenců, z těch, kdož moudře radí a z těch, kdož se jim s rozkoší podvolují? A celý život je jen zmítání mezi oběma krajnostmi, z role do role, z otroctví do otroctví? Dítě versus rodič, nadřízený versus podřízený… Zdráv buď, Eriku Berne, který jsi v lecčem chytřejší než Freud — sex hasne před sladkou žízní po moci a radostným třasem z podřízenosti, hasne nebo se naopak stává dalším bojištěm, na němž se zápolí o jediné dvě myslitelné životní role… Až jsem umanutě pohodil hlavou, abych se těch dotěrných myšlenek zbavil. Pohlédl jsem na deltu. Ted tak pronést zaklínadlo „host“, posadit se do kabiny… a okusit oné darované síly… K čertu! Škoda že tu nejsou nějací kameramani, kteří by natočili můj popuzený odchod z hangáru. Prostě jsem utekl před pokušením, takhle se tomu říká — jako když náruživý kuřák zahodí krabičku cigaret a hned přemítá o tom, do kolika má otevřeno nejbližší trafika… Zamhouřil jsem oči před sluncem a chvíli hledal „svůj“ kasárenský barák. A zachvěl se při vědomí, že těsně vedle plotu cítím Fortnu. A proč bych vlastně… Tenhle ubohý svět mi stejně ničím nepomůže. Odsud je třeba odejít. A hledat Střed, těžiště Stínu. V džungli Fortna sice nefungovala, ale není důvod, abychom nevyzkoušeli tuhle! Rozběhl jsem se. Těžko říct, zda základnu vybudovali tak, aby Fortna byla na jejím území, nebo zda se Fortna objevila později — to jsem nevěděl. Fortna se stejně nedá popsat slovy. Leda tak ji lze srovnat s pohledem, který vám někdo upře do zad a který už nejspíš alespoň jednou v životě zakusil každý z nás. Bylo to jako skvrna, kterou kdosi jen tak ledabyle odhodil na plot, na betonové desky v hlíně a na roh budovy — prostě neviditelná skvrna. Cizorodá, tajemná, dřímající síla. Tak se mi přece otevři. Ať si Galis tu deltu svěří jinému pilotovi, a Sníh ať si zase v dovezených knížkách čte sám a cpe se lahůdkami z té hospůdky, a zelená hysterka ať se dál tyčí a svíjí uprostřed „mrtvé“ místnosti… Vstoupil jsem na Fortnu. Měl jsem pocit, že mé kroky tu zněly jinak, jakoby s ozvěnou. A vzduch jako by najednou taky byl hustší. A to bylo všechno. Doběhl jsem až k ohradě. Sevřel jsem rukama pruty mříže, jenže tu ani nenapadlo, aby se přede mnou rozestoupila. Stál jsem přesně uprostřed Fortny, ale nedělo se nic. „Nevím, co ti poradit…“ Galis stál na samé hranici Fortny. Cítil ji stejně dobře jako já. Bylo ale vidět, že si dává zatracený pozor, aby tu hranici nepřekročil. „Odpočiň si. A zůstaň tu něj akej čásek s námi. Asi jsem se mýlil… Z tebe náhodou bude báječnej pilot…“ Spíš teď ale přemlouval sám sebe než mě. Můj zoufalý pokus na něj viditelně udělal dojem. „Chci pryč!“ zaječel jsem na něj. Galis zakroutil hlavou: „Ne. Nechceš. Protože kdybys opravdu chtěl, tak už bys byl pryč…“ |
||
|