"Svět Stínu" - читать интересную книгу автора (Lukjaněnko Sergej)Kapitola čtvrtáSníh nakoukl do mého pokoje navečer. Válel jsem se po kavalci — pokud se pro přepychový kus nábytku tohle drsné armádní slovo vůbec hodilo — a civěl do stropu. Už asi hodinu jsem pod oknem slyšel hlasy. Personál základny se vracel. Snad měli všichni volno u příležitosti příměří, ale možná tady vojenská služba takto probíhala odjakživa. Jednou na mé dveře kdosi zaklepal, už se zřejmě rozkřiklo, že jsem tady. Usilovně jsem přemýšlel a pokoušel se pochopit, jak se z téhle nečekané pasti dokážu dostat. Jako by Fortny měly svou vlastní hlavu. Prostě o tom, koho ze světa do světa pustí a koho ne, rozhodovaly samy. Možná jsem ale neměl návyky, potřebné k jejich ovládání. Ale stejně dobře je možné, že od jednoho vstupu do Fortny do druhého musel nejdřív uplynout nějaký čas — tedy, právo na přesun Fortnami je celospolečensky zaručeno, ale zároveň se tento pohyb taky centrálně kontroluje… Jsem srab a slaboch. Jediné, co jsem zatím dokázal, bylo, že jsem utekl geometrům. Jenže jakmile jsem se ocitl před nějakým opravdu složitým problémem… „Petře! Spíš?“ Byla už tma. Na chodbě svítily jen slabé noční žárovky. Sněhová silueta se na světlejším pozadí jevila jako tmavá skvrna. Podle hlasu byl mírně pod parou. „Ne. Přemejšlím.“ „To je správný!“ připustil Sníh a vstoupil. „Proč tu máš tmu? Ty si zatím neumíš rozsvítit?“ Bylo to zvláštní, ale tady noční nebe rozhodně neplanulo myriádami hvězd. Nejspíš nebylo o nic bohatší než to pozemské. Buď Stín neobsadil jen jádro — a z téhle představy se mi dělalo až trochu špatně — nebo světlo hvězd clonilo něco jiného, třeba prašná atmosféra nebo neméně prašný vesmír… „Ale ne, prostě tu chci mít tmu.“ „To se stává,“ povzdechl si Sníh soucitně. Pak něco postavil na stůl a uchichtl se: „Přitáh jsem ti nějaký žrádlo. Akorát se nesmíš zlobit, že není z tý hospůdky, ale z naší kantýny. Měl jsem takový příhody, že jsem ty pytlíky někde poztrácel. Škoda. Takže budeš mít rybí karbanátky…“ Neřekl jsem nic. „Zato koňáček mám!“ pochlubil se. „Ten bych si dal!“ požádal jsem ho a vůbec nechápal proč. Nahmátl jsem láhev a lokl si. To je ale svinstvo! Ačkoli, já se v lihovinách moc nevyznám, možná že takový Danilov by teď jen pomlaskával, mhouřil slastně oči a pochvaloval si… „Koňak teda nestojí za nic,“ poznamenal sebekriticky Sníh. „Slušnej místní už nezbyl. Všechno rostlinstvo tady pořád mutuje a chřadne. A dovoz je hrozně drahej.“ Dovoz?! Jakej dovoz? Jak a odkud se to sem vozí?“ „No vodevšuď. Loděma Obchodní ligy.“ Mou prabídnou náladu okamžitě vystřídalo nadšení. No jistě! Proč já se nechal tolik unést Fortnou, až jsem ji začal považovat za jediný dopravní prostředek Stínu? Fortny jsou pro lidi — a i to ne vždycky. Kdežto náklady se přepravují jinak. „Naše planeta žádný kontakty s Obchodní ligou neudržuje,“ sdělil jsem mu čistou pravdu. „Co je to vůbec zač?“ „Vy se nepaktujete s Ligou?“ podivil se mírně Sníh. „Ty teda ale máš domov. Liga jsou svobodný obchodníci. Říká se, že nejsou pevně vázaný ani na jednu planetu…“ „A berou mezi sebe Cizáky?“ Sníh umlkl. „No tak berou?“ „To už tě tenhle svět tolik štve?“ „Ten mě štve už od začátku.“ „Hm. Nojo, Petře… Ačkoli…“ Alkohol ho evidentně vehnal do stavu těžké melancholie. „Možná že máš pravdu. Je to děsná nuda. Třeba já jsem tady už sedmej rok…“ Buď mu nebylo něco pres dvacet, jak jsem původně předpokládal, nebo začal válčit ještě jako úplný kluk. „Galis to samozřejmě všechno říká správně. Silový řešení není ta správná metoda. Jedině pomalý vytěsňování. Jenže voni zelený vytěsňuj ou už tisíc let. A dalších tisíc eště budou!“ Lokl si z láhve a bez ptaní mi ji podal zpátky. Poslušně jsem se napil. Podruhé už mi koňak hrdlo nespálil. Vidět mě tak dědeček! „Metodicky… plánovitě… nakonec z planety plánovitě vyčaděj je samotný! Všude tu zase nadělaj močály, proměněj se v žáby a začnou klást jikry…“ Sníh se osípěle rozesmál a s tragickou upřímností v hlase zvolal: „Víš, co já si přál? Když jsem do těchhle končin zabloudil… Dostat mašinu. Stát se prvotřídním pilotem. A pak zelenejm zavařit tak, až by z toho sami naskákali do Forten! A potom si pěkně vykračovat po ulici — ne proto, abych se nafukoval, to ne, dokonce bych spíš koukal do země, ale všichni by se na mě usmívali. A každej, úplně každej na tyhle planetě by věděl, že za svý štěstí vděčí mně! A nemysli si, já bych rozhodně nechtěl spát na vavřínech nebo sbírat smetanu vší tý slávy. Ne. Mně by stačilo, že by každej věděl, komu za to všechno vděčí! Mně!“ Zhluboka se nadechl a plačtivě se zeptal: „Jsem blbej, viď?“ „Ne. Jsi prostě kluk.“ „Nojo. Kluk. Jenže to už jsem byl. Tak mi radši řekni, vo čem sníš ty. Není to náhodou to samý?“ Zachvěl jsem se, jako bych dostal ránu. Nemá nakonec ten Sníh pravdu? Není to nakonec tak, že navzdory všemu, co si sám o sobě myslím, hraje nejdůležitější roli právě tohle? Nešel jsem do toho všeho navzdory Danilovovi i celé své zemi jen kvůli tomu, aby se ze mě stal poslední spravedlivý… spasitel světa? „Aha, mlčíš,“ poznamenal Sníh spokojeně. „Takže jsem na to asi káp.“ Dali jsme si každý ještě lok. Já se pěkně ožeru. Určitě se ožeru. „Copak vy můžete chlastat kdykoli?“ zeptal jsem se. „A co když je poplach?“ „Hele, ať to nepřivoláš! Ale kdyby náhodou byl, tak vystřízlivíme, vo tom teda nepochybuj.“ Nojo. Takovéhle hrdiny už jsem viděl. Zaplaťpánbu, že alespoň v tomhle u nás byl pořádek — podobné typy z učiliště okamžitě vyhodili… „Ale nemysli si, Petře — kdybys chtěl někam utýct, tak ti držím palce!“ prohlásil procítěně Sníh. „Jedině nevím, co na tý Obchodní lize máš… Dyť jsou to taky troubové… bojovat se Stínem…“ „Cože?!“ Jeho slova přehlušil jakýsi táhlý tón. Byl nízký a projel celým mým tělem. „Taks to přivolal, kurňa!“ zakvílel Sníh. „Ale tolik jsme toho zase snad neřekli…“ Tón utichl kdesi na hranici slyšitelnosti. Sníh stál a láhev pevně svíral v hrsti. Pak ji opatrně postavil na stůl a zabručel: „Až se vrátíme, tak si eště dáme.“ Jeho hlas zněl absolutně střízlivě. Ostatně sám jsem měl hlavu rázem taky jako sklíčko. A vůbec jsem nechápal, jak se něco takového dá zařídit. Dalo se však tušit, že teď k sobě naráz přišli všichni flámové na celé základně. „Už jsi dostal mašinu?“ zeptal se mě Sníh. „Ano.“ „Tak fofrem.“ Galisova slova o dvouminutové pohotovosti se mi v hlavě zrodila naráz a sama. Vyskočil jsem. Sníh mě popadl za ruku a vlekl mě za sebou. V té tmě se orientoval bezchybně. Rázným kopancem otevřel dveře. Chodbou běželi nějací lidé. Někdo v uniformě, jiný v civilu a někteří vůbec jen ve spodním prádle. Byli to především mladí muži, ale jednu dívku jsem mezi nimi zaznamenal taky. Ta se na okamžik zastavila přímo u mne a začala prudce dýchat, jenže se rychle ukázalo, že zadýchaná a zrůžovělá není z toho nenadálého běhu. „Ty jsi ten nováček? Tak zlom vaz!“ „Hele, na to není čas!“ okřikl ji Sníh. A všichni jsme splynuli s proudem valícím se po schodišti. Vida, kolik lidí se do kasáren vrátilo, zatímco já se věnoval tomu sebebičování. Několikrát do mě bezohledně vrazili. Za chvíli jsem se tedy začal ohánět lokty sám. Schody jsem společně s ostatními seběhl za nějakých dvacet vteřin, ale přitom jsem se nemohl zbavit dojmu, že mám beznadějné zpoždění. Těžké a nepříjemné napětí, které se nade všemi vznášelo jako pach potu, šlo člověku dost na nervy. „Pohyb!“ křikl na mě Sníh a vrhl se někam ke svému hangáru. Já zazmatkoval a pokusil se v tom shonu zorientovat. Žádné venkovní lampy tu nebyly, muselo stačit jen světlo z oken. Základna, která mi za dne připadala tak dokonale uspořádaná, vypadala v tom hustém šeru docela jinak. „Kde je tvoje delta?“ Byla to ta dívka a chytila mě za loket. Usmívala se a neposedně křepčila na místě. „No tak, bažante!“ „V hangáru s novýma mašinama…“ „Tak běž támhle!“ Vyrazil jsem a pevně doufal, že nic nepopletla. Hangár se přede mnou vynořil náhle, jako by mi ze tmy vyplul naproti. „Poplach!“ vykřikl jsem. Vrata se rozjela do stran. Je to on! Ještě že se svítilo alespoň tady. Řady nehybných delt mi připadaly stejně rozjitřené jako jejich piloti. Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem dojem, že můj stroj otevřel kabinu ještě dřív než jsem stačil zvolat heslo „host“. Náraz — a vstupní můstek mě usadil do křesla. Svět se okamžitě proměnil — cítil jsem, jak s deltou splývám v jeden celek. Prostor kolem byl jako v jednom ohni. Delty se jedna po druhé utrhávaly ze svých míst a s kočičí grácií proklouzávaly otevřenými vraty hangáru. Napočítal jsem jich čtyřicet sedm, přesněji řečeno nenapočítal, ale věděl jsem to hned, jakmile jsem si tuhle otázku položil. „Petře?!“ „Ano, Sněhu!“ „Jsme na přímém spojení. Následuj mě.“ Jedna z delt se pohupovala ve vzduchu na místě a vyčkávala. Její barva byla o nepatrný odstín jiná a receptory mého stroje rychle zjistily, že je to právě Sníh. „Stihnuls to v normě, Petře.“ Galis! „Čekám na váš úkol.“ Chvíli bylo ticho. „Následuj Sněha. No a ty… Vlastně jsem tě radši nechtěl pustit… Hlídkuj ve svém sektoru. Hranici v žádném případě nepřekračovat!“ „Provedu!“ vyhrkl kvapně Sníh. Pak bez jakéhokoli přechodu pokračoval: „Ty teda máš kliku, Petře. Když nás kapitán pustil oba ven, tak to znamená, že je to vážný. Hlavně se mě drž…“ A jeho delta probodla nebe. Vyrazil jsem za ním a cítil jsem, jak všechno kolem pluje, jak se země propadá dolů a jak se kolem mě stále rychleji míhají stěny hangáru. Vrata stroj minul jen o vlásek, jako by se chtěl před ostatními letouny blýsknout. A možná to tak doopravdy bylo. „Nebe. Nekonečné nebe. Najednou jsem pochopil, Krátký přistávací manévr raketoplánu člověku nikdy nemohl poskytnout pocit skutečného letu. Je to jen takové úzkostlivé poškubávání kolem správného kurzu — nic víc. No a letět jako pasažér nemá smysl skoro vůbec. A já chtěl strašně létat naplno! Cítit v ruce knipl… No dobře, dejme tomu na deltě žádný knipl není, ale cítit stroj samotný, sílu motorů, řev proráženého vzduchu a naprostou volnost jakéhokoli manévru. Tohle bylo něco docela jiného, než jsem před časem zakusil na lodi geometrů. Tam mi byla vyhrazena role diváka, nanejvýš možná velitele. Kdežto tady to byly pocity kočovného nájezdníka, který osedlal až příliš odpočinutého válečného koně. Kůň je sice vycvičený a přání má stejné jako jeho jezdec — řítit se rovnou do nejšílenější bitevní vřavy. Ale stejně — každý pohyb je překonáváním jiné vůle, sice poslušné, ale přece jen s vlastní náturou… „Nezůstávej pozadu, Petře.“ Prolétli jsme nad městem. To utichalo přímo před očima. Světla zhasínala. Lidé z ulic se vytratili. Stačilo malé úsilí — a jakoukoli scénu jsem před sebou měl jasně a zřetelně, jako na dlani. Támhle je stadion s davy diváků, kteří se valí do jakýchsi bunkrů. Po skupinách se rozbíhali do svých nor… hrome, ale to je přece ta nesmyslná soutěž s vytvářením formací, co jsem ji viděl ráno na obrazovce! Nad všemi budovami vykvétají energetické deštníky — buď se město připravuje na nálet, nebo se prostě maskuje. Také v ulicích je vidět rozbíhající se postavičky, jinde zase převrácené stolky zahradní restaurace, a támhle nějaká starší paní chytá bezhlavě utíkající dětí a táhne je do svých dveří, pod ochranné křídlo energetické clony… „Fronta je hned vedle,“ poznamenal suše Sníh. „Mutagenovej útok tu bude nejpozdějc za patnáct, dvacet minut. Kdo se nestihne schovat, změní se v zelenáčka… A letky civilní obrany tu budou nejdřív za půl hodiny. Ty maj základny až za horama, tam je to bezpečnější…“ Město zmizelo za námi a my se širokým obloukem blížili k močálovitému moři. Lítostivě jsem se ohlédl a řekl jsem: „Škoda…“ „Co je škoda, Petře?“ „Že jsem se tam nepodíval.“ „Prosím tě! V takový náladě…“ „Promiň.“ Umlkl jsem. Blížili jsme se k hranici. Žádné mapy v běžném smyslu toho slova jsme neměli. Na druhé straně jsem nic takového ani nepotřeboval, protože díky své deltě jsem všechno kolem sebe viděl na stovky kilometrů daleko. Stroj sám přitom zdůrazňoval veškeré důležité objekty. Tamhle to je například linie fronty — myslím ta planoucí modravá čára, táhnoucí se přímo po bažině. „A jsme v našem sektoru.“ Sněhová delta zahoupala křídly a zůstala nehybně viset ve vzduchu. Donutil jsem se jeho manévr zopakovat a potlačil tak vášnivou touhu — svou vlastní i svého stroje — po pohybu. „Úkol: Nepřipustit průlom nepřítele přes dělící čáru. Jakmile bude hranice narušena, pal ze všech zbraní!“ Jasný. A co když ji nikdo nenaruší?“ „Tak zatni zuby,“ poradil mi po krátkém zaváhání. Vznášeli jsme se zcela osaměle asi v dvoukilometrové výšce. Ostatní naše letouny nebylo vidět, zřejmě chránily své příhraniční sektory. „Mě už to tak nebaví,“ zašeptal Sníh. „Ale vodejít pryč nemám sílu… Cítil bych to jako zradu. Jenže snášet to už taky nemám sílu…“ Opatrně jsem se svou deltou klesl. Zavěsil jsem se nízko nad močál a zadíval se do hnědé břečky. Sníh mé počínání mlčky sledoval. V močále kvasil život. Břečka nezůstávala jen na povrchu, ale sahala desítky, ba stovky metrů hluboko a na mnoha místech dospěla až ke dnu. V propletencích nití a šlahounů klouzaly jakési stíny. Droboučcí oranžoví ráčci, vyjukaní z velkého stroje, se zmateně rozbíhali do stran a mizeli v hlubinách. Nahoře na povrchu se hemžila klubka bezbarvých červů, kteří jako by sem vylezli z jakýchsi podzemních jeskyní. Blátem se sunuly i průzračné huspeninovité potvory, většinou ploché a velmi ohebné. „To je krása, co?!“ otázal se ironicky Sníh. „Je,“ řekl jsem naprosto upřímně. V tom kolotání naprosto cizího života byla jistá krása. Nepříjemná, ale uhrančivá, ze stejné kategorie, jako je krása pavoucích nožek, chapadel medúz či hmyzích fasetových očí. „A zelený to žerou,“ pokračoval Sníh. „Třeba ta ropucha u nás ve sklepě by to baštila po hrstech. Když tak jí trochu naber, ať má holka nějaký cukrátka.“ Rozchechtal se a já se svou deltou znovu nabral výšku. Jen si nemysli, já náhodou vůbec nejsem takovej cynik, jak by se mohlo zdát,“ pokračoval Sníh. „Jenže tohle to všechno… patří někam do rezervace… To není pro lidi. A když zelený lidma bejt nechtěj, tak by v tom jinejm neměli bránit… No mám pravdu nebo ne?“ Vzpomněl jsem si na živoucí rosol. Na hroudy červů. Jak krásné by muselo být plavit se tudy na jachtě. Lovit ryby, koupat se v průzračné vodě a obdivovat opalující se přítelkyni… „Máš.“ „Ty ses mi zamlouval vod začátku,“ prohlásil najednou nečekaně vřele Sníh. „Fakt. A vodpusť, že jsem tě tak podezíral…“ „To je dobrý.“ „Nojo, ale stejně… Už letěj, Petře.“ V jeho hlase zazněl takový hnus, jako by tu hrst červů právě pozřel. Podél modré čáry, samozřejmě na své straně hranice, letěly čtyři stroje. Byly dvakrát větší než naše, ale nemotornější, méně pohyblivé. Už jsem je viděl — snad na dokumentárních záběrech nebo na nějaké rekonstrukci, která se alespoň podle mého soudu nijak nelišila od skutečnosti. Teď jsem je ale viděl jinýma než lidskýma očima. Byly to spíš živé organizmy než stroje. Taková měkká, zachvívající se šípovitátěla. S nafouknutými pivařskými břichy. Motory byly na dlouhých konzolách daleko od trupu. A nahoře beztvarý výrůstek, zřejmě pilotní kabina. Za každým z letounů se táhl mlžný šál jakési rozprašované tekutiny. „Sejou,“ prohodil suše Sníh. Jasně jsem viděl vibrace trupů, vyvrhujících ven droboučký aerosol. Vítr vanul přímo k městu a odnášel kapénky přes modrou čáru přesně k cíli. „Ale Sněhu…“ „Tohle je právě v pořádku. Fujtajksl — samozřejmě není… Ale klimatický podmínky se ani v příhraničním pásmu neberou v potaz. Takový jsou podmínky smlouvy.“ Zoufale se snažil ovládat své emoce. A aby taky ne — vždyť teď je zkušený pilot, který nováčkovi předvádí běžné podmínky letového dne. „To teď budeme vypalovat dobrý dva dny,“ prohodil sklesle. A smrtící rosa padala a padala. Formace zelených dokonce změnila výšku a já pochopil, že chtějí prolétnout přímo před našima očima. „Dělaj si z nás prču,“ potvrdil mi můj dohad Sníh. „To nemůžeme vůbec nic dělat?“ zeptal jsem se. Bylo to jako v učilišti, když nám vysvětlovali, že americké výzvědné letouny musíme v každém případě nechat na pokoji, dokonce i když překročí státní hranici… Sníh se odmlčel, ale pak najednou vyhrkl: „Nějak mi blbnou navigační přístroje. Jsou eště na svý straně hranice, Petře?“ Než jsem odpověděl, polkl jsem naprázdno. V učilišti jsme pro podobné případy dostal zhruba tuto radu: „Otázce nerozumím, Sněhu. Vaše navigační systémy zatím moc neovládám.“ Jen temně zafuněl. „Já bych řek, že už jsou za čárou.“ „Až se vrátíš na základnu, tak to zkontroluj ou,“ připomněl jsem mu. „Pokaždý se člověk až na základnu po boji vrátit nedokáže. Protože občas spadne… někdy docela šťastně, přímo na pobřeží…“ Jasně. Moc dobře do tebe vidím, pilote z planety Duhové Mosty. A jsem ten poslední, kdo by tě odsuzoval. „Čekám na rozkazy,“ řekl jsem jen. „Jisti mě.“ A jeho delta vyrazila přímo k modré čáře. Nehmotnou hranici hravě překonala a nebem se přehnal ohnivý pruh. Sníh zatím nestřílel přímo po zelených letounech, jen vypálil dávku ve směru jejich letu a snažil se je od hranice vytlačit. Čekal jsem a stejně tak čekala moje delta — jako šelma před rozhodujícím skokem po kořisti… Čtyři nepřátelské letouny provedly obrat s takovou hbitostí, jakou bych při jejich rozměrech rozhodně nečekal. Za okamžik už letěly přímo na Sněha; zatím nestřílely, ale už z jejich pohybu se dala tušit nepokrytá hrozba. A aby taky ne — to Sníh porušil hranici. To, že zelení předtím čekali na příhodný vítr, se podle příslušné smlouvy nepočítá… „Nepřítel na mě útočí,“ odtušil Sníh naprosto klidně. A já zahájil nezbytné kroky. V tomhle okamžiku se rozhodně nedalo říct, co přesně jsem já a co můj stroj. A to, co teď byly mé prsty, obemklo létající šíp zelených. Projela jimi bolest. Ta stvůra z kovu a živých tkání, která v sobě po nebi nesla pilota se zelenou pletí, rozhodně nebyla bezbranná kořist. Jako bych do rukou uchopil ježka… Ale co ježka, copak takové nevinné zvířátko může člověku nějak ublížit? Tohle spíš vypadalo, jako když jsem do dlaní nabral řežavé oharky. Zavyl jsem a strhl a zmuchlal ohňovou bariéru, do níž byl cizí letoun zahalen. Byl to strašný pocit, asi takový, jako když vlastnoručně zaškrtíte člověka. A přesto jsem věděl, že jsem v právu. „Díky, Petře…“ Sněhová delta mezitím unikla kamsi do velké výšky. Kolmo klouzala až do stratosféry a celkem bez potíží za sebou nechávala tři zbylé nepřátelské stroje. Ty si mě kupodivu vůbec nevšímaly. Že by proto, že hranici jsem zatím nepřekročil? Zmuchlané trosky létajícího aparátu zelených se zatím sypaly dolů. Povšiml jsem si i nadouvající se koule pilotní kabiny, která se také v mohutných kotrmelcích poroučela k zemi. Jak se zdá, pilot to tentokrát přežije. Z puklého břicha letounu tryskala tmavá kapalina. Teď už to ale nebyla mlhovina, s níž by si mohl i nadále pohrávat vítr — prostě několik tun jedu. Začal jsem bleskově stoupat. Výška rychle narůstala — Sníh už byl dobrých dvacet kilometrů nad zemí, ale tři břichatí netvoři ho pronásledovali dál. Tentokrát po něm ovšem už i pálili. Na deltu mířily četné kuželovité výboje. Když jeden ze svítivých kuželů Sněhův stroj zasáhl, pilot pronikavě vykřikl. „Co se stalo?!“ zaúpěl jsem. Rychlost jsme všichni měli v podstatě stejnou, a tak jsem zatím nemohl zaútočit. „Až pak…“ Jeho delta na okamžik strnula na místě — a pak zamířila střemhlav dolů. Šípovité letouny tedy zastavily taky, a v tom okamžiku jsem je dostihl. Pal!!! Smršť, uragán, spalující déšť, bušící nikoli do země, ale do oblohy. Cítil jsem, jak z netušených arzenálů delty ždímu všechno, co v nich bylo. A přesně to chci! „Sněhu! Petře! Okamžitě se vraťte na naše území!“ To byl Galis. Jen nebylo jasné, zda ráčil nějak zasáhnout, nebo nám jen věnuje chvilkovou pozornost. Jeden z nepřátelských letounů vzplanul. Párkrát sebou mocně škubl a zamířil do hloubi zeleného území. Jen ať si táhne… Zbylé dva stroje zmateně manévrovaly a vysílaly směrem ke mně celé sítě blesků. Má delta nadskočila, já pocítil prudkou bolest a vykřikl jsem stejně jako před chviličkou Sníh. „Drž se!“ V nebi se rozhořela další ohnivá koule, která byla ještě před chviličkou nepřátelským letounem. Já ale dostal další zásah, delta se celá otřásla a začala klesat. „Tumáš, tumáš!!!“ Rozmanitost výzbroje delty byla skutečně ohromující. Cítil jsem, jak z křídel vyletují rakety, a uvědomoval jsem si, že jsou částí mne samotného, že je to má vlastní dravá a zubatá tlama… Výbuch — s tou první střelou jsem si příliš pospíšil a stroj zelených zasáhla jen tlaková vlna, zato druhá už přesně trefila zadní část letounu. Měl jsem dojem, že jeho pilot zpanikařil. Z břicha jeho stroje se vyvalila hustá tekutina — zřejmě se zbavoval nákladu. Zelený stroj začal prudce stoupat — ale tím se dostal na dostřel Sněhový delty, přímo pod nůž čistého plamene. Naráz se proměnil v mastný černý mráček — a bylo po všem. „Hotovo. Dostali jsme je, Petře… A jednoho máš na kontě ty… Jak jsi na tom?“ „Zatím se držím.“ Jenže držet se ve vzduchu bylo popravdě řečeno těžké. Delta se chovala jako těžce raněné zvíře. Jasně jsem cítil její bolest i křečovitou snahu zůstat ve vzduchu a nespadnout. „Tak jak jste daleko, Sněhu a Petře?“ ozval se v éteru ledový hlas kapitána Galise. „Všechno v pořádku, kapitáne,“ zareagoval pohotově Sníh. „Letka zelených překročila hranici. Narušitelé byli zničeni.“ „Mně ale družice poskytla poněkud jiný obraz událostí.“ „Už dávno vám říkám, že byste boj měl sledovat z delty, kapitáne,“ odsekl Sníh troufale. Chvíli bylo ticho. „Ty chytráku! A jestlipak z tý svý delty vidíš, co je pod vámi?“ Také jsem pohlédl dolů. Ukázalo se, že je to dost obtížné — mé zorné pole se značně zúžilo. Ze spousty cizích letounů až přecházely oči. Odkud se berou, že by se vynořily přímo z vody? Dobré dvě desítky strmě stoupajících střel, tentokrát neobtěžkaných žádným nákladem, a proto pohotových a hbitých. „Už tu na nás čekali,“ vydechl Sníh. „Samozřejmě,“ potvrdil Galis. „Navigační chyby se některým našim pilotům dějou až příliš často. Zmizte, ale fofrem!“ „Potřebujeme pomoc, kapitáne.“ „Žádnou pomoc nedostanete! Zaletěli jste sto kilometrů do nepřátelského území! Vraťte se. Palebnou podporu dostanete až před městem.“ „Galisi!“ Sněhův tón byl tentokrát hodně zdrženlivý. Teď nežádal, ale prosil. „Petr se jinak zpátky nedostane. Mašinu má zničenou, nechápu, jak se eště drží ve vzduchu.“ „Tohle je válka. A vy jste porušili její pravidla…“ „Válka žádný pravidla nemá,“ zasáhl jsem do jejich rozmluvy. „Ty snad chceš, aby naše děti hořely zaživa?“ zeptal se mě Galis. „Ustupujte. Braňte se a ustupujte.“ „Kapitáne…“ „Ne. Užití těžkých zbraní nepovoluji.“ Ze všech sil jsem se snažil dostat deltu výš. Nebo alespoň zvýšit rychlost. Jenže stroj už neměl sil. A dole pod námi startovalo celé mračno nepřátel. „Sněhu, leť pryč,“ poprosil jsem svého parťáka. „Snad vidíš, jak na tom jsem… Budu tě krejt.“ To je ale hloupé! To je neuvěřitelně hloupé! Tak já se vypravím s prosbou o pomoc k mohutné supercivilizaci, která jediná je schopna zastavit jinou supercivilizaci. Jenže zabřednu do bezvýznamného lokálního konfliktu. A nakonec chcípnu hned při prvním bojovém letu, v němž je mým úkolem bránit jednu bandu šílenců před jinou bandou šílenců. „Leť pryč, Sněhu!“ „Už mě to vopravdu nebaví,“ vydechl Sníh. Tiše, až znuděně. „A ty di do prdele, Galisi! To jsem ti chtěl říct už dávno! Požírejte se navzájem, jak chcete! Vy teda rozhodně nejste vo nic lepší než ty zelený hajzlové!“ „Už jsi skončil?“ „Konec bude hned!“ vykřikl s furiantským zápalem Sníh. „Petře! Sbohem! Seš bezva kluk… Uvidíme se až v jiným světě…“ „To zakazuju!“ vykřikl Galis. „Znáš přece pravidla, Sněhu…“ „Divíš kam?!“ Doporučení bylo stručné, ale velmi obsažné. V příští vteřině Sněhová delta podklouzla přímo pod můj zmrzačený stroj, zakývala křídly a znehybněla… Svět se otřásl v základech. Sestoupil anděl smrti… Zvuky zemřely. Barvy pohasly. Z břicha Sněhový delty vyrazila přízračná záře, která zasáhla smrdutý močál i startující letky zelených. Dravé siluety cizích strojů zmatněly, scvrkly se a měnily se v nejasné stíny. „Tak jak se vám zamlouvá Co přesně to bylo, jsem nevěděl. Ani v jednom z instruktážních filmů Konkláve jsem neviděl nic, co by se této podívané alespoň blížilo. Vzduchem poletovaly a rychle tály ploché dvourozměrné siluety. Močál se rychle rozpouštěl a tam, kde se ještě před okamžikem kroutili červi a bujelo bařenisko, pěnila jen čistá voda. Pod námi se rychle rozšířil obrovitý kruh nedotčené vodní hladiny, táhnoucí se až k obzoru. Co to udělal? Že by prostor připravil o jednu dimenzi? „Já tě varoval,“ řekl ponuře Galis. Sněhová delta těžce vydechla — a proměnila se v mračno ohně. „Kapitáne! Kapitáne Galisi!“ zaječel jsem. „Sněhův letoun… Kapitáne…“ „Ten stroj jsem zničil já. A ty se okamžitě vracej na základnu, Petře. Pokud odmítneš, budu nucen udělat s tebou totéž.“ Nemohl jsem popadnout dech. Udřené kovové tělo pálilo a bolelo. „Víš, kam di?“ otázal jsem se rétoricky a seznámil Galise s ruskou variantou adresy, doporučené před okamžikem. A vrhl jsem se s deltou dolů, přímo skrz úlomky Sněhový stíhačky. Ne. Nikde nic. Tentokrát se Sníh z planety Duhové Mosty na břeh nedostane. Galis se odmlčel. Dobře jsem chápal, že v následující vteřině mohu svého kamaráda následovat, ale přesto jsem klesl až těsně nad hladinu. Nad čistou a průzračnou vodu, v níž se svíjely dvourozměrné stíny a klesaly ke dnu. Ještě okamžik — a delta mě pustila. Kabina se otevřela, já se vyhrabal z křesla, na okamžik jsem znehybněl a hltavě lokal chladný mořský vzduch. Plášť mého stroje byl zvenčí horký a drsný jako skelný papír. Vonělo to tu solí. Vonělo to tu čistým, sterilním a vlídným světem. „Jsi svině!“ zařval jsem. „Ty jsi svině, Galisi! A tvoje planeta je žumpa! Jen ať vás v ní klidně utopěj!“ Tmou se dolů snášely planoucí zbytky Sněhový delty. Po zelených nezbylo ani stopy. „Von jedinej byl normální, protože nebyl z toho vašeho zasranýho světa!“ Mé kletby však neměl kdo poslouchat, a stejně tak tu nebyl nikdo, kdo by se díval na mé slzy. Delta visela těsně nad hladinou a konvulzivně sebou poškubávala. „Vy ksindlové,“ zašeptal jsem ještě. Proč, no proč už nemám možnost udělat totéž, co udělal Sníh? Vypálit a zničit tenhle svět, proměnit ho v A proč se nemůžu vrátit jinam než zase na základnu? |
||
|